Veřovické vrchy: Velký Javorník
tradiční výprava klubu inverzistů, tentokrát do mlhy


Sobota 22. listopadu 2014
Trasa: Frenštát pod Radhoštěm, nádraží ČD (0 km, 420 m n.m.) – Frenštát p. R., nám. Míru (1,5 km, 400 m n.m.) – Koliba, rozc. TZT (4 km, 500 m n.m.) – Horečky, rozc. (4,5 km, 550 m n.m.) – Pod Javorníkem, rozc. (6 km, 650 m n.m.) – Velký Javorník, vrchol (7 km, 918 m n.m.) – pramen Jičínky (10 km, 685 m n.m.) – Pod Kamenárkou, rozc. (11 km, 655 m n.m.) – Dlouhá, vrchol (13 km, 859 m n.m.) – Krátká, vrchol (14 km, 767 m n.m.) – Pod Huštýnem, rozc. (18 km, 417 m n.m.) - Mořkov, nádr. ČD (18,5 km, 400 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi.
Počasí: mlha, kolem 0°C.



Tento podzim jsme s napětím čekali, zda se objeví populární akce na víkendové cestování vlakem: "ČD Net Lidl". Stále se nic nedělo, už to vypadalo, že žádné "Lidlenky" tentokrát nebudou, ale přece jen na poslední chvíli obchodní řetězec akci vyhlásil, a to hned na čtyři možné listopadové termíny. Pro tradiční výpravu za inverzí jsme uvažovali o třech možných variantách: Velký Javorník ve Veřovických vrších, Dlouhé stráně v Jeseníkách a Velká Javorina. Nakonec jsme zvolili první z nich – a teď už jen čekat na příhodnou předpověď počasí! První i druhý termín jsme kvůli nepřízni vyloučili, možnost výběru se tedy povážlivě krátila. Třetí sobotu už jsme raději dále neváhali. Ačkoli byl letošní listopad velmi mlhavý a zamračený, sem tam se na horách přece jen slunce objevovalo. Měli jsme však smůlu – výšlap na Velký Javorník by měl mít spíše přízvisko "výstup do mlhy", ale zase na druhou stranu – nepršelo, nefoukalo, a trasa samotná byla velmi zajímavá.

* * * * * * *

Z Třebíče i tentokrát pojedeme ve dvou s Bizim. Sraz si dáváme o půl čtvrté ráno na nádraží. Probojovat se ale na nástupiště předpokládá nicméně trochu logického myšlení, protože bloudění v bludišti drátěných zábran a plotů, které lemují totálně rozkopanou Nádražní ulici, je trochu složitější. Rozsáhlý prostor kolem našeho nádraží se letos totiž kompletně a totálně přestavuje. Nakonec se shledáváme vzadu na nástupišti a hned se jdeme usadit do vyhřátého motoráku. S nákupem jízdenky si už starosti dělat nemusíme, protože poukázky z Lidlu bylo třeba "vyměnit" za jízdenky přes internetový e-shop ČD, což byla letos novinka.
Ve 3:48 se rozjíždíme směr Brno, kam dojíždíme v 5:12. Zde je potřeba počkat asi 50 minut na odjezd rychlíku do Bohumína. Vlaky na této relaci mají velkoprostorová kupéčka se stolkem uprostřed, tak se zde usazujeme, aby se nám dobře svačilo. S Markem se shledáváme v Přerově, který sem dojel od Břeclavi. Dále pokračujeme tedy ve třech v družném rozhovoru. Náladu nám nekazí ani zamračené počasí. Jsme rádi, že na tu mizérii aspoň neprší. Další přestup realizujeme až v Ostravě-Svinově, moderním nádraží s velkou frekvencí všemožných spojů. Náš spěšňák na Frenštát jede zhruba po čtvrthodince. Nejprve asi půlhodinu projíždíme neutěšenou ostravskou krajinou a všemožnými perifériemi. Není to ani město, ani příroda – semtam hnusné baráky, olezlé paneláky, ocelová nádraží, zarostlé remízky s bezdomoveckým tábořištěm, nakonec i nějaký důl s haldami... Dost drsné je, že naprostá většina hnusných rodinných domků hulí z komínů temný kouř jak o život. Bydlet bych v tomto kraji rozhodně nechtěl. Takto to pokračuje až do Frýdku-Místku. Za tímto městem se krajina konečně mění, přijíždíme do podhůří Beskyd. Nejvíce lidí ale vystupuje ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde bezpochyby přestupují na lokálku, aby si vyšlápli na Lysou horu anebo Smrk. Dále už jedeme prakticky sami, takže na konečné ve Frenštátu pod Radhoštěm (9:32) vystupuje z dlouhé soupravy pouhá desítka lidí.
Originální socha Radegasta
Originální socha Radegasta ve vestibulu frenštátské radnice.
Od nádražní budovy míříme k hlavní silnici a odbočujeme vlevo. Do centra je to z nádraží ještě poměrně daleko. Dobrým orientačním bodem je kostel sv. Jana Křtitele. Přímo naproti němu je velkorysá budova místního muzea, ale na něj dnes rozhodně čas mít nebudeme. Přecházíme velký kruhový objezd a míříme do uliček historického jádra. On totiž, ačkoli je Frenštát roztahaný v podhůří, přece jen má velice pěkné náměstí Míru s podloubími, novorenesanční radnicí z roku 1891 a několika sochami. Hned zpočátku poznáváme sochu sv. Floriána s vědrem, o kus dál je kašna se sochou Neptuna a morový sloup. To nejzajímavější nás ale čeká ve vestibulu radnice: originální socha Radegasta vytesaná do žuly. Máme štěstí, radnice je otevřena i v sobotu a na sochu se můžeme jít podívat. Otevřeno je i přilehlé informační centrum, kde kupujeme pohlednice. Následně na sloupoví radnice objevujeme i pamětní desku zdejšího rodáka, olympionika a mistra světa ve skoku na lyžích, Jiřího Rašky. Takže jak vidno, historické centrum Frenštátu skýtá mnoho zajímavostí a rozhodně stojí za návštěvu.
Poté náměstí přecházíme křížem a orientujeme se striktně dle turistických značek (červená a zelená). Tím si trochu zacházíme, protože značky zachází kolem neudržovaného kostela sv. Martina do přilehlého minisídliště a ústí na křižovatce na ulici Podkopčí. Kdybychom šli z náměstí přímo po Dolní ulici, mohli jsme si tuto zacházku ušetřit. Ale aspoň jsme si srovnali údaje na rozcestníku na křižovatce: na Velký Javorník ještě 5,5 km. Není to sice mnoho, zato musíme vyšlápnout ze zdejších 392 m n.m. do 918, což už je slušné převýšení. Frenštát opouštíme dlouhou ulicí, nazvanou Jandovo stromořadí. Dokonce máme možnost zastavit se i u pěkného parčíku se sochou tohoto místního rodáka (Dr. Josef Janda), který se v 19. století zasloužil o příkladný rozvoj města. Zde je i první tabule "Naučné stezky Velký Javorník", která bude víceméně kopírovat naší dnešní plánovanou trasu. Následně podcházíme železniční viadukt a dosahujeme okrajové čtvrti Příčnice s posledními paneláky a u zdevastovaného zimního stadionu odbočujeme blátivou cestou k toku říčky Lubiny. Za ní, resp. za lavkou pro pěší, začíná území CHKO Beskydy a taky pořádný kopec.
Stoupáme lesní cestou podél rokliny bezejmenného potůčku. První zastávku děláme už po několika desítkách metrů, protože nenadálý kopec nás trochu zapotil a chceme se napít. Místo jsme si zvolili pěkné – malou plošinku se studánkou zvanou Mařenčina. Marek nachází opodál zdejší kešku a po odpočinku pokračujeme dál do kopce. Po chvíli přecházíme lesní asfaltku a kousek před námi se zjevuje střecha výletní hospody Koliba, v tuto chvíli ještě zavřené. Jinak je to zde velice sympatické, Koliba je jistě přívětivá pro delší posezení. Za ní je malá loučka se zajímavou zvoničkou a lurdskou kapličkou Panny Marie vystavěné do zajímavého výklenku.
Kaplička Panny Marie
Kaplička Panny Marie na Horečkách.
Zde jsme se dostali na postranní hřebínek, takže dále půjdeme víceméně po rovině. Procházíme předěl (sedlo) mezi návršími Vlčina a Horečky, obě ještě shodně o nízké nadmořské výšce. Zdejší lesní cesty jsou velice dobře zpevněny a vysypány válcovanou drtí. Z toho usuzujeme, že je zde dobrý terén pro letní krosovou cykloturistiku a zimní běžkování. Však jsme také u Koliby minuli areál lyžařských můstků, ale všimli jsme si jen jejich vrcholků, jelikož směřují na odvrácenou stranu kopce.
U jedné z dalších studánek nachází Bizi vhodné prostředí pro indiánskou meditaci. Studánka je u cesty a u pěkně posečeného pozemku s rekreačním domkem ve zdejším, jakoby Jurkovičově stylu. Netrvá to dlouho a jdeme dál – okraj další velké louky s několika rekonstruovanými usedlostmi, kam právě zajíždí teréňák bezesporu movitých majitelů. Bohužel nikam dále do krajiny nevidíme, všude dole se válí mlha a mraky. A nevidíme ani na vrchol Javorníka, který by měl vystupovat přímo před námi. Cesta zatím mírně stoupá, pak dokonce klesá, a vycházíme na lesní asfaltku. U blízkého rozcestníku budeme odbočovat do lesa, kde je terén pořádně rozbředlý. Tabulka nám sděluje, že na Javorník máme 2,5 km a odbočuje odtud i žlutá značka dolů k busu do Bordovic. Zajímavé je, že na Mapách.cz, natož na naší starší mapě KČT, žádná žlutá spojka do Bordovic zaznačena není... (na tabulce je vročení 2014). Ještě se zastavujeme u tabule naučné stezky č.2, popisující aktivity lesní správy Frenštát a jdeme dál.
Na dohled mezi stromy máme malou uzavřenou louku. Rozkládá se už na hlavním svahu Javorníka a o kus níže končí civilizace (poslední samota). Louce vévodí mohutný smrk s větvemi až na zem. Pokud by bylo jasno – krásný námět na jedinečnou fotku. Ale pořád se noříme do husté mlhy. Uctivě smrk obcházíme, na protilehlém konci louky vstupujeme do smíšeného lesa a blátivá cesta začíná více stoupat. Záhy podcházíme elektrické vedení a značka odbočuje více vlevo na blátivou pěšinu, která se klikatí mezi holými listnáči. Je tu bezpochyby krásný smíšený les, ale nyní díky mlze vidíme tak na 20 metrů, maximálně do další zatáčky nekonečných serpentin. Říkáme si: "Aha, tak to zdoláme tyhle zatáčky a jsme nahoře...," což je ale omyl. Tento krpál totiž zdolává jen severní svah hlavní rozsochy hřebene. Marek nasadil o něco vyšší tempo, my se s Bizim flákáme pomalu vzadu s občasnými zastávkami a nasáváme mlhavý, pozdně podzimní kolorit tichého lesa, spícího už zimním spánkem. Teplota určitě poklesla na bod mrazu, protože se začíná objevovat jinovatka.
Naše serpentiny pozvolna končí a vystupují na východní hřbet s udanou výškou 748 m n.m. – "Jééé, my ještě nejsme nahoře???" Ani náhodou, ještě nás čeká druhý pořádný výstup. Tady na hřebínku je vidět, jak je hustá mlha zaražená na severních svazích, tedy právě tam, kde jsme před chvílí stoupali nahoru. Na opačné straně naopak mlha není a je vidět dále do lesa. A zase serpentiny a vzrůstající námraza. Vzrostl počet okolojdoucích turistů, bůhví jakými neznačenými zkratkami se dostávají na hřeben. Asi více jak kde jinde, i tady panuje nebývalá móda tahat s sebou do lesa psy. Z každé strany co chvíli štěkot, volání, nahánění. Jeden pes, neskutečně urousaný, se jaksi ztratil, zmateně pobíhá ve svazích hory, poštěkává, očuchává kdekoho ve snaze najít svého pitomého majitele. Vždycky jsem si myslel, že les je hlavně pro zvířata a lidi, kteří se v něm umějí chovat, a ne pro psy. Časy se mění, bohužel...
S Bizim opět pokračujeme krok-sun-krok, s Markem se pak setkáváme v místech, kde naše značka vedená strmou pěšinou kříží lesní asfaltku. Je to obslužná komunikace, po níž se dá na vrchol přijet autem. Ovšem předpokládáme, že dole je zákaz vjezdu a mohou sem jen provozovatelé chaty, nanejvýš cyklisté. Nad silničkou nám zbývá poslední strmý výstup v nižším tmavém lese – a přesně ve 12 hodin máme vrchol Velkého Javorníka (918 m n.m.) na dohled: stromy se rozestupují, spíše se objevují zakrslíci a kleč, a z mlhy vystupují obrysy staré turistické chaty a ještě o kus dál téměř nezřetelná silueta nové rozhledny. Tím jsme tedy zdolali nejvyšší vrchol Veřovických vrchů. Z inverze dnes samozřejmě není vůbec nic, všude okolo je neproniknutelná bílá mlha. A není vůbec náhoda, že zde na vrcholu pokrývá stromy a vše okolo mocná jinovatka a námraza, teplota se pohybuje okolo nuly.
Chvíli váháme, zda posvačit u zamrzlého venkovního posezení, anebo využít pohostinnosti zdejší turistické chaty Pohorské jednoty Radhošť. Ta ač stará, vypadá velmi sympaticky a bezesporu splňuje skromné nároky pro unavené turisty – uvnitř teplo a nabídka jak nápojů, tak dokonce i místních pokrmů. Venku opět dovádí spousta psisek – je jich tu snad víc jak lidí, protože "milovníci zvířat" si už mnohdy nevystačí s jedním, ale musí mít mermomocí hned několik kusů. Zato výrazná tabulka na dveřích chaty důrazně zamezuje vstupu s touto novodobou módou a hned v zádveří další, takže uvnitř budou bohudík jen lidi – neváháme a vstupujeme tedy do chaty. První dojem, sotva vymrzlý našinec vkročí z čerstvého povětří do vyhřátého a vydýchaného lokálu je, že se absolutně nemůže nadechnout! Skoro by se člověk i ihned otočil a vypadl zpátky na vzduch. Ale po několika minutách se aklimatizujeme. Moc místa tu není, jen pár stolů, ale jako zázrakem je jeden přímo naproti výčepu volný. Obsazujeme tedy tři místa a, ačkoli je na nápoje menší fronta, díky zručnému chataři jde čepování, placení a dokonce objednávky jídel do kuchyně jako na drátkách, tak jenom chvilinku čekáme na zasloužené pivko. Chatař zkušeným pohybem pípy točí přesnou míru, inkasuje obnos a my si můžeme v klidu vychutnat místního Radegasta. Chatu hodnotíme jako velmi přívětivou – tak nějak si lze představit dobré zázemí na vrcholech pro nenáročné turisty. Odpočinkem setrváváme asi 20 minut, člověk by se úplně v tom horku rozseděl – a raději zase do mrazivého a mlhavého počasí ven.
Velký Javorník
Turistická chata a rozhledna na vrcholu Velkého Javorníku.
Pohled z rozhledny
Výhledů z rozhledny jsme si moc neužili - maximálně na blízkou chatu.

Jdeme se podívat na blízkou rozhlednu. Právě se tam hrne skupina malých děcek, plnících nějaké úkoly. Tak raději ještě chvíli čekáme v přístřešku a svačíme. Zatímco jde Marek hledat místní kešku, Bizi se dává do řeči s nějakým místním znalcem přírody. Přijel sem na kole – obstarožní favorit někdy z roku 1982. Podle všeho má chlapík na tomto bicyklu sježděnou celou republiku. Po deseti minutách konečně slyšíme dupot a parta děcek rozhlednu uvolňuje. Vydáváme se tedy nahoru. Stavba je to opravdu bytelná, celodřevěná, ve stylu zdejší frenštátsko-rožnovské architektury roubenek, jak uvádí infotabule u paty rozhledny. Dozvídáme se z ní také, že stavba byla zpřístupněna docela nedávno: 15.8.2013, je vysoká 25,9 metrů a je z ní "překrásný výhled na Frenštátskou brázdu, Beskydy, Lysou horu, Ondřejník, Smrk, Poodří a za příznivého počasí až na Velkou a Malou Fatru, Roháče, Belanské Tatry a Jeseníky s Pradědem" – uvádím záměrně do uvozovek, protože my si tyto pohledy můžeme tak leda malovat na jinovatkou ojíněné stěny, představovat ve snu, nebo si je najít někde na webu, protože od rozhledny s bídou dohlédneme na 50 metrů vzdálenou chatu. Při výstupu po zmrzlých schodech musíme dávat setsakra pozor, protože podlaha je jeden led a námraza na sloupoví čím dál mocnější.
Zatímco dole se Bizi setkal se zajímavým slušným člověkem, zde se na schodišti setkává s neurotikem (jak se vzápětí vyjádřil): nějak se s protijdoucím mimoslovně nemohli dohodnout, kdo dá komu na schodech přednost a jeden druhého pouštěli navzájem, až boreček v moderním barevném goretexu a samozřejmě čoklem na provaze začal mít blbé kecy, zřejmě někam hodně spěchal. Bizi opáčil svým srdečným úsměvem a velkorysým přejitím poznámek pitomého Chachara bez povšimnutí.
Na horní plošině se pokoušíme o pár společných fotek, ale snad se více podařily pěkné záběry na mocnou námrazu. Výstup na rozhlednu byl tak víceméně symbolický. Poté se na vrcholu už nezdržujeme a vydáváme se na sestup po červené TZT jižním úpatím. Rázem kráčíme po cestě bez lidí. Halekání a štěkot jsme nechali kdesi za sebou. Brzy dosahujeme významného rozcestníku Malý Javorník (776 m n.m.) v sedle mezi Velkým Javorníkem a Kyčerou. Zůstáváme při červeném značení a odbočujeme vpravo na lesní cestu. Záhy narážíme na širší komunikaci a rozcestník U pramene Jičínky (695 m n.m.) s krytou odpočivkou. Jelikož avizovaný pramen je nedaleko (300 metrů po významové odbočce), neváháme a jdeme se tam podívat. Oba parťáci zde už kdysi byli. Prameniště je ukryto pod pěknou stříškou, odkud vytéká mocný proud vody do malé tůňky s přepadem. Na chvíli se zastavujeme v blízkém přístřešku na lok čaje. Marek ještě na chvíli odbíhá pro zdejší kešku a prozkoumat, zda ještě nad prameništěm není přece jen nějaká studánka (není). Naučná tabule u rozcestníku pak uvádí, že Veřovickými vrchy prochází významné rozvodí Odra-Dunaj, přičemž pramen Jičínky směřuje na sever do Baltu.
Pramen Jičínky
U pramene Jičínky.
Dále mírně sestupujeme lesy k dalšímu významnému rozcestí Pod Kamenárkou (655 m n.m.), což je široké sedlo, kde se před časy kácelo a nový smíšený porost je v těchto místech ještě nízký. Proto se odtud otevírají širší výhledy na hřeben, který jsme prošli. Mlha se zřetelně rozestoupila, takže konečně můžeme zahlédnout obrys Velkého Javorníka, dokonce i se siluetou vrcholku rozhledny. Z tohoto rozcestí je taky první možnost sestoupit dolů k trati, do Veřovic. Tabulka ukazuje, že bychom to měli 3,5 km a naše časomíra sděluje, že máme akorát 14 hodin. Příhodný vlak nám jede chvíli po čtvrté, tedy za dvě hodiny... Těžké rozhodování. Já bych se klonil už k sestupu do civilizace, druhá možnost je, že budeme pokračovat dál po hřebenovce a pojedeme až večerním vlakem v šest, což by znamenalo návrat do Třebíče po půlnoci. Hlasování dopadá 2:1 pro pokračování cesty po červené TZT, i za cenu, že nejspíše pojedeme domů později. Je ale fakt, že nás čeká ještě zajímavá trasa, a když už jsme se vydali do těchto končin, proč si ji neprojít.
Pokračujeme tedy dále po červené úpatím vrchu Kamenárka porostlého bukovým porostem. Teď jsou stromy holé, tak se otevírají zajímavé pohledy do nitra lesa přes holé štíhlé kmeny. Opět pusto-prázdno, pouze potkáváme v protisměru tatínka s dětmi. Stezka v mírném stoupání stále traverzuje severní úpatí Kamenárky, až přicházíme na stejnojmenné rozcestí na odvráceném svahu kopce. Modrá značka odtud směřuje i do 8 km vzdáleného Rožnova. My pokračujeme dále po červené do blízkého sedla s odpočivkou a rozbláceným terénem od lesácké techniky. Zde jsme v 735 m n.m., nyní bude prudké stoupání na kótu Dlouhá, která dosahuje 859 metrů. Cesta v kamenitém úvozu se stále více zvedá, takže se samozřejmě zase trháme – Marek je daleko vpředu, naštěstí Biziho mám stále na dohled. Už toho dnes máme celkem dost za sebou, krpál se zdá nekonečný, mlha všude okolo, takže nastupuje oblíbené rčení: "Panebože, kam jsi mě to zase vyslal?" Výstup naštěstí netrvá dlouho: nějakých 15 minut, pak se objevuje kýžená ostrá zatáčka vlevo a jsme na rovném hřebeni. Po několika metrech narážíme na vrcholový rozcestník a taky musíme dát na úzké cestě pozor na blba, který si sem jen tak pro svoji úchylnou zábavu vyjel na terénní krosce. Samozřejmě, že na lesních pěšinách nemá co kdo s motorkou pohledávat, ale taková už je dnešní pitomá doba... Bylo znatelně vidět, že trouba na motorce stáhl plyn a jakoby váhal, zda nás minout a nevrátit se – rozhodila ho totiž Biziho silueta: široký skautský khaki klobouk, který nápadně připomíná ustrojení ochránců přírody. Spíš než nějaké pokuty by na tyhle paka platila ale pořádná sukovice. No nic, volovi uhýbáme a jdeme dál...
Rovný hřebínek se začíná svažovat dolů, až po chvíli docela slušně padáme. A zase sedýlko a odtud stoupání. Tentokrát už ne tak ostré, pouze do 767 m n.m. na kótu Krátká. Zde se opět na pár minut zastavujeme u rozcestníku a rovnáme řady. Nutno podotknout, že nás zaujaly i krásné lesní porosty na vrcholových partiích tohoto hřebene: nízké buky s pokroucenými kmeny. Nejhezčí tento porost jsme viděli na západním svahu Krátké, kudy se vydáváme na sestup. Bohužel světla ubývá, stále je mlhavo, takže se nám fotky této rarity moc nedaří. I tak ale měl zdejší les zvláštní kouzlo. V sedle pod Krátkou (687 m n.m.) zvané též Hodorf se nachází další rozcestník s možností sestupu k vlaku. Žlutá spojovačka vede v obou směrech: na sever do Mořkova, dolů na jih k Zubří – my samozřejmě musíme využít veřovickou trať (tedy severní variantu), do Zubří je odtud dost daleko. Zatímco odpočíváme, zeshora opět chrčí kroska s debilem v sedle, snad už se toho kripla zbavíme. Ještě doplňujeme tekutiny a vzhledem k postupujícímu šeru je naše rozhodnutí jednohlasné: sestup k vlaku do Mořkova. Časomíra nám ukazuje 15:15, ukazatel do Mořkova k vlaku 3 km... Jsme smířeni s tím, že vlak za 45 minut nemáme šanci stihnout. Čeká nás ještě sestup po kamenitých a blátivých pěšinách po úbočí, kde se nedá jít příliš rychle.
Les na Krátké
Bukové lesy na hřebeni Krátké.
Žlutá značka odbočuje vpravo, podél hluboké rokle. Klesáme celkem ostře mezi mladými stromky, v jednom místě překonáváme roklinu po malém dřevěném mostku. Pak se pěšina točí po úbočí v bývalé holině. V hustším porostu se již viditelně stmívá. Budeme rádi, když se v těchto místech nezamotáme do tmy. Záhy vycházíme z nepřehledného porostu na lesáckou točnu. Odtud pokračuje vrstevnicová lesní komunikace, takže můžeme natáhnout kroky. Míjíme pěkný pramen zvaný Pod Krátkou, kde pod přístřeškem z nastavené trubky prýštila voda. Na nějaké zastavení a rozjímání už ale nemáme čas ani pomyšlení. Koukáme na displej GPS a podle všeho bychom měli co nevidět narazit na lesní asfaltku, která je vedena pod úpatím Veřovických vrchů. Ani se nenadějeme a v šeru mezi stromy registrujeme světlý pruh asfaltu, kdesi v dálce hrčí náklaďák. Spěšně na GPSce měřím přímou vzdálenost k nádraží:1,2 kilometru, čas: za deset minut čtyři. Sakra, kilometr se dá zvládnout za deset minut v pohodě, že bychom zkusili chytit "čtvrtý" vlak? Nasazujeme vražedné tempo, po silnici se jde naštěstí velice dobře. Uhýbáme funící tatrovce, lokáme naftové spaliny a valíme dále. Nedaleko bychom měli narazit na rozcestník Pod Huštýnem (pouhých 424 m n.m.). Dobíháme na křižovatku silniček s rozcestníkem: na nádraží nám zbývá poslední půlkilometr a je za tři minuty čtyři! Řadíme rychlost na indiánský běh a v minutě míjíme první stavení na okraji lesa. "Zdá se mi, že vidím přejezd, nebo se mi to zdá?" – železniční přejezd je skutečně na dohled, nádraží je dle mapy hned vedle. Rozbíháme se s Bizim na závěrečný spurt. Marek za námi volá "Není třeba běžet," protože zná přesný příjezd vlaku (16:03). Ty tři minuty bychom zvládli i chůzí, ale sichr je sichr. Přebíháme koleje na nástupiště a máme vyhráno – vlak stíháme a to znamená, že domů dojedeme v deset večer. Jinak bychom dvě hodiny museli čekat v Mořkově. Sice jsem tvrdil, že vedle nádraží "by měla být hospoda", ale nevím, kde jsem tuto vidinu vydedukoval, byl to samozřejmě nesmysl. Mořkov je dost roztahané městečko a ve skutečnosti se restaurace nachází až někde uprostřed, asi 1,5 km od nádraží (a to kdoví jestli by bylo otevřeno).
Ani jsme se nestačili pořádně vydýchat a za přejezdem už houká motorák. Z posledních sil zdoláváme schůdky a padáme do sedadel. Za tu půlhodinu překotného doběhu se úplně setmělo. Jsme rádi, že jsme vlak stihli, v to jsme nahoře v sedle pod Krátkou vůbec nedoufali. Lokálkou dojíždíme do blízkého Valašského Meziříčí, kde přestupujeme směr Hranice na Moravě. Odtud nás až do Brna poveze rychlík. S Markem se loučíme v Přerově a přejeme si jako vždy pěkný závěr roku a pro ten nadcházející spoustu pěkných akcí a výšlapů a také i přání, aby nám napřesrok ta inverze vyšla. S Bizim dojíždíme do Brna kolem sedmé hodiny a to znamená, že téměř dvě hodiny máme čas na odjezd pozdně večerního vlaku na Třebíč. Dost času jsme zabili návštěvou zdejší nádražní restaurace. Už jsme si mysleli, že veškerým "mimořádnostem" jsme se dnes vyhnuli, ale sotva se jdeme postavit na 5. nástupiště s patřičným předstihem, teprve přijíždí od Třebíče rychlík, který měl dojet někdy před půlhodinou. Vzápětí hlásí, že osobák bude opožděn "z důvodu závady na trati". Čekáme 10, 20 minut, motorák nikde. Nakonec má zpoždění půlhodiny a to nás ještě ženou mimořádně na 2. nástupiště a s vlakem šibují po celém brněnském nádraží. Domů dojíždíme po půl jedenácté a ještě vezu Biziho do Vacenovic.
Přesto se dnešní výprava vydařila a cíl i celou trasu hodnotíme velice kladně. Že byla mlha, s tím se dělat nic nedá, ne vždy se záměr překonat inverzi podaří. Doufejme, že příští rok se karta počasí opět otočí a také, že bude vyhlášena akce Lidlu na celodenní jízdenky, které cestování vlakem činí velice cenově atraktivním.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/195.htm.

Celkem ujito: 18,5 km.
Nejvyšší bod: Velký Javorník (918 m n.m.).
Nejnižší bod: Mořkov, nádraží (400 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 96 Moravskoslezské Beskydy.

(zapsal a fotil Kotel)




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.


chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com

WebZdarma.cz