Čtvrtek až neděle 15. - 18. června 2006
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program:
1./ v pátek náročná vysokohorská túra Furkotskou dolinou okolo Veľkého Soliska přes Bystrou lávku do Mlynickej doliny,
2./ v sobotu pohodovka na Skalnaté pleso a Lomnický štít (konečně se nám to povedlo!!!),
večery regenerace v termálech Bešeňová.
Účastníci: Pedál, Trnkáč, Kotel, Smolda, Čenich (5).
Počasí: výborné po celou dobu výpravy.

... tentokrát i s tematickou kulturní vložkou:

Dnes pôjdem na Solisko, súdruh! Na Solisko? Tam sa môžeš vytiahnuť, súdruh! Jak to myslíš, soudruhu?! No, že je tam výtah, súdruh!

Když na to přijde, taky skáču! Skáču dobře. Skáču rád... To môžeš, súdruh!

Tak na čo čakáš?! CHOĎ!!

Támhle vpravo je Zanzibár, támhle vzadu zas Kilimandžáro!! No řeknite mi jestli to není pravda?!

Proboha, Gustave, co to máš na hlavě!? A kde máš beranici? Jóó, ta to holka vodnesla...!

Konečně zase Tatry! – no samozřejmě jsme si tuto předletní víkendovku oblíbili natolik, že i letos Smolda bez váhání zamluvil romantickou lesní chajdu na břehu dravé Belé nedaleko Podbanského. Nakonec jelo jen pět účastníků, takže jsme v pohodě obsadili jedno auto, Pedálovu dodávku. Scénář byl naplánován podobně jako na předchozích výpravách do slovenských velehor: první den náročná túra, druhý den oddechovka. To vše prokládané relaxací v termálech Bešeňová. Ty nás ovšem letos zklamaly, poněvadž provozovatel drsně přirazil na ceně a vůbec nebere v potaz např. dvouhodinové večerní koupání. Navíc se okolo bazénů čile staví, takže už tam nebylo tak poklidné prostředí jako loni. Spolu s večeří v restauraci Esperanto toto však bylo snad jen jediné negativum. Vše bohatě vynahradily obě výpravy do srdce Tater, protože zážitky z nich si odnášíme opět jedinečné!

Trasa páteční túry:
Štrbské pleso, lanovkou na Chatu pod Soliskom (0 km, 1840 m.n.m.) - Furkotská dolina, rozcestí (0,7 km, 1710 m.n.m.) - Vyšné Wahlenbergovo pleso (3 km, 2157 m.n.m.) - sedlo Bystrá lávka (3,5 km, 2300 m.n.m.) - Capie pleso (4,5 km, 2075 m.n.m.) - vodopád Skok (6,5 km, 1801 m.n.m.) - Štrbské pleso, FIS hotel (10 km, 1360 m.n.m.).

Čtvrtek 15.6.2006: odjezd do Tater
Do práce jsme už dnes nešli a po poledni začíná Pedál stahovat účastníky – nejprve jedou s Kotlem do Starče pro Čenicha, pak pro naftu a Poušovem do Tejna pro Trnkáče a Smoldu. Následuje nezbytný nákup v Kauflandu – nakonec se ukázalo, že kdyby se nekupovalo na jídlo nic, tak se taky nic nestane. V místě šly na odbyt především paštiky, tuňáci a tatranky, ale třeba špagety zůstaly Trnkáčovi jako výslužka. Hlavně ale že máme pivo a vodu. Ještě zastavujeme o kousek dál u stánku s uzeninami u autobazaru. V tomto kiosku mají výtečné klobásy, párky a vůbec všechno od masa. Kupujeme tedy něco na mls, abysme večer mohli zakrojit. Díky nákupům vyrážíme tedy až ke třetí hodině, a navíc do solidního vedra.
Cestou k Náměšti probíhá živá diskuse o zúžené dálnici pod Brnem, díky níž se tam vytváří dlouhé kolony. Smolda a Čenich tedy vedou trasu bravurně kudysi po úzkých okreskách přes hluboké lesy až nakonec vyjíždíme v Brně-Pisárkách. Přes Brno jedeme durch a na dálnici najíždíme až za Brnem. Tady otěže navigátora přebírá samotný řidič Pedál, přesvědčujíc, že severní trasa přes Olomouc na Makov je mírně řečeno na prd a nejlepší je jet na Uherské Hradiště a Hrozenkov. Takže se šplháme na Chřiby, proplítáme se dědinami na Slovácku, projíždíme hranice a pod Trenčínem se napojujeme na slovenskou dálnici na Žilinu. Ačkoli se u Povážské Bystrice mohutně buduje, není ještě dokončená, takže nás blbě označená odbočka háže zpět na Bratislavu, pak se suneme v kolonách zpátky, až konečně dosahujeme křižovatky u Bytče. Asi hodinové kufrování vzbuzuje všeobecné veselí, nicméně Pedál stále skálopevně tvrdí, že lepší trasu jsme si vybrat nemohli, protože u Makova je prý silnice div ne rozbombardovaná :-)
Dál to ubíhá rychleji – Žilina, Martin, Ružomberok... a už máme Tatry na dohled. Z dálnice u Liptovského Mikuláše už je krásně vidět panoráma Západních Tater. Vrcholky jsou ještě pěkně zasněžené, takže odhadujeme, že naše zítřejší túra bude velice zajímavá. Nakonec se ve skulině mezi hřbety tajemně zjevuje náš loňský oblíbenec Ostrý Roháč. Ale to už odbočujeme z dálnice na Podbanské. Za Pribylinou bedlivě sledujeme lesní odbočky vpravo a kupodivu se trefujeme na tu správnou. Aby taky ne, protože dnes dojíždíme k chatě ještě za světla.
Chajda se uvádí do provozuschopného stavu a všichni zabírají fleky na spaní. Vzhledem k tomu, že staří matadoři Trnkáč, Pedál a Smolda jako vždy bivakují dole, mají Čenich s Kotlem nahoře každý svůj "apartmán".
Po setmění se shromažďujeme dole a dokonce se krátce topí v kamnech, protože od říčky jde pěkná kosa. Do pohárků se rozlévá "lakocinka", jak trefně pojmenoval Čenich tekuté ovocné produkty, krájí se domácí klobásky a diskutujeme zítřejší túru: Pedál má v plánu obejít masiv Soliska nad Štrbským plesem. První a dosud platná varianta zní, že vyrazíme k vodopádu Skok, překonáme sedlo Bystrá lávka a vrátíme se druhou dolinou k chatě pod Soliskom, odkud zajisté unaveni vezmeme zavděk sjezdem lanovkou zpět na Pleso (nakonec to dopadlo přesně naopak, ale nepředbíhejme).
Postupně odcházíme do hajan, budíček má být v sedm hodin.

Pátek 16.6.2006: Bystrá lávka - okruh Furkotskou a Mlynickou dolinou
Budíme se podle plánu – někdo tíž, ale to už patří k našemu tatranskému folklóru. Po nezbytné hygieně a střídmé snídani zbytečně nemeškáme, pečlivě balíme výstroj a nasedáme do auta.
Po tatranské silnici (Cesta slobody) míříme na Štrbské pleso. Tady se s parkováním vůbec nepářeme a jedeme až kam se dá, to znamená k hotelu FIS. V cestě nám sice stojí závora, ale Čenich ji otevírá jednoznačným tvrzením, že se jedeme ubytovat. Stejně je v celém areálu jen pár aut. Parkujeme přímo pod skokanskými mostíky. Finální úprava výstroje, nahazujeme batohy a přesně v 8:30 vyrážíme podle plánu po žluté značce do lesa směrem do Mlynickej doliny. Hned po pár krocích míjíme dolní stanici sedačkové lanovky na Solisko a Smolda nápadně zvolňuje krok: "Hele chlapi, a co kdybysme změnili plán a šli tu trasu obráceně," navrhuje a okatě šilhá po prázdných ubíhajících sedačkách směřujících kamsi do nebe. Po prvotním smíchu přece jen vážně zvažujeme tuto variantu a shodujeme se, že je vlastně velice správná. Kdybychom se totiž opozdili a třeba díky únavě odpoledne došli na Solisko o něco později, sedačka by už nemusela premávať a dolů bychom škobrtali pěšky. Takže to tedy obracíme a zakupujeme lístky ve směru "hore" za 130 Sk. Během zhruba desetiminutové jízdy se nám začínají otevírat krásné pohledy vpravo do Mlynickej doliny a nad ní se pnoucí štíty Satana a vzdálenější Štrbský štít, který dolinu uzavírá.

Ve Furkotskej doline nedaleko Chaty pod Soliskom, v pozadí masiv Ostrej veže (2129 m.n.m.).

Horní stanice lanovky se nachází u Chaty pod Soliskom ve výšce 1840 m.n.m. Doslova v mžiku jsme překonali zhruba 500 výškových metrů a ušetřili si tak nezáživný nástup na túru a tím pádem dobrou hodinu cesty. Smoldův nápad byl tedy prozíravý. U chaty se napojujeme na modrou turistickou značku, která traverzuje jihozápadní svah Predného Soliska (2117 m.n.m.). Cestou k rozcestí ve Furkotskej dolině chodník mírně klesá, ale stále se nacházíme na samé hranici pásma kosodřeviny. Během avizovaných 15 minut jsme skutečně na očekávaném Rázcestí pod Soliskom ve Furkotskej doline (1710 m.n.m.), kde modrá spojka končí a dále budeme pokračovat po okružní žluté trase (čas 9:15). Od rozcestí začíná značka vytrvale stoupat po klasickém vysokohorském chodníku. Nezřídka vede přes suťová pole s velkými balvany, takže si všichni musí dávat velkého majzla, kam se šlape. Stačí totiž chybný krok a zranění je hotové. Naše karavana se také čím dál víc prodlužuje – v čele jdou plní elánu Čenich se Smoldou, zatímco Pedál a především Kotel ztrácejí. Zkrátka mají dnes špatný den a navíc Kotel neodhadl zátěž a supí pod zbytečně těžkým batohem – prostě kyslíkový a silový handicap zároveň. Hodina stoupání k prvnímu plesu na cestě (Nižné Wahlenbergovo pleso) se tak zdá nekonečná. Zbývá překonat kratší skalnatou stěnu zadržující pleso a pak už konečně rozbijeme první výškový tábor (10:15) kousek od plesa ve výšce 2053 m.n.m.. Už jsme dávno v pásmu skal a začínají se objevovat první sněhové plotny.
"Ty vole, já mám úplně gumový nohy – já to snad vzdám, nebo co! No to se mi ještě nestalo!" kvílí Kotel a navíc si stěžuje na výraznou bolest zad. Pedál je na tom líp, ale i on přiznává, že si sáhl dost na dno, asi i díky tomu, že odbyl snídani. Ostatní povzbuzují a vybízejí k doplnění energie a tekutin. To se nakonec vyplatilo. Pedál má pravý hroznový cukr a Kotel si cpe do pusy hrsti vitamínů taktéž s hroznovým cukrem, čokoládu a hltá na ex redbulla. Na prohřátých kamenech u ještě zamrzlého plesa a pod ostrým horským sluncem odpočíváme půl hodiny. Nicméně teplota je příjemná, ne více jak 20°C. Děsná únava rychle opadává, jistě i díky tomu, jak je zde fantasticky nádherně. Ze všech stran - až na jižní stranu odkud jsme přišli - nás obklopují rozeklané horské štíty, mnohde ještě pořádně zasněžené, které lemuje temně modrá obloha. Vpravo obdivujeme mocný hřeben Soliska s vrcholy Predné, Štrbské, Malé a Veľké Solisko (2412 m.n.m.). Naproti (z našeho pohledu vlevo) je Kozí chrbát jejž začíná Ostrou vežou, pokračuje Liptovskou vežou a přes Ostrou pokračuje až na Furkotský štít (2403 m.n.m.), který celou Furkotskou dolinu uzavírá na severu. Slunce vše ozařuje tak, že barvy jsou tak neskutečné, až oči přecházejí. Taková krása se prostě může vidět jen zde, v Tatrách. Kromě nás není široko daleko živé duše, takže je tady božský klid. Po půlhodince se zvedáme a vyrážíme na další cestu. Vitamíny pomohly a Kotlovi s Pedálem se jako zázrakem šlape daleko líp. (Můžu potvrdit, že ta koňská dávka hroznového cukru, malá studentská pečeť, redbull, skoro litr multivitamínu a půlhodinová pauzička pomohly skoro zázračně – únava opadla, dech se zklidnil a nohy byly najednou daleko jistější. Člověka to úplně nakopne. Bohužel jsem před túrou špatně nabalil bagáž a zcela nesmyslně táhl hodně jídla a hodně oblečení).
Kolem jedenácté překonáváme další skalní práh zadržující Vyšné Wahlenbergovo pleso (2157 m.n.m.). Tady už je místy souvislý sníh, takže značka se ztrácí, ale trasu držíme instinktivně. Se sněhem přichází však daleko větší problém – kolikrát se tak nebezpečně propadáme, že se noha v hloubce klíní mezi ostré kameny. Smolda to odnáší naštěstí jen odřeninou, Pedál se propadává jednou až skoro po pás. Uvědomujeme si, že je třeba zachovávat opravdu velkou opatrnost. Za těchto podmínek člověk přijde ke zlámané noze cobydup. Jsme však z těch, co mají z hor respekt (i po zkušenostech z minulých výprav), a proto kráčíme velmi obezřetně, neriskujeme a navzájem si pomáháme hledat tu nejlepší cestu. Nešetříme taky chválou na zvolenou obuv s vibramem, který drží na šutrech opravdu jako přibitý. Od plesa už jdeme prakticky jenom po sněhu a stezka se stáčí více vpravo mezi Furkotský štít a Veľké Solisko.
Zvedáme zraky ke skalnatému hřbetu a nechápeme, že "tam někde" má být Sedlo Bystrá lávka, které musíme překonat, respektive nám není jasné, jak se to dá bez lana nebo aspoň maček zvládnout. Poslední úsek Furkotskej doliny je tudíž hodně adrenalinový. A hele, přece jen se dá určitou stezičkou šplhat vzhůru. Tedy doslova po čtyřech po snad 45-ti stupňové sněhové střeše. Za chvíli máme ruce od studeného sněhu jak pradleny, ale zvládáme to bez rukavic. Už u plesa jsme se oblékli a dobře jsme udělali, protože tady se citelně ochladilo. Tento závěrečný výstup nám trvá asi půl hodiny až přicházejí závěrečné pomocné řetězy (cca 5 metrů) a jsme nahoře!

Pohled ze sedla Bystrá lávka do závěru Furkotskej doliny. V popředí vlevo Ostrá (2350 m.n.m.), v pozadí Kriváň (2493 m.n.m.).

S jistotou jsme se trefili přesně do sedla – ono se ani nešlo netrefit, protože mezi dvěma rozeklanými skalami je jediná úzká skulina, kudy se dá protáhnout přes hřeben. Jmenuje se to tu Sedlo Bystrá lávka. Dosahuje výšky 2300 m.n.m., což náš nivelista Smolda hrdě potvrzuje se svými zázračnými hodinkami – přesně na metr. Čili v 11:30 dosahujeme nejvyššího bodu výpravy, což je potřeba náležitě oslavit. Rozbíjíme tedy výškový tábor, ovšem jen v rámci možností, protože je zde tak málo místa, že by dle známého pořekadla ani císař pán neměl jít kam pěšky. Všude okolo kolmé skály. Následuje vrcholová "lakocinka", vitamíny a čokoláda. Vychutnáváme se pocit vítězství a díky skvělému vysokohorskému výkonu máme vynikající náladu. Jsou to jedinečné okamžiky, které lze zažít opravdu jen na horách.
Meškáme pouze půlhodinku, protahujeme se skalním průchodem a otevírá se nám nový pohled – do Mlynickej doliny. Dolů vede stejný, ne-li horší, padák, který jsme absolvovali z druhé strany. Sestupujeme stejně opatrně, místy opět po čtyřech. Co je zajímavé, těsně pod sedlem narážíme na první dva lidi na naší túře – v letních košilkách, plátěných kalhotách, botaskách a bez jakékoliv bagáže to není nikdo jiný než Poláci. Je dost záhadou, že se takto dostali až sem. Souvislým sněhem sestupujeme k zamrzlému Capiemu plesu (2075 m.n.m.), které žlutá značka obkružuje a dostáváme se na jeho skalní hráz. Tady házíme řeč s mladým slovenským párem. Babě tedy do řeči vůbec není - zdá se, že toho má celkem dost - zato borec se jeví jako zkušený vlk (i podle vybavení). Směřují taky na Bystrou lávku, ale to nejobtížnější mají právě před sebou, takže jim přejeme hodně štěstí. Pod Nižním Kozim plieskom slézáme další hráz a pak už jde stezka dolů celkem pozvolně. V této dolině ale máme malinko smůlu na počasí. Dopolední azůro je totam a přes hradbu Satana se od východu valí mraky. Jednu chvíli dokonce cítíme pár kapek, ale naštěstí k dešti nedochází. Od sněhu už máme promáčené boty, takže většina v nich má jaro – pouze jediný Kotel a snad i Trnkáč nemají problémy, protože na tom goretexu opravdu něco je. Potkáváme čím dál víc lidí. Ti zcela jistě nastoupili na túru dopoledne na Štrbském plese chvíli po nás, ale my díky výjezdu lanovkou máme v protisměru odpovídající náskok. Opět tedy blahořečíme Smoldovi, jak to dobře vymyslel.
Ačkoli se to nezdá, sestup Mlynickou dolinou trvá časově poměrně dlouho. Až po dvou hodinách od Bystrej lávky dosahujeme dalšího významného bodu našeho putování. Jako na dlani máme Pleso nad Skokom (1801 m.n.m.), zrcadlící se nad dalším skalním prahem, tentokrát zvláště výrazným. Toto místo je významné tím, že z plesa padá voda ze skály dolů a vytváří tak známý Vodopád Skok vysoký až 30 metrů. Najednou stojíme na hraně vodopádu a otevírá se nám krásný pohled dolů, kde už začíná pásmo kosodřeviny. Stezka vede bokem vodopádu a je jištěna řetězy. Pod vodopádem nelze jinak, než dát další pauzu a obdivovat další krásnou scenérii (14:30) umocněnou už opět krásným slunečným počasím. Zvláště v tomto období, kdy nahoře odtává spousta sněhu, je vodopád celkem mocný. Tady už je poměrně hodně lidí, protože sem maximálně směřují sváteční turisté. Odtud dolů už vede poměrně pohodlná stezka, nejdříve kosodřevinou a posléze už sestupujeme lesem. Nezdá se to, ale trvá to dobře hodinu a půl, než slyšíme zvuk lanovky a mezi stromy začínáme tušit hotel FIS a tudíž Štrbské pleso.
Na prostranství pod mostíky přicházíme o půl páté (čili osm hodin délka túry) a ke slavnostnímu ukončení jedinečné túry zbývá jen jediné – pořádně to spláchnout. Pár kroků u auta je kruhový venkovní bar, lid široko daleko žádný, takže v minutě objednáváme u paní pivko (45 Sk) a usedáme do vedlejšího "krmelce", jak Čenich trefně pojmenoval dřevěné posezení se stříškou. Po zaslouženém občerstvení usedáme do auta a odjíždíme. Hlídače u závory Čenich ukecává za celodenní parkování "za stovku bez papíru". No, ani ho moc ukecávát nemusel...

Zahájení sestupu ze sedla Bystrá lávka do Mlynickej doliny k Capiemu plesu, v pozadí Satan (2421 m.n.m.).

Za haldou sněhu kdesi v horní části Mlynickej doliny.

Na chatě si bereme věci na koupání a valíme na termály do Bešeňovej. Tady zjišťujeme, že vstup přes recepci hotelu zrušili a musí se přes nově postavený objekt vzadu. Cena taky silně podražila – ze 150 na 230. A to jsme ještě loni platili "cenu pro prominenty", když jsme byli v hotelové části! Jelikož je dnes všední den, platí po 17 hodině nižší vstupné. Lidu je tady požehnaně – kdepak je ten loňský klid? Ze šaten se nemůžeme jaksi vymotat k bazénům, všechny dveře jsou zamčené, nakonec se musí jít nějakou oklikou... Půlka areálu je ve výstavbě – vůbec nejsme spokojeni tak jako loni. Přesto si plně vychutnáváme koupel v termální vodě a regenerujeme svaly. Cestou zpět se stavujeme jako tradičně v Liptovském Hrádku ve starém dobrém Smreku na večeři a jako tradičně jsme se zdejším jídelníčkem velmi spokojeni (krajová jídla halušky a strapačky zde mají vynikající – jak jinak).
Na naši základnu přijíždíme až pozdě večer. Chvíli ještě sedíme u pivka a lakocinek, ale postupně se trousíme spát.

Sobota 17.6.2006: lanovkou na Lomnický štít
Dneska v klidu dospáváme déle. Čeká nás pohodový výlet, který nevyžaduje časný nástup na trasu. Rádi bychom konečně pokořili Lomnický štít. Při předchozích dvou výpravách se to dosud nepodařilo, protože nejezdila lanovka. Tak snad dnes...! Hlavní turistická sezóna už v Tatrách začala (od 15.6.), počasí je taky báječné, takže by v tom musel být čert, aby se nám tam nahoru nepodařilo vyjet.
Na cestu vyjíždíme po deváté hodině a tentokrát jedeme po Ceste Slobody nepoměrně déle. V Tatranskej Polianke vidíme u silnice otevřenou samoobsluhu a rozhodujeme se, že jim tady uděláme útratu. Kohosi totiž napadlo, že bychom si k večernímu grilování mohli koupit dobré víno. "Samka" je dobře zásobená, takže tu nakupujeme i pohledy a známky. Navíc jim tu Trnkáč nechává i další vizitku. Už se zdálo, že po nákupu a občerstvení se opět nasáčkujem do auta, ale Trnkáč nápadně zvolnil: "Sakra, mě se chce..." Naštěstí ho ochotná prodavačka s úsměvem pustila na služební latrinu v zázemí prodejny. Dále projíždíme Smokovce a Smolda rozvíjí teorie, že pokud bychom se na Lomničák nedejbože nedostali, můžeme ze Skalnatého plesa sestoupit na Hrebienok.
V Tatranské Lomnici odbočujeme na známé parkoviště u dolní stanice lanovky. Tady se opět činí vyjednavač Čenich, který opět hlídače přesvědčuje, aby náš vůz za soukromý bakšiš uklidil někam do kouta a do stínu. Hlídač nás mohutně naviguje až úplně dozadu pod stromy. Nejdříve směřujeme na infocentrum TLD (Tatranské lanové dráhy), které je velice moderně vybavené a když Pedál se Smoldou merčí jako obsluhu velice pohlednou černovlasou slečnu, návštěva infocentra se velmi protahuje, protože zodpovídat na tu spoustu otázek, které si vymysleli je opravdu nadlouho. Výsledkem dlouhého rozhovoru je zjištění, že lanovka jede až nahoru – SLÁVA. Nahlížíme i na internet, na Lomnickém štítě by mělo být 12°C a slunečno.

Momentka z traverzu k Velkej Svišťovke v okolí Skalnatého plesa, v pozadí Kežmarský štít (2556 m.n.m.).

Krátce po 10:30 tedy kupujeme lístky na Skalnaté pleso. Zatím pouze ve směru "hore" (240 Sk), protože co kdybychom přece jen šli na ten Hrebienok, že? Ačkoli parkoviště bylo zpola zaplněné, lid se na lanovce rozptyluje a kabinky jezdí skoro prázdné. Před jedenáctou vystupujeme na Skalnatém plese (1751 m.n.m.) a valíme ke zdejším pokladnám lanovky, protože jízdenky na Lomničák se kupují pouze zde. Lanovka skutečně premáva, ale tomu, že skutečně pojede, odmítáme uvěřit, dokud do ní nenastoupíme my :-) Vše totiž může zhatit počasí – co kdyby náhle přišla bouřka a lanovku museli zastavit? O výjezd je poměrně zájem, protože nejbližší volná kabina, do které bychom se vešli všichni je až ve 13:30, tzn. že máme 2,5 hodiny času do našeho odjezdu. Ihned tedy kupujeme lístky – 550 Sk za jednoho.
Poněvadž nechceme čekání na lanovku jen tak proflákat, vydáváme se na krátkou vycházku po okolí. I když... červeně značená trasa směrem na Velkou Svišťovku je klasický vysokohorský chodník, takže si taky dáváme celkem do těla. Procházíme nejprve kolem hvězdárny a úvod jde pěkně zostra do kopečka. Pak už v pohodě traverzujeme po skalnatém úpatí, ale po kamenném chodníku skáčeme jak kamzíci. Udělali jsme dobře, protože se z této trasy otevírá krásný výhled na Tatranskou Lomnici a okolí Popradu. Podcházíme takto Huncovský štít (2352 m.n.m.) až do Huncovskej kotliny, odkud se nám otevírá pohled na Kežmarský štít (2556 m.n.m.) – směrem k Lomničáku, a naopak na druhou stranu na už zmíněnou Veľkú Svišťovku (2037 m.n.m.). Vidíme, jak se naše stezička dále kroutí po jejím úpatí a překonává hřeben, odkud pak vede na Chatu pri Zelenom plese. Jsme už ovšem na cestě hodinu a to nám velí, abychom si krátce odpočinuli a pak se začali vracet. Ještě ke všemu se na východě zjevují mraky a ozývá se hřmění vzdálené bouřky: "Sakra, ještě abysme se na ten Lomničák nakonec nedostali!" Nepohoda se však drží v uctivé vzdálenosti. Tou samou cestou jdeme tedy zpět na Skalnaté pleso, kam přicházíme těsně před 13 hodinou. Zjišťujeme, že jsme propocení úplně durch, že bychom trika mohli ždímat. Uvelebujeme se proto na terasu, kde jsou k dispozici pohodlná polohovací lehátka, relaxujeme a sušíme na slunci mokré věci.
Pak už konečně nastal čas dlouho očekávaného nástupu do kabinky lanovky. Vejde se do ní sice 15 lidí, ale jsme tam namačkaní jako sardinky, což nám ale v nejmenším nevadí. Jízda nahoru je jedinečným a nezapomenutelným zážitkem, zvláště u předního okýnka. Kabinka neslyšně proplouvá nad Skalnatým plesem a směřuje stále výš, až je pod námi neskutečná hloubka. Nakonec přichází závěrečné prudké stoupání, rozeklané skály jsou na dosah a blíží se horní stanice na samotném vrcholku hory. Obdivujeme, jak zde mohli velký kamenný objekt postavit. Cestou se smíchem vzpomínáme na klasický film Anděl na horách a odhadujeme, na jaké skále asi tak přistála Marvanova beranice. "Tak teď bych si přál, aby ta bouřka opravdu přišla a my tady museli taky zůstat, to by bylo prostě super!" baví Kotel ostatní – no, mohlo by to být opravdu velice zajímavé. Nicméně počasí je slunečné, oproti hlášení dole je tu okolo 20°C, tudíž bezkonkurenční. Po výstupu jdeme asi tři patra po schodech nahoru, přičemž nám jeden dědula dává do ruky místenky, a to z toho důvodu, aby byl v jízdách lanovky pořádek a někdo zde nezůstal. Doba pobytu na vrcholu Lomnického štítu (2633,8 m.n.m.) je asi 50 minut a střídají se tu zároveň vždy dvě skupiny po 15 lidech. Zároveň nám děda dává oproti kupónu, který jsme obdrželi dole s jízdenkou, i bonus – DVD s filmem "Príbeh jednej lanovky" zdarma! Mimochodem dokument je velice pěkný a zdařilý, žádná amatérština.

Vrcholová demänovka na Lomnickém štítě.

A pak hurá na plošiny observatoře! Nejprve procházíme krásně zrekonstruovanou restaurací, ostatně i celý interiér velkého objektu je hezky opraven a září novotou. Kaviareň Dedo (tak se jmenuje), tedy už není žádná dřevěná kuča, kde ve filmu zamrzl Marvan, ale docela luxusní podnik, navíc s pohlednou a přívětivou obsluhou (dvě ochotné slečny, které nám na požádání dávají i pečiatky kavárny na pohlednice). Tipujeme, že i ceny tady budou astronomické, když se nad námi nachází už jen observatoř a nebe :-)) Později zjišťujeme, že tomu tak rozhodně není. Nejprve se ale jdeme pokochat jedinečnými výhledy, které se prostě nedají jen tak popsat – to se musí vidět a zažít! Vyhlídková plošina vede ještě o kousek dál po docela rozlehlém vrcholku, takže si všechny scenérie můžeme náležitě vychutnat. Kolem zábradlí se ještě válejí haldy sněhu. Jak nám řekl průvodčí v lanovce, letos zde sníh zůstane přes celé léto a neroztaje. Nejkrásnější je asi pohled hluboko do Malej Studenej Doliny, kde se krčí Téryho chata u Spišských ples. Dále na druhou stranu na mocný hřeben Belianských Tater s nejvyšší horou Havran (2151 m.n.m.). Též Skalnaté pleso je hluboko dole. No prostě fantazie. Jsme moc rádi, že se nám KONEČNĚ podařilo na druhou nejvyšší horu Slovenska vyjet. Cvakáme foťáky jak o život, Kotel natáčí i krátké videosekvence. Na počest pokoření Lomničáku si objednáváme v restauraci kávu a Demänovku. Ceny jsou zde opravdu normální – za výborné kafe kapučíno 40 Sk. Aby byl zážitek dokonalý, přesunujeme se k barovému stolíku přímo na plošině s jedinečnou vyhlídkou. Tak takovéto kafe se pije jen párkrát za život!
Čas neúprosně ubíhá a po vyhrazeném čase už nás dědula rozhlasem vyzývá k nástupu. Během devíti minut jízdy kabinky stačí opět kdo jiný než Pedál se Smoldou navázat družbu se dvěma českými děvčaty a lákají je do termálů. Naopak Čenich je napresován na druhé straně kabiny, tak navazuje družbu aspoň s průvodčím – horským vlkem, ale zase se dozvídá zajímavé informace o lanovce atd. Na Skalnatém plese se už příliš nezdržujeme, kupujeme lístky a odjíždíme definitivně dolů do Tatranské Lomnice. Vycházku po "magistrále" na Hrebienok tedy vypouštíme, protože už je ke třetí hodině. Hledáme poštovní schránku, ale nakonec nás napadá, že požádáme známou slečnu na infocentru, zda by pohledy neposlala – samozřejmě že pošle a ještě nám na ně dává nafalšované vrcholové razítko Lomnického štítu. Parkovné opět ukecává se spřáteleným hlídačem Čenich – za "stovku bez papíru" (jinak to stojí 150) a jedeme na zpáteční cestu.

Konečně na Lomničáku!!! (2633,8 m.n.m.).

Fakt krásný zážitek.

Stavujeme se zase na chatě, bereme věci na koupání a k večeru odjíždíme směr Liptovský Mikuláš. Rozhodujeme se po cestě najíst a zastavujeme se v nedalekém hotelu Esperanto u liptovského skanzenu. Nabídka krajových specialit vypadá lákavě, ale totálně nás jídlo zklamává – zřejmě polotovary z mražáku. O zlatý hřeb se naopak stará Trnkáč, který si i přes varování vrchního ("Maďari dnes doviezli čili-papričky!") objednává polévku Dračí jazyk (nebo tak nějak se to jmenovalo), která je extrémně ostrá. Pedál ochutnává jednu lžičku a má dost. Trnkáč to sice hrdinně snědl, nicméně se u toho pěkně zapotil.
Dnes chceme pro změnu vyzkoušet aquapark Tatralandia nacházející se na druhé straně přehrady Liptovská Mara, kousek za Mikulášem. Už ve městě si všímáme billboardů na westernové městečko, a aby to bylo dokonalé, skví se obřími nápisy "Šiklův mlýn". Zejména Čenichovi vrtá hlavou, proč až zde je reklama na tuto atrakci, nacházející se mimochodem v našem kraji, relativně nedaleko od Třebíče. Vysvětlení přichází vzápětí: parkujeme před vstupem do Tatralandie a o kousek dál jsou vystavěné westernové domečky! Je tedy jasné, že Šiklův mlýn expandoval i na Slovensko. Nicméně celou atrakci hodnotí přítomní znalí tatínci, kteří měli tu čest ji navštívit (Čenich a spol.), že bohatě stačí jedna návštěva a jinak je to o ničem. Tatralandia nás totálně zklamává, neboť zde nevedou žádné večerní slevy nebo časové vstupné, takže za návštěvu bychom vyplázli normální celodenní vstupné! Činí to nějakých 360 Sk, takže to ani náhodou. Jedeme tedy do Bešeňové. Tady můžeme aspoň v přilehlém baru na obří obrazovce sledovat fotbalový zápas ČR-Ghana (který jsme samozřejmě prohráli).
Na chatu se vracíme až pozdě večer a ačkoli sprchlo a ochladilo se, chystáme večerní grilovačku na venkovním ohništi. Posezení je příjemné a grilované klobásky z třebíčského stánku jsou vynikající. Postupně je zkonzumováno všechno víno i pivo. Svorně mimo jiné vzpomínáme na loňské Pepikovo filozofování a Burdychovy špagety s doprovodným programem jejich kuchaře, takže nálada je výborná. Bohužel letos naši další kamarádi chybí, tak snad zase za rok se zde sejdeme v hojnějším počtu. Spát se jde postupně až po půlnoci.

Neděle 18.6.2006 : odjezd domů
Ráno se v pohodě budíme jak kdo uzná za vhodné. Následuje snídaně a dopolední balení bagáže, protože nás čeká odjezd domů. Už je zase hezky, takže na prosluněném posezení před chatou u šumící Belé hodnotíme vynikající výlet a krásné zážitky. Dilema pozice závěrečné fotky řešíme opět u kadibudky, tentokrát se samorostem Pipo-2006.
Chatu definitivně zamykáme kolem poledne a vyrážíme na zpáteční cestu domů. Tentokrát nejdeme Pedálovou "perfektní" trasou na Hrozenkov, ale odbočujeme už na osvědčené odbočce na Bytču a hranice přejíždíme v Makově. Silnice je tady už spravená, pouze jeden úsek je řízen semafory, ale provoz je minimální. Na gáblík se zastavujeme jak jinak, než v prověřené Kolibě pod horú těsně před Rožnovem, i obsluha je tu stejná jako loni. Domů přijíždíme klasicky ve večerních hodinách.

... a tradiční závěrečná fotka za naší "základnou" u Podbanského.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Lomnický štít / lanovkou 2633,8 m n.m.; sedlo Bystrá lávka / pěšky 2300 m n.m..
Tatranské lanové dráhy: www.tldtatry.sk
Horská služba (hlášení o počasí, výstrahy atd.): www.hzs.sk
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry (č.2) 1:25.000.

(zapsal a fotil Kotel, s přispěním ostatních účastníků)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.