Sobota 2. dubna 2005
Trasa: vlakem Stařeč-Cítonice;
pěšky: Citonice, zast. ČD (0 km) - Bezkov (3,5 km) - Podmolí (6 km) - Žlebský potok (7,5 km) - rozc. Příčky - Nový Hrádek (10 km) - rozc. Příčky (11,5 km) - Lukov (13,5 km) - rozc. Pod Čížovem (18 km) - rozc Na Keplech (19 km) - Hardeggská vyhlídka (20 km) - rozc. Na Keplech (21 km) - Pašerácká stezka - vyhlídka Ledové sluje (25 km) - Vranovská brána - Lesná (28 km) - Šumná, stanice ČD (30 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil.
Počasí: jasno, ráno -2°C, odpoledne 14°C.

Na Podyjí jsme zavítali už kdysi dávno - v létě roku 1990 těsně po otevření tzv. hraničního pásma. Ovšem tehdy nebyly v této dříve zakázané oblasti vůbec žádné mapy ani značené stezky. Pohybovali jsme se v okolí Podmolí a sestoupili jsme dokonce i k samotné hraniční řece Dyji. Ještě jsme pak někdy před vojnou navštívili Hardegg díky novému hraničnímu přechodu. Od té doby už uplynula spousta času. Unikátní oblast Podyjí byla vyhlášena národním parkem, vznikla zde síť turistických cest, cyklostezek, občerstvovny ve vesnicích, možnosti ubytování... Dříve zaostalé a téměř vybydlené pohraničí se během patnácti let zcela změnilo.
Letošní jaro začalo nádherným počasím, a proto jsme se rozhodli, že podnikneme náročnou celodenní výpravu právě do těchto končin. Začátek dubna zajišťoval minimum turistů v této oblasti, ještě neolistěné lesy a tudíž i přehledné strmé svahy kaňonu Dyje a v neposlední řadě už otevřený Nový Hrádek, který byl hlavním magnetem a cílem výpravy.

Podobně jako před 15 lety - zahájení výpravy na Podyjí na zastávce Citonice.

Protože se Podyjí nachází už poměrně dále od Třebíče, nicméně pořád dobře dostupné vlakem, bylo nutno nejprve "vychytat" přesun v jízdním řádu ČD. A jelikož příprava trasy naznačovala, že se bude jednat o celodenní pochod, bylo zapotřebí se orientovat na co nejrannější spoje. Bohužel na přípoj v Okříškách se čeká skoro třičtvrtě hodiny, takže jsme se rozhodli, že se přepravíme autem do Starče a do znojemského motoráku nastoupíme právě tam.
Takže vyrážíme z Třebíče autem ráno o třičtvrtě na šest pouze ve složení Kotel a Jarmil. Na opuštěném a potemnělém stařečském nádraží na úpatí Zadní hory jsme kolem šesté a jediný službukonající zaměstnanec ČD - výpravčí - nám prodává jízdenku SONE+. Stařečské nádraží je celkem rarita: vzhledem k tomu, že trať Vídeň-Znojmo-Praha byla postavena dávno před transverzální tratí Okříšky-Třebíč-Střelice, sloužilo toto nádraží v letech 1871-1886 jako stanice Třebíč. Proto je budova tak veliká, ale nyní již z valné většiny nevyužitá a působí značně zchátrale. Přesně v 6:17 přijíždí od Okříšek motoráček a my se tedy vydávávme na více jak hodinovou cestu ke Znojmu. Za několik okamžiků si můžeme vychutnat krásný východ slunce, který napovídá, že dnes bude pěkný jarní den.
Přes Kojetice, Jaroměřice a Budějovice sjíždíme v táhlých obloucích do jihomoravské roviny a vystupujeme až těsně před Znojmem na zastávce Citonice. Právě zde jsme též vystupovali na již historickém vandru na Podyjí v roce 1990. Pranic se tu nezměnilo, snad jen torzo budovy zastávky je dobytější. Vydáváme se po úzké asfaltce směrem ke vsi, kde by měla být turistická orientace. Zde se chytáme zelené značky, která nás zavádí do opuštěného údolíčka. To začíná rybníkem a pokračuje dále lemované skalkami. Celkem příjemný úvod. Slunko je ještě nízko, takže je prozatím pěkná kosa, louky jsou pod jinovatkou; určitě je ještě kolem nuly. Po dvou kilometrech nás značka vyvádí na pole za posledními domky a stodolami obce Bezkov. Tou procházíme a zastavujeme se až na autobusové zastávce u silnice na Podmolí. A protože se slunce pěkně opírá na lavičku, dáváme desetiminutovou pauzu na občerstvení a odpočinek.
Opouštíme Bezkov a čeká nás nezáživná asi dvoukilometrová štreka po silnici, naštěstí velmi málo frekventované (nejelo zde snad ani jedno auto). Jakákoliv výprava na Podyjí má totiž tu nevýhodu, že od dráhy je nutno podniknout poměrně dlouhý nástup, než se člověk dostane do samotné lokality - a to i při cestě zpět k vlaku. Tedy, že vždy je potřeba našlapat asi pět kiláků (t.j. hodinku), než se dojde k samotnému hraničnímu údolí Dyje. Silnice vede mezi širými poli, lemovaná třešněmi. "Sakra, kolik těch stromů tady může bejt," uvažujeme, a podle čísel (jsou asi pronajaté na sběr) usuzujeme, že hodně přes dvě stovky. V jedné škarpě je ještě solidní závěj sněhu, což je už v toto období a v těchto teplejších končinách celkem rarita. Po pravé straně vidíme v dálce Lukov, po levé rozeznáváme kostelní věž v Mašovicích, takže Kotel hned dává do placu zážitky z vandru r.1990. Tehdy se nás tam ujal starý farář, když jsme hledali vodu do čutor: ukázal nám kostel a jeho pamětihodnosti a pozval nás na faru, kde nás pohostil.
Smrdící objekty JZD předznamenávají konečně blízkost obce Podmolí. Docházíme na návsí k dalšímu turistickému rozcestníku. Zde je křižovatka stezek, přichází sem modrá, žlutá a zelená. Před 15 lety zde pochopitelně žádné značky nebyly, ale dnes máme orientaci díky značení bez problémů. Vyrážíme dále po zelené do údolí Žlebského potoka, takže záhy opouštíme osadu a vcházíme do smíšeného lesa. Po kilometru docházíme k lesnímu rybníčku. "Hele tady vedly dráty - tehdá to tady vypadlo úplně jinak než teď, támhle na kopečku byla ještě špačkárna," upozorňuje Kotel na bývalou železnou oponu. Další turistické rozcestí se nachází totiž na tzv. signální cestě - nechvalně známé "signálce". Ta je však pochopitelně zrušená, panely vojenské vozovky dávno odvezené a průsek téměř zarostlý. Přesto je dle průseku rovného jako podle pravítka poznat, jak signálka vedla. Po krátkém odpočinku a pročtení infotabule národního parku (vyskytují se zde mimo jiné i mloci) jdeme dále po zeleno-červené značce, která nás vyvádí za signálku do bývalého zakázaného pásma a pozvolna stoupá. Okraje lesa se dotýkáme zase po kilometru na rozcestí zvaném Příčky. Kousek od tabulek vidíme odpočinkový altánek, avšak my budeme odbočovat opět do lesa vlevo směrem k hranici. Zelená nás má po chvíli dovést až na Nový Hrádek. Nyní zbývá asi čtvrthodinka do desáté dopolední - máme tedy skvělý čas, neboť dle našich informací prý začínají návštěvní hodiny na Novém Hrádku právě v deset. Absolutní jistotu, že Nový Hrádek uvidíme i zevnitř, získáváme vzápětí, protože na lesní cestu míří terénní Niva se dvěma slečnami, které jistojistě mají Nový Hrádek na starosti. Bez speciální povolenky se sem totiž autem nesmí, protože Hrádek je v první, nejpřísnější zóně NP.

Nový Hrádek: mladší část rozsáhlé zříceniny.

Na vyhlídce ochozu Nového Hrádku vysoko nad kaňonem Dyje.

Vyrážíme tedy po lesní cestě. Les je zde listnatý, takže nyní v časném jaru je krásně prosvětlený a holé kmeny habrů, buků a dubů vytvářejí nádhernou scenérii. Na dno hlubokého údolí ale stejně nedohlédneme, ale jakmile asi po kilometru slyšíme dole hukot řeky, tušíme, že už-už musíme být u cíle. V jednu chvíli se daleko mezi stromy na protější straně údolí mihne jakýsi hrad, ale podle vzdálenosti to už musí být v Rakousku. My po několika minutách stojíme před mohutnou zdí a kamenným mostkem, za nímž se ve vytesaném průjezdu skálou černají okovaná vrata - stojíme před Novým Hrádkem. Sotva stačíme zabušit, otevírá nám slečna, která řídila Nivu a my můžeme na nádvoří. Jsme tu jediní návštěvníci (ono se ani moc neví, že Hrádek je už v dubnu otevřen), takže platíme vstupné po 30 korunách a můžeme jít se slečnou na prohlídku.
Nejprve přecházíme přes prosluněné prostorné nádvoří na tzv. starý hrad. Jak již název napovídá, jedná se o nejstarší část areálu. Jeho zajímavostí jsou dvojité hradby a torza obytných místností uprostřed. Jsou zde zachovány i dvě prostorné podzemní vytesané nádrže na dešťovou vodu, protože na hradě nebyla studna. Slečna nás postupně seznamuje se zajímavou a bohatou historií Nového Hrádku (viz webové stránky - nemá smysl ji zde podrobně popisovat), a my máme možnost si vše dopodrobna prohlédnout. Poté se přesouváme přes nádvoří zpět do zachovalejší nové části. Ve stísněném vnitřním traktu se nacházejí vytesané sklepy. Nejzajímavější je však výlez na věž. Je odtud totiž fantastická vyhlídka do kaňonu řeky Dyje, což považujeme za nejzajímavější a nejatraktivnější část prohlídky. Řeka se vine okolo ostrohů, z nichž protější Umlaufberg patří Rakousku a je od rakouského vnitrozemí oddělen úzkou šíjí. Druhý Ostroh (skutečný název v mapě), na jehož šíji se nachází hrad, patří naší republice. Klikatící se Dyje vytváří vizuální dojem dokonce "tří řek"! Je zde tedy námět na mnoho fotek a videozáznam. Před prvním obloukem řeky je splav a Kotel poznává místa, kam kdysi před lety nazdařbůh sestoupili - na českém břehu se tam skrývají rozvaliny bývalého mlýna. Pohled na dosud neolistěné stráně je také zajímavý, takže podotýkáme, že v době vegetace musí být dojem z překrásné přírody zase úplně jiný. Naše průvodkyně nám také prozrazuje, že hrad, který jsme viděli z cesty na rakouské straně, se jmenuje Kaja. Prohlídka trvala celkem 40 minut, takže poté již dívkám děkujeme a opouštíme areál Nového Hrádku.
Tou samou lesní cestou se vracíme o kilometr a půl zpět na rozcestí Příčky. A jelikož už je něco po jedenácté, usazujeme se v turistickém přístřešku a rozbalujeme proviant. Po občerstvení se vydáváme na další cestu, nyní již po červené značce. Čeká nás poměrně dlouhý přechod na Hardeggskou vyhlídku. Po bývalé signálce jdeme mezi širými poli k obci Lukov, kterou máme po chvíli jako na dlani s vévodící věží kostelíka. Docházíme k posledním domkům vesnice a shodujeme se, že muselo být dost deprimující mít "dráty" hned za zahradou a za okny. Zde se asfaltka trochu láme a stáčí se k severu, zatímco značka vede do vsi. My však jdeme dále po asfaltce, přičemž nás předjíždějí dva cyklisté, kteří také využili krásného počasí. Asi kilometr za Lukovem se červená stezka noří opět do jarního lesa, kde se jde o poznání lépe. Zjišťujeme, že se zde dost mohutně kácelo - především borovice. Další zajímavostí Podyjí je také neskutečný počet mravenišť, které se v tomto slunném počasí svými mrňavými obyvateli jen hemží. Jen na úseku z Lukova k Čížovu mohutných hromad bylo přinejmenším několik desítek. Cesta poznenáhlu začíná klesat na dno bočního zaříznutého údolí Klaperova potoka. Po výstupu z údolí už je jen necelý kilometr na čížovskou silničku. Po pravé ruce se nám otevírá pohled na historickou železnou oponu se strážní věží, jejíž krátký úsek zde byl ponechán jako varující memento na minulý režim. Za posledními čížovskými chalupami je pěkně opravená prvorepubliková celnice, která dnes slouží jako infocentrum národního parku. Za první republiky zde byl malý hraniční přechod (silnice vede do Hardeggu), zatímco za komunismu zde bylo neprodyšně uzavřené hraniční pásmo, v jehož nitru se vlastně nyní pohybujeme.

Hardeggská vyhlídka.

Pohled z Hardeggské vyhlídky na nejmenší město Rakouska.

Ale to již narážíme na silničku a tedy i turistické rozcestí "Pod Čížovem" kde se připojujeme na modrou značku. Ta nás nyní vede po silnici směrem k hranici. Kdysi jsme zde byli na výpravě s Reganem a Cágrem - ale pouze autem, když byl malý hraniční přechod po desetiletích znovuotevřen. Takže je opět na co vzpomínat. Skoro nic se zde nezměnilo, až na to, že turistické cesty byly od té doby vyznačeny a auta (podle všeho) mohou zajíždět na malé lesní parkoviště až k odbočce na Hardeggskou vyhlídku. K té nyní docházíme i my a opravdu je zde o poznání čilejší "turistický provoz". Od odbočky až na vyhlídku (říká se jí též Masarykova) je to kousek lesem, ani ne pět set metrů přes malé návrší. Pak se nám otevírá fantastický pohled: na vysoké skále je postaven altánek, hluboko dole teče Dyje a na druhé straně jakoby železniční model je městečko Hardegg s hradem a kostelem uprostřed. Jestliže jsme za dosavadních 20 kiláků(!) potkali pouze cyklistický pár, tak tady je už turistů o něco více - především několik mladých lidí a jedna rodinka. Všichni nešetří slovy obdivu nad jedinečnou přírodní scenérií. Škoda jen, že v ostrém slunci a protisvětle nejsou tak dokonalé fotky, zkrátka by to sem chtělo zajít někdy po ránu :-) Rozhodujeme se, že na vyhlídce uděláme další pauzu (je už cca 13:00) a právě že zde je nevhodnější místo na tradiční "vrcholové" pivečko. Navíc se vyhlídka postupně vylidňuje, takže usedáme na uprázdněnou lavičku a sykáme plechovku a lahváč. Kotel si všímá třech postaviček s batohy hluboko dole na jedné z hardeggských uliček, takže následuje vzájemné mávání ze státu do státu. "Jdou taky na pivo," zní úsudek, když pidimužíci vcházejí do zahádky se stolečky, což je bezpochyby zahradní hospůdka, jen pár metrů od hranice. Hned na to usuzujeme, že by nebylo špatné uskutečnit někdy pouze autovýlet, přejít pěšky do Hardeggu a navštívit tamní pamětihodnosti a na závěr se rozšoupnout v některé místní hospůdce. Při pohledu z výšky do malebného městečka nás mimoděk napadá úvaha, jak vlastně bylo nenormální a absurdní, když na jedné straně řeky plynul život tak jak má, zatímco na té druhé bylo hluboké zakázané pásmo s divokou přírodou a nikdo sem nesměl vkročit. Na infotabuli se dočítáme, že tuto vyhlídku obnovili po revoluci vlastně rakouští turisté.
Nezbývá než se zvedat pomalu k odchodu. Po dohodě vypouštíme variantu tzv. Hardeggského okruhu, který by spočíval v tom, že bysme po silničce sestoupili až přímo k hranici a bočním údolím po zelené značce vystoupali na rozcestí na Keplech - bylo by to příliš náročné a vzhledem k tomu, že nás čeká ještě dobrých deset kiláků, chceme šetřit síly. Vracíme se proto zpět po modré po silnici na rozcestí Keply, kde se opět napojujeme na červenou značku. Nastupujeme třetí a závěrečnou část výpravy. Po chvíli se stezka noří opět do lesa a začíná traverzovat kaňon Dyje. Zatímco se po kilometru starodávná vozová cesta ostrým obloukem stáčí dolů k řece, my pokračujeme dále po vrstevnici. V ostrá zatáčce nás zaujímá bytelně postavené opěrná zeď, která musela vzniknout minimálně před dvěma staletími. V našem směru už vede jen kamenitá pěšinka, jejíž název uvedený v mapě - Pašerácká stezka - je více než výstižný. Klikatí se po úbočí v prudkém svahu a to nám v mnohém připomíná Českosaské Švýcarsko. Jen mohutné skály jsou tu absolutně odlišné a navíc nám zde postup ztěžuje semtam dávno padlý kmen stromu. Dalším zpestřením jsou kuriózní kamenná moře. Čili další krásný zážitek. Ale protože už máme v nohách opravdu dost, co chvíli očekáváme další zastávku - vyhlídku nad Ledovými slujemi. Konečně vidíme mezi holými listnáči turistickou orientaci!

Vyhlídka u pylonu nad Ledovými slujemi.

Odbočujeme tedy vlevo na pěšinu, která nás dovádí až k mohutnému oprýskanému obelisku, nebo přesněji řečeno pylonu. Zde je vyhlídka nad vysokým meandrem Dyje a do městečka Vranov je už coby kamenem dohodil. Kousek proti proudu jsou vidět vranovské domky a dokonce se semtam blýskne odlesk auta na známých vranovských serpentinách. Přehrada však odtud vidět není, skrývá se kdesi za ohybem údolí. Že až sem zasahovalo zakázané pásmo dokládá to, že pylon je dost zdevastovaný a ozdobený nápisy "civil za..." apod. Nicméně břeh kaňonu naproti je už "náš", protože hranice se odklání kolmo od řeky zhruba v úrovni nástupu na Pašeráckou stezku. Využíváme laviček k odpočinku a občerstvení (čas 15:30) a shodujeme se, že do Šumné musíme dojít tak, že v pohodě stihneme poslední vlak a ještě si předtím stačíme dát škopka v hospodě. Z infotabule se dovídáme, že Ledové sluje se skrývají někde pod námi v severním svahu meandru a vlivem sesuvů jsou uvnitř dutin takové podmínky, že se tam drží led po celý rok. Navíc jsou oblíbeným zimovištěm netopýrů, kterých se tu vyskytuje až 16 druhů. Vstup mimo vyhlídku je zakázán, aby se nenarušilo mikroklima jeskyní. Po nezbytném doplnění kalorií (dneska jsou opravdu potřeba), se vracíme zpět na hlavní stezku a za pár minut docházíme na další rozcestí - tzv. Vranovskou bránu. Tady dnes už naposled narážíme na pomník komunismu, bývalou signálku, prudce se stáčející dolů do údolí. Odtud se odpojuje žlutě značená spojka a vyvádí nás z nezapomenutelného údolí Dyje do klidných lesů pod příznačně pojmenovanou obcí Lesná. Odpočinek nám opravdu bodl, shodujeme se. Chytáme doslova druhý dech, únava je ta tam a zostra vykračujeme na závěrečnou etapu.
Poslední dnešní zajímavostí je pěkně opravený lovecký letohrádek Lusthaus. I u něj je infotabule s kresbou, jak to tady vypadalo někdy na počátku 19. století: Lusthaus se nacházel uprostřed obory a vybíhalo od něj celkem osm cest. Do civilizace už nám zbývá asi kilometr. Nejprve dojdeme k poněkud smrdutému lesnímu rybníčku a poté už vycházíme z lesa u poněkud více smrdutého prasečáku na okraji obce Lesná. U kostelíka přecházíme frekventovanou silnici č.408 (vede do Vranova nad Dyjí) a pak nám nezbývá než opět šlapat po silnici: kolem velkých jatek na známou křižovatku, odkud lze dohlédnout až k Budějovicím. Samozřejmě, že i Šumnou máme jak na dlani, takže můžeme vyhlásit tradiční poslední kilometr. Po panelovém chodníku, které je naštěstí položen stranou od frekventované silnice scházíme do vsi a nám nezbývá než splnit poslední a snad nejdůležitější úkol: najít schopnou hospodu, pokud možno blízko nádraží. Po radě jedné paní se vracíme kousek zpět k hospodě, kterou jsme přešli. Je "dislokovaná" strategicky poblíž hlavní křižovatky ve starší víceúčelové budově, která se jeví jako nějaký kulturák. Lokál je pěkný a celkově ucházející, obsazen je pouze jeden stůl místními rázovitými postavičkami. Máme vynikající čas: usedáme 17:15, čili na poslední vlak máme skoro dvě hodinky času. Dáváme jedenáctku Hostana (co jiného v těchto končinách, že?). Na náš dotaz ohledně gáblíku se šéfik omlouvá, že ještě nezačla turistická sezóna, takže ještě nevaří; ale nabízí nám aspoň klobásy, což samozřejmě přijímáme. Pohodové posezení v šumenské hospodě u orosených sklenic je opravdu symbolický závěr dnešní náročný výpravy. Před sedmou se zvedáme a docházíme na nedaleké nádraží, kam přesně na čas (19:11) přijíždí náš motorák. Nastupujeme na hodinovou jízdu a stejně jako ráno jsou měli možnost vychutnat východ slunce, tak i nyní slunce zcela symbolicky a nádherně zapadá za obzor. Náročná třicetikilometrová výprava tedy trvala přesně "od slunka do slunka", bez jediného mráčku na obloze, takže co víc si přát! Do Starče dojíždíme za tmy, shledáváme že auto tu ještě stojí a sjíždíme do Třebíče.

Zajímavosti:

Prozatím jen odkazy:
Oficiální stránky Národního parku Podyjí - www.nppodyji.cz.
Jedny z webových stránek o Novém Hrádku - www.vranovsko.cz/pamatky/hradek/hradek.htm.
Cestopis z Podyjí kluků z Hevlína (Mezi)národním parkem Podyjí/Thayatal.
(zajímavosti budou doplněny)

sepsal a fotil Kotel