Zakarpatská Ukrajina 2008

Den sedmý - pátek 12.9.2008

Oddechový den: návštěva skanzenu "Staré selo" v Koločavě, odpoledne na Siněvirský průsmyk.

Dva uherští četníci v podání Čenicha a Jury před starodávnou četnickou stanicí ve skanzenu Staré selo.

Takže nastal poslední plnohodnotný den naší expedice v Koločavě! Asi všichni z naší party pořádně ani neví, zda se mají smát nebo plakat: zajedno se nám ve svérázných horách samozřejmě líbí, za druhé už se nám tak trochu stýská po normální civilizaci... Už i Trnkáč nebere na ostatní pražádné ohledy a na včerejší diskotéku vyrazil úplně veřejně. Těžko říci, kdy vlastně přišel zpátky, jisté však je, že ráno před snídaní vypadá jako měsíček. Obchází každý pokoj a se širokým úsměvem každému nabízí loka vodky z lahve (zřejmě se právě vrátil).
Poslední den jsme nechtěli věnovat nějaké náročné výpravě na vrcholy, proto jsme hledali při plánování programu nějakou oddechovou alternativu. Od návštěvy dřevěného kostela Sv. Ducha jsme měli od učitele celkem dobrý tip: návštěvu nově vznikajícího skanzenu. Jak nám sdělil, i tato aktivita je finančně podporována zdejším tajemným poslancem. Jak jsme pochopili, areál vzniká ve východní části Koločavy, vlastně kousek od naší známé hospody "U Iljiče" – prý je třeba projít kolem kostelů, přejít most přes Suchar a hned za ním odbočit vpravo přes další přítok této říčky. Skanzen se nachází právě zde, u soutoku Sucharu a bočního potoka přitékajícího od sedla Prislip. Ačkoli prý ještě není zdaleka dobudován, jeho návštěva stojí za to.
Dnešní snídaně je největší humus, jakého jsme se kdy od Šizuňka dočkali. Zřejmě pomsta za naši samostatnost, kdy jsme si "dovolili" sami zařizovat odvozy ZILem, anebo se stravovat někde jinde (a to ještě netušíme, jakou akci na nás Šizuňk připravil na večer). Včera jsme si vymodlili na dnešní snídani klobásu, na což Valerij bohorovně kývl – "Sláva," zaradovali jsme se, "to nám jistě mastnota bude téct až po bradě!" To, co nám ale bylo ráno předloženo jako "snídaně" se nedá srovnat ani s tím nejděsnějším moučným špekáčkem z Hypernovy! Zkrátka a dobře: Šizuňkova "klobása" byla ta nejhorší směska obarvené mouky a igelitu, minimálně rok ležící v mražáku. Pozřít se to nedalo ani s tím největším sebezapřením a o to větší smůlu měli ti, co dostali "klobásu" navrch vařící a uvnitř ještě totálně zmrzlou. Ani ten čokl, který se denodenně válel v prachu před "Četnickou stanicí" by to nežral.
Sraz k odchodu je kolem půl desáté před stanicí. U protější bábuščiny chalupy se akorát chystají k odjezdu naši známí kolisté. I přes protivné včerejší halekání je většina z nich nyní už poměrně decentně přátelsky a přívětivě naladěna. Jsou to o dost starší chlapi než my, takže je celkem obdivujeme, že se na tak dalekou cestu vydali na kolech. Nejagilnější hejkal v ušmudlané průsvitné větrovce, která kdysi byla bílou, má však ještě teď ráno "dost", je zelený jak sedma, a jen s největšími obtížemi se škrábe na kolo. Následné metry předvádí klikatou krasojízdu – no, snad se cestou nazabije...

Momentka s neposednými žáčky ze staré rusínské školy, která byla zrekonstruována opravdu perfektně.

Na cestu ke skanzenu vyrážíme po chvíli, času je dost. Ještě předtím Čenich zavolal na určené číslo a dohodl s průvodcem naši návštěvu. Očekáváni budeme v deset hodin. Známou cestou tedy procházíme s prázdnými žaludky Koločavu a už se tak nějak těšíme domů, zvláště když vidíme všude ten bordel okolo. Nicméně budovaný skanzen nám trochu navrací náladu. Sice ještě není komplet hotový, ale i to málo jistě stojí za vidění. Cestu nacházíme přesně dle učitelova popisu. Brána skanzenu s nápisem "Muzej stare selo" se samozřejmě přehlédnout nedá. Chvíli čekáme až se nás ujímá zdejší průvodce Michail.
Vstupujeme branou do areálu a u naučné obrázkové tabule je nám podán všeobecný výklad o historii Koločavy a zdejší architektuře. Na tabuli je znázorněna konečná podoba skanzenu, jak snad bude někdy vypadat. Zajímavostí bude kus zrekonstruované úzkokolejky a velký amfiteátr pro kulturní akce. O československé historii samozřejmě ani slovo a ani stopa, snad jen zmínka o maďarské nadvládě před rokem 1918 v podobě budovy četnické stanice. Pak se jdeme projít po areálu. Nejprve navštěvujeme klasickou obytnou chalupu, hned přes cestu je stará kovárna. Zde je zajímavé, že je plně funkční a Michail ji využívá pro své melouchy. Asi nejzajímavější je stará škola: stísněné místnůstky, staré dřevěné lavice, tabule, malá okýnka. Na zápraží visí starý zvon, kterým nás Trnky ihned svolává k výuce. Usazujeme se do lavic jako spořádaní žáčci a učitel Havran se staví za katedru. Poslední zajímavostí je zmíněná četnická stanice z dob maďarského království: malá nabílo nalíčená chaloupka, dole ve sklepě je dokonce šatlava. Na zápraží jsou zavěšeny staré četnické uniformy, které si hned navlékají Jura s Čenichem, takže vznikají další originální fotky.
V areálu se procházíme necelou hodinku, pak děkujeme za průvodcovské služby (+ platíme nějakou symbolickou částku) a odcházíme před bránu. Než se tady nasáčkujeme k jedné z posledních společných fotek, Burdych se pokouší trefit kameny vzdálené kačeny a husy, které se ráchají v řece. Jako bývalému baseballistovi se mu to kupodivu daří, ale kačeny si z toho pranic nedělají. Cestou zpět se stavujeme kde jinde než "U Iljiče". Děláme tak dědovi ještě slušnou útratu za jeho dobré služby a snahu. Na naši základnu se následně vracíme kolem poledne.
Program na druhou půli dne je pojatý jako rozloučení s krásným okolím Koločavy a Siněviru. Přesunujeme se tedy auty přes Siněvir na Siněvirský průsmyk. Ještě předtím dáváme snad poprvé (a taky naposledy) na Valerijovu radu ohledně "výhodného nákupu" alkoholu a cigaret, které chceme provézt domů. V Siněviru máme zastavit u jakéhosi velkoobchodu, kde prý mají "přehršel zboží a fantastické ceny". Valerijova rada se však záhy ukazuje jako zcela lichá, protože neschopný prodavač zjevně nebyl připraven na invazi koupěchtivých turistů. "Ameriky" zcela vykupujeme – především naši kuřáci, kteří si kartony kupují i na svoje nekouřící kamarády; dále lahve vína, tvrdého chlastu a také místní bonbóny. Víno zde mají z vyhlášené Vinohradovské oblasti (musím říct, že bylo opravdu dobré, až jsme ho později doma otevřeli). Nevstřícný prodavač nás ale jinak zklamal (možná to byl Šizuňkův příbuzný). Za Siněvirem na křižovatce tentokrát odbočujeme vlevo na Mižhirju a šplháme do kopečka. Zastavujeme až v sedle u velkých informačních tabulí národního parku.

Znavený poutník Trnky si našel zábavu s přívětivým koníkem (nad Siněvirským sedlem).

Cesty v Siněvirském průsmyku jsou vždy pěkným námětem na půldenní vycházku, nabízí se zde nespočet jedinečných záběrů.

Svítí krásně sluníčko a také dohlednost je opravdu daleká. Zamykáme auta a rozhodujeme se, kterou cestou se vydáme. Dá se jít po hřebenech buď východním směrem k Siněviru, anebo na jih k Mižhirje. Kousek jdeme společně, ale nakonec se dělíme na dvě skupiny. Akorát Trnky si jde zdravotně lehnout někam na mezičku a taky Jabčák prohlašuje, že se půjde kochat krásnými výhledy na louky. Každý si tak víceméně dělá svůj program, neboť času je dost a sraz bude zase u aut u silnice. Nutno podotknout, že hřebenové cesty v okolí Siněvirského sedla jsou skutečně velmi příjemné a pohodové, lemované ojedinělými samotami, seníky a oborohy na zelených loučkách, s roztroušenými stády krav i koní, to vše orámované vzdálenými poloninami – ať už krásně nasvíceným Topasem anebo Boržavou. Zkrátka nádherný a neopakovatelný kolorit. Jistě by se dala podniknout např. celodenní výprava po hřebenech ze Siněviru až do Mižhirje, ovšem za předpokladu, že by z tohoto města byl zajištěn odvoz. My podnikáme tedy jen krátké vycházky po obou cestách a fotografujeme zdejší nezapomenutelné a krásné scenérie. Při návratu zjišťujeme, že nechybí nikdo jiný než Trnky, takže Pedál a spol. jej jdou hledat.
Den se už přehoupl do pozdního odpoledne, takže nezbývá než se někde vydatně najíst. S večeří u Šizuňka v žádném případě nepočítáme. Zbrusu zrekonstruovaný hotel Kamjonka kousek nad sedlem je zjevně nóbl podnik (taky tam vůbec nikdo není), takže ten logicky vynecháme a přesunujeme se zpět na křižovatku do Siněviru. Dle Vladimirovy rady se tady nacházejí dvě koliby, z nichž ta menší je prý lepší. Zastavujeme tedy u menší a jdeme se podívat dovnitř. Je tam poměrně málo místa, vesměs jsou stoly obsazené místními ožgrundy, tak se přesunujeme k venkovnímu posezení. U jednoho stolu tady sedí nějaká místní honorace. Liší se totiž od ostatních zdejších lidí především oblečením i vizáží. Obsazujeme tedy jeden dlouhý venkovní stůl a vybíráme jídlo. Vítězí opět především šašlik, dále houbová polévka, zelenina atd. Trnky se zase nějak záhadně vzdaluje – nakonec zjišťujeme, že zabloudil do sousední koliby. Při dobrém jídle a pití se zdržujeme až do tmy – zkrátka dny v půli září jsou už poměrně krátké.
Abychom nebyli ochuzeni o další zajímavý zážitek s jedním místním opilcem: jeden dědek, co mohutně popíjel kořalku uvnitř koliby už má dost, takže se odebírá ven a na silnici. Jde však tak nejistým krokem, že záhy padá naznak, až mu křuplo v palici (doslova). Zdejší alkoholici (a kolik jich je!) jsou zřejmě zocelení lidé, takže tento opilec pád přežil. Sbírá se ze země a s krvácející hlavou balancuje dále. Zvláštní lidé, tihle Ukrajinci... Po dobré večeři platíme a sáčkujeme se do aut. Zbývá přejet asi půlhodinky ze Siněviru do Koločavy. Čeká nás závěrečné balení, úklid a především očista ve spoře tekoucích sprchách.
Naše překvapení po příjezdu do Četnické stanice je však nepopsatelné. Žádná očista se konat nebude! Barák je ponořen do jakési podezřelé tmy, teplá voda neteče! Šuziňk na naše dotazy jen lakonicky krčí rameny, odpovídá že "zase se polámala elektrika" a mizí někam do tmy. Také lokál je temný a ačkoli je pátek, neobsluhuje se a je zavřeno. Nahoře však elektrika jaksi záhadně svítí, jenom teplá voda neteče. Zvláštní... A takováto "náhodná lapálie" se stane zrovna před naším odjezdem. Je nám jasné, že je to zase z dalších Šizuňkových fligen, jak se pomstít turistům, kteří neutráceli dle jeho představ, ačkoli je dopředu obral o nekřesťanské peníze za mizerné služby. Celkem znechuceni lezeme nahoru, balíme věci na zítřek a jdeme spát.

Podvečer u koliby v Siněviru.

A ještě jedna momentka ze skanzenu: přísný pan školník Trnky svolává dětičky do místní školy.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN OSMÝ

(zapsal Kotel, foto Havran, Pedál)