Jízda 2005 - Rumunsko/Banát

Den třetí - úterý 5.7.2005

Pobyt v Gerníku - vycházka do údolí U Petra (vodní mlýnky)

Zastávka nad Gerníkem na červené značce při cestě do údolí U Petra.

Ráno se probouzíme do prosluněného dne. Zdá se tedy, že počasí bude stálé a naší výpravě bude přát. Po krátké snídani se vydáváme na cestu. V plánu máme nenáročný výšlap východním směrem od Gerníku - do krasového údolí U Petra, kde se nacházejí starobylé vodní mlýnky. Orientace je ulehčena o to víc, že celá oblast českých vesnic je propojena červenou turistickou značkou, kterou před pár lety vyznačil v Banátu KČT. Páteřní turistickou trasu od Heleny po Bígr a Eibentál doplňují zajímavé významové odbočky či krátké okruhy. Síť je samozřejmě doplněna o nám notoricky známé orientace (ukazatele) s udáním vzdáleností. Hned naproti hospodě jsou tabulky, které hlásí, že do údolí je to 5 km. Nejprve hned za hospodou vyšlapujeme zkratku - atypické tzv. Dlouhé schody do horní ulice, která se příznačně nazývá Velká strana. Tato ulice nás pozvolna vede až na nejvyšší místa zastavěné části obce. Lemují ji udržované domky, ale na některých už je vidět, že obyvatelé je opustili a šli za lepším životem do Čech. Tento problém postupného vysidlování je v Banátu ožehavý, což nám vícekrát později potvrdili starousedlíci. Téměř na konci Velké strany červená značka uhýbá do boční uličky vpravo a vesnici záhy opouští na humna. Od nedalekého křížku se otevírá pěkný pohled na celý Gerník.
Regan nasadil dost ostré tempo, jen užuž abysme snad měli cestu za sebou. Pochod okamžitě zpomaluje Kotel s připomínkou, že není vůbec kam spěchat. Fotíme vesnici a pokračujeme dál přes návrší. Pohled na ves se uzavírá, ale zato se otevírá zcela jiný na východní stranu: máme před sebou jako na dlani táhlé kopečky s malými políčky, pastvinami a četnými zakrslými ovocnými stromy či remízky. Po políčkách jsou rozeseté četné bílé balvany a dokonce i krasové závrty v podobě širokých a mělkých dolíků, ve kterých domorodci pěstují zejména kukuřici nebo brambory. Kamenitá vozová cesta, po které šlapeme, je použitelná akorát tak koňským či volským potahem. Táhlé kopečky se hromadí až na obzor. Vystupují od Dunaje po pravé straně a postupně nabírají na výšce. Čím více do rumunského vnitrozemí a čím dále od vesnice, tím více jsou pokryty lesy. Ač jdeme osamoceni a potkali jsme kousek za vsí jen jednu babičku, okolní krajina vůbec není liduprázdná. Při troše pozornosti začínáme v dálkách na polích objevovat pracující sedláky ponejvíce s koňskými potahy. Červená značka nás spolehlivě vede po vozové cestě, v jednom švestkovém sadě chvíli odpočíváme na kamenech. Při tom samozřejmě nechybí škodolibé poznámky, abychom nesedli na zmiji, které se tu dle legend hojně vyskytují. Při té příležitosti vzpomínáme na pověst vížící se k vandru Pedálovy party do těchto končin před několika lety, kdy jejich lékárnička obsahovala pro všechny případy čtyři balení séra, která pak hledala celá republika (nějaký pohotový novinářský chytrák tehdy přišel na to, že všechna séra jsou asi čtyři roky prošlá, hromadně se stahovala z ordinací a ty čtyři nikdo ne a ne najít, protože je Čert nějakým podloudným způsobem sehnal a vyvezl do Rumunska - stejně bych chtěl vidět, jak by si to píchli - pozn. autora).

V údolí U Petra u gernických "vodenic".

Kostel Sv. Jana Nepomuckého v Gerníku.

Asi po hodince se stezka začíná svažovat, až nakonec vstupujeme do listnatého lesa a zde teprve přichází ten pravý padák dolů. Máme co dělat, abysme nesjeli dolů po kluzké hlíně po zadku. Les končí a my se konečně dostáváme dolů do úzkého údolí, jehož dno je porostlé loučkami a při divokém potůčku nedaleko od nás vykukují šindelové střechy. Už jsme bezesporu u vodních mlýnků "U Petra". Bystřina má poměrně příkrý spád, čehož předci dnešních osadníků využili ke stavbě několika mlýnů kaskádovitě postavených nad sebou. Dnes je dochováno (asi) pět staveb ve formě menšího dřevěného srubu - tedy aspoň tolik jsme v údolí viděli. Jinak se též mlýnky nazývají vodenice. Nad každým mlýnkem je jednoduché stavidlo, jímž se reguluje průtok vody. Zkoumáme vnitřek a hned na nás dýchá předminulé století: je zde dřevěná násypka a především nás zaujímá pravé kamenné kolo k drcení zrna. Ve výsypce jsou ještě zbytky mouky a dokonce dřevěná lopatka, což je důkazem, že vodenice se ještě běžně používají. Zkoušíme na vodorovně položené mlýnské kolo pustit plný nápor vody, ale k roztočení kamenného kola je potřeba nasypat dovnitř asi zrní, po kterém se kámen roztočí. Pokud není mlýn v činnosti, stavidýlko odklání vodu do vedlejšího koryta, které posléze padá malým vodopádkem na spodnější kaskádu. A právě na rovince pod jedním vodopádkem rozbíjíme náš piknik. Máme spoustu času, takže se můžeme plesknout na slunko, které dnes opravdu pěkně hřeje. Hrozna se dokonce noří pod vodopád, ale voda je tak studená, že víc jak minutu to nejde vydržet. Regan ve svém apartním dederáckém kloboučku se pro změnu pokládá na břicho přímo do vody. Na skalce u cesty se konečně setkáváme s prvním našim hadem - bohužel je ale mrtvý, tedy spíš záměrně "zavražděný", protože had byl zjevně chycen do jakési rozporky, která mu ucvakla hlavu. Byla to užovka, ale solidně dlouhá - určitě přes metr. Fujtaxl. U vodopádku piknikujeme a odpočíváme asi hodinu. Pak se pomalu vydáváme na zpáteční cestu, protože do nejbližší další české vesnice - Rovenska - je to ještě asi 10 km a na takovou túru by to chtělo vyrazit opravdu na celý den ještě za kuropění.
Nechceme se šplhat do krpálu po značce, takže jdeme vzhůru údolíčkem po vozové cestě. Předpokládáme totiž, že právě tudy vozí místní k vodenicím zrní, takže nás tato cesta musí dříve či později nasměrovat ke vsi. A skutečně je to tak - po kilometru se cesta stáčí šikmo na horu, až postupně vystoupáme na zvlněné planiny, odkud se nám zase otevírá krásný rozhled. Přes údolí s vodenicemi vidíme pravou rumunskou usedlost se salašemi. Po dalším kilometru se cesta napojuje na naši známou červenou značku, takže po překonání návrší máme opět Gerník jako na dlani.
Do vsi docházíme odpoledne. Jelikož už nemáme zásoby pečiva, chceme najít avizovanou soukromou pekárnu, která se nachází na Velké straně. Dědina je jako vylidněná (všichni jsou na poli), ale naštěstí potkáváme starou vitální babičku, která se nás po slušném a uctivém pozdravení ujímá a jde s námi, že nám pekárnu ukáže. Prý začínají péct vždy až večer, ale měli by mít snad ještě nějaký chleba od včerejška. Hned volá na sousedy a malý kluk nám skutečně přináší pecen malého chleba (stojí 9 tisíc). Prý se máme přijít domluvit večer s pekařem, jestli si chceme koupit další. Odpoledne tedy věnujeme jídlu a siestě.

S příchodem večera se vydáváme do obchůdku k obecnímu úřadu, kde jsme se včera ptali chlapů na ubytování. Majitelem je starší řečný pán. Ochotně nám nabízí poměrně solidní zásoby svého kvelbu. Dá se zde koupit dost věcí - od trvanlivých potravin až po drogerii. Vida, zde můžeme doplnit naše skrovné zásoby. Je vidět, že hokynář si strašně rád povídá s pocestnými z Čech, takže si objednáváme lahvové pivo Ursus (namísto slabší točené Timisoreany, je toto velice dobrá dvanáctka - 18 tisíc). Usazujeme se u stolku před kvelbem a povídáme si s majitelem a jeho kamarádem. Je to starší vyhublý chlapík trochu napadající na jednu nohu a trochu už má popito, protože cucá místní slabý rum. Vyzvídáme různé zajímavosti z historie i současnosti Gerníku a je vidět, že chlapi jsou na obec pyšní a ochotně nám vyprávějí spoustu podrobností (ostatně kdokoli, s kým se během pobytu dáváme do řeči). Udivuje nás, že sice kdysi dávno navštívili Čechy (většinou příbuzné, kteří přesídlili po válce do Sudet - asi 99% dotázaných má příbuzné v Šanově nebo na Chebsku), ale jinak prakticky nevytáhnou paty ani do sousední vesnice, maximálně tak jen do okresního města na úřad nebo k doktorovi (asi do Rešity). Tak například při otázce, zda navštívili některou sousední českou vesnici (Helenu nebo Rovensko) se nám povětšinou dostává odpovědi, že nikdy, a pokud už ano, tak patřičně důležitě: "Jo, jo - tam jsem byl! ….hmmm, jednou… hmmm, před třiceti rokama…" (jak jsme si později potvrdili, panuje mezi Gernikem a Helenou trochu úsměvná sousedská rivalita). Zkrátka nikam jezdit nepotřebují, protože díky svému způsobu života jsou úplně soběstační. Pro starší lidi musí být tím pádem svět obrovský, zatímco mladí jsou už díky moderním vymoženostem světáci. Co jsme si všimli, tak největším hitem mezi mladými byl mobil, do kterého stále všichni se zaujetím cosi ťukali. Nicméně, jak jsme na svých telefonech zjistili, signál obou rumunských sítí byl pouze na nejvyšších okrajích dědiny.

Obecní úřad v Gerníku - nachází se mezi hokynářstvím (lahvové pivo Ursus) a kostelem.

U jednoho piva před hokynářstvím pochopitelně nezůstává. Navíc přicházejí noví čeští čundráci - mladí kluci a holky. Jsou propocení a utahaní s báglama a říkají, že se do Banátu dopravili vlakem. Chvíli potom se vedle nás usazuje další turista z Čech - nenápadný chlapík a vypravuje, jak do Rumunska jezdil na treky ještě za totality. Nyní je zde prý autem a bydlí nedaleko nás u jednoho pána.
Konečně taky chceme vyzvědět něco z místních proslavených legend, takže Regan zavádí osvědčené téma - hadi: "Slyšeli jsme, že prej tady máte strašně jedovatý zmije - prej vycucají i krávu?" přičemž hokynáři i jeho kamarádovi vmžiku zablikají očička: "Zmije, zmije…? Aha, tomu my tady říkáme VIPERY!!! No jóó, ty jsou veliký a strašně jedovatý," otřepe se hokynář, jakoby včera po něm nějaká lezla. A začíná zaujatě vypravovat: "No, co vám mám povídat! Naposledy jsem viperu viděl… počkejte, to snad není moc dlouho…. někdy před patnácti rokama! Představte si to: jsme takhle s manželkou a známým na seně nad vesnicí. A co se najednou nestane! Nýčko se kolem nás proplazí VIPERA! Tlustá jako ruka a dlouhá dobré tři metry! A jako na sviňu zalezla na hromady chroští, potvora. Co teď?? Nýčko obklíčíme roští a čekáme. No a nýčko, jak ta vipera vylezla, usekli jsme jí kosou hlavu!!!! A představte si, ta potvora se plazí porád!!! Tak sekáme podruhý a sekáme ji vejpůl - takovejhle kus (roztahuje ruce co to jde) a ten druhej kus se odplazil zpátky do toho chroští! No, naštěstí se nikomu nic nestalo…" Na hokynáři je ještě teď vidět, jak je ze setkání s viperou rozrušen a jeho kamarád jeho slova potvrzuje vážným kýváním hlavy. Oba jsou spokojeni, když se náležitě divíme a dáváme najevo svůj respekt před viperami. Proto jim sdělujeme, že zítra se chystáme na výpravu do jeskyně Turecká díra. "Tak tam si dejte kluci nýčko vééélkej pozor. Tam jsou zase slepý myši!!!" varovně zvedá prst hokynářův kamarád. "Ježišmarjá, co to je??" kácíme se pomalu strachy v představě, že nás tam ukoušou nějací nadpřirození hlodavci. "No představte si to: to sou myši s křídlama a velkejma ušima. Mají velký zuby a pijou krev. A když se vám zapletou do vlasů, je s váma konec!!" bázlivým hlasem a se stále zdviženým prstem nás varuje pán. "A jóó, dyť to sou netopejři…" uklidňujeme se. "Jojo, ale my jim říkáme slepý myši... já jsem je ale ještě nikdy neviděl, prej sou zalezlý až někde vzadu. A to není dlouho, co jsem tam jednou byl - před třiceti rokama." Původně si myslíme, že chlapi si z nás dělají srandu, ale je vidět, že všechno myslí upřímně a naprosto smrtelně vážně.
Náhle začne lézt kolem hokynářova kamaráda velký černý brouk s kusadly. Okamžitě vyskakuje jak péro od hodin a brouka si z uctivé dálky prohlíží. Ten se plazí líně dál, takže chlapík se přece jen osměluje a nejprv brouka obrací na záda a posléze ho chytí mezi dva prsty. Člověk by řekl: normální pěkný černý brouk. Zato pán v nábožné úctě do hrobového ticha (všichni totiž sledují, co s broukem provede) pronáší památnou větu: "To je KLÍŠŤÁK….!!!!" Nakonec brouka v prstech zrakem pečlivě zkoumá a napadá ho, jak by mu asi chutnal rum. Nalívá proto do víčka od flašky místní oblíbený nápoj a broukovi v tom máchá kusadla. Od té doby se brouk válí na zádech pernamentně a zjevně neví kde je nahoře a kde dole.
Nakonec se po třetím pivu zvedáme, děkujeme za občerstvení i za vyprávění a se všemi se loučíme. Chceme totiž zajít do pekárny a domluvit se na nákupu chleba. Máme štěstí - mladý pekař s pekařkou právě založili pec a sází chleba. Regan s Hroznem začínají obchodně vyjednávat, netuše, že právě zavádí řeč na další památný dialog:
"Dobry den, prosimvás, mohli bysme si u vás koupit chleba?"
"No to mužete…"
"No a mužeme si ho koupit už dneska večer?"
"No to mužete…"
"No a v kolik hodin?"
"No mužete přijít v devět…"
"No tak my přijdem teda v devět."
"No anebo si ho mužete koupit zejtra ráno."
"No tak my přidem teda ráno."
"No ale to bude k dostání v čísle 35."
"No tak my ráno pudem do čísla 35."
"No anebo si ho mužete koupit teď hned…"
"No tak my si ho koupime teď hned…"
"No a kolik ho teda chcete?"
"No asi tak pět."
"No tak to přiďte až v devět hodin."
"No tak my přidem teda v devět."

Momentka při procházce Gerníkem - místní hoch právě přijel s koňmi z pole.

Těžko říct, kolik chlebů pekař nasázel během této vyčerpávající rozmluvy do pece, ale bylo to asi dost. Celou cestu z Velké strany k hospodě jsme se ujišťovali v kolikže to máme pro chleba vlastně přijít, abysme proboha nezmeškali! Kotel navíc nabádá, že jejich "devět" je vlastně našich "osm" (čas je v Rumunsku o hodinu napřed, zatímco my máme stále na hodinkách náš čas) a že tedy zhruba za hodinu musíme tedy pro chleba. Je tedy čas na skromnou večeři.
Po hodině se obětavci Kotel a Hrozna vydávají pro chleba. Bereme pět horkých pecnů a výborné sladké rohlíčky s rozinkami a marmeládou uvnitř. Rohlíčky cestou okamžitě "likvidujeme" - jsou vynikající. Teplý chleba je také výborný, takže Regan má okamžitě půlku v sobě. "Ty vole, dyť je to ještě vřelý - nejenže budeš prdět, ale může ti bejt taky blbě!" varuje Hrozna. Nakonec bochníček sníme všichni. Chleba je oproti našemu asi poloviční a světlý.
Setmělo se, takže nemůžeme vynechat tradiční návštěvu hospody. Dnes je zde poměrně plno, protože dlouhý stůl obsadila další výprava z Čech (zhruba 12 čundráků s nějakým vedoucím, možná zájezd nějaké cestovky). V hospodě to hučí jak v úle a dokonce i syn naší domácí si na chvíli dává dvacet přímo na stole. Vedle nás sedí místní mládež: šestnáctileté holky jedna jako druhá (světlejší vlasy do ohonu, ksichtík s malým nosíkem) a nějací kluci. Zkrátka mají prázdniny, tak se zvesela nalívají. Teda hlavně kluci. Jeden z nich se sotva napije z druhé dvoudecovky rumu a hlava mu padá na stůl. Ostatní se motají co chvíli ven a za chvíli zpátky. Po desáté hodině se do hospody přihrne i osazenstvo sousední firmičky Bobbytronic (navíjejí tam nějaké elektrocívky). Ačkoli nás zítra čeká výšlap na Tureckou díru, hospodu hrdinně opouštíme mezi posledními. Venku najednou lije jako z konve, takže těch dvacet metrů běžíme do baráku kvapem. Počasí nás tedy pěkně provokuje, ale pevně věříme, že do zítřka se to snad vybere.

DEN DRUHÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN ČTVRTÝ