| Tatry 2024 tábořiště pražské Dvojky, Mlynická dolina, výstup na Kriváň |
|||||||||||||||||||
|
Středa-sobota 12. - 15. června 2024
Neříká se mi to lehce, ale tímto ročníkem dvacetiletá tradice červnových výprav do Tater pěje smutnou labutí píseň. Po někdejším nadšení a účasti třeba až deseti odhodlaných horalů zájem na letošek z různých důvodů definitivně opadl. Jako vážní zájemci jsme zůstali už jen ve dvojici s Pilníkem, dva poslední mohykáni-oldskauti. Být k dispozici jen klasická chata pro více osob – to bychom jistě akci už definitivně odpískali. Ale protože máme v místě celkem dobré náhradní řešení pro minimalistické ubytování, přece jen jsme se rozhodli, že se do Tater jen ve dvou vydáme. Máme zde totiž ještě výrazné resty, tj. destinace, trasy či túry, které nám zbývají k pokoření, a které bychom rádi podnikli.
Středa 12. června 2024 :
"Kde koupíme klobásky? Někde u těch stánků u silnice? Kromě sýra tam určitě mají nějaké ty uzeninky," připomínám jeden z hlavních úkolů, jelikož Pilníkem léty prověřený "řezník v Hospřízi" v tak časnou ranní hodinu, kdy on tudy projížděl, ještě samozřejmě měl zavřeno. "Ve stánku bych to neriskoval – jedna známá dělá v laborce rozbory vzorků z kontrol právě z těch stánků. A prohlásila, že by si tam nikdy v životě nic nekoupila. Takže asi normálně v řeznictví," prohlašuje Pilník. Po dobrém obědě se vydáváme na další cestu – už se nám to krátí. Prosmýkáváme se zatáčkami pod Strečnem a u stále budovaného tunelu Višňové se napojujeme na krátký úsek dálnice okolo Vrútek, který nás vždy svižně popostrčí vpřed. V Ružomberoku zase kolona, ale naštěstí nás příliš nezdržuje. Brzdí se to i u Ivachnové, kde se budují nové nájezdy na původní dálnici. Kolem Mikuláše to frčí pěkně po dálnici a záhy už přichází sjezd na Liptovský Hrádok + Pribylinu. Dnes však netradičně odbočujeme dolů na Hrádok. Pilník totiž nemá proviant a chce si jej dokoupit v Jednotě, stejně tak i kýžené klobásky. Dlouho jsme v Hrádku nebyli: na hlavní ulici míjíme léta uzavřený a opuštěný hotel Smrek. Kdysi jsme sem s oblibou jezdili na večeře, výborně tam vařili. Smolda si nikdy neopomněl objednat speciální steak se třemi špičkami masa upravený na talíři tak, aby ztvárňoval Fatru-Tatru-Matru jako na slovenském znaku. "Kdyby to Smolda dneska viděl, tak by se rozplakal," komentujeme slepá a zaprášená okna někdejší vyhlášené restaurace. Málem jsme se rozplakali taky, když jsme zaparkovali u Jednoty a vešli dovnitř. Nabídka sice klasická, Pilník si i cosi dokoupil a vzali jsme taky zeleninu na socík pod klobásky. Uzeniny nás tady ale vůbec nenadchly… "Naproti přes ulici jsem viděl řeznictví," a jdeme tedy tam. Krámek asi jako z roku 1989 včetně sortimentu: pár trvanlivých salámů, něco asi dvou druhů klobásek tuctového vzezření, v bočním regálu něco vepřového, kvalitní hovězí by zde zákazník jen těžko pohledal. Váhavě vybíráme klobásy, volíme nakonec jakési "Ipeľské" – 6 ks, na večerní opečení v majdě budou stačit. "Tak příště asi o 200 metrů dál – do Lidlu," hodnotíme nevalnou zkušenost s nákupy v Hrádku. V deštíku přebíháme do auta a rozjíždíme se směr Vavrišovo. Za deset minut, resp. 15:45 jsme na místě – na konci vsi u budovy urbariátu. Mimochodem, na přilehlé hasičské zbrojnici se nachází populární čapí hnízdo snímané dokonce online kamerou. Chvíli čekáme na správce a Pilník toho využívá k návštěvě místní Jednoty – podstatně lepší nabídka než v Hraádku, a to i u uzenin! Naproti tomu vedlejší hospoda (svého času zvaná "U žandára") je definitivně zavřená. Po příjezdu pana správce přebíráme apartmán a jdeme se ubytovat. Převzetí ubytování je jen formalita, vždyť se se správcem panem Janotkou známe už léta. Je vlastně fajn, že kromě velkoprostorové chaty Lesovni může urbariát nabídnout i menší formu ubytování – pro nás dva to bude na ty čtyři dny úplně ideální. Jde se do patra, kde se nacházejí dvě jednotky. Klasika: kuchyňka se zařízením a jídelním stolem, sociálka se sprchou + WC a velká obývací místnost s postelemi a možností přistýlek. Budova se nachází na konci obce, okolo boží klid, jen občas štěkl pes. S trochou uskrovnění by se sem vešli i čtyři lidi. Po vybalení a zabydlení jsme se rozhodli nikoliv pro odpočinek, ale pro zdolání prvního velkého úkolu: Vypátrání Foglarova tábořiště! Ke splnění této stěžejní mise je potřeba trochu rozvinout podrobnosti: kdo by z naší "zájmové skupiny" (i věkové) neznal dílo spisovatele a skauta Jaroslava Foglara-Jestřába! I naše někdejší Čtyřka Třebíč byl samozřejmě skautský oddíl, byť v dobách socialismu díky Robinovi "přikrytý" pod pláštík PO SSM – jinak by to nešlo, a naše parta podnikající stále tyto a podobné výpravy by se snad ani neznala. Z Foglarova díla jsme samozřejmě čerpali a inspirovali se jím, byť byl za komunistů tzv. "zakázaný". Foglar, jak známo, vedl pražskou Dvojku a za komančů musel (jako jiní skautští vedoucí) svoje skauty převést pod hlavičku turistického oddílu. Tradice táborů Dvojky trvala již od první republiky – známá je například Sluneční zátoka na Sázavě, jezdili dokonce i na Podkarpatskou Rus . Po válce Foglar objevil vhodné místo pro táboření nedaleko od Pribyliny – u říčky Belé, orámované dokonalou siluetou bájného Kriváně. Foglar s Dvojkou sem zajížděl od roku 1949.
Jeden můj pražský známý ze SPJF mi před časem poslal jen kopii rozstříhané skládačky někdejšího Foglarova dobového dopisu, který byl adresován jednomu bývalému členu Dvojky, který kdysi projevil zájem svůj bývalý oddíl a Jestřába na Slovensku v době konání tábora navštívit. Foglar v něm záhadologicky popisoval cestu k táboru, aby si jeho bývalý člen cestou zahrál i menší stopovačku – zhruba takto: "Vystoupíš z vlaku v Hrádku, pak se vydáš autobusem do Pribyliny na konečnou, odtud půjdeš již pěšky po silnici směrem ke Kriváni necelou hodinku až k lesu, zde odboč doprava a až uslyšíš náš řev – tábor máš na dosah." – realizovatelné možná tak v roce 1966, ne tak v 21. století, kdy les a nepřehledný porost remízků postoupil až téměř k obci. Nám se naštěstí podařilo získat i jednu daleko přesnější indicii, kterou zde však uvádět nebudu. Z pochopitelných důvodů: přátelé Jestřába a bývalí členové jeho oddílu si bezesporu nepřejí, aby se z jejich někdejšího tábořiště stalo veřejně známé místo a kvůli zkouknutí pamětní tabulky sem mířily davy lovců zážitků, selfíček a senzací. Jen ať místo zůstane pěkně v relativním utajení stranou zájmu. Kdo má trpělivost a skutečný zájem, místo jistě dokáže najít bez nějaké počítačové lokalizace. Navíc my s Pilníkem máme od dob členství ve Čtyřce pořád tak nějak v krvi zkušenosti ze všemožných stopovaček v Židech, honeb za poklady v Českém ráji a podobných tábornických kratochvílí – takže jistě zvládneme i vypátrání Foglarova památníku pod Kriváněm. I vzhledem k někdejšímu osobnímu setkání s Foglarem na besedě v Třebíči v r. 1986 je to dnes pro nás i otázka určité oldskautské prestiže. Venku snad už přestalo poprchávat, vydáváme se tedy po půl páté na cestu. Jsme si vědomi, že v lesích a na loukách bude pořádně mokro, ale to překousneme – dnes je ta pravá nálada na objevení tábořiště Foglarovy Dvojky! Namísto jeho bývalého člena (pěšky) vyrážíme směr Pribylina autem. Projíždíme okolo zdevastovaného hotelu Esperanto a opuštěných prodejních boudiček pod skanzenem a silnice se stáčí k Podbanskému. Kdyby nebyla mlha a oblačnost, už se zde před námi rýsuje zřejmě ten nejkrásnější pohled na Kriváň s jeho typickou siluetou. Když Foglarovi táborníci postupovali v poválečných dobách od vlaku směr divočina v okolí Belé, museli být po strastiplném železničním putování z Prahy až sem tímto pohledem uchváceni. Po pravé straně loučky však dnes již prorůstají remízky a postupuje sem podél Belé nepřehledný les. Ale to pravé místo pro východiště k pátrání je ještě o kus dál. Snad mohu ještě prozradit, že parkujeme u autobusové zastávky a louky s jedinou rekreační chatou. Odtud už půjdeme pěšky. Hlavně bacha na medvědy! Za poslední čtvrtrok proběhlo médii poměrně hodně zpráv o napadení lidí medvědy na Slovensku. A právě zde, v nepřehledných lesích pod Kriváněm je vyhlášený "medvědí rajón". "Znalci" radí při cestě v takových místech mluvit nahlas a pískat si, zkrátka "dávat o sobě vědět". Po neznatelných a skoro nepoužívaných lesních cestách si tedy popiskáváme, a snad tomu i věříme, že potenciální chlupáč by se od nás díky tomu vzdálil. Snad opravdu taktně poodešel, protože: "Bacha, nešlápni do toho!" – "Do čeho?" – "Přímo na cestě: 'medvědinec' jako kráva!" Typické černé lejno rozplizlé přímo uprostřed, a hodně čerstvé. Snad tuto vycházku přežijem'. Na necelém kilometru jsme lesem udělali táhlý oblouk, nakonec jsme prudce zatočili vlevo na neznatelnou pěšinu. Před námi se zjevil někdejší velký palouk s roztroušenými stromky, přeskakujeme i drobný potůček. "Tady by to mělo bejt..." – "Koukej, ten vysoký modřín – není to ono?" – ve shluku několika dalších vysokých jehličnanů, které (narozdíl od okolního porostu) rozhodně pamatují století. Jdeme blíž, a... poměrně vysoko, asi čtyři metry na mohutném kmeni s vrásčitou kůrou: nenápadná malá tabulka, jejíž strohý text lze přečíst snad jen pomocí vyfocení přes přiblížení zoomem: 'Toto je místo letních táborů Dvojky které vedl Jaroslav Foglar – Jestřáb'. Paráda! Našli jsme na první dobrou!
A ještě upřesňující informace: právě na tomto tábořišti byl v roce 1967 natočen krátkometrážní film "Tábor Černého delfína" – ve vzpomenutém roce 1986 promítaný i na Foglarově besedě v Třebíči a autorem patřičně okomentovaný. Na několika záběrech je pohled na Kriváň a v dalších detailech pak bojovky v okolí Belé. Místo bylo tehdy vesměs bezlesé, protější břeh řeky byl strmý. Kameru tohoto zajímavého díla vedl třebíčský rodák a dnes již umělecká legenda Jaromír Šofr (*1939). "Jestli si pamatuješ – Mirkovi Obrdlíkovi se tehdy nejvíc na tom filmu líbil Jestřábův pokřik: ri-pi-pi-pi-pi!" připomínám Pilníkovi glosu našeho tehdejšího družinového vtipálka. Tou samou cestou se nepřehledným lesem vracíme zpět. Hlavně pozor, abychom nešlápli do medvědí vizitky :-) Po deseti minutách jsme u auta. "Nezajedem' se ještě podívat k Nadi?" – míněna populární prodejna potravin u blízkého Kokavského mostu, kam jsme vždy chodili nakupovat a posedět na pivko a na horec. Popojíždíme tedy o kilometr dále, ale na terase a u stolků je pusto a prázdno, prodejna uzavřená. Už je pozdě, všední den a na sezení venku vlastně ani není počasí. Navracíme se již tedy definitivně do Vavrišova na ubytování. V rámci možností si připravujeme každý nějakou tu baštu (klobásky budou až zítra), zkoukneme "Ulici" a pak ještě klábosíme v jídelně u pivka. A co podnikneme zítra? Plán necháváme plně v Pilníkově režii. Nemám obavu, že by mě na túrách nějak extrémně "týral", za ta léta jsme už sehraní a víme jaké tempo vzhledem ke kondici každého soudruha zvolit. Počasí má být bohužel ale "všelijaké", snad ještě má i pršet. Výrazné zlepšení je hlášeno až na pátek. Pilník dosud nikdy nešel "Bystrou lávku" – t.j. přechod z Mlynické do Furkotské doliny (nebo naopak) – východištěm je Štrbské Pleso. My jsme tuto trasu šli s Pedálem už v r. 2006. Nemám nic proti, je to sice náročná, ale atraktivní a vděčná túra – akorát na ni musí vyjít počasí. "Zkrátka ráno vyrazíme do Štrbského Plesa a uvidíme, zda to vzhledem k počasí půjde uskutečnit. A vstávat budeme zase hned po páté. Souhlas?" nastiňuje Pilník zítřejší vizi. Ujednáno a schváleno. Na kutě jdeme kolem desáté.
Čtvrtek 13. června 2024 :
Vodopád Skok dosahuje výšky až 25 metrů, spadajíc z takřka kolmé skalní stěny, což je první výrazný práh v Mlynické dolině. Patří k jedněm z nejkrásnějších míst Tater. Právě sem jinak míří množství svátečních turistů, pro které je to ze Štrbského Plesa příjemná vycházka. Dále do doliny vystoupá už jen výrazná menšina. To však za ideálního počasí, nikoliv dnes. My jsme zatím nepotkali ani nohu. Počasí sice pod psa, ale tuto výhodu to skutečně má! Vždycky na podobné výpravě odhaduji, kdy a za jakých okolností potkáme jiného člověka a někdy si fakt přeji, aby to nebyl vůbec žádný. To by zejména v Tatrách byla rarita. Po krátkém odpočinku se vydáváme na další etapu výpravy, která už bude mít skutečně vysokohorský charakter. Vodopád se obchází zleva po celkem strmých skalách jištěných řetězy. Teď za deště je to celkem o hubu. Ale když se leze nahoru, je to ještě mnohem jednodušší než opačně – však to poznáme později. Nahoře nad prahem se vyhoupáváme do relativní rovinky, která zadržuje Pleso nad Skokom (1800 m n.m.). Opět se obchází zleva a za ním překonáváme rozvodněný potok Mlynica. Poskakování po balvanech mezi divoce tekoucí vodou je opět na pováženou – padnu tam po pás nebo ne? Zatím dobrý, jenom ten deštík hnaný větrem nám pěkně bičuje ponča – nebýt té zimy, všude vody jak v pralese, hotový Vietkong. Následný úsek jen mírně stoupá po štětovaném horském chodníku. Nechce se nám tomu ani věřit, ale právě v těchto místech se mlha mírně trhá a otevírá se širší pohled jak zpátky na Pleso nad Skokom, tak i do horních částí doliny k následnému skalnímu prahu. Že by přestávalo i pršet?? Sotva stačím vyndat mobil a cvaknout dvě vzácné fotky vpřed i vzad, popocházíme o pár desítek metrů a mlžný závoj zase vše zahaluje. Po chvíli následuje další ostrý stoupák do prostředního skalního prahu, který nahoře zadržuje skupinu Volích pliesok (cca 1950 m n.m.). Nám se nabízí pohled snad jen na to nejbližší podél cesty – protáhlého tvaru, do nějž spadá plotna sněhu. Ostatní jsou rozeseté po okolí a spíše jsou to jen louže. Jen větší Nižné Kozie Pliesko se skrývá v boční proláklině, sotva na dohled. Další úsek (jen mírně stoupající) už turistický chodník překonává vyloženě v kamenném suťovisku, kleč už dávno zmizela. Zpoza mlh se z okolích strmých svahů zjevují sněhové splazy, ale nikam výše už bohužel nedohlédneme. Matně si tyto úseky pamatuji z někdejší túry – kdyby bylo jasno, nacházíme se v nádherné horské scenérii obklopené vysokými štíty. Ale takto... je to spíše jak někde na blatech. Docházíme k dalšímu významnému bodu, kterého jsem si před lety naopak vůbec nevšiml: co nám mlha dovolila, už trochu z dálky registrujeme v nejbližší zatáčce pod posledním skalním prahem mohutný kámen s prostým křížem navrchu, pamětní tabulkou a hromadou nějakého šrotu dole. "Na tomto mieste dňa 25.6.1979 tragicky zahynuli pri záchrannej akcii..." a následuje výčet sedmi jmen nešťastníků. Ta hromada šrotu dole byly fragmenty vrtulníku Mi-8. Chvíli jsme postáli a jen se dovtipovali, co se tady tak asi mohlo stát. Pietní místo však hovoří za vše – prostě tragédie a v podstatě zbytečná, nikoliv však vinou pilota nebo záchranářů.
Nyní musíme překonat třetí a poslední skalnatý práh, tento se obchází spíše pravou stranou. Furt prší. Výstup dává zabrat. V neprodyšném ponču a se zátěží opravdu nicmoc, ale při teplotě dosahující sotva 10°C se člověk kupodivu vůbec nepotí. Pilník se mi zase o dost vzdálil, ale setkáváme se vzápětí nad prahem, kde se trasa dostává do pořádného suťoviska. Člověk poskakuje po obrovských balvanech, které si občas pěkně klapou, Zapadnout někam s nohou, je to o zranění. Dostáváme tímto se do poslední části Mlynické doliny a ke kýženému Capiemu plesu (cca 2075 m n.m., tak nějak před desátou hodinou – čas skvělý!). Jeho ledová temná hladina je položena nahoře za hradbou obrovských balvanů, z druhé strany ze samotného závěru doliny do plesa spadají strmé sněhové splazy, vršků nedohlédneš – vše v šedobílé mlze. Přes mlhu tohle všechno vnímáme spíše jen náznakově, dohlednost není určitě větší jak 50 metrů. V závětří megabalvanů rozbíjíme výškový tábor a dáváme se svačinu. Na povzbuzení nálady Pilník vybaluje jednu z lahvinek Tatratea, kterých dovezl celý reprezentativní vzorník. I přes tu slotu okolo musím vypíchnout jedinou parádu – dosud jsme nikoho nepotkali! Hory jsou jenom naše, kdy se to jindy poštěstí? Paradoxně i tak je nálada a odhodlání maximální. Po přestávce nás ale čeká nejnáročnější část výstupu (to ještě nevíme, jak to nakonec dopadne). Po obrovských balvanech obcházíme Capie pleso zleva a posléze se od něj odpoutáváme na šikmý traverz. Dostáváme se asi 20-30 výškových metrů nad temnou hladinu plesa a musíme šikmo překonat dosti strmou sněhovou plotnu. Zde to naštěstí ještě jde, ve sněhu jsou jakžtakž stupy. Při pohledu dolů to ale není vůbec povzbudivé: "Jakmile ti škobrtne noha, už valíš s tím kluzkým pončem po strmém sněhu jako po skluzavce – a rovnou do ledového plesa. Utopíš se za dvě minuty, nemáš šanci..." stručně komentujeme realitu a jsme rádi, že v pár minutách máme první nebezpečnou plotnu za sebou. Výše se stezka ztrácí v hrubém a nepřehledném skalnatém svahu. "Musíme pořádně sledovat značky, jednu od druhé, jinak se ztratíme." Prudce stoupáme v serpentinách nahoru, mlha ještě více houstne. Minuty ubíhají. Pilník je vždy o dvě zákruty napřed. Měli bychom na sebe vidět, nebo se aspoň slyšet. V jednu chvíli ve snaze postoupit k nejbližší značce se dostávám do naprosto neřešitelného záseku – horko těžko se šplhám či spíše sunu po totálně mokrých skaliscích, ale bohužel se dostávám do místa, odkud to dále vzhůru nejde. Řešením je o pár metrů se vrátit dolů, ale v té slotě a na kluzkém povrchu najednou nevím kudy kam! Do řiti fakt už! Nekonečnou chvíli přemýšlím, jak a kam opřít nohy, nejde to, nikam nedosáhnu – nakonec se musím na skalisko položit a pokusit se velmi opatrně odsunout po břiše. Po skále regulerně valí voda, takže se vlastně plazím potokem. Za chvíli konečně kdesi vzhůru nad kameny zahlídnu siluetu čekajícího Pilníka: "Sakra, kde je značka, viděls ji?" – "Už delší dobu ne, ale zdá se mi, že po stezce jdeme pořád..." Koukáme nahoru i zpětně do mlhy, značky nikde. Postupovat výše už není možné, stezka se najednou ztrácí ve skaliscích a suťovisku. Vybaluju mobil s mapou, kde mi Stopař kreslí dosud prošlou trasu: "A sakra, jsme úplně bokem! Značku jsme museli přehlédnout, my jdeme nyní po staré trase, která by nás za ideálního počasí dovedla na Bystré sedlo – ale byla před lety zrušena pro její nebezpečnost," hodnotíme zapeklitou situaci. Musíme se vrátit asi o 30 metrů dolů, což je v takovém trháku dost opruz. Opatrně sestupujeme: "Hele, co je napsáno na tom balvanu?" – "STOP," slabikujeme žlutý výstražný nápis, "je to jasné, chytili jsme směr na Sedlo. Na Lávku musíme více nalevo." Konečně narážíme na poslední viditelnou značku a mírně měníme směr. Po pár metrech přichází konečná – stezka dosud vedená suťoviskem se ztrácí v téměř 60° sněhovém splazu a to dost mohutném. Zastavujeme se na okraji. Nic zde není prošlapané, žádné stupy. Mlha jako mlíko, dohlednost sotva 20 metrů. Zvedáme zraky a můžeme si oči vykoukat v té šedobílé slotě: "Zdá se mi, že těsně nad námi je ten rozeklaný hřeben, je to už jen pár metrů!" Skutečně se tam rýsují temné vrcholky skalek mezi nimiž by měla být v jednom místě uzounká štěrbina – průchod do vedlejší Furkotské doliny. Pud sebezáchovy nám však nedovoluje na extrémně strmý sněhový svah udělat byť jen jediný krok. Stačilo by podklouznutí a kloužeme se šusem se dolů do bezedné hloubky, kam přes mlhu nelze dohlédnout. I takový horal jako je Pilník (a to se hodně divím) jednoznačně velí: "To nemá smysl, nebudeme to riskovat! Kdybych měl aspoň cepín..." Jo, to bychom si vysekali stupy, asi by se nám vrcholovou plotnu zdolat podařilo. Vzdáváme to však. Postup zledovatělým sněhem za mlžné slepoty vyhodnocujeme jako extrémně nebezpečný. A na druhé straně to může být ještě horší! Výškoměr udává 2299 m n.m. – průrva Bystré lávky má mít 2300... Je to fakt někde těsně nad námi, ale... Ne vždy se zkrátka záměr dá realizovat. Pomyslného nejvyššího bodu jsme dosáhli v 11:20 hod. Jdem na sestup... Opatrně nakračujeme dolů ve strmém suťovisku a pokud je to možné, pohledem vyhledáváme žluté značky. Teď už je to celkem snadnější, cestu známe. Dolů na dohled Capieho plesa (jestli se tomu mlíku tak dá vůbec říct) nám to trvá skoro půlhodinku. Od rána sice prší, ale kupodivu nefouká, takže je celkem dobrá slyšitelnost okolí. Člověk vlastně slyší jen ševelení deštíku. I proto jsme zaslechli nějaké hlasy – nezdá se nám to? Že bychom fakt potkali lidi? Nezdálo – na okraji velkého sněhového splazu (to je ta bizarní skluzavka do ledových vod plesa) se před námi z mlhy zjevují dvě postavy. Starší chlapík a mládenec, asi otec a syn. Zdravíme se – jsou to Slováci. Prohodíme pár slov o stavu počasí a cesty a sdělujeme jim, že průchod Bystré lávky jsme vzdali v neproniknutelné mlze a neřešitelném terénu těsně pod vrcholem. Pokračují ale samozřejmě dál, třeba jim se to podaří. "Všiml sis: boreček jak se viditelně pohoršoval, že jsme to vzdali – ten má teda kuráž, to ještě neví, co je čeká," postřehl Pilník, sotva se vzdálili. "No já si hlavně všiml jejich výbavy: tatík měl jenom malinký batůžek a boreček nic – jen nízké boty a bundičku takovou tu tenkou přiléhavou, rozhodně ne do celodenního deště – zato my jsme nabalení jak horolezci," dost se divím, jak někteří lidi berou na lehkou váhu počasí v horách. Museli být promočení durch. Zdá se, že Mlynická dolina má v tomto nějakou divnou tradici – vzpomínám, jak před lety jsme se na Lávce potkali s Polákem v teniskách, a to bylo ještě dost sněhu (i když relativně pěkné počasí, ne jako teď). Za dalších deset-patnáct minut jsme u ohromných balvanů u Capieho plesa (12:15), po drsném sestupu vítaná chvíle k vydechnutí a krátkému odpočinku. Usedáme tedy zase v místě našeho výškového tábora a jelikož na chvíli přestává pršet, stahujeme si i ponča. Po chvíli opět někoho slyšíme a vzápětí kolem nás prochází skupina asi 8 odhodlaných mladíků. Výstroj mají srovnatelnou s borečkem, kterého jsme potkali před chvílí. Dali jsme si akorát čaj a nějakou tu tyčinku, po chvíli sezení už člověka rozráží zima. Ve 12:40 vyrážíme na sestup příkrým skalním prahem pod plesem do široké části Mlynické doliny – opět se zde mlhy jaksi rozestupují, ale jen na chvíli. Zato začíná zase pršet, takže ponča musíme opět navléknout. U leteckého památníku se tentokrát ani nezastavujeme. K Volím plieskům nad střední hranou doliny docházíme kolem 13:05. Došel jsem Pilníka, který se zde viditelně zasekl u divoké vodoteče, která valí z okolních svahů a skal. Tápeme, kudy širokou divokou vodu vlastně překonat, skáčeme po kluzkých kamenech a najednou jsme v místech, že to nejde ani tam ani zpět. Všude voda. Když jsme to šli nahoru, museli jsme to asi mírně obcházet – nebo teče víc vody? Nakonec tu správnou stopu přece jen nacházíme, nikdo se nezmáchal. Ale boty už po těch mokrých kamenech pěkně kloužou! Další podobné místo je o 20 minut později na rovince u Plesa nad Skokom. Takřka potokem se dostáváme až nad samotný práh u vodopádu, kde nás žluté značky směrují vpravo na řetězový úsek. Pilník má ruce volné, takže se hbitě pouští po řetězech dolů. Já mám ale plné ruce hůlek, které jsou v těchto situacích dokonale na obtíž. Na kluzkých skalách se dostávám zase do neřešitelného záseku! Chce to zase dlouhé vteřiny koumat, jak se spustit po mokrých hladkých skaliskách o pár metrů níže. Kousek hučí vodopád, dolů hloubka – nic pohodového. Nakonec se za pár minut shledáváme dole na spočinku pod vodopádem a dáváme si krátkou pauzu na loknutí posledních doušků ještě teplého čaje z termosek. Přesně ve 14 hodin se vydáváme na poslední etapu naší dnešní výpravy. Kupodivu od vodopádu Skok už jdeme s pár lidmi roztroušenými po trase. U vodopádu jsme potkali jednu paní s mládencem, ale ti očividně nahoru do doliny nepokračovali a od vodopádu se vrací zpět. Dokonce i v protisměru potkáváme výletníky, tyto vyloženě sváteční. Pozná se to tak, že i v deštíku jdou převážně v botaskách, bez batohů a mladé dámy (i pánové) jsou naparfémovaní jako na módní přehlídku. Jak už to tak v Tatrách bývá, poslední část dochodu po kamenitých lesních cestách je nejméně záživný a ubíjející. Člověk už v duchu vzývá, "kdy už se konečně objeví ta lanovka na Solisko!" – lana se sedačkami by se měla stůj co stůj objevit po pravé straně. Ale trvá to minimálně hodinu. Kolem třetí odpolední už jsme na dohled dráze lanovky. Jak jsme překvapeni, že sedačky se dávají po pohybu! I přes relativní nepřízeň počasí se dnes jezdí a provoz spouští zřejmě každou půlhodinu. "No co, deštík už skoro ustal, nefouká – tak kdo chce, vyjede si na Solisko a dá si tam aspoň pivo nebo něco na zahřátí," hodnotíme situaci. Taky řešení pro nepříliš ideální den. Konečně míjíme vodárnu – a to jsme již na dohled prvním budovám a dolní stanici lanovky. K hotelu FIS docházíme pár minut po třetí hodině odpolední, to je skvělý čas. Lidí by v širokém okolí člověk napočítal na prstech jedné ruky. Malá partička (spíše místních) si dopřává nějaké ty lakocinky v kryté terase boudičky "U Žižáka" dole na okraji parkoviště. Nejednou v minulosti jsme se zde s kamarády zastavovali. Zejména Aleš-Trnky, jinak zvaný též Žižák, tu byl jako doma. My dnes kupodivu nemáme na nějakou tu "odměnu" ani pomyšlení, tak se u pověstného transparentu Žižák-Frndžalica aspoň fotíme. Naopak mě zlákala prodejnička suvenýrů (bohatě zásobená), kde kupuji "na doma" pěkného kamzíka do sbírky. Potom nabíráme rychlé tempo po širokém chodníku, ještě nám zbývá asi necelý kilometr k parkovisku u SHB ubytovni. Zhruba v třetině se zarazím: "Hrome, kde mám hůlky!!" – no samozřejmě, nechal jsem je opřené u stánku se suvenýry. Takže hybaj pro ně! Poctivě tam na mě čekaly...
Skorem půl čtvrté – co dál? Mlha, zima, mrholení – pořád. Pilník navrhuje zájezd do termálů ve Vrbově. To je však na opačné straně Tater, až za Popradem. Pravda, koupání je tam jinak dobré, voda horká a cenově se snad jako jediní udrželi v přijatelné relaci (kolem 11€ za cca 2 hodiny v podvečer), jinde – i v Lúčkách – už celkem drasticky zdražili. V duchu počítám časovou náročnost: dvacet minut tam, pak 1,5 hodiny koupačka a potom zpět po dálnici 3/4 hodinu... domů bychom se dostali až někdy v sedm. Počasí je taky na draka, s bídou 10°C – sice horká voda, ale co okolo, budeme mrznout? A máme ještě dělat klobásky. Mám toho za celou túru i "dost", proto s díky odmítám a navrhuju pohodový návrat na základnu a se zastávkou na kafe u Nadi u Kokavského mostu. Pilník to už nechce lámat, tak souhlasí – a odjíždíme směr Podbanské. Je to taky dobře půlhodina. Podjíždíme Kriváň – že by zítra? Ostatně to slovo zde ještě nepadlo, to se rozsekne až večer při besedě :-) A v 16 hodin už odbočujeme k vyhlášeným potravinám, kde se stavujeme na horec a na pivko už pěknou řádku let. Kvůli počasí je okolí i stolky venku vylidněné, jen na terase posedává nějaký věrný horský vlk (zřejmě místní postavička). Naďa má uvnitř příjemně vytopeno. Ale přivítání je po letech už takové vlažnější. Možná je to i tím, že v rohu trůní v křesílku bába (její matka), která vždy všechno a všechny pečlivě kontroluje. Prohodili jsme pár slov, objednali kávu a jdeme se usadit ven. O půl páté jsme už doma ve Vavrišově. Podvečer a večer utíká jako voda. Předně se musíme pořádně vysušit. Správce jsme už předtím telefonicky požádali, aby nechal běžet topení, což se teď bude náramně hodit. Ponča Pilník věší do venkovního altánu, ostatní věci v rámci možností rozkládáme na radiátory. Následuje kuchtění večeře – dnes klobásky na zelenině. A potom už v pohodičce konzumujeme večeři a zapíjíme to vychlazeným pivem. Po seriálu následuje neméně důležitý bod večera: naplánování, co vlastně podnikneme zítra? Počasí se má rapidně vylepšit, tak bychom pátek neradi proflákali. Osobně bych dle zkušeností z předchozích dvaceti let očekával na druhý den pobytu v Tatrách "odpočinkový program", nicméně Pilník to vybaluje natvrdo: "Takže zítra Kriváň!" – jedna z nejtěžších tatranských túr. Pro nás je to ještě o to větší lákadlo, poněvadž ani jeden jsme je za ta léta nešli. Výstup na Kriváň se totiž uskutečnil hned při prvním ročníku Tater v roce 2003, a to jsme se ani jeden ještě této akce nezúčastnili. Z osobních zkušeností to mám tak, že na první těžké túře (tedy i dnes) se člověk poměrně "oddělá" a druhý den tělo vyžaduje volnější režim. Ne tak Pilník, ten je zvyklý na třídenní přechody v Alpách v tahu. Nechci mu do toho házet vidle – ostatně pro zdolání Kriváně hovoří všechny aspekty: máme po těch letech nejvyšší čas se na něj vydat, a třeba jsme v Tatrách naposledy. "V klidu, to hned první hodinku ráno rozchodíš – a aby to nebyl hned takový trhák, vezmeme to z Třech Studniček na Jamské pleso, to je rovinka," uklidňuje mě Pilník odvážným plánem. Až tak? Přes Jamské pleso to bude pěkná zacházka... Nicméně domluveno: ráno o půl šesté musíme vyjet!
Pátek 14. června 2024 :
Po pauze se navracíme kousek k rozcestníku Jamské pleso (1448 m n.m.), který nám udává, že na Kriváň to máme 3:15 hodiny. "Tak jak se znám, za sebe musím přidat aspoň hodinku," odhaduji svoji kondici pohodovějším tempem s častějšími zastávkami, "Tak já jdu podle svého a občas na tebe počkám," nastínil Pilník systém postupu vzhůru. Takto je to vyhovující. Nejlepší je, když na sebe vidíme, i když... pokud se "předskokan" vzdálí i více, nakonec je ztráta druhého v reálu jen pár minut. Kromě klasických směrovníků s časovými údaji se vedle rozcestníku nově objevil ještě jeden piktogram – zákaz vstupu se psy! (a to i na vodítku). S novým návštěvním řádem TANAPu se v tomto směru dost zpřísnilo, byly totiž nově taxativně vymezeny chodníky, kam se se psem může a kam už ne. Taky dobře... Nejprve se kamenitá stezka kroutí lesem, teprve za notnou chvíli začíná převažovat kosodřevina. Zhruba na rozhraní těchto porostů si dáváme menší přestávku na napití. Nacházíme se právě v místech, kde mapa ukazuje odbočku neznačené cesty, která by zkrátila trasu od červené značky daleko před Jamským plesem. Vzhledem k nárůstu kosodřeviny je ale nepoužitelná, jak usuzujeme z letmého pohledu do již neproniknutelného porostu. Po chvíli se výstupem dostáváme na jižní mocnou rozsochu Kriváně, která tvoří zároveň západní hranu Važecké doliny. Tato dolina není turisticky přístupná. Je to zároveň i prameniště Bielého Váhu. My ji pak uvidíme pěkně shora, ale až za notnou chvíli. Dalším záchytným bodem na setkání je místo se zajímavým skalním úkazem: už zdola zdálky si nešlo nevšimnout pravidelné kamenné pyramidy, jakoby ji snad opracoval nějaký dávný kameník. Nešlo ani odhadnout, jak je útvar veliký, dost to klamalo. Jak ale člověk přichází blíž a blíž, najednou zjistí, že dochází k prachobyčejnému špičatému šutru, asi 2 metry na výšku. Z druhé strany vypadal úplně tuctově. Pilník vykoukl za klečí, chvíli jsme zastavili na vydýchání – a právě v těchto místech jsme potkali po dlouhé době další dva lidi. Zdola se dost halasně přibližovali dva mládenci: ten první v zářivě zeleném triku (jakoby snad někde dole sesedl z kola) určoval očividně tempo a pořád svého parťáka povzbuzoval. Ten ho stíhal o dost vzaději. Takhle by mě to asi moc nebavilo. Nechali jsme je předejít a i my se pouštíme dále.
Dostáváme se na rozhraní postranního kamenistého hřbetu Kriváně – Predný a Zadný handel. Zde je už klasické vysokohorské prostředí – samé šutry a suťoviska. Překonáváme 2000 m n.m. a dále se pohybujeme celkem rovinatým traverzem po úbočí Predného handlu. Při další zastávce před sebe pouštíme další dva lidi, mladý slovenský pár. V pár větách s nimi hodnotíme aktuální stav počasí, protože bohužel: právě se sem po skalnatých úbočí nasouvají z doliny mraky! Je to tak: dole se mlhy rozplynuly a oblačnost se zřejmě díky teplotě a tlaku sune do nejvyšších poloh. Budeme mít tedy smůlu a nahoře nic neuvidíme? To snad ne!? "Další zastávka na setkání u rozcestníku v Kriváňskom žlabe!" vyhlašuje Pilník veledůležitý záchytný bod a pokračujeme už neprůhlednou bílou mlhou po západním úbočí Predného handelu. Stezka se už dávno změnila na kamenný rozrušený chodník, začíná i výrazněji stoupat. I díky husté mlze míjíme bez povšimnutí lokalitu zvanou Palzmanove bane. Jak už název napovídá, jedná se o místo, kde se v dávných dobách těžily drahé kovy nebo užitné rudy. Není bez zajímavosti, že celá oblast Kriváně byla od pradávna prošpikovaná nalezišti prospektorů a baníků. Jak ale uvádí některé články na webu, výtěžnost zde prakticky žádná nebyla. Na druhou stranu – středověcí havíři byli asi jedni z prvních lidí, kteří (neoficiálně) vrchol Kriváně zdolali. Jak známe Pilníka, být v tu chvíli pěkné počasí, jistě by se rozběhl po okolí vyhledat nějakou tu starou štolu (pokud zde ještě nějaká je). Mlha je ale tak hustá, že je vidět sotva na dvacet metrů – sakra, to je smůla! Blízkost významného rozcestí V Kriváňskom žľabe (2120 m n.m.), kde se setkávají oba proudy lezců na národní slovenský vrchol, lze tak vytušit podle hlasů, nikoliv pohledem. Najednou se přede mnou zjevuje typický tatranský rozcestník se skupinou lidí okolo. Je rovných 11:00 hodin, takže od Jamského plesa jsme sem šlapali 2,5 hodinky. Dáváme zase krapet čaje, ale už nijak nemeškáme – do poledne máme co dělat. Zdálo by se, že vrchol Kriváně je odtud na dosah – rozcestník nicméně avizuje ještě 1:15 hod. Teď teprve ale nastane onen nejnáročnější úsek, kde si člověk ten výstup opravdu musí vybojovat! Nemálo lidí na následném úseku dokonce vzdává, jak jsme se později přesvědčili. Jdeme tedy do toho! Prvních pár metrů výstupové "stezky" dává tušit, že to bude opravdu drsné! Píšu "stezky" v uvozovkách, protože značená trasa jde okamžitě do extrémně strmého výstupu mezi skalisky, kde by našinec regulérní stezku jen těžko hledal. Občas se v serpentinách skály pro změnu mění v pohyblivá suťoviska, kde jeden neopatrný krok spouští okamžitě malou lavinu kamínků a hlíny na nešťastníky pod vámi. Modré značky přeskakují z balvanu na balvan a vytváří tak imaginární trasu v několika serpentinách po strmém úbočí jižní rozsochy Kriváně. Cílem je vystoupat, či spíše se vydrápat na hřeben této rozsochy. Mě to trvá neuvěřitelných 30 minut – a přitom je to takřka na dosah ruky. Dělá to kolem 150 výškových metrů na velmi krátkém úseku. Ale aspoň jedna dobrá zpráva: v kratších časových intervalech se začínají trhat mraky a pokud se mlha rozestoupí, otevírají se fantastické výhledy do Kriváňského žlabu, i s druhou výstupovou trasou vedenou po opačném úbočí doliny.
Už při tom drsňáckém výstupu na hřeben jsem si všiml celkem nenápadné dvojice: vousatý borec v červené bundě s partnerkou, oba zhruba po čtyřicítce, s příkladným vybavením do hor. Ženská byla trochu "mašina", tj. mírně plnoštíhlá, rozhodně ne žádná "horská koza", borec taky spíše z kanceláře. Vystupovali hodně systematicky, holka si nebyla moc jistá pohybem na skalách, proto na ni borec co chvíli trpělivě čekal a poctivě a zodpovědně ji pomáhal. Občas jsme se došli, občas jsem se vzdálil, a tak pořád dokola. Říkám si: "To je paráda, že aspoň někdo se sune tempem krok-sun-krok jako já, aspoň nejsem pořád za posledního soumara." Měl jsem je tedy za svoje pomocné psychologické "tahače", když už tady dneska není Čenich, který nám pomalejším takto vždy pomyslně pomáhal – zkrátka držet s někým stejné pomalé tempo. Není nic horšího, než když všichni předcházejí a slabšák je tak za posledního blbce. V duchu jsem tedy neznámým parťákům děkoval, že se mnou "drží krok". Na Malém Kriváni (což je ve skutečnosti málo výrazná kamenná kupa v hřebeni) si dopřáváme chvíli zastavení (12:00 hod.), zejména pro nezapomenutelné letecké pohledy do hlubin. Konečně se totiž mlha odsunula, nicméně vrchol Kriváně pořád obletuje. Úplně pod nohama máme lesy kolem Podbanského, velice dobře je vidět monumentální budova Permonu. Dále neskutečné daleké výhledy do Podtatranské kotliny, i na vzdálenější hřeben Nízkých Tater. Docela blízko (resp. úplně pod námi) je pěkně vidět naše dopolední výstupová trasa i s Jamským plesem, pod námi je i hluboká Važecká dolina se Zeleným Kriváňským plesem a o kus dále se rýsují mostíky a stavby na Štrbském Plese. Velmi strmě odtud působí hrana Soliska – zatímco chata s horní stanicí lanovky se doslova krčí na úbočí. Popravdě, tyto rozhledy jsou vždy balzám pro oko a nenápadně ponoukají člověka k dalšímu výstupu, i když už toho mám tak akorát plné kecky. Vzdát to teď? No to by byla děsná srabárna!! "Koukej, tady seběhneme do Daxnerova sedla a dál už je to brnkačka – sejdeme se zase až nahoře," maluje Pilník, jakoby to byly dětské omalovánky, ale mě je jasné, že to bude ještě pořádný záhul – "i kdybych se tam měl drápat po čtyřech, tak to dáme, ahoj nahoře!" posílám ho na poslední závěrečnou etapu tohoto jedinečného podniku. Daxnerovo sedlo (2319 m.n.) je mírná sníženina hned pod Malým Kriváněm. Kdysi před lety byla modrá výstupová značka proznačena rovnou ze Žlabu sem do sedla – náznaky cesty jsou v kamenitém svahu ještě dobře patrné. Jelikož ale docházelo k nějakým erozím a sesuvům, původní cesta byla zrušena a nahrazena tou, po které dnes jdeme my. A aby to bylo zajímavé, i na posledním – a skutečně tom nejdrsnějším úseku celé kriváňské túry se dály zajímavé momentky: Možná to bylo ještě u Malého Kriváně, možná kus pod ním, nebo i dále: najednou před sebou v protisměru vidím nepřehlédnutelnou dvojici ve zvláštních úborech, které se na hory jaksi vůbec nehodí. Přijdem blíž a hele – co zdálky vypadlo jako popeláři v oranžovém, ta zvláštní dvojička je ve skutečnosti oděna do nějakých vlajících hábitů. Bezesporu členové nějakého zvláštního vyznání – buddhisti nebo hare krišna, nebo jak se tyhle exotické směry vlastně jmenují. Jsou to ale Češi: kluk tak kolem dvaceti a malá holka. K pozdravu volím křesťanské "Pozdrav pánbů," (Bizi by jistě ještě přidal "krásný den") – tihle lidi jsou vždycky hodně komunikativní, pozitivní a nadšeně se dávají do řeči. Dáváme se tedy do krátkého přátelského hovoru, kde hned zkraje boreček přiznává: "Museli jsme to vzdát, před chvílí jsme to otočili. Naše obuv totiž není zrovna nejvhodnější," a ukazují mi v čem se do extrémního terénu odvážili. Kluk má jakési gumové galoše, se kterými chodím tak maximálně na zahrádku a žabina klasické vietnamky! Oba naboso, takže chodidla mají do krve. Přesto neztrácejí výbornou náladu a ujišťují: "Ale je tu nádherně! Šťastnou cestu!" (pak jsme potkali ještě několik dalších jejich soudruhů, ti Kriváň zřejmě dali – i když boty měli taky nízké). Když si představím, že ti dva jdou v žabkách celou cestu minimálně z Troch Studniček a ta samá drsná štreka je čeká ještě dolů, na pár minut mi úplně vypíná hlava… Do reálu se dostávám kus za Daxnerovým sedlem – volím krátké vydýchání u skalního výklenku mírně mimo cestu. Opodál si všímám nějakého neforemného černého předmětu, který sem určitě nepatří – že by lejno nebo cosi? Zkoumám to blíže a ona je to odchlípnutá vibramová podrážka z pohorky – kouknu dál a celkem luxusní boty bez podrážek leží ve výklenku! Zkrátka se někomu odlepily podrážky, tak tady bagančata vyzul a zlostně pohodil – a dolů šel pěšky bos? Otázky, na které odpověď nedostanu… Vida, mohl si ty boty nazout aspoň ten buddhista, furt lepší jak gumové pantofle! Asi polovina úseku od sedla po vrchol se ještě celkem lidsky jde po suťovisku – i když bacha na velké balvany se škvírami okolo! Druhá polovina – to je ten nejhorší extrém, který jsem doposud v Tatrách šel! Dostáváme se do klasických skalisek, které je potřeba kolikrát pořádně a za použití rukou překonat. Hůlky musí do řemení batohu, tady se fakt šplhá a drápe nahoru, řetězy žádné! Několikrát koukám do Stopaře mobilu – jak daleko ještě? Pohled v terénu hrozně zkresluje: ta jednolitá hradba skal rýsuje jakoby hroznou dálku, ale na druhou stranu si říkám: "Vždyť ty postavy, které jsou už nahoře, včetně Pilníka, jsou dost blízko!" Drápu se po čtyřech, kolikrát taktak hledám vhodnou stopu nebo stupy. Nad hlavou a okolo se ozývá mocné "krá-krá-krá" a kolem vrcholu si zlehka plachtí nějaký sokol, jako by se nechumelilo, potom přistává někde na úpatí – ty se máš, mávneš křídly a vmžiku jsi nahoře. Sedmdesát, padesát, pětadvacet metrů… už vidím kříž! Poslední metry – a jsme na vrcholu Kriváně!
Tak, sláva! Dotýkám se symbolicky slovenského kříže s vlajkou, který je tu ukotven a podáváme si s Pilníkem ruce (13:00 hodin). Už tu hodnou chvíli na mě čeká. Ohlídnu se a… samozřejmě, téměř zároveň se mnou dochází na vrchol moji dva neznámí "tahači" – kluk v červené bundě s partnerkou. Usedáme opodál od kříže a vychutnáváme si vrchol. Opravdu nádhera! Pár lidí se tu sešlo, ale není to nic hrozného. Nějaký nadšenec úporně hledá kešku… "Chceš se taky podepsat?" ptám se Pilníka – prý ani náhodou, tento moderní "sport" ho už, stejně jako mě, nebere. Myslím, že už i ta masovost geocachingu dávno opadla a skoro nikoho už to ani nezajímá. "Být tady Čenich – tak už letí někam ke Kmeťovu vodopádu…" Sedíme skoro na hraně skaliska, pod námi fakt kolmá stěna a neskutečná hloubka. To jsem ještě v životě neviděl. Máme však smůlu na mlhu. Zrovna v čase našeho výstupu halí vrchol a jen chvílemi se její hradba trhá. Takže rozhledy jsou omezené a záleží na štěstí, na kterou stranu se zrovna mlha roztrhne. Pilník vybaluje symbolické lahvinky Tatra Tea, tento přípitek se sem fakt hodí. Poseděli jsme, vyfotili vrcholovku, rozhlíželi se a užili si Kriváň alespoň čtvrthodinku. Shlédli jsme i vrcholovou pamětní desku: v pamätný deň 16. augusta 1841 vystúpil na staroslávny Kriváň slovenský národný buditeľ Ľudovít Štúr a jeho další druhovia – při 155. výročí výstupu z úcty venuje Matica Slovenská". Štúr – to byl ten zvláštně fousatý pán na padesátikorunové federální bankovce. Pojmenováno je po něm město na Dunaji. A učili jsme se o něm ve škole – lovím z paměti odkazy na slovenského vlastence. Na zpáteční cestu, tedy sestup se vydáváme okolo 13:20. Člověk by řekl, že dolů to bude pohoda, ale je to skoro naopak. Skoro horší jak nahoru! Neděsnější je ten horní skalistý úsek, kdy je potřeba kolikrát se otočit fakt na čtyři, ne-li na břicho, aby se zdolala nějaká ta strmá plotna. Dále k Malému Kriváni je to o malinko lepší, ale… obrovské kamenné stupy jsou dost od sebe a s velkým výškovým rozdílem, krok na ně kolikrát nestačí. Nohy brkají, naštěstí hůlky pomáhají s oporou, a očekávám, že se stane to nejhorší – že se vymkne kotník! Jestli to někdo nezná, tak chodidlo znenadání při došlapu brkne tak blbě, že se v kloubu celé ohne dovnitř bokem a celá váha těla spočine na takto děsně ohnuté haksně. A to se mi stalo právě teď – nestačil jsem už pevně dorovnat dokrok, ostrá bolest, člověk přeskočí na tu zdravou nohu a to vymknuté chodidlo (v tuto chvíli pravé) se bezvládně blembá pár vteřin jako kyvadlo – a rozhoduje jen pár okamžiků a faktorů, jestli to už takhle zůstane, anebo se navrátí do kloubu. Mám štěstí – po několika dlouhých vteřinách bolesti se odvažuju došlápnout: pár belhavých kroků, noha podklesává, ale naštěstí se s bolestí vrací do použitelné podoby. Ještě pár minut člověk pajdá jak Peyrac, ale sláva, vymknutí se daří rozchodit, bylo to hraniční. Tyto situace totiž zachraňují pevné vysoké boty – stát se to v nízkých botaskách, tak je hotovo.
Abychom si tyto útrapy vynahradili, cestou k Malému Kriváni se krásně vyjasňuje, takže máme vskutku nezapomenutelné a jedinečné výhledy. A akorát ve směru pochodu, takže se můžeme pořád kochat! Zpátky se otočíme, jen když si chceme poměřit ten drsný Kriváň – ale už je to náš kamarád, přijal nás nahoru :-) Konečně se mi taky daří pěkné fotky. Chvíli se zastavujeme i na hraně mohutného sněhového převisu, který spadá do hloubek Važecké doliny ke Kriváňskému plesu. "Nezkusíme to původní starou cestou do Žlabu? Hodně bychom si to zkrátili," přemýšlí nahlas Pilník. "To bych fakt neriskoval, oni věděli, proč tuto trasu zrušili, je to asi děsné suťovisko," oponuju, což se setkává s pochopením a pokračujeme tedy po klasické modré. Až k otočce vpravo, tj. po hřebenové rozsoše to celkem jde, ale sotva se dostáváme do toho drsného svahu směrem ke Žľabu, je tu problém: Pilník už je zase o dost vpředu a nezapomněl sledovat značky, které člověka relativně bezpečně provedou po krajně nepřehledném úseku plném strmých skalek a sutin. Já blbec jsem se nějak automaticky držel lidí přede mnou a na značky zapomněl. "Vedl" to jeden pitomý anglický turista-amatér, všiml jsem si ho už na vrcholu. A tak nesledování značení mě tímto fakt vytrestalo. Borec i lidi za ním (a za nimi i já) se pouští do zatím relativně znatelných serpentin. Po chvíli se však pěšinka ztrácí ve strmých skalách, značky samozřejmě nikde! Kouknu na mapu v mobilu – no samozřejmě jsme pořádně uhnuli vlevo! Kouknu pod sebe – vidím pitomého Angličana jak balancuje ve svahu, a celkem už i blízko pod sebou traverzující modrý chodník. Dostat se na něj bude ale ještě utrpení. Rozcestník v Kriváňskom Žľabu (14:40 hod.) se nakonec objevuje o hodně napravo, už tam vidím i posedávat Pilníka. Sestupem na modrý chodník pořádně ztrácím výšku, musí se zase vystoupat k rozcestí! "Už čekáš asi dlouho, co?" omlouvám se kolegovi. "No teď už docela jo…" Vysvětluju, jak debilně jsem sešel z cesty.
Nyní budeme pokračovat po zeleně značené trase, která nás dovede (někdy?) na Tri Studničky. Je to nejchozenější trasa na Kriváň – a my si blahořečíme, že jsme ráno zvolili alternativu kolem Jamského plesa. Aspoň bude dnešní túra maximálně rozmanitá! Pilník si zase bere náskok s tím, že o něco níže si odběhne vpravo od cesty na podružný hřeben Krivánsky Hrb (2000 m n.m.) odkud jsou nejenže jedinečné výhledy do Kôprové doliny, ale prý i nějaké krasové závrty. Povede se mu tam vyfotit hlídkujícího sviště, navíc by se z těchto míst dalo dojít i ke starým štolám pod Vyšnou priehybou, nejkratší cesta však vede přes nepřehledné balvanisko, tak to ani nezkoušíme. O kousek níž jsme ale jejich ústí z cesty zahlédli. Tam se zase setkáme. Časomíra ve Žľebu nám napovídá, že na Studničky to máme 2 hodiny pochodu…: "Chacha, odhaduju, že na parkovišti budeme dobře v šest, čili to budou tři hodiny cesty." (a přesně tak to bylo :-) Zeleně značený chodník vede traverzem pod západní rozsochou Kriváně. Pořád nádherné výhledy! Při bližším pohledu na vzdálené obzory mě zaujala stříbřitá hladina na vrcholu kopců! - někde pod Nízkými Tatrami. Byla to horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Čierny Váh, t.j. totožné řešení jako naše Dlouhé Stráně v Jeseníkách. Pod Hrbem se setkáváme, dáváme chvíli na napití a tipujeme, kudy povede sestupová cesta: skoro to svádí k představě, že značka vede v serpentinách pod blízkým vrcholem Kopy, ale ve skutečnosti později uhla více vpravo ke Grúniku. Kupodivu jdeme zase úplně osamoceni, jen v těchto místech náš předešla nějaká polská rodinka. Potom dlouho nikdo, až pak před prvními serpentinami, než stezka pronikne do záplavy kosodřeviny, potkáváme mladý navoněný pár, jak si to pomalu ale odhodlaně šine nahoru. "Člověče, půl čtvrtý, to chtějí jako dojít na Kriváň a ještě zpátky? To nemají šanci stihnout," silně pochybuju o smyslu tohoto nápadu. "Hele, to je jejich boj, tohle už dávno neřeším. Takových blbců jsem potkal už v horách spousty," kontruje Pilník. Domlouváme se, že si zase každý půjde svým tempem a sraz si dáme nejpozději u odbočky na Partyzánský bunkr, což je až celkem daleko na úpatí Grúnika. První čtyři výrazné serpentiny podcházejí Nižnou priehybu. Všude samá kosodřevina, záhy se už objevuje lesnatý porost. V jedné z ostrých zatáček vidím na úsek pod sebou a tím směrem celkem blízko registruju nějaký pohyb a šustění – "Že by ten Pilník byl ještě takhle blízko? Nikdo jiný kolem nás nešel…" dedukuji v duchu. Raději si začínám zase pískat a mlátit hůlkama… Před Grúnikem zhruba ve výšce 1600 m n.m. se cesta dostala do celkem rovinatého úseku na úbočí. Les střídají i menší loučky a záhy se kolem objevuje mladý hustý porost jeřábů vzniklý zde bezesporu po vzpomínaném orkánu. Při jeho bližším ohledání zjišťuju, že jeřáby vyrůstají z nekonečného polomu – dávno zetlelé černé kmeny mohutných smrků jsou převáleny snad v několika vrstvách přes sebe, byly zkrátka ponechány na místě a neodtěženy, a na nich si už vesele roste nový les. Zapadnout mezi ty kmeny, tak se člověk odtud nedostane. Jsem přesvědčen, že takový přirozený vznik lesa by se líbil Bizimu – a dělám mu pro představu několik fotek. Zelená pak podchází Grúnik. Ještě jedna ostrá zatáčka a schází se k odbočce k Partyzánskému bunkru (16:45). Pilník tu už čeká: "Bacha, nešlápni do toho!" varuje před černou sračkou přímo uprostřed cesty. Vypadá hodně čerstvě, navíc o kus níž vidíme další. Tady je evidentně 'medvědovo'… Dáváme pauzu na napití a rád si vyslechnu zkazku o partyzánském bunkru – "Je tam zbytek roubené zemljanky a památník, pošlu fotku Čenichovi," ukazuje mi Pilník mobil. A vzpomínáme na situaci, kdy našeho věrného kamaráda před lety zavedl k podobném "lákadlu" na úpatí Babek. Čenich tehdy zkonstatoval, že hoši ze vsi akorát utekli před Němci do hor a snědli tam psa. Tady je aspoň pomník padlému kpt. Morávkovi (+14.1.1945) – myslím, že se po něm za socialismu pojmenovala jedna z tatranských chat. Co neslyšíme – rolničky nahoře na cestě! Vzápětí se v zatáčce objevují moji dva dobře známí "tahouni" z Kriváně: borec v červené bundě a jeho partnerka! Holt, člověk na túře potkává furt ty samý lidi… Starostlivý mládenec zkrátka pamatoval na všechno – použití rolniček se traduje jako jistá ochrana proti medvědům. No, snad nám je odežene… Nechceme se s nimi přetahovat o místo na trase, tak se zvedáme a hbitě pokračujeme dále. "Kdyby něco, sejdeme se na Třech Studničkách," ujišťujeme se a Pilník nabírá rychlost. Já pro zabití času (už abychom byli dole!) počítám ostré serpentiny, které přicházejí v rychlém sledu za sebou – mělo by jich být ještě sedm. "1 – 2 – 3 – 4 – 6 – 7!" hlasitě odpočítám v každé zatáčce a je hotovo. Přichází poslední a snad ten nejfádnější úsek – běžná vozová šotolinová cesta, na kterou se posléze zprava připojuje modrá značka od Kôprové doliny. "Všiml sis? Tudy jsme kdysi přišli…" uculuje se Pilník sedící už v odpočívce nad Starou horárňou na dohled od silnice. "… vím! Z Kôprovského štítu. To byl taky masakr!" vzpomínám na památnou túru v roce 2018. Bohužel, více jak několik odpočívek Tri Studničky nenabízejí. Nachází se zde sice několik stavení a horáreň (lesovna), která jsou ale soukromá. Takhle aspoň bufik by se tady hodil… Apartmánový dům opodál bohužel veřejné stravování nenabízí. Naše celodenní putování je u konce! Čas 17:40 – od vyjití z Kriváňského Žlabu uplynuly rovné tři hodiny! Chvíli si dopřáváme oddech v odpočívce, uvolňujeme dosud pevně sešněrované boty a dopíjíme poslední zbytky nápojů. Kdekdo v reportážích nebo videozáznamech zmiňuje, že sestup z Kriváně je největší opruz z celé túry, podobně jako se to traduje v případě Slavkovského štítu. Jsme momentálně hrdými absolventy obou náročných podniků, ale shodujeme se, že i sestupová trasa je v obou případech zajímavá a pěkná. "Naprostá spokojenost! Bylo to úžasný!" stručně hodnotíme právě zdolanou túru. Na cestě se objevují naši staří "známí" z trasy – kluk s holkou. Ta už toho má očividně dost – zůstává ve vedlejší odpočívce a borec jde sám pro auto na parkoviště. To je vzdáleno asi ještě 300 metrů podél silnice. Člověk si může vybrat – buď to dojde po značené trase bokem silnice, ale to je cesta plná kamení. "Jdem' po silnici!" – poslední úsek výpravy! Docházíme tam akorát v šest hodin, paní z budky akorát balí službu. Ještě jsme si stačili všimnout, že boreček v červené bundě, který tak obětavě zařídil své partnerce pohodlný odvoz, má bratislavskou značku. My se vydáváme dolů na Podbanské a dále na Pribylinu. Neodbočujeme ani k Nadě na Kokavský most. Na kafe už je pozdě a nás navíc čeká kuchtění klobásků. Doma jsme za chvíli a nezbývá než vybalit a převléknout se. Pilník se posléze pouští do vaření. Potom sykáme pivka na žízeň a potom na oslavu červené víno z rakouského vinařství Gerhard Fegerl – Deinzendorf. Poezie! Rozhodně je o čem povídat a co hodnotit. Pár slovy – dnešní túra byla zkrátka fantastická a lépe nám to vyjít nemohlo. Po dlouhých letech výprav do Tater jsme tedy Kriváň úspěšně zdolali.
Sobota 15. června 2024 :
Zajímavosti a odkazy: (zapsal a fotil Kotel s přispěním Pilníka)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||||||||
| hevlin.unas.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | alltrails.com |
