Pátek až neděle 16. - 18. prosince 2005
Trasa sobotní výpravy: lokálkou do Velkého Meziříčí, odtud pěšky: Velké Meziříčí, ČD (0 km) - Letná (2 km) - hájovna Nesměř (4,5 km) - dět. tábor Nesměř (Eliášova myslivna) (6 km) - Templštejn, zřícenina (6,5 km) - Řihákův (Hamžův) mlýn (8,5 km) - Oslava (10 km) - Budišov, náměstí (15 km).
Účastníci: Pedál, Burdych st., Burdych ml., Pinďa, Kotel, Venca, Tomáš, Jelen, Eda, Jabko, Čenich, Havran, Poke.
Počasí: v pátek déšť, silný vítr, cca +2°C; v sobotu oblačno, postupně sněžení, odpoledne sněhový fičák, cca -2°C.

Rok se s rokem sešel, Vánoce jsou za dveřmi, a to pro zasvěcené znamená jediné – tradiční zimní akce zvaná NORMANDIE na Pedálově chatě u Pozďatína, připadající vždy na víkend před vánočními svátky. Letos se uskutečnil již 15. ročník!
Z pátečního počasí jsme měli všichni obavu, protože fučel silný vítr (hlásili dokonce orkán) a pršelo. Když byl sraz na třebíčském nádru, všichni už zoufali, jak na sobotní výpravě zmokneme. Jako mávnutím kouzelného proutku se však sobotní ráno pěkně vyčasilo, vítr byl tentam, mrzlo a my mohli vyrazit do pěkného Nesměřského údolí (Oslavka pod Velmezem). Ač během dne začalo silně sněžit, počasí nám přece jen přálo. Symbolické zakončení výpravy bylo v budišovské hospodě U Kazdů a na chatě nás večer čekala další Jabčákova specialita – pečené nutrie. Ani ve studenecké nádražní hospodě letos k žádné mlatě nedošlo – proběhla naopak mohutná smiřovačka. Výroční Normandie se tak vydařila opět na 100%!

Pátek večer - jako vždy soutěž "chuťovek".

Pátek 16. prosince
Sraz byl jako vždy v podvečer na třebíčském vlakáči – v 17:30. Nejeden z účastníků si cestou na vlak zoufal, jak je hnusné počasí – déšť a silný vítr. Přesto se scházíme nakonec ve složení: Pedál, Havran, Jabko, Kotel, Burdychovi, Pinďa a Tomáš. Odjezd vlaku 17:41 směr Studenec. Ve Vladislavi ještě přistupuje Jelen a jsme tedy pro dnešek kompletní. Kolem šesté přijíždíme na studenecké nádraží a řešíme dilema, zda zajít do zdejší nádražní hospůdky na pivo. Loni jsme se zde totiž "zapsali" jako krvelačná a bitkařská banda, kdy Eda nepřekousl narážku hospodského a chytl se se dvěma domorodci pod krkem přičemž padlo pár "pádných pohlazení". Ale co, hospoda je veřejná místnost, v nejhorším nás pošlou na mráz – říkáme si, a první odvážlivec – Pinďa – otevírá dveře (klika už je opravena) a hrne se dovnitř. No jo, jako by se zde zastavil čas: stejná hospodská, stejné umakartové stoly, stejně rozpálená kamna, stejné osazenstvo, v němž poznáváme mimo jiné i dva místní chasníky, kteří si s náma loni "povídali". "A hele, tuhle partičku moc dobře znám – a kde máte toho hlavního hrdinu?" vítá hospodská Pinďu. Ten ji ujišťuje, že dneska Eda nepřijel, a navíc – celý jeden stůl je volný, takže židlí bude letos dostatek. Nikdo neprotestuje proti naší přítomnosti (máme zase přesilu), takže volný stůl obsazujeme a objednáváme baterii točených. Tomášovi sedícímu pouze v tílku přímo u kamen povoluje Pedál blahosklonně pouze jedno. Místní mastí karty a dělají jako by nás neviděli. A aby to nebyl Burdych, aby si nenuceně jejich směrem nerejpl: "Tak co chlapi, dneska nebyl hon? A kde máte psy?" , čímž hráz mlčení trochu prolomil, protože chlapi mu odpovídají: "Psi nám scípli!" Nakonec setrváváme delší dobu, přičemž se opět roztáčejí rundy velkých zelených.
Ve vichru překonáváme necelé dva kiláky na chatu a zaujímáme pozice u stolu. Na programu je totiž očekávaná tradiční soutěž chuťovek. Všichni tasí na stůl svoje favoritní pokrmy, někteří je ještě předtím tepelně upravují. Letos jednoznačně vyhrává Havran se skvělými špekáčky na pivě. Boduje i Pinďa s "krkonošskou pizzou a'la Trautenberg", Jelen s pečeným kolenem, Burdych s kominickými fazolemi a Pedál s plněnými paprikami. Mohutně medializované Jabčákovy pečenáče (rybí karbanátky) bohužel propadly. Po žranici ještě popíjíme pivko a jdem zavčasu do hajan, abysme se na zítřek pořádně vyspali. Stále pevně doufáme, že se stane zázrak a počasí se zlepší.

Sobota ráno - na studeneckém nádraží při odjezdu na výpravu nebyla ani vločka sněhu...

... zato u hájovny Nesměř v údolí Oslavky pod Velmezem už solidně chumelilo.

Sobota 17. prosince
Budíček je před půl osmou, což všichni poctivě respektují, protože před devátou ranní má odjezd lokálka na Velmez. Mezitím ještě přicházejí od třebíčského vlaku či přijeli autem další účastníci – např. Venca "La Múúú-ž", Poke, Čenich, Eda... Při výlezu z chajdy k úžasu zjišťujeme, že včerejší beznadějná slota je ta-tam – žádný vítr, žádný déšť, ale naopak je krásně zamrzlo a bez sněhu. Na východě dokonce mezi oblaky prosvituje sluníčko. Takže paráda! Počasí nám jako zázrakem přeje. Od západu se sice nasouvá oblačnost věštící sníh, ale pokud nebude pršet, budeme spokojení.
Kolem deváté odjíždíme lokálkou ze Studence směrem na Velmez. Za první zatáčkou se objevují první placatky a všichni se mohutně posilňujeme. Před Budišovem už začíná pěkně chumelit, takže když po půlhodince vystupujeme na velkomeziříčském hlavním nádraží, je už na zemi souvislá sněhová pokrývka. Vydáváme se k nedalekému Pennymarketu, kde se napojujeme na žlutou značku. Pedál totiž pro tuto Normandii vybral poměrně pohodovou trasu – údolím Nesměř podél Oslavky do Budišova. V záloze ještě byla Divoká Oslavka, ale vzhledem k nejistému počasí přece jen nakonec zvolil tuto méně obtížnou (trasa je tedy dnes v podstatě totožná s naší výpravou 19.6.2004 - zápis ZDE). U zmíněného Pennymarketu už nás stíhá nefalšovaný sněhový fičák, ale po chvíli se trochu mírní. Podcházíme pro Velmez typický železniční most a kousek za ním odbočujeme ze silnice na mostek přes Oslavku a vcházíme do poklidného širokého údolí zvaného Nesměř. Na protějším břehu řeky je pěkný penzion zvaný Letná, ale kdoví jestli je ještě v provozu. Pedál tvrdí, že před lety zde byl normálně na pivu. O kousek dál je ještě jakýsi statek a pár chat. K úzké silničce se Oslavka přimyká za zatáčkou a zde jsou už v korytu pěkné velké balvany, typické pro Horácko. Dál se už jde podél řeky příjemným lesem.
Následuje další velká louka, na jejímž konci je stará hájenka Nesměř, po níž bylo pojmenováno toto hezké údolí (nebo naopak?). To už máme za sebou zhruba 4 kilometry a sněžení neustává. U hájenky je další turistický ukazatel (406 m.n.m.) a most přes řeku, takže přecházíme na levý břeh. Dále pokračujeme po cestě na rozhraní lesa a široké říční nivy asi 1 kilometr až se za zatáčkou zjevují další budovy. Tentokrát přicházíme k tzv. Eliášově myslivně, dávno však přestavěné na rekreační tábor pro děti. Po obnovení Junáka v r. 1990 se sem jezdilo na soustředění. Docházíme pomalu k areálu, když vtom se Jelen jakožto první nešťastník kácí na zrádném ledu, skrývajícím se pod sněhem, k zemi. Sklízí všeobecný potlesk a uznání a Pedál poznamenává, že jakožto nejstarší a tudíž nejváženější účastník slavnostně otevřel maratón držkopádů, takže od této chvíle prý můžeme bez obav padat všichni. Na plácku před budovami tábora si dáváme první zastávku na posilnění životodárnými tekutinami. Po čtvrthodince pokračujeme dále. A aby to nebyl zase Pedál, který na zbytek výpravy vyhlásil hru zvanou "Deset". Spočívá v tom, že po zvolání hesla "Deset!!" se odpočítává až do nuly, přičemž ostatní se musí během této doby schovat tak, aby je "vyhlašovatel" neuviděl. Kdo bude spatřen, má trestný bod a kdo jich bude mít nakonec nejvíc, platí v Budišově v hospodě rundu piv. Každý má právo na vyhlášení "deset" jen jednou. Takže od této chvíle za pochodu netrpělivě všichni čekají, v které nejnepříhodnější chvíli bude "desítka" vyhlášena.

Na zřícenině hrádku Templštejn.

Na hlavní cíl dnešní mise je to už kousek. Je jím zřícenina hrádku Templštejna, nalézající se na vysokém zalesněném hřebeni nad údolím Oslavky. Kousek za táborem odbočujeme do bočního údolíčka a po pár desítkách metrů se vydáváme vpravo do prudkého kopce, který je navíc okořeněn několika padlými smrky. V tomhle idiotském terénu je vyhlášena první "desítka" (Eda), ale všem se zadaří naskákat do vývratí, takže nikdo nebyl Edou spatřen. Po pár minutách se všichni pořádně zadýchaní vyštrachávají na vrchol hřbetu a na Templštejn už je to jen pár kroků. Většina zde od dob výprav se Čtyřkou nebyla (cca 15-20 let), takže jim připadá, že zbytky hrádku se "nějak zmenšily". Na place pod nevelkou zříceninou zakládáme oheň, poněvadž už je poledne a to znamená dobu oběda. Za chvíli už plápolají plameny a v nich se opékají špekáčky a jiné pochoutky. U ohně se hřejeme a odpočíváme zhruba půlhodinky. Už nesněží, takže pohoda. Na závěr se na zbytcích hrádku fotíme a druhou pozvolnější cestou sestupujeme zpět do údolí Oslavky.
Na chvíli se dokonce objevuje zubaté sluníčko, takže široká louka a okolní zalesněné stráně údolí jsou hezky nasvíceny. Pokračujeme po žluté značce dál po proudu. Po dalších dvou kilometrech se opět před námi objevují budovy. Patří Hamžovu mlýnu na protějším břehu. Akorát nás mate, proč je na cykloznačkách uveden jako "Řihákův mlýn". Asi jej koupil nový majitel. Není bez zajímavosti, že Hamžův mlýn je technickou památkou (vodní mlýn a pila). Přináleží k Dolním Heřmanicím. Okolo mlýna teče Oslavka opět klikatým korytem posetým obřími balvany, což je skutečně moc hezké – zvlášť když jsou nyní oblé kameny zasněženy. Ještě kousek a přicházíme na další velkou louku s několika chatami. Na další louce je totálně zdevastovaný tábor. Malé chatky jsou zničené, po několika dokonce zbylo prázdné místo. K této louce se však váže další zajímavost (se zdevastovaným táborem nemá nic společného): u splavu, k němuž právě přicházíme, se nacházel první nebo druhý tábor našeho oddílu Čtyřka Třebíč. Zde se tábořilo pod vedením našeho vedoucího Ing. Otakara Veselého – Robina někdy v letech 1947-49. Krátce se tedy zastavujeme a vzpomínáme na léta strávená ve Čtyřce.

Oslavka u Hamžova mlýna.

Závěr výpravy v Budišově "U Kazdů".

Odtud je to už jen necelý kilometr do osady Oslava, kde opouštíme naši žlutou značku a napojujeme se na modrou. Přecházíme most přes Oslavu, kterou tudíž taky opouštíme, a dále směřujeme do zalesněného údolí Budišovského potoka. Zde je opět několikrát vyhlášena "desítka", ale vzhledem k divokému terénu se všichni stále dobře schovávají. Bez povšimnutí tentokrát míjíme smírčí kámen a u rozcestníku "U Křížku" odbočujeme doprava a pomalu ale jistě stoupáme borovými lesy nad údolí a do polí. Na okraji lesa je opět krátká zastávka na čaj. Dál už cesta vede mezi poli a všichni s napětím čekají, který odvážlivec vyhlásí "desítku", protože se zde absolutně není kam schovat. Už zbývá na vyhlášení snad jen Havran, který se samozřejmě nenechal zahanbit a zařval "deset" na širém poli, kde se snad dá jedině zakopat. Šťastlivci využívají jakýsi náznak struhy u cesty, ostatní mají smůlu... Budišov už je na dohled a začíná zase silně chumelit. Nakonec vycházíme na silnici v samotě Rejdůveň pod Kněžským kopcem a scházíme k Budišovu.
U prvních domků nás práskne přes nos nelibý zápach. Shodujeme se, že se jedná o nějaký lihovar. A skutečně – lihovar pod zámkem čmudí jak o závod! "Fujtaxl, tady bydlet...!" – odplivujeme si. Pomalu stoupáme k nádraží a hodnotíme, kolik od rána napadlo sněhu – dobrých dvacet centimetrů! A stále chumelí, takže jsme už jako sněhuláci. Pedál domluvil hospodu U Kazdů na náměstíčku, kde máme k dispozici zadní saloon s plápolajícím krbem. Vzhledem k počasí je v hospodě stejně jen pár lidí. Takže sláva! – po třetí hodině odpolední konečně můžeme roztát v perfektní hospůdce a dát si pivko, grog či polívku. Zdržujeme se zde zhruba hodinku – to je pohodička! Na půl pátou už ale musíme vyrazit na nedaleké nádraží, kde dopíjíme zbytky pálenky z placatek a čekáme na lokálku.
Mezitím se setmělo, takže na studenecké nádraží dojíždíme už vlastně večer. Samozřejmě, že přímo z vlaku míříme opět do naší oblíbené nádražní hospůdky na Litovel. Tentokrát i s Edou. Místa je opět dost, ale vzhledem k tomu, že je nás oproti včerejšku povícero, Burdych s Jelenem se usazují u štamgastů a navazují "mohutnou smiřovačku" – jak to později označil Burdych – spočívající v rundách zelené. Nakonec posílá zelenou i Eda a loňské nepřátelství je nadobro zažehnáno. Na chajdu se pak trousíme jako vždy po částech. Tím je tudíž zakončena dnešní celodenní výprava, která se všem i přes ta kvanta sněhu moc líbila.

Podobně jako v minulých letech, i letos přichystal šéfkuchař Jabčák specialitu. Tentokrát pekl nutrie. Po chutné večeři vybalují hudebníci kytary a pokud se nerokuje a neprobírají všemožné záležitosti, mohutně se vyhrává. Nastolena je i otázka letního čundru (Rumunsko), tak i nejbližší větší akce, jíž by měla být víkendovka do hospody U Bambuchů v Libici nad Doubravou spojená se zimní výpravou do kaňonu Doubravky (o těchto končinách viz zápis našeho čundru do Železných hor v roce 2004 - ZDE). Na poli za chatou je odpálen i tradiční ohňostroj. Večer pokročil až do noci, semtam se někdo odebéře do hajan. Zlatým hřebem večera je pak neplánovaný kvíz, kdy se probírá otázka zřícení třebíčského zimáku. Nikdo si přesně nepamatuje rok neštěstí a tak všichni tipují buď 1976 nebo 1978. Nakonec dochází i na sázky, takže po chvíli je už na stole pěkný ranec bankovek (cca 500 Kč). Všichni tipují rok 76 nebo 78, akorát Vencovi nesázející Kotel tajně radí, aby jako jediný vsadil na rok 1977. No jo, kdo to ale po pravdě rozsoudí? Nakonec Burdych volá do Třebíče švárovi Jirkovi Olivovi (známý hokejista), který to zpaměti sice neví, ale pohotově nahlíží do knihy o Třebíčském hokeji. Po chvíli Olivka volá zpátky: "Tak se to stalo 24.10.1977!" čímž Venca jako jediný vyhrává.

Neděle 18. prosince
Ráno se všichni balíme, uklízíme chajdu Pedálovku a po desáté odcházíme na nádraží. Někdo odjel už předem autem, zbytek výpravy odjíždí vlakem. Ti také symbolicky zakončují patnáctou Normandii kde jinde než v hospodě U Podlipna. Akce se velmi vydařila – jak počasím, tak i zvolenou trasou sobotní výpravy.

Neděle - společná závěrečná fotka za chatou Pedálovkou.

Zajímavosti:

Více fotek a stručná historie zříceniny hrádku Templštejna na webu: http://www.hrady.cz/index.php?OID=1406 nebo na http://hrady.dejiny.cz/templstejn2/index.htm. Pár informací o Hamžovu mlýnu u Heřmanic a okolí: www.dolnihermanice.cz/historie.html.

sepsal a fotil Kotel