Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den třetí - pátek 30. července 2004:

- Siněvirský průsmyk (zastávka)
- Koločava, muzeum Ivana Olbrachta, hřbitov
- Muzeum vorařství na Černé Rice - Ozerjance
- výstup k jezírku Ozirce ("Mechové jezírko") 1250 m.n.m.

První ráno v Karpatech zahajujeme opět pronikavým pípáním mobilu kolem šesté hodiny našeho času. Po nezbytné hygieně dochází Kotlovi na mobil poněkud zmatečná SMS od Marka: "Ivoši, já jsem už na místě určení...". Je nám to trochu divné, proč Marek posílá zprávu od Nonstopu, kam stejně budeme chvátat na snídani. Bereme to tedy tak, že Marek s Jarmilem už šli na snídani napřed a my jsme poslední v naší ubytovně, čili si máme pohnout a dojít za nimi. Vidíme, že naše horní patro je už prázdné (Gábina s Honzou i Regec šli chvíli před námi), takže Kotel poctivě zamyká hlavní dvoukřídlé prosklené dveře a valíme hlavní ulicí do Nonstopu. Tam je však pouze Marek, který kouká jako vyvoraná myš a zjevně ani nechápe, kde je a kolikátého je; Jarmil nikde. Ten přisupí za pár okamžiků a volá: "Vy jste mě zamkli!"
Marek začíná nesouvisle vysvětlovat svoji noční anabázi: "Já jsem spal venku..., já jsem byl v hospodě..., s každým jsem se seznámil, s každým jsem si připíjel..., no a najednou zavírali..., všichni se vypotáceli domů a já chtěl jít spát..., ale ta mříž dole před schodama byla asi zamčená...!! Tak jsem překlepal noc venku až doteď..." Je teda fakt v dost zuboženém stavu, protože teplo rozhodně nebylo a klimbal na nějaké lavičce před ubytovnou. "Prosímtě, a s kýms tam pařil?" ptáme se. "No já už nevím, bylo tam dost lidí, všichni se se mnou kamarádili, a dokonce jsem ani nic neplatil. Ale asi mě zná půl města, protože jak tady tak ráno za svítání polehávám, šine si to okolo nějakej žigulík, stáhne se okýnko a nějaký neznámý chlapík na mě zvesela volá: 'Márik, što ty tu??'" Markovo večerní předsevzetí "dám si ještě jedno pivko" tak dokonale padlo a jako přes kopírák zopakoval svoji "prvonoční jízdu" známou už z vandru ze Železných hor. Celkem se dost dobře bavíme, tato situace se stává legendou výpravy, ale současně se Kotel omlouvá Jarmilovi, který díky rannímu zmatku zůstal uvězněn na záchodě, potažmo na motelu a ven se dostal díky zfušovaným dveřím, které jednoduše vyháčkoval. Domlouváme se proto, že příště už hlavní vchod zamykat raději nebudem.

Velký trh v Mižhirji.

Centrum Mižhirje - v době konání trhu je zde opravdu živo.

Mezitím si k baru nenápadně sedá menší, nakrátko ostříhaný boreček a dává si kafe. Správně se domníváme, že právě tohle je náš průvodce Kolja, kterého známe z cestopisu. Vzápětí nám jej paní Střelcová představuje. Ihned je nám jasné, že chvála na něj byla zcela na místě: má solidní, přátelské a skromné vystupování, mluví výborně česky. Po snídani se přemisťujeme busem do centra Mižhirje, kde máme asi hodinku rozchod. Na tržnici umístěné mezi centrem a autobusovým nádražím je totiž dnes velký trh, na který se sjíždí lidé ze širokého okolí. Máme tedy příležitost pořádně nasát atmosféru a kolorit zdejšího obchodu, který je rozhodně daleko živější než ten v kamenných obchodech. Na trhu mají skutečně vše, na co lze jen vzpomenout. Hned na začátku nás upoutává stánek s horskými koly a náhradními díly (samozřejmě ruské nebo ukrajinské provenience). K mání jsou dále potraviny všeho druhu (domácí i trvanlivé), nápoje, domácí potřeby, koberce, kosmetika... A jak jinak než kvantum oblečení či obuvi. Místní slečny a paní tak mají ke svému pečlivému parádění opravdu nepřeberný výběr. A že tu chodí nadmíru načančané: povrch tržiště tvoří povětšinou sypaná drť v blátě, takže pohybovat se v tomhle marastu ve špičatých lodičkách a v šatech je opravdu velký kumšt. Je prostě vidět, že trh je zde událost a snad i společenské vyžití. Tento velký se prý koná dvakrát do týdne, jinak každý den je zde menší, kde jsou k mání především potraviny, ovoce a zelenina. Postupně si utváříme představu o cenách. Ceny zboží se pohybují asi na polovině českých, odpovídají úrovni zhruba konce osmdesátých let u nás. Jenže na druhou stranu: co zde nakupovat? Přece se s něčím nepotáhnem domů přes hranice a takovou dálku! Největší dojem na nás zanechává prodej koberců - složené na kapotě ojetého moskviče a všude okolo, z toho některé v blátě. Při této příležitosti Kotel dává do placu vyprávění kluků z Pedálovy party z jejich pobytu v Rumunsku: Trnkáč tam prý tehdy málem usmlouval cenu i nákup sedací soupravy za fantasticky nízkou cenu.
Mistrem trhu se však stává prošedivělý chlapík, který na skromném stolku nabízí nepřeberné harampádí odkudsi z půdy. Identifikujeme kusy drátů, staré jističe, nějaké elektrosoučástky snad z první republiky, fragmenty různých nástrojů... "Tady být Milda Hlušek, tak mu to tutově vykoupí a ještě si s ním perfektně pokecá. Anebo by mu tady mohl dělat konkurenci," ujišťují Kotel s Markem maje na mysli bývalého údržbáře od nich z práce, který je proslulý svojí shánčlivostí všeho možného i nemožného materiálu a součástek do čehokoliv. Nakonec kupujeme pouze něco k jídlu, především svačinu na dnešní den, t.j. pečivo a nějaké sladkosti. Kotel věrný zásadě "v cizích krajích okusit domácí speciality" zakupuje od starších manželů, prodávajících na kapotě žigulíku různé domácí produkty, šrůtek uzeného (asi za 4 hřivny) - prý se bude hodit do hor na túru.
Opouštíme tržiště kolem vyčouhlého a osmahlého žebráka v dlouhém kabátě, s kloboukem v ruce a pořád dokola omílajícího nějakou pověst nebo modlitbu - mimochodem je tak slavný, že se dostal i k nám do televize. V dokumentu o Podkarpatské Rusi byl totiž taky dost vidět. Je však třeba říct, že kromě něj jsme žádného jiného domorodce žebrat nikde neviděli, je to totiž pod jejich důstojnost. Nepočítaje však špinavé Cikánky s ještě špinavějšíma děckama, se kterými se však místní umějí vypořádat velice razantně (viz později).
Krátce si ještě procházíme střed Mižhirje. Je zde pošta, banka a pár obchodů. Ty jsou šedivé a omlácené a nebýt strohých reklam či nápisu "magazin", ani bysme nevěřili, že mohou fungovat. Ostatně, jak jsme se přesvědčili později, snad nikdo tam nechodí, protože ceny zboží se zde už silně blíží našim. Naproti tomu banka je uvnitř čistě evropského standardu - všude čisto, u páru okýnek jsou počítače, vestibul hlídá uniformovaný strážce.
V centru je díky trhu dost velký frmol lidí, takže se ani nedivíme, že po zaslechnutí našeho hovoru se s námi jeden místní chlapík dává do řeči. Tvrdí, že hrál závodně basket nebo co, a že prý u nás taky byl. Prý se měl celkem dobře, zato teď... Rezignovaně mává rukou a naříká nad současnou situací Ukrajiny. "Jó, to u vás na Západě, tam si žijete...". Podobné rozumování a naříkání v desítkách různých obměn pak na Ukrajině slyšíme ještě mockrát, z čehož definitivně usuzujeme, že všemožné mentorování, stěžování si na cokoliv jen ne na sebe a věčné hledání chyb u jakéhosi imaginárního státu je na Ukrajině národním sportem. Oproti nim jsou Češi v tomhle směru svatoušci.

Scházíme se v busu a konečně vyrážíme pryč z města. Marek si neopomněl koupit pivo Oboloň v litrovém plastu. Prý pořádného vyprošťováka. Stejně je nevyspalý, takže s ním dnes moc srandy nebude. Ještě k tomu pivu v plastu: jeho nabídka je zde snad ještě větší než klasických lahváčů. U nás by nám národní hrdost nedovolila pít pivo z plastu, ale na Ukrajině ho snad ani jinak nepijí. Je celkem výjimka, když se někde válí prázdný lahváč, zato plastových lahví od piva je všude jak nastláno. A nejen od piva. Ve městech - a na vesnicích už vůbec ne - neexistuje něco jako popelnice, či odpadkové koše, takže hromady odpadků se válí všude, kde se jen namane. Především u silnic a na březích říček a potoků. Prý je potom spláchne voda a je uklizeno. Z tohoto hlediska je Česko oproti Ukrajině zlatá uklizená zahrádka. Ale zase abysme nekřivdili: v centru Mižhirje jsme pár košů přece jen viděli, ale byly tak rezavé, že dno u nich prakticky neexistovalo...

Pohled ze Siněvirského průsmyku směrem na Mižhirji (údolí řeky Riky).

Siněvirský průsmyk - Kolja na infomapě vysvětluje dnešní program.

Na hlavní křižovatce v Mižhirji u starodávného dubu odbočujeme na Siněvir. Skutečně se zde říká "U dubu" a je zde i restaurace. Odtud začíná silnice vytrvale stoupat, protože musí překonat předěl mezi řekami Rika a Těrebla v Siněvirském průsmyku, konkrétně z nějakých 500 m.n.m. vyšplhat do 1000 metrů. Autobus kvílí v početných serpentinách až se vyhoupneme do pásma horských luk odkud se otevírají krásné výhledy směrem na Mižhirji a na mohutný hřeben poloniny Boržava. V průsmyku zastavujeme a vystupujeme u velké zdobené mapy a infotabule Národního parku Siněvir. Kolja vyskakuje na podezdívku a zezadu vyloví proutek upravený coby ukazovátko. Zřejmě ho tady má nachystané trvale. Seznamuje nás s našimi túrami, které můžeme podniknout v příštích dnech. Dnes bude na programu podkarpatská klasika: návštěva obce Koločava a odpoledne potom Muzea vorařství na Černé řece nedaleko Siněviru. Zdatnější mohou s Koljou vystoupit od Muzea vorařství k Mechovému jezírku na úpatí poloniny Piškoňa. Při sjezdu do Siněviru ještě zastavujeme u stylově upraveného pramene vody. Obec Siněvir je dlouze roztahaná v údolí Těrebly a zástavba prakticky plynule přechází do sousedního Něhrovce a Koločavy. Právě v Siněviru bydlí i Kolja. Přes léto provází turisty v horách a v zimě pracuje jako lyžařský instruktor.
Pomalu se kodrcáme na Koločavu. Zde jsou již silnice podstatně horší než v Mižhirji. Asfalt je pokrýval snad kdysi dávno, teď je to spíš široká prašná cesta s mnoha dírami. I koncentrace krav i koní se zde rapidně zvýšila. Udivuje nás, že dobytek prakticky nikdo nehlídá a nepase, snad semtam nějaká stará bábuška. Paní Střelcová nám vysvětluje, že krávy ráno vypustí ven a večer zase zaženou zpátky. Některým divokým koním se ještě pro sichr dost natěsno svazují přední nohy, aby nemohli utéct. Takových komicky poskakujících koňů se svázanýma nohama jsme potom viděli bezpočet. Děláme si srandu, že naši fanatičtí ochránci zvířat by z toho byli celí mimo.
Samotná Koločava je taky extrémně dlouhá obec. Mižhirja je se svou vybaveností proti ní Las Vegas, tady skutečně chcípl pes. Bezpečně poznáváme mohutnou budovu místní školy, kde se nachází Muzeum Ivana Olbrachta. Přesně jako na fotkách z různých internetových cestopisů: před betonovým mostrem busta předválečného komunistického spisovatele a poslance, který v Koločavě trávil několik let a dokonce zde natočil i film Marijka nevěrnice. Právě v této obci se inspiroval notoricky známým příběhem o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, který se pak za totality stal snad jedinou oficiální zmínkou o Podkarpatské Rusi. Není se ani co divit, vždyť to komunistům vyhovovalo: vykreslení prvorepublikového drancování "sovětské" země, příběh odvážného zbojníka, který bohatým bral a chudým dával, obraz zlých buržoazních četníků... Zkrátka typická ukázka ještě typičtější bolševické lži a překrucování faktů. Jak známo, Šuhaj byl ve skutečnosti vojenský zběh (což by se snad dalo pochopit), ale dal se na špatnou cestu, když po první světové válce začal loupit a krást - nerozpakoval se terorizovat i své vlastní sousedy. Četníci na něj pořádali marné zátahy, až nakonec i Šuhajovi komplici jej měli plné zuby a v horách ho umlátili sekerou. Jelikož byli s četníky domluveni na vypsané odměně, narafičili to později tak, že mrtvé tělo Šuhaje četníci ještě prostříleli, aby to jako vypadalo, že Šuhaje dopadli oni. Celá akce nakonec dopadla blamáží: zajedno se velitel četníků cukl a kumpánům Šuhaje jejich zásluhu dokonale zasklil, zadruhé jeho i další četníky neminuly popotahovačky, protože pravda o jejich "úspěchu" stejně vyšla po ohledání těla a vyšetřování najevo.

Hroby tří českých četníků v Koločavě, které zabil Šuhaj.

Koločavská škola s bustou spisovatele Olbrachta.

Učitelka Natalia Tumarec v Muzeu Ivana Olbrachta.

Tak, to byl takový všeobecně známý úvod ke koločavské legendě. Naší první zastávkou je dřevěný kostelík Sv. Ducha (cestou ze Siněviru nelze minout - je po levé straně). Je obehnán nízkým plůtkem a vzadu se nacházejí hroby tří zastřelených českých četníků. Jelikož nikde není přítomen člověk, který si na oplocení udělal "byznys" (za určitý bakšiš pouští Čechy k hrobům), většina fotochtivých z naší výpravy plot prostě přelézá a jde se na hroby podívat. Dále máme před sebou návštěvu malého muzea, které se nachází v přízemí zmíněné školy. Provází nás místní učitelka Natalia Tumarec, také notoricky známá z internetových cestopisů a i z televize. Muzeum je pouhopuhá jedna místnost za dřevěným přepažením v rohu chodby, ale exponátů a dobových relikvií je zde opravdu dost. Paní Natálka nám solidní češtinou podrobně vypráví celou šuhajovskou historii a seznamuje nás s působením Olbrachta. Po necelé hodince se přesouváme opět před školu s tím, že můžeme navštívit místní hřbitov, kde je kdesi vzadu Nikola Šuhaj údajně pohřben spolu se svým bratrem. Údajně proto, že hrob označila Nikolova dcera Anča (dnes už taky stará bábička) před několika lety. Hřbitov se nachází za odbočkou z hlavní ulice trochu do kopečka, asi deset minut chůze od školy. Brána je uzamčená, ale prý se zde běžně po schůdkách přelízá plot. takže tak činíme i my. V přední části jsou nové hroby, ten Šuhajův je až daleko vzadu, označený prostým křížem a tabulkou s vyrytými jmény. Spolehlivě nás k němu vede vyšlapaná pěšinka, protože asi každý Čech, který se zde vyskytne se jde podívat na ten "zázrak". Kdybychom si to nechali ujít, vůbec nic se nestalo. Zato je aspoň ze hřbitova pěkný výhled na Koločavu i okolní poloniny.
Vracíme se zpět do centra dědiny, kterému vévodí z jedné strany socha jakéhosi bohatýra a z druhé strany ruina polorozpadlého baráku, který měl sloužit nyní neidentifikovatelnému účelu. Právě asi před chvílí přijel autobus, protože křižovatka se hemží asi dvěma desítkami svátečně vystrojených vesničanů, kteří se postupně rozcházejí na všechny strany. Tipujeme, že přijeli z trhu z Mižhirji. Na nás se bohužel lepí nevzhledná mladá Cikánka s ještě otravnějším děckem: neustále drmolí nějaké modlitbičky o pánbožkovi a hospodinovi a somrují peníze. Nikdo jí nic nedáváme, akorát pár starších lidí od nás se pochopitelně nechává obalamitit a něco jim strkají. Samozřejmě, že Cikánka s klukem se na nás tím pádem lepí ještě víc a šourají se za námi až k nově vybudované hospodě.
Tedy přesněji řečeno, hospoda je nově zrekonstruovaná a ve skutečnosti pochází ze staré prvorepublikové četnické stanice, na jehož dvoře je na dobové fotografii zobrazeno Šuhajovo prostřílené tělo. Není třeba asi zdůrazňovat, že hospůdka vznikla díky učitelce Natálce, která ji provozuje a vlastní. Uvnitř je to celkem stylové - dřevěné lavice, bar, po stěnách nějaké dobové domácí nástroje. Chceme dát učitelce vydělat, takže většina výpravy si objednává pivo, čaj nebo kafe. Už před naším příchodem bylo uvnitř pár děcek, které k hospodě asi tak nějak patří - všechny upoutávají tři asi dvanáctiletá děvčata oblečená "prostě letně" (šatečky a naboso nebo v pantoflích). Aby to opět nebyli naši důchodci a důchodkyně, kteří na holky začínají soucitně žvatlat, přičemž ty jim evidentně nerozumějí ani slovo a mají z toho skoro čurinu. Vrcholem "koloniálního výstupu" je drezúra ze strany pana Lišky, který holky jako cvičené opičky navádí po hospodě při "jakoby náhodné chůzi" a hodlá si natočit tuto trapnou scénku na video jako nějaký "autentický záběr ze zaostalé Ukrajiny". Asi napotřetí děvčatům dochází, co se po nich chce a s uchichtáváním projdou milostivě Liškovi před kamerou. Potom už asi mají zájmu exotů ze Západu plné zuby a odcházejí před hospodu. Mezitím se do lokálu nasomruje mladá Cikánka a s klukem žebrá o stošest. Opět se nachází pár slabomyslných, co by ji snad něco dali, ovšem náhle je Cigoška ostře vypoklonkována sviňským krokem samotnou Natálkou. V duchu jí tleskáme, protože drzost těchto přičmoudlých somráků nezná na Ukrajině mezí a jak jsme se přesvědčili, místní s nimi jednají skutečně nekompromisně.
Kotel se posléze odebírá na "onu místnost", která se nachází přes dvorek ve formě zbrusu nových tureckých záchodků a cestou zpět potkává Liškovy oběti - tři holky, které mu předtím musely pochodovat před kamerou. Po krátké ruské konverzaci, které jediné holky konečně rozumí, je aspoň pro naši partu jasno: "Tak pánové, ty holky jsou až z Kyjeva, prej jsou tady na prázninách - vsadil bych se, že jejich rodiče mají víc peněz, než my s Liškou dohromady," hodnotí Kotel realisticky. Pak už je nejvyšší čas na odjezd z Koločavy, kterou na závěr křtíme jako největší díru Podkarpatska. Nebýt bolševického pisálka, ani pes po ní neštěkne. Ale budiž jí zájem turistů přán - hlavně, aby tady nechali nějaký ten peníz.

Druhá půlka dne je vyhrazena pro návštěvu Muzea vorařství na řece Ozerjance. Znamená to tedy, že z Koločavy se vracíme zpět na Siněvir a dále jedeme na sever směrem na Siněvirskou Poljanu. Kousek za Siněvirem už začíná Siněvirský národní park do nějž se vjíždí stylovou dřevěnou bránou se závorou. Zde je třeba zaplatit menší poplatek za vstup, případně za vjezd autem či autobusem. Náš bus zůstává před bránou, protože je zbytečné, aby zajížděl na území parku. Jdeme tedy pěšky, stejně je to na muzeum pár kilometrů klidné chůze (Marek poctivě tuhne po probdělé noci, takže se omlouvá, že nepůjde a zůstává s filozofem Liškou v busu). Hned za strážní budkou je rozcestí, kde se vydáváme vpravo do postranního údolí Ozerjanky. Cestu lemují betonové bunkry tzv. Arpádovy linie. Byly zde narychlo vybetonovány před koncem války a měly zamezit postupu Rudé armády přes karpatské hřebeny. Jak známo, Maďaři jsou z vojenského hlediska úskoční zbabělci, takže utekli z Podkarpatska dřív, než se sem Rusové dostali, takže se tu snad - na rozdíl třeba od Dukly - ani nebojovalo. S našimi "řopíky" jsou tyto bunkry nesrovantelné - zde se jedná víceméně o betonovou kostku zapuštěnou do země s jednou střílnou. Stačilo pár granátů a bunkr, respektive osádka, byli po smrti. Dále je údolí lemováno výstražnými tabulemi s příšerně namalovanými zvířátky nabádající k ochraně přírody. Semtam lesy střídají malé loučky, na kterých vesničané shrabují seno do oborohů (místní typ seníku se zvedací střechou), jinde už seno nahazují na korbu Zilu, nebo koňský potah.

Zvenku nyní vypadá Muzeum vorařství jako ruina (důsledek ničivé povodně)...

... uvnitř přece jen funguje stylová expozice o plavení dřeva.

Milan u Mechového jezírka.

Po hodince pohodové procházky docházíme k soustředění několika srubových staveb, z nichž je samozřejmě nepřehlédnutelná polostržená budova Muzea vorařství. Před několika lety při katastrofálních záplavách byla totiž "klauzura" protržena a část muzea zničena. Jeho tehdejší podobu známe alespoň dle fotky v průvodci, nyní ho existuje jen půlka. Je to obrovská škoda, že se ještě nenašly peníze na opravu celého areálu, ale snad někdy bude vše opraveno. A proč "klauzura"? Ne snad proto, že i zde by měl náš pan prezident pomník, ale proto, že podobné přehrady na plavení dřeva konstruoval před více jak sto lety nějaký jeho jmenovec. Systém spočíval v tom, že se postavila hráz na zadržení vody s důmyslnou soustavou stavidel. Až byla přehrada naplněna, voraři nachystali vory a hrázný pustil vodu. Na přívalové vlně pak voraři pluli až daleko do údolí. Jak jsme se dozvěděli později, dřevo se plavilo až do Tisy a Dunaje. Podobných "klauzur" bylo na Podkarpatsku několik. Kolja krátce domlouvá se správcem muzea prohlídku, takže za pár okamžiků jsme už vedeni po malém mostku do zbytku hrázního objektu - podlouhlé roubené stavby, kde se ovládaly stavidla. Průvodce nám pomalou řečí vysvětluje historii a všechny podrobnosti o "klauzurách", takže mu celkem dokonale rozumíme. Neopomene zdůraznit, že práce vorařů byla velmi nebezpečná a každoročně prý na Ozerjance několik z nich zahynulo. Proto se této horské říčce říká Čorna rika. V zachované části muzea je pak podrobná expozice různých modelů vorů a dobových relikvií - opravdu poutavé a velmi zajímavé. Po prohlídce máme chvíli na odpočinek a svačinu před muzeem, je tu pár lavic a stolů, dokonce i koliba-šašlična, ale ta není v provozu (snad jen po předchozí domluvě se správcem). Tak aspoň poprvé můžeme do pravé podkarpatské koliby aspoň nahlídnout, abysme se náležitě mohli těšit na její skutečnou návštěvu - uvnitř je středové ohniště, nahoře v kruhové střeše otvor coby komín a dokola nahrubo opracované stoly a lavice.
Po svačině se oddělujeme coby "těžší" skupina a následujeme Kolju na lesní stezku. Jedná se o jednu z mála značených turistických cest, která nás dovede až vysoko nad údolí, na úpatí poloniny Piškoňa k tzv. Mechovému jezírku, jinak zvanému též Ozirce. Úzká stezka se klikatí hlubokým smíšeným lesem stále vzhůru. Porost je hustý, že za chvíli nevidíme nahoru ani dolu, na stezce je doslova přítmí, takže jsme zvědavi, jak vysoko se vlastně budeme šplhat. Asi po necelé hodince nakonec vylézáme na širokou lesáckou cestu, která už vede prakticky po vrstevnici. Ještě asi dva kilometry, z cesty krátce odbočujeme a stojíme nad tajemným Mechovým jezírkem. Své jméno má odvozeno od četných mechových ostrůvků, které plavou na hladině a jsou už dokonce porostlé malými smrčky. Kolja upřesňuje, že se nacházíme ve výšce 1250 metrů nad mořem. Nad jezírkem je přístřešek (dalo by se zde přespat) a na druhé straně je taky nějaký otevřený srub. Jezírko si tedy obcházíme po dřevěném povalovém chodníku (něco jako na Kladské, ale v miniaturním). Po obhlídce se vydáváme na zpáteční cestu. Z lesácké cesty už nezabočujeme na značenou stezku vedoucí k Muzeuu vorařství, ale pokračujeme stále dál. Chvílemi nás chytá drobný deštík, tak máme trochu strach, aby se nespustil liják, ale naštestí zůstává jen u těch pár kapek. Kolja nám vysvětluje, že sejdeme k Těreble ještě před bránou do parku: u pily, kterou jsme také po cestě autobusem viděli. Po nesčetných serpentinách (opět asi necelá hodina cesty) konečně scházíme přímo do areálu pily, přecházíme most přes řeku a vracíme se zpět k čekajícímu busu. Zde se setkáváme s klimbajícím Markem, který flašku Oboloně už hrdinně vypořádal.
Nezbývá, než aby Kaňka nakopl stroj a vracíme se přes Siněvir, kolem pramene a průsmyk do naší základny v Mižhirji. Po večeři jdeme opět do baru na pivko, ale protože máme za celý den dost, jdeme brzy spát. Tentokrát i Marek, který si konečně může užít první noc v Mižhirji v posteli a ne na lavičce :-)

(konec 3. dne)

DEN DRUHÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN ČTVRTÝ