| Bílé Karpaty svatomartinské z Velké nad Veličkou na Kuželov - Kobylu - Vojšické Louky |
|||||||||||||||
|
Sobota 11. listopadu 2023
Jednodenní výpravy do Bílých Karpat se pro nás stávají snad již sezónním pravidlem. Po loňském výšlapu na atraktivní Lopeník, i po dávném výstupu na Javorinu, jsme se rozhodli podívat do Bílých Karpat opět. Především z toho důvodu, že nás zdejší krajina velmi oslovuje. Je zde klid, krásná příroda i krajina, v danou roční dobu i minimum návštěvníků, a taktéž nám hrají do karet výhodné spoje v rámci IDS Jihomoravského kraje. Letos jsem navrhl trasu v nejjižnějších částech pohoří, kde už "vrcholy" nedosahují nikterak závratných výšek. "Loni nám ten Lopeník dal pořádně do těla – doufám, že letos už takový trhák nebude," trochu se obával Bizi, na což jsem mu mohl s ulehčením odpovědět: "Neboj, nejvyšší kopec bude mít 584 metrů, to je jako kdybychom šli na vycházku u nás na Pekelňák."
Završením "třetí etapy" poznávání Bílých Karpat tak zřejmě uzavřeme pro nás (veřejnou dopravou) dostupné úseky těchto nádherných hraničních hor. Když to vezmu od severu: máme projité úseky u Lopeníka i Javoriny, letos se tedy podíváme do nejjižnějších končin. Vlastně hned kousek za Strážnicí, což už je městečko ve slováckých rovinách. Teoreticky by se dalo dostat ještě někam do okolí Starého Hrozenkova, kam lze z Třebíče dojet "na knop" těsně před desátou hodinu dopolední. A více na sever je to už pro nás zřejmě nereálné. Předpokládám však, že bělokarpatské trasy lze vhodně alternovat, takže jistě se někdy vypravíme třeba ještě do okolí Radějova. Ale nepředbíhejme.
Sobotní chladné zamračené ráno o čtvrt na pět tedy startuju auto a z naší periferní Boroviny mířím durch městem k vlakovému nádraží. Díky místním dopravním expertům mě na průtahu zdržely dvě červené na nových tzv. chytrých semaforech, aniž by byl nějaký závratný provoz (hodnotím jej stupnicí "0" – t.j. sem tam auto na půlkilometru). Jeden z nich dokonce na přechodu před budovou SNB – samozřejmě široko-daleko žádný chodec, a to jsem jel předpisově! Semaforová taškařice patří už k novodobému třebíčskému folklóru, který nemá smysl více komentovat. Kde jsou ty časy, kdy v nočních hodinách všude blikala oranžová a nezdržovala provoz na hlavní. Dokonce my starší zasloužilí řidiči pamatujeme i doby, kdy v nočních hodinách v obci neplatila omezená rychlost, ale mohlo se normálně "90"! Fakt, nekecám. K zaparkování volím až zadní parkoviště přístupné od nemocnice. Mohl jsem to tam švihnout už od nádraží přes ten pitomý zákaz vjezdu platící přes v podstatě nevyužitý "dopravní terminál" (zákaz stejně málokdo dodržuje), ale dobře dělám, že si mírně zajíždím přes celou "Bráfku". Sotva parkuju, přes "terminál" si to šine motohlídka VB – k mojí pověstné smůle bych jim vjel u nádraží přímo do náruče. O pár minut později se už všichni účastníci dnešní výpravy shledáváme u nové budovy třebíčského nádraží. Tato se tedy naopak víceméně povedla – moderní prosklená bezbariérová budova, všude plno světla, relativně pořádek – že si tam člověk ani moc nebojí sednout. I když... na zde jediné nádražní prodejně občerstvení už visí cedule "z provozních důvodů zavřeno" – prodejna je očividně vyklizená, již delší dobu nefunguje. A tak je to u nás se vším. Co jízdenky? Pokladna má samozřejmě ještě zavřeno, jako vždy je koupíme ve vlaku u průvodčího. Jdeme se usadit do připravené poloprázdné soupravy a v avizovaný čas 5:47 odjíždíme směr Brno. Mladému průvodčímu se zřejmě nechtělo moc vstávat, žádným širokým úsměvem nás neobdařil, nicméně v prodeji jízdenek byl akční a v obraze (někdy s tím mívají problémy, zejména co se týče kombinací úsekovek VDV a síťovek IDSJmK). "No tak pane průvodčí, my bysme prosili úsekovku VDV Třebíč-Náměšť a potom celodenní síťovku IDS JmK, a tady kamarád má sólo ZTP," přednáším skoro v šifrách, kterým rozumí snad jen zasloužilí šotouši. Všechno jasné, průvodčí bez mrknutí oka začíná ťukat na tabletu zmíněné kombinace, a za trhavého zvuku odtrhávaných jízdenek z terminálku vyjevuje konečný finanční ortel: 64 + 250 + 8 + 40. "Člověče, zrovna včera jsem poslouchal v rádiu píseň Ivana Mládka – Zkratky, ty to recituješ úplně jako on!" oceňuje Bizi moji předvýpravovou přípravu, "…jo, a podobně jako naše prosba o jízdenky, i ta Mládkova píseň, jakkoli je nesrozumitelná, tak dává perfektní logický smysl." U nás mají "zkratky" dlouhou a zakořeněnou tradici. Ale zatímco zkratky naší doby by zřejmě dnešní mladí nepochopili, naopak nyní má člověk problém porozumět zkratkovému či spíše anglicistnímu slangu mladých. Vzpomněl jsem i na vojnu, kde se mluvilo pořád jenom ve zkratkách, které nemá šanci současný civil pochopit – dévéťák, kádéčko, pézethá, cháčko, káčko, péhádé, kářetká, pévéeska, úpépédékávé + asi sto dalších dnes již zapomenutých vojskově-slangových výrazů. Cesta tmou k Brnu tak ubíhá vesele. Od Zastávky resp. Střelic je velice dobře patrný rozdíl jízdy po zmodernizované trati. Nové koleje bez drncání s elektrikou okolo... Dokonce i na jedné nové zastávce (Ostopovice?) v polích náš motorák zastavil (tedy tak se nám to jevilo, všude okolo totiž byla mlha z níž prosvětlovala jen malá čekárna a nejbližší lampy). Dlužno říct, že modernizace trati z Brna do Zastávky se fakt povedla, včetně té elektriky. Jeden Vizionář dokonce kdysi trousil, že kolem roku 21 natáhnou dráty až do Třebíče, ale zatím kde nic tu nic – inu, slibem nezarmoutíš... Těsně po sedmé dojíždíme do Brna na klasické páté nástupiště, pořád ještě za šera a mlhy. Na půlhodinku jdeme čekat do haly, která po rekonstrukci doznala taky trochu změn. Předně zrušili oblíbenou "nádražku" ve východním křídle... Procházíme kolem někdejší prodejny potravin u východu na ulici – dnes je zde knihkupectví, tedy obchod s duševní potravou. "Jé-hele, tady je moje kniha! – ale už s výraznou slevou," všímá si hned Milan "Případu Toman" v regále za výlohou. V hale si kupujeme drobné občerstvení a pak se přesouváme na zadní 4. nástupiště, kde už čeká spěšňák do Veselí nad Moravou, resp. Starého Města u UH. Odjezd 7:35.
V 9 hodin dojíždíme do Veselí nad Moravou, kde přestupujeme na lokálku směr slovenské Vrbovce, což je stanice hned za hranicí. Jak už vyplynulo z našich starších výprav, toto byla trať kdysi velkého významu – byla postavena až za 1. republiky jako jedna nových dopravních spojnic českých zemí a Slovenska (do Nového Mesta nad Váhom). Je vedena opravdu velkoryse, nemá ani jedno úrovňové křížení s pozemními komunikacemi. Na slovenské straně je dokonce několik dlouhých tunelů (jeli jsme odtud kdysi ze Starej Turej). Ještě za společného státu tudy byly vedeny některé mezinárodní rychlíky do Rumunska. Nicméně po r. 1993 význam trati silně upadl a buďme rádi, že se zde zachoval pouze lokální provoz. Všechny tyto informace, a ještě mnoho podrobnějších o unikátní trati, máme možnost si pročíst na velké infotabuli u nádražní budovy ve Velké nad Veličkou, kde vystupujeme (9:21). Bohužel ale... za ta léta už má tabule hodně za sebou a písmo i fotky jsou stěží zřetelné. Je to škoda, chtělo by ji obnovit! Nezbývá než konečně vyrazit na pěší putování – dosud neznámé kraje jsou před námi! Tedy... Milan s brněnským Petrem zde již před časem "zabloudili" na jeden z podniků "Blindtripu" (cesty do neznáma). Aby po roce nešel tu samou trasu, sáhli jsme dnes po znatelné obměně, takže shodný bude mít jen krátký hraniční úsek. Od opuštěného nádraží, jehož sláva je už dávno v minulosti, se po silnici vydáváme k rozcestníku modré a zelené (půjdeme po zelené), který nám uvádí, že k prvnímu významnému bodu naší trasy – Kuželovskému větřáku – to máme rovné 4 kilometry. To je hodinka cesty. Podcházíme viadukt trati a hned za ním odbočujeme se silnice vlevo na polní cestu, která začíná vytrvale stoupat. Záhy vidíme u cesty zajímavou přírodní odpočívku – mohutný kamenný kvádr s cedulkami "Seď a kochej se – k Umbakarně za sedmero =" (to rovnítko značí symbol zelené TZT). To "kochej se" momentálně nejde splnit, protože okolo je mlha jako mlíko. A Umbakarna...? Zní to nějak indiánsky a vodítko se značkama znamená, že máme asi odpočítat sedm značek podél cesty a tam narazíme na nějaké tajemné znamení, což by mohlo být další posezení – tipujeme. No uvidíme... Zmínka o mlze je taky na místě – dohlednost sotva na 50 metrů. Cesta je navíc blátivá, včera zde asi hodně pršelo. Snad to dnes už nehrozí. A mlha by se taky mohla rozfoukat. Míjíme oplocený objekt vodárny s vysílači. Odtud by se naskýtal pěkný pohled na Velkou, ale nyní vidíme bohužel jen matné obrysy stavení a kopců nad nimi.
Stará vozová cesta následně protíná úzký lesík na jeho druhou stranu, kde míjíme rozsáhlé pastviny pro změnu zase směrem k Velké. Nejsou na nich ani tak kravěnce, jako stovky bedel! Takto překonáváme neznatelné návrší Léšť (421 m n.m.) a o kilometr dále i Bojiště (439 m n.m.). Jelikož místní kopce a polní trati dostávaly názvy dle starodávných událostí, hned si představujeme nějakou zdejší bitvu s dobyvačnými Turky, Tatary nebo Avary. Nejsme asi daleko od pravdy, zdejší hraniční kraj byl totiž od pradávna pod náporem podobných primitivních nájezdníků. Lesík, který neustále míjíme, má na mapě podobu dlouhého pásu, zřejmě má sloužit i jako nějaký větrolam. Místo, kam zanedlouho dojdeme tomu samozřejmě bude odpovídat. Nejdříve ale při táhlém sestupu z Bojiště na okraji louky narážíme na starý turistický (trampský?) flek: několik letitých zašlých sedátek, ohniště a visutá "kazatelna" mezi borovicemi, snad pro spaní. Podle stavu to vypadá, že někdejší osadníci sem už dávno nechodí, místo vypadá již značně zanedbaně. Na to konto jsme si taky povídali o starých trampských boudách a srubech nejen na Oslavce. Nedávno běžel v televizi pořad, kterak tento fenomén někde na Kokořínsku rozbujel do masové turistiky. To se snad na Oslavce nestane. Od fleku jsme prošli remízkem a před námi je ještě jedna svažitá louka. Mlha se konečně rozplynula a kousek před námi vidíme první kýžený cíl: známý větrný mlýn nad obcí Kuželov, odtud Kuželovský větřák. I na blízkou vesnici je už konečně vidět. V pár minutách (10:35 hod.) jsme dole u silničky, která prochází kolem větrníku mělkým lučinatým sedlem.
Po krátkém odpočinku pokračujeme na další etapu dnešní výpravy. Mraky se konečně trochu rozestupují, dokonce i nějaký ten sluneční paprsek se dere sem, na bělokarpatské planiny! Od mlýna se otevírají zajímavé výhledy na táhlá pole a louky s klikatou cestou uprostřed, mírně stoupající k poměrně vzdálenému lesnatému obzoru s jedním dominujícím kopečkem více napravo. Vytahuji mapu a hned máme jako na dlani naši další trasu: "Tak ta cesta k lesu vede k rozcestníku Tri kameně na hranici a támhleto je vrchol Kobyla – nejvyšší bod našeho putování, 584 metrů," čtu z mapy. "Tak to je paráda, to dáme jako nic," je Bizi skoro nadšený, že nemusíme šlapat do žádného krpálu. "U Větřáku jsme podle mojí maršrúty měli být v 10:30, máme jen pár minut zpoždění," – na mapu jsem si vepsal k záchytným bodům časy, kdy bychom je měli míjet. Zkrátka abychom dodrželi časový rozvrh a stihli zpáteční spoje. Někdy v minulosti jsme se jinde nakonec sekli o hodinu, většinou to ale plusminus vychází. Na to konto jsme zavzpomínali na výpravy, kdy jsme vlaky dobíhali s jazykem na vestě – nejlegendárnější byl asi sestup z Veřovických vrchů do stanice Mořkov (r. 2014), tam to bylo fakt na minuty. Naše asfaltka mírnou zátočinou klesá k mostku přes regulovaný potok Teplice. Zde na sloupku nachází Milan cedulku o schovaném "Medvídku Bééérovi" a nějakými doplňujícími obodovanými otázkami. Zřejmě pochází z nějaké dětské stopovačky, i když... "jestli Béér" neznamená třeba "pivo"? Narazili jsme na to ještě několikrát. V dálce u cesty registrujeme novou krytou odpočivku. Ona vlastně i cesta–asfaltka je zbrusu nová a z doprovodných tabulí vyplývá, že to byla nějaká akce výstavby moravsko-slovenské cyklotrasy z evropských dotací. Vlastně proč ne – aspoň dnes v tomto úseku nejdeme v blátě, ale... například v Třebíči mě berou všichni čerti, s jakou vervou nám zde nutí výstavbu "moderních cyklostezek" (naposledy je to chystaná akce Třebíč-Vladislav), zatímco po třebíčských ulicích, zejména ve starých Domcích či Nových Dvorech, jezdíme a chodíme po tankodromech z dob poválečných, od té doby na to nikdo nesáhl! U odpočívky na tu dálku registrujeme grupu lidí. Rádi bychom tam taky zasedli na čaj. Oni se naštěstí dávají do pohybu v našem protisměru, takže za minutku se potkáváme s početnou skupinou (asi 15) starších slovenských turistů v dobré náladě. Zde tradice vzájemného zdravení ještě nevymizela, takže si popřejeme "Dobrý den" či "Ahojte" a vzápětí je u odpočívky střídáme my (11:10). Usedáme na chvíli na horký čaj. Odtud je to už jen skok k pásmu lesa, kde nás čeká další zajímavost.
Místo je to atraktivní, a proto tu potkáváme dalších pár turistů. Jeden kluk s holkou si dělají ohníček a opíkají buřtíky, další malá skupinka sem právě dochází po hraniční stezce od Kobyly. Jsou to taktéž vesměs Slováci. Čadící ohníček, vůně buřtů a okolní provlhlý listnatý a již notně opadaný les dávají místu typické a nezapomenutelné podzimní kouzlo. My se na chvíli zastavujeme a zkoumáme zdejší lokalitu: kromě ohniště s posezením je opodál pod přístřeškem vystavěna nefalšovaná mohutná pec: stará krbová vložka je umně obezděna, komín vyveden nad střechu a povrch pece vymazán jílem. Ve výklencích nachystané dřevo. Musí to fungovat skvěle – a i když se pec nachází na volném prostranství, dokáže jistě i v chladném počasí, ba i v zimě, poskytovat mnoho sálavého tepla, třeba i pro přespání v bezprostředním okolí. Po krátkém seznámení se s tímto pěkným místem a pár fotkách na památku se můžeme vydat na další cestu. Odbočujeme vpravo na hraniční stezku podél hraničních kamenů. Je značená červenými značkami a má i své tematické názvy: u nás "Cesta Marušky Kudeříkové", a protože se jedná o stezku hraniční, Slováci ji zevou "Záhorácká magistrála" (magistrála - dokonce!). Maruška Kudeříková byla, jak známo, odbojářka za Protektorátu – podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu členů odboje a organizovala sabotážní akce. Němci byla popravena v březnu 1943. Pocházela z blízkých Vnorov, s rodiči pak bydlela i ve Vrbovcích, posléze studovala ve Strážnici. A Záhorie? To je přiléhající slovenský region táhnoucí se od řeky Moravy po Malé Karpaty. "Záhoráci" jsou hrdí na svůj původ, jejich specifické nářečí se silně blíží moravštině – a mohu říct, že na vojně to byli ze Slováků nejpohodovější borci. Tento úsek už kdysi šel Milan v rámci Blindtripu, ale jistě si ho rád zopakuje, protože se jedná o velmi atraktivní část cesty. Na slovenskou stranu se táhnou širé táhlé lučiny s remízky a solitéry, dole v mělkém údolí je dokonce položena i nějaká samota. Mírně, ale vytrvale stoupáme k blízkému rohu lesa, odkud je od rozložitého osamoceného dubu snad nejlepší pohled na tuto část krajiny. Odtud je směrem do našeho vnitrozemí vyznačena i odbočka ke studánce U Hrabu ("vpravo dole stříška"), tam si ale zacházet nebudeme, není důvod.
Při jednom ze zastavení na okraji lesa, abychom se porozhlédli po malebné krajině, narážíme na válející se letitou flašku od nějakého motorového maziva nebo oleje. Za dlouhou dobu už je vyšisovaná, ale válela by se tady ještě asi tisíc let. Bizi tohle nemůže vidět, a každé takovéto křiklavé artefakty strká do pytlíku nebo postranní síťky batohu, a vyhazuje je až v civilizaci do koše nebo nejlépe tříděného odpadu. Vždycky se rozproudí diskuse, odkud se zde ten humus vzal, v relativně nedotčené krajině: "… no zkrátka nějaký debil traktorista nebo dřevař si dolil do mašiny a prázdnou flašku mrskl do křoví, co by se s ní tahal zpátky," odhadujeme zřejmě nejpravděpodobnější scénář prznění krajiny. Není to tak dávno, co jsem na naší oddílové vyhlídce nad Libušákem nasbíral plný pytel flašek… U nás je to zkrátka pořád ještě beznadějné! Dále v lese se mírně stáčíme napravo, a stále míjíme četné hraniční mezníky. U jednoho je osazen pamětní dřevěný kříž: Vaňa 1977 – 18.9.2020 se symbolem bicyklu... Zastavujeme se, Bizi smeká klobouk v úctě k neznámému člověku, který buď zahynul přímo zde, anebo kříž vztyčili jeho kamarádi v místech, které měl rád. Kdoví, co se přihodilo... krátce o tom prohodíme pár slov, nebo spíš otázek – a pokračujeme dále do kopečka. Nutno podotknout, že krajina i les sice nádherné, ale cesta je poměrně zrádná, protože pod vrstvou mokrého listí prokluzuje zrádný jíl. Ten byl třeba osudný i Vaňovi. Za pár minut, ve 12:15 hod., již dosahujeme poměrně ploché kóty Kobyla (584 m n.m.) – nejvyššího bodu naší dnešní výpravy. Poledne, tedy nejvhodnější doba k velké pauze na pořádnou svačinu. Od Třech kameňů jsme nikoho nepotkali, a ani tady není jediného živáčka, všude klid a ticho. Paráda! Od listnatého lesa se z Kobyly začínají táhnout louky pro změnu na naši stranu hranice s celkem pěknými dohledy do přilehlých nížin. "Hezkýýýý, parádááá!" málem jsme obdivně zvolali. Dole v nížinách se totiž válí nízké mraky a mlhy a jejich horní okraj vytváří krásnou inverzní pokličku! Tak přece jen se nám to dnes podařilo, i když jsme s tímto jevem vůbec nepočítali. Klub inverzistů je tím opět oživen a může si do této kroniky připsat další úlovek! Zde nahoře je sice taky oblačno, jen sem-tam probleskne paprsek slunce, ale nejnižší vrstva oblačnosti a mlh dole v nížinách je naprosto zřetelná. Milan šel opodál tuto vzácnou scenérii vyfotit, pak usedáme na blízké letité posezení s lavicemi a stolkem a pouštíme se do svačiny.
Po pauze pokračujeme z Kobyly stále po hraničních značkách. Kousek za lesnatým vrcholem vystupujeme zase na louky, odkud se nám otevírá další úchvatný pohled zcela jiným směrem – na již blízké Vojšické louky! I v tuto pozdní roční dobu a bez přímého slunečního osvětlení je to přesto nádhera: "Tohle jsem chtěl vždycky vidět!" upřesňuju hochům stěžejní cíl výpravy: Původně zde stávaly vsi Vojšice a Jíříkovec, ale zanikly již před třicetiletou válkou. Na jejich místě zůstaly květnaté louky se solitérními duby, lípami i jeřáby oskerušemi a s mnoha chráněnými druhy flóry a fauny Bílých Karpat, z nichž jsou nejznámější orchideje, kterých tu roste přes 20 druhů. Krajinářské scenérie jsou opravdu mimořádně působivé – takto charakterizuje zdejší mimořádné a rozlehlé území www-stránky obce Hrubé Vrbky. Ještě chvíli půjdeme po hranici na blízké rozcestí Bílá studna a ocitneme se na oněch loukách. Okolo proběhlo několik srnek (viděli jsme už dnes pěkná stáda – houfují se na zimu) a naše cesta se začíná svažovat, stále máme krásné výhledy do dalekého okolí – objevila se například známá Travičná s rozhlednou, více vlevo pak nepřehledné polesí Radějovské obory a za nimi lesnaté kopce, skoro poslední výrazné vrcholy Bílých Karpat Čupy a Tri kopce směrem ke Skalici. Fakt nádhera, ale má to jedinou vadu – od západu zde celkem dost fouká. Nasazujeme čepice, Bizi si raději pod bundu oblékl svůj sweater.
Zase jsme tady nepotkali živou duši, až zcela v dolní části u osamocené chaty jsme na jedné postranní pěšině zaregistrovali pohyb – nějaká paní s foťákem jak dělo přes rameno. Jistě, musí zde být spousta námětů na zajímavé záběry. Minuli jsme zdejší rozcestník, který hlásí, že na Lučinu je to pouhopouhé 4 kilometry. Ještě máme za to, že se pěšky potáhneme až do Tvarožné Lhoty. Zašli jsme se podívat i k oné zmíněné osamocené chatě – původně jsme si mysleli, že je to například nějaká terénní stanice ochránců přírody. Ale zjevně je stavení soukromé, před ním dokonce stojí teréňák. Třeba to patří té paní, kterou jsme zahlédli v lučinách... (p.s.: patří myslivcům z Kněždubu)
"Kolik je vlastně hodin?" – "Já mám dvě odpoledne... – safra, to je nějak brzo, v maršrůtě jsem počítal, že tady budeme až v 15," drbu se za uchem. Bizi se podivuje, že jsem to nějak špatně spočítal, nicméně si vzpomínám, že jsem v plánu přidal minimálně hodinu rezervu na nějakou delší přestávku na hřebeni (třeba na svačinu), anebo na závěr do hospůdky na Lučině. "To je super, zrovna 14:37 jede autobus, který zajíždí až sem pod přehradu – využijeme ho? Nebo sedneme do hospody?" – všichni vzápětí hlasujeme pro stihnutí busu a oželení pivka. Seděli bychom tam zbytečně dlouho a na další busový přípoj k vlaku bychom museli další čtyři kiláky pěšky do Tvarožné Lhoty (jede o dvě hodiny později). Ještě se v rychlosti na mobilu ujišťuju, že tímto odpoledním spojem se dostaneme do Třebíče ještě před sedmou hodinou večerní! "No to je paráda, aspoň nebudeme někde trčet potmě! Vždyť už je brzo tma. A těch 15 kiláků, které teď máme v nohách, je taky tak akorát." Vše je tedy schváleno, jdeme na autobus. Naše cesta vychází na okraj travnaté louky / pláže spadající do malé vodní nádrže Lučina – spíše rybník, než přehrada. Okolo hodně rekreačních zařízení, chaty. Při silničce stojí vytipovaná hospůdka: Restaurace pod Šumárníkem. Je to přízemní budova s krytou terasou, na parkovišti před ní poměrně dost aut. Poutač u brány hlásá: Martinské husí hody! No jasně, tam bude narváno! Možná i samá rezervace. Ani na to jedno pivo už nepůjdeme a pokračujeme k zastávce. Vedlejší hospůdka Pod Majákem má dnes zavřeno. Poslední odbočka vpravo a parkoviště s autobusovou točnou máme na dohled! Cíl výpravy: 14:15 po 15,5 kilometrech nádherné trasy. Všímáme se, že přilehlé parkoviště je vskutku velkokapacitní. Z toho usuzujeme, že v sezóně tady musí být pořádný šrumec. Takže jsme rádi, že jsme sem zavítali v tuto zdánlivě neatraktivní roční dobu. Počasí nám vyšlo skvěle – i když nebylo zrovna slunečno, ale pod mrakem, hlavně že nepršelo. Zkrátka se nám to dnes povedlo. A byl to asi poslední příhodný den na výpravu. "Ještě mi vyfoť pro Bručouna ten zajímavý památník rumunským vojákům," žádá si Bizi, jakmile jsme spatřili kamenný obelisk v zatrávněném ostrůvku před parkovištěm. Bručoun je vyhlášený třebíčský historik, autor mnoha faktografických publikací a výzkumů – a Biziho kamarád. Pomník nese vytesaný nápis: "Vzpomínka na padlé rumunské hrdiny – 1945". Není bez zajímavosti, že některé části naší republiky skutečně osvobozovaly oddíly rumunské armády.
Náš autobus přijíždí přesně na čas ve 14:37. Samozřejmě kromě nás nikdo další nenastupuje. Řidič mlčky odkýval naše předložené síťové jízdenky i ujišťující dotaz, zda jede do Strážnice k vlaku, a my se mohli usadit v zadní části vozu. Následně projíždíme údolím Radějovky do blízkého Radějova (všude okolo rekreační oblast). Ve vsi nás trochu překvapily místní svatomartinské slavnosti: lidi v krojích zkrátka tančili a veselili se venku u místní vinárny Roseta. Na zdejší zastávce přistoupili asi tři lidi a za pár minut už jsme ve Strážnici. To je sympatické slovácké městečko, dokonce několikrát jsme zde byli na krátké dovolené, takže to ve Strážnici celkem znám. Vlakové nádraží je jen pár kroků od toho autobusového. V pohodě na vlakáč přecházíme a zde musíme počkat zhruba půlhodinku na motorák do Hodonína. Čekání si krátíme poslední svačinou a kávou z automatu. Nádraží – jinak pěkná budova ozdobená zdejšími lidovými malovanými motivy – a jako všude sem nezapadá schoulená postava nějakého místního váguse. Je to až protivné, jak těchto "existencí" neustále přibývá. Neustálé povalování a flákání… – člověk si kolikrát říká, kdyby to nádraží aspoň obešel a posbíral odpadky. Na to konto Bizi vyhodil do třídícího koše "svoji" plastovou flašku, se kterou se táhl od Kobyly, čímž učinil alespoň drobné očistě tamního lesa zadost. Vzápětí nastupujeme do přijedšího motoráku a drncáme se směrem k Hodonínu. Hned další zastávka je Petrov, kde jsou od kolejí dobře viditelné zdejší unikátní vinné sklípky zvané Plže. A hned vedle je vyhlášený motorest – taktéž ve slováckých "barvách" – kde mívají vynikající husí játra (několikrát prověřeno). No dneska by je tam měli na beton!
Všímáme si zvláštní oblohy: zatímco nahoře jsou mraky, podél jižního a západního obzoru ostře prosvětlují paprsky zapadajícího slunce. V dáli jsme spatřili kopečky Malých Karpat, a kdoví jestli by dnes z vyvýšených míst nebyly vidět Alpy. Obrysy Pálavy se již ale ztrácí ve tmě a po chvíli už jen červené světlo vysílače na Děvíně napovídá, kde se přibližující se Pálava nachází. V Břeclavi chvíli čekáme na ouvrať a poženeme si to k Brnu. "Tak su zvědav, jestli i dneska budou přistupovat ti vypitci s brašničkama a skleničkama na prsou?" vzývám zdejší rázovitou tradici tzv. otevřených sklepů, kdy snad pokaždé ve vyhlášených vinařských obcích vidíme přistupovat ovíněné vyznavače těchto hromadných akcí. Na prsou mají "hrdě" zavěšenou pitoreskní taštičku, takový jako-zásobník na vinařské decánky. Povětšinou s emblémem nějaké vinařské akce z okolí. První zastávka od Břeclavi – Podivín: nepřistupuje skoro nikdo. Zato druhá zastávka – Zaječí… "Hurá, už jsou tadýýý!" – málem jsme nadšeně zvolali, když se do vlaku nahrnul dav vyznavačů vymetání sklípků, no samozřejmě: brašničky na krku! Vedle nás se usazuje čtveřice mladých, ti jsou ale kupodivu celkem v obraze (ne "pod obraz"). Z emblému na jejich brašničkách a mapy sklípků, kterou zaujatě študují (proboha, snad prošli všechno!) jsem vyslabikoval: "svatomartinské otevřené sklepy Rakvice". Jojo, tam to taky znám, jezdili jsme tam k jednomu známému vinaři, i na krátké víkendovky – tak doufám, že navštívili i sklípek U Kmocháčka – vinařství Švarc&Bílek… Před půl šestou jsme v Brně, z našeho vlaku se vyvaluje celkem síla "vinařů". Rychlík na Třebíč stojí hned vedle, tak se jdeme bez meškání usadit – odjezd 17:44. Posléze u mladého usměvavého průvodčího žádáme úsekovky Náměšť-Třebíč, přičemž Bizi si neodpustil pěkný fórek (ale vážně myšlený): průvodčí mu vracel asi 2 koruny, ale Bizi zahlaholil: "To nechte, to je dobrý, já jsem fanoušek Českých drah!" což průvodčí za svoji kariéru slyšel možná i poprvé a začal se smát na celé kolo, nicméně Bizi ho ujistil, že to myslí naprosto vážně. Cesta do Třebíče utekla za košaté diskuze na téma "jaké původní třebíčské hospody ještě zůstaly zachovány a které skončily" – naprosto neuvěřitelná byla Biziho zvěst, že po snad 200 letech skončila provoz klasická hospoda U Vajgnerů! Před sedmou jsme v Třebíči a můžeme se autem přepravit k našim domovům – Milan vystupuje u Alfy a s Bizim ještě zajíždíme do Vacenovic. Za Výčapami nás zaskočila stále uzavírka křižovatky na Šebkovice: "Nechápu, co tady s tím už půl roku dělají!" zhodnotil to Bizi, který tudy projíždí denně. A tím tedy končí naše svatomartinská výprava do Bílých Karpat. Trasa byla opravdu skvělá, zejména stoupání na Kobylu a především Vojšické louky. Jistě se tam ještě někdy podíváme!
Celkem ujito: >15 km. (zapsal a fotil Kotel + Milan)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||||
| chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com |
