Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus

Den druhý - čtvrtek 29. července 2004:

Užhorod:
- ráno setkání s dr. Latkou, paní Buksarovou a zástupci užhorodské univerzity v hotelu Visit
- dopoledne prohlídka města za doprovodu dr. Latka (centrum, Galago, památník TGM)
- v poledne oběd na nábřeží (šašlik), poté odjezd směr Mukačevo
Mukačevo:
- individuální prohlídka centra, pěší zóna
- poté odjezd směr Chust a Mižhirja
- večer ubytování v Mižhirje, motel Randez-vous

Užhorod, centrum města. Pohled od zmiňovaného knihkupectví do pěší zóny, ulice Vološyna.

Ráno se budíme podle nařízeného mobilu už v šest hodin. Dle pokynů máme co nejdříve vyklidit pokoje a zájezd má směřovat do centra Užhorodu na prohlídku města. Kotel s Milanem však mají ještě díky panu Chytilkovi dojednanou v hotelové restauraci schůzku s předsedou Klubu T.G.Masaryka doktorem Ivanem Latkou a předsedkyní spolku J.A. Komenského Olgou Buksarovou.
Dokumentární film o Podkarpatsku ve stati o výuce českého jazyka na užhorodské univerzitě nás totiž inspiroval k tomu, abychom studentům předali nějaké materiály týkající se Třebíče. Díky pochopení tiskového mluvčího třebíčské radnice jsme za tímto účelem získali výtečné propagační materiály, knihy a videokazety o našem městě. Aspoň tímto způsobem rádi přispějeme k rozšíření učebních pomůcek v češtině. Pan Latko už na nás čeká v prázdné restauraci. Bezpečně ho poznáváme, neboť ho známe už z dokumentu. Srdečně nás vítá a děkuje za náš zájem o dění na Podkarpatsku. Je to opravdu velmi přátelský, bezprostřední a velmi vzdělaný člověk, takže si máme o čem povídat, jako bysme se znali odjakživa. Po chvíli přichází paní Buksarová, která umí též výborně česky a která se svojí výřečností a srdečností nezůstává za panem doktorem vůbec pozadu. Jako bonmot nám připadá její naprosto vážně míněná nabídka: "Nechcete se podívat do Kyjeva? Je to kousek - jako odtud do Prahy..." Vzápětí přichází i čelný představitel užhorodské univerzity, kterému předáváme materiály o Třebíči s přáním, aby našly u studentů využití. Na závěr příjemného rozhovoru už jen společné foto a přípitek ukrajinskou vodkou (náš první).
Pan Latko s paní Buksarovou mají být našimi dnešními průvodci po hlavním městě Zakarpatské oblasti, takže nás doprovázejí do autobusu, který je připraven před hotelem a všichni už jsou v něm usazeni. Přejíždíme blíže do centra na ulici Bercszéniho. Zde bude mít autobus stanoviště a my půjdem do města. Takže vzhůru do ulic poprvé pořádně nasát ukrajinský kolorit a realitu!

Na proslulou užhorodskou tržnici (rynok) je to přes ulici, stačí jen přejít světelnou křižovatku. Okamžitě nás práskne do nosu příšerný smrad zplodin z výfukových plynů kvanta aut. Ulice je úzká, takže co chvíli stojí na červenou šňůra aut a nad nimi se vznáší smog. Uvědomujeme si, že takovýto smrad z aut býval kdysi i u nás - když se ještě jezdilo na olovnatý benzín. Fujtaxl. Postupně si ale na aroma zvykáme - co se dá dělat... Krátce procházíme tržnici (její venkovní část) zaplněnou stánky se vším možným zbožím. Mají tu opravdu všechno - nejvíce nás zaujímá volně ložené maso. Dalším četným sortimentem jsou cukrovinky a také všemožné pečivo, po kterém pokukujeme nejvíc, protože je právě čas na rychlou "snídani". Nemáme však ještě ukrajinské peníze - hřivny - protože jsme si je nechtěli měnit hromadně na celnici. Z cestopisů totiž víme, že není žádný problém si dolary vyměnit v Užhorodu prakticky na každém rohu. Zcela mylnou se však ukazuje informace z cestopisů, že na tržnici "se dá platit i dolary": prodavačce pečiva nabízíme dolary v přepočtu, ale ta omluvně kroutí hlavou, že dolary nechce a ukazuje stranou: "Vot, tam valutčik." Po okamžiku tápání si dovozujeme výraz "valutčik" ke slovu "valuta" a je nám jasné, že muž této profese je ten pravý, který nám je schopen vyměnit peníze. U vstupu na rynok postává mohutný na krátko střižený Rambič v mohutných šusťákových kalhotách a přiléhavém triku. Proč má šusťáky tak plandavé je nám jasné vzápětí - kapsy má totiž nadité neskutečným množstvím bankovek všech možných druhů. Na naši otázku: "Dolary?" kývne hlavou, pootočí se kousek stranou, na kapesní kalkulačce naťuká cifru 5,25 a tázavým pohledem zkoumá, zda s kurzem souhlasíme a kolik chceme vyměnit. Měníme si každý prozatím po 50 dolarech (262 hřiven). Valutčik z bakule ohmataných bankovek odpočítá každému jeho částku a nechá nás peníze přepočítat. No prostě poctivec...
Konečně tedy máme v kapse místní tvrdou měnu a můžeme začít utrácet. Vracíme se zpět k naší skupině, která pod vedením pana Latky právě začíná prohlídku města. Hned vedle venkovní části tržnice je náměstí Korjatovyča se stanovištěm taxi a začíná zde - na místní poměry - dlouhá ulice Korzo. Hned na rohu nás zaujímá velký rohový dům v "pražském" střihu přičemž pan Latko nám potvrzuje, že před válkou to byla nějaká banka. Procházíme celou ulici Korzo a na jejím konci nám náš průvodce doporučuje návštěvu místního knihkupectví. Bez váhání tam vstupujeme a nejsme ani překvapeni, když rozlehlý obchod je takřka v západním stylu s obrovským množstvím knih. Skoro jako v Třebíči "u Demla". My se pídíme především po mapách Zakarpatí. Prodavačka nám nabízí celkovou mapu 1:200000, která obsahuje především silniční síť, ale pro základní orientaci stačí. K mání jsou zde i velice kvalitní "stovky" (1:100000) jednotlivých rajónů, ale bohužel zjišťujeme, že Mižhirji a okolí momentálně nemají. Kupujeme tedy aspoň tu "dvoustovku". Mladá prodavačka nemá nějak nazpátek drobné (cca 3-4 hřivny), ale na naše české klasické "to je dobrý, to nechte" nám za každou cenu nutí nějaké drobnosti (záložky do knih), aby cenu dorovnala. Dovtipujeme se, že na Ukrajině se nějaké tringelty a spropitné asi nenosí (později potvrzeno).

Centrum Užhorodu - římskokatolický kostel na ulici Vološyna.

Milan u busty prezidenta T.G.Masaryka.

Hned naproti knihkupectví přes ulici Korzo začíná ulice Vološyna, která je v podstatě pěší promenádou nejužšího centra Užhorodu. Jak jsme snad ale dobře pochopili, říká se Korzo asi celému centru města, kde je pěší zóna. Přecházíme tedy do ulice Vološyna a pan Latko nám vykládá o historii města a jeho pamětihodnostech. Právě míjíme římsko-katolický kostel a o kousek dál se nachází bývalá židovská synagoga, po válce však přestavěná na filharmonii. Maďaři totiž veškeré židovské občany Podkarpatska vyvraždili (resp. poslali je do koncentráků), po válce navrátivší se jednotlivce Rusáci rozprášili po Sojuzu a synagoga tak ztratila své opodstatnění. Současně se rozhlížíme i po ostatním ruchu v pěší zóně. Jsme příjemně překvapeni, že se tu nachází množství obchodů, bister a restaurací. Domy jsou vesměs čerstvě opravené a všechno se díky dopolední hodině právě otevírá. Nicméně občasným nahlédnutím do průjezdů a dvorků vidíme, že fasády jsou jistým druhem Potěmkinových vesnic, protože uvnitř bloků je celkem solidní bordel (o dost větší než u nás). Na konci ulice Vološyna se nachází zbrusu nový obchodní dům, při jehož bližším prozkoumání zjišťujeme, že je plně klimatizovaný, superčistý a že funguje zhruba tak, že jednotliví prodejci si zde pronajímají jednotlivé obchůdky. 80% obchodů po celém centru tvoří butiky s poslední módou, zbytek jsou hospůdky a banky. Odtud odbočuje vlevo nahoru Kapitulní ulice směrem k řecko-katolické katedrále, hradu a skanzenu, ale my odbočujeme vpravo k synagoze. Pan Latko nás ubezpečuje, že prohlídka hradu a skanzenu bude na programu poslední den našeho pobytu na Podkarpatsku. Díky další jeho známosti - mimochodem jsme si všimli, že se náš průvodce cestou po Užhorodu srdečně zdravil snad s každým druhým kolemjdoucím - nás pouští i do bývalé synagogy, nyní tedy filharmonie. Právě zde jedna slečna cvičí na varhany, takže její famózní vystoupení odměňujeme spontánním potleskem. Synagoga stojí vlastně již u břehu řeky Už a na prostorném Fencykově náměstí, spíše známém jako Divadelní (Těatralnaja ploščaď). Je zde také lávka pro pěší přes řeku a na našem břehu začíná další zajímavost: nejdelší lipová alej v Evropě, která byla - jak jinak - založena za první republiky, takže ji nyní tvoří již mohutné stromy. Těatralnaja ploščaď tvoří další příjemné promenádní centrum - místní střední třída tu posedává na lavičkách či v nábřežních hospůdkách. My se zatím vydáváme podél aleje, tj. po nábřeží Neznaležnosti, přičemž po pravé ruce začíná prvorepubliková čtvrť Galago složená z typických dejvických činžáků (maximálně čtyřpatrových) a bývalých správních budov. Pan Latko nám ukazuje, kde bylo velitelství četnictva a policie a bývalou státní banku. Je zajímavé, že sedmdesátileté budovy přežily až do dneška prakticky bez jakýchkoliv úprav a rekonstrukcí. Marek si odskakuje do malé trafiky prozkoumat ceny kuřiva a samozřejmě i nějaké nakoupit, takže nám hned zvěstuje: "Koupil jsem nějaké ukrajinské Primy za dvě hřivny a pak nějakou trávu jménem Kozák za sedmdesát kopějek!" Tipujeme, že Primy jsou zhruba jako naše Petry (dost často je kouří Ukrajinci, kteří u nás dělají) a Kozáky asi jako bývalé Zorky - ceny tedy jako u nás za bolševika. To Marek ihned potvrzuje, neboť nejdražší měli v trafice Marlbora za 4 UAH!
Na nábřeží vidíme pyšnou sochu sedícího Augustina Vološyna, prvního (a posledního) prezidenta tzv. Karpatské Ukrajiny. Pan Latko nám vysvětluje, že on coby Čechoslovák ukrajinského nacionalistu Vološyna neuznává, poněvadž se zasloužil o rozbití svazku Podkarpatské Rusi s předválečnou první republikou. Tento "jednodenní" prezident Karpatské Ukrajiny ostatně dopadl neslavně: po obsazení země Maďary se pokorně spakoval do Prahy odkud ho po válce odvlekli ruští agenti a samozřejmě ho zavraždili. O kousek dál nás již čeká přívětivější zákoutí. Těsně v sousedství mostu přes řeku Už (vybudovaného - jak jinak - před válkou) je malý parčík, kde nám náš průvodce s velkou pýchou ukazuje skromnou bustu prvního prezidenta ČSR T.G.Masaryka. Ostatně pan Latko coby předseda Spolku TGM se asi největší měrou zasloužil o to, aby zde stála. Nezapomněl zmínit i velké problémy, které před pár lety vyvolali ukrajinští nacionalisté a dělali vše pro to, aby zde busta nebyla. Není bez zajímavosti, že kdysi Česká televize uvedla krátký dokument z odhalení busty TGM. Aktivity a demokratické smýšlení Spolku TGM (i jiných rusínských organizací v Užhorodě) jsou opravdu pozoruhodné, zvláště v porovnání s apatií a neznalosti historie naší země, se kterou se lze hojně setkat u nás, v mateřské části někdejšího Československa. Na druhou stranu je však třeba podotknout, že tyto aktivity vyvíjí na Podkarpatsku spíše jen úzký okruh intelektuálů, kteří mají z předválečné minulosti vztah k ČSR. Jinak jsme se setkali spíše s typickou sovětskou nevědomostí a následně upnutou ukrajinizací - výsledkem čtyřicetiletého promyšleného vymývání mozků, důsledné asimilace rusínského obyvatelstva a importu východních přistěhovalců.

Užhorod - architektura první republiky:

Budova zemského úřadu Podkarpatské Rusi, dnes sídlo oblastní rady Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

Správní budovy v ulicích Galaga - velitelství četnictva a státní banka.

Od busty TGM se vydáváme nazpátek do historického centra Užhorodu. Nejdeme však po nábřeží, ale ulicemi Galaga k mohutné prvorepublikové budově tehdejšího zemského úřadu. Byla postavena v roce 1936 a jakoby z oka vypadla funkcionalistickým palácům v Praze či Brně. Kotel trefně porovnává budovu zemského úřadu například s brněnskou právnickou fakultou. Nyní v paláci sídlí oblastní rada Zakarpatské Ukrajiny. Díky známostem pana Latka můžeme dokonce dovnitř, do velké prosvětlené dvorany uprostřed objektu. Mezitím, na dotazy některých z nás, náš průvodce osvětluje finanční situaci Užhoroďanů (tedy toho, kdo je zaměstnán) - plat se prý pohybuje v rozpětí od 300 hřiven (většina zaměstnanců) po nadprůměrných 600 hřiven. "Ale tady," rozhazuje rukama pan Latko, maje tím na mysli úředníky oblastní rady, "tady berou tisíc hřiven!" s despektem se skoro hněvá Latko. Rozumíme mu v tom, že se jedná výhradně o Ukrajince a lidi oddané režimu centrální vlády, ale po přepočtu na našich 5 tisíc korun si uvědomujeme, že u nás by si za tento peníz slavní byrokrati nezaplatili pomalu ani nájem.
Kousek za správní budovou nám Latko ukazuje další raritu, na kterou je náležitě pyšný. Tentokrát však nezvedáme zrak k nějaké budově, ale zůstáváme při zemi. Poklopy kanálů a vodovodu jsou zde také originální prvorepublikové s uvedením názvu firmy, která je zde kdysi instalovala. Vzniká tak zajímavá slovní hříčka: Ing. Matička - Praha. Ty samé nápisy jsou i na litinových hydrantech. "Vidíte, máme tu památku na matičku Prahu," říká pyšně ale s úsměvem pan Latko. Přes Poštovní náměstí se vracíme pomalu na Korzo, kde prohlídka končí a my máme asi dvě hodinky volno, čili rozchod po městě dle libosti. Naše parta samozřejmě jednoznačně prahne po návštěvě nějaké stylové hospody, kde bysme konečně ochutnali místní pivo, ale mohli se i najíst, protože je právě doba oběda a snídani jsme moc nedali. Jelikož jsme si předtím všimli, že na nábřeží u Divadelního náměstí jsou pěkné zahrádky, míříme právě tam. U jedné hospůdky vidíme i rožně na šašliky, takže bez váhání usedáme. Ačkoli zde obsluhují dvě vyžilé ale snad ještě pohledné servírky, čekáme na obsluhu o poznání déle než u nás, prostě žádné stresy. Objednáváme naše první ukrajinské pivo - bohužel zde nemají vyhlášený Oboloň (něco jako ukrajinská Plzeň), ale čepují zde Lvovské. Taky ujde. Jak Lvovské, tak i Černihovské (které zde taky mají) však patří k unifikovaným a zglobalizovaným pivům, něco jako je u nás Gambáč, Staropramen a ostatní produkty obřích pivovarů. Dále si objednáváme šašliky (je to vlastně jakési ražniči na jehle dělané na roštu nad žhavým uhlím). Donesou to pro všechny dohromady na jednom velkém talíři a každému z nás pak dají ještě jeden normální talíř s čerstvou nakrájenou zeleninou (okurky, rajčata...) a vidličkou. Ostatně jak jsme si všimli později, v hospodách rozhodně zeleninou nešetří a vždy jí dávali k jídlu celkem solidní kopec. Zjišťujeme, že tento šašlik není bohužel z mladého telecího jak by měl správně být, ale ze skopového. Přesto si celkem pochutnáváme. Na placení také chvíli čekáme (žádné stresy, že?); účet činí něco přes 70 hřiven pro šest lidí. Cena piva se zde blíží k našemu (4 UAH) čili dvacku, 150gramový šašlik stál kolem 8 UAH (40 korun). A to ještě tato hospůdka patří k těm dražším.
Po obědě míříme na ulici Bercszéniho, kde máme cca ve 13 hodin sraz k odjezdu z Užhorodu. je zajímavé, že centrum je celkem uklizené - až na všydypřítomné smečky toulavých psů (neškodní). Čím dále od centra, počínaje okolím tržnice, je už celkem solidní bordel, který vrcholí právě na Bercszéniho ulici hromadami odpadků. Prostě zde nemají popelnice, tak to vysypou na krajnici a hotovo. Třeba to někdo někdy odveze. Mezi tím se proplítají načančané slečny v lodičkách - celkem dobrý paradox. Chodníky jsou zde navíc prašné, možná někdy měly asfalt nebo dlažky, ale momentálně mají podobu prašného mlatu, takže když zaprší, mají asi chodci celkem veselo. Náš bus už stojí u malé kavárničky a pomalu se k němu trousí naši spolucestující. Pan Latko - jak jinak - vesele rozpráví s každým přítomným, i s několika známými v kavárničce. Pak už se s našimi průvodci loučíme s tím, že nás budou očekávat zase za týden; a odjíždíme severním směrem, kde se napojíme na obchvat města. Periférie Užhorodu tvoří samozřejmě paneláky, oproti kterým jsou ty naše zlaté klícky. Údržba budov tu zcela jistě žádná nefunguje, takže jak zde ty sídliště cca před třiceti lety postavili, tak od té doby na baráky nikdo nešáhl: oprýskaná a nikdy nenatíraná okna, semtam už z panelů odpadávají kusy betonu, balkony v havarijním stavu. Vybavenost a zeleň veškerá žádná, chodníky málokde, zato všude parkují omlácené žigulíky, semtam mezitím pobíhají psi i jiné zvířectvo. Na druhou stranu však paneláky nejsou příliš vysoké (maximálně do šesti pater) a jsou od sebe celkem rozumně daleko. Za širokým obchvatem začíná typická příměstská krajina tvořená stovkami zahrádek a chatek, které se táhnou po mírně zvlněných kopečcích až k temným zalesněným hřebenům. Po mostě se přehoupneme přes hlavní železniční trať na Velký Berezný a Užocký průsmyk a stáčíme se poněkud k jihu kde se napojujeme na autostrádu vedoucí od Čopu na Mukačevo. Dálnice v pravém slova smyslu to není, nemá totiž mimoúrovňové exity, pouze křižovatky s odbočovacími pruhy, případně obří kruhové objezdy (to když se autostráda kříží se silnicí vyšší třídy). U kruhových objezdů je zpravidla benzinka evropské třídy, povětšinou společnosti Maveks. U jedné takové zastavujeme, aby řidič dočepoval nádrž po okraj. Zde jsou ceny pohonných hmot: benzin 80 oktanů = 2 UAH (kdysi u nás jako Normal), 92 okt. = 2,70 UAH (náš Speciál), 95 okt. = 2,90 UAH (náš Natural), nafta = 2 UAH - pro převod na koruny si prosím vynásobte pěti(!).

Pak už to valíme směr Mukačevo. Pojem "valíme" myslím smrtelně vážně, protože autostráda M-06 je nově postavená (nebo asi zrekonstruovaná), dvouproudová, avšak většinou bez jakýchkoliv pruhů, takže v jednom proudu se vedle sebe vejdou v pohodě čtyři auta. Povrch však není úplně ideálně rovný, takže se poněkud houpeme, ale pan Kaňka to drtí "co to dá" (cca 120 km/h), navíc je zde poměrně malý provoz, takže nás nic nezdržuje. Takhle je autostráda postavená až po Seredné (obchvat) zhruba v půli cesty mezi Užhorodem a Mukačevem, dál je poněkud užší, ale stále ještě rychlá. Na novou vozovku však nebudou místní řidiči asi dlouho čekat, protože ze Seredným se mohutně buduje pokračování zmíněné autostrády. Ostatně my stejně sjíždíme do Seredného, kde vystupuje náš "duchovní zájezdu" kněz Eichler, aby zde na pár dní navštívil známé. Mukačevo tato dálková silnice také míjí a paní Střelcová nám vysvětluje, že tento mezinárodní tah byl postaven v roce 1980 před moskevskou olympiádou a vede přes Verecký průsmyk až do Kyjeva. Do druhého největšího města Podkarpatska Mukačeva musíme tedy sjet po přivaděči.
Na okrajích tohoto města také vrcholí svérázná architektura rodinných domků stavěných absolutně živelně a bez ladu a skladu - jak jsme si všimli už po cestě. Domy jsou poměrně velké s nízkými sedlovými střechami, z valné části v různém stupni rozestavěnosti. Některé jsou kupodivu obydleny, dost z nich je však evidentně nedostavěno a nikdy snad dostavěno nebude. Připadá nám, že majitelé vyhnali hrubou stavbu, ale pak asi došly peníze, tak to nechali být a podle toho to tak teď vypadá. Některé domy jsou opuštěné evidentně již deset let. Na některých je vidět, že jeden rok třeba majitel sežene práci u nás a za vydělané peníze zase v něčem pokročí. Jak kolikrát říkají Ukrajinci pracující u nás, za několik let si na dům opravdu vydělají - ale ono už to možná dnes ani tak neplatí. Některé vily jsou opravdu ve stylu paláců (typické sovětské "balšóje, balšóje"), ale opuštěné a zarostlé lebedou a neomítnuté vypadají neskutečně bizarně. Z těch stovek domů, co jsme po cestě viděli, se dalo opravdu jen na prstech spočítat, který byl hezky upraven s pěknou zahradou, střiženým trávníkem a třeba i bazénem.

Mukačevo - Milan s Markem u sousoší Cyrila a Metoděje.

Mukačevo - novogotická radnice na náměstí Míru.

V Mukačevu parkujeme na centrálním náměstí Míru, kde je poměrně velký provoz a velké soustředění autobusů a všemožných maršrutek. Ale jen na okraji u římsko-katolického kostela, dále pokračuje pěší zóna. Máme asi hodinku čas na individuální prohlídku středu města a především na občerstvení. S vedoucí se domlouváme, že nemá význam navštívit místní známý hrad Palanok, vypínající se na vysokém kopci nad městem. Především proto, že zde prý operují otravné cikánské gangy a prohlídka jako taková prý není moc zajímavá - o hodně lepší je hrad v Užhorodě.
Jsme překvapeni, jak je mukačevské náměstí Míru krásně zrekonstruované a fasády září novotou. Jedná se vlastně o široký bulvár s mnoha obchody a bankami, uprostřed osázený zelení a lavičkami. "Hele, to je skoro přesně jako náměstí u nás v Třebíči," upozorňuje Kotel, když v řadě starších domů se sedlovými střechami zmerčíme atypickou "krabici" silně připomínající předválečný třebíčský hotel "Zlatý kříž". A aby byla podobnost s naším rodným městem dokonána, na konci náměstí s překvapením koukáme na jakou jinou sochu, než Cyrila a Metoděje! Pravda, zde jsou slovanští věrozvěsti v trochu jiném postavení než v Třebíči, ale podobnost je opravdu symbolická. Na konci náměstí se tyčí známá novogotická radnice Bilyj budynok (ve skutečnosti je světlezelená) a pěší zóna se zde láme vlevo do ulice Puškina. Naše parta vynechává návštěvu nedaleké tržnice. Jak nám později Jana ukazuje na digitálu, mají zde k mání doslova záplavu fantastických kytic. Jedna svatební kytice asi třiceti růží vyjde na nějakých sto, stopadesát korun. My se zatím usazujeme v jedné z nejlepších hospůdek, respektive v její uliční zahrádce pod velkými slunečníky, relaxujeme a sledujeme víceméně ospalý rytmus pěší zóny. Je poměrně teplo, slunce pere naplno, takže v centru není moc lidí. Dáváme opět pivko a Jarmil tentokrát objednává i kořalku - nějaký koňak a vodku. Na zahrádce jsme svědky zajímavého úkazu: jelikož se všude potuluje vedle psů i dost koček, jedna taková se líně prochází mezi židlemi. Na parapet okna však usedá nepozorný brabec, kočka znehybní a čeká. Sotva Milan vytáhne foťák, hop-hop a skok, a nebohého brabčáka má číča v zubech. Pak už platíme, jdeme si odlehčit (mimochodem místní hajzlík byl asi ten nejlepší jaký jsme na Ukrajině viděli, měl i splachování na fotobuňku) a ubíráme se zpět k autobusu. Než se dostaví ostatní, kupujeme si u stánku ještě velký masový piroh.
Kaňka vymotává bus uličkami Mukačeva do směru na Chust. Státní silnice R-03 je už o třídu horší než předchozí autostráda, avšak stále ještě v ucházejícím stavu. Krajina se zde už mírně vlní a cesta je lemována mnoha vinicemi. Ovšem dle jejich stavu (všechno zarostlé trávou a jakoby neudržované) se dohadujeme, zda jsou vůbec využívány. Ale asi ano. U vesnice Pistrjalovo nás paní Střelcová upozorňuje na gigantickou novodobou zříceninu po pravé straně. Jedná se o nikdy nedostavěnou radarovou stanici maskovanou jako obrovský věžák na kopci. V současné době je skelet víceméně rozkraden a těsně před zřícením. Obec Široké kousek od Vinohradova (před válkou Sevluš) je zase zajímavá tím, že doslova na každém komíně hnízdí čápi. Několik ostrých serpentin a už sjíždíme k Chustu. Paní Střelcová nám prozrazuje, že tomuto úseku se říká "banánová silnice". Prý proto, že mnoho nenechavců z okolí se živí tak, že na souběžném železničním tahu vyskakuje na vagóny a vyhazují odtud bedny exotického ovoce. To je pak k mání k prodeji u silnice. Třetí největší město Podkarpatska - Chust - míjíme po obchvatu. Na jednom z obřích kruháčů stojí hlídka dopravní policie DAI. Jeden policajt jakoby na náš autobus mávl, nedá se to ani "přeložit" jestli má náš řidič zastavit, nebo je to jen jakýsi pozdrav, takže Kaňka pro jistotu brzdí u krajnice a vysílá Janu, cože to policajti vlastně chtějí. Po chvíli Jana přichází a jedeme dál. Na náš dotaz: "Co sis s nima povídala?" nám Jana vysvětluje, že prý si policajt chtěl jenom pokecat, když viděl český autobus. (Jana nám později prozradila, že neumí ani slovo rusky či ukrajinsky) Hned za Chustem je městečko Iza, táhnoucí se výhradně podél silnice. Je zajímavé tím, že zdejší obyvatelé umí plést všechny možné i nemožné předměty z proutí - košíky, dekorace a dokonce i nábytek. Svoje výtvory mají rozvěšené po domech a plotech a nabízejí je k prodeji. Paní Střelcová nás ujišťuje, že se zde zastavíme cestou domů; dá se zde prý opravdu velice levně nakoupit.

Nastalo už pozdní odpoledne a my jedeme širokým údolím řeky Riky. Poznenáhlu se údolí čím dál více svírá a vysoké zalesněné kopce se ztrácejí v nízkých mracích. Také kvalita silnice se rapidně zhoršila. V některých místech jsou velké díry nebo třeba hromady kamení, které se splavuje z příkrých svahů. Jeden z mostů je opravdu v dezolátním stavu, takže musíme jet krokem. Všímáme si, že podél silnice se v příkrých svazích pasou krávy, které zde postupně vyšlapaly jakési vrstevnice. Konečně se těsné údolí rozestupuje a před námi je cíl naší daleké cesty - okresní město Mižhirja (před válkou Volové). Mižhirja znamená vlastně "mezihoří", protože se rozkládá v kotlině mezi nejdelším horským hřbetem Podkarpatska - poloninou Boržava - a masivem hory Kamjanka. Ač okresní město, nám Mižhirja připadá jako větší vesnice. Je totiž tvořeno přízemní zástavbou převážně malými domky, pouze v centru se rýsuje pár omlácených paneláků. Hned zkraje je benzínová pumpa, kousek dál jakási pila, kde se kupodivu čile pracuje. Prostor před novou správní budovu je ozdoben neskutečně kýčovitým dřevěným sousoším jelena a laní. Přímo naproti pile je asi dvoupatrová ubytovna NONSTOP, u které konečně zastavujeme. Paní Střelcová nám oznamuje, že právě toto bude naše "základna". Není to však turbáza Karpaty, kterou CK Subcarpatia využívala v minulých letech. Prý se tam dost zhoršily podmínky - špína, netekla teplá voda, nebyli schopní zatopit; takže pan Chytilek turbázu Karpaty pustil k vodě a našel toto lepší ubytování. V přízemí se nachází strohá restaurace, či spíše jídelna typu naší III. cenové, na uzamykatelném dvorku se dá parkovat s busem a navíc je zde zbrusu nová srubová chata, kterou obsazuje Jana a vedení zájezdu. Do turbázy se však všichni nevejdeme, ale majitel má prý ještě ubytovací kapacitu (menší motel s barem nazvaný Rendez-vous) ještě více do centra. Vedoucí se nás ptá, kdo by byl ochoten se tam ubytovat s tím, že na snídaně a večeře musí podstoupit asi desetiminutovou cestu pěšky. Naše parta se okamžitě hlásí, protože by to byla ohromná výhoda, být trochu stranou. Takže máme postaráno o separé, ale k naší smůle je do motelu směřován i dědek Regec. No, co se dá dělat... Pan Kaňka nás odváží asi o půlkilometr blíže k centru a zastavujeme u jednopatrové nové budovy s pěknou zelenkavou fasádou. V části se štítem otočeným do silnice a garáží bydlí jistojistě majitel, ve druhé půlce je v přízemí bar, v patře potom naše pokoje. Ještě příjemněji jsme překvapeni, když z baru vylézá několik děvčat, tvořících zřejmě personál (později se s nimi samozřejmě seznamujeme), aby se koukly co se děje a kdo to přijel. Do patra vylézáme poněkud strmým venkovním schodištěm. Je zde asi šest pokojů. Dva jsou dokonce dvoupokojové s obývákem a ložnicí a samostatnou koupelnou a WC. Ty obsazují Gábina+Honza a Kotel+Milan. Marek s Jarmilem se spokojují s jednopokojovou cimrou a sociálkou na chodbě. Velké pokoje mají navíc tu výhodu, že je na nich dokonce i barevná televize! Okamžitě zjišťujeme, že teplá voda TEČE a záchod SPLACHUJE (až na to, že prkýnko je tvořeno jakousi koženkou, takže při "zásedu" se spolehlivě lepí k zadku). No ale prostě - na ukrajinské poměry opravdu přepych! Nicméně, ačkoli se jedná o motel poměrně nový, neuchází nám už taková ta typická ukrajinská zašlost - zkrátka by to chtělo uklízet o hodně důsledněji a pořádně přitlačit. Vybalujeme svoje saky-paky a patřičně se zabydlujeme. K našemu překvapení hraje i televize. Sice jenom jeden program, jakýsi Intěr, ale má to obrovské plus v tom, že můžeme sledovat třeba předpověď počasí. Ta bude jistě zajímavá, protože s příjezdem do hor se definitivně zatáhlo a zalesněné kopce halí husté vodnaté mraky. Nevypadá to zkrátka moc dobře.

Mižhirja - motel Radenz-vous se nachází na hlavní ulici... (nelze minout - při vjezdu do města po pravé straně)

... a "Markova" nálevna ZIP hned naproti.

Nastal už podvečer, takže spěcháme do spodní turbázy na večeři. Jsme také příjemně překvapeni, neboť ta se skládá z předkrmu, polévky a hlavního jídla a je opravdu vydatná více než dostatečně. Jediné, co nás zaráží, je to, že servírka (sice pohledná čtyřicátnice ale s patřičně vychlastaným hlasem) roznáší pití až po jídle. Prý je to takhle normální. Po večeři upřesňuje paní Střelcová náš zítřejší program: snídaně již od sedmi hodin našeho času a poté nás seznámí s naším horským průvodcem, který nás bude provázet a bude k dispozici náročnější skupině. "Kolja..." až skoro mysticky vydechne Regec, který průvodce zná z předchozích let. Jak jsme alespoň my informováni z jednoho cestopisu, Subcarpatia využívá služeb asi dvou místních hochů, kteří dokonale znají místní hory a provází náročnější část výpravy. Ti méně nároční budou chodit na lehčí vycházky s paní Střelcovou. Naše parta se samozřejmě řadí k té náročnější skupině (prakticky jsme to jenom my) a jsme tedy zvědavi, co Kolja bude vlastně zač. Zatím víme jen to, že umí dokonale česky. Pro úplnost je třeba dodat, že túry či vycházky nejsou v žádném případě povinné, každý si může udělat program jaký chce, samozřejmě i individuální. To vítá zejména pan Liška, který hůř chodí a bude se vozit po okolních vesnicích taxíkem.
Pak se opět odebíráme do Randez-vous a jdeme si pořádně odpočinout po dlouhé cestě. Večer však začíná zejména Kotel lámat ostatní dolů do baru na pivo. Bar je taky celkem na solidní úrovni, v přední místnosti je asi 20 míst a pak ještě něco vzadu. Je to ale pouze nálevna - nevaří se zde. Navíc hned přes hlavní ulici se nachází další pivnice, vzdáleně připomínající naše vesnické jednoty. Betonová kostka je tak dobitá, že nebýt nápisu "pivo" by člověk řekl, že objekt je těsně před rozpadem. Ale uvnitř to žije, o čemž se později přesvědčil Marek. My usedáme prozatím v "našem" baru a nenápadně pokukujeme po místních: u jednoho stolu sedí několik kluků, hned vedle zase parta holek. Ty si nás taky pěkně měří; sice nám to nepřipadá, ale ono je totiž už asi na první pohled poznat, že jsme cizinci. (hlavně podle oblečení a především účesu) Obsazujeme tedy prázdný box (respektive masivní dřevěný stůl a lavice) a čekáme až se k nám uráčí mladá prdelatá blondýna, obsluhující opět dle zásady "žádný stresy". Na naše "Ahoj." se nám dostane úsměvu a překvapující odpovědi v češtině: "Ahoj, co si dáte?" Objednáváme prozatím pivko a posléze se seznamujeme. Máša - jak se děvče jmenuje - nám vysvětluje, že u nás rok pracovala. Prý v nějaké fabrice v Českých Budějovicích, z čehož usuzujeme, že šlo asi o tamní Bosch. Pak jí skončilo pracovní povolení a vrátila se domů, ale jestli bude mít opět možnost, chce se do Česka stůj co stůj vrátit. Postupně objednáváme místní vodku a koňak: "Dej nám to nejlepší a nejdražší, co tady máš." Nutno říct, že kořalky mají opravdu dobré, zejména vodku. Oproti Užhorodu je zde také patřičně levněji - pivo vyjde asi na 10 korun (asi 1,70 hřivny), panák taky kolem desetikoruny. Útrata za všechny (6 lidí) činí nějaké dvě stovky. Kotel samozřejmě klasicky zaokrouhluje tringelt (typicky a klasicky: "To je dobrý, to nechej..." - asi 5 hřiven), ale Máša to nechápe a chce za každou cenu vracet drobné. Tak jí vysvětlujeme, že to je u nás normální a že je to vlastně pozornost obsluze. Je jí to pořád divné a je na ní vidět, že má pocit jako by snad něco ukradla... Tudíž se dovtipujeme, že na Ukrajině se spropitné nedává.
Večer už značně pokročil, takže se loučíme a jdeme nahoru do hajan. Až na Marka, který jako již tradičně chytil svoji "prvodenní" slinu a hodlá vyrazit ještě někam na pivo. Přechází tedy absolutně temnou ulici - veřejné osvětlení zde totiž nesvítí - a jde do protější pivnice "ZIP" (dle značky dalšího ukrajinského piva). Připomínáme mu, ať se nezdržuje dlouho, protože ráno brzo vstáváme. "Jasně, jasně, jenom si dám pivko," je ještě Marek silný v kramflecích, ale jak se později dozvídáme, jeho předsevzetí dokonale padlo... (ale o tom až později). Zbytek naší výpravy se rozchází na pokoje a po náročném dni okamžitě usínáme.

(konec 2. dne)

DEN PRVNÍ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN TŘETÍ