Jízda 2005 - Rumunsko/Banát

Den čtvrtý - středa 6.7.2005

Pobyt v Gerníku - výprava na Tureckou díru

Zahájení výpravy v Gerníku, v pozadí náš "funuscar" a naše dočasné útočiště - chalupa č.p.5.

Ráno už naštěstí neprší, ale je celkem děsná mlha. Cáry se válí kousek nad naším barákem a ani nejde dohlédnout na vršky zalesněných strání, které se vypínají nad vesnicí. Dneska máme v plánu výpravu na krasovou jeskyni Turecká díra. Ta se nachází na opačnou stranu od Gerníku než včerejší vodenice v údolí U Petra, a sice směrem k vesnici Svatá Helena. Jelikož celou noc pršelo, máme obavy z terénu. Bude asi na cestách bláto a my ještě ani nevíme kudy trasa vede. Naše paní domácí nás zcela vážně ubezpečuje, že cesta vede po loukách. Navíc včera nám náš spolustolovník u hokynáře (pan "Klíšťák") sdělil, že na Tureckou díru je to "kousek". Otázka ovšem v tuto chvíli je, nakolik jsou zmíněné informace přesné a použitelné, protože jak už jsme vypozorovali, domorodci mají zcela zvláštní a široká měřítka, co se týče vzdáleností a časů.
Vyrážíme tedy od turistické orientace na návsi po červené značce: kolem knihovny a kulturáku, hokynářství, kostela a školy na tzv. Malou stranu. Zde už ani není asfaltka, ale naštěstí jsou naši krajané chytré hlavy, tak jsou z dávné minulosti vybetonované podél kamenité a rozbahněné ulice vysoké betonové chodníčky. V této části obce je i více opuštěných domů, než na Velké straně. Za posledními domky se kamenitá cesta stáčí vpravo a začíná vytrvale stoupat kamsi do mlhy. Zde také konečně chytáme signál sítě Connex, takže k nám dolétne i pozdrav od Rie, jestli nás v Rumunsku ještě něco nesežralo. Jen podle nejbližšího okolí poznáváme, že jsme vystoupali až kamsi na pastviny, neboť dohlednost je asi 50 metrů, nicméně se poznenáhlu zvětšuje. Tráva je zde krásně spasená, čili něco jako golfový trávník, ovšem četně ozdobený ovčími, koňskými a kravími "kaktusy" a "kobližky". Krom toho je zde nespočet bílých balvanů a osamocených stromků. Celkem litujeme, že vidíme jen nejbližší okolí a pevně doufáme, že při zpáteční cestě bude mlha pryč.
I v mlze nás červená značka spolehlivě vede. Dle původních informací jdeme skutečně po pastvinách kde se dokonce samostatně pase několik koní, ale po dvou kilometrech se cesta noří do lesa. Zde už je cesta solidně rozbahněná, což "prospívá" především Hroznovi, který jde dle tradice v sandálech (viz túra na Kremenec). Dokonce je má zase prasklé, takže si z něj děláme srandu, že si je měl ve vsi zdrátovat jako kdysi. Lesy jsou zde převážně listnaté, takže ze stromů se na nás snášejí spršky vody. Dále stezka vede po okraji lesa, přičemž z druhé strany ji lemují nevyužívané pastviny a dokonce míjíme i dávno opuštěnou a rozpadlou salaš bez střechy. Kousek za ní nás čeká bonbónek. Přes celou šířku cesty je hluboká kalužina, takže se musíme proplítat přes staré ohrady. Hned za kaluží už je očekávané turistické rozcestí. Zatímco červená značka odbočuje vlevo dále na Svatou Helenu, vpravo nově začíná modrá značka, což je už odbočka na Tureckou díru. Dle ukazatele je to asi 2 kilometry. Opět vstupujeme do hlubokého listnatého lesa a cesta začíná prudce klesat. Nedá se po ní ani jít, jak je rozbahněná, takže opatrně sestupujeme bokem. Sestupujeme až k jakémusi potoku a o kousek dál na dně údolí je další (turisticky neznačená) odbočka doleva na Helenu. Značí ji jen česky psaný nápis. V těchto chvílích už má Hrozna na nohou něco, co jen kdysi připomínalo ponožky, nyní to jsou jen jakési hadry dokonale obalené blátem. I my ostatní na tom nejsme o moc líp, protože stezka kolem potoka je rozbahněná a co chvíli se boříme do naplavenin. Naštěstí cesta vzápětí začíná stoupat opět malinko vzhůru na další předěl. Při klikatém sestupu do dalšího lesního údolí jsme netrpěliví: "Hergot, už bysme tam měli bejt, ne?" Po pár krocích však vidíme na dně údolí temnou díru do níž vtéká potok.

Zevrubný průzkum jeskyně Turecká díra v podání Regana a Marečka.

Jsme tedy na místě u Turecké díry. Dle pověsti kdesi na konci jeskyně Turci ukryli poklad, který stále čeká na svého objevitele. Nás zajímá především kam až se dá v jeskyni dojít, a proto jsme vybaveni baterkami. Dlužno podotknout, že staré baterky mají sílu akorát jako jakési světlušky, ale i tak snad budeme v naprosté tmě vidět na cestu. A protože máme času habaděj (je zhruba poledne), usedáme kousek nad jeskyní na hromadu klád a pouštíme se do svačiny. Nechybí nám ani tradiční pivko, které dnes není "vrcholové", ale snad přímo "podzemní". Za chvíli se z opačné strany lesní cesty objevuje postava s batohem: jak jinak, je to našinec, protože záhy poznáváme našeho včerejšího spolustolovníka z posezení před hokynářstvím - mladého chlapíka samotáře. Prý dělá velký celodenní okruh: vyrazil z Gerníku po neznačené cestě směrem na rumunskou osadu Padina a vrací se do vsi vůči nám v protisměru. Dozvídáme se, že sousední rumunská obec je oproti Gerníku zabordelená a nevábná - prý se to nedá absolutně srovnat. Krom toho nám zvěstuje, že "Turecká díra" se nachází asi o kilometr dále. "No jo, ale my myslíme, že jsme u ní, protože zajedno zde končí značka a i podle fotek v průvodci to tak vypadá," divíme se. Chlapík s překvapením kouká dolů, kam mácháme rukou a naznává, že právě toto je ta pravá jeskyně. Vzápětí vysvětluje, že o kousek míjel sice díru do země, ale o hodně menší, takže se dovtipujeme, že šel asi okolo východu z jeskyně. Že jsme absolutně správně se ujišťujeme vzápětí, neboť z našeho směru se začínají k Turecké díře trousit nějaká děcka s vedoucím. Samozřejmě taky Češi. Našemu známému nabízíme, ať jde do podzemí s námi, že máme baterky (on neměl), ale po kratším váhání s díky odmítá, loučí se a směřuje po modré na Gerník. "Tak večer na pivku, nashle!" loučíme se.
Pak se pomalu sbíráme k výpravě do podzemí. Z asi dvacetičlenné skupiny děcek tam šla většina, takže tam bude trochu rušno, ale co se dá dělat. Co jsme si všimli, tak děcka mají poměrně solidní vybavení, co se osvětlení týče - nějaké halogeny a čelovky. Chvíli čekáme až zmizí dále do nitra jeskyně a jdeme tam taky. Naše baterky jsou opravdu mušky, stačí nám sotva na to, abychom viděli na zem. Díky té partě děcek je však osvětlení celkem dobré, takže si všímáme detailů: semtam zhora odpadlý obří balvan, snad i nějaká krasová výzdoba. Asi po 200 metrech se jeskyně snižuje až je v jednom místě pouze úzký průlez do dalších prostor. Nějací kluci sice odtamtud lezou, ale my na to kašlem, protože bysme museli na břicho a byli bysme celí od bláta. I tak je průzkum podzemí zajímavý. Bohužel žádné "slepé myši" jsme neviděli. Asi jsou netopejři zalezlí ve vzdálených prostorách, kam se lidi normálně nedostanou. Doklopýtáme se tedy zpět z jeskyně na denní světlo a ještě sedáme na "naše" klády. Zde je zbytek dětské výpravy i se svým učitelem (mladý kluk), s nímž se dáváme do řeči. Prý jsou ubytovaní ve Svaté Heleně po rodinách. Učitel se jeví taky jako zcestovalý čundrák.

Polovojenská jednotka Kotel&Regan v roli banátských pastevců.

Společné foto na gernických pastvinách vysoko nad Dunajem.

Zpáteční cesta už je jednodušší, protože víme, jak daleko a kudy půjdem. Počasí se taky umoudřilo. Mlha se rozpustila a na rozcestí značek u pastvin vidíme, že se snad ukáže i sluníčko. U opuštěné salaše Regana chytá fantas a volá a tluče na zdi: "Halóó, jste doma???" Odpovědí mu je akorát pád několika vepřovic. Nebude dlouho trvat a torzo se jistě zřítí úplně. Čím dál více k pastvinám, tím více je podél trasy živo. Nejprve potkáváme pastevce se stádem krav a na pastvinách i velké stádo ovcí. Nakonec narážíme i na pár koní, které jsme potkali už ráno. Úplně se vyčasilo, takže tyto motivy jsou vděčné pro spoustu fotek. Regan si našel další zábavu: svým špacírštokem (opěrná hůl) začíná metat do mnoha "koblihů" při cestě. Vzhledem k tomu, že ke svému golfovému umění nenašel na pastvinách žádné jamky, trefuje se do svých nebohých spoluputovníků. Na nejvyšším místě planin se otevírá nádherný rozhled. Je odtud vidět až na Dunaj a vzdálenou rumunskou obec Sichevita, jíž jsme předevčírem projížděli. Zde se u bílých kamenů rozhodujeme pro delší piknik a Regan dokonce dává šlofika. K odchodu se zvedáme asi až za hodinu. Do Gerníku je to už jen kamenem dohodil, přesto se pokoušíme dostat trochu víc nad vesnici, jestli bysme se nedostali na nějaké pěkné rozhledové místo. Do cesty se nám však staví hustý les, takže to vzdáváme a sestupujeme normálně po cestě na Malou stranu.
Doma děláme něco k snědku a dohadujeme se, jak a odkud poslat pohlednice, které jsme zakoupili včera v hospodě. Hokynář nám říkal, že na Velké straně bydlí pošťák a že ten jediný má na prodej známky. Vydáváme se proto za ním domů. Je to mladý borec, snad ještě mladší než my. Na dvoře úpěnlivě spravuje svoji "dáčku" a lamentuje, že mu to nebrzdí. Prodává nám známky s tím, že je potřeba 16 tisíc lei na pohled. Má jen nízké hodnoty, takže je nám jasné, že pohled bude polepený jako plakát. Pekárna má ještě zavřeno, takže jedeme zpět domů.
Nastává veledůležitá debata, kolik máme ještě lei a rozpočítáváme finance tak, abychom zítra stačili zaplatit pobyt. Nejbídněji je na tom dobrák Mareček, který má od začátku sice nejmíň peněz, ale zato společně s Kotlem platí všechny možné výdaje (pekaře, hospodu…). Zato Regan škudlí svoje statisíce hluboko v peněžence a při bližší rekapitulaci zjišťujeme, že vlastně nic pořádně ještě neplatil. Originální Reganova výmluva zní tak, že zarámovanými půlmiliónovými bankovkami chce podarovat svoje široké příbuzenstvo (bráchu atd.): "Vždyť to je ohromná rarita! To už nikde jinde neuvidíte, takový krásný prachy!!" nenechává se zviklat držgrešle Regan. Kotel do něj hučí snad půl hodiny ("Zaplať ty hňupe!! Zaplať, zaplať!!!" - furt dokola), až Regan konečně částečně kapituluje pod všeříkajícím resumé ostatních: "Ty vole, ty seš jak Cágr!" a vychechtaný, ale nerad a s podotekem, že jsme ho nemuseli až tak "urážet", rozmotává svůj pakl bankovek. Nepochybujeme, že s rámováním půlmiliónů to Regan myslí vážně, blázen je na to dost, ale je třeba si opravdu vyhradit sumu na ubytování. Nakonec si může bankovky vyměnit ještě někde cestou zpět. Na to má ale výmluvu, že už by mu mohli dát tu novou "ořezanou" měnu, což je taky fakt.
Odpoledne chceme využít k odhalení jeskyňky hned za vsí, tzv. Filipovy díry. Tu jsme včera nenašli a bloudili jsme ve svazích nad dědinou. Jeden místní děda nám však dnes poradil, že je to hned za posledním barákem nad gernickým pramenem. Vydáváme se proto dále po naší uličce až na konec dědiny. Zde se nachází vlevo starý opuštěný seník a vpravo gernická vodárna nad níž prýští ze skály mohutný pramen. Mimochodem, na pramen a vodárnu jsou gerničtí také náležitě hrdí, protože díky tomu mají po celé vsi rozveden vodovod, což v jiných vesnicích rozhodně pravidlem není. Například v Heleně je o vodu celkem nouze a jak jsme si tam později všimli, na dvorech usedlostí jsou hluboké rezervoáry na vodu. Hned nad pramenem registrujeme polozapomenutou stezku a skutečně je o kousek výš úzká díra do jakési jeskyňky. Ale nelezeme tam, zase bysme byli celí zaválení od bláta. Nicméně jsme rádi, že jsme to našli. Cestou zpět potkáváme našeho známého pošťáka, takže mu dáváme štos našich pohledů.
Večer se přemisťujeme do hospody na naši poslední pitku v Gerníku. Dnes je v lokále narváno. Dlouhý stůl obsadili opět nějací vandráci z Čech, u dalšího sedí svérázné postavičky místních a vedle nás další český pár. U výčepu okupuje stůl místní omladina (cca 15 -16 let) a kluci se už zase nalívají místním rumem. Všechno je v pohodě i po příchodu místního policisty, který všechny domorodce přátelsky zdraví. Už dříve nám bylo řečeno, že kousek od hospody je četnická stanice a dva rumunští policisté mají na starosti celý gernický obvod. Mladý policajt s nějakým svým kamarádem usedá hned mezi nás a místní pařící omladinu. Žádné stresy - nějaká kontrola "zákonného" věku je zde nemyslitelná a nepatřičná. To by se například naše místní "novinářka" z regionální přílohy MF Dnes, věčná strážkyně morálky a abstinence mladistvých Míša Šimová, řečená Myš Šedivá, z tohoto výjevu asi potentočkovala (ostatně nebylo by od věci ji sem do těchto končin trvale dislokovat). I dnes hospodu téměř zavíráme, ale dáváme si bacha, protože zítra ráno chceme odjet, tak ať jsme fit. Naposledy tedy míříme z knajpy do našeho "apartmá". Dnes odpoledne chlapi ze vsi kupodivu opravili pouliční osvětlení, takže nemusíme jít popaměti.

DEN TŘETÍ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN PÁTÝ