Sobota 22. dubna 2006
Trasa: vlakem Stařeč-Cítonice;
pěšky: Znojmo, nádr. ČD (0 km) – Znojmo, rozc. údolí Dyje (1 km, 218 m.n.m.) – Kraví hora (2,5 km, 324 m.n.m.) – Konice (4,5 km) – Popice, rozcestí (5,5 km) – Sealsfieldův kámen, vyhlídka (7,5 km, 372 m.n.m.) – Pod novou cestou, rozc. (10 km) – Gruberův mlýn, rozc (12,5 km) – Pod Šobesem, rozc. (13 km) – Šobes (14 km) – Železné schody, vyhlídka (16 km) – Mašovické nivky (19 km) – Mašovice (21 km) – Citonice, hostinec, zast.ČD (24 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil, Čolek, Lucka.
Počasí: skorojasno, 20°C.

Po roce jsme se vydali opět na krásné Podyjí. Tentokrát jsme zvolili východnější variantu s počátkem výpravy ve Znojmě. Poznali jsme zajímavá vřesoviště mezi Znojmem a Konicemi, viděli jsme jarní vinice a uchvátil nás fantastický pohled z vyhlídky Sealsfieldův kámen vysoko nad kaňonem Dyje. Dále jsme sestupili až k řece a došli do známé vinice Šobes, kde jsme ochutnali tamní víno. Hlubokými lesy jsme došli až do Mašovic a vzhledem k nedostatku času jsme vypustili poslední etapu trasy (Králův stolec). K vlaku jsme došli do Citonic. Na místním nádražíčku jsme tak symbolicky uzavřeli trasu, kterou jsme zde právě před rokem začínali. Výprava vyšla i díky nádhernému počasí.

Zahájení výpravy proběhlo totožně jako loni: tj. Kotel postupně stáhl autem účastníky po Třebíči a odjeli jsme na nedaleké nádraží ČD ve Starči. Tedy opuštěnou výspu daleko za obcí na úpatí Zadní hory, kde lišky nedávají dobrou noc, ale rovnou sbohem. U okýnka jsme marně čekali na jediného službukonajícího zřízence ČD, který se probral ze spánku s houkáním motoráčku u Čechočovic. Tak-tak nám stačil vypsat hromadnou jízdenku. Nastupujeme 6:18 a vlak o jediném vagónu odjíždí v krásném slunečném ránu na jih, na Znojmo.

Ranní pohled na Znojmo z vřesoviště na Kraví hoře.

Tentokráte nevystupujeme v Citonicích, ale až v samotném Znojmě (7:30). V ulicích je ještě pusto prázdno. Vydáváme se od nádraží vlevo na hlavní Vídeňskou třídu. Zde odbočujeme vpravo směrem na centrum, ale u budovy soudu zahýbáme do ulice Dyjské, která se posléze v několika serpentinách prudce svažuje do zařízlého údolí Dyje. Naštěstí je naše cesta zkrácená chodníčkem pro pěší. Chvíli jdeme proti proudu mezi starými baráčky, až po pěti minutách máme na dohled hráz Znojemské přehrady. Oproti nedávným povodním, kdy přes přepad valily kvanta vody je zde již romantická idylka. Když zvedneme zraky vzhůru, na vysoké skále je vidět obrys známé znojemské rotundy. Ale jak je vidět, právě se asi opravuje, protože je obklopena mohutným lešením, nebo co to je. Kousíček pod hrází je mostek přes řeku, kde také narážíme na červenou turistickou značku, která sem vede z historické části města a příkře sestupuje po stezce mezi skalami. Přecházíme mostek a od turistické orientace začínáme stoupat vzhůru mezi zahradami. Nakonec se cesta mění ve stezku mezi křovinami, až zadýchaní vylézáme na prosluněnou náhorní planinu. Informační tabule hlásí, že se nacházíme na vřesovišti na Kraví hoře. Nedaleko od tabule je hezká bílá socha jakési panenky Márie s děťátkem a stezka tudy pokračuje dál. My si ale část vřesoviště obcházíme a vyhlížíme od vysílače na protilehlou historickou část Znojma s věží a kostelem Sv. Mikuláše. V ranním slunci je to pěkný pohled. Pak usedáme na kameny přehrazující cestu a dáváme si ranní svačinku (čas 8:30).
Pokračujeme dál po červené značce kolem zmíněné sochy po okraji vřesoviště. To vzniklo dávným vypálením dubových lesíků a následnou pastvou ovcí. Vřes roste nyní všude kolem a celá zvlněná náhorní planina je doplněna nízkými borovicemi a remízky – opravdu pěkné. Pak se noříme do vzrostlého borového lesa a míjíme turistický altánek s orientací na Kraví hoře. Ale zde se už nezastavujeme, protože jsme svačili před chvílí. Zhruba dva kilometry vede značka po pohodové lesní cestě až nakonec vychází z borového lesa na okraji pečlivě obdělávaných vinic na dohled obce Konice. Několik vinařů pracuje na svých chloubách, réva už je pěkně sestříhaná a výhonky uvázané. Okolo cesty jsou ořezané větvičky a my přemýšlíme, jestli by zakořenily. O pěstování vína toho moc nevíme. Obci Konice vévodí hezký kostel Sv. Jakuba staršího, který na pozadí krásně rozkvetlých ovocných stromů vytváří krásný kolorit pro fotku. Procházíme centrem obce, kde starostlivý hostinský zametá venkovní terasu a u mnoha domků jsou pěkné dekorace – kytky v dřevěných truhlících a trakáčkách, a dokonce i velikonoční proutky s kraslicemi (opět foto). Z Konic je to asi jeden kilometr po silničce do sousedních Popic. Silnice vede okolo další přírodní památky Popické kopečky (další vřesoviště s teplomilnou vegetací), nalevo je další socha svatého, který nám připadá jako nějaký strážce vinic.

Na vyhlídce Sealsfieldův kámen.

Pohled z vyhlídky Sealsfieldův kámen do kaňonu Dyje, naproti vpravo Mločí údolí.

Na okraji obce Popice je jakási vybydlená hospoda (odhadujeme, že stěží funguje) a hned za ní turistický rozcestník. Měníme naši dosavadní červenou značku za zelenou a po tzv. Popickém okruhu odbočujeme vpravo mezi vinice – konečně směrem k údolí řeky Dyje. Po půlkilometru chůze mezi vinicemi vcházíme do prosluněného dubového lesa a stezka vytrvale mírně stoupá. Všímáme se množství jmelí v korunách stromů, je ho zde opravdu požehnaně. Zajímavý je i úkaz, že zatímco na holých dubech jmelí taktéž ještě není olistěné, na borovicích lístky má. Po zhruba dvou kilometrech cesty lesem se před námi znenadání otevírá fantastický rozhled – stojíme na skalní vyhlídce Sealsfieldův kámen vysoko nad hlubokým kaňonem Dyje. Dopolední slunce krásně ozařuje dosud neolistěné hluboké lesy na příkrých úpatích a ostré skály naproti nám. Nemůžeme se pohledem nabažit. Dyje zde dělá mírný levotočivý oblouk, když obtéká tzv. Býčí skálu a hned za ní ústí do kaňonu postranní zařízlé Mločí údolí. Kousek víc vpravo na protilehlé straně je vidět vyhlídka Králův stolec s altánkem. Tam bychom dle plánů měli taktéž dojít (nakonec to dopadlo jinak). Všímáme si, že zatímco před Býčí skálo Dyje ještě dravě šumí, dál už hladina stojí, neboť právě zde začíná vzdutí Znojemské přehrady. Nicméně hladina je dost nízko, protože celý rok předtím byla přehrada upuštěná kvůli rekonstrukci a čištění. Na Sealsfieldově kameni tedy děláme přestávku na občerstvení (10:00 – 10:40 hodin). Během siesty si všímáme i kamene s nápisem, že právě zde sedával spisovatel Charles Sealsfield, rodák z nedalekých Popic. Na infotabuli je i jeho podobizna a životopis. Kousek dál objevuje Kotel krásný trs kvetoucích konikleců a Čolek vše dokumentuje na kameru. Vyhlídka a krásná příroda na nás udělala velký dojem. Potkáváme zde akorát jednoho starého osamoceného turistu, který usedá kousek od nás a dobrou půlhodinu bez hnutí shlíží dolů k řece. Asi je to jeho oblíbené místo pro relaxaci a rozjímání. V 10:45 se balíme a pokračujeme na další cestu našeho putování.

Od turistického rozcestníku u vyhlídky se napojujeme na žlutou značku, která zde začíná a směřuje okolo Dyje k vinici Šobes. Nejprve nás vede smíšeným lesem po hraně údolí, poté se trochu odklání vlevo, více na jih a překonává sedlo širokého ostrohu. Potom začíná prudce klesat po kamenité stezce přímo k Dyji. Slyšíme, jak hučí peřeje a po pár minutách už stojíme přímo u dravě tekoucí kalné řeky. Je dokonce ještě vidět, kam až voda dosahovala při nedávných záplavách – pár metrů do lesa je naplavený extra jemný píseček. V opačném směru se k výstupu chystá osamělý cyklista, ačkoli je zde jízda na kole zakázána. "No to si hochu zobneš," říkáme si, protože tahat se po příkré kamenité stezce s kolem bude docela dřina. Borec už na to taky přišel, takže háže bicykl na záda a vyráží nahoru. Hned u řeky je turistická orientace Pod Novou cestou, která nám říká, že podél řeky až na bývalý Gruberův mlýn půjdeme 2,5 km. Procházka je tu opravdu příjemná – napravo hučící peřeje, nalevo nedozírný strmý svah s divokými dubinami a kamennými moři. U jednoho takového výrazného suťoviska je další infotabule s nákresy, jak takové kamenné moře vzniká. Kolikrát jsou obrovské balvany navaleny až skoro do řeky, ale je znát, že úzká cesta po které jdeme, byla před dávnými časy našimi předky upravena. Dál procházíme široký plochý zákrut, kde je ještě spousta naplavenin, jak tudy před nedávnem valila voda.
Asi po dvou kilometrech chůze v této divočině přicházíme na první louku s rozvalinami mlýna. Dle mapy je to bývalý mlýn Papírna. Je tu zachován a dokonce pečlivě zrekonstruován náhon, pár mlýnských kamenů a vše doplňují trosky zdí těsně před rozpadem. Zde totiž začíná lokalita Devět mlýnů, které už ovšem dávno zanikly. Ty poslední byly pobořeny na začátku 50. let při zavedení tzv. hraničního pásma. O několik desítek metrů dále následují zbytky Baštova mlýna. Zde je další turistický altán, kde opět usedáme k odpočinku a občerstvení (12:20 – 12:50).

U rozvalin mlýna Pod Papírnou v lokalitě Devět mlýnů.

Zastávka ve známé vinici Šobes, kde jsme ochutnali místní víno.

Od Havraníků sem sestupuje červená značka (ta nás vlastně vedla ráno). Je tady už i větší koncentrace lidí, zejména kolistů. Společná červená-žlutá nás okolo rozvalin Gruberova mlýna přivádí až na rozcestí pod Šobesem u visuté lanové lávky přes řeku. Žlutá se odpoutává dalším postranním údolím vzhůru na Hnanice, my pokračujeme po červené přes lávku. Ještě odtud začíná modrá, která ale Opuštěným meandrem Dyje vede náhradní trasou na obec Podmolí. Lávka se pěkně houpe, takže na druhé straně řeky máme na pevné zemi pocit, jako bysme právě vyzuli brusle :-) Přes louku se dostáváme až na okraj známé vinice Šobes a krátkou strmou dlážděnou stezkou vystupujeme do jejího středu u degustačního stánku firmy Znovín, které vinice patří. K Čolkově lítosti zde samozřejmě nemají pivo, ale Kotel s Jarmilem ochutnávají místní víno. Kotel si do archivu kupuje i lahvinku rulandského bílého (0,5l pozdní sběr za 240,-) Není bez zajímavosti, že vinice Šobes je nejlepší vinicí u nás a patří i mezi deset nejlepších lokalit v Evropě. U stánku chvíli odpočíváme (13:00), ale pak už spěcháme dál. Na Šobesu je zhruba asi polovina dnešní cesty, ale čas už hrozivě postoupil, takže začínáme mít obavy, abychom vše nějak zvládli. Navíc Čolka stále víc trápí noha, takže přicházejí úvahy o variantním zakončení výpravy.
Červená značka nás vede vzhůru úzkou silničkou. Posléze jdeme po úzké šíji, který ze dvou stran hluboko dole obtéká Dyje – další krásné pohledy. Je vidět na jednu stranu (vlevo) na tzv. Opuštěný meandr. To je široký přírodní amfiteátr, který kdysi dávno řeka obkružovala okolo tzv. čertova ocasu – něco jako scenérie hadcové stepi u Mohelna. Přírodními vlivy zde však Dyje "ocas" prorazila a teče napřímo. Uprostřed "meandru" však zbyl kamenitý ostroh a v místech někdejšího řečiště jsou lokality vlhkomilné květeny. Naopak vpravo vidíme lokalitu Pod papírnou a kamenná moře, kde jsme šli před hodinou. Okolo silničky jsou prosluněné skály s dubinkami, kde se to jen hemží zelenými ještěrkami. Za šíjí silnička opět prudce stoupá až nakonec opouští údolí Dyje a vyvádí nás na další silničku, která byla ještě před 16 lety tzv. signálkou – zde vedla "železná opona". Odbočujeme ještě krátce na nedalekou vyhlídku Železné schody, odkud je další výhled do Opuštěného meandru.
U rozcestníku opouštíme červenou značku (vede dále lesem na rozcestí U Milíře, Nový Hrádek a Čížov), jdeme ještě chvíli po signálce, ale ta po chvíli odbočuje ostře vlevo k Podmolí, zatímco my pokračujeme dále přímo po neznačené cestě do lesa. Sestupujeme k bezejmennému potoku, kde opět krátce odpočíváme. Vzhledem k postupujícími času se rozhodujeme, že přece jen poslední etapu na Králův stolec a dále na Znojmo vypustíme a budeme přes Mašovice směřovat k vlaku do Citonic. Od dřevěného mostku pokračujeme dávno nepoužívanou lesní cestou šikmo vzhůru. "Tak jsem chtěl vyhlásit, kdo první uvidí žlutou značku, má u mě pivo nebo limču, ale protože už ji vidím, soutež nevyhlašuji," oznamuje Kotel po necelém půlkilometru, protože byl nejvyšší čas na žlutě značenou trasu narazit. Značka nás vyvádí na okraj lesa k turistické orientaci Mašovické nivky. Tady nás předjíždí mohutná skupina cyklistů (asi 30), z nichž jeden nám připadá jako dement, protože sedlo má seřízené tak blbě nízko, že se skoro kope koleny do brady a je nepřirozeně zakloněný, takže se mu musí jet zákonitě špatně. No, jeho věc. U ukazatele se stezka láme vpravo východním směrem. Zde končí bývalá Mašovická střelnice, nyní jakási obrovská pastvina s mnoha remízky, zákopy, příkopy, kryty – prostě hodně členitý terén. Asi sto metrů od cesty registrujeme v zarostlém kopečku temnou střílnu! Řopík? Nelze jinak, než bunkr prozkoumat. Nejedná se o řopík, ale nějakou jednoduchou pozorovatelnu, podobnou pevnůstce vz. 36 – tj. vchod zezadu, čelní střílna. Dále se už na žlutou značku nevracíme, ale přecházíme prostor bývalé střelnice, okolo ovčího stáda a po široké polňačce směřujeme k nedalekým Mašovicím. Tady v polích už vidíme pravý nefalšovaný řopík vz. 37.
Mašovicím vévodí kostel Sv. Jana Křtitele a zdají se na dosah. Musíme však složitě obcházet rozlehlý areál zemědělského družstva, ale nakonec se šťastně dostáváme ke kostelu. Kotel dává do placu historickou příhodu, která se z našeho hlediska k těmto místům víže: jak jsme zde při našem památném čundru na Podyjí v roce 1990 hledali vodu, jak se nás ujal starý farář a jak během jeho hodinové přednášky Kida s Reganem slopali ve svatostánku čučo. Hospoda U Šobů má ještě zavřeno – jako na potvoru v sobotu otevírají dopoledne a pak až pozdě odpoledne, asi aby se chlapi neflákali celý den u piva. Kousek za hospodou tedy odbočujeme mezi baráky na účelovou komunikaci, která vede vzhůru do polí. Je to dobrá zkratka do Citonic a šli jsme tudy už ve zmíněném 90.roce. I k této polňačce se víže další pověst – tehdejší Cágrova přítelkyně Světlana - zv. přezdívkou Anténa - měla na baťohu tak nešťastně uvázané lehké boty, že je ztratila a pak se celý čundr pařila v kanadách. "Tak kdyby něco, koukejte po botách, jestli nejsou někde ve škarpě," upozorňuje se smíchem Kotel. Nakonec nacházíme jen starou plesnivou rukavici.

Cíl celodenního putování v Citonících - hostinec u Götzů.

Po dvou kilometrech se napojujeme na okresku, která záhy vstupuje do lesa a po dvou serpentinách nás přivádí na okraj obce Citonice. K této vesnici, respektive hospodě, se do třetice víže další historka o neochotné socialistické hospodské a zápisu do Knihy přání a stížností, ale to už je dávno minulost. Nyní se zde nachází pěkně upravená hospoda U Götzů, kam po bezmála 24 kilometrech žízniví usedáme a než má jet vlak, dopřáváme si aspoň jedno pivko. Na nádražíčko je to z centra vesnice poměrně daleko, asi kilometr, takže zavčasu vycházíme a krátce po páté hodině jsme u zdevastované čekárny a čekáme na motoráček od Znojma. Ten přijíždí přesně na čas 17:15. V Budějovicích musíme přestoupit, protože ČD vymyslely další vychytávku, a sice že náš vlak od Znojma jede na Jemnici a naopak od Jemnice pokračuje jiný motoráček do Okříšek. No, aspoň jsme si mohli dát na pěkně opraveném budějovickém nádraží dobré kapučíno z automatu. Po půl sedmé jsme ve Starči a autem sjíždíme do Třebíče.

Výprava se nám tedy – i přes mírné zkrácení – opět podařila, počasí velice přálo. Jistě jsme nebyli na Podyjí naposledy, protože je zde spousta dalších variant výprav. Letos se mají otevírat nové turistické přechody do Rakouska, takže někdy v budoucnu navštívíme například hrad Kaja. Rádi bychom někdy i zde podnikli exkurze na pohraniční opevnění – na pěchotní srub v Šatově a na linii řopíků u Vranova.

Zajímavosti:

Vřesoviště na Kraví hoře: vznik vřesovišť se datuje do doby neolitu, kdy lidé vypalováním a kácením dubových lesů vytvořili rozsáhlé pastviny. Na nejchudších skalnatých místech se rozrůstal vřes. Dodnes dochované vřesové palouky byly povětšinou obecní pastvinou. Suchou tvrdou trávu dovedly spásat především ovce, a tak není divu, že v roce 1824 měl znojemský kraj jednu z největších hustot ovcí na Moravě. Ve 20. století však zde pastevectví zaniklo. Opuštěné pastviny začaly pomalu zarůstat náletem keřů a stromů, vysoká tráva dusila vřes. V roce 1997 se na Kraví hoře uskutečnil první zásah – prořezaly se příliš husté keře a pokácely vybrané stromy, především akát. Vrátit stáda ovcí se na Kraví horu prozatím nepodařilo. byl by to jednoduchý a přirozený způsob, jak se o vřesoviště postarat. prozatím se vysoké trávy alespoň kosí.
Charles Sealsfield: v roce 1773 se v Popicích narodil Karl Anton Postl, později známý žurnalista, spisovatel a myslitel píšící pod anglickým pseudonymem Charles Sealsfield. Vyrůstal v katolické rodině německého rychtáře. Jako nadaný žák vystudoval znojemské gymnázium. Po filozofických a teologických studiích v Praze vystoupil do řádu Křížovníků s červenou hvězdou. V roce 1823 uprchl do severní Ameriky, kterou důkladně procestoval a popsal. Ve svých knihách vysoko vyzdvihuje demokratické rysy politického života USA, jež staví do protikladu rakouskému absolutismu. V roce 1828 vyšla jeho ostře protihabsburská kniha "Rakousko, jaké je". Nejznámější knihou se stala "Tokeah aneb Bílá růže", zabývající se indiánskou problematikou. Zemřel v zapomnění a osamělosti ve Švýcarsku v roce 1864. Dílo Charlese Sealsfielda má stále své čtenáře po celém světě, neboť jeho mistrovství, s jakým dokázal popsat krásy přírody, i jeho odkaz humanistických a demokratických ideálů jsou stále živé a aktuální.
Sealsfieldův kámen: vyhlídka byla nejoblíbenějším místem Charlese Sealsfielda. Zde se zrodil jeho cit a talent, který se naplno projevil o mnoho let později v jeho knihách popisujících krásy americké přírody. Na protějším břehu se nalézá kolmá žulová stěna – Býčí skála. V tomto místě se uvažovalo o stavbě přehrady, jejíž vzduté vody měly zatopit údolí Dyje až po rakouský Hardegg. Projekt, který by nenávratně zničil jedinečný přírodní ekosystém Dyje nebyl realizován, mj. i díky "Rakouské iniciativě za záchranu Podyjí".
Vinice Šobes: v hlubokém údolí Dyje, v samém srdci Národního parku Podyjí leží na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky jedna z nejstarších a patrně nejlepších vinic evropských vinařských poloh – Šobes. Za své vynikající vlastnosti vděčí šobeské víno právě ideální poloze vinice, ležící v nižší nadmořské výšce na prosluněném jižním svahu, chráněném ze severozápadu i severovýchodu proti větrům. Zvláštní význam má i řeka Dyje, která vinici obtéká, teplé dny a chladnější noci, mlhy a nakonec i kamenitá, kyselá hlína na rulovém podkladě, která přes den nasává sluneční teplo a v noci je zase intenzivně vyzařuje. Zdejší mikroklima se podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. Přestože první vinice v tomto požehnaném vinařském kraji údajně založili už římští legionáři, viniční trať Šobes, ověnčená superlativy, je dodnes onou pověstnou třešničkou na dortu. Zkrátka navštívit Znojemsko a nevidět Šobes by byla chyba – a zvlášť v letních měsících, kdy přímo na vinici otvíráme firemní stánek a vy máte jedinečnou šanci ochutnat v půvabném autentickém prostředí některá šobeská vína, někdejší klenoty hodovních tabulí moravských knížat i českých králů. Neváhejte – mezi milovníky vína jsou zdejší ryzlinky či Rulandské šedé oblíbené natolik, že jsou vyprodány téměř ještě před sklizní. (podle stránek www.znovin.cz)

Oficiální stránky Národního parku Podyjí - www.nppodyji.cz.

sepsal a fotil Kotel