| Údolím Balinky na rozhlednu Rubačka aneb celý den v mlze a blátě |
|||
|
Sobota 20. listopadu 2010
Údolí Balinky je turisticky možná neprávem opomíjené, a to i přesto, že je do těchto končin poměrně dobré vlakové spojení na trati Studenec – Velké Meziříčí. Pokud se pamatuji (a je v našich zápisech dobře zaznamenáno), naposledy jsme jej prošli při výpravě v rámci zimní Normandie v roce 2004 za vlhkého počasí a mokrého sněhu. A i letos jakoby nám Balinka připravila tu nejméně přívětivou tvář. Uvěřili jsme předpovědi meteorologů, že v danou sobotu by se měla zvednout nízká oblačnost až na polojasno, což nás inspirovalo nejen k projití údolí, ale i k výstupu na nově otevřenou rozhlednu na návrší Rubačka nad Telečkovem. Na místě ale bylo vše jinak: ani přes nesmělé dopolední náznaky se mlha nerozplynula, by právě naopak – na rozhledně Rubačka už byla tak hustá, že ani nemělo smysl lézt nahoru! Přes to všechno byla tato pozdně podzimní výprava příjemným pěším zpestřením před nástupem nové zimy.
Odjezd jsme naplánovali na 8:39 z třebíčského vlakového nádraží. Kotel nastoupil už v Borovině a je tak trochu v očekávání s jakým zájem se setkala e-mailová pozvánka. Avšak v Třebíči přistupují jen "Potůčkovci", t.j. Cágr, David a Jarmil. Nikdo další nenašel bohužel odvahu vypravit se do mlhavého a nejistého pozdně podzimního počasí. Kluci u pokladny koupili zpáteční skupinovku až do "Velmeze", čili o východišti výpravy se můžeme ještě dohodnout. O dvacet minut později přestupujeme ve Studenci na Podhorácký pacifik. Snad nám tato trať ještě pár let vydrží (vzhledem k tomu, že ti blbci letos ruší např. lokálku do Jemnice!). V kostce nastiňujeme trasu výpravy, kterou chceme zahájit v Oslavičce a ukončit ve Velmezu v nějaké hospůdce, ale Cágr navrhuje logickou myšlenku: "A neměli bychom to jít obráceně? Třeba se ta mlha během dne rozejde. Teď určitě nebude z rozhledny vůbec vidět," jelikož Rubačka se nachází hned 1 km od zastávky v Oslavičce. (Nakonec to bylo úplně jedno, ale to jsme v tuto chvíli nemohli vědět). Vystupujeme proto až ve Velkém Meziříčí – zastávce krátce po půl desáté a můžeme vyrazit na pěší putování.
Pokračujeme dále, míjíme ohradu se dvěma koňmi a po blátivé cestě procházíme okolo lesa. Okraj cesty je zpevněn zajímavou starodávnou zídkou z velkých syenitových balvanů. Po desáté hodině se zastavujeme u další tabule, kde jsou i výchozí souřadnice pro tzv. earth-kešku. V této kategorii se nehledá žádná krabička, jen je nutné se vyfotit na daných souřadnicích a zodpovědět několik otázek zakladatele kešky, aby si mohl ověřit, že jsme tu skutečně byli. Plníme tedy úkol a jdeme dál. Po informacích o rybách následuje tabule s určováním stromů a keřů, poté můžeme obdivovat "tajemné jezírko" (malé slepé rameno Balinky). Říčka se neustále klikatí nivní loukou a dokonce i v tomto počasí se nám daří pěkné záběry na její meandry obklopené holými olšemi se zvrásněnou, mechem pokrytou kůrou. Velice fotogenická je i stará lávka přes říčku sbitá ze starých kuláků. O ? na jedenáct dosahujeme významného rozcestníku Balinské údolí (438 m n.m.) se známým skautským křížem, o který pečuje mládež z Velkého Meziříčí. Oproti minulé návštěvě před 4 lety je pěkně zrekonstruován. Tvoří tak pěkné přírodní zákoutí v rohu lesa, jako stvořené pro krátký odpočinek a napití horkého čaje z našich termosek. Vydáváme se pátrat po další kešce, tentokráte klasické krabici. Záhy ji David nachází na vyvýšenině přímo nad křížem. Od rozcestníku se nám nabízejí dvě varianty další cesty: buď dodržíme trasu modré značky, která překonává šíji nad širokým meandrem údolí; anebo budeme pokračovat po neznačené cestě stále proti proudu Balinky po okraji nivních luk a lesa. Jednoznačně volíme druhou možnost, protože údolí je zajímavé. Není nikterak hluboké, ovšem lemují jej vysoké zalesněné stráně a pěknou scenérii dotvářejí neustálé zákruty meandrujícího toku. Procházíme okolo dvou-tří ojedinělých chat (jiné tu prakticky nejsou, a to je dobře) a posléze se dostáváme do jižního cípu obrovského zákrutu údolí (na mapě je to dobře vidět). Putování nám tady zpestřuje hon, který probíhá na protějších svazích. Z hustého lesa slyšíme halekání honců, zatímco myslivci číhají na svoji kořist dole u řeky. Nechceme schytat nějaké zbloudilé broky, tak raději přidáváme do kroku. Jelikož nastal čas velké svačiny, poohlížíme se po nějakém vhodném místě pro rozdělání ohně. To se nám daří, až se stáčíme opět k severu – nad cestou vpravo jsou v lese dobře patrné staré terasy. Buď po nějaké staré úvozové cestě, anebo se tady kdysi dávno nacházely louky či políčka. Odbočujeme tedy několik kroků na vyvýšenou plošinku a pokoušíme se najít alespoň trochu suché chvojí a dřevo. V dnešních dnech je to celkem zázrak, protože několik dní zpět vytrvale mrholilo, vše je mokré. Nakonec se nám přece jen daří objevit vzrostlé smrky, které mají dole suché větve. A za chvíli už plápolá na našem improvizovaném tábořišti ohýnek. Opékáme špekáčky a docela se nám zdá, že se obloha jakoby začíná prosvětlovat. Nemá to však dlouhé trvání a lesnaté stráně se zase zahalují nízkou oblačností – plané naděje. Kolem poledne hasíme ohniště a vydáváme se dál. V těchto místech je údolí Balinky zřejmě nejopuštěnější a také nejhezčí. Poznáváme i místo, kde jsme se fotili na někdejší Normandii – u pěkného zákrutu s velkými balvany v korytě. Po pár krocích se k nám ze svahu opět připojuje modré značení, které překonalo poměrně úzkou šíji. Netrvá dlouho a objevují se před námi domky osady Baliny (12:20 hod.). Údolíčko se tady poněkud rozšířilo, ale je to jen prostor na pár usedlostí, úplný konec světa. Okolo staré pily opět míříme do divočiny, ale za prvním ohybem údolí je klid rušen nějakými debily, kteří si ze zalesněného svahu dělají dráhu pro imbecilní čtyřkolky. Sice je od cesty vůbec nevidíme, ale rachot je to pořádný. Je až s podivem, že tato vozítka si pořizují převážně omezení idioti, kteří neumí nic jiného, než je prohánět v přírodě a po lesích – zřejmě nějaká úchylka. Rachot nás provází asi kilometr, pak je zase konečně ticho.
Krátce po 13. hodině tedy odbočujeme z Kopanin vlevo na lesní cestu a začínáme znatelně stoupat hustým lesem do kopečka. Odhadujeme, zda stihneme první odpolední vlak v Oslavičce. To by bylo dobré – zajedno bychom nemuseli trčet dvě hodiny na opuštěné zastávce (hospoda široko daleko nikde), a za druhé bychom si přestávku na pivko mohli udělat ve Studenci. Pokusíme se tedy vlak ve 14:30 stihnout! Chůze po lesní cestě ještě jde, ale sotva se vynořujeme na totálně zamlžené louky, musíme se brodit nánosy bahna. Nový Telečkov je ještě asi kilometr vzdálen, takže chůze v tomto marastu je velmi nepříjemná. Vesničky se dotýkáme jen po jejím okraji a odbočujeme vlevo na silničku vedoucí k prasečákům a posléze přes kopec Rubačka k zastávce v Oslavičce. Stále více natahujeme kroky. Na návrší je dokonce nová cedule odkazující na odbočku vlevo do lesa, takže rozhlednu nelze minout. Lesem stoupáme asi 300 metrů a docházíme na odlesněné návrší se zrekonstruovanou vodárnou, na jejímž vršku je zajímavá rozhledová plošina s točitým schodištěm. Tím dosahujeme i nejvyššího bodu výpravy – 580 m n.m. Mlha je však taková, že není vidět na 50 kroků a dokonce i špička vyhlídky se ztrácí v bílé tmě. Odbočili jsme se vlastně jenom proto, aby kluci mohli najít zdejší kešku. Vystoupat nahoru po schodech na vyhlídku vůbec nemá smysl! Nikam bychom neviděli. Daleké rozhledy si tedy necháme na jindy a bez otálení chvátáme dolů z kopce zpět na silničku a vlevo k zastávce. Naše předpoklady vyšly téměř na minutu. Na zastávku Oslavička spěšnou chůzí docházíme asi pět minut před příjezdem motoráku. Jsme tedy velice rádi, že jsme stihli tento spoj, protože si nedovedeme představit, že bychom tu v nevlídném počasí museli čekat na další. O půl třetí tedy můžeme pěší část výpravy ukončit a odcestovat kodrcajícím pacifikem na nádraží ve Studenci. Tady si necháváme ujet přípoj na Třebíč a jdeme se na necelé dvě hodinky odměnit do místní populární hospůdky. Ta doznala za poslední rok radikálních změn. Už to není ta klasická zakouřená špeluňka 4x4 metry, ale hezky zrekonstruovaná hospoda. Objednáváme tedy Litovel a navrch pořádně promaštěné bramboráky, které nám přišly náramně vhod. Pěkné posezení uteklo jako voda a my musíme na vlak. Odjíždíme za tmy v 17 hodin a doma jsme o půlhodinku později. Tím tedy skončila tato pozdně podzimní výprava, které sice počasí vůbec nepřálo, ale zase se můžeme pochválit, že jsme nástrahy počasí překonali a aktivně strávili listopadovou sobotu.
Zajímavosti, postřehy a odkazy:
Celkem ujito: 16,5 km. (zapsal a fotil Kotel)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||
