Jedna ze zastávek naučné stezky v údolí Doubravy.

Sraz byl stanoven na sobotní ráno po osmé hodině na třebíčském vlakáči. Koupili jsme skupinovou jízdenku do Bílku (první zastávka za Chotěboří na trati Havlíčkův Brod-Pardubice). Vyplázli jsme za ni 170 korun, což jsme tak zhruba předpokládali.
Přesně v 8:33 se dává motorák do Jihlavy do pohybu. Máme štěstí, neboť se jedná o nějaký zrychlený vlak, který zastavuje snad jen v Okříškách a pak až v Jihlavě. Na jihlavském nádraží se Kotlovi daří dokonalé cestovní foux-pas, když žene celou výpravu na vzdálenější nástupiště v domnění, že právě odtud vyjíždí vlak do Brodu. Ovšem ten je přistaven hned na prvním peróně, takže ženeme úprkem zpět a naskakujeme v okamžiku, kdy už výpravčí zvedá plácačku - ufff. Elektrická mašina táhne jeden poschoďák, takže usedáme nahoru a plánujeme podrobnosti vandru. V Brodě máme asi půlhodinku čas, takže bezpečně vyhledáme motorák na Pardubky a po chvíli do něj usedáme. V 11:05 vystupujeme v cíli našeho vlakového putování - v Bílku. Následuje nezbytné první dokumentační foto výpravy před bíleckou zastávkou a jdeme hledat turistické směrovky. Ty se nacházejí kousíček od přejezdu, takže se napojujeme na červenou značku a začínáme ukrajovat první metry našeho treku.
Směřujeme do údolí říčky Doubravy, která od Bílku vytváří krásné sevřené údolí, místy přecházející až do kaňonu. Celé dobrodružství začíná za železničním mostem, kde také potkáváme první trampy. Úzká stezka se vine po levém břehu říčky, jehož koryto je pokryto mnoha balvany. Vede zde také naučná stezka, doplněná o informační tabule, kde se můžeme dočíst o zajímavostech tohoto úseku a zvířeně a květeně, které se zde vyskytuje. S bágly je pochod docela fuška a co chvíli musíme dávat pozor na cestu. Přichází nejzajímavější část údolí: za zákrutou se skály sevřou tak, že voda hučí po vodopádech v úzkém kaňonu a stezka musí vyšplhat o něco výše. Právě zde má úsek přiléhavý název: "Koryto". Děláme i pár fotek, neboť vodopádky jsou celkem fotogenické. Dále je to rozcestí "Pod čertovým stolkem" pod tzv. Sokolohrady, zříceninou hrádku na vysokém skalním ostrohu, kam vede zelená značka a odbočka na skalní vyhlídku. Výstup tam jsme ale oželeli. Infotabule naučné stezky říká, že na 1340 metrů délky spadá úroveň toku o 55 výškových metrů. Další zajímavostí v tomto místě je tzv. "Obří hrnec" - vymletá skála o průměru 120 cm a hloubce 105 cm. Ze vzácné zvířeny se tu vyskytuje ledňáček, budníček a sýkorky parukářky. Neméně zajímavé je, že zde panuje stálá teplotní inverze, t.j. že u dna údolí je větší zima než nahoře, a proto i vegetační pásy jsou tu obráceně.
Postupně se však svahy údolí rozestupují a míjíme první staré chaty. U jedné z nich je rozcestí značek zvané "Točitý vír". Na stromě vidíme cedulku "Penzion Mikeš 1 km" a při vidině chladivého moku přecházíme mostek přes říčku a vydáváme se tím směrem. Nad údolím je turistická chata v mapě značená jako chata Doubravka, ale nevypadá to, že by zde vůbec fungovala hospoda - žádný vývěsní štít, tabule, nic. Asi to funguje jako nějaké soukromé rekreační středisko. Na penzion Mikeš také nakonec kašleme, nebudeme si zacházet dva kilometry, a vracíme se tedy na červenou značku. Ta nás již vede poklidným zalesněným Mariánským údolím, na jehož konci u Horního mlýna je zajímavá skautská mohyla postavená z donesených kamenů. Objekt mlýna slouží jako skladiště tábornických potřeb, neboť na přilehlé louce právě skauti staví tábor. Značka vede chvíli po silnici, aby se opět odpojila vlevo u tzv. Dolního mlýna. Na další loučce se vydává vlevo prudce vzhůru do stráně a my to připisujeme "obchvatu" dalšího skautského tábora. Avšak vystoupáme nahoru nad údolí a po chvíli dojdeme na kraj lesa. Odtud se už otevírá pěkný pohled na nejbližší panoráma Železných hor - zalesněný hřeben Vestce a Spálavy; v popředí pak na vesničku Libickou Lhotku a obec Libice nad Doubravou.

Na náměstí v Libici před legendární hospodou U Bambuchů.

Jelikož už se čas přehoupl do popolední, plánujeme, jak bysme našli nějakou útulnou hospůdku a dali si vedle pivka i něco dobrého na zub. Nevíme sice, co nás čeká, protože hospoda může být taky zavřená. Ve Lhotce pochopitelně nic není, tak se naše naděje upírají na Libici nad Doubravou, která má spíše už charakter městyse. Vévodí jí krásný kostelík Sv. Jiljí a míjíme i místní barokní zámeček, který na opravu teprve čeká. Jedné paní se ptáme po hospodě a ta nás posílá na náves. Jsme nadmíru překvapeni a potěšeni upraveností libické návsi či spíše náměstíčka: je krásně upravené a udržované, před hospodou je stylový dřevěný přístřešek s lavičkami a turistické infotabule s bohatým obsahem. Dochází nám, že okolí je hojně vyhledáváno i cykloturisty, však také před hospodou jsou tři kola. Končíme zde tedy prozatím naše putování s tím, že po občerstvení se poradíme jak dnes dále. Dle turistických rozcestníků jsme prozatím ušli 9,5 km.

Libickou hospodu U Bambuchů nelze přehlédnout: jestliže jedné straně náměstíčka vévodí kostel, tak právě té druhé vévodí hospoda. A vypadá více než přitažlivě! Vystupujeme tedy dovnitř, kde kromě tří slečen (kterým přináleží odložená kola), je zde mladý hostinský asi tak v našem věku. Jídelní lístek nabízí velice cenově přijatelné minutky, ale my se rozhodujeme, že si dáme dršťkovku s pečivem. A samozřejmě objednáváme pivko - nikoliv však všudypřítomnou Plzeň, ale jelikož chceme ochutnat místní, dáváme si 12° Rychtáře. Mimochodem, chutná výtečně. Hospodský a majitel podniku v jedné osobě je ve svém oboru profík, tak jak se sluší a patří - hned se cítíme jako doma. Tudíž se náležitě "rozesedáváme" a přísun piva nekončí u jednoho ani u dvou. A jelikož se u piva dobře přemýšlí, domlouváme se na dalším programu dne. K našim obavám se navíc obloha začíná černat a přichází nějaká fronta. Neradi bychom pod širákem zmokli a proto se ptáme hostinského, zda by se dalo přespat v avizovaném Pilnově statku, který slouží jako turistická ubytovna. Bohužel je nám sděleno, že je prý plně obsazeno, ale pokud prý hrozí nepřízeň počasí, posílají v hospodě čundráky k nedalekému rybníku, na jehož břehu je rybářská chata s velkým přístřeškem. Prý se tam přespává běžně. Bereme tedy zavděk alespoň touto možností coby pojistkou proti nočnímu nechtěnému zmoknutí. Prozatím platíme a jdeme místo omrknout. Plně nám vyhovuje: pod přístřešek nad verandou by se vměstnalo v pohodě šest lidí. Akorát betonová podlaha bude cítit i přes karimatky, ale přece něco vydržíme.
Následně se odebíráme zpět do hospody k Bambuchům. Právě včas, neboť černé mraky pustily nějakou vodu a v jednu chvíli až dost silně lije. Lokál se pomalu zaplňuje (předtím jsme tu seděli skoro sami) a navíc tři mládenci vybalují z auta kytary, bicí a klávesy. Však také plakátek u dveří hlásá, že tu dneska bude hrát jakási kapela Break. Bude tedy i tancovačka. A skutečně: po patřičném srovnání stolů se hudebníci po osmé hodině ujímají nástrojů. Uznale chválíme jejich umění: bezkonkurenčně hrají úplně všechno a atmosféra v hospodě je vynikající. Frontman kapely nám stále kohosi připomíná - silnější postava, černé triko, černé rifle, vestička, kulatý obličej orámovaný černým rozčepýřeným hárem… "Hele, dyť jako by Kostelovi z oka vypadl," hodnotí jeho nezaměnitelnou podobu s naším kolegou Vláděm Kosteleckým Kotel s Markem. "Akorát že Kostel bubnuje na bicí," shledáváme snad jediný rozdíl. Když za piáno usedá sám majitel hospody a rozjede to spolu s kapelou, sál vaří jako někde na koncertě.

Jedinečná exhibice kapely Break, na klavír válí pan hostinský.

K půlnoci je hospoda plně obsazená, takže můžeme naši pozornost upínat i k několika tancechtivým místním slečnám. Marek se pro změnu uchýlil k sympatické slečně z Brna, která zřejmě s partou bydlela na již zmíněné ubytovně. Ovšem čím více doba pokročila, tím víc přibývá čárek za zdolané vynikající Rychtáříky, takže dlouho po půlnoci už Jarmil s Kotlem naznávají, že je načase odebrat se do hajan. Marek se ale ještě poněkud zdržel, když spolu s hospodským zazdil několika slivovičkami bujarý sobotní večer. Najít cestu k rybníku je pak pro něj trošičku složitější, navíc zkomplikované přepečlivou "úschovou" batohu. Nakonec ale vše dobře dopadlo - viz další den. Sluší se podotknout, že hostinec U Bambuchů hodnotíme jako bezkonkurenčně nejlepší zařízení, jaké jsme kdy na trase v Železných horách "potkali".

Sotva začíná první rozbřesk kolem půl páté, probouzí nás pod přístřeškem hukot staré dodávky Š-1203 a posléze přijíždí i stará škodovka. Jsou to rybáři, kteří u břehu posléze rozbalují svoje nádobíčko. Nikterak si nás však nevšímají, asi jsou na náhodné nocležníky zvyklí. Pospáváme tedy ještě do sedmi, ale to už sluníčko začíná svítit intenzivněji, takže záhy vylézáme ze spacáků a protahujeme těla ztuhlá od betonové podlahy. Dneska bude jistě pěkný den, hodnotíme. Nebe je totiž prozatím úplně modré, což je v porovnání se včerejšími večerními přeháňkami úplně uspokojivé pro dnešní program. Máme před sebou totiž dobrých 20 kilometrů.
Na terase vaříme nad tuhým lihem čaj a snídáme pouze drobnosti. Rybáři se s námi dávají do řeči a vysvětlují cestu směrem na Spálavu. Marek si prozatím skočí vyzvednout batoh z úkrytu v zámecké zahradě a krátce po osmé vyrážíme na dnešní putování. Procházíme opět Libicí (rybník se totiž nachází na opačné straně směrem na Kroměšín) a na "výpadovce" na Lhotu si po pravé straně všímáme i turistické ubytovny Pilnův statek - opravdu pěkná. Oproti zelenému značení, které se ještě ve vsi odklání směrem k severu, pokračujeme dále po silnici. To nám radil totiž jeden z rybářů, protože prý stezka za Libicí je rozoraná. Asi po půlkilometru se na křižovatce vydáváme doleva na Suchou a Lány. Těsně za osadou Suchá se k silnici opět přimyká zelené značení, takže máme jistotu, že jdeme správně. Hned na začátku osady Lány obdivujeme rozložitou starou lípu, které má dle cedulky 700 let a obvod 720 cm. Právě u této lípy zelená odbočuje ze silnice doprava na polní cestu. K mohutnému zalesněnému masivu Železných hor je to již necelé dva kilometry. Slunce začíná docela připalovat a my se těšíme, až budeme procházet lesem, na jehož okraji děláme následně krátkou (zdravotní) zastávku. V lese se jde opravdu příjemně, a zatímco si Kotel čistí v bystřině zuby, Marek začíná pošilhávat po houbách. Je však nutno podotknout, že v těchto místech se poprvé setkáváme s mizerným značením a nevědomky pokračujeme po široké lesní cestě stále v přímém směru proti proudu potoka. Zelená však hned na začátku lesa uhnula více doleva. Na chybu přicházíme až po půlhodince, kdy po výstupu z lesa narážíme na první domky vesnice. Marně hledáme rozcestník, který tu má být a i místní situace je v porovnání s mapou poněkud jiná. Ihned zjišťujeme, že se nenacházíme v osadě Spálava, nýbrž v Chloumku a pěkně jsme si zašli. Nevadí, co se dá dělat. Touto osadou prochází pouze žlutá značka, která nás po dalším kilometru přivádí již do kýžené Spálavy.

Lidová architektura v osadě Spálava - je typická pro celou oblast Železných hor.

Tato osada čítající několik domků, nebo spíše již rekreačních chalup, se již rozkládá na náhorní planině Železných hor. Toto pohoří, ačkoli by tomu název napovídal, nepředstavuje žádné strmé kopce. Vypadá mohutně pouze odspodu, ale jakmile vystoupáte nahoru pohybujete se víceméně po náhorní plošině, která je rozříznuta maximálně údolím řeky Chrudimky. Stejně tak i stejnojmenný vrch Spálava nijak nevyčnívá nad přilehlou osadu. Pokud by jeho nevyšší místo neobsadili radioamatéři se svými anténami a nevedla by tam značená cesta, těžko byste odhadovali, kde vrchol Spálavy vlastně leží. I osadě vévodí krásná stará lípa, o které se zase píše, že byla vysazena na památku vítězství Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem před 530 lety. Obvod kmene je 540 cm. Pod lípou je křížek a pohodlná lavička. Jelikož máme za sebou se zacházkou zhruba 7 kilometrů a dvě hodiny cesty, usedáme ke svačině. Ta se sice protáhne na půl hodinky, ale máme času dost. Mezitím projíždí po přilehlé asfaltce několik cyklistů a jeden z nich s námi dokonce konzultuje trasu (jede do Rušinova). Po chvíli se i my vydáváme na cestu. Zelená značka nás vede spolehlivě k vrcholu Spálava (663 m.n.m.), který - jak již bylo řečeno - mají obsazený radioamatéři se svými anténami a maringotkami. Zřejmě zde chytají signály z celého světa ve dne v noci. Kupodivu zde není vybudován žádný stožár radiokomunikací, vojáků ani mobilního operátora. Nejvyšší bod (a tudíž trigonometr) se nachází asi 100 metrů vlevo od značené cesty pod košatou lípou ohraničený betonovými sloupky. Marek dostává po náročné noci opět žízeň, pivo vypil už předtím, tak odbočuje k radioamatérům, zda by mu nějaké neprodali. Těm se ho zželelo natolik, že mu jedno věnovali bezplatně.
Necelý půlkilometr za Spálavou je další rozcestník, na němž se zelená značka stáčí od žluté k západu. Tuto trasu volíme i my, i když si cestou do Modletína trochu zajdeme. Cesta lesem je opět velmi příjemná. V Modletíně zastavujeme u místní památky - barokního kostela sv. Anny. Škoda jen, že není opravený. Studánku s léčivou vodou avizovanou v popisu mapy však nikde nevidíme. Dost možná, že se nachází v dřevěné uzamčené šopě na druhé straně silničky. Je už kolem poledne, takže i v zde Modletíně si dáváme pauzičku a Marek dokonce začíná dřímat. Naznává, že by si nejraději hodinku schrupnul, aby dohnal noční deficit. Domlouváme se tedy, že Jarmil s Kotlem půjdou do Horního Bradla napřed a na Marka tam počkáme, nejlépe v nějaké hospůdce. Napojujeme se pro změnu na červenou značku, která nás vede nejprve za záhumenky a posléze se napojuje na asfaltku do Lipky. Z návrší nad osadou je pěkný výhled západním směrem na Vrátkov a zde také opouštíme kraj Vysočina. Dál už je Pardubický kraj a okres Chrudim. Asfaltka do Lipky se svažuje, takže se jde pohodlně. Na začátku osady se červená stáčí doprava do nitra zástavby, neboť se zde nachází několik pěkných domků lidové architektury a tvrz. U autobusové zastávky přecházíme silnici a stezka vstupuje do lesa. Scházíme již do údolí Chrudimky, kterou také překonáváme po lávce na druhou stranu. Setkávají se zde hned tři značky a my se modlíme, aby v Horním Bradle byla nějaká hospoda. "Takhle opečená klobáska, kdyby byla," sní Kotel, "rád bych si trochu promastil žaludek a zapil to lahodným pivem." Hned za zatáčkou následuje výjev jako z pohádky: z autobusové zastávky je upraveno malé občerstvení se stolky, lavičkami a slunečníky okolo, vedle je přistavena malá udírnička v podobě parní mašinky a tabule hlásá, že zde mají opékanou kolbásu za 35,-! Zařízení má originální název "Danda-bufik" a obsluhuje tu paní s mladou dívkou (zřejmě matka s dcerou). Usedáme o objednáváme si kýženou klobásku a humpoleckého 11° Bernarda za 12,-. Mašinka krapet kouří, takže je uzenina poněkud "karcinogenní", ale to nám ani v nejmenším nevadí. Ještě pro jistotu popisujeme Markovi SMS-kou cestu, ale zabloudit nemůže. A skutečně se po chvíli objevuje v zatáčce.

Výhled do krajiny z návrší nad Modletínem.

Polední pauzu držíme necelou hodinku, zhruba do druhé hodiny odpolední. Mezitím k našemu stolku usedají další poutníci, kluk s holkou. Dáváme se s nimi do řeči: prý mají na Seči stan a vydali se na celodenní výšlap, víceméně v opačném směru, než jdeme my. Zpět na Seč se budou prý vracet jižní červenou značkou přes Klokočov a Hoješín. Poradili nám, abychom určitě odbočili z modré značky k rekreačnímu mlýnu Na Pilce do údolí Chrudimky. Ještě chvíli debatujeme, ale pak se už zvedáme k odchodu. Necelé dva kilometry šlapeme po silnici přes osadu Paseky, která se skládá víceméně z rekreačních objektů a chat. Ze silnice pak modrá odbočuje vlevo až u rekreačního zařízení Vlaštovka a pokračuje dále k chatkám podniku Tesla. Je to zde pěkně udržované a dokonce i rekreantů se tu nachází poměrně dost. Konečně pak vstupujeme do lesa, kde začíná naučná stezka "Údolím Chrudimky". Docházíme nějaký dětský oddíl, který plní všemožné úkoly, takže se snažíme hordu děcek předběhnout. Cesta vede lesem a do kopce, ale zhruba po kilometru opět vystupuje na pastvinách nad samotou Přemilov s pěkným rozhledem na protilehlé kopce s obcí Rušinov. I na konci Přemilova se nachází památný strom, tentokrát jilm. U něj modrá značka odbočuje vlevo do lesa a my škobrtáme lesní pěšinou. Pomalu ale jistě začínáme debatovat nad dnešním noclehem. Je totiž již odpoledne a ze zkušeností víme, jak je důležitý výběr vhodného bivaku ještě za světla a v klidu. Rozhodujeme se, že sestoupíme pomocí žluté odbočky k Chrudimce k mlýnu Na Pilce, jež nám byl doporučen v Horním Bradle a dáme si tam pivko.
Mlýn se nachází na kraji široké nivy v krásném údolí. Překonáváme mělký tok řeky po dřevěné lávce a přes precizně vysečenou louku jdeme ke mlýnu. Je pěkně zrekonstruovaný, dokonce zde funguje i náhon s nefalšovaným mlýnským kolem. Kupujeme lahváče a usedáme na zastřešenou verandu přímo ke klapajícímu kolu. I zde je poměrně dost návštěvníků a navíc přichází i ten dětský oddíl. Objednáváme si ještě u ochotného pana vedoucího smažák (dobrá cena) - času máme dost. Po hodince se však zvedáme k odchodu, protože slunce se už kloní nad zalesněné svahy údolí. Pokračujeme dále po modré a pomalu ale jistě vyhlížíme na břehu Chrudimky vhodný plácek k přenocování. Břehy zde ale nejsou příhodné a navíc jsou stále na dohled od turistické stezky. Tak se dostáváme až o dva kilometry dál po proudu do místa zvaného "Rybník". Skutečně zde polovypuštěný rybník je a navíc se zde údolí rozšiřuje o vysečenou louku na jejímž okraji by se snad dalo přenocovat. Ke vší smůle však zjišťujeme, že se to tu hemží tisíci lesními mravenci. Aby ne - cestou jsme viděli nespočet mravenišť. Přesto zde odkládáme batohy a Kotel s Jarmilem jdou obhlédnout les směrem na sever do kopce. Nejprve se prodíráme houštím, jemuž vévodí asi deset dalších mravenišť s jedním opravdu obřím - snad 5x5 metrů! Kousek dál už však mravenci nejsou a my narážíme na širokou lesáckou cestu u níž by se dalo přespat. Pak již všichni společně jdeme tímto směrem a pro jistotu ještě stále lesem nahoru podél již dávno nepoužívané lesní cesty. Les znatelně řídne a dokonce se před námi objevuje i starý seník, do něhož by se šlo při případné náhlé nepřízni počasí uchýlit. Bivak nakonec rozbíjíme ještě o 200 metrů výš na příhodném plácku pod vzrostlými smrky. Zde se nachází navíc mýtina s oplocenkou a ke kraji lesa na louku je to coby kamenem dohodil. Marek s Jarmilem cestou nasbírali navíc náruče hub, které se neznalci Kotlovi jeví jako mochomůrky, avšak znalec Marek jej přesvědčuje, že jsou to pravé růžovky.
Rozhodujeme se, že ani dnes nebudeme stavět stan, protože obloha se jeví klidným dojmem; je víceméně polojasno. V nohách máme 20 kilometrů, což je po předchozí jízdě v Libici u Bambuchů celkem solidní výkon. Marek proto bere zavděk konečně odpočinkem, zatímco Jarmil s Kotlem se ještě vydávají přes louky na průzkum do nejbližší vesnice. Je za kopcem, vzdálená něco přes kilometr a jmenuje se Proseč. Je to opět jen pár chalup kolem silnice a hospoda zde, zdá se, žádná není. Nicméně osada je příkladně upravená, jak je v těchto končinách pěkným zvykem. Kotel si vybavuje, že právě touto vesnicí projížděli s Hroznem před několika lety. Leží totiž na silnici od hráze Seče směrem na Trhovou Kamenici. Cestou po loukách se opět otevírá krásný výhled na protilehlé stráně údolí Chrudimky a na obec Klokočov. Kotel si už plánuje, že za ranního rozbřesku bude krajina pěkně od východu osvětlena a jako stvořená pro foto krajinky.
Čas pokročil a slunce zapadlo, dorážíme tedy poslední lahváče a pomalu se zahrabáváme do spacáků. Dnes se nám bude spát o poznání líp, protože máme pod sebou měkkou hrabanku namísto tvrdého betonu. Ještě starostlivě pozorujeme oblohu, protože namísto pěkného večerního azura se začíná celkem zatahovat, ale snad z toho nic nebude. Když tak to seník jistí, myslíme si a pomalu ale jistě usínáme.

Měli jsme štěstí - v noci ani nekáplo a ráno je opravdu pěkné! Budíme se s rozbřeskem, slunko už svítí kdesi za kopcem, ale na obloze se táhnou řídké mraky. Než se Kotel vyhrabe ze spacáku a doběhne na příhodné stanoviště pro plánovanou fotku krajiny, slunko jako na potvoru zaleze za opar a osvětlení proto není tak ideální. Jarmil s Markem začínají chystat smaženici ze včera nasbíraných růžovek. Hub je opravdu hodně, nestačí na ně ani Jarmilova US vojenská pánev a pro je nutno použit Kotlův ešák. Ve finále se k houbám přidávají rozkvedlaná vajíčka a o půl osmé máme vydatnou a výbornou snídani. To byla mňamka!!! Sice si děláme srandu a tipujeme si, v kolik tak hodin na nás asi může přijít otrava, ale snad máme silný metabolismus :-)). Pak už nezbývá, než v nedalekém potůčku umýt nádobí, zabalit si bagáž a vydat se na další cestu. I přesto, že jsme v souladu s plánem výpravy došli zhruba do míst, kde jsme chtěli přespat, i dnes nás čeká poměrně dlouhá cesta, minimálně dalších 20 kilometrů. V tuto chvíli ještě doufáme, že stihneme i poslední cíl - zříceninu Lichnici nad městem Třemošnice, odkud pak chceme odjet vlakem domů. V 8:20 scházíme lesem opět k modré značce, kterou jsme včera opustili a nastupujeme na dnešní "trek".

Přehradní jezero Seč ze skal u Ohebu s typickým ostrovem, m.j. dějištěm románů spisovatele Miloslava Zpletala.

Zanedlouho se stezka opět přimyká k toku Chrudimky, ale té už zbývá doslova posledních pár metrů a její hladina se zklidňuje. Právě zde začíná přehradní jezero Seč. Břehy jsou obsazeny pouze rybáři. Zajedno v těchto místech není z lesnatého břehu dost dobrý přístup do vody a za druhé letošní počasí skutečně koupání moc nepřeje. Sluníčko dnes prozatím svítí a celkem i hřeje, ale voda je zřejmě ještě studená. Po pravé straně se začínají poznenáhlu objevovat chaty a poté i opouštíme les. Před námi je rekreační osada Ústupky, kde předpokládáme, že bysme si mohli dát třeba i pivo. Ale jelikož je ještě brzy a navíc státní svátek, má otevřen jen krámek s potravinami. Na chvíli usedáme a dáváme si aspoň ledovou kávu z tetrapaku, která je však až odporně sladká. Pokračujeme dále páteřní uličkou do kopce mezi rekreačními domky. Opět jsme se neúmyslně odklonili z modré značky, což jsme zjistili až nahoře nad obcí na kraji lesa. Je nutno konstatovat, že turistické značení v této časti Železných hor není zrovna nejlepší, místní značkařský odbor má v tomto směru co dohánět. Zejména modrá značka by chtěla obnovit a na rozcestích přidat další ujišťovací značky. V lese tedy chytáme přibližný azimut na severozápad a směřujeme průsekem s tím, že na modrou musíme za chvíli narazit, což se nám skutečně po chvíli daří.
Přicházíme do přírodní rezervace v okolí zříceniny Oheb vysoko nad hladinou sečské přehrady. Na více než 26 hektarech se zde na suťových polích rozkládá původní bukový les s hojným výskytem plžů. Po levé ruce vidíme skalní vyhlídku nad přehradou, tak tam odbočujeme. Naskýtá se zde nádherný pohled na nejširší část jezera s ostrovem uprostřed. Kotel s Jarmilem vzpomínají na pěknou knížku od spisovatele Zapletala. Pojednávala o jednom vodáckém oddíle z Pardubic, který jezdil na tábory právě na toto jezero a tento ostrov. Jenže to muselo být v již poměrně vzdálené minulosti. Dnes se okolí přehrady rekreanty jen hemží, stejně tak i tato skalní vyhlídka. Dost se divíme mladé rodině, která pouští zhruba čtyřletá děcka v holínkách až těsně nad sklaní sráz sbírat borůvky… Dle turistické tabulky se nacházíme ve výšce 556 m.n.m. přičemž hladina přehrady je 75 metrů pod námi. Naskýtají se zde i pěkné motivy pro focení, po pravé ruce je krásně osvětlená věž zříceniny Oheb. Stejně tak nás uchvacují několik kilometrů vzdálené zalesněné hřebeny Kaňkových hor, na jejichž konci rozeznáváme siluetu další zříceniny - Lichnici. Ostatně tímto směrem budeme zanedlouho směřovat i my. Z vyhlídky je to už na Oheb coby kamenem dohodil. Je to poměrně rozsáhlá zřícenina taktéž s pěknými výhledy na jezero. Jsou dobře zachované zbytky hradeb s bránou, vstup do podzemí (zasypáno) a mohutné zdi nad skalami. Krátce si zalesněný areál prohlížíme, ale po půlhodnce směřujeme dále. Začíná nás totiž tlačit čas, musíme ještě obejít hráz přehrady na druhý břeh.

Ruiny hradu Oheb (vpravo) nad sečskou přehradou v celé své kráse. V pozadí hřeben Krkanky nad Třemošnicí.

Modrá značka jde sešupem až k silnici. Cestou potkáváme "skvěle" oděné výletníky: boreček v sandálkách a bílých ponožkách, v bílých kalhotách se tak tak škrábe do kopce. Opravdu bezkonkurenční výbava, spíš tak někam na promenádu. Na silnici modrou značku opouštíme a napojujeme se prozměnu na zelenou, která nás po chvíli přivádí ke kamenné hrázi přehrady Seč. Hned za hrází musel být do skály vykutaný tunel, na jehož konci studujeme velkou infotabuli o tomto vodním díle: pochází z let 1925-34, hráz je vysoká 42 metrů, dlouhá 165 metrů, výšky hladiny nad mořem 490,5 metrů. K dílu přináleží i spodní vyrovnávací nádrž. Zde je zajímavě vyřešen i přepad: nenachází se v koruně hráze, ale až za tunelem a trochu nám připomíná kamenný přepad na Vranově. Kdovíkdy tu ale naposledy hučela voda. Teď je minimálně ještě tak 2-3 metry do maxima. Právě mezi hrází, přepadem a tunelem se nachází další zřícenina - Vildštejn. Ta je však od postavení přehrady nepřístupná. Kousek za přepadem je další turistický rozcestník a i zde měníme barvu značky. Odbočujeme na žlutou, která obchází nejširší část jezera po jeho levém pobřeží. Zde začínají rekreační lokality, ale první kemp, či spíše jeho ruiny, atraktivitě místa rozhodně nepřidává. "Přesně jako na Šíravě, nebo na Domaši," vzpomíná Kotel na totálně zdevastovaná rekreační střediska z dob socialismu. Jsou zde trosky chatek, plac mezi nimi totálně zarostlý, na jakési budově s totálně vybitými skly, která kdysi musela být dost výstavní, lze ještě rozluštit název: Hotel Seč. Bůhví, jestli se to zde podaří dát kdy do pořádku. Spíš všechno zbourat a postavit znovu. Každopádně tato lokalita je ostuda Seče. Za zátokou to však už vypadá nadějněji. Kempy zde fungují a jsou celkem i obsazené. I na plážích se sluní rekreanti navzdory tomu, že sluníčko zrovna nehřeje na 30° (odhadujeme, že může být tak těsně nad 20°C). Pár odvážlivců se i koupe, zato více lidí vyráží na loďkách na jezero. Dále se nad břehem vypíná hotel Panorama a pak začínají už rekreační chaty a domky utopené v zeleni. My se odpoutáváme od břehu a po žluté značce přicházíme k silnici vedoucí ze Zbohova do Seče.

Máme už žízeň, blíží se poledne, tak pošilháváme po nějakém pěkném výčepu. První penzion má ještě zavřeno, i když personál lelkuje v lokále. Typický socialistický přístup - než aby si vydělali pár korun tím, že začnou alespoň čepovat už od devíti místo od jedenácti, raději se budou flákat. Při silnici vidíme Penzion Plynostav - další socialistická budova, které raději současný správce omlátil kachličky, takže vypadá trochu bizarně. Usedáme ale na terasu s výhledem na jezero a ochotný číšník nám hned čepuje tři Budvary. Zřejě i ubytování by zde bylo pěkné. Za půlhodinku se však vydáváme na další cestu, protože čas nás tlačí čím dál neúprosněji.
Do Třemošnice a na Lichnici nám zbývá ještě nějakých 9 km přes Kaňkovy hory, takže je nám jasné, že vlak ve 14:13 nemáme šanci stihnout. A další otázkou je, zda ještě vůbec zvládneme Lichnici, když další možný spoj nám jede 16:06. Chvíli šlapeme po silnici, ale pak se červená značka naštěstí stáčí do lesa. Na rozlehlé louce se nachází hájenka Javorka a kousek za ní opuštěný velký seník. "Tady by byl bivak!" hned hodnotíme příhodný objekt, který by ochránil před sebevětším deštěm alespoň dvacet cestovatelů. Záhy však vstupujeme opět do lesa, který je již tvořen převážně mohutnými buky. U cesty dále míjíme kdysi oplocenou mýtinku u níž tabulka hlásá, že je tam vstup zakázán, neboť je to poddolované. Přicházíme do sedla na rozcestí červené a zelené značky Kubíkovy Duby (494 m.n.m.). Je zde i pěkný altán, který okamžitě využíváme k odpočinku a občerstvení. Těšíme se, že nás posléze červená značka zavede na hřebenovku Kaňkových hor, ale odbočka ze zelené doprava ne a ne přijít! Už jdeme dokonce z kopce a navíc začíná trochu krápat. Nakonec se červená přece jen odklání, ale jsme trošičku zmateni, vždyť jsme sestoupili až na úpatí hřebene! Hned se vysvětluje, že značka byla přeznačena a mapa KČT z roku 1999 vykazuje starý stav. Hřebenová cesta byla zřejmě zrušena proto, že se zde nachází národní přírodní rezervace Kaňkovy hory s původními bukovými porosty. Ovšem i cesta po úpatí (vede souběžně s cyklostezkou) stojí za to. Po pravé ruce obdivujeme mohutné buky s hladkými, téměř bílými kmeny; po levé ruce se otevírají nádherné výhledy do rovinaté krajiny okolo Čáslavi. A když ještě přicházíme k pastvinám v okolí Kubíkových Dubů, kde se pasou stáda koní a krav, co chvíli zastavujeme, rozhlížíme se po krásné přírodní scenérii a fotíme.

Koně na pastvinách na úbočí Kaňkových hor.

Přicházíme k rozcestí u kapličky sv. Jana, o které nemá naše mapa z roku 1999 ani potuchy. Od červené se zde nově odpojuje žlutá spojka přímo do Třemošnice (1,5 km), zatímco na Lichnici je to ještě téměř 5 kilometrů. Jelikož je již těsně před druhou hodinou odpolední, operativně se zde rozodujeme, že raději sejdeme do Třemošnice a prohlídku Lichnice (bohužel) budeme muset z programu vypustit. Vlak po čtvrté bychom asi těžko potom stíhali. Hned pod lesem procházíme kolem prvních domků, roste zde nová vilová čtvrť. Zvláště okolo jednoho přízemního je nádherná velká zahrada se sametovým anglickým trávníkem. Centrum Třemošnice je také pěkně upravené, před novostavbou radnice a jakéhosi komplexu služeb je dokonce i pěkná fontána. Směrovky nás sice ujišťují, kudy na vlakové nádraží, my se ale poohlížíme po hospodě, v níž bychom zakončili naše třídenní putování. Nakonec se rozhodujeme pro restauraci a hotel "Lichnice", která stojí na křižovatce u náměstí. Vypadá trochu staře a trochu připomíná třebíčské "Podlipno" u nádraží, ale přesně to nám vyhovuje. Jelkož se začíná dost mračit, jdeme do lokálu a ne na zahrádku. Na pozdní oběd máme zhruba hodinku a půl, takže začínáme studovat jídelák. Ceny zde mají více než příznivé a Gambrinus taky nechutná špatně. Bohužel už ale nemají hovězí minutky na které se nám sbíhají sliny, takže musíme vzít zavděk vepřovými. Ani nám to hostinská ještě nedonese ke stolu a venku se spouští pořádný liják - jako vždy na tomto čundru máme vůči vodě zase štěstí! Vychutnáváme si oběd a počítáme dnešní porci kilometrů - celkem zhruba 18 kilometrů.

Dominanta Čáslavi, kostel Sv. Petra a Pavla, zblízka.

Těsně před čtvrtou vyrážíme na třemošnické nádraží (je zde konečná a tudíž podle toho nádražíčko taky tak vypadá) a 16:06 odjíždíme lokálkou směr Čáslav. Cestou se nám otevírají pěkné výhledy po okolí a na masiv Lichnice. Rozhodujeme se proto, že se sem ještě v brzké době speciálně kvůli totmuto hradu podíváme - zřejmě někdy na podzim na jednodenní výpravu autem, kdy okolní bukové lesy budou hrát všemi barvami. Navíc nás v městečku Želby upoutává krásný zámek, takže cílů v tomto kraji bude více. V Čáslavi máme chvíli čas, takže vyrážíme do centra ke kostelu sv. Petra a Pavla, který je typickou dominantou tohoto města. Na nádraží si ještě vychutnáme dobré pivo - ač pojmenováno Dačické, vaří se prý v Kutné Hoře. Potom nastupujeme do rychíku Praha-Brno, ve kterém to sice vypadá jako v letadle, ale na druhou stranu nemají puštěnou klimatizaci, takže je tam pěkné dusno a okna nejsou otevírací. S přestupem v Havlíčkově Brodě se dostáváme motorákem do Jihlavy, kde zjišťujeme, že máme opět více jak hodinu čas na přestup, takže přijímáme nabídku jednoho jihlavského čundráka, který cestuje ze Sázavy a jdeme na blízké sídliště ještě na jedno pivko. Cesta domů pak uteče již rychle a my po deváté večer vystupujeme opět doma, na třebíčském nádraží.

Tento třídenní vandr se tedy nadmíru vydařil, počasí přálo, a je nutno konstatovat, že oblast Železných hor je velmi zajímavá a jistě stojí za návštěvu. Klad je již v tom, že Železné hory jsou poměrně blízko Třebíče. Proto jistě nashledanou na Lichnici na podzim 2004!

sepsal a fotil Kotel