Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den čtvrtý - sobota 31. července 2004:

- vodopád Šipot
- výstup na poloninu Boržava, traverz Velikého Verchu (1598 m.n.m.) (náročná túra v dešti a mlze)
- sestup do obce Podobovec

Ráno se budíme opět brzy, tzn. už v šest hodin. Je to víceméně nutnost, protože spáchat ranní hygienu, sbalit se a oblíct je tak akorát na to, abysme vyrazili na půl osmou na snídani do hlavní ubytovny. Dneska už je Marek v pohodě, konečně se vyspal v posteli :-) I dnes je snídaně na místní poměry docela vydatná a chutná. Budeme to potřebovat, protože chceme opět vidět a projít co nejvíce. Počasí ale bohužel nepřeje, zdá se že v noci pršelo, protože všude je mokro.
Po snídani se sáčkujeme všichni do busu a odjíždíme směrem do centra Mižhirje. Dnes se zde žádný velký trh nekoná, snad jen v uličce k autobusáku jsou nějaké stánky s ovocem a zeleninou. Zastavujeme zde proto jen krátce. Z centra pokračujeme rovně, tedy nikoliv na Siněvir jako včera, ale směrem Volovec. Hned kousek za městem je další zastávka v osadě Sojmy. Je to spíš jakési lázeňské sanatorium s nízkými pavilony a ubytovnami, mimochodem v dost neutěšeném stavu. Ale zdá se, že to tady funguje. U silnice je upravený minerální pramen a průvodkyně nám upřesňuje, že zde vyvěrá silně síratá voda a sjíždějí se sem pro ni místní ze širokého okolí. A taky že ano – stojí zde pár aut a lidé si čepují do kanystrů. Občas sem prý přijede i náklaďák a čepuje se rovnou do cisterny. Jdeme se také podívat na ten zázrak. Smrdí to tu po sprcaných vajíčkách. Ochutnáváme. No někomu to nevadí, ale někdo doušek rovnou vyplivuje. "Dyť je to taková silná minerálka," hodnotí Kotel. Jarmilovo hodnocení zní jenom: "Fuj, to se nedá pít!" Marek si odvážně čepuje do pet-flašky, že to jako bude mít pití na výpravu. Těsně před odjezdem si ještě loká, ale z vody mezitím vyprchaly bublinky, takže už to není minerálka, ale jenom smradlavá voda. Putuje tedy z butele do příkopu a můžeme jet dál.
Stále sledujeme toky řeky Riky (proti proudu) a po chvíli následuje soutok s říčkou Ripinkou a dosti významná silniční odbočka – vpravo se odbočuje na obec Majdan a na hraniční hřeben k Toruňskému průsmyku. My se dáváme vlevo, stále na Volovec (silnice T0718) podél Ripinky. Údolí je zde poměrně rozestoupené a odlesněné. Pásmo lesů začíná až poněkud výše na svazích. Na jednom úpatí nás ohromuje mamutí rozestavěný skelet jakéhosi hotelu. Evidentně už 10-15 let je opuštěný a chátrá. Kolja nám upřesňuje, že je zde špatné podloží a obří stavba se propadá, ale že údajně před nedávnem ji získal nový vlastník, a snad dokonce dojde k realizaci. Přes vesničky Kelečín a Izki se dostáváme až do Pilipce. Vesničky jsou formou roztroušených domků, není zde žádné viditelné centrum či náves.

Vodopád Šipot - nejvyšší vodopád na Podkarpatsku.

V Pilipci odbočujeme z hlavní silnice doleva na místní komunikaci. Z asfaltu se postupně stává polňačka, navíc pořádně rozbředlá. Dojíždíme až kam se dá, k nějaké pile. Dál už je závora a pokračovat s autobusem se nedá. Za kopcovitými loučkami vystupují z mlhy vysoké zalesněné kopce poloniny Boržava, ale na vrcholky se dohlédnout nedá, protože jsou zahaleny ve zlověstných mracích plných vody. Dál pokračujeme pěšky k vodopádu Šipot. Nejprve jdeme mezi loukami, procházíme kolem ojedinělých domků až se posléze noříme do lesa. Vodopády jsou zde poměrně populární a jeden z mála cílů, který místní turisté znají. Potkáváme totiž několik Ukrajinců – svátečních turistů – jdoucích nalehko v sandálech nebo nanejvýš teniskách, takže podle toho se jim v bahnité cestě taky jde. Dále předcházíme několik kluků. Táhnou neskutečně velký batoh a'la 50.léta (ještě jeden takový máme doma) a podobně neskutečně velký stan (taky jsme měli). Zjevně jim to ale nevadí a podle řeči a dobré nálady už se těší na stanování kdesi nahoře na loukách. Cesta je stále užší až nakonec jdeme podál bystrého potoka a za zatáčkou slyšíme typický hukot vody. Ano, to je vodopád Šipot. Je nejvyšším na Podkarpatské Rusi a sestává z několika kaskád. Jeho celkovou výšku odhadujeme tak na 15 metrů. Samozřejmě, že oproti Slovenskému ráji je tohle trpaslík, ale pěkný je i tak. Kolja nás nabádá, abysme se zaposlouchali do jeho ševelení: š-š-š-š-š... a vysvětluje, že odtud dostal vodopád jméno. Posléze nám vypráví, jaká legenda se k vodopádu víže: zamilovanému páru nebylo přáno, tak skočili svrchu dolů. No ono vlastně ke každému zajímavému místu se na Podkarpatsku víže nějaká tajuplná legenda. Pod vodopádem je vedle potoka plácek, odkud si Šipot fotíme. Je zde i turistické odpočivadlo (lavičky) a dál už stezka pochopitelně nevede. Místo je skryto pod vysokými listnáči s úplně neprostupnými korunami, takž je zde skoro přítmí. Než se vodopádu nabažíme, docházejí nás ukrajinští "čundráci" s obřím baťohem a s úsměvem usedají na lavičky a odpočívají.
Je kolem desáté hodiny a my se mezitím radíme s paní Střelcovou o dalším programu. Zdatnější skupina pod vedením Kolji má možnost od Šipotu pokračovat na poloninu Boržava a Velikyj Verch. Kolja však upozorňuje, že cesta bude plná bláta a v mlze by byla túra hodně náročná. Navíc stále drobně mží a v korunách fouká čerstvý vítr, takže to vypadá, že zdatná skupina se dnes konat nebude. Ovšem Honzu a Kotla výstup přesto láká a opatrně lámou ostatní: "Sakra, přece když už jsme tady, mohli bysme to zkusit. Nanejvejš nahoře zmoknem, přece nejsme z cukru a něco vydržíme. Třeba se mraky rozfoukají..." Dnešní výlet je prakticky jediná možnost, jak se dostat na největší a asi i nejznámější poloninu, takže to chtějí vidět. Okamžitě kývá i Jarmil, Gábina a Marek, přidává se i Milan, který už je kousek na odchodu. Ptáme se ještě Kolji na podrobnosti – jak dlouhá túra je a kam dojdeme. Dostává se nám odpovědi, že "asi nějakých 20 kilometrů" (upřesnění viz dále). Ale to chodíme u nás běžně. Ostatní s nedůvěrou sledují přípravy k odchodu a aby to nebyl dědek Regec, který jako vždy dělá nejchytřejšího a do všeho kibicuje: "Nikam nechoďte, to nezvládnete! Je tam plno bláta a strašné kopce. Nakonec budete volat o pomoc a budou vás stahovat s koňma – viď Koljo," obrací se otravný kibic Regec ke Koljovi, ale tomu je to zjevně jedno. Kotla celkem pobavila zmínka o stahování koňama – užuž v duchu vidí, jak si Regec asi představuje naše bezvládné postavy přehozené přes sedla nebo na žebřiňáku – a v dobrém rozmaru s drzým úsměvem dědkovi odpovídá: "Helejte se, my nejsme nějaký máčky, přece něco vydržíme - a kdyžtak se vrátíme, nemusíte mít o nás žádnej strach..." Senilnímu dědkovi Regecovi dochází, že jeho těžce budovaná pověst coby Pana Nejchytřejšího a Nejzkušenějšího je pošlapána a rozvrácena "nějakým drzým spratkem" a hystericky se rozkřikuje: "Co VY máte co kecat?! JÁ přece vím, jak to tam nahoře vypadá!! VY nevíte nic!! Tak držte hubu!!! DRŽTE UŽ HUBU!!!" i přesto, že Kotel a spol. už je pár kroků na odchodu. Ten si přece jen neodpustí, že se k dědkovi otočí a další pichlavou poznámkou ho počastuje přede všemi káravě na rozloučenou: "Ale, ale, pane Regec – vy jste se nám nějak rozkřičel. Vy vůbec nejste slušnej pán, vy jste sprostej..." Senilní hňup v prvorepublikových pumpkách a placatici ještě něco píská a přesvědčuje konsternované okolostojící, jak nás budou tahat koňama, protože on má přece vždycky pravdu, ale s hrůzou zjišťuje, že lidi na něj zvysoka serou, ba naopak že někteří mají zjevnou radost z toho, že se konečně Pan Nejchytřejší pořádně napálil a odhalil svou pravou tvář. Fakt je, že kdekoho prve otravoval svými trapnými historkami, neomylností a chytrolínstvím, takže čím dál víc lidí ho mělo plné zuby.

Při výstupu na poloninu Boržava pod Velikým věrchem se nám naskytl pěkný pohled do doliny na obec Podobovec.

Naše parta už definitivně odchází nechávajíc Regece svému osudu. Kousíček se vracíme podél potoka, ale snad ještě na dohled od vodopádu odbočujeme doprava do prudkého svahu. Škrábeme se mezi listnáči do kopce až vycházíme na rozlehlou svažitou louku, kde je několik starých plátěných stanů. Tohle nejsou zjevně Češi – výbava je rozhodně ukrajinská. Ptáme se Kolji, zda to nikomu nevadí, když se zde volně v přírodě táboří – prý ne, že je to normální. Ale ostatně i u nás přece chodíme na čundry a spíme venku, že jo. Procházíme šikmo loukou a na jejím konci se opět noříme do lesa – zase vysoké listnáče, převážně buky s neproniknutelnými korunami, takže je zde skoro tma. Kamenitá vozová cesta vede šikmo strmým svahem, po pravé ruce máme bezedný padák, který končí asi někde u Šipotu. Kolja nasadil dost velké tempo, takže odfukujeme jako mašiny, ale nevadí nám to. Zhruba po kilometru hluboký les řídne, stromy jsou nižší, zakrslejší a ojedinělejší – zde je přechod pásma lesů ve vrcholové louky zvané poloniny. Vtom ucítíme kouř, kdesi v dálce mezi stromy pobekávání ovcí a před sebou vidíme nevzhledné přístřešky, jakési tábořiště pastevců. Náhle jsme opravdu o sto let zpátky. Je zde pouze malý chlapec v zabláceném oblečení a ženská neurčitého věku ve špinavých hadrech (asi jeho matka) – jinak nikdo. Prohlížejí si nás zprvu nějak nedůvěřivě, ale zdravíme je a chvíli se zastavujeme, abysme si tábořiště prohlédli. Všude plno bláta rozmělněné ovčími kopýtky a nuzný přístřešek, otevřená bouda se šikmou střechou. Pod tou asi normálně spí. Co nás však zajímá, jsou pod střechou rozvěšené režné pytlíky skrývající určitě velikou pochoutku – ovčí sýr a brynzu. Kolja vyjednává ochutnávku, ženská kýve – prý za čtyři hřivny a jestli náhodou nemáme prášek proti bolesti, že kluka bolí zuby. Dáváme ji asi dvojnásobek a krabičku ibalginu. Na oplátku vyklápí do talíře na hrubě opracovaném stole bochník sýra, krájí ho na kousky a vedle talířek s hrubou solí. Ochutnáváme – je to opravdu velká a hlavně pro nás netradiční dobrota. Navrch nám ze stoletého hrnce nabírá horkou syrovátku. Kolja nás vyzývá, abysme se nebáli napít, že nás to zahřeje. A opravdu – horká syrovátka je hodně sytá a zahřívá nám každou žilku. Jsme moc rádi, že jsme na pastevecký tábor narazili a konečně viděli něco pravého a nefalšovaného z podkarpatského koloritu. Od tábora pokračuje už jen strmá kamenitá pěšina rovnou vzhůru.
Těsně nad hlavami cáry mraků duje silný vítr. Ale když se otočíme, naskýtá se nám dírami v mracích fantastický pohled hluboko dolů! Poslední roztroušené domečky Pilipce jsou neskutečně dole pod námi a už tak titěrné, že máme dojem jako když se díváme z letadla. Chvílemi je dolina dokonce ozářena sluncem, zatímco zde nahoře je úplně děsně. Ale přesto se pohledu dolů nemůžeme nabažit a daří se nám i nějaká ta fotka (čas 11:15).
U skupiny posledních keřů se krátce zastavujeme, Kotel každému na posliněnou nabízí špek, co koupil včera v Mižhirje, a Kolja vytahuje pláštěnku. Vysvětluje, že ji nemá ani tak proti dešti, jako spíš proti větru. Určitě to má vychytaný, protože vítr je opravdu velký. Naopak boty mu asi moc nepomůžou, protože má klasické nízké botasky, zatímco my pohory. Přetahujeme si přes hlavu větrovky a kapuce a následujeme Kolju přímo do kopce. Po pár krocích jsme v totální mlze – v čele šlapajícího Kolju poslední Kotel vůbec nevidí, a to je naše "karavana" dlouhá sotva dvacet metrů! Člověk vnímá jen jediné: příkrou stezku plnou kamení, okolí pouhých desíti metrů (travnatá louka), dál už jen neproniknutelnou bílou tmu a ostrý vítr. Každý se sám sebe v duchu ptá: "Sakra, jak je to nahoru ještě daleko???" a zatínáme zuby a vytrvale šlapeme – jednou na vršek přece musíme dojít! Hodně nás sráží skutečnost, že vršek kvůli té neproniknutelné mlze nevidíme, ačkoli je jistě kousek nad námi.
Ještě ke všemu nás začíná bičovat déšť. To už je tedy opravdu meso! A to ještě nevíme, že tohle je – oproti tomu, co nás čeká – procházka růžovým sadem. Ale aspoň jedna pozitivní zpráva: pěšinka se stává povlovnější, až nakonec stojíme na zjevném hřbetě jakéhosi hřebene. Nevidíme však ani napravo, ani nalevo, akorát je tady křižovatka stezek (je zhruba těsně před dvanáctou). Stavíme se do hloučku, abysme se vůbec slyšeli a Kolja nám vysvětluje, že jsme skutečně na hřebeni poloniny Boržava, asi 1400 metrů nad mořem, v sedle mezi vrcholy Gemba a Velikyj věrch. Máme prý nyní dvě možnosti – odtud se dá jednou stezkou vystoupit přímo na Velikyj věrch (1598 m.n.m.), kde je vrcholový triangl a za krásného počasí mimochodem nádherný kruhový rozhled :-)). Toto ale Kolja nedoporučuje, protože vichr už je opravdu kritický. Naopak doporučuje druhou možnost – odbočit poněkud vlevo a Velikyj věrch traverzem po další stezce víceméně obkroužit a podejít. Dáváme tedy na jeho doporučení a traverzujeme po úpatí hory. Stezka stále vede po polonině, tedy alespoň to vidíme v okolí nejbližších dvaceti metrů. Vichr je zde snad ještě větší než při výstupu, protože zde jdeme zjevně po návětrné straně a navíc nám žene do obličeje šňůry deště. I tráva je nasáklá kvantem vody, takže v tuto chvíli už máme pohory durch promočené, impregnace-neimpregnace. Poslední záchranou jsou naše termoponožky, které dávají jakýsi falešný pocit tepla, nicméně voda nám čvachtá mezi prsty. Pokud se chvílemi slyšíme, ujišťujeme se, že máme durch i slipy.
Náhle se z mlhy před námi vynořují postavy zachumlané do pláštěnek s obrovskými batohy na zádech jdoucí v našem směru. Postupují daleko pomaleji než my, takže je vzápětí předcházíme. Pláštěnky na nich vlají a dokonce mají s sebou i malou holku, tak pětiletou, kterou kdyby nedrželi za ruku, tak jim ji vichr odfoukne. Jsou to Ukrajinci a vede je nějaký vůdce, který má o poznání lepší vybavení než ostatní a na rozdíl od nich nemá jako jediný na nohou holínky!!! Skutečně, koukáme jim na nohy a všichni, i ta malá holka, mají normální gumáky. Pouští nás dopředu a Kolja se s vůdcem krátce zdraví a prohazují pár slov (odkud jsou, kam jdou a koho vedou). Později nám Kolja řekl, že se s ním vůbec neznal, ale že to patří k horám – pozdraví se, potřesou rukama a řeknou si, co je třeba.
Krátce na to se viditelně přehoupáváme opět přes hřeben a začínáme pomalu sestupovat. Je nám jasné, že traverz máme za sebou. Mokří jsme pravdu dokonale. Náhle se z ničeho nic, jakoby mávnutím proutku ocitáme pod mrakem. Prostě jdeme neproniknutelnou mlhou, a během deseti kroků jsme jakoby pod pokličkou – hlavu máme na úrovni mraku a vidíme krásně povlovné louky táhnoucí se široko daleko. S údivem zjišťujeme, kolik je kolem dokola lidí! Pravda, nejsou to žádné davy, ale stačí se rozhlédnout po okolí a - tam člověk, tam další, tam skupinka, tam dvojice... Jsou to totiž česáči borůvek, jak nám vysvětluje Kolja. Prý i on chodí s manželkou občas na borůvky, protože za den se dá ve dvou nasbírat borůvek za 50 dolarů, které utrží ve sběrně.

Boržavu máme za sebou, jsme na dohled vesnici Podobovec. marek s Koljou ždímou nacucané hadry, Jarmil pod parapletem přihlíží.

V Podobovci nás pozvala paní na domácí víno a nabídla ubytování.

Za chvilku míjíme skupinu několika děvčat v gumákách a vrchovatými kbelíky borůvek v rukou. Už se vydávají na sestup do doliny a jdou v našem směru. Fascinuje nás, že my máme už deště plné kecky, promočená děvčata si se smíchem prozpěvují a vesele se baví. Zdravíme je a pokračujeme dále z kopečka k prvním stromům. Po několika stech metrech přicházíme na vršek lyžařské sjezdovky s vlekem. Dolů se ani dohlédnout nedá. Jedná se totiž o jednu z nejdelších a nejznámějších sjezdovek na Podkarpatí. Šusem dolů však nepůjdem, Kolja nás vede dále po vozové cestě a kousek za sjezdovkou se noříme do listnatého lesa. Ačkoliv už na poloninách pršet přestalo, zde dostáváme další "dávku" z korun stromů. Na kraji lesa si proto dáváme kratší přestávku a ždímáme nacucané kalhoty a ponožky. Tady už skoro vůbec nefouká, takže do nedaleké vesnice už půjdeme v pohodě.
Poznenáhlu začínají první pokosené louky lemované ohradami a omoklými oborohy a kousek před námi se rýsují první dřevěnice vesnice Podobovec. Kontrolujeme hodinky – je něco k půl třetí, čas máme vynikající. Ani se nám nechce věřit, že těch "dvacet kilometrů" v tak náročných podmínkách jsme zvládli tak brzo. (Později při odměření z mapy a rekapitulaci cesty jsme spočítali, že trasa měla okolo osmi kiláků, maximálně deset). U jedné dřevěnky nás zdraví paní a zve nás na dvůr, že nám dá ochutnat nějaké domácí víno. Ihned nám nabízí ubytování (Kolja tlumočí) a popisuje vybavení domu pro hosty: koupelna s teplou vodou atd. S díky odmítáme, ale Kolja si zapisuje adresu a telefon. Prý je zde možno se zde ubytovat i v zimě na lyžovačce. Nakonec si kupujeme dvě pet-lahve "domácího vína" (bylo to celkem dobré a sladké) a pokračujeme dále do centra vesnice po kamenité polňačce. Se čvachtajícími botami a totálně promočení už se nemůžeme dočkat hospody! Ano správně, konečně budeme mít příležitost sednout si do pravého domorodého kvelbu. Přicházíme na křižovatku s hlavní ulicí (ta je asfaltová), kam má přijet náš bus. Přímo proti nám je vesnická prodejna smíšeného zboží. Je to omlácenější verze naší Jednoty, ale zcela jistě daleko praktičtější. V těchto venkovských prodejnách na Zakarpatí seženete úplně vše od pracích prášků, domácích potřeb samozřejmě po potraviny. A mají další jedinečnou výhodu – vždy je uvnitř několik stolů na způsob hospody, točené pivo a prodavačka ochotně uvaří i teplé nápoje, čaj nebo kávu. Takže fungují i jako hospůdky. Stejně tak i tato prodejna v Podobovci, kam nyní nedočkavě míříme. Nejprve si ale venku ždímeme mokré věci a až potom usedáme ke stolu. Jsme moc rádi, že túru v dešti máme za sebou, ale i tak jsme nadmíru spokojeni a rádi, že jsme to šli. Objednáváme samozřejmě horký čaj, pivo a místní vodku horilku. Stačí se mezi sebou domluvit pohledem a děkujeme Koljovi: "Koljo, díky, žes nás tak výborně vedl, určitě sis to 'užil' stejně jako my, takže tady ti věnujeme za tu naši partu soukromou prémii," a Kotel mu strká padesátihřivnovku. Náš průvodce zase na oplátku kupuje placku místního bylinného likéru do čaje. Akorát Milanovi se dělá trochu šoufl z té námahy a jde se provětrat ven. Zhruba za hodinku přijíždí náš bus, nasedáme a vracíme se směrem na Mižhirje.
V našem motýlku následuje mohutná hygiena a rozvěšení mokrých svršků všude možně kde se dá. Bohužel ani při největší vůli se nám nedaří vysušit boty ani za pomoci novin, protože je celkově strašné vlhko. Večer jdeme na večeři a pak na tradiční pivko dolů do baru. Určitě jsme si ho dnes zasloužili.

DEN TŘETÍ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN PÁTÝ