| Národní park Podyjí s průvodcem víkendovka ve Vranově s výpravou do NP Podyjí |
||||||||
|
Sobota-neděle 2. - 3. 10. 2010
Když jsme na památné výpravě do Podyjí uskutečněné v dubnu 2005 (viz odkaz) stáli na vyhlídce u obelisku nad nepřístupnými Ledovými slujemi, pronesl Jarmil větu, která se naplnila až nyní po letech: "Já mám kamaráda, který by nám ty Ledové sluje mohl ukázat, pracuje totiž na správě národního parku." Jelikož jsme za ta léta oficiální turistické stezky v Podyjí prošli takřka křížem krážem, letos na jaře jsme oprášili myšlenku vydat se i do nedosažitelných míst v I.zóně, kam není vstup běžně umožněn. Správa NP totiž čas od času pořádá tematické vycházky do nepřístupných lokalit, anebo je možnost dohodnout se přímo s průvodcem na sólo trase. Jarmil tedy oslovil svého známého (třebíčského rodáka) Tomáše Vršku, externího spolupracovníka správy NP, který nám přislíbil možnost vycházky na sobotu 2.října.
Ani nemusím zdůrazňovat, jak jsou přípravy akce o tolika účastnících složité... počet zájemců se neustále měnil (víceméně do plusu), takže zajistit ubytování takové tlupě je celkem fuška. Naštěstí jsme se obrátili na opravdu vstřícné majitele ubytovací kapacity ve Vranově, a sice manžele Ryšavých. Náš první záměr byl ubytovat se na tamní ubytovně Sportclub u hřiště, nakonec tam bylo obsazeno, takže majitelé nám operativně nabídli ubytování v jiném jejich objektu – penzionu RELAX, a to za nezměněnou cenu, i když samozřejmě Relax je daleko luxusnější než ubytovna. Nachází se na velice klidném místě Vranova, hned u Dyje, směrem na osadu Hamry.
Od Relaxu na Opuštěný meandr
Vycházíme od penzionu po červené značce hlavní uličkou směrem na osadu Zadní Hamry. Po chvíli se připojujeme k Dyji a pokud se podíváme zpět, můžeme obdivovat mohutnou skálu, na níž se tyčí Vranovský zámek. Za posledními domky (asi 300 metrů od začátku trasy) se naše silnička přibližuje k samotné řece a z levé strany se tyčí vysoké skály, nad nimiž někde úplně nahoře vedou serpentiny silnice při sjezdu do Vranova. Přicházíme tak do lokality Hamerských vrásů, kde dělá Tomáš první zastávku. Samozřejmě, že všichni ony zvláštní vrásy ve skále okamžitě vidíme – některé jsou dokonce tak zpřehýbané a zkroucené, že vytvářejí velice zvláštní vlny. Tomáš nám přibližuje pradávný vznik údolí Dyje, kdy se řeka postupně zarývala do tvrdého podloží a razila si cestu k jihovýchodu. Ostatně Dyje nebyla jediná, která vyhloubila hluboké údolí: od Českomoravské vrchoviny k jihovýchodu se znatelně sklání mírně zvlněná náhorní rovina, do které za milióny let vyhloubily jedinečná údolí řeky Svratka, Oslava, Jihlava, Rokytná, Dyje a rakouská Kampa. A právě Podyjí je vzácné i tím, že se tu dotýká a prolíná příroda a druhy z drsných a chladných kopců Českomoravské vrchoviny a naopak teplomilné druhy z panonské pánve. Samotné Hamerské vrásy představují ukázku vyvřelého horkého magmatu do vyšších vrstev hornin a jejich následné ztuhnutí a zkroucení pod obrovskými tlaky, přičemž stáří horniny bylo určeno na 795 miliónů let. Nyní na podzim už žádné barevné květy skalisko nezdobí, ale na jaře se tady vyskytuje ve velkém množství kvetoucí tařice, která rozzáří skály jasně žlutou barvou. Ještě zpětný pohled na zámek, neboť Tomáš se také svým výkladem dotýká jeho historie, a především dění v 19.století, kdy jej vlastnil haličský šlechtický rod Mnizsků. Ti se především věnovali rozsáhlým krajinářským úpravám v širokém okolí. Jsou jasně patrné do dneška, pro Vranovsko byly obrovským přínosem, a ještě několikrát se dnes s nimi setkáme. Následně procházíme malou osadu Zadní Hamry, kde se spíše prolínají stavební slohy od polorozpadlých chalup po pěkně opravené domky. Na jejím konci se opět přibližujeme k Dyji. Údolí se zužuje a levý svah, tentokráte hustě zalesněný, spadá až k asfaltové silničce. Tady se řeka láme k jihu a končí civilizace. Po chvíli vycházíme z lesa u bytelné visuté lávky a Tomáš dělá další zastávku. Tady nám vysvětluje, že jsme se dostali až do míst, kudy za socialismu vedly "dráty", tedy tzv. ženijně-technické zátarasy, které byly vybudovány jako "ostraha státní hranice" ještě poměrně daleko před vlastní "čárou". Pro mladší ročníky: jednalo se o vysoký plot výhradně z ostnatých drátů, nahoře ve tvaru "T" (aby to nešlo jen tak přelézt), z jedné strany vedla pojízdná asfaltka, z druhé strany jemně zoraný pás, aby byly vidět případné stopy "narušitelů". V linii vedly i vodiče pod nízkým napětím, kde pokud došlo ke zkratu (narušení plotu), na nejbližší rotě byl signalizován poplach. Tato linie vesměs jako přímka protla pole i hluboké lesy, kopec-nekopec, na mnoha místech byla doplněna strážními věžemi – zkrátka normální smrtelník neměl šanci bariéru překonat. Dodnes je napříč celé jižní a západní pohraničí v krajině patrná jizva po tomto pomníku socialismu. O smyslu této "opony" vypráví i jeden zdařilý vtip: "A tatínku, kdo je vlastně za těmi dráty? ptá se Pepíček – a tatínek bez jediného zaváhání odpovídá: "No přece my!!". Tomáš nám zde dále vysvětluje, že toto je po proudu řeky od Vranova jediná lávka, která se dochovala a nakonec byla zrekonstruována do dnešní podoby. Nyní ji využívá i zelená značka, která se tady od naší červené odpojuje na druhou stranu a navrací se do Vranova. Prý ještě dále po proudu, v tzv. území nikoho, až po rakouskou hranici, byly další dvě lávky. Ty ale byly po roce 1990 neudržovány, až je při velké povodni r.2002 odnesla voda a jejich zbytky už nikdo neviděl. Obnoveny (bohužel) nebyly, nicméně v dnešním režimu NP by to pro veřejnost příliš smysl nemělo (nepřístupná I.zóna). Od rozcestníku Zadní Hamry – lávka (312 m n.m.) pokračujeme dále podél dnes zarostlého pásu po "železné oponě", až se po několika minutách údolí zase rozšiřuje a vcházíme na velikou louku uzavřenou ze tří stran obrovským přírodním amfiteátrem se zalesněnými svahy. Zastavujeme u turistické odpočivky a můžeme si vyslechnout další vyprávění o zajímavostech, které se vážou k této lokalitě. Nacházíme se v oblasti tzv. Opuštěného meandru, takže už je nám jasné, proč je tady tak obrovská louka obklopená široko dokola svahy údolí. V dávné minulosti zde Dyje vytvářela velikou zákrutu a obtékala zalesněné návrší (něco jako Čertův ocas pod Mohelnskou přehradou), avšak její síla byla tak veliká, že nejužší místo nakonec "prohlodala" a napřímila tím svůj tok. Někdejší ostroh je patrný dodnes a nazývá se odborně "okrouhlík". Zatímco kolem dokola jsou zamokřené louky, a i když vlivem četných procesů se terén zvedl o dva až tři metry, lze v bývalém řečišti najít klasické říční usazeniny. Následně Tomáš rozbaluje reprodukci krásné staré mapy a názorně nám na ní vše ukazuje. Originál mapy byl vyhotoven právě v době krajinářských úprav někdy v 19. století a je na ní velice přesně zaměřena oblast Ledových slují, které se nacházejí ve svahu přímo proti nám. Čenich se tak trochu lišácky ptá: "A co je to tam nahoře za komín?" ačkoli je všem jasné, že je to známý obelisk u vyhlídky.
V místech této zastávky se bývalá signálka láme vlevo k severovýchodu a začíná stoupat do Vranovské brány. My se ale poprvé odpojíme od oficiální turistické značky a vydáme se do míst, kam se normálně nemůže – vzhůru svahem Ledových slují! Na konci louky odbočujeme vpravo do lesa a po neznatelné pěšině začínáme stoupat do stráně porostlé hustým smíšeným lesem. Dole nám Tomáš prozradil, že využijeme vlastně zbytky kočárové cesty, kterou tady před více jak stoletím vybudovali Mniszkové. V minulosti se ji podařilo ochranářům vysledovat i za použití zmíněné staré mapy. Tady musíme jít husím pochodem, z cestičky se vlastně ani nedá sejít. Čím dal častěji překonáváme velké balvany, nakonec ostře stoupáme podél rozeklaných skal. Na plošině děláme další zastávku a kromě krátkého vydýchání si můžeme vyslechnout informace o lesním porostu a Ledových slujích vůbec: sluje nejsou krasové jeskyně, ale vlastně štěrbiny, které vznikly sesuvem zvětralých skal. Svah je stále geologicky velmi v pohybu a ačkoli to okem není postřehnutelné, dochází třeba k posunům o několik milimetrů za desetiletí – což je vlastně z geologického hlediska ohromná rychlost. Díky severozápadní orientaci svahu proudí mezi skaliska do štěrbin a jeskyněk v zimě ledový vzduch, který zde kvůli své relativně větší váze zůstává. Odtud název Ledové sluje – ještě dlouho v létě je prý tady znatelně cítit, jak ze štěrbin táhne velmi studený vzduch. Tomáš nám prozradil i další jedinečný úkaz, který se tu čas od času odehrává: prý na jaře, pokud se znenadání vyskytne teplé proudění vzduchu, tento teplý vzduch rychle vytlačuje ze slují ten ledový a celý svah se noří do bílého závoje mlhy, která těsně nad povrchem jakoby splouvá dolů do údolí. Úkaz je prý tak nádherný, že se na něj chodí dívat lidi z Vranova jako na něco výjimečného. Doslova ohromeni jsme byli i povídáním o zdejším lesním porostu: v důsledku velmi chladného vzduchu a podloží se tady vyskytuje ojedinělá populace horského smrku o počtu asi 36 kusů, která je geneticky zcela jedinečná a neroste nikde jinde na světě. Nejpříbuznější jsou jí prý smrky v sibiřské tajze, nebo v horských partiích Jeseníků. Podmínky pro tento druh jsou tak tvrdé, že rozmnožování nemůže strom realizovat přes semena z šišek, ale pouze přes oddenky spodních větví, které pomalu zapadávají jehličím a až je větev v zemině, oddělí se z ní nové kořínky. Bylo téměř fascinující, když jsme tyto jedinečné smrky měli přímo ve svahu pod námi. Kousek odtud, trochu vzhůru, jsme mohli odbočit do dvou největších slují, v ústí vysokých asi dva metry, přičemž pro kráčejícího člověka byly průchozí asi na deset metrů délky. Kromě toho se v těchto místech nalézá spousta menších štěrbin, kam se mohou spouštět jen speleologové. Měli jsme možnost vidět i jednoduchou sondu, na níž se sleduje posuv skalních bloků (laik by řekl: "zabetonovanou tyčku"). Odtud netrvá dlouho a po zbytcích kočárové stezky docházíme na temeno ostrohu a narážíme opět na červenou značku (odbočku), která vede k obelisku a vyhlídce. K ní docházíme zhruba o 3/4 na jedenáct a můžeme se pokochat poněkud zamlženým výhledem směrem na Vranov a na Opuštěný meandr. Někteří z nás tu byli už několikrát. Využíváme zdejších přírodních laviček a vybalujeme svačinu a nezbytné placatky na posilněnou. Tomáš přidává ještě další informaci o obelisku – byl prý postaven opět Mniszky, stejně jako jeden podobný nad Vranovem. Tento ale bohužel stále chátrá, nicméně snad se již brzy začne s rekonstrukcí. Údajně má být v jeho základech velký hrnec – ne s pokladem, ale s dobovými dokumenty, které tam byly uloženy při stavbě pylonu. Takže jsou prý všichni zvědaví, jestli tomu tak skutečně je...
Po svačině se navracíme na červenou značku s rozcestníkem a vydáváme se vpravo na Pašeráckou stezku. Úzká cestička se začíná kroutit na úpatí mezi skalami. Je to bezesporu jedna z nejhezčích stezek v Podyjí. Ze skalních výchozů se semtam otevírají zajímavé pohledy hluboko do údolí a na protilehlé svahy. Ještě fascinující to tady je na jaře, kdy je opadané listí. Tato zajímavá pasáž je dlouhá necelý kilometr, poté vycházíme do bukového lesa na starou vozovou cestu s ostrou serpentinou. Normálně vede červená značka na horní větev směrem na Čížov, my však odbočujeme dolů, respektive nadále kráčíme jakoby po vrstevnici. Po delším pochodu se stáčíme na skalnaté úpatí dalšího ostrohu, odkud můžeme dobře vidět na protilehlou stranu údolí. Právě v těchto místech klesá v protilehlém svahu k řece státní hranice a na skalách, nacházejících se již na rakouském území, je zřetelný bílý kříž – Heimatkreuz. Tomáš nám vysvětluje, že byl vztyčen vranovskými rodáky po vysídlení německého obyvatelstva v místech odkud byl výhled na jejich původní domovinu. Nikoliv na Vranov, ale spíše na Onšov. Po této zajímavé zastávce klesáme po vozových cestách až dolů k řece, kde se nacházejí tzv. Rybí louky. V současnosti jsou zarostlé náletovým lesem, ale ještě v dobách předválečných zde skutečně louky byly. I jejich název je opodstatněný, neboť po povodních zůstávalo v tůních na loukách množství ryb z řeky. Dosud se v těchto místech nachází brod, který jsme zamýšleli využít, ale ouha – sotva přicházíme k řece, vidíme, že přebrodit určitě nepůjde. Vranovská přehrada totiž stále mohutně upouští vodu, takže koryto je plné až po okraj. Prý při této kulminaci protéká řečištěm až 40 kubíků. Nechceme nic riskovat, brodit se nebudeme. Tomáš tedy volí cestu bývalými Rybími loukami. Po zarostlé nivě přicházíme k místu, kde Dyje naráží do skal. Dál to nejde, musíme nahoru do prudké stráně. Škrábeme se sotva znatelnou cestičkou, klikatě, metr po metru. Celkem solidně zadýchaní nakonec zhruba v půli svahu narážíme na Loveckou stezku, která traverzuje po úbočí. Taky tady nikdo z nás zatím nešel, takže trasa je zajímavá. Dokonce v příkrém okraji cesty vidíme několik plazících se mloků. Na svoji údajnou neohrabanost projevují až přílišnou mrštnost – sotva zaregistrují, že jsou ve středu zájmu tolika lidí, okamžitě se snaží zaběhnout pod listí a do štěrbin. Po čtvrthodince vycházíme do pohodovějšího terénu a napojujeme se na klasickou lesní cestu. Míjíme rozestavěný srub (asi pro myslivce), vycházíme na okraj pole a po několika minutách na asfaltku s rozcestníkem. Trochu jsme se motali, ale ihned poznáváme, že stojíme na silničce směřující k hraničnímu přechodu do Hardeggu.
Okolo Čížova a na polesí Braitava
Z aleje pokračujeme neznatelnými lesními stezkami směrem k zámku, resp. k Felicitině údolí. Trochu humornou vložkou je sestup po strmém srázu k lesní cestě u Felicitiny studánky. Nakonec se přece jen všichni šťastně dostáváme na cestu a u studánky je poslední zastávka. Jedná se o pěknou zrekonstruovanou stavbu v pseudoantickém stylu, kterou nechala postavit hraběnka Felicie pro osvěžení poutníků i meditace členů rodu Mniszků. Naštěstí se na rekonstrukci této stavby našly peníze a tak může sloužit i v současné době pro potěchu návštěvníků naučného okruhu ve Feliciině údolí. Tudy vede opět turistická značka, která nás přivádí k prvním domků za vranovským zámkem. Shodou okolností tu v bývalé hájence bydlí i Tomáš s rodinou a nedá jinak, než že si musíme na počest ukončení dnešní výpravy připít jeho domácí hruškovicí. Paní domu tedy chystá dvacet štamprlí lahodného nápoje a mezitím můžeme obdivovat i Tomášovy kaktusy rozmístěné na oknech a na terase. Děkujeme moc za perfektní vedení této výjimečné výpravy a přejeme si, abychom se ještě v brzké době sešli a tímto ojedinělým způsobem mohli poznávat nádherné Podyjí i nadále. Před pátou hodinou se loučíme s Vrškovými a samozřejmě je zveme i na večerní posezení v hospůdce. K Relaxu míříme po žluté značce po bočním svahu postranního údolí. Zájemci se jdou ještě podívat na unikátní dvoupatrový řopík, který byl postaven přímo pod zámkem. Nyní je objekt značně zarostlý vegetací, ale kluci byli v jeho hledání úspěšní. Scházíme se až dole na mostě přes Dyji v místní části zvané Benátky. A to už je náš penzion Relax vlastně na dohled. Kolem půl šesté tak definitivně můžeme ukončit dnešní poměrně náročný okruh, který nám GPSka nakonec změřila na solidních 19 kilometrů v dosti náročném terénu. V Relaxu můžeme provést hygienu a krátký odpočinek, případně občerstvení z dovezených zásob. Den se přehoupl do podvečera a tedy nastala plánovaná návštěva Country hospody na náměstí. Díky tomu, že Cahouš s Luckou tam byli včera, zamluvili tedy na dnešek pro celou naši partu místa – a dobře udělali. Je to totiž jedna z mála solidních hospod ve Vranově, které fungují i mimo sezónu, takže bez rezervace bychom si snad ani všichni nemuseli sednout. A navíc byli na nás nachystaní i co se týče jídla. Mezi sedmou a osmou se tedy všichni scházíme v hospodě u dlouhého stolu, který je přepraven jen pro nás. Po večeři, při níž se všichni solidně nacpali dobrým jídlem, naši osvědčení hudebníci od Handlířů vytahují nástroje a pomalu se začíná s hraním. Později přichází i Tomáš se ženou, takže všichni společně můžeme úspěšnou výpravu bohatou na zážitky hodnotně ukončit. Posezení protahujeme přes půlnoc, pak se postupně odebíráme do penzionu k zaslouženému spánku. Neděle není nijak organizovaná, každý má volnou ruku, co a jak podnikne dále. V prvotním plánu jsme zamýšleli navštívit muzeum československého opevnění sestávající z několika řopíků nad zámkem. Ke vší smůle ale provozovatel muzea řopíky víkend předtím "zazimovával" a veškeré zařízení odvážel, čímž pro letošek provoz skončil. Čili tuto zajímavost si necháme na někdy jindy. Postupně tedy odjíždíme k domovu. Jen Kotel s osazenstvem jeho auta se ještě jdou podívat k zámku a na zmíněné bunkry aspoň zvenku. Kolem poledne jsme všichni doma v Třebíči a tím definitivně vydařená podzimní víkendovka v Podyjí. Lze ji hodnotit jako velice úspěšnou a mimo jiné vhodně navázala na loňskou Javořici. Doufejme, že vycházka z průvodcem nebyla poslední a někdy příště se vypravíme do jižnějších oblastí, třeba k Novému Hrádku.
Zajímavosti, postřehy a odkazy: Celkem ujito: 19 km. Nejvyšší bod trasy: pod vrchem Větrník (475 m n.m.) Nejnižší bod trasy: Rybí louky u Dyje (290 m n.m.) K orientaci poslouží mapa Národní park Podyjí 1:25.000 (modrá). (zápis a video Kotel, fotky Kotel & Havran)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | ||||||||
