Sobota 19. června 2004
Trasa: Velké Meziříčí (hl. nádraží ČD) - hájenka Nesměř - Eliášova myslivna (tábor) - zříc. Templštejn - Hamžův mlýn - Oslava - Budišov (ČD). Celkem <17 km.
Účastníci: Kotel, Jarmil, David.
Počasí: polojasno až slunečno, cca 17 - 23°C, v závěru příchod studené fronty a déšť.

Začátek výpravy, v pozadí typická městská věž Velkého Meziříčí.

Výpravy se bohužel nemohl zúčastnit Marek, protože měl ranní směnu. Sraz u Družby tak byl pouze s Davidem a na smluvený sraz o půl osmé na vlakovém nádraží dorazil posléze i Jarmil. Paní v pokladně jsme se dotázali, jaký nám nabídne skupinový lístek pro jízdu do Velkého Meziříčí a zpět z Budišova, pochopitelně s přestupem ve Studenci. Dostali jsme víkendovou jízdenku (tzv. "SONE+"), patřící do nepřehledného systému mnoha slev ČD, která stojí 130 korun a do sobotní půlnoci na ni mohou dvě osoby nad 15 let plus tři děcka najet libovolně kilometrů s libovolně přestupy. Podmínkou však je, že musí použít pouze osobní vlaky, nikoliv rychlíky. Ještě na ní byla poznámka, že platí i ve vybrané síti v Německu, ale jaké, to se mi dosud nepodařilo zjistit (pozn.: později jsem vyhledal velmi podrobné info v časopise "ČD pro vás" č. 1/2004, nebo se jistě lze informovat na netu na adrese www.cd.cz).

Vyjeli jsme tedy 7:46 směr Studenec a již v Třebíči vysvitlo sluníčko téměř naplno a znatelně se oteplilo. Teploměr již určitě překračoval dvacítku. Ve Studenci jsme přesedli do lokálky směr Křižanov a přisedl si k nám i jeden Jarmilův známý. Prý jede na výlet do Budišova a sděloval nám i dojmy z otevření nové rozhledny u Ocmanic. My se kodrcali dál na "Velmez", přičemž jsme vystupovali až na "hlavním" nádraží, nikoliv na zastávce "město". Celkem nás zaujalo, jak je "hlavní" nádraží předimenzované s velkou halou, hodící se spíš někam do Jihlavy, než na tuto okrajovou a málo frekventovanou trať. Ale to je dáno tím, že tato část trati byla dostavěna až po válce, kdy se napojovala na nově zbudovanou hlavní trať u Křižanova. Před nádražím jsme šli do triček, protože sluníčko stále svítilo a to bylo znamením toho, že celý den bude určitě hezky a teplo. Což se letos rovnalo již téměř zázraku. A měli jsme opravdu štěstí, protože hned další den už bylo zase škaredě, čili sobota nám vyšla úplně akorát!
Z nádraží jsme vyrazili okolo nového Penny-marketu, nového autobusáku a budovaného obchvatu směr Třebíč k mostu přes Oslavu. Tam jsme již zachytili žlutou značku, která nás bude provázet dvě třetiny výpravy. Stočili jsme se opět doprava, po proudu řeky a minuli známou továrnu Kablo, která - jak již název napovídá - vyrábí nepřeberné množství kabelů. Hranice města jsme opustili pod unikátním železničním mostem, který byl vystavěn (podobně jako nádraží) po válce, aby propojil stávající trať z roku 1886 s Křižanovem. Spojka Velmez-Křižanov byla totiž dána do provozu až koncem roku 1953. Jarmil nás upozornil, že tento dlouhý most je vystavěn do oblouku a dokonce se o něco svažuje. Po dalším půlkilometru již značka konečně odbočuje vpravo ze silnice a po mostku překonává Oslavu. Lemují ji i nové cykloznačky, neboť je zde příhodná cesta i pro kolaře. Docházíme k několika rekreačním domkům, z nichž jeden nese název Penzion Letná. Zdá se, že se tam lze opravdu ubytovat, ale na druhou stranu není tam ani známka po hospodě (???).

Na mostě přes Oslavu, v pozadí hájenka Nesměř. Právě po ní bylo pojmenováno krásné poklidné údolí Oslavky pod Velkým Meziříčím.

Cesta je velmi příjemná: široké údolí se zalesněnými svahy, čím dál častěji se v řečišti objevují mohutné oblé balvany, pohodlná úzká asfaltka, na jedné z mnoha luk má nějaký dětský oddíl sportovní hry… Prostě idylka. Svahy se najednou o něco více rozestupují a my už před sebou tušíme osamocenou hájenku Nesměř, po níž byl pojmenován celý tento úsek malebného údolí. Před hájenkou opět značka směřuje na mostek a překonává Oslavu na její levý břeh. Na konci louky je halda srovnaných klád, které nás přímo vybízejí k odpočinku a ke svačině. Vybalujeme proto kalorie a náramně k chuti nám přichází Jarmilovo překvapení: originál lovečák z nefalšované divočiny, který zakoupil v restauraci "Na Vyhlídce" před Náměští. Oproti shitům, které se sice nazývají "lovecký salám" ale mají je v každém supermarketu, je tato lahůdka vynikající. Zhruba půlhodinku odpočíváme a posilňujeme se. Pak pokračujeme dále.

Charakter cesty se prakticky nemění: žlutá značka nás stále vede po úzké asfaltce podél řeky. Po zhruba 1,5 kilometru se náhle zjevují další objekty. Tentokráte na místě bývalé Eliášovy myslivny. Již dlouho je tu ovšem dětský tábor, i v dnešní době stále hojně využívaný a pečlivě udržovaný. David poznává, že právě zde byl před rokem na táboře. Míjíme budovu jídelny, zatímco chatky jsou o něco níže, na posečené louce. Už nyní se tu nějací lidé a děcka rekreují. Prostředí je tu opravdu poklidné a romantické, jako stvořené na nenáročný odpočinek a rekreaci. Za areálem je další turistická směrovka a my se pomalu začínáme rozhlížet po vhodné odbočce ke zřícenině hrádku Templštejn, který se nachází v lese vysoko nad řekou. Kotel si vybavuje, že kdysi dávno na jedné z výprav se Čtyřkou je tam Pedál s Pedrem vedli bočním údolíčkem a následně prudkým výstupem nahoru. A právě při odbočce do tohoto údolíčka se již nyní nachází u cykloznačky i ukazatel směru na zříceninu. My se vydáváme do kopce jako kdysi. Dává nám trochu zabrat, je abnormálně prudký, a Kotel s Jarmilem si dělají srandu, že je to průprava na Ukrajinu. Po chvíli jsme už ale na hřbetu. Ještě je třeba se vydat zhruba 200 metrů doleva a do kopečka. Konečně dospějeme k ruině Templštejna. Je tu jen pozůstatek čtvercové věže. Kotel vzpomíná, že kdysi tuhle zříceninu nazývali ve Čtyřce prostě "Nesměř", nikoliv Templštejn (Templštejnem byl tehdy totiž nazýván ten "pravý a jediný", tj. zřícenina nad řekou Jihlavkou u Jamolic). Dokonce mu připadá, že kdysi byla zřícenina na Nesměři o něco mohutnější a les okolo mnohem řidší. Je to avšak jen dojem, neboť je to již více jak 15 let, co tu byl poprvé a naposledy - navíc tehdy to byla časně jarní výprava, kdy listnáče byly holé, všude byl sníh a tudíž prostorový vjem zbytky věže v lese asi dost umocňoval. My zde nyní dlouho nepobýváme, pouze se na památku fotíme u zbytků zdiva. Dost zde fouká, a i přesto, že je tu ohniště, rozhodujeme se, že oheň tu v žádném případě nebudeme dělat. Ještě ke všemu je dost teplo a oheň nemá cenu vůbec dělat ani později.

Na zřícenině hrádku Templštejna, který jsme v dobách Čtyřky nenazvali jinak než prostě "Nesměř".

Zpět do údolí se vydáváme jinou, daleko znatelnější a prochozenější cestou. Dole se napojujeme na žlutou a pokračujeme opět podél Oslavy. Radíme se, jak směřovat dál druhou polovinu výpravy. Oproti původnímu plánu dojít na nádraží do Budišova (cca 17 km), se nám naskýtá druhá možnost, kterou je dojít po žluté značce až do Studence (cca 22 km ). Rozhodnutí si necháváme na později dle našich sil a cestovní nálady. Zde nás zatím čekají zhruba další dva kilometry k Hamžovu mlýnu, během kterých se údolní svahy k sobě dosti přibližují a tok řeky Oslavy je stále divočejší. Množství mohutných žulových balvanů v korytě už je takové, že by se snad místy dalo přeskákat i na druhou stranu. U Hamžova mlýna (technická památka ze zač. 19. století) chvíli odpočíváme na dřevěném mostě a sledujeme prudce tekoucí řeku. Hned u mlýna je slyšet hukot vody, neboť se zde vlévá mlýnský náhon. A právě v těchto místech je kamenů v korytě tolik, že scházíme k břehu a zkoušíme je přejít na druhou stranu, což se Jarmilovi a Davidovi vzápětí i daří.
Kousek za Hamžovým mlýnem se už údolí zase trochu rozestupuje a my narážíme na první starou chatu. Hned za zatáčkou se objevuje louka lemovaná už více chatami, ať starými tak i novějšími. U jedné z nich, hned u cesty, obdivujeme automobilovou raritu vzdáleně připomínající Reganovu Pininfarinu (fiata s uříznutou střechou). Zde je odstavena ladovka 1500 s odříznutou zadní částí a upravená jako terénní náklaďáček. Navíc má zajímavou kamufláž - maskování v netradiční bíločervené kombinaci. Zdá se však, že je již nepojízdná. Hned za chatou s tímto svérázným autíčkem se břeh rozšiřuje do další travnaté louky a podél lesa jsou ve dvou řadách chatičky jakéhosi tábora s obslužnou budovou. Všechno je ale v tak žalostném stavu, že mnohé chatky se už pomalu rozpadají, okolí a přilehlé hřiště je neudržované a zarostlé. Je jasné, že tento tábor už roky nemá žádného odpovědného majitele. Ostatně to dokazuje i cedulka na začátku tábořiště, která hlásá něco v tom smyslu, že je zde "vstup zakázán, neboť tábor je majetku závodu Zetor k.p. ...". Škoda tak pěkného místa! Jarmil však říká, že právě v této lokalitě pořádal kdysi dávno (ještě hned po válce) Robin první tábory našeho oddílu Čtyřka. To je však dlouhých padesát let! Nicméně tábořiště by to bylo opravdu pěkné. Míjíme ještě několik chat různého typu i stáří, z nichž některé jsou krásně udržované a majitelé se vyhřívají na verandách; jiné jsou naopak neudržované a jejich zahrádky dávno zarostlé a hned na první pohled je vidět, že je majitelé naposledy navštívili před lety. Nebylo by marné se o některou zajímat ke koupi; elektrika je tu zavedená a i do nejbližší vesnice je to kousek.

Divoké koryto řeky Oslavy v okolí Hamžova mlýna je doslova poseto mohutnými balvany.

Tou je právě malá obec Oslava, jejíž první domky už máme na dosah ruky. Zde se také rozhodne, kterou variantou trasy budeme pokračovat dále, neboť od žluté značky se tu odpojuje modrá a je tu tudíž turistický rozcestník. Je už skoro jedna hodina po poledni a to je právě čas na další odpočinek a posilnění. Přicházíme do "centra" vesničky (ono je to ve skutečnosti pár domků s kapličkou u křižovatky a mostkem přes Oslavu), kde vidíme rozcestník turistických značek. Do Budišova je to ještě 5,5 km po modré, zato do Studence na nádraží rovných 11 km po žluté. Za sebou už máme z Velmeze i se zacházkou na Templštejn více jak 11 kiláků. Odhadujeme, že do Budišova dojdeme poklidným tempem zhruba ve tři hodiny odpoledne a ještě nám zbyde čas na posilnění v hospůdce, takže se jednoznačně rozhodujeme pro původně plánovaný cíl v Budišově. Do Studence by to byla přece jen velká porce a navíc už slunko pěkně praží. Takhle půjdeme aspoň lesem. Prozatím usedáme do stínu autobusové zastávky a svačíme. Po půlhodince se vydáváme na další cestu po modré značce, takže přecházíme most přes Oslavu a opouštíme její údolí podél postranního přítoku, jež by se dal nazvat Budišovský potok, jelikož teče právě od Budišova. Záhy nad Oslavou se od značky odpojuje směrem na Studnici i cyklostezka, neboť dále vede lesem jenom pěšina. V údolíčku se jde velice příjemně; koruny stromů tvoří chladivý stín. Po kilometru se stezka stáčí více k jihu a my záhy narážíme na další zajímavost, která je mimo jiné značena i v mapě. U cesty se nenápadně krčí tzv. smírčí kámen s vytesaným křížem. Takovéto kameny umisťovali zpravidla příbuzní zločinců, kteří v těchto místech spáchali nějaký těžký zločin - například vraždu - aby si usmířili pozůstalé oběti. Jarmil vyslovuje též domněnku, že se mohlo jednat i o starodávné vyznačení hranic pozemků.
Les postupně řídne a po chvíli už se ocitáme mezi poli a remízky v otevřené krajině. Konečně se naskýtá i trochu výhled po okolí, takže Jarmil vybaluje dalekohled. Kousek přes údolí vidíme několik domků obce Studnice. Ještě pokračujeme několik set metrů přes další návrší a lesík a už vidíme vpravo městečko Budišov s typickým kostelíkem s korouhvičkou. V těchto chvílích se už pomalu ale jistě vyvalují mraky a slunko se nadobro schovává. Napojujeme se na silnici a scházíme k obci. Míjíme benzinku a známý zámeček, ve kterém jsou pěkné zoologické expozice. David s Jarmilem jej dobře znají, neboť zde byli před rokem na výletě. Dnes však prohlídku zámku vypustíme, protože se již dle předpokladu blíží třetí hodina odpolední a my budeme mít akorát čas na oběd. Jarmil nedoporučuje navštívit nejbližší restauraci "Sport" a proto přecházíme koleje a směřujeme více do centra městečka. Zde narážíme na další hospodu se štítem "Ježek" a nabídkou několika jídel. Vzadu je navíc zastřešená terasa, kam také usedáme. Je tu poměrně živo, v jídelně mají nějakou akci penzisté a terasu ovládli z drtivé většiny cykloturisté, které záhy doplňujeme my. Číšník nám nabízí pivka Budvar a Maestro, takže si dáváme desítku Budvárka a David typicky drahou dvoudecovku džusu. Dále si Kotel objednává dršťkovku, Jarmil s Davidem polévku ovarovou a jelikož nemají ještě dost, i holandský řízek s bramborem. S hospůdkou jsme spokojeni, můžeme ji pro příště jen a jen doporučit; na terase se sedí dobře a jídlo je také dobré. Nicméně se již blíží čtvrtá hodina a jelikož nám 16:02 jede vlak, platíme a zvedáme se k odchodu.
Sotva vylezeme z hospody, začínají padat první kapky. Na nádraží je to asi 100 metrů, ale poslední úsek podél kolejí už běžíme, protože pár kapek přešlo v docela silný liják. Schováváme se do zaplněné čekárny a venku se spouští dokonce i krátké krupobití. To však již za přejezdem houká lokálka a my nastupujeme k cestě do Studence. Cestou si libujeme, jak nám výprava perfektně vyšla - celou cestu krásné počasí a déšť přišel až na závěr, úplně přesně naplánováno! Ve Studenci vystupujeme, již neprší, ale je zataženo a fouká studený vítr, takže přišla fronta, která přinesla změnu počasí. Za půlhodinu jede sice na Třebíč rychlík, ale my musíme čekat až do pěti na osobák. Takže si v začouzené hospodě, která ke studeneckému nádraží neodmyslitelně patří, objednáváme Litovel a usazujeme se na lavičce. Po páté nastupujeme do vlaku a příjezdem do Třebíče zakončujeme další úspěšnou výpravu.

Zajímavosti:

Více fotek a stručná historie zříceniny hrádku Templštejna na webu: http://www.hrady.cz/index.php?OID=1406 nebo na http://hrady.dejiny.cz/templstejn2/index.htm.

Celkem ujito: cca 16,5 km
K orientaci poslouží mapa KČT č.84 - Velkomeziříčsko.

sepsal a fotil Kotel