Jízda 2005 - Rumunsko/Banát
Den pátý - čtvrtek 7.7.2005
Odjezd z Gerniku do Svaté Heleny - výprava k Dunaji na Gaura cu Musca - posezení v hospodě U Pepsiho - místní legendy.
 Odjezd z Gerníku po tamní supersilnici. |
 Příjezd do Svaté Heleny po další supersilnici - technická "chladicí" pauza. |
Regan už se těší na totálně rozmlácenou kamenitou "silnici", po které pojedeme dolů do Sichevity. Minimálně třikrát po cestě zastavuje na těch největších výmolech a nutí Kotla, aby dělal nespočet fotek. Počasí je dnes opět slunečné, včerejší fronta se naštěstí přehnala. Takže v údolí u Dunaje už to zase pěkně pálí. Zastavujeme proto u napajedla naproti pevnosti Golubac a osvěžujeme se ledovou vodou. V Coronině nás KONEČNĚ staví policejní hlídka. Tedy vlastně jen jeden policajt. Čekáme nějaké drátování, ale policajt si jen vyžádá Reganovy doklady a techničák. Vše je v pořádku a hned nás se slušným pozdravením a přáním šťastné cesty ( "drun bun" ) pouští dál, žádné cavyky. Z toho opět usuzujeme, že místní orgány mají snad nějaký pokyn jednat s cizinci jako v rukavičkách, aby Rumunsko posuzovali v tomto směru co nejlépe a udělali si tak dobrou reputaci pro vstup do EU. Policajt byl pohraničník, protože měl na autě napsáno "Frontieri". Ostatně už i Pedál nás upozorňoval, že kolem Dunaje nás můžou kontrolovat co chvíli.
Projíždíme Coroninou a na začátku městečka opět obdivujeme "pašerácké" zámečky. Odbočka na Helenu je kousíček před Coroninou (z pohledu od Oravice), nelze ji přehlédnout, protože je tam cedule a dokonce i následující orientace podle Marka sedí ("zabočíte u fotbalového hřiště doprava"). Kamenitá silnice opět začíná šplhat do kopečka, ale naštěstí je Helena od hlavní silnice vzdálena jen asi pět kilometrů. Přesto si naše vozítko vynucuje opět technickou přestávku, ale zato na krásném rozhledovém místě. Z holého návrší se otevírá daleký rozhled na široce rozlitý Dunaj před Soutěskou. Je zřetelně vidět i plochý ostrov, který vznikl vzdutím vody po postavení Železných vrat. Všímáme si i nedostavěného mostu, který na ostrov vede - prý tam chtěli Rumuni dělat nějaké odkalovací laguny pro nedaleké doly, ale Jugoslávci jim to zatrhli (hranice však zde vede bývalým řečištěm daleko od Coroniny, při druhém břehu). Z hladiny sem-tam ční ještě mohutné uschlé stromy, podobně jako u nás na hororových Nových Mlýnech. Během asi půlhodinové pauzičky nás míjí rozhrkaný autobus předělaný z nějakého náklaďáku a stádo ovcí. Řidič i bača nás zdálky s úsměvem zdraví. Pak už silnice vede relativně do mírného kopce až se záhy objeví dědina - "vítá vás Svatá Helena".
Chceme se hned zkraje doptat na kluky Hrůzovy, na které nám dal tip Pedál a které máme co nejsrdečněji pozdravovat. Jsme posláni do nedalekého domku, kde se prvně marně pokoušíme domluvit s hluchým dědečkem, ale naštěstí nás mladá paní posílá do hořejší ulice, kde mají kluci další barák a kde by měli být. Chceme se trochu připomenout, tak tlumočíme pozdravy od Pedálovců a připomínáme známost s Pepou Jelínkem - Jelenem. Jak se později ukázalo, ač narozen už v Čechách, každý ho tu zná. Paní na okamžik zaváhá a ptá se, kolik nás vlastně je na eventuelní ubytování a pátravě se dívá kamsi za nás a po všech rozích v domnění, zda odtud nevyskočí menší polovojenská jednotka v maskáčích a noži za opasky (vizáž tehdejšího čundru Pedálovců v Rumunsku), ale ujišťujeme ji, že jsme opravdu jen tři.
U pěkně opravené usedlosti dělají dva kluci na starém kombajnu. Hned se seznamujeme: Petr a Franta. Petrův brácha Lojza (legenda Pedálovy party) někde lítá s turistama a ani později jsme neměli to štěstí se s ním poznat. Domlouváme se, že se zdržíme pouze jednu noc a kluci nám tedy nabízí ubytování v domku, který mají zrenovován pro turisty. Je to úplně něco jiného jak v Gerníku - sucho, světlo... Navíc nám nabízejí stravu (večeři a snídani), což po krátkém váhání přijímáme, protože bysme rádi ochutnali nějaké zdejší domácí jídlo. Ještě chvíli kecáme venku a dozvídáme se, že Franta už má naše občanství a žije u nás a do Heleny se přijel podívat na prázdniny, přičemž dovezl starý kombajn. Petr s Lozjou jsou místní podnikatelé a věnují se turismu. Mají starý mikrobus a před nedávnem si koupili i nový. Vozí a ubytovávají naše turisty. Kluci vystupují velice skromně a přátelsky, takže jsme rádi, že jsme se s nimi seznámili.
 Hospůdka ve Svaté Heleně, v pozadí baptistický kostel. |
 Katolický kostel ve Svaté Heleně. |
V brzkém odpoledni se tedy vydáváme směrem k Dunaji. Nepříliš spolehlivě nás vede jakási polňačka, která se však neustále rozdvojuje, neboť slouží k přístupu na mnohá pole v okolí hřbitova a směrem k Dunaji. Směr ale chytáme celkem dobře, protože nakonec se stezka začíná pomalu svažovat. Zde míjíme rumunskou usedlost - no usedlost, spíš chatrč - u které odpočívá stará babka. Konečně taky máme možnost "seznámit" se s rumunskými psy. Skutečně dle vyprávění a legend jsou to potvory, které na pocestné vytrvale dorážejí a div že by nás nezakousli! Doopravdy na ně platí házení malých kamínků! Tomu jsme až do této chvíle moc nevěřili. Psi utíkají do uctivé vzdálenosti, ale pořád směrem k nám vztekle štěkají a vrčí, jako by je na nože brali. Stačí však jen naznačit, že kameny házíme a poodbíhají zase kousek dál. Babičku zdravíme, ta se usmívá a volá čokly k sobě. Je pozoruhodné, že "čeští" psi měli zcela jiné chování: nikdy na nás neštěkali, nedoráželi, spíš přiběhli, stáhli ocas a chtěli pohladit. Pastviny se pomalu mění ve skaliska až nakonec stojíme na hraně hluboké soutěsky a máme pod sebou Dunaj jako na dlani. Opravdu úchvatný pohled! Rozplýváme se ale jen do té doby, než Regan nezačne poťouchle prudit: "Tak teď si představte, že tu vejšku musíme vyškrábat zase zpátky nahoru!" Opatrně sestupujeme po příkré stezce dolů k silnici. Vylézáme nedaleko napajedla, kde jsme se ráno osvěžovali. Kde je přesně jeskyně, zatím netušíme. Podle informací se stačí koukat nahoru do skal a nemůžeme přehlídnout temnou díru. No dobrá. Nad pramenem je malý vodopádek a od vodní tříště se dělá krásná duha. Kousek nad tím je sice jakýsi otvor, ale zdá se nám, že absolutně nepřístupný. "To nemůže bejt vono, tam se nedá dostat," hodnotíme situaci a rozhodujeme se, že půjdeme po silnici po proudu Dunaje. Slunce pálí, jdeme téměř dva kilometry, ale jeskyně stále nikde. Potkáváme tři kluky, se kterýma jsme předtím seděli v hospodě a ti nás směrují zpátky: "Co blbnete, ta jeskyň je přímo nad pramenem, vedou tam dokonce vytesané schůdky." To jsme teda pěkně zvrtali! Jeskyň máme u nosu a my se plahočíme někam do pryč! V klidu se tedy vracíme a potom šplháme k díře. Na dně jeskyně je voda, ale Hrozna s Reganem jdou kousek do hloubi. Vzadu se to hemží netopýry. V ústí jeskyně pak chvíli odpočíváme a dáváme "vrcholové" pivko.
Ke zpáteční cestě volíme jinou cestu, kterou nám poradili ti tři Češi: máme jít kousek dál za ostrou zatáčku kolem skály a za ní začíná zalesněné údolí. Tudy prý vede pohodlná cesta, která nás vyvede až na pole nad Helenou. Od silnice do údolí to kousek jde, ale potom se cesta rozdvojuje a my jdeme samozřejmě zase blbě! Posléze se cesta mění ve stezku a ta zaniká mezi stromy. Škrábeme se proto do svahu - dost drsné. Nakonec vylézáme u opuštěné salaše a to jdeme už dobře. Na jednom z políček pracuje rumunská babka, kterou jsme potkali předtím a samozřejmě tři její psi na nás zase zle dorážejí. Sprška kamenů je však zahání pryč. Do vsi docházíme v podvečer, slunko už zalízá kamsi za široký Dunaj.
Lojzova manželka nám přichystala skvělou a bohatou večeři, takže se všichni oblizujeme. Máme polívku, opékané brambory, opékané maso a klobásy - vše samozřejmě domácí. Navrch zeleninový salát. Opravdu mňamka!! Moc děkujeme a pak nezbývá než se zase odebrat do hospody. Usedáme opět před hospodou k jednomu volnému stolku a objednáváme pivko Ciuc (cca 16 tisíc). Vedle už sedí další parta čundráků z Čech a máme dojem, že jsou to ti, kteří seděli včera v Gerníku. Posléze si k nám přisedají dva místní chlapíci už důchodového věku a dávají se do řeči. Jeden už s námi seděl odpoledne - menší vysmahlejší děda. Už má trochu naváto, protože popíjí tradiční rum z dvoudecovky. Druhý je vytáhlejší chlapík. Oba tak kolem šedesátky. Hned se vyptávají odkud jsme, neopomenou se pochlubit, že mají příbuzné v Chebu a v Šanově, a že u nás asi před třiceti roky byli. Nechybí ani dotaz, u koho spíme a když se dozvídají, že u Hrůzů, nešetří na naše ubytovatele slovy chvály a uznání - prý jsou šikovní a umí "zarobit" peníze. Usuzujeme, že nějaká závist je v Banátu zdaleka neznámý pojem. Krom toho se zmiňujeme o známosti s Jelenem - "Jóó, toho taky známe, ale nikdy jsme ho neviděli," chlubí se chlapi.
Jinak necháváme řečnit spíše my je, abychom se třeba zase dozvěděli nějaké místní zajímavosti a legendy. Neopomeneme pochválit jejich vesnici, školu, kulturák a kostel, takže chlapi se dmou pýchou. A když Helenu chválíme, že je hezčí než Gerník, tak jsme už jejich. Chlapi se smějí, že s Gerníkem jakoby soupeří a dělají si srandu z gernického nářečí. Tady se zase mluví trochu jinak. Zatímco menší chlapík by nejraději furt zpíval - pořád dokola notuje "Ta naše písnička česká…" - čahoun se rozpovídal o svém nelehkém životě: dozvídáme se, že je bývalý horník a v nedalekých dolech to dotáhl až na jakéhosi minéra (měl na starosti dynamit a odstřely). Nyní je již 12 let v důchodu a nestěžuje si, prý bere důchod pět tisíc a je spokojený. "Kluci, ještě dneska bych dokázal ze zavázanýma očima odměřit dynamit, naládovat ho do děr a odpálit!" chlubí se svým nebezpečným povoláním. Dozvídáme se také, že měl na starosti odstřely nad novou silnicí u Dunaje: "Jó tehdá… To jsem udělal trochu nepříjemnost! Dal jsem tam moc dynamitu a kameny lítaly až na druhou stranu! Však na mě taky jugoslávští četnici připluli, naštvaní - prý co se děje, ale byli to mí známí, tak to prošlo."
A jak se do dolů vlastně dostal? Tak tady je nejzajímavější a nejdůležitější legenda, kterou nám pověděl:
 Nad Dunajskou soutěskou. |
 Pohled z jeskyně Gaura cu Musca na Dunaj. |
 Průzkum jeskyně Gaura cu Musca - zde byly opravdu "slepý myši". |
 Cesta zpět od Dunaje - rumunská salaš. |
 Momentka z Heleny - nejrozšířenějším a nejpraktičtějším dopravdním prostředkem našich krajanů je koňský potah. |
Naše rodina byla moc chudá. Od mala jsem pomáhal na našem skromném hospodářství. Tatínek měl stádo ovcí a jak jsem trochu vyrostl, musel jsem se o ovečky starat. Což o to, měl jsem je moc rád. Až jsem byl skoro dospělý, měl jsem dokonce čtyři věrné psy - čuvače - a se stádem jsem proto chodil daleko do hor na pastvu. Býval jsem tam v salaši úplně o samotě mnoho dní. Jen já, mé ovečky a mí věrní psi. Měli mě moc rádi, i život by za mě položili, a nikdy jsem se nebál, že by mi stádo nepohlídali. Pak přišly zlé časy! Ke stádům se začali stahovat vlci! Měl jsem strach, aby i mé ovečky nenapadli - až se to nakonec stalo. Salaš byla v malém údolíčku a vtom co nevidím: nahoře pobíhají vlci, vyjí, vyhlíží si stádo a krvelačně se dívají i na mě. Strachem jsem se klepal v salaši a mí věrní čuvači se stáhli za mnou, taky se moc báli před velkou přesilou. Pevně jsem doufal, že mi pomůžou, že vlky zaženou, ale přesila byla veliká a psi kňučeli a chouleli se do klubíčka. Už jsem se pomalu loučil se životem, vlci už byli strašně blízko, sestupovali pomalu do údolíčka k salaši, i ovečky se rozutekly. Z posledních sil jsem sebral poslední zbytky odvahy, popadl hůl a vstal, abych se vlkům postavil na zoufalý a poslední odpor. A když tohle viděli mí čuvači - odvahu jim to vlilo do žil, vyskočili a odhodlaně si stoupli přede mě s vyceněnými zuby a začali na vlky strašně vrčet a štěkat. Když to vlci viděli, zastavili a potom začali couvat. Čuvači se rozeběhli po nich a rozehnali je! Tak odvážní a věrní byli! Až bylo po nebezpečí, vrhli se mi čuvači do náručí a dlouho jsem se s nimi mazlil. Život mi zachránili, mí věrní psi! I ovečky jsem sehnal zpět do stáda, ani o jednu jsem nepřišel. Po této hrůzostrašné příhodě jsem se vrátil celý rozklepaný domů, nechtěl jsem takové nebezpečí už nikdy zažít. Tak jsem si sedl naproti tatínkovi, bouchl pěstí do stolu a řekl: "Tatínku, já půjdu do dolů!". A tak bylo rozhodnuto - stal jsem se havířem.
Při této příhodě vytryskly starému havíři do očí slzy při vzpomínce na věrné psy. Zajímalo nás, jak si potom vedl v dolech, takže vyprávění pokračovalo:
O přepadeném pošťákovi
Práce v dolech byla velmi těžká. Občas se stalo, že spadl zával a havíři zahynuli! Já se také dostal k záchranářům. Několikrát jsme nešťastníky zachraňovali. A protože my Češi jsme šikovní a svědomití, nakonec mě vybrali jako střelmistra. Novou práci jsem se rychle naučil a moc mě bavila. Byl jsem vyhlášený odborník! A protože na krátké převozy dynamitu nebylo potřeba povolávat ozbrojené strážné, převážel jsem dynamit sám. Musel jsem však mít pistoli. No a kvůli tomu i moje manželka musela vstoupit do strany! Co se dalo dělat… Na pistoli jsem byl pyšný, nosil jsem ji v pouzdře a snad nikdy nevytáhl. Až jednou - ale to bylo z legrace. To bylo tehdá, když do Heleny jezdil s poštou takový potroublý pošťák. Vozil i důchody, všude se chlubil, kolik vozí peněz, a tak se stalo, že ho po čase nějaký lupič přepadl! No, peníze se nakonec našly - lupičem byl jeden rumunský bača a peníze měl ukryté pod žlabem v salaši. Ale ten pošťák… - no co vám mám povídat! Vyfasoval pistoli taky a všude se s ní chlubil! Jednou jsme se potkali na silnici a on, blbec, se začal vytahovat a významně si poklepával dlaní o pouzdro. Tak jsem hbitě sáhl pod kabát pro svoji pistoli, namířil ji na něj a směju se: "Tak, a co chceš dělat teď?" Pošťák se klepal strachy a já se smál! Tím to skončilo, jenže on, lotr, mě udal, tak jsem se musel na policii obhajovat. Měl jsem velký strach, aby mě z místa střelmistra neodvolali a pistoli mi nesebrali, ale to vlastně nemohli, protože jsem byl nejlepší střelmistr široko-daleko. Nakonec mě jen pokárali a pistoli mě nechali.
Při vzpomínce na příhodu s pistolí si havíř vzpomněl i na léta své vojenské služby. I na svoje vojančení byl náležitě pyšný, o to víc, že sloužil na rumunsko-sovětské hranici (de facto vlastně na hranici s naší bývalou Podkarpatskou Rusí). Rumuni, a banátští Češi zvláště, vždycky nemohli Rusáky ani cítit. Rumunsko totiž nebyl nikdy takový prdelolezecký stát jako naše bolševická republika, vždycky byli spíš sami pro sebe, podobně jako Jugoslávie. Pramení to asi i z historických zkušeností, například obsazení kdysi rumunské Besarábie, dnes Moldávie. Není třeba i bez zajímavosti, že Rumunsko bylo vždycky náš spojenec, jak před válkou, tak i dokonce v osmašedesátém, kdy byl vedle Tita Ceausesku vítán v Praze opravdu vřele a spontánně. Právě Rumunsko, jakožto jediný stát Varšavské smlouvy, se odmítlo zúčastnit hanebné "internacionální pomoci". A právě do období '68 roku spadá vojenská služba našeho spolusedícího na sovětské hranici a jeho další krátká historka:
Jak Rusňáci provokovali
To bylo tehdá, když Brežněv měl na vás, Čechoslováky, spadeno! Sloužil jsem daleko, až na druhém konci Rumunska v Maramureši. To je na hranici s dnešní Ukrajinou. Strážili jsme hranici a tušili, že Rusňáci jsou čím dál drzejší a chystají nějakou sviňárnu. Chodil jsem na stráž v noci, samopal nabitý a připravený. Ale naši oficíři vydali rozkaz, že v žádném případě nesmíme střílet! No a Rusňáci to asi tušili a prubováli nás (tj. zkoušeli). Provokovali. Chodili si přes hranici a prubováli, jestli budem střílet. No nemohli jsme! Rozkaz je rozkaz! Tušili jsme, že půjdou asi proti vám. Jó, kdyby nebyl ten rozkaz, to bych střílel na všechno, co se hejbalo. No, a nakonec vás přepadli. Svině Rusňácký! My, ne - Rumunsko bylo vždycky při Čechách! Tak takhle jsem sloužil… To víte, na vojně - tam zažijete kamarádství na celý život. Měl jsem tam taky dobrého kamaráda, Rumuna. A představte si - po letech jsem jel do Bukurešti a toho kamaráda tam potkal! Normálně na ulici, šel proti mně! Padli jsme si do náručí a šli naše setkání jaksepatří zapít…
Další legenda se vázala opět k Dunaji a přilehlé soutěsce. Starý havíř se nám pochlubil, že má na jugoslávské straně spoustu kamarádů. Dokonce tam žije i česká menšina. Největší kamarád je pro něj prý nějaký srbský děda, žijící v domku přímo na břehu Dunaje. A jelikož je rybář, má několik loděk na zahradě i s motory. Vždy když havíř přes Dunaj zavolá, děda sedne do loďky, připluje pro něj a odveze havíře na štamprdle do svého sklípku. I zde se potvrdila záliba balkánských národů ve zbraních všeho druhu. "Představte si to, kluci! Ten děda má všude po sobě navěšené pištole - na opasku, přes ramena... A granáty má rozvěšené po plotě! Několikrát ho už kontrolovali četnici. Ale co - vždycky mávli rukou a hotovo. Vždyť tam na druhé straně má bouchačku každý!" vykládá havíř a plynule přechází do další napínavé příhody:
Jak jsem vysvobodil Rumuny ze zajetí
Jak jsem už říkal - ten můj známý děda-rybář má plnou zahrádku loděk a motorů. Jednou se stalo, že nějací tři Rumuni z Coroniny přepluli na loďce Dunaj a chtěli dědovi nějaké motory ukrást. Jenže děda je přistihl! Namířil na ně svoje pistole a zajal je. Odvedl je do malého sklípku a dobře zamkl. Událost se za chvíli rozkřikla a vypadalo to, že Rumuny jen tak nepustí. Šel jsem tedy na břeh a na dědu zahalekal, aby pro mě připlul. Jako vždy mě odvezl k sobě na návštěvu a já povídám: "Pusť je. Zaručuju se za ně, že už to nikdy neudělají." A děda povídá: "Nepustím! Prvně musíme spolu pít!" No, tak jsme pili a pili až jsme byli úplně namol a ráno usnuli u stolu.
"No a jak to dopadlo? Pustil je teda?" ptáme se plni očekávání, protože příběh ještě neskončil a vypadá to, že havíř už každou chvíli taky usne. "No jasně, že je pustil - ale až ráno!" dokončuje náš havíř tento napínavý příběh.
Zajímá nás také, jak je asi Dunaj v soutěsce hluboký, protože jsme si všimli, že je tam velký proud. Dozvídáme se, že asi více jak 50 metrů. "A žijou tam tááákovýhle ryby," roztahují chlapi ruce, co to jde. "A taky 'slepý myši', že jo," upřesňuje Regan, maje tím na mysli netopýry v jeskyních. "Tak ty choděj po dně!" plácne starší chlapík v domnění, že Regan mluví asi o úhořích. Co nás trochu zamrzelo, bylo to, že chlapi si naříkali, že včera byla v hospodě nějaká parta českých děcek - prý strašně chlastali a dokonce "Kouřili nějakou drogu nebo co to bylo - fuj, to smrdělo!" Usuzujeme, že to byli nějací vypatlanci ze zájezdu z České Lípy (autobus stál ve vedlejší ulici) a dali si trávu - no prostě hovada, co se neumějí na návštěvě chovat.
V družném rozhovoru setrváváme až něco přes půlnoc. Pak se loučíme a vyrážíme pomalu k domovu, t.j. do Hrůzovic chalupy.
DEN ČTVRTÝ * * * * * * * * NA ÚVOD * * * * * * * * DEN ŠESTÝ