Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den sedmý - úterý 3. srpna 2004:

- Toruňský průsmyk (930 m.n.m.), a odtud:
- hřebenovka směrem na Čornu Ripu (1285 m.n.m.) po bývalé čs.-polské hranici
- sestup do obce Prislip
      MAPA TRASY
- večer oslava narozenin Mášky

Celkový pohled na Toruňský průsmyk, uprostřed vojenský hřbitov.

Nastává poslední den, kdy podnikneme na Podkarpatské Rusi nějakou výpravu do hor. Už se ani nedíváme na oblohu, protože je nám jasné, že do deníku jednou napíšeme, že tento zájezd měl snad zakleté počasí. Však už jsme dvakrát pořádně zmokli! Avšak zdá se, že dnes bude trochu opravena reputace – neprší :-) Naopak je příjemně polojasno.
Po snídani přejíždíme do centra Mižhirje a máme poměrně dost času na nákupy. Dnes je tu opět živo, i když se nekoná žádný velký trh. Směřujeme mimo jiné i do banky, protože hřivny pomalu docházejí a bude tedy třeba vyměnit další dolárky. Marek má však smůlu: poněvadž mu v deštích promokla i peněženka, americké bankovky se mu zbarvily jakousi namodralou barvou. Buď od peněženky, nebo jiných peněz, nebo snad od kalhot? Kdo ví. Paní za okýnkem v bance mu je proto nechce vyměnit. No nic, ostatní z naší party mají ještě dolarů dost a Markovi ochotně půjčují – však se v Třebíči vyrovnáme. Milan ani dnes na túru nepůjde. Zůstane ve městě, a proto má na starost nákup dárku Máše k narozeninám. Nakonec později kupuje velkou kytici a v normálním obchodě (ne na tržnici) nějaký parfém. Tento obchod je prý v omláceném obchoďáku, který zvenku moc nevypadá, že by fungoval, a nikdo tam prý ani nenakupoval. Asi proto, že ceny tu byly na naší úrovni. Kolja nás pro změnu vede do zastrčeného obchůdku, který je kousek za bankou, jakoby vedle autobusáku. Mají tam prý levný alkohol a cigarety. Nakupujeme proto vodku Horilku a kartony Marlborek – nejdražší vodka (samozřejmě okolkovaná) vychází kolem 50 korun, krabička Marlboro (taky kolkovaná) na 17 korun.

... a ještě jednou Toruňský průsmyk.

Po nákupech projíždíme Mižhirjou na Sojmy a na dalším rozcestí tentokrát odbočujeme na Verchnyj Bystryj a Toruň. Kousek za křižovatkou je zajímavý "checkpoint". Dopravní policie DAI tam má jakési stanoviště se závorou (velikosti celnice) a libovolně zastavuje auta. Systém a smysl kontroly nechápeme. Asi ještě pozůstatek pořádků SSSR, kdy podobné perzekuce byly prakticky na hranicích všech okresů (rajonů). Nás však policie nechala bez povšimnutí. Projíždíme poslední vesnicí na území Podkarpatské Rusí – Toruní a šplháme nahoru. Je to zas pár baráků roztahaných v údolí okolo silnice. Nakonec vyjíždíme do plochého holého sedla nazvaného Toruňský průsmyk, nebo i po novu Vyškivskyj pereval (na druhé straně je vesnice Vyškiv) s nadmořskou výškou 930 m.n.m.. Autobus parkuje na ploše vedle silnice u klasických ukrajinských infotabulí a my vystupujeme. Za první republiky tady byla malá horská celnice se závorou a po hřebeni procházely hraniční patníky s vyrytými písmeny ČS/P. Nyní je tu jen velká dvojitá cedule s nápisem "Zakarpatska oblast" a "Ivano-frankivska oblast". Jediné, co tu zbylo prakticky bez dotčení, je vojenský hřbitov z první světové války, neboť o karpatské hřebeny se sváděly tuhé boje. Všudybyl Regec každému hlásí, že na dvou náhrobcích jsou česká jména – ale to měl během třinácti zájezdů do těchto míst už jistě bedlivě zjištěno. Hřbitov je na ploše cca 50x50 metrů a obehnán nízkým symbolickým plůtkem.
Kolja nám nastiňuje další program: z průsmyku půjdeme po bývalé hranici několik kilometrů směrem na západ, k hoře Čorna Ripa. Vycházíme tedy do mírného kopečka k lesu a odtud ještě fotíme průsmyk trochu z odstupu. Jak jsme později zjistili porovnáním s dobovou předválečnou fotografií, je to zde skoro stále stejné. Cesta lesem je poměrně příjemná. Až na to, že po předchozích deštích jsou vyjeté koleje mnohdy plné vody. Někde je to dokonce tak zrádné, že pod vlhkou vrstvou hlíny je zrádné bláto, takže se několikrát boříme až po kotníky. Nakonec to odnesl Jarmil, který zajel do bahna tak hluboko, že mu šlo do boty vrchem. Kolja co chvíli odbíhá do houští a vždycky donese dobrý úlovek pravých hříbků. Les postupně řídne a mění se v pastviny, na kterých se opět pasou koně. Na jednom pěkném výhledovém místě na kraji lesa chvíli odpočíváme a Kolja nám vypráví další pověst: jak vznikl název Karpaty – že prý zde kdysi žil nějaký zlý obr (v originále Kolja říkal "cyklop") a odvážný mladík jménem Karpat ho nějak zavřel pod zem. Obr bušil nad sebe, ven se nemohl dostat, ale díky tomuto běsnění vznikly krásné zaoblené vysoké kopečky, které nyní před sebou vidíme. Nebo tak nějak to Kolja vykládal. Na tomto místě Kolja taky vyložil obsah své torny – během těch čtyř kilometrů našel opravdu pěkné hřiby. Na naši prosbu je staví hezky do trávy a mechu a my si je fotíme.

Kolja stojí na ulomeném hraničním mezníku a ukazuje směrem na Čornu Ripu.

A to je ona - Čorna Ripa (1285 m.n.m.), nejvyšší bod Verchoviny a bývalá hraniční hora.

Od tohoto místa jdeme už poměrně otevřenou krajinou stále po hraničním hřbetu. Dnes je opravdu hezky, polojasno a sluníčko vykukuje. Tento den se nám tedy podařil oproti minulým výletům velice hezky. Kolja nám vykládá, že jdeme stále po bývalé hranici a po pravé ruce že už bylo Polsko. Na náš dotaz odpovídá, že v těchto místech se hraniční mezníky nedochovaly, prý jsou spíše na druhou stranu od průsmyku nebo až na Čorné Ripě. A proč? Vysvětlení je jednoduché: zde je poměrně široká přístupová cesta po níž jezdily těžké náklaďáky a po pár krocích už přicházíme k hlavní příčině změny krajiny. Zde přímo po hřebeni vede veledůležitý tranzitní plynovod z Ruska do střední Evropy. Stavěl se samozřejmě ještě v hlubokém socialismu a na jeho stavbě se podíleli i montéři z Československa a Polska. Musíme uznat, že v těchto horských podmínkách to byla opravdu úctyhodná práce. Trasa vedení je velice dobře poznat, neboť hřeben je holý a hluboký výkop plynovodu je zaházen obrovskými balvany, které mnohde lezou až do cesty. Přicházíme pod jednu výraznější vyvýšeninu (v mapě je udána kóta 1140 m.n.m.) odkud je pěkný rozhled na obě strany. I na "polské" straně to vypadá moc hezky. Hluboko pod sebou vidíme několik dřevěnek obce Senečiv a v dálce se rýsují mohutné kopce. Na Podkarpatské straně zase vidíme domky vesničky Zavyjka a dolinu uzavírající zalesněný masiv Smerek s výškou něco nad 1400 m.n.m. Po chvilce je další krátký odpočinek a odtud již "lehčí" skupina začíná scházet do doliny k autobusu.
My pokračujeme s Koljou dále po hraniční cestě. Zde někde v těchto místech je další menší zajímavost, které jsme si však buď nevšimli anebo není snad ani nijak vyznačena – trojmezí Zakarpatské, Lvovské a Ivanofrankovské oblasti. Na dalším holém návrší se zastavujeme a díváme se do horské krajiny. Nedaleko od nás směrem západním je výrazný oblý kopec s poloninou, zcela zřetelně převyšující okolní – Čorna Ripa (1285 m.n.m.). Dle průvodce je nejvyšším bodem Verchoviny - tak se nazývá část Karpat táhnoucí se od Volovce k Mižhirji a Siněvirskému národnímu parku. Kolja stojí přesně na vrcholku kóty a pod nohama nám ukazuje zbytek masivního mezníku, který byl v úrovni terénu ulomen. Prý je to hraniční mezník a dokonce dál na Čorné Ripě jsou už běžně, protože trasa plynovodu se odklonila pryč. Jelikož už čas poměrně pokročil, rozhodujeme se, že odtud zahájíme sestup do doliny a na Čornu Ripu už nepůjdem (je už po 13:30). Ačkoli se zdá velmi blízko, je to prý na její vrchol skoro hodina cesty. Při pohledu na opačnou stranu směrem do doliny vidíme po krátkém pátrání ve velké dálce postavičky naší "lehké" skupiny.

Jarmil se svým kapitálním úlovkem.

Procházíme po horských loukách, které jsou ozdobeny krásnými květy na nichž si pochutnávají včely a jiný hmyz. Všude dokola je úplný božský klid. Jarmil taky pokouší houbařské štěstí, ale z houští se vrací s prázdnou. Už málem rezignoval, když vtom o obrovského hřiba doslova zakopl hned vedle cesty. Z horských polonin opět vstupujeme do lesů, nebo v těchto místech spíš remízků. Kolja nám prozrazuje, že na této cestě se nacházejí nějaké vzácné kameny, které krásně odrážejí paprsky slunce zvláště po dešti. A skutečně vidíme v cestě světélkovat ostrá "zrcátka". Jarmil dokonce našel větší kamínek. Vypadá to sice jako diamant, ale asi je to jen nějaký polodrahokam. Opět vycházíme z lesa a to už jdeme po loukách a pastvinách s oborohy, pečlivě oddělené ohrádkami, neboť se blížíme k našemu dnešnímu cíli – vesnici Prislip. Záhy už scházíme hlubokým ouvozem mezi první (poslední) domky a procházíme kolem dřevěného kostelíka. Napojujeme se na hlavní "ulici", která nás po pár minutách přivádí do jakéhosi centra obce, kde je pochopitelně "magazín". Podobný jsme navštívili například v Podobovci. Před obchodem je celkem živo, protože tu klábosí a beseduje několik vesničanů. My už se strašně těšíme na pivo! Proto neváháme a vstupujeme do pěkně upraveného kvelbu s dřevěnými stoky a lavicemi. Nyní už je 15:30, čili sestup z hlavního hřebene nám trval skoro dvě hodiny. Po takové krásné trase chutná čepovaný Oboloň opravdu náramně! Dáváme ale jen 1-2 a už musíme na autobus, kterým odjíždíme na hlavní silnici a dolů do Mižhirje.

Ve městě se setkáváme s Milanem a Markem, kteří zde zůstali. Po večeři je v Non-stopu připraven "kulturní program" na rozloučenou. Spočívá v tom, že jistý pan Anatol, místní harmonikář, bude hrát a zpívat jak rusínské, tak i české písničky. My jsme však pozvaní na oslavu narozenin Mášky (24), takže po večeři spěcháme zpět do našeho ubytování Randez-vous. Počítáme zhruba s tím, že chvilku sednem do protější pivnice ZIP, popřejeme, něco popijeme a půjdeme brzo spát. Nebo aspoň tak nějak jsme si to původně představovali. Po osmé hodině jdeme naproti do hospody (kde se m.j. Marek první noc tak slavnostně uvedl). Jsme však ale velmi překvapeni, když nás děvčata odvádějí dozadu, do jakéhosi salónku – a nevěříme svým očím! Stůl doslova přetéká všemi možnými dobrotami a pitím! Všemožné saláty, maso, sýry... Do toho samozřejmě vodka. A také dobré silné víno. Dost nás to teda rozhodilo, tohle jsme vůbec nečekali! Okolo sedí jen pár nejlepších Mášiných známých, kterým jsme představeni a okamžitě nás berou jako svoje vlastní. Nelze jinak, než že si musíme připít. Z toho máme trochu strach, protože zítra brzo vstáváme. Ale ukazuje se, že borci nejsou vůbec žádní pijani a na oslavě se pije velice střídmě. Navíc ukrajinská vodka není vůbec žádná sračka, co se dají koupit u nás, ale je velice jemná a dobrá. Zaujalo nás, že po naklopení pohárku jej vždy zajedí plátkem citrónu. Po straně se shodujeme, že takováto oslava by u nás stála přinejmenším půl výplaty, ale později nám dochází, že dobroty pocházejí především z domácích zdrojů, jak je v tomto kraji zvykem.

Na oslavě narozenin.

V rámci jazykového vybavení se dáváme s novými známými do hovoru, popřípadě Kotel tlumočí, a hned zkraje se omluvil za ruštinu. Ne snad že by uměl málo, ale proto, abysme místní nepopudili, protože podle řeči jsme pochopili, že Rusáky mají ještě víc v "nelásce" jak my. Chlapi nám sdělují, že taky dnes moc nepijí, protože musí zítra do práce – kupodivu byli všichni zaměstnaní, převážně jako řidiči. Například Vasil má maršrutku a jezdí do Užhorodu. Paní sedící vedle Marka je velmi potěšena, že dělá "geoděziu", neboť ona prý taky. Navíc se dozvídáme, že právě od ní měl Milan půjčené to parádní trekové kolo a že bydlí hned vedle našeho penzionu. Udivilo nás, že všichni znají naše sportovce (fotbalisty, hokejisty...), a hodně našim národním mužstvům fandí. My jsme znali tak maximálně fotbalistu Ševčenka, ale i z této znalosti měli velkou radost. Nakonec se podařilo menší humorné foux-pas pouze Milanovi, kdy po velkém přípitku "na Čechiju" chtěl připít na Ukrajinu, ale chlapi se okamžitě ohradili, že oni nejsou žádní Ukrajinci: "Ja Rusin, ten Rusin, on Rusin..." ukazuje Vasil postupně na všechny přítomné. Vzápětí se dozvídáme, že by moc chtěli být na Ukrajině nezávislejší, ale kýženou autonomii si ne a ne vydobýt.
Po půlnoci se loučíme a touto nečekanou mohutnou oslavou tak symbolicky zakončujeme náš týdenní pobyt v podhorském městečku Mižhirje. Odcházíme se naposledy vyspat do našeho motelu Randez-vous, zítra nás totiž čeká náročná cesta domů.

DEN ŠESTÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN OSMÝ