Zájezd 2004 - Podkarpatská Rus
Den první - středa 28. července 2004:
Odjezd z Brna v 8.oo - Olomouc - Valašské Meziříčí - Žilina - Liptovská Mara - Levoča (pozdní oběd) - Prešov - Michalovce - Vyšné Nemecké - Užhorod (pozdě večer) ubytování v hotelu Visit.
Jelikož je odjezd autobusu CK Subcarpatia z Brna, musíme se nejprve dopravit do metropole jižní Moravy, a to samozřejmě vlakem. Kotel už dopředu vyhledal vhodné spojení, a jelikož při tak závažných situacích (jakou odjezd na Ukrajinu bezesporu je :-)) je třeba mít dostatečnou časovou rezervu. Sraz si proto dáváme na třebíčském nádru již před pátou hodinou ranní. Trošičku strach jsme měli z nedochvilnosti Marka, ovšem ten na nádraží poctivě stepoval již jako první, zatímco jinak přesný Jarmil stále nikde! Do odjezdu zbývá slabých pět minut a Kotel se pokouší Jarmilovi dovolat, aby se co nejrychleji dopravil do Brna jinak, avšak mobil zvoní a nikdo to nebere. Naštěstí se schvácený Jarmil objevuje vzápětí na schodech u Podlipna a s omluvami, že "teprve před pěti minutama vyrazil z baráku" (což je z Nových Dvorů velmi úctyhodný výkon) se můžeme napakovat do vlaku, který vzápětí odjíždí směr Brno. Ač jedeme osobákem, cesta ubíhá rychle. Asi i díky tomu, že plni očekávání debatujeme o tom, co dobrodružného nás čeká v následujících dnech. Počasí nám zatím také přeje, sluníčko už prosvítá mezi řídkou oblačností, takže co víc si přát.
Do Brna přijíždíme na obligátní páté nástupiště něco po šesté hodině a vyrážíme před nádraží. Do odjezdu našeho busu zbývá více jak hodina, takže domluva ohledně ranní kávy v některém blízkém bistru je dílem okamžiku. Hned naproti nádraží směrem ke Grandu (tedy přesně tam, kam směřujeme) nacházíme jednu solidnější nonstop kavárnu, navíc úplně prázdnou, takže si poroučíme kafe a čaj. U stolku pokračujeme v debatě, zejména jsme zvědavi na složení účastníků zájezdu. Dle referencí máme totiž indicie, že se rozhodně nebude jednat o nějaké mladé nadupané turisty a dobrodruhy, ale lidi spíše staršího věku. Kolem půl osmé se zvedáme k odchodu a na starý autobusák naproti hotelu Grand je to skutečně jen "přes ulici". Obtěžkaní bágly se suneme na nástupiště a tápavě hledáme známky toho, že by zde byl snad přistaven nějaký autobus. Je zde několik lepších modelů, ale usuzujeme, že s mercedesem či neoplánem by žádný dopravce na Ukrajinu nejel, takže marně vyhlížíme nějakou tu karosu. Navíc odhadujeme, kdože to vlastně z přítomných pojede s námi - skutečně se sem pomalu trousí několik starších lidí oblečených do turistického oblečení. Jedna usměvavá paní se nás také hned dotazuje "jestli také jedeme na Podkarpatskou Rus", takže o osazenstvu začínáme mít trochu jasněji. Abychom se trochu povzbudili, Jarmil vybaluje plácačku s dezinfekcí a dáváme si po štamprlátku, kterýmžto oficiálně zahajujeme nadcházející akci. Kousek od nás se za okamžik usazují mladý kluk s holkou, taktéž s bágly, takže se hned seznamujeme: Honza a Gábina. Jsme rádi, protože aspoň nás bude víc mladých.
Osmá hodina se neúprosně blíží, ale autobus podle všeho stále nikde. Vzápětí přichází majitel CK Subcarpatia pan inženýr Chytilek, kterého okamžitě poznáváme, protože ho známe z televize. S každým se srdečně vítá a je skutečně vidět, že někteří spolucestující jsou již jeho stálými klienty. Zároveň se omlouvá, že náš autobus bude mít asi pětiminutové zdržení. Dozvídáme se, že pojedeme karosou autodopravce z Nedvědice, který již také několik let pro pana Chytilka na Ukrajinu jezdí. Mezitím pan Chytilek upřesňuje podrobnosti: na Ukrajinu s námi nepojede on (jak bylo ostatně předem avizováno), ale vedoucí zájezdu bude paní doktorka Střelcová a pomáhat jí bude slečna Holešovská, dcera majitele autodopravy. Další část výpravy nabereme v Olomouci a prý nemá smysl se zastavovat ve Valašském Meziříčí, neboť tam prý nikdo nastupovat nebude. Pokud vše dobře půjde - zejména na hranicích - do večera bysme měli být v Užhorodě, kde je zajištěn nocleh. V tomto momentě se rozhořel první konflikt vyvolaný jedním z agilních penzistů v pumpkách, větrovce a placatici, kterého jsme si od tohoto okamžiku dokonale zapamatovali a správně odhadli, že to s ním nebude vůbec lehké. Zlostný děda se začal nekompromisně dožadovat zastávky ve ValMezu, neboť prý "je to uvedeno v propozicích, tak se to musí dodržet!!!". Dozvěděli jsme se, že tam má kamaráda, kterého chce během půlhodinové zastávky navštívit; a pokud mu nebude vyhověno, že to jen tak nenechá! Největší odvetou z jeho strany by bylo: "Jedu s váma už po třináctý, ale po čtrnáctý už nepojedu!!!" Takže jsme se hned zkraje rána dobře zasmáli v očekávání, čeho ještě se od tohoto zlostného dědka dočkáme. Mimochodem jsme se dozvěděli, že se jmenuje tak nějak po východňársky: Regec. Holt horká krev.
Vzápětí už také přijíždí naše karosa, která rozhodně dost pamatuje. Vůdce stroje je sympatický řidič, který je nám představen jako pan Kaňka (tipujeme jako dost dobrého řízka). Dále vystupuje paní Střelcová a jedno blonďaté stvoření, ve kterém správně odhadujeme její pomocnici slečnu Janu. Takže fajn, další mládež do party. Regec ještě na chvíli podpaluje konflikt ohledně ValMezu, až se nakonec vedoucí smilovávají a zastávku mu velkomožně odkývávají. "To máte štěstí, jinak po čtrnáctý bych už rozhodně nejel!!!" komicky ještě chvíli vyhrožuje Regec a usedá na svůj vyhrazený flek v popředí paluby. Naštěstí, protože pan Chytilek veškeré mládeži zájezdu (tj. naší partě plus Honzovi s Gábinou) prozřetelně vyhradil sedadla až úplně vzadu a to ještě za námi zůstala jedna řada volná. Zadní pětku má rezervovanou Jana celou pro sebe. (Volná sedadla za námi se ukázala jako obrovská výhoda, zejména při noční cestě zpátky, kdy jsme mohli pohodně obsadit jednu celou kóji po jednom a nemuseli se mačkat po dvou). Přes uličku se usazuje další nepřehlédnutelná postava akce - statný šedesátník pan doktor Liška (doktor PhDr.), který se stane nezapomenutelný svou spisovnou mluvou a filozofickými úvahami, takže se posléze skamarádil především z Markem.
Před půl devátou, ještě za mírného hartusení páně Regece, se konečně dává naše karosa do pohybu - vzhůru na východ! Proplétáme se brněnskými ulicemi a ještě v jedné okrajové části města zastavujeme, pro nějakou zapomnětlivou paní, které asi nedošlo, že má zaplacený zájezd a odjezd je právě dnes. Nakonec marně, paní s náma nejde, tudíž jí zájezd propadá a my kroutíme hlavami. A pak už valíme na dálnici D1 směrem na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Řidič se ukazuje skutečně jako správný drsoň a šlape karose za krk co to dá, takže za slabou hodinku jsme v Olomouci před vlakovým nádrem - ještě hodnou chvíli před příjezdem pražského rychlíku. Jdeme se tedy podívat do útrob velkého nádraží a v samoobsluze kupujeme nějaká pivka. Pražským rychlíkem přijela další půlka účastníků, takže dosud poloprázdný autobus se naplnil. Naštěstí místa za námi zůstala i nadále volná. Další renonc nastává v případě dvou paní, které se také - obtěžkány zavazadly - dožadují účasti na zájezdu, že prý jsou řádně přihlášené. Jelikož je však vedoucí nemá na seznamu, respektive za zájezd v daném termínu nezaplatily, po krátké mobilní konzultaci se šéfem jsou dámy rezolutně odmítnuty. Pak už z Holomóca vyrážíme na další cestu. Po nové autostrádě projíždíme kolem Lipníku nad Bečvou a v Hranicích na Moravě zahýbáme na Valašské Meziříčí. Zde se tedy milostivě zastavuje za autobusákem, aby snad pan Regec neměl nějakou psychickou újmu. Jdeme se projít a hned vedle autobusáku Jarmil s Markem nacházejí prodejnu nějakých krajových likérů, takže pohotově po lahvince nakupují. Ve ValMezu už registrujeme změnu počasí: totam je krásné slunečné ráno, zde je už obloha zatažená a není daleko k přeháňce. Přičítáme to už blízkosti hraničních hor. Po vyhrazené půlhodince pokračujeme dál na Rožnov, Horní Bečvu a slovenskou hranici. Na vizáži měst a vesnic, ale i například na vozovém parku je jednoznačně poznat východ republiky.
Autobus začíná šplhat do serpentin a současně i do vodnatých mraků, pokrývajících Moravskoslezské Beskydy. Uvědomujeme si, že hranici překračujeme poprvé, co jsme vlezli do EU, takže jsme malinko zvědavi, jestli její průjezd vůbec postřehneme. Česká celnice je pochopitelně zrušená, takže se přehoupáváme přes sedlo Bumbálka s turistickými chatami, kudy vede čára. Slovensko nás vítá hvězdnatými vlajkami. Společná kontrola se nachází asi kilometr za čárou. Slovenský policista se pouze ptá, kam jedeme a bez jakékoliv kontroly nás pouští dál. Takže jsme na Slovensku. Zde je již počasí krajně nevlídné a prší. Paní Střelcová si bere mikrofon a seznamuje nás s historií Slovenska. Ostatně při průjezdu každým zajímavějším místem máme možnost vyslechnout si neméně zajímavé vyprávění. Z Kysuckých vrchů sjíždíme do údolí Váhu, kde se u Bytče napojujeme na hlavní tah na Žilinu. Do tohoto poměrně velkého města přijíždíme něco po poledni. Parkujeme opět u místního autobusáku a čekáme na další dva účastníky zájezdu. Čekání se protahuje, ale pro nás je to vítaná změna, kdy se můžeme aspoň trochu projít na čerstvém vzduchu, dát kouřovou a pivko. Marek začíná navazovat přátelské kontakty s panem Liškou, ostatně sedí hned přes uličku, takže klábosili už i v autobuse. Naopak Jarmil naslouchá hromadnému básnění páně Regece: dozvídáme se, že tento všudybyl se narodil v Mukačevě a jeho otec zde dělal na dráze nebo co. Takže nostalgicky považuje bývalou Podkarpatskou Rus za svůj druhý domov. Ostatně takovýchto divokých historií si vyslechneme ještě nespočet. Poprchává, ale zas ne tak silně, že by nás to zahnalo do busu. Konečně se dočkáváme manželů, na které se čekalo a které Jana naháněla na celém žilinském autobusáku, a může se jet tedy dál.
Kousek za Žilinou se proplétáme pod hradem Strečno, projíždíme kolem dalšího velkého města (Martin) a opět se proplétáme v hluboce zaříznutém údolí Váhu u Kralovan. Dále následuje Ružomberok se smradlavou celulózkou (nebo co to tam mají za humus) a po chvíli se už silnice rozšiřuje na dálnici D1, takže to znamená, že budeme projíždět okolo velké přehrady Liptovská Mara. Kotel se rozpomíná na tuto trasu z let nedávno minulých, kdy jsme zde projížděli na první dobrodružné výpravě na Slovensko při "Jízdě 2001" a dokonce jsme u Mary i nocovali (ovšem na druhé klidnější straně). V těchto chvílích však není na Maru pěkný pohled, neboť nekompromisně prší, ba přímo lije. Zevnitř se to nezdá, ale jak venku skutečně je, se můžeme přesvědčit okamžitě vzápětí, kdy náš bus zastavuje na odpočívadle motorestu Dechtáre na čurpauzu. V okolních keřích je neskutečný bordel (no, ale kam se tady dá jinam odskočit, že jo?). Průchodem pod dálnicí se jdeme podívat aspoň k jezeru. Prší dost hustě a navíc fučí takový severák, že se o břeh zalamují celkem solidní vlny. Bereme tedy zavděk teplým kafem u pana Kaňky. Autobus k naší radosti totiž disponuje hojně zásobeným bufikem: horká káva za deset (tuším), čajíček za pět, pivečko za dvacku, pak nějaké ty vody. Kaňka jako správný vekslák bere všechny měny, které lemují naši trasu, tj. české a slovenské kačky a později samozřejmě i ukrajinské hřivny. Jenom na dolary, kterých máme každý plné kapsy, by asi dost těžko vracel :-) Provětraní a odlehčení lezeme do autobusu a valíme po dálnici pod Tatrami dál. Hory jsou schované v mracích a jen v několika okamžicích trochu vystoupí na odiv. Paní Střelcová rozdává ofocené formuláříky v azbuce - je to průvodka do pasu, kterou nám na hranici Ukrajinci zkontrolují s hromadným vízem a pasem, orazí a budeme si ji muset vložit do pasu. Při opuštění Ukrajiny ji odevzdáme (a běda, kdo ji ztratí! - toho si tam nechají :-))
Mezi Svitem a Popradem je nějaká havárka, takže se tu nepříjemně zdržujeme. Ve stojící koloně trávíme více než hodinu! Další zastávka je v Levoči. Pořád prší, a to nám ubírá na náladě. Historický střed Levoče s kostelem a známým oltářem je jistě krásný, ale my se staráme o žvanec, protože je konečně delší pauza na velice pozdní oběd (je už zhruba po třetí odpolední). Že je Levoča turisticky atraktivní, nám napovídají i vyšší ceny v hospodě. Poroučíme si, jak jinak, krajová jídla (něco na způsob halušek atd.) Nenecháváme si ujít ani vyhlášenou jugoslávskou zmrzlinu, kterou prodávají v rohu náměstí, hned u našeho busu.
Pokračuje dále spišským krajem na východ. Světoznámý Spišský hrad (který jsme navštívili v roce 2001) míjíme téměř bez povšimnutí, protože ač kousek od silnice, doslova se ztrácí v dešti. Za pár okamžiků si vychutnáváme jízdu zhruba pětikilometrovým tunelem pod Braniskem (taktéž námi projetý, tentokráte při návratu z loňské Jízdy 2003 ze Šíravy). Z Prešova nejedeme na Košice, ale směrem na Vranov nad Topl'ou a dále na Michalovce. Pomalu se smráká a když Kotel na okraji Michaloviec ukazuje Hypernovu, kde Regan loni pořizoval grandnákup na velkohrnec špaget, je už tma. Pod Zemplínskou Šíravou nám na hranice zbývá nějakých třicet kilometrů. Pokud se nám zrovna neklíží víčka, všímáme si, že osvětlení obcí a městeček, kterými projíždíme, je takřka nulové. "No jo, Ukrajina se dozajista blíží," očekáváme plni napětí, kdy už se konečně objeví pověstná hranice Východu a Západu. Poslední městečko Sobrance, poslední osada - Vyšné Nemecké, koncová cedule, a před sebou máme konečně nějaká světla - je to onen pověstný hraniční přechod. Tak, teď se na vlastní kůži můžeme přesvědčit, co je pravda na všemožných internetových cestopisech...
Náš bus se řadí v absolutní tmě do nějaké imaginární fronty a my se skrz skla a z pohodlí našich sedaček pomalu rozkoukáváme ven. Vedle nás je ještě delší fronta samých osobáků se zhasnutými světly, z druhé strany se to hemží postavami. Po chvíli se přískoky přibližujeme k jakési budlině s okýnkem, u níž se dělá hrozen oněch postaviček povětšinou s neforemnými zavazadly. Dovtipujeme se, že to jsou takzvaní "mravenci", neboli po těšínsku "mravci", kteří pilně neustále přenášejí přes čáru povolené objemy tovaru (tj. karton cigaret a litřík tvrdého). Tady to jistě jede ve velkém - dopředu jsme tak trochu informováni o ukrajinských cenách (ameriky cca 20 korun, pulčák vodky cca do 50). Co se nosí na druhou stranu, těžko říct - asi nic, protože kabele mají většinou splasklé. Hrozen mravenců se u budliny zvětšuje - slovenská uniforma je totiž "jaksi" líná (že by pravidlo?), takže ač tam sedí, vůbec "nepremává". Po téměř dvou hodinách přiskáčeme až k budlině, policajt naštěstí zaregistruje český autobus, takže po chvíli bez pozdravu blahosklonně projde uličkou a vybere si pasy. Tím je nám umožněno najet do nevábného krytého prostoru slovenské celnice bezesporu ještě z dob ČSSR-SSSR, kde je několik stání našikmo, aby snad nějaký nervák nemohl jen tak dupnout na plyn a profrčet skrz. Proboha, takhle to nebylo ani na hranicích se Západním Německem! Chvíli sledujeme, jak poctivě drátují slovenští celníci kufry dvou osobáků, ale nečekáme ani dlouho a objevuje se jiná slovenská uniforma, s už trochu civilizovanějším chováním a s přáním šťastné cesty vrací Janě štos pasů. Takže nemusíme ani vystupovat - paráda! Opouštíme slovenský celní prostor a čeká nás další přískoková fronta v tmavé noci a světly ukrajinské celnice zhruba sto metrů před námi. V půli "dlouhé" cesty se přehoupneme přes jakýsi retardér, který tvoří hranici - a jsme na Ukrajině. Hned za čárou je první budlina, u které postává vojáček v maskáčích a baretu a odchytává "mravce" a cpe jim do ruky papírky, na které cosi čmárá - asi počet "mravců" ve skupině, kterou právě pustil dál. Po dalším čekání zasyčí přední dveře a dovnitř se hrne pohledná mladá policistka kyprých tvarů s tmavými vlasy do ohonu a úsměvem na rtech. Vybírá pasy, přičemž neopomene každého pozdravit a při pohledu na Milanovu školáckou fotku v pase se málem rozchechtá. Takže teď pro změnu čekáme, až nám v budlině orazí pasy a průvodky. Mezitím pozorujeme dění na celnici: ačkoliv drtivá většina aut je odsouzena k nekonečnému čekání, přece jen se nějakým "záhadným" způsobem najde semtam šofér, který se svým teréňákem, bavorákem, medvědem (případně jinou exkluzivní značkou) profrčí prostorem bez čekání a povětšinou za vzájemného kynutí pravicí mezi ním a ukrajinskými uniformami. Děvče stále razítkuje pasy, mezitím vleze do busu její kolega celník a jen tak pro formu se ptá co vezeme a kam jedeme. Žádná kontrola, žádné vystupování, žádné otevírání zavazadel, jak straší některé internetové cestopisy. Pak již dostáváme pasy a po více jak třech hodinách strávených na hranici (aniž jsme museli vystoupit z busu) jsme konečně propuštěni vstříc ukrajinskému dobrodružství. No, aspoň jsme si po dlouhé době zopakovali socialistickou hraniční kontrolu (téměř) se vším všudy - ono není od věci na tyto manýry úplně zapomenout...
 Užhorod, hotel Visit - nelze minout, při vjezdu do města po levé straně (foceno druhý den ráno) |
Jsme zvědavi, jak bude vypadat náš první nocleh v postsovětském hotelu, který podle všeho patří k těm lepším. Spíme kupodivu po dvou (Marek/Jarmil a Kotel/Milan), pokoj má dokonce i koupelnu s WC a "kvalita" a vizáž odpovídá zhruba nejhoršímu hotelu v Třebíči, kterým vždycky byl "Podlipno" u nádraží (taky že ho už zavřeli). Nicméně teplá voda teče, hajzlík splachuje - pravda, horní kryt nádržky jaksi chybí, takže můžeme obdivovat důmyslný splachovací mechanismus - švába žádného nevidět a postele jsou čistě povlečeny. Pohledem na polorozebraný hajzlík po vzoru Františka Ringo Čecha (viz kniha Ruský týden) dumáme, zda se nepustíme do oprav nedodělků, které po sobě zanechali sovětští řemeslníci, ale po zjištění, že by toho bylo dost na zbytek noci, raději uléháme. Ještě nařizujeme budíky mobilů na naši šestou hodinu, abysme se ráno v pohodě stačili vypravit a v pár okamžicích usínáme.
(konec 1. dne)
NA ÚVOD * * * * * * * * DEN DRUHÝ