Zakarpatská Ukrajina 2008

Den šestý - čtvrtek 11.9.2008

Náročná výprava: z Koločavy výstup na horu Strimba (1719 m n.m., 11,5 km).

První kroky z výstupu na Strimbu zahajujeme směle...

I přesto, že nás čeká nejnáročnější výprava celé expedice, se Valerij ráno se snídaní opět nepochlapil. Nechceme tedy někde po cestě zkolabovat hladem, tak se většina z nás tedy opět orientuje na zakoupení pečiva v obchodě na hlavní koločavské křižovatce. Zde na nás má čekat v devět hodin šofér Vladimir se svým ZILem. Je totiž dohodnuto, že nás vyveze směrem na Usť-Čornou do sedla Prislip a odtud my se vydáme pěšky na horu Strimba. Tato je spolu s Jasnovcem, Něhrovcem a Topasem jedna z nevýraznějších hor, které lemují panoráma Koločavy – dalo by se říci, že je nejdominantnější. Už při příjezdu do Koločavy nás upoutala svojí majestátností a výraznými kamennými moři na úpatí i vrcholu, čímž se významně odlišuje od jiných kopců poloninského (lučinatého) charakteru. Překřtili jsme ji tím pádem na místní "Sněžku", protože i tvarem naši krkonošskou horu poněkud připomíná.
Ještě chvíli po deváté na Vladimira čekáme. Jsme s ním smluveni na křižovatce (a mimo dohled Četnické stanice) proto, že Šizuňk Valerij měl nějaké plky o tom, že se domlouváme na kšeftících bez něj a on tedy z toho logicky nemá nějaký bakšiš. ZIL přijíždí s menším zpožděním a s korbou dokonale zalískanou od mokrého písku. "Nu což, ráno jsem vezl fůru písku z řeky," ospravedlňuje se Vladimir – zvláštní lidé tihle Ukrajinci... Mohl aspoň vzít nějaké koště, moula – klidně bychom si to zametli. Naštěstí nepojedeme moc daleko, jen po rozbité silnici směrem na Prislip. Jak Vladimir potvrzuje, tato "silnice" je do Usť-Čorné skutečně nesjízdná, neboť ji vytrvale vymílá voda. V tom je tedy informace mnohých českých cestopisů skutečně přesná. Poněkud potěšující je další Vladimirova informace, že na konci Koločavy se nachází zbrusu nová koliba, kde nás v podvečer budou čekat na šašlik. V momentu se tedy sáčkujeme na zašpiněnou korbu a vyrážíme. Dnes jedeme všichni; i když třeba Eman se ještě necítí úplně fit, přesto se na výpravu hrdinně vydal. Kupodivu i takový geroj Pedál včera brzo ulehl, protože byl "krátkou vycházkou" (trhákem k Mechovému jezírku) poněkud vyčerpán.
ZIL s partou vyklepaných partyzánů na korbě se za řevu motoru tedy řítí po kamenité cestě východním koncem Koločavy – u hospody "U Iljiče" zahýbáme jako tradičně vpravo a projíždíme kolem kostelů a posléze přes chatrný most přes říčku Suchar. Následuje dlouhý úsek mezi domky. Za koncem obce se tragická polňačka několikrát zatočí, rigoly v ní se prohlubují, až nakonec dojíždíme k osamocenému hospodářství už zcela mimo vesnici, a zastavujeme. Trochu nechápeme, vždyť sedlo Prislip se nachází ještě dobré tři kilometry dále. "Dál už to nejde," vysvětluje Vladimir zdejší konečnou. Z domku vychází mladý borec, kterého nám Vladimir představuje jako svého kamaráda Feďu. Ten nám prý ukáže nástup na naši dnešní trasu, abychom někde nebloudili. Dle jeho slov na Strimbu "chodí často" a po postranním hřbítku tam vede jakási červená značka. To je poměrně zajímavá informace, protože o této značce se žádný z našich turistických průvodců nezmiňuje. Nijak tedy neotálíme a v 9:15 vyrážíme na cestu.

Odpočinek v sedýlku pod Strimbou (v pozadí).

Feďa nás nejprve vede přes kamenitý potok, kolem osamocené chalupy a hned za ní příkře do kopce po ohrazené pastvině. Kopeček je pěkně strmý, takže hned úvodní čtvrthodinka nám dává pěkně zabrat. Po chvíli celí zadýchaní a propocení přicházíme ke staré dřevěné salaši či spíše seníku. Zde je první zastávka a Feďa nám vysvětluje další cestu: vystoupáme k nedalekému lesu, přičemž se máme stále držet hřebínku. V lese narazíme na červené značky, které nás vyvedou až nad hranici lesa pod horu Streminos, což je jakýsi předvrchol Strimby. Odtud už budeme poměrně pohodlně traverzovat hlavní hřeben až do sedla pod Strimbu. Po krátkém odpočinku a napití vyrážíme k lesu. Nemá snad ani cenu zmiňovat, jaký je to trhák! A takto budeme stoupat dobré dvě hodiny! Pod těmito pesimistickými dojmy vzdává Jarynek. Volá na nás, že se bude věnovat dole na pastvinách jedinečným fotomotivům a pak na nás počká v kolibě.
V lese skutečně nacházíme červené turistické značky. Jsou však o něco větší nežli naše a s většími odstupy. Je to asi nějaké místní značení, ovšem v tuto chvíli nám poslouží velmi dobře. Aspoň máme jistotu, že šplháme po té pravé hřebenové cestě a nikam jsme neuhnuli. Výstup lesem je opravdu vyčerpávající, naše "kolona" se zase trhá na větší rozestupy. Několikrát i odpočíváme na povalených kládách. V lecčems by se dal tento výstup přirovnat k výstupu na Kremenec, nejvýchodnější bod Slovenska – téměř podobný smíšený prales s převahou buku. Kolem dvanácté hodiny konečně vycházíme na větší loučku, odkud se otevírá první pořádný výhled. Především si uvědomujeme to velké převýšení, které jsme během půl druhé hodiny překonali. Nacházíme už se na výškové úrovni protějšího sedla poloniny Krásná, ze kterého jsme sestupovali před několika dny. Postupně znaveni přicházíme, sedáme do trávy a věnujeme se svačině.
Po loučce potom zbývá vystoupat ještě několik desítek metrů trháku. Les značně prořídl, buky nahradily výhradně zakrslé horské smrky. Konečně naše stezka uhýbá poněkud vlevo a jdeme po úpatí. Stromy se střídají s kamennými moři, zkrátka se již pohybujeme v typicky horském prostředí. Takto traverzujeme horu Streminos (1652 m n.m.), která se nachází kdesi vpravo nad námi. Konečně je naše putování o dost pohodlnější! Po necelém kilometru vycházíme z horského lesíka do pásma kleče a luk, přičemž se před námi vyzývavě tyčí náš cíl – vrcholek Strimby zahalený do mraků. A do pytle! Zase budeme mít smůlu a seshora nic kvůli mrakům neuvidíme? Zhruba ve 13:15 dosahujeme sedla mezi Strimbou a Streminosem. Otevírají se z něj fantastické výhledy na východní stranu, na bezedná a nekonečná zalesněná údolí a vzdálené "Kamenné hory" – Horhany. Ty se nacházejí převážně v bývalém Polsku, dnes tedy Ivanofrankovské oblasti. Dohlednost není bohužel nijak velká. V sedýlku se kupodivu vyskytuje i jakési jezírko. Přímo pod našima nohama začínají úžasně klesat horské louky, úplně ideální terén pro laviny. Padáme zde znaveni do trávy a na sporém slunci odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Máme toho opravdu plné kecky, takže zaznívají hlasy: "Mám toho dost, nahoru už nejdu!" Není se ani co divit: vždyť Strimba je ještě o více jak sto metrů vyšší než naše Sněžka a my jsme zahájili výstup v nějakých 730 m n.m. Převýšení na šesti kilometrech se tedy bude blížit 1000 metrům!
Nakonec v sedýlku zůstávají Pedál, Eman a Jabko, přičemž my ostatní se vydáváme na závěrečný výstup. Nebude už nijak náročný, na vrchol to není více jak 200 metrů po relativně pohodlné stezce. K údivu všech největšího tempa dosahuje zázračně Čolek, který se dosud pohyboval převážně na chvostu, jakoby ho nyní nějaká neviditelná síla táhla nahoru. Inu, i takto může působit neopakovatelné kouzlo hor. Těsně před "finálem" vcházíme do kamenných moří nádherné šedozelené barvy mezi ojedinělými ostrůvky temně zelené kleče. Velký vrcholový kříž, viditelný například dalekohledem z Koločavy, se před námi zjevuje až úplně nakonec, protože dosud byl schován za mírnou terénní vlnou. Vrcholu Strimby dosahujeme těsně po 14 hodině odpolední. Cesta od Feďova domku až sem tak trvala úctyhodné čtyři hodiny! Tím jsme pokořili nejvyšší bod naší expedice – 1719 m n.m.. I nepokořený Topas se stožárem je znatelně pod námi.

Momentky z vrcholu Strimby.

Následují tedy nezbytné přípitky, gratulace a samozřejmě také fotografie u vrcholového kříže. I přesto, že jsme se obávali vrcholku v mracích, tyto se nyní rozestoupily a výhled ze Strimby je tedy úchvatný. Stojí opravdu za to chvíli v ostrém větru postát a věnovat se focení a videozáznamu. Kříž zde nestojí asi nikterak dlouho, a je ještě bytelně zabudován do kamenné kupy. A dokonce na jednom jeho rameni je vrcholová turistická cedulka českého původu. Bohužel, vrcholové schránky s pamětní knihou do Karpat ještě nedorazily, takže se zvěčňujeme jen na naše foťáky. Nezdržujeme se ale dlouho, po čtvrthodince se chystáme k odchodu.
Nebyl by to ale rýpal Smolda, který by se správně nevšiml, že kříž se nenachází na nejvyšším bodě hory! Skutečně nejvyšší bod je návrší několik kroků východně od kříže, asi o jeden-dva metry výše. Cestou tam tedy odbočuje Smolda, který přesvědčil Pokeho, aby ho šel vyfotit. Zbytek cesty se s těmito dvěma šerpy nedá vydržet, neboť neustále zdůrazňují, že to byli jen oni, kteří ve skutečnosti pokořili Strimbu a ostatní tedy nemají mít ani nárok na vrcholovou výšivku na budoucích tričkách od Jury.
Vracíme se do sedla s jezírkem, které jsme měli z temene hory jako na dlani, stejně jako nedaleký Streminos. Kluci u jezírka už nečekají, šli asi o něco napřed. Sestup bude orientačně jednoduchý, protože je až do Koločavy značen českými modrými značkami. Jedna značka je na kameni přímo u jezírka, druhá nás neomylně směřuje přímo dolů, nikoliv traverzující cestou, kterou jsme přišli. Ve 14:45 tedy začínáme sestupovat po modré dolů, přičemž kousek pod sedlem se začínají opět zvedat stromy a kleč až přicházíme zase do horského lesa, který se s ubývající výškou mění ve smíšený. Na ojedinělých paloucích se otevírají krásné zpětné pohledy na Strimbu, která z této strany vypadá zase úplně jinak. Zaujímají nás především jedinečná kamenná moře na jejím úpatí. Sestup trvá opět více jak hodinu, až krátce po čtvrté odpolední vycházíme na louky nad Koločavou, které jsou využívány pro pastvu ovcí. Domky se jednoznačně blíží, takže do našeho cíle už to nemůže být daleko. Nicméně sestup znamená pěkný nápor na kolena i ostatní klouby, takže se opět trháme na menší skupinky. My, co jdeme vzadu, máme jako na dlani první skupinu, která právě dochází na velkou louku s oborohem. Vstříc jim jdou tři štěkající pastevečtí hafani, které však Poke vzápětí uklidňuje a z ostrých čuvačů se stávají pohodoví pejsánci, kteří chtějí jen pohladit. Následně jim Čolek nabízí zbytky svačiny.

S pasteveckými psy nad Koločavou.

Modrou turistickou značku jsme zhruba v těchto místech opustili – zahýbá poněkud vpravo, blíže k centru Koločavy. My se naopak stáčíme do levého směru, kde tušíme kolibu. Ostatně viděli jsme ji při výstupu, takže instinktivně máme směr dobrý. Semtam musíme přelézat ohrady pro dobytek, ale tady to snad nikomu nevadí. Ještě blíže k prvním domkům potkáváme několik dětí, které loudí bonbóny. Samozřejmě jim vždy nějaký ten mlsek někdo dá, ale aby člověk slyšel "děkuji", toho se nikdy nedočká. Smolda se je to pokouší trochu učit, ale děcka ani nechápou, že by za nějakou tu pozornost vůbec měla poděkovat – zvláštní lidé, tihle Ukrajinci... Z rozryté polňačky se dostáváme na hranu nějakého postranního údolíčka s polosamotami. Dál se prodíráme mezi keři po pěšince pro dobytek, ale nebloudíme – vylézáme k potoku přímo zezadu pod kolibou. Je to zbrusu nová stavba. A jak nám již ráno říkal Vladimir, majitel u ní postavil i několik chatek. Příští rok by měly fungovat jako turistická ubytovna, k dispozici budou sprchy a WC. Jak jsme se přesvědčili, chatky se nachází na nedaleké loučce. Bude to zřejmě dobrá alternativa k Šizuňkově monopolu.
U koliby se nachází pár místních, především nezletilí kloučci, kteří čile popíjejí pivo i jiný alkohol – ostatně jak je v těchto končinách úplně normální. S těmi staršími už je největší kamarád Jarynek, který nás dopoledne opustil, a od svých fotografických výprav po okolí tady zřejmě sedí. Však se taky právem chlubí, že "už je jejich": "Všichni se divili, že jsem Čech – prý vypadám úplně jako Ukrajinec: pruhovaný triko a krátký vlasy!!" Právě je 17 hodin a citelně se ochladilo, takže na sezení venku to už není. Usazujeme se tedy ve stylovém interiéru, kde obsluhují pohledná děvčata. Majitelem je sympatický mládenec, který vizáží zcela nezapadá do zdejších zvyklostí. Objednáváme (jak jinak) porce šašliků s kopou zeleniny a samozřejmě pivko a jiné ostřejší tekutiny. Po takové štrece si bohatou večeři rozhodně zasloužíme. Je třeba konstatovat, že šašliky jsou opravdu dobré – toho bychom se u Šizuňka asi těžko kdy dočkali. V kolibě hodujeme a pijeme dobře dvě hodiny, k odchodu se odebíráme až kolem sedmé hodiny večerní.
Lezeme na korbu ZILu a majitel za námi ještě vybíhá s lahví vodky v ruce na cestu – prý pozornost podniku za naši solidní útratu! Pak už náš náklaďák s rachotem sjíždí dolů do městečka přičemž začíná trochu poprchávat. Počasí přes den nám tedy vyšlo výborně. V povznesené náladě lezeme dolů z náklaďáku před Četnickou stanicí. Ještě vyrovnáváme Vladimirovi jeho službu (600 hriven) a můžeme jít pokračovat v krasojízdě k Valerijovi. Dnes jsou hosty v krčmě nějací čeští kolaři, z nichž asi tři už jsou úplně na plech a do ochraptění opakují známé odrhovačky, až je to krajně trapné. V hospodě "díky" jejich halekání totiž není slyšet vlastního slova. Postupně se tedy přemisťujeme na terasu. Tam se poté ke Kotlovi přitočil Valerij s tajemnou otázkou: "Slušaj, a kde spí ten váš kamarád, takový ten plešatý s dlouhými vlasy??" Dle popisu se nemůže jednat o nikoho jiného než o Trnkyho! Dle Valerijova svědectví se totiž Trnky už aspoň tři dny dozadu vždycky před uzamčením Četnické stanice vytratil ven a na Valerijovo upozornění, že se zamyká, jen mávl rukou a odešel kamsi do centra Koločavy. Nakonec Trnky bez mučení přiznává, že v kulturáku bývají "perfektní diskotéky". Krásná situace skoro jako ve filmu "S tebou mě baví svět" v podání herce Nového... Nic na tom, že se Trnkáč prakticky po celou dobu expedice nevyspal.
Díky halekajícím kolistům (ubytovaní jsou u bábušky naproti) se kolem půlnoci odebíráme do podkroví a jdem na kutě. Zítra nás čeká poslední den v Koločavě, který bude pohodový, abychom se před odjezdem moc neutahali.

Na loukách nad Koločavou při sestupu, v pozadí začátek poloniny Krásná.

Nenchte se zmýlit, tento záběr se stolem plným jídla rozhodně není z Četnické stanice - je to zasloužená večeře v kolibě na okraji Koločavy.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN SEDMÝ

(zapsal Kotel, foto Kotel, Cágr a Havran)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
Soubor GPX ke stažení zde obsahuje i významné orientační body (vrchol, odbočky značených cest, kolibu atd.)