Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den osmý - středa 4. srpna 2004 (a vlastně i devátý-poslední - čtvrtek 5. srpna):

- brzy ráno odjezd z Mižhirje
- po cestě zastávka v Ize (proutěné zboží), nepřízeň počasí
- zbytek dne v Užhorodu – oběd, hrad, skanzen (bylo již hezky)
- večer odjezd na hranice
- celou noc cesta přes Slovensko

Řeckokatolická katedrála v Užhorodě.

Nastává poslední den našeho zájezdu na Podkarpatskou Rus. Znamená to vstávání před šestou, poté se balíme a kontrolujeme pokoje, zda jsme něco nezapomněli. Kupodivu se nám ten čurbes, co jsme měli celý týden poházený v obýváku, daří sbalit ve chvíli. Ale už jsme si balili také včera. Oslava narozenin na nás nezanechala naštěstí žádné následky. O půl sedmé už všichni stepujeme před naším motýlkem Randez-vous a čekáme na autobus. Dáváme dolů do zavazadlového prostoru bágly, nastupujeme, poslední nostalgický pohled na naše týdenní útočiště, se kterým jsme byli na místní poměry velice spokojeni, a pan Kaňka nás veze dolů do Non-stopu na poslední snídani v Mižhirje. Zde jsme seznámeni s dnešním programem: zastavíme se v městečku Iza a cestou se na celé odpoledne zastavíme ještě v Užhorodu a na noc pojedeme domů.
Po snídani definitivně končíme pobyt v Mižhirji a vyrážíme údolím řeky Riky do nížin kolem Chustu. Tradičně nás provází zamračené počasí a vypadá to, že co chvíli začne déšť. Ten se samozřejmě jako na potvoru spouští právě když zastavujeme v Ize. Toto městečko (kousek za Chustem) je vyhlášené tím, že jeho obyvatelé jsou zruční košíkáři. Proto snad na každém plotě a před každým domem visí nespočet proutěných košíků, ošatek, nůší... A dokonce i umělecké předměty a proutěný nábytek. Vše je velmi levné a dá se tu tedy výhodně nakoupit. Jenže co my bysme kupovali? Stejně prší, takže se jdeme akorát trochu provětrat a občerstvujeme se. Někteří přece jen jdou na obchůzku a nějaký ten košík si do autobusu nesou. Po půlhodince pokračujeme dál na Chust a Mukačevo. Zhruba na půli cesty mezi těmito městy je obec Široké, která se zase může chlubit množstvím čapích hnízd na komínech. Spousta čápů je zde opravdu doma. Ještě se zastavujeme u jedné vesnice, kde je hned u hlavní silnice velký trh s ovocem a zeleninou – vše opět velmi levné. Kupujeme si především výborná rajčata.
Od Mukačeva na Užhorod už uháníme po prázdné autostrádě. A konečně se taky vyčasilo a svítí sluníčko! Bylo by na pytel, kdyby nám v Užhorodě propršelo. Domníváme se, že počasí je zde silně ovlivněno lokalitou – v horách je zkrátka ošklivo, zatímco zde na jihu v nížině Tisy bývá o dost hezčeji. Kolem poledne přijíždíme do Užhorodu a zastavujeme na známé ulici Berčéniho nedaleko centra. Zde už na nás čeká pan Latko s paní Buksarovou a hned vyzvídají, jak jsme se měli a jak se nám na Podkarpatsku líbilo. Samozřejmě, že slyší samou chválu – především na krásnou přírodu a milé lidi. "I to deštivé počasí jsme překousli," říkáme dr. Latkovi a dostává se nám očekávané odpovědi: "Tady v Užhorodě svítilo celý týden sluníčko." Tím se tedy potvrzuje naše domněnka o rozdílném počasí v jednotlivých místech Podkarpatí. Naši průvodci nám sdělují, že zájemci mohou zajít s nimi na oběd do jedné lepší restaurace, kde nás objednají. Pak nás prý dovedou na hrad do muzea a do skanzenu. Restaurace se nachází kousek chůze po Sobranecké ulici. Je to normální stylová hospůdka ve sklepení starého domu. Polévka je samozřejmě boršč, velmi sytý. Jinak ceny už na naší úrovni.

Před bránou do užhorodského hradu - Jarmil, Gábina, Milan, Ivoš.

Užhorod - nádvoří hradu.

Pohled na novější část Užhorodu z vyhlídky u hradu.

Skanzen rusínské kultury je přímo pod hradem a vévodí mu tento dřevěný kostelík sv. Michala.

Po obědě se vydáváme přes Poštovní náměstí a Korzo směrem k užhorodskému hradu. Nejprve procházíme kolem moderního obchoďáku na konci pěší zóny a tam odbočujeme doleva do kopečka po hrubě dlážděné uličce. Zde je také známý dům s bývalým obchodem, kde pod opadávající fasádou jsou české nápisy: "pražská šunka...". Vzápětí se před námi objevuje chlouba Užhorodu – krásná řecko-katolická katedrála se dvěma věžemi. Někteří zvědavci se samozřejmě okamžitě hrnou dovnitř, ale nám to nepřipadá moc vhodné se tam somrovat jako zevlouni. Uvnitř jsou věřící a nepůsobí to asi moc dobře, když se tam ochomítají turisti. Nahlížíme jen zpoza dveří krátce dovnitř. Výzdoba a prostor je opravdu impozantní. Od katedrály pokračuje ulička dál až k užhorodskému hradu. Je celkem velký, kamenný, čtvercového půdorysu, obehnán příkopem a mohutnými hradbami. Z naší uličky vede k bráně kamenný most a my se dostáváme na vnitřní nádvoří. Paní Buksarová nám domlouvá prohlídku. Provázet nás bude černovlasá slečna s neskutečně modrýma očima. Nejprve posloucháme výklad na nádvoří u modelu hradu jak vypadal původně, dále jsou na nádvoří odkryty základy původního kostela. Slečna vykládá velmi srozumitelně, takže ani nepotřebujeme tlumočit. Uvnitř hradu je především muzeum. Jsou tu expozice o historii Podkarpatska s mnoha dobovými exponáty – kroje, hudební nástroje, zemědělské stroje atd. Samozřejmě, že zmínka o svazku s předválečným Československem veškerá žádná - to nám zmínila slečna akorát ústně, protože věděla, že jsme Češi. V poslední části muzea se nám líbila především přírodovědná expozice s mnoha vycpanými zvířaty. Byly zde i velká diorámata znázorňující období jaro-léto-podzim-zima, dokonce i s průřezy podzemních nor, a vše bylo velice věrně naaranžované. Se smíchem jsme si připomněli opět knížku F.R.Čecha "Ruský týden", kde v jedné kapitole pojednává, jak navštívili s kapelou Márijskij muzéj – dle jeho líčení to bylo přesně to samé. Muzeum na hradě se nám tedy líbilo, snad jen nám to prostředí připadalo zase takové sovětské – prostě chtělo by to všechno pořádně poklidit, naleštit a starat se o to. Z hradeb se pak ještě díváme na Užhorod: historické centrum záhy končí a dál jsou přízemní omlácené paneláky, na obzoru v kopečcích pak nekonečné zahrady. Ale jinak je to poměrně příjemné město.
Loučíme se se slečnou (ještě ji dnes uvidíme) a z brány hradu směřujeme ke skanzenu. Ten je pár kroků doleva. Procházíme moderní přízemní budovou, kde je v hale vystavena krásná vyřezávaná plastika znázorňující rusínskou svatbu. Za budovou v příjemném a klidném parku je umístěn skanzen s mnoha původními objekty staženými sem z celého Podkarpatska. Jsou to opravdu hezké náměty na focení. Procházka nám tady trvá asi tak hodinku, a to i díky krásnému počasí, neboť sluníčko vytrvale svítí. Každý objekt má u sebe popis a dokonce máme i mapku celého skanzenu s českým překladem.

Až do sedmi do večera máme volno, ale čas rychle utíká. Procházíme si ještě krátce centrum Užhorodu a v duchu se s tímto zajímavým městem loučíme. Kupujeme ještě něco na svačinu a usedáme do "naší" hospůdky na nábřeží Uže na pivo. Na hlavní ulici objevujeme velkou cukrárnu, takže nakupujeme doslova pytel různých čokoládových bonbónů. O ty jsme usilovali, protože ruské a ukrajinské sladkosti jsou opravdu vyhlášené. Na ty všechny poslední nákupy si ještě musíme měnit dolary, takže jdeme na známé místo na tržnici, kde bude jistě nějaký ten valutčik. Namísto Rambiče je zde dneska načesaný intelektuál s brejličkama a div ne v obleku. Kapsy má však nadité penězi, takže si ještě pár dolarů měníme. Tržnici ještě procházíme a vtom potkáváme naši průvodkyni z hradu, kterou Kotel zdraví: "Ahóój!" – samozřejmě, že si nás pamatovala. Chceme si také především koupit nějaké CD s místní muzikou, ale jako na potvoru odpovídající obchod nikde! Na tržnici muziku nevedou, což je zvláštní a na Korzu jen samý butik a banka! Nakonec jediný obchod s CD-čky horko-těžko nacházíme kousek před Divadelním náměstím. A skutečně v poslední chvíli, neboť už je pár minut před šestou a budou zavírat. Kupujeme skupinu Korni a zpěvačky Alsu a – jak jinak – Ruslanu. Jedno CD stojí cca 150-200 korun (originál).
A pak už spěcháme do Berčéniho ulice. U tržnice se na nás lepí dotěrný Cikánek, protože zaslechl naši cizí řeč, tudíž čuchá peníze a nemůžeme se ho zbavit. Furt je nám v patách a somruje. Motá se snad půl kroku za námi, drmolí blbosti a jen tak-tak, že nám nešahá do kapes. Kotel ho odhání: "Vypadni, táhni do pr... nebo dostaneš do držky!" Žádné ohledy zde nejsou rozhodně na místě. Když Cikánek vidí, že by mohl dostat nakopáno a nic nedostane, dává nám pokoj. Autobus už čeká u kavárny, jsme tu jedni z prvních. Loučíme se s panem Latkou a paní Buksarovou a čekáme na poslední opozdilce. Pak se definitivně loučíme s Užhorodem, jehož návštěva se opravdu vydařila, i díky krásnému počasí.
Po obchvatu se blížíme k hraničnímu přechodu. Na okraji města ještě zahlížíme ulici s hotelem Visit, kde jsme spali první noc. Pak už jen kopeček, šňůra kamiónů a za návrším už vidíme celnici. Po levé straně se tyčí na mohutném podstavci obří socha jakéhosi rudoarmejce třímající prapor a neochvějně hledícího na západ. Buď tím autor chtěl zastrašit někdejší Československo, anebo naopak vyjádřil touhu, kam by se ten kamenožrout chtěl rozběhnout. Postoj skulptury je opravdu výmluvný, protože hned za ním je klasická hlídková věž "špačkárna" a nefalšovaná železná opona. Přesně jako za socialismu, jenže tady to stále ještě funguje. My se řadíme s busem do šňůry aut, která se pohybuje jen velice zvolna (nyní je přesně půl osmé) a jsme tedy zvědavi, za jak dlouho překonáme tuhletu totalitní peripetii. Naštěstí se však po několika přískocích můžeme zařadit do pruhu pro busy. Mezitím pozorujeme cvrkot před námi. Nezapomenutelné je jednání řidiče jednoho žigulíku: zřejmě hned za hranicí na Slovensku vyčerpá plnou nádrž benzínu na kšeft (na rozdílu 15 kontra 30 korun se dá bezesporu vydělat). Ve snaze provézt palivo opravdu po okraj (v kanystru se asi vozit nesmí) dočerpává těsně před celnicí nádrž z pet-lahve! Tj. asi těch pár kapek, co propálil od cesty z pumpy na hranici. Půlku pet-lahve vylívá bez skrupulí do kanálu. Kaňka se vpředu chechtá a pak to každému při zastávkách na potkání vykládá.
Na ukrajinské straně jsme odbaveni rychle. Pohraničník vybere pasy s lístečky od víza a po pár minutách doklady vrací, nic se nekontroluje. Ještě pár přískoků, hup přes retardér a jsme na Slovensku. Mezitím se dokonale setmělo. Pak se zařazujeme do šikmého stání v celním prostoru a čekáme co bude. Slováci se ještě neprobudili ze socialismu a skočili rovnou do EU. Podle toho to taky tak vypadá – následující situace a především ti uniformovaní idioti nás pořádně nasrali. Všichni ven, do haly, osobní zavazadla s sebou! – autobus zůstává osamocen a věnují se mu jiní dva idioti, zatímco další dva idioti nás drží v hale a chystají se, že nám pořádně proberou věci. Samozřejmě, že chtějí kontrolovat limit alkoholu a cigaret, což je tady velmi vožené zboží. Všichni však máme přesně do limitu, tj. litr chlastu a karton. Dávají nepokrytě najevo, že nás mají "hrozně rádi" a konečně ty Čehúny můžou aspoň na něčem vydusit. Vypadá to na hezky dlouho a atmosféra houstne. Najednou se však stává nepochopitelná věc: do haly přichází vyšší šarže, něco svým pohůnkům v rychlosti řekne a ti nás komandují: "Všetci von, do autobusu – a choďte. CHOĎTE ĎALEJ! Môžete ísť!" Jsme překvapeni náhlým obratem situace a urychleně se sáčkujeme do autobusu, aby si to ti debilové v uniformách ještě nerozmysleli. Šarže přináší štoček našich pasů a máchá rukou – "choďte"! Kaňka vyráží do černočerné noci a necháváme pozůstatek totality daleko za sebou.

NASHLEDANOU na Podkarpatské Rusi! - rozloučení s rudoarmejcem u hraničního přechodu více než symbolické (zdařilá siluetka).

První zastávka je hned po pěti kilometrech v obci Sobrance. Mimochodem benzinka, kde zastavujeme, je jediný osvětlený objekt v obci. Vystupujme na vzduch, dáváme zdravotní pauzu, pivo a kouřovou na uklidnění. Okamžitě pátráme po příčině tak nečekaného rozuzlení na "nepřátelském území" – tj. na slovenské celnici. Hrdinou večera se stává pan Liška, který nám vykládá zhruba toto: jelikož špatně chodí, u busu se opozdil a vtom vidí, jak se ti dva pitomci hrnou do zavazadlového prostoru, vykládají bagáž ven a začínají se bez přítomnosti majitelů ve věcech přehrabovat a hledat domnělý kontraband chlastu a cigaret. Začal se velmi důrazně ohrazovat proti probírání věcí bez přítomnosti cestujících, přičemž celníci v tom pokračovali a měli ještě blbé kecy. "No tak to teda ne, pánové! Okamžitě mi zavolejte vedoucího směny! Budu si na vás stěžovat!" OKAMŽITĚ!!" nedal se Liška. Šarže vyběhl skoro zároveň, protože poznal, že by "ten Čehún" mohl udělat solidní průser, kleptomany zarazil a zašel pro ostatní do haly. Ještě byli moc rádi, že to dopadlo takhle, protože pan Liška byl prý pěkně nasranej. Navíc ho doplňuje řidič Kaňka, vysmátý jako vždy, a obrací se ke Kotlovi: "Ty vole, ta černá kabela je tvoje, že jo? Já jak jsem viděl, jak tam ten parchant zajíždí oběma rukama a začínají cinkat ty flašky, tak si v duchu říkám – to je v prdeli, to tady budem pěkně dlouho!" Nakonec se této příhodě všichni řehtáme a děkujeme panu Liškovi, jak celý zájezd zachránil před zlovůlí téhleté hraniční "Hlinkovy gardy". Samozřejmě, že všichni měli flašek akorát, co se může dovézt. Kotel tam měl sice tři, ale to bylo i na Milana, protože ten nevezl nic.
Už je hluboká noc a uháníme Slovenskem dál. My vzadu máme ohromnou výhodu, že každý máme dvojku sedadel pro sebe! Můžeme si tedy natáhnout nohy a jakžtakž dřímat. Ze spánku nás budí zastávka a loučí se Honza s Gábinou. Jsme už totiž v Tatranské Štrbě, kam chtějí pokračovat v čundru do Tater. V rychlosti se loučíme a děkujeme za skvělou společnost. Na další zastávce kdesi u Žiliny řeší řidič nějakou malinkou závadičku, ale vše je vyřešeno a valí se dál. Budíme se až někde na hranici. Přejíždíme hory a jsme už konečně doma! U Olomouce se rozednívá a do Brna přijíždíme za krásného letního rána plného sluníčka. Brno se probouzí a my jsme po noční jízdě autobusem rozlámaní jak loutky. Loučíme se s našimi průvodkyněmi a řidičem, kterého obdivujeme, jak bravurně celou noc řídil. Děkujeme za příkladné a bezchybné služby, byli jsme opravdu moc spokojeni. Od hotelu Grand je to už jen pár kroků na vlakové nádraží, kupujeme lístky a za chvíli už klimbáme v ranním vlaku do Třebíče. Domů přijíždíme dopoledne. Jsme plni zážitků, které budeme vstřebávat ještě dlouho, teď však máme pomyšlení jen na sprchu a dohnání spánkového deficitu.

Výprava na Podkarpatskou Rus byla vynikající a dodnes na ni moc rádi vzpomínáme. Nejednomu z nás se splnil dávný sen tuto krásnou zemi navštívit. Řekli jsme si, že jsme tam určitě nebyli naposledy a za pár let se tam jistě podíváme znovu. Marek to vydržel přesně rok a v létě roku 2005 se se svými známými do Mižhirje a okolí vypravil! Setkal se tu dokonce i s Koljou: "Jdeme takhle s báglama směrem na Siněvirskou Poljanu a co nevidím – nějakej autobus a za čelním sklem na mě mohutně mává známá postavička!" Pak se sešli někde v Siněviru v hospodě a pokecali. Uvažovali jsme i o nějakém zimním zájezdě na lyžovačku. Nejkrásnější je prý Podkarpatsko na jaře a na podzim, to je prý i příjemné a stálé počasí. Takže kdo ví – třeba se brzy v naší kronice zase objeví kapitola z výpravy do tohoto kouzelného koutu středovýchodní Evropy.

DEN SEDMÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD