Sobota 18. prosince 2004 (celá akce 17. - 19.12.2004 - chata Pedálovka)
Trasa: Oslavička, zast. ČD (0 km) - Nový Telečkov (2,5 km) - Horní Heřmanice (4 km) - údolí Svatoslavského potoka (5,5 km) - Uhřínov, údolí Balinky (8,5 km) - Baliny (11 km) - Balinské údolí, studánka (15 km) - Velké Meziříčí, centrum (17,5 km) - Velké Meziříčí, hl. stanice ČD (19 km).
Účastníci: Pedál, Kotel, Jelen, Venca, Pinďa, Burdych st., Burdych ml + pes Fred, Havran, Smolda st., Smolda ml., Eda, Trnkáč (a na chatě provianťák Jabkáč).
Počasí: ráno inverze, mlha, silná námraza, cca -4°C, postupně sněžení; odpoledne obleva, skorozataženo, cca +3°C.

Již po čtrnácté se uskutečnila akce Pedálovy party zvaná "Normandie". Jedná se o tradiční výroční předvánoční víkendovku u Pedála na chatě nedaleko studeneckého nádraží. Během pátečního večera probíhá tzv. soutěž chuťovek; stěžejním bodem akce je potom sobotní výprava a závěr v sobotní noc, kdy probíhá hudební produkce okořeněná promítáním fotek a videí z právě uplynulého roku. Letošní výpravu Pedál naplánoval na další atraktivní místo Horácka - údolí Balinky.

Ráno cestou na studenecké nádraží byla ještě mohutná námraza.

Značná část účastníků přespala od pátku na chatě. Já "díky" nachlazení dorážím až v sobotu časně ráno. Záhy se už celá partyja - čítající zhruba dvanáct hlav - vydáváme na studenecké nádraží, neboť v devět má odjezd místní "pacifik" směrem na VelMez. Příroda se na tento den opravdu nádherně vyparádila: díky dlouhotrvající inverzi a mrazům jsou stromy bohatě obaleny silnou námrazou a vše vypadá doslova jako v pohádce. Bohužel je však mlhavo a oblačno a zvedající se čerstvý vítr dává tušit avizovanou změnu počasí a blížící se oblevu. Nastupujeme do jediného motorového vagónu a ihned vybalujeme na stolky životně důležité podpůrné prostředky, tj. placatice se všemi možnými domácími pálenkami a termosky s rumovým čajem. Vláček se pomalu kodrcá v zatáčkách přes klasickou zvlněnou krajinu Horácka plnou kopečků: Pozďatín, Budišov, Rudíkov…
My vystupujeme na zastávce Oslavička u zamrzlého rybníka. Zde se k nám přidává již čekající Smolda s mladým Smoldou. Jelikož celá grupa má nadité kapsy od maskáčů petardami a dělobuchy (nezbytná rekvizita každé Normandie), následuje první masivní palba. Vrcholem této divoké přestřelky je vhození několika náloží do opuštěné čekárny nádražíčka, kde se ke své smůle pozdržel Burdych se svým psem Fredem. Naštěstí to přestáli bez úhony (teda hlavně Fred). Vydáváme se do kopce po zasněžené silnici západním směrem. Balíme se do čepic a kapucí, protože fouká dost silný protivítr navíc umocněný poletujícím sněhem. Silnička se přehoupne přes kopeček a to už cítíme smrad z velkoprasečáku nacházejícího se vlevo. Odtud je již skok do vesničky Nový Telečkov. Za sebou již máme zhruba dva kilometry v ostré sněhové přeháňce, takže jsme rádi, že můžeme vstoupit mezi pohádkově zasněžené domky doslova poslední obce našeho okresu Třebíč. Ve středu vísky obkroužené několika usedlostmi je malá kaplička a autobusová zastávka. Eda trefně poznamenává: "Kdyby tady nebyla ta asfaltová cesta, řekl bych, že jsme zase v Rumunsku!" Navíc z protějšího stavení vychází nefalšovaný umouněný kominík a rázuje si to k další štaci - tento vpravdě historický úkaz už pomalu také neznáme. Tento návrat z přetechnizované civilizace k tradičním hodnotám našich babiček a dědečků - jak by to nazval klasik - je skutečně příjemný. My musíme najít žlutou značku, takže pomalu jdeme až na konec obce, kde je na stromě turistický rozcestník. Mezitím žízní vysílené členy výpravy láká vývěsní štítek jihlavského "Ježka" na jedné z chalup, ale Trnkáč, který byl vyslán na průzkum oznamuje, že ještě zdaleka není lokál otevřen a místní tam směřují pouze do krámu. Za stodolami jdeme chvilinku po značce, ale vzápětí se od ní odpoutáváme podél elektrického vedení vlevo do polí, protože Pedál má namyšlenou originálnější trasu: nechce dojít hned po žluté do Uhřínova na Balinku, ale po neznačených cestách trochu západněji přes Horní Heřmanice do údolí Svatoslavského potoka. Osazenstvo expedice má trochu obavy o délku trasy, ale Pedál všechny uklidňuje: "Buďte klidní, ujdeme celkově asi jen nějakých patnáct kilometrů." Pinďa má však stále pochybnosti a hbitě měrné jednotky přejmenovává na Pedálometry (a dlužno předeslat, že to trefil výstižně).

Polední přestávka v údolí Svatoslavského potoka.

Po polní cestě vedoucí mezí remízky s četnými žulovými valouny (typická horácká krajina) se pomalu prokousáváme k Horním Heřmanicím. Stále nás provází ostrý vítr kombinovaný se sněhem, ale už je znát, že se pomalu otepluje a teplota šplhá nad nulu. Na začátku Heřmanic si dáváme pár minut pauzu proloženou nezbytnými posilňovacími nápoji. Musíme projít přes vesnici a pomocí modré značky namířit na Horní Radslavice. Na pár minut kufrujeme, protože jsme si nevšimli modré a šineme si to po silničce dál na Bochovice. Hned vzápětí však omyl napravujeme. Za humny se dostáváme do lesíka a stezka se začíná svažovat pomalu ale jistě do údolí. A jelikož je už nejvyšší čas na polední pauzu, po sestupu ke Svatoslavskému potoku vyhlašujeme přestávku na oheň. Všechno je sice dost navlhlé, ale přesto už za chvíli plápolá ohýnek a my si můžeme opéct buřty. Zajímavé je, jak během půlhodinky slezl sníh - a to nikoliv díky tomu ohýnku. Obleva přišla opravdu náhle. Před uhašením následuje další palba petard a jde se dál.

Nyní naším průvodcem bude již zmíněný Svatoslavský potok (pramenící mimochodem u Benetic a v nedalekém Uhřínově se vlévající do říčky Balinky). Potok se klikatí a jeho koryto je poseto mnoha žulovými balvany, takže jsme rádi, že tento zapadlý a neznámý kout Horácka poznáváme. Údolí potoka je opravdu romantické a příjemné, ale až do chvíle, kdy nás strmý břeh donutí k hodně krkolomnému překonávání svahu nad polozamrzlým tokem. Naštěstí tento úsek překonáváme všichni bez úhony a po dalších několika stech metrech lesa přicházíme na další louku. Zde je postaven bytelný srub a několik dalších staveb a dosud znatelné čtyřhranné základny podsad prozrazují, že se zde v létě konají skautské tábory. Pod rozlehlým přístřeškem u srubu děláme další pauzu na doplnění tekutin a několik jedinců zkouší na louce vrhy s Pinďovým bumerangem. Vracení tohoto australského zázraku se všem daří až do chvíle, dokud se ho nezmocnil Trnkáč. Ten silným švihem uděluje bumerangu takovou rychlost, že kosí větve vysokého smrku a místo toho, aby se ladným obloučkem vrátil, přistává hned za divokým potokem pod strmým břehem. Trnkáč opět nezklamal: jeho exhibice vyvolává u všech salvu smíchu a následný výlov bumerangu je Trnkáčovi okořeněn dalším dělostřeleckým cvičením. Po další čtvrthodince ostré chůze po již pohodlné lesní cestě narážíme v ostrém zákrutu potoka na další skautský tábor. Zde je vysoká strážní věž u které se fotíme.

Před Uhřínovem obdivujeme skoleného divokého kaňoura, Trnkáče zase honí mlsná.

Po dvoustech metrech divočina pomalu končí, protože lesní cesta nás vyvádí na okresku vedoucí do Uhřínova. Tudy už také vede modrá značka. Z protější lesní cesty vychází podobné komando zmustrované skoro jako my. Nutno dodat, že jich je mnohem víc a navíc mají přes ramena flinty. Přestřelka se však nekoná, neboť myslivci už mají odstřel splněn: na dvoukoláku za traktůrkem je naložen solidní kus - vyvrhnutý štětináč. Myslivci ještě víc nadýmají prsa, když jim kaňoura náležitě pochvalujeme a obdivujeme. Aby to nebyl Eda a nezeptal se: "A bude to prase se šípkovou omáčkou anebo se zelím??" Ještě nevěděli… Po silničce záhy docházíme na kraj Uhřínova. Vesnička se vypíná na kopečku, jemuž vévodí ladovský kostelík, ale modrá značka překonává po mostu Balinku a stáčí se podél jejího toku do tzv. Balinského údolí. Je to zde též pěkné, takže nám vůbec nevadí to syrové počasí. Cesta vede podél široké louky a nad ní se vypínají svahy údolí. Po zhruba dvou kilometrech dorážíme do osady Baliny. I zde je říčka poseta plochými balvany. Ne nadarmo zde byl vyhlášen přírodní park. Slunce semtam vykukuje mezi mraky a je vidět, že se už pomalu sklání nad svahy údolí. O to víc už taky směřují stále četnější dotazy směrem k Pedálovi "jak je to ještě daleko do té VelMeze". Pedál se dušuje, že už jenom kousek a navíc láká i na místní pivo v tamní Pivovarské hospodě: "Je to hnedka pod městským nádražím, nemusíme chodit na pivo nikam daleko, sice hospoda trochu nóbl, ale švára nám tam bude držet stůl," ujišťuje důvěřivce z naší výpravy. Několik pochodníků už odhaduje, že namísto avizovaných patnácti kiláků máme v nohách už přinejmenším pětadvacet, ale Pinďa je vrací do reality svojí úvahou o Pedálometrech. A to se navíc nedržíme modré značky, která se v úseku kolem kóty Křenička od Balinky odpoutává a skokem překonává ostroh nad širokým zákrutem říčky, tudíž si trasu prodlužujeme skoro o dva kilometry. Nicméně je nutno podotknout, že v těchto místech je zřejmě údolí nejhezčí. Zastavujeme se zde i na společné foto.

Společná fotka v nejkrásnějším úseku údolí Balinky.

Pak již následuje poslední, zhruba dvoukilometrový rovný úsek údolí. Ten je ozdoben několika starými chatami a upravenou studánkou, nad níž byl v roce 1992 vytyčen místními skauty bytelný dřevěný kříž. Taktéž i cesta je zde zpevněna štětem, takže do města je to už coby kamenem dohodil. Velkým Meziříčím se musíme trmácet další kilák a ti už opravdu unavení halasně vzývají vytouženou hospodu. Před námi se objevuje obchoďák Billa a Venca dává do hlasu: "To ještě nevíte, že Pedál tou hospodou ve skutečnosti myslel Billu - můžete si tam každej zajít aspoň pro lahváča!" Pivovarská hospoda však skutečně existuje: odbočujeme přes most jakoby na Třebíč a hned za mostem vidíme honosný podnik. "No tak chci vidět, jak nás tam v těch maskáčích a kanadách pustěj'" ozývá se někdo z karavany. Pustili nás - aspoň teda za dveře, kde sličná servírka Pedálovi oznamuje, že všechny stoly jsou zadané. Avizovaný švára nikde. Chacha… Užuž jsem se těšili, že si utrmácení sedneme, ale jsme odsouzeni k dalšímu putování městem. Pedálovo vedení je sice poněkud otřeseno, ale hned ujišťuje, že Velkomeziříčské pivo se čepuje ještě v jedné hospodě. To je prý paluša, takže tam nás zaručeně pustí. Chce to jen překonat náměstí a dojít až k odbočce na Fajťák… "Ježíšmarjá, to je další dva kilometry," kvílí na smrt uchozený Smolda. Je to ve skutečnosti slabý kilák, no ale co nám zbývá... Udaná hospoda je sice paluša, ale duševně opožděný mladý pingl za výčepem nás neoblomně vyhazuje, protože máme psa a ten prý do hospody nesmí. Pedál už je z toho na nervy, ale nikdo mu nenadává. Přitom pingl tam má dva uslintané hosty a o naši grupu skoro o patnácti lidech zájem nemá - jeho škoda, nevydělá si, protože jsme s Burdychem a Fredem solidární a jdeme pryč. Poslední možností je další hospoda hned za křižovatkou na nový obchvat. Tam již máme štěstí: pinglici pes vůbec nevadí a všechny nás ochotně usazuje dozadu do salonku k televizi, kde nám uvolňují místa dokonce i místní. Do odjezdu vlaku (cca 18:30) zbývají více než dvě hodinky, takže paráda. Velkoryse doplňujeme tekutiny (pivko, grog, kafe), hodnotíme výpravu, po očku sledujeme hokej (ČR-Finsko: naši vedli 3:0, ale nakonec prohrávají 3:4!) a po tolika kilometrech je výborná nálada. Hitem večera se stává červená hopsinka Dračí krev rozlévaná do zkumavek, kterou několik oslavenců stále dokola objednává.
Po šesté večerní platíme a vyrážíme na nedaleké tzv. nové nádraží. Uchozené nohy a vypitá chmelovina a Dračí krev nás sice trochu brzdí, ale všichni docházíme k lokálce zavčasu. Smolda velkoryse nabízí nedopité zásoby pálenky, kterou má v atypické štíhlé lahvi. Po několika okamžicích je flaška prázdná, aniž by se (kromě Smoldy) kdo zhluboka napil. Veselou náladu kodrcající vláček pomalu ukolébává a my se po půlhodince ocitáme na studeneckém nádraží odkud jsme ráno vyjeli.

Symbolická tečka za celodenní výpravou: Jabčákova výtečná srnčí pečeně.

Jako tradičně směřujeme do nádražní hospody, která je pro zdejší nádražíčko typická: letitý zaplivaný a zakouřený lokálek se dvěma stoly a zhruba patnácti židlemi, který se za dvacet let, co ho pamatujeme, vůbec nezměnil. I dnes večer je zde plno, takže místa u stolů obsazuje jen část výpravy, ostatní se spokojí se stojákem. Eda nejprve dobrosrdečně rozpráví se staršími domorodci, jimž vévodí dědula v ošuntělém kostkovaném řeznickém kabátku. Mladší u druhého stolu už mají dost a mastí karty. Vzápětí idylku narušuje dementní výčepní, který hrubě odbyl Edovu prosbu, zda by neměl víc židlí. Ještě ke všemu se do Edy začínají navážet dva mladší ochmelení domorodci. Eda vzápětí vyskakuje jak péro od hodin a už drží ty dva mantáky pod krkem, cloumá s nima u dveří a klasická hospodská bitka je na spadnutí. Staří místní spěšně zdrhají a jeden z nich dokola mečí: "Já zavolám policajty, já zavolám policajty…" Naštěstí zasahují Pedál s Vencou, takže je předem jasné, kdo bude v půtce vítězem. Smolda je duchem úplně mimo a neustále brebentí k těm dvěma ochmelkům, kteří jsou zřejmě i myslivci: "To je pěknej pejsek, to je pěknej pejsek…" (měli pod stolem českého fouska). Eda v závaru přichází o letitou milovanou vojenskou košili, kterou na závěr vztekle hází do ringu a taky jeho maskáčové tričko je na cáry. Situace se uklidnila, ale přesto raději postupně opouštíme lokál a odcházíme konečně na chatu.
Tam nás čeká vytoužené Jabčákovo celodenní dílo: několik plechů srnčí pečeně na zelenině, které je opravdu vynikající. Jabčák sklízí zasloužené pochvaly a všichni se dosyta ládují. Za celodenní výpravu toho máme opravdu dost, takže nakonec následuje jen krátké hraní na kytary a banjo. Ačkoli se všichni snaží sledovat následující promítání fotek z Ukrajiny, postupně jeden po druhém odpadávají do hlubokého a zaslouženého spánku, až nakonec zůstáváme u projektoru jediní s Pedálem. Shlídneme ještě fotky z vandru do Novohradských hor a okolo půlnoci je definitivní večerka.

Zajímavosti:

O Balinském údolí a okolí jsem toho na internetu bohužel moc nenašel (spíše vůbec nic). Je třeba podotknout, že se jedná o mimořádně klidnou a pěknou část Horácka bezprostředně přiléhající k Velkému Meziříčí. Popisek mapy uvádí, že je zde vyhlášen přírodní park a území je významné z hlediska zachování přírodovědných a krajinářských hodnot.
Obec Uhřínov a osada Baliny působí velmi malebným dojmem s mnoha starými chalupami. Uhřínovu vévodí kostelík Povýšení Sv. Kříže. Dle Smoldy je zde též příjemný terén pro výpravy na kole.
Alespoň jeden odkaz do netu, který se mi podařilo najít: http://extranet.kr-vysocina.cz/turista/index.php?id=560.

sepsal Kotel, fotil Pedál