Úterý 15. dubna 2008
Trasa: Znojmo, nádr. ČD (0km, 263 m n.m.) – Znojmo, rozc. údolí Dyje – (1,5 km, 218 m n.m.) – Trouznické údolí, rozc. (5,5 km, 262 m n.m.) – Sealsfieldův kámen, vyhl. (7 km, 372 m n.m.) – Pod Novou cestou, rozc. (9,5 km) – Papírna, býv.mlýn – Judexův mlýn, rozc. (12 km, 251 m n.m.) – býv. Gruberův mlýn – Pod Šobesem, rozc. (12,5 km) – vinice Šobes – Nad Šobesem, rozc. (14,5 km) – údolí Hajského potoka – Mašovické nivky /Střelnice/, rozc. (17 km, 392 m n.m.) – Andělský mlýn, rozc. (19,5 km, 319 m n.m.) – Králův stolec, vyhl. (21 km) – Kočičí údolí, rozc. (21,5 km, 348 m n.m.) – Nad lomem (23,5 km, 300 m n.m.) – Hradiště (24,5 km) – Znojmo, Sv.Mikuláš (26,5 km) – Znojmo, nádr. ČD (28 km). MAPA
Účastníci: Kotel, Marek.
Počasí: ráno zataženo 4°C, odpoledne slunečno nad 10°C.

Podyjí do třetice a rozhodně ne naposledy... Jak vidno ze zápisů našich výprav, blízké Podyjí je skutečně naší oblíbenou "destinací". Skoro mám pocit, že někdy budu moci použít podtitul "Podyjí stokrát jinak".
Na tento jarní podnik jsme se vydali s kamarádem Markem z Hevlína. Jelikož jsme různými řízeními osudu měli celý dubnový týden volno, rozhodli jsme se pro netradiční úterní termín této výpravy. Dalším faktorem pro stanovení "dne D" bylo i počasí: právě na úterý 15. dubna hlásili relativně nejlépe, takže stačil rychlý telefonát, ranní potvrzující SMS a oba jsme z různých směrů mohli vyrazit brzy ráno směr Znojmo.
Dohodli jsme se, že tentokrát absolvujeme trasu ze znojemské strany po zbrusu nové, žlutě značené stezce po pravém břehu Znojemské přehrady směrem k Sealsfieldovu kameni. Trasu o to lákavější, že již zazněly hlasy po jejím uzavření... Do Znojma bychom se navrátili po druhé straně – od Šobesu přes Králův stolec.

Pohled z vyhlídek pod chrámem sv.Mikuláše na údolí Dyje s přehradou, zcela vpravo známá znojemská rotunda.

Doprava do Znojma vlakem pro mě znamená přejet autem z Třebíče na stařečské nádraží, kam v 6:18 přijíždí motorák od Okříšek. Vagón je poloprázdný a pomalu kodrcá směrem k Budějovicím a Šumné. O půl osmé přijíždí na znojemské nádraží, kde už na mě čeká Marek, který přijel o pár minut dříve od Hrušovan. Po zakoupení občerstvení v nedaleké samoobsluze vyrážíme do znojemských ulic a kráčíme na náměstí Republiky a dále na Masarykovo náměstí, kterému vévodí nejen morový sloup a dosud neopravené staré domy, ale i "proslulý" obchodní dům Dyje na horní straně. U něj zahýbáme vlevo do křivolakých uliček vedoucích ke známému kostelu sv.Mikuláše. Krátce zde odbočujeme na vyhlídku s výhledem na hrad, rotundu a pivovar. Neméně pěkný je výhled do hlubokého údolí řeky Dyje, kterou dole vpravo spoutává nevysoká hráz Znojemské přehrady. Přímo pod námi však už proudí řeka a pohled vlevo uzavírá vysoký železniční most, přes nějž právě projíždí nákladní vlak na Šatov. Jeho konstrukce je podobná mostu, který kdysi stával v Třebíči přes Libušino údolí. Dle Markovy informace má být co nevidět zahájena rekonstrukce tohoto historického mostu a nádherná příhradová konstrukce vyměněna. Možná si tedy naposledy fotíme tento unikát. Proti nám se vypíná Kraví hora s mnoha zahradami. Tudy jsme vedli naši trasu v roce 2006, letos půjdeme jinudy.
Přímo pod námi se ve skalnatých srázech vinou dolů k řece nově upravené a zrekonstruované stezky s lavičkami a vyhlídkami. Necháváme se tedy vést červenou a žlutou značkou a scházíme do pobřežní uličky se zvláštním názvem: U Obří hlavy. Po mostě přecházíme Dyji k rozcestníku. Nejenže zde dosahujeme nejnižšího bodu výpravy (218 m.n.m.), ale především se orientujeme dle směrovek. Žlutá značka nás povede tzv. stezkou Jaroslava Krejčího po pravém břehu přehrady do ústí Trouznického údolí (takto je údolí pojmenováno na směrovce, mapa uvádí název "Trauznické"). Právě zde nás chytá nenápadný deštík, jelikož obloha je stále zatažená. Máme proto obavy, aby nám výprava nepropršela, ale přesto věříme předpovědi, která slibuje zlepšení. Vyrážíme tedy na cestu skrápění drobným jarním deštíkem.
Hned u hráze stoupá stezka poněkud vzhůru, aby nabrala výškový rozdíl daný vzdutím hladiny Dyje. Pak už pokračujeme po nenápadné cestičce jen mírně zvlněné, tu výše nad vodou, tu přiléhající až k hladině. Je tu ticho skoro jako v kostele, jen občas přerušeno cvrlikáním ptáků a šelestem mírného větru. Posléze mizí i drobná kolečka od dešťových kapek na klidné vodní hladině. V jednom záseku boční rokle si dáváme kratičkou přestávku na napití a obdivujeme protilehlé vysoké skalnaté stráně. Listnatým stromům právě začínají pučet pupeny, takže dosud je i pěkný průhled. Na jednom místě u naší stezky objevujeme i jakési kamenné základy, snad nějaké staré chaty.

Petrklíče ve stráních nad Trauznickým údolím.

Po zhruba třech kilometrech této poklidné procházky se cestička mírně zvedá do kamenité stráně a kopíruje svah do ústí hlubokého postranního údolí. Přímo proti nám na vysoké skále lze rozeznat vyhlídku Králův stolec a kolmo pod ní, jen pár metrů nad hladinou, si všímáme betonové pevnůstky. S největší pravděpodobností se jedná o řopík vz.37 s čelní střílnou (typ E) čísla 7/II/4/E (zjištěno dle serveru www.ropiky.net). Jak vyplývá s leteckého snímku na serveru mapy.cz, který byl pořízen v době snížené hladiny přehrady, přímo pod řopíkem jsou staré pilíře mostu k bývalému Trauznickému mlýnu, čili z této pevnůstky byl zřejmě tento most postřelován. Nyní má hladina maximální stav, takže pilíře nemůžeme vidět. Děláme tedy fotografie řopíku a pokračujeme dále po značce, nyní už do nitra Trauznického údolí.
Záhy musíme překonávat několik čerstvě padlých listnáčů, ale naštěstí je to jen jediná překážka v tomto úseku. Po půlkilometru mírného stoupání po staré mlynářské cestě přicházíme k dalšímu rozcestníku. Stýkáme se zde se zelenou značkou tzv. Popického okruhu. Od rozcestníku nás nyní povedou obě značky, zprvu po mírně traverzující cestě jakoby zpět k dyjskému kaňonu. Po pár minutách se však stezka stáčí vlevo a začínáme prudce stoupat přímo do svahu. Není se ani čemu divit – ze dna Trauznického údolí až nahoru musíme překonat značný výškový rozdíl. V buko-habrových hájcích, jimiž cesta stoupá, je dosud krásný průhled a ztichlá atmosféra. Staré padlé kmeny se zde válí jistě léta, protože je nikdo neodklízí, takže připomínají staré zčernalé samorosty. V podrostu pak můžeme obdivovat četné trsy jasně žlutých petrklíčů, které jsou i vhodným objektem pro fotografie. Lehce zadýchaní dosahujeme hrany kaňonu. Na první vyhlídkový bod – Sealsfieldův kámen – je to už skutečně jen pár kroků.

Na vyhlídce Sealsfieldův kámen nad kaňonem řeky Dyje.

Této významné mety dosahujeme krátce před desátou hodinou. Tabulka rozcestníku uvádí, že jsme dosáhli 372 m n.m., což oproti Trauznickému údolí (262 m n.m.) činí solidní výškový rozdíl 110 metrů. Ze Sealsfieldova kamene se nabízí nádherný rozhled do hlubokého kaňonu řeky Dyje a na protilehlé skály, jimž dominuje kolmá Býčí skála, a ústí Mločího potoka. Bohužel, sluníčko stále ještě neprorazilo oblaka. Jeho svit by jistě tento fascinující výhled umocňoval. Původní záměr - nasvačit se zde - záhy zamítáme, protože na vyhlídce hodně fouká. Děláme proto jen nezbytnou vrcholovou fotku a od rozcestníku nastupujeme na další putování. Jelikož se zdá, že déšť již opravdu nehrozí a počasí se (snad) začíná poznenáhlu lepšit, rozhodujeme se pro "dlouhou" variantu naší dnešní výpravy – a sice až na Šobes, kde se dá Dyje přejít po visutém mostě, a druhou stranou údolí zpět. Znamená to tedy, že někdy odpoledne se budeme nacházet nahoře na protilehlých svazích a na Králově stolci, jehož vyhlídku taky vidíme. ("Kratší, úniková" varianta spočívala v tom, že v případě deště bychom se přes Popice a vřesoviště vrátili zpět do Znojma.)
I nadále se necháváme vést žlutou značkou po stezce Jaroslava Krejčího. Cedulka m.j. upozorňuje, že sem je cyklistům vjezd zakázán. I když zprvu jdeme příjemnou lesní cestou a překonáváme táhlou šíji, kterou Dyje kdesi v dálce obkružuje, po kilometru značka odbočuje ostře vpravo a začíná klesat po kamenité stezce přímo do hlubokého údolí, odkud už slyšíme hukot řeky. K toku sestupujeme u turistické orientace Pod Novou cestou. Nyní půjdeme přímo podél řeky, proti proudu. Je zajímavé, že stále jsme dosud nepotkali ani živáčka – ono se ani není čemu divit: v této divočině a navíc ve všední den. Proto tipujeme, kdy potkáme prvního člověka. Kamenitá stezka kopíruje Dyji a záhy se dostáváme do oblasti tzv. kamenných moří. U jednoho takového suťoviska je infotabule NP s vysvětlením, jak taková moře vlastně vznikla. V další zákrutě se dno údolí stává plošším a otevírají se pohledy vzhůru k nebi do téměř nekonečných strání a skal. Na vrcholu protilehlé šíje lze spíše jen tušit než vidět přístupovou silničku na Šobes, neboť se orientujeme dle typického stromu mohutně porostlého břečťanem, který se u silničky nachází. Až budeme nahoře, uvidíme, zda jsme měli dobrý odhad.

Mlýnská kola u ruin mlýna Papírna v lokalitě Devíti mlýnů.

Za další zátočinou se les rozestupuje a my se ocitáme v oblasti zvané "Devět mlýnů". V minulosti byly v tomto úseku Dyje totiž četné mlýny, které však vzaly za své vlivem zubu času, anebo likvidací kvůli hraničnímu pásmu. Na první velké louce se nalézají ruiny mlýna Papírna (11:10 hod.). Zřejmě péčí správy národního parku je okolí pěkně udržováno, dokonce je odkrytý bývalý náhon a zrekonstruována stará studna. U náhonu jsou k vidění i staré mlýnské kameny. Z objektu samotného však zbyly jen obvodové zdi, takže sem je vstup zakázán. Jdeme se tedy alespoň podívat ke splavu a starému náhonu a udělat několik fotek.
Od "Papírny" nás značka vede po staré mlynářské cestě k dalšímu bývalému mlýnu – Judexovu. Jeho okolí je však značně znetvořeno jakousi čerpačkou. Je také zajímavé, že ještě za minulé návštěvy Podyjí tato lokalita nesla název Baštův mlýn. Dokonce i cedulka na rozcestníku je přelepena aktualizovaným názvem. Rozcestník uvádí, že se zde připojuje červená značka od Havraníků. Ta nás nyní také povede dále na Šobes. Odtud zbývá jen pár kroků na další louku s dalším pozůstatkem, tentokráte Gruberova mlýna. Ze zkušenosti víme, že na zdejším rozcestí je i krytá turistická odpočivka s lavičkami a stolkem, takže tu bude právě náš azyl pro již tolik potřebnou svačinu. Na rozcestí Gruberův mlýn tak přicházíme zhruba o čtvrt na dvanáct a v odpočivce také potkáváme prvního člověka na naší dnešní trase. Usedáme tedy ke svačině a občerstvení a asi 20 minut si dáváme polední pauzu.

Po skromném obědě nahazujeme batohy opět na záda a vydáváme se na další cestu. Kousek od odpočivky překonáváme visutý mostek přes Dyji, přičemž přímo proti nám se nad rozlehlou loukou vypínají terasovité svahy známé vinice Šobes. Hrubě dlážděnou cestou příkře stoupáme k degustačnímu stánku vinařské firmy Znovín. V období dubna a května však bývá otevřeno pouze o víkendech, takže dnes je okolí s lavičkami zcela opuštěno. Pouze o něco výše pracují dva dřevaři na hromadě klád. Na otevřené vinici nepříjemně fouká, takže po kratší zastávce na odeslání SMS pokračujeme rychle dále, vzhůru do kopce po přístupové silničce.
Asfaltka stoupá po úzké šíji, kterou Dyje obkružuje ze tří stran. Nejdříve se otevírají pěkné výhledy vlevo proti proudu do tzv. opuštěného meandru a prostoru bývalého mlýna se splavem a další visutou lávkou (po ní m.j. vede náhradní modrá trasa). Opuštěný meandr je celkem výjimečnou přírodní raritou: v dávných dobách vodní tok v této lokalitě široce obkružoval terénní výběžek, tzv. okrouhlík (nazývá se např. i "čertův jazyk" či "čertův ocas"), avšak vlivem eroze a silou vody úzkou úžinu řeka prorazila a narovnala svůj tok. Skalnatý okrouhlík s bývalým řečištěm v takovýchto opuštěných meandrech zůstává i nadále patrný a navíc se v zamokřených částech bývalého řečiště vyskytují vzácné rostliny. (Podobný opuštěný meandr lze vidět i kousek pod Vranovem a nádherný příklad dokonce i na naší řece Rokytné nedaleko Litovan. Klasickým příkladem "funkčního meandru" je naopak Čertova hráz pod Mohelnskou stepí.)
Stačí ale pár kroků a silnička překonává šíji na její pravou stranu s výhledem do lokality mlýnu Papírna, tedy na druhou stranu Šobesu po proudu Dyje. Hluboko pod námi je patrná zelená louka u Papírny a o kousek dále mohutná kamenná moře. A samozřejmě po chvíli míjíme i výrazný vysoký strom porostlý od kořenů až do vrcholku koruny záplavou břečťanu – zespoda jsme jej skutečně viděli. Následuje poslední ostré stoupání dubovým hájkem a o půl jedné dosahujeme silničky bývalé signálky s rozcestníkem Nad Šobesem. Vychází odtud i krátká významová odbočka vlevo k vyhlídce Železné schody. Je to poměrně už zarostlá vyhlídka ve vrcholu amfiteátru opuštěného meandru, kudy kdysi procházely "dráty" a ostrý svah byl pro potřeby pohraničníků překonán dlouhými železnými schody. Sem ale neodbočujeme a radíme se jak dál. Červená pokračuje přímo lesem, směrem k rozcestí U milíře – to bychom si ale dost zašli, protože žlutá značka směrem na Mašovice odbočuje za "Milířem" skoro až u Podmolí. Mapa nám nabízí neznačenou zkratku: ještě chvíli můžeme pokračovat po signálce k severu a v jejím ostrém ohybu směrem k Podmolí zahneme do lesa a nějakou lesní cestou budeme sestupovat do údolí Hajského potoka. Tuto možnost jsme prověřili už v roce 2006 a při troše orientačního smyslu lze tuto zkratku použít.
Nakonec úspěšně scházíme k Hajskému potoku, kde se dle Kotlova předpokladu nachází dřevěný mostek a lesní rozcestí. Přecházíme tedy mostek na dávno nepoužívanou lesní cestu, plnou navátého lupení a začínáme stoupat do protilehlého svahu. Po zhruba půlkilometru narážíme na další lesní cestu se žlutou značkou – paráda! Zkratku jsme zvládli a díky ní si ušetřili dobré dva kilometry. Po chvíli vycházíme na okraj lesa s rozcestníkem Mašovické nivky (na mapě Shocartu na Mapách.cz je uváděno jako "Střelnice"). Nacházíme se zřejmě na nejvyšším bodě našeho dnešního putování (392 m.n.m.). Druhý název rozcestí je možná výstižnější, neboť se nacházíme na konci bývalé vojenské střelnice. Krajina je zde proto bez hospodářského využití – ojedinělé pastviny s četnými remízky a soliterními borovicemi. Naše žlutá značka se zde definitivně láme k východu, čímž nastupujeme do poslední třetiny naší dlouhé cesty.

Krásný pohled na historickou část Znojma z vyhlídky Dlouhá řeka.

Zřejmě jeden z posledních pohledů na historický železniční most přes údolí Dyje ve Znojmě. V pozadí Loucký klášter.

Za střelnicí opět vcházíme do lesa a pohodlná lesní cesta obkružuje nevýraznou kótu Klinka (400 m.n.m.). Při práci tady potkáváme tři pracovníky správy NP při prořezu dřeva. Poznenáhlu začínáme klesat do údolí Mločího potoka, v němž máme dosáhnout Andělského mlýna. Dosahujeme potoka a skutečně kousek za rozcestníkem vidíme starou a opuštěnou budovu mlýna, ještě s německým nápisem ve štítě. Po kamenném mostku překonáváme Mločí potok ke trase zelené značky, taktéž s rozcestníkem. Měníme tedy barvu značení a vydáváme se po mlynářské cestě po proudu Mločího potoka. Od něj se ale po několika desítkách metrů odpoutáváme a šikmo stoupáme vzhůru. Netrpělivě očekáváme odbočku na vyhlídku Králův stolec. Konečně vpředu mezi stromy spíše jen tušíme hlavní dyjské údolí a rozeznáváme další rozcestník, od nějž je na Králův stolec jen pár kroků (je téměř 14 hodin).
Z kryté vyhlídky se nám otevírá nádherný rozhled do kaňonu Dyje, který jsme z opačného pohledu mohli obdivovat už dopoledne. Více vlevo je dobře patrné ústí Trauznického údolí, napravo potom lze rozeznat skalisko vyhlídky Sealsfieldův kámen. I přes čerstvé povětří usedáme na provizorní lavičky a kocháme se pohledem do hloubky. Krátce se i občerstvujeme a nabaženi pěkným zážitkem s této scenérie se pomalu vracíme na rozcestí. A aby toho nebylo málo, obdarovává nás i počasí tím, že jako mávnutím proutku rozjasňuje oblačnou oblohu a mezi stromy pouští záplavu slunečních paprsků!
Pokračujeme po zelené značce dále k východu a po kilometru přicházíme k rozcestníku Kočičí údolí (navzdory názvu umístěn paradoxně vysoko nad údolím Dyje). Po žluté odbočce na Vlčí jámu bychom si dost zašli, takže zůstáváme věrni zelené. Aktualizované mapy totiž na této nové trase slibují minimálně dvě vyhlídky, takže doufáme, že tato stezka bude stát za to. A skutečně – úzká stezka se vine doslova na hraně hlubokého kaňonu a začínají se objevovat první výhledy. Ze značených vyhlídek je rozhled skutečně jedinečný – především na úsek tzv. "Dlouhé řeky" (nyní už pouze poklidná hladina Znojemské přehrady) a dále na historické budovy samotného Znojma od Hradiště až po chrám sv.Mikuláše. Daří se nám tedy i pěkné fotky. Těsně nad hladinou na protilehlém břehu bezpečně rozeznáváme i stezku, po níž jsme šlapali ráno. Po kilometru těchto nádherných pohledů ale naše stezka začíná klesat do postranního bezejmenného údolí, dokonce i ostrými serpentinami. Přecházíme do dalšího údolíčka a zbývá nám překonat další ostré stoupání. Na velkém balvanu vpravo do kamenité cesty si všímáme vytesaného starého německého nápisu, ale co text znamená se nám bohužel rozluštit nedaří, čitelný je jen letopočet (1829-1832).
Dosahujeme turistické orientace Nad lomem, kde už začínají první znojemské zahrady. Z nenápadné odbočky se dostáváme na jedno z nejkrásnějších výhledových míst dnešního dne: historické Znojmo je ozářeno odpoledním sluncem, stejně tak i hráz přehrady hluboko dole. Pořizujeme spoustu fotek a nedá nám to, abychom nezapózovali i na samospoušť na dvě společné. Výhled z těchto míst je opravdu bonbónkem a odměnou za celodenní náročné putování. Dále už zelená značka vede mezi zahradami a přivádí nás do místní části Hradiště. Je to víceméně venkovská lokalita obklopující chrám a klášter sv.Hypolita, sídlo rytířského Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Po projití historickou branou a dále kolem kostela se ocitáme u zajímavé kaple ukončující křížovou cestu (kapličky pokračují dolů do hlubokého údolí). Další pěkný výhled se nabízí po průchodu vpravo nenápadnou stezkou mezi zahradami ke zrekonstruované kapli sv. Eliáše vypínající se přímo nad hrází přehrady. Navracíme se zpět ke křížové cestě a klesáme zarostlou stezkou okořeněnou zajímavě řešeným kamenným mostkem připomínajícím jednu z drah minigolfu (tzv. "smyčka") do hlubokého údolí Gránického potoka až přímo ke vjezdu do areálu hráze na konci ulice U Obří hlavy.
A tím vlastně uzavíráme dnešní okruh a nezbývá než vystoupat po perfektně zrekonstruovaných kamenných cestách po skalnatém úbočí ke chrámu sv. Mikuláše. Po tolika kilometrech už máme v nohách skutečně dost. Známými uličkami se dostáváme na hlavní znojemské náměstí a odtud Vídeňskou třídou k nádraží, kde přesně 16:15 můžeme dnešní perfektní výpravu ukončit. Dokonce nám zbývá i třičtvrtěhodinka na závěrečná dvě pivka. Před 17 hodinou nám přistavují vlaky, takže se můžeme rozloučit a rozjet se do svých domovů.

Na loukách u rozcestí "Nad lomem" s krásným výhledem na historickou část Znojma a hráz Znojemské přehrady.

Pozdně odpolední historické Znojmo se s námi loučí.

Zajímavosti a odkazy:

Devět mlýnů
Na území, kde v NP Podyjí řeka vytvářela od 11. století stabilní hranici mezi dvěma jak státními, tak i kulturními etniky, bylo osídlení velmi sporadické. Vzniklo prakticky jen několik samot, hamrů a mlýnů, využívajících vodní sílu Dyje. Největší koncentrace těchto staveb je v historické lokalitě nazývané Devět mlýnů. Jejich soustředění zde bylo podmíněno zejména značným spádem řeky v tomto úseku a dále blízkostí královského města Znojma. Zřejmě nejstarší písemná zpráva o nich pochází z roku 1497, kdy král Vladislav II. obnovil a potvrdil klášteru klarisek ve Znojmě všechna darování a výsady a mimo jiné se v listině uvádí i mlýn Turuhost v Devíti mlýnech.
Starší než tento údaj je pak již jen legenda o "Čertovi" z Chýje ze 14. století. Podle ní prý loupeživý rytíř Jindřich z hradu Chýje (Kaja), dodnes stojícím nedaleko na rakouském území, dal popravit jako zrádce tři mlynáře z Devíti mlýnů. Pověst zaznamenává i jména obětí: Procházku, Slavíka a Bendu.
Je zajímavé, že název Devět mlýnů se vztahuje na lokalitu, kde jich odedávna bylo pouze šest. Další tři mlýny ležely níže po proudu. Dva z nich byly pusté již v 16. století, zřejmě jako důsledek častých povodní. Třetí (Trauznický) byl zaplaven po výstavbě znojemské přehradní nádrže.
Z šesti mlýnů přežily do nedávné minulosti (rok 1945) čtyři. Definitivní zánik však pro ně znamenal nástup komunistické moci po ukončení II.světové války. V rámci zabezpečovacích pracích na styku se Západem byla vybudována linie železné opony a soustava nesmírně cenných historických památek byla vyhlazovacím způsobem zlikvidována. Dnes po nich kromě jména na mapě nalezneme pouze malebné jezy čeřící tok řeky. Barbarské ničení vzácných dokladů minulosti snad vyváží jen fakt, že příroda, oddělená od okolního drancovaného území ostnatými dráty, zde dostala šanci k nerušenému vývoji.
(text dle infotabule NP Podyjí)

Králův stolec
Romantické údolí řeky Dyje nad Znojmem bylo pro svou malebnost intenzivně vyhledáváno milovníky přírody z řad nejširší veřejnosti již v 19. století. Jedním z nejznámějších cílů těchto výletů bývala právě legendou opředená vyhlídka nazývaná Králův stolec. Z této skalní ostrožny měl v roce 1683 polský král Jan Sobieski sledovat přechod svých vojsk, postupujících na pomoc Turky obležené Vídni, přes řeku Dyji.
Roku 1892 byl na tomto místě vybudován znojemskou sekcí Rakouského turistického klubu dřevěný pavilon. Po I.světové válce však byl již altán v natolik špatném stavu, že hrozilo jeho zřícení. Spolek německých turistů ve spolupráci s KČST a za pomoco Okrašlovacího spolku ve Znojmě zřídili roku 1922 nedaleko místa původního pavilonu altán zbrusu nový v jeho dnešní podobě.
Celá oblast, hojně turisticky navštěvovaná ještě v období mezi válkami byla z toho pohledu velmi citelně postižena počátkem 50-tých let se vznikem železné opony a nepřístupného hraničního pásma. Ctitelé krás dyjského údolí však byli nejbolestivěji zasaženi v roce 1962. Tehdy se započalo s výstavbou znojemské údolní nádrže sloužící k vyrovnávání nepravidelných odtoků způsobených špičkovým provozem vranovské hydroelektrárny, pro závlahy, na ochranu před povodněmi a zejména jako rezervoár pitné vody pro Znojmo a okolí. Dokončena byla v roce 1966. V rámci asanací v zatopené oblasti bylo provedeno částečné odlesnění břehů a odstranění vyhledávaných objektů příměstské rekreace. Nejproslulejší z těchto staveb – malebná plovárna a hospodářská budova, bývalá hydrocentrála a liminigraf u Trauznického mlýna, nalézající se pod hladinou jezera – jsou zatopeny takřka přímo pod vyhlídkou. Mimo tohoto areálu musel jezeru ustoupit i historický hostinec "Pod Obří hlavou", 22 rekreačních chat a 2 mosty. Vzdutí hladiny je asi 5 km, hloubka nádrže dosahuje až 17 metrů.
(text dle infotabule NP Podyjí)

Oficiální stránky Národního parku Podyjí - www.nppodyji.cz
Znojmo - památky a turistické tipy - www.znojmo.biz/pamatky-turisticke-cile

Markův zápis z této výpravy na webu HEVLIN.UNAS.CZ: Okružní výšlap kolem Znojemské přehrady: hevlin.unas.cz/107.htm.
Naše výprava na Podyjí 2.4.2005: http://nasejizdy.czechian.net/20050402_podyji/20050402_podyji.htm.
Naše výprava na Podyjí (II.) 22.4.2006: http://nasejizdy.czechian.net/20060422_podyji/20060422_podyji.htm.

Celkem ujito: 28 km.
Nejvyšší bod trasy: Mašovické nivky /Střelnice/ (392 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Znojmo, údolí Dyje /pod hrází/ (218 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 81 Podyjí/Vranovská přehrada.

zapsal a fotil Kotel

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.