Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den pátý - neděle 1. srpna 2004:

- dopoledne pohodová hřebenovka ze Siněvirského průsmyku do Siněviru
- odpoledne pohodová hřebenovka ze Siněvirského průsmyku do Mižhirje
      MAPA

Tak takovýto výhled se nám otevřel na začátek Siněviru kousek od průsmyku.

Vstáváme v obvyklou brzkou hodinu. Spodní prádlo bereme samozřejmě nové suché, další svršky nám jakžtakž uschly, akorát boty jsou ještě vlhké. Nicméně nám pomáhají suché termoponožky a pro jistotu si balíme do batohu i několik náhradních. Počasí opět nic moc – pohledem z okna zjišťujeme, že nad Mižhirje se válí nízké vodnaté mraky, ale registrujeme i náznaky, že by se mohly roztrhat. Počasí tedy opět jako sázka do loterie.
Po snídani se sáčkujeme do busu a Kaňka nás tentokrát vyváží směr Siněvir, přičemž na známém průsmyku nedaleko právě rekonstruovaného horského hotelu Kamjonka zastavuje. Zde vystupujeme a vedoucí společně s Koljou nám nastiňuje možný program: pohodový výlet bude směřovat z průsmyku po hřebeni do Siněviru, odpoledne bychom šli z průsmyku do Mižhirje. Varianta pro náročnou skupinu je výstup na horu Kamjonka (1576 m.n.m.). Obracíme se ke Koljovi, aby nám poradil, jestli má výstup na Kamjonku dnes smysl. Dostává se nám odpovědi, že po vytrvalých deštích bude výstupová cesta plná bláta a prakticky neschůdná, navíc prý se jde dost dlouhý úsek klečí, která po deštích bude velmi nepříjemná a měli bysme dodělané nohy. Třetím negativem je, že vzhledem k nízkým mrakům bysme vůbec nic neviděli. Celkově Kolja odhaduje, že výstup by byl ještě drsnější než včerejší Boržava a radí, abychom jej oželeli. Dáváme mu za pravdu a nechceme jej dnes ještě víc trápit. Půjdeme společně s ostatními do Siněviru. Ještě se ptáme Kolji: "Tak co, seš po včerejšku suchej?" a Kolja se smíchem odpovídá: "Óóóó, ano. Přišel jsem domů, roztopili jsme pec a pořádně jsem se nahřál!"
Orientace na Siněvirském průsmyku je velice jednoduchá. Je zde nám již známá orientační tabule s mapou. Přímo ve vracečce asfaltky je jedna odbočka polní cesty vedoucí do mírného kopečka k jakési salaši – ta vede do Siněviru. Druhá polňačka odbočuje naopak dolů z kopečka a míří do Mižhirje. Překonáváme krátké stoupání k salaši a dál už jdeme po hřebeni mezi hojně využívanými pastvinami. Otevírají se zde krásné výhledy. Vlevo dole vidíme malinké domečky obce Siněvir a hned je vidět, že je to opravdu roztahaná vesnice, něco jako Koločava. Mraky se opravdu roztrhávají, takže sem-tam vysvitne i sluníčko a nádherně ozáří doliny pod námi. Jsou to vděčné náměty na fotky. Potkáváme i skupinky koní pasoucích se zcela volně po loukách. Jen zřídkakdy je někdo hlídá. Povětšinou mají totiž svázané přední nohy, takže nemůžou nikam utéct a jen zbrkle poskakují, pokud se chtějí přemístit za lepší pastvou. Stejně tak i stádečka zvláštních horských koz a krav se pasou podél cesty. Všímáme si i pěkných horských kytek, kterých je všude ještě spousta. Ačkoli by se mohlo zdát, že do Siněviru je to coby kamenem dohodil (stále jej máme jakoby pod sebou), není tomu tak. Vysílač, který stále vidíme před sebou, je jakoby pořád stejně daleko. Cesta po hřbítku nám trvá dobré dvě hodinky (cca 8 km). Konečně přicházíme na dosah vysílači a tím pádem i na okraj hřbetu a otevírá se nám výhled na centrum Siněviru. Vévodí mu kostel se zlatou věžičkou, kam budeme sestupovat. Jsme vlastně nad extrémně dlouhou dolinou řeky Těrebly, která se táhne až do Koločavy. Sestup dolů je celkem náročný, protože vede silně vymletým ouvozem mezi zakrslými stromky, takže chvílemi ani nevíme, zda máme jít spodem po obnažených šutrech, anebo vrchem a proplítat se nejen mezi klečí, ale i mezi ojedinělým dobytkem. Někteří koníci jsou totiž silně "nervózní"...

Sestupujeme do Siněviru příkrou úvozovou cestou (na foto Honza a Jarmil), dole kostel.

Objevují se první domky a do centra Siněviru je to už jen pár minut. Přicházíme k příšerně dobité vybydlené krabici, kterou zdobí jakýsi vybledlý předvolební billboard. Kolja nám sděluje, že je to kulturní dům, kde pravidelně pořádá diskotéky. Kotel jde na průzkum do předsálí, ale dál už jsou všechny dveře zamčené. Vypadá to zde jako těsně před demolicí. Ptáme se Kolji, na jaké úrovni jsou zde diskotéky a odpovídá nám, že společně s kamarády, kteří mu pomáhají s pořadatelstvím, nestrpí na akcích alkohol. Když se někdo opije, prostě ho vyhodí. Už jednou nám Kolja přiblížil, že jejich parta ze Siněviru se zařekla, že pít a kouřit nebudou, naopak že pořádají výpravy a sportovní i kulturní podniky, a tak se aspoň za sebe snaží změnit zdejší "zvyky". Prý se jim to daří.
U kulturáku už na nás čeká autobus, ale je ještě spousta času. Kupujeme si proto u Kaňky pivko, usedáme na obrubník a zavlažujeme. Okolo procházejí svátečně vyšňoření lidé a směřují do kostela. Opět obdivujeme, jak se dokáží pěkně oblíct (zvlášť dívky) a přitom bravurně kroužit po blátivé polňačce. Asi polovina zájezdu, především ti starší, se jdou podívat do kostela na mši (je neděle). Nám to nepřipadá moc vhodné. A taky že ano, po chvíli se pár našich lidí vrací s tím, že je to trapné civět v turistickém oblečení v kostele jak někde v rezervaci, a je to spíše na ostudu. U nás se zastavuje mladší chlapík a obstojnou češtinou se dává do přátelského hovoru. Nabízíme mu pivo, on nám na oplátku nabízí cigarety. Vykládá, že u nás pracoval a pokud to půjde, rád půjde zase. Chválí, že je u nás hodně práce, za kterou se vydělají dobré peníze. Všímáme si, že je též pěkně oblečen a ptáme se, proč nejde do kostela. Trochu se ošívá a s úsměvem říká: "Áále, to pro mě není..." Viditelně se mu tam nechce. Nakonec přicházejí z kostela naši zvědavci, takže usedáme do busu a odjíždíme směr Siněvirský průsmyk. Cestou se ještě stavujeme v kopci u pramene a čerpáme vodu do flašek.

Momentka u oborohu na hřebenovce do Mižhirje (Milan, Ivoš). Vzadu hotel Kamjonka, stejnojmenná hora se halí do mraků.

Je něco po poledni. Nahoře na průsmyku opět vystupujeme a vydáváme se druhou cestou na druhý hřbet směřující do Mižhirje. To zatím nevidíme, akorát v postranním údolí vlevo ojedinělé poslední domky. Prozatím je pěkné počasí a je poměrně dobrá viditelnost. Přímo proti nám v dálce v mracích vidíme mohutný hřeben Boržavy, kde jsme se trmáceli včera. I cesta po tomto hřbítku, stejně jako dopoledne, je velmi příjemná s hezkými výhledy. Lemují ji pro změnu oborohy, některé naplněné po okraj se střechou nahoře, jiné ještě prázdné. Jsou to zase pěkné náměty pro fotky. Když se otočíme, vidíme v dálce budovu opravovaného hotelu, který se nám postupně vzdaluje. Hora Kamjonka nad ním je však zahalena v neproniknutelných mracích a zdá se, že se tam čerti žení. Uznáváme, že Kolja měl pravdu a výstup by se rovnal včerejší Boržavě. Nakonec mírné přeháňky dostihují i nás, ale není to zas nic moc strašného. Stačí nasadit čepici. Kamenitá cesta se poznenáhlu svažuje a už prochází i ojedinělými lesíky. I zde vidíme před sebou malý vysílač obsluhující Mižhirje. V pohledu přímo do středu města (autobusák) nám však brání poslední nevysoká kóta zvaná Kyčera (621 m n.m.). Je zcela holá a Kolja říká, že jsou tam bunkry ještě z války. Avšak prší, cesty jsou čím dál víc blátivé, takže Kyčeru pouze obkružujeme po úpatí a už máme první zástavbu Mižhirje na dosah. Stačí pár kroků a jsme přímo na autobusáku, kde čeká pan Kaňka. Starší lidi už toho mají celkem dost. Není se ani co divit, protože dnes jsme ušli tak 15 kilometrů. My děkujeme za nabízený odvoz a jdeme k motelu přes Mižhirji pěšky, což činí asi další kilometr.
Do večera a večeře ještě chvíli odpočíváme a sledujeme místní televizi. Předpověď počasí neslibuje bohužel pražádnou změnu. Pak jdeme na večeři, tradičně dolů do baru na pivo a nakonec do hajan.

DEN ČTVRTÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN ŠESTÝ