Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den šestý - pondělí 2. srpna 2004:

- Siněvirský národní park:
      - Siněvirské jezero (987 m.n.m.)
      - výstup na horu Ozirňa (1496 m.n.m.) – náhlá změna počasí (déšť, mlha, kroupy)
      - totálně zmoklí, ale výtečný šašlik v kolibě
      MAPA OKOLÍ Siněvirského jezera
- Milan – projížďka na kole

Společná fotka na vyhlídce u Siněvirského jezera - zleva: Jarmil, Kotel, Kolja, Honza, Gábina a Marek.

Po tradičním ranním rituálu opět upalujeme do půlkilometru vzdálené ubytovny Non-stop na snídani. Milan ale nespěchá, poněvadž si zvolil individuální program – díky ochotě Mášky, která mu zařídila půjčení trekového kola, chce jet na cyklistický výlet. My pěší dneska vyzvedneme Kolju až v Siněviru, protože pojedeme tím směrem. Nasedáme do karosy a známou hlavní ulicí projíždíme Mižhirjou až na křižovatku "U dubu" kde odbočujeme vpravo a začínáme šplhat na Siněvirský průsmyk. Přejíždíme jej a serpentinami klesáme na okraj Siněviru. Už to tady známe. Na křižovatce na nás čeká Kolja a důležitě usedá na sedadlo průvodce, kde se mu zjevně líbí. Cestou pan Kaňka pouští nějaké klasické české scénky, jimž se Kolja směje na celé kolo, takže jim velmi dobře rozumí.
Směřujeme na sever proti proudu horské říčky Těrebly do oblasti Siněvirského národního parku. Již jsme tudy jeli na první velký výlet na Muzeum vorařství. Nyní však u závory za celý autobus platíme a jedeme stále dál a dál. Sevřené údolí lemované hlubokými lesy se rozestupuje a v široké dolině projíždíme vesnicí Siněvirská Poljana. Paní Střelcová nám ukazuje domek, který "účinkoval" v dokumentu ČT o Podkarpatské Rusi, v němž žije paní s jedenácti dětmi.
Hustota zástavby poněkud řídne, silnice je horší a horší a údolí se opět svírá. Nakonec projíždíme kolem turbázy "Siněvirské ozero" – po levé straně, a zdá se, že se opravuje. Hned za turbázou je větší přírodní parkoviště, kde náš bus zastavuje. Vystupujeme a hned přes silničku je vstup k jezeru – jakási zdobená brána se závorou a uniformovaným mladým strážcem. Nalevo na stráni je klasická kruhová koliba – šašlična, kam Kolja vzápětí odbíhá. Šel dohodnout pro celou výpravu rožnění šašliku až se budeme vracet, aby s námi počítali. Procházíme branou, hromadně se platí vstup (cca 1 hřivna na osobu) a začínáme se pomalu trousit v roztrhaných skupinkách po silničce vzhůru. Zhruba po kilometru míjíme pěkně upravenou studánku s prýštící vodou. Následuje serpentina a hned na to se po pravé straně objevuje jakási horská hospoda a přímo před námi mezi stromy probleskuje stříbřitá hladina horského Siněvirského jezera. Od parkoviště to sem je okolo dvou kilometrů, více rozhodně ne. Před vstupem na jakési molo či vyhlídkovou plošinu přímo nad hladinou jsou infotabule v typicky ukrajinském stylu - co vše je zde zakázáno. Zcela jistě chytat raky, protože jeho vyobrazení je opravdu nepřehlédnutelné. Ještě jsou návštěvníci nabádáni, aby dodržovali čistotu, ale na to zde očividně bohužel kašlou, protože všude okolo se válí pet-flašky a smetí. Výjimečný luxus - odpadkové koše, které nemají ani v Mižhirji – totiž už pár měsíců nikdo nevyvezl. Ale zase to není tak strašné a krása okolní přírody těch pár papírků a lahví dokonale přebíjí. Jsme opravdu okouzleni tímto skoro tajemným místem a jdeme se podívat na vyhlídkové molo. Siněvirské jezero se nazývá též Mořské oko, nebo Perla Zakarpatí a je největším jezerem v oblasti (5 ha, hloubka 20m, v nadmořské výšce 987 m). Název mu dala pověst, která se k místu víže (jak jinak): mladý a chudý horal Vir se zamiloval do krásné dcery bohatého šlechtice Siň, ale jak už to bývá, lásce nebo přáno a bohatý otec dal Vira zabít a pohřbít do mohyly. Siň potom plakala na mohyle tak dlouho, až vyplakala jezero vody – ten ostrůvek uprostřed je prý vrcholek mohyly. Tak nějak nám to aspoň vykládal Kolja a je to popsáno v průvodci.

Celkový pohled na Siněvirské jezero - uprostřed ostrůvek, vzadu dřevěné sochy postav Sini a Vira, které dali jezeru jméno.

Detailní pohled na postavy Sini a Vira.

Pokoření hory Ozirňa (1496 m.n.m.) v dešti a mlze.

Odměnou nám byl vynikající šašlik v kolibě.

My se kocháme pohledem z mola. Uprostřed je skutečně ostrůvek a na protilehlé straně obří dřevěné skulptury Sini a Vira. Jezero je skutečně moc hezké a fotografie nemohou vynahradit tento reálný zážitek. V této chvíli je příznivé i počasí, sluníčko vysvituje zpoza mraků, takže jdeme konečně i do triček. Na molu vzniká společná fotka naší party. Kolja nám pak doporučuje další program: obejdeme jezero až k sochám a kdo bude chtít, může udělat výstup na nedalekou horu Ozirňa. Jdeme tedy na druhou stranu. Okolo jezera vede příjemná stezka a cesta trvá pár minut. Po chvíli tedy vidíme jezero i z druhé strany od soch. Ty jsou pravdu fortelná práce, prý je to nějaké speciální dřevo. Kousek dál na břehu je velký turistický přístřešek, opět s nepochopitelným nepořádkem okolo. Jdeme dále od jezera do kopce, procházíme kousek lesem, až stojíme na okraji velké horské louky, prudce stoupající vzhůru. Nahoře je pár dřevěnic tvořící samotu, někde nahoře cinkají krávy se svými zvony. Kolja nás vede přímo k samotě a vysvětluje, že obrovská kabela kterou vleče je "humanitární pomoc". Lidé z našeho zájezdu v ní posílají oblečení, protože na samotě žije rodina s několika dětmi. Ptáme se, jak vlastně ty děti chodí do školy – prý během školního roku bydlí na internátě a o prázdninách jsou s rodiči. Navíc v této horské samotě rodina bydlí jen od jara do podzimu, jinak má domek někde dole ve vsi.
Cestou k dřevěnicím se otevírají čím dál krásnější pohledy dolů na jezero. Už se těšíme až budeme úplně nahoře, ale to je ještě pěkná štreka. zatím docházíme k samotě a Kolja volá na děti. Rodiče nejsou doma. Děti si přebírají dary a na oplátku nám přinášejí pravé kravské mléko – je vynikající. Za to jim dáváme ještě čokolády a jiné pamlsky, co máme zrovna v batozích. Od samoty se škrábeme dále, přímo do svahu. Těsně pod lesem narážíme na plantáže borůvek a stádečko krav s pasákem. Dáváme menší odpočinek a Jana s Gábinou trhají borůvky. Po chvíli pokračujeme dál do lesa. Zde následuje už dost drsný krpál, něco jako na Boržavě. Ani tady nevidíme na vršek, avšak nikoli kvůli mlze, ale kvůli hustému lesnímu porostu. Navíc se ještě podezřele zatahuje! Hergot, že zase bude pršet! Les řídne, procházíme už mezi ojedinělými stromy a zadýchaní dosahujeme po chvíli přece jen hřbetu. Zde Kolja velí doleva a jdeme ještě kousek po hřebeni na vrchol. Cestou se potkáváme s polodivokými koni, což je zase pěkný námět na fotku. Pár metrů od vrcholu hory Ozirňa (1496 m.n.m.) se od západu znenadání přivaluje mrak, takže jsme rázem jako v prádelně, a začíná vytrvale pršet. I přes tuto nepřízeň počasí děláme vrcholovou fotku a sykáme vrcholové pivko. Velká škoda, že se tak zatáhlo, ale přesto je ještě na východ trochu vidět a Kolja nám ukazuje vzdálené vrcholky a jmenuje je.
Nezdržujeme se však dlouho, protože bychom nechtěli zažít navíc bouřku, a tou samou cestou zahajujeme sestup zpět. Potkáváme nějakého osamoceného turistu se stativem na zádech, něco živě mluvícího do mobilu. Kolja nám vykládá, že zaslechl něco v tom smyslu, že dotyčný je prvně v tak "vysokých horách", osoba na druhé straně ani nevěděla, že takové hory v této zemi existují, a patrně pochází z centrální části Ukrajiny. Z hřebene odbočujeme dolů na louky a vtom Kolja volá: "Kdo ztratil mobil?" Všichni však svoje telefony máme a okamžitě zjišťujeme, že "nalezenec" má na displeji ukrajinské logo. Je to jakási Nokia nižší řady, která se snad u nás ani neprodává. Gratulujeme tedy Koljovi k nálezu – no vida, co všechno se dá na horách najít! Široko-daleko nikdo není, ale přesto zde přístroj nemohl ležet dlouho, protože bez problémů funguje a déšť ho ještě nepoškodil.
Chůze dolů ostrým klesáním po stezce vyšlapané spíš dobytkem je ještě horší než výstup nahoru. Ale brzy jsme přece jen na louce se samotou. Pršet už pomalu přestává. Po pár minutách přicházíme zezadu k jezeru a chceme jej ještě obejít po druhé straně. Jenže s tím deštěm je to na pytel – procházíme po povalových chodníčcích a než dojdeme k horské chatě, zase pěkně lije. Schováváme se tedy pod přístřešek u vstupu a řešíme, zda si nedáme aspoň čaj. Kolja nás však zrazuje, že "je to zde hodně drahé", čili jinými slovy - ceny jsou rovny našim. V tom nás utvrzuje i Favorit s píseckou značkou parkující u restaurace. My ale máme objednaný šašlik v kolibě, proto se tady nechceme zdržovat a sbíráme odvahu ke startu do stále sílícího lijáku. Nic naplat – vyrážíme po asfaltce dolů. Po pár krocích nás stíhá už docela solidní průtrž, po silničce valí proudy vody a v pracně usušených botách máme rybník jako při zdolávání Boržavy!
Cesta k bráně, a tudíž k naší kolibě, nám trvá rekordních patnáct minut. Pod stříškou u vstupu ze sebe strháváme durch mokré větrovky. Uvnitř však plápolá na středovém ohništi otevřený oheň a je tam krásně teplo. Obsluhující ženštiny nás už vítají a zvou dovnitř. Stolky a lavice jsou v jakýchsi "kójích" po obvodě dokola. Na trámy věšíme mokré šatstvo, ale ouha – kdo má smůlu, trefuje se rovnou do nánosu sazí. Objednáváme polévku pro zahřátí a pivo a čekáme na šašlik. Kuchařka napichuje na dlouhé jehly krásné mladé telecí a rozmisťuje to na rošt nad ohništěm. Někdo se ptá, co je to za maso a dostává se odpovědi, že z "třítýdenního telátka", čímž některá děvčata okamžitě ztrácejí chuť :-)) Pozorujeme, že šašlik se ještě potírá mastným a začíná na ohni vypadat opravdu skvěle. Mezitím nám kuchařky přinášejí talíře k kopou čerstvé zeleniny a chleba. Vše potom chutná znamenitě a nemůžeme si tuto výtečnou pochoutku vynachválit! Po prožitém lijáku je to opravdu královská odměna. Ještě kolik to stálo: za porci šašliku cca 200 gramů se zeleninou chtěli 10 hřiven, čili na místní poměry "světová cena", jistě i vzhledem k atraktivitě lokality. Pivo stálo taky jako u nás, kolem 20 korun. Při posezení v kolibě se na naše naivní důchodkyně lepí zase nějaký místní starý ožgrunda. Okamžitě je nám jasné, že mu jde zase o stakan vodky, který mu penzistky velkoryse objednávají a domnívají se, jakou vykonávají přátelskou službu. Děda pěje ódu chvály na "západní" turisty ve snaze vysomrovat ještě další dávku. Je však vidět, že dědka personál vidí velice nerad. Když se lepí na jiné, kteří mu pochopitelně nic neobjednají, dědek mění tón a začíná protivně brblat. Holt, vodka je tady vším.
Asi po hodince posezení ve stylové kolibě se zvedáme a jdeme na nedaleké parkoviště k busu. Stále za mírného mžení odjíždíme dolů do Siněviru, kde Kolja vystupuje. My pokračujeme přes průsmyk do Mižhirje. Doma se setkáváme s Milanem, který jel dnes na kole. Diví se, že jsme zmokli, neboť na jeho trase prý bylo krásně. A to jel jenom o několik kilometrů jinde v jiné dolině! Jeho trasa vedla přes Sojmy na Majdan a dále přes Goljatyn na Novoselycu. Zde chtěl přejet sedlo do Nižného Studeného, ale polňačka byla v tak blátivém stavu, že to nešlo. Přesto vyfotil pěkné záběry pro časopis Cykloturistika.
Opět sušíme hadry a boty a po večeři máme v baru sraz s našimi ukrajinskými kamarádkami – Mášou, Vikou a dalšími. Pozvali jsme je na pokec a objednáváme pití. Na oplátku nás Máša zve na oslavu jejích narozenin, které se konají zítra v protější pivnici. No dobrá, rádi přijdem – to bude taková normální pařba jako u nás v hospodě, myslíme si. To samozřejmě ani v nejmenším netušíme, v jak velkém stylu nakonec oslava bude – o to větší to bylo překvapení! Prozatím řešíme, co jí koupíme za dárek a pozdě večer jdeme na kutě.

DEN PÁTÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN SEDMÝ