| Výstup na Schneeberg aneb splnění jednoho dávného snu |
||||||||||||||||||
|
Sobota 17. května 2008
Když si za výjimečných atmosférických podmínek vyjedete z Třebíče na nedalekou Klučovskou horu (595 m n.m.) a zadíváte se pozorně směrem k jihu, uvidíte na samém obzoru majestátnou horu – alpské pohoří Schneeberg (2076 m n.m.). Osobně jsem toto obrovské štěstí měl několikrát, poprvé někdy na jaře roku 1985. Daleká zasněžená hora lákala jako magnet, ale tehdy bylo samozřejmě nemyslitelné se do Alp vypravit. Od té doby jsem vždy při návštěvě Klučovské hory snil i o pokoření dalekého, avšak nedosažitelného Schneebergu.
Cesta vlakem Laa-Wien-Puchberg
Hraniční přechod je po vstupu ČR do "Schengenu" opuštěn a projíždí se tedy bez jakéhokoliv zastavení. Na začátku Laa/Thaya odbočujeme vlevo, vyjíždíme jakoby ven z města, ale vzápětí odbočujeme vpravo a už jedeme podél kolejí až k nedalekému nádraží. Na dohled máme osvětlený areál známého aquaparku. U nádraží je prostorné parkoviště, takže odstavujeme auto a odebíráme se na nástupiště. Je zde jakási prosklená čekárnička, jíž vévodí automat na jízdenky. Marek nám předvádí, jak je nákup ERT jednoduchý: dotykovou obrazovkou se několika kliky dostává ke kýžené nabídce a můžeme strčit bankovky a mince do určených zdířek. Každý z nás tedy přispívá 7 eury (cca 180 korun), což je cena více než výhodná – vzhledem k tomu, jak daleko vlastně pojedeme! (Trasa do Puchbergu měří 160 km.) Naše souprava je už přistavena, takže se jdeme usadit a vyčkat odjezdu. Jedná se o osobní vlak Os 29159 Laa/Thaya-Wien Meidling. Je to typický elektrický příměstský vlak bez kupéček. Kromě nás nastupuje jen pár cestujících, takže dlouhá souprava je vlastně prázdná. Plánovaný odjezd 4:59 je dodržen, a my se můžeme začít kochat rozednívající se krajinou, která velikou rychlostí ubíhá za okny. Vlak skutečně valí minimálně "stovkou", ale oproti těm našim obstarožním a hlučným si jen tak potichounku ševelí a v zastávkách nejsou slyšet ani brzdy. Nezbytná prověrka WC: člověk se nemusí bát jít na záchod jako v našich vlacích – zde je čisto, voda teče, toaleťák k dispozici. První dojmy z rakouské železnice tedy jedinečné! Po chvíli dlouhým obloukem objíždíme vysoký kopec s hradem Staatz, který by také určitě stál za návštěvu. Od stanice Mistelbach malé zastávky vlak projíždí, takže cesta k Vídni začíná ubíhat podstatně rychleji. Uháníme rovinami krajiny Weinviertel, kterou "zdobí" neskutečné počty obřích větrníků. Kolem šesté hodiny už projíždíme poměrně nevábnými průmyslovými předměstími Vídně, až se po levé straně vyloupávají na dohled mrakodrapy UNO-city s vysokým vysílačem. Souprava se začíná plnit cestujícími, protože v tuto chvíli už plní roli jakéhosi městského vlaku. Budeme totiž projíždět středem rakouské metropole a jak říká Marek, dokonce si můžeme vybrat, ve které stanici přestoupíme na další spoj.
Do Wiener Neustadtu (Vídeňské Nové Město), naší další přestupní stanice, dojíždíme rychlou jízdou a zastavení pouze v několika stanicích po necelé hodince, v 7:24. Zde se již na západě zvedají nápadné kopečky s vinicemi, jež občas ozdobí nějaký ten hrad nebo vyhlídka. Ve finále těchto výhledů se nám otevírá pohled na samotný Schneeberg. Na přestup máme opět jen několik minut a motorák Os 6407 do Puchbergu čeká na koleji č.9B. Do nitra podhůří Alp vyjíždíme 7:36. Tato dráha už je vyloženě místní – vlak jede pomalu a v závěrečné třetině jsme překvapeni, jaký překonává výškový rozdíl: znenadání strojvůdce pouští motor na plný výkon a jedeme doslova do kopce. Překonáváme tím jakousi úžinu mezi zalesněnými kopci. Zaujímá nás lesní porost těchto kopců tvořený výhradně zvláštními borovicemi – Jarmil upřesňuje, že se jedná o borovice černé. Po chvíli se kopce zase rozestupují a náš vlak vjíždí do široké kotliny obklopené horami, jimž vévodí zasněžený masiv Schneebergu. Za pár minut jsme na konečné stanici – Puchberg am Schneeberg. Dle řádu dojíždíme přesně na čas v 8:21.
Vystupujeme na perón a okamžitě se orientujeme na nádraží, které velikostí i stylem budovy připomíná to třebíčské. Na perónu je vstup do zvláštní pokladny pro zubačku Salamander, takže ihned jdeme tam, protože dle internetu víme, že na odjezd v 9:00 by mělo být volných ještě 52 míst ze 119, kdežto na 10:00 je už Salamander v předprodeji zcela obsazen! Stavíme se do řady a v několika okamžicích se domlouváme na tom, jak se kdo na vrchol dostane: Marek půjde sólo pěšky podél úzkokolejky, zatímco my ostatní - Kotel, Věra a Jarmil - si kupujeme jízdenku ve směru nahoru po 21,60 € (cca 560 Kč). Pokud pánbu dá (dal), nahoře se setkáme a pak se dohodneme na sestupové trase. Čekáme, až děvčata za přepážkou s pomocí staršího kolegy vyřeší nějaký problém s počítačem a kupujeme jízdenky. Dobře děláme, že jsme si pospíšili, protože se sem hrne nějaká průbojná průvodkyně jakéhosi zájezdu bodrých sousedů ze Slovácka (podle nářečí) a skupuje zbývající místa snad pro celý autobus. První presovou operaci – co se časového plánu týče – jsme tedy vyřešili na jedničku. Můžeme si jít sednout v klidu na lavičky vedle nádraží a dát si malou svačinu. Mezitím se s námi loučí Marek a svižně se vydává po zelené značce, která ho povede po stezce kopírující ozubnicovou dráhu a dlouhou tedy zhruba deset kilometrů. Čas využíváme k nákupu pohlednic a známek v místní trafice, návštěvě infocentra (bohužel prospekt o železnici v češtině není právě k mání) a samozřejmě i k fotografování, protože scenérie nádraží s přistaveným Salamandrem a zasněženým Schneebergem v pozadí je nádherná. Před devátou se už řadíme k turniketům a čekáme na pokyn personálu, že můžeme nastupovat. Salamander (Mlok) je zvláštní úzkorozchodný ozubnicový vláček v typických mločích barvách. K výjezdu (či spíše výplazu) z nadmořské výšky 577 m do 1790 m mu pomáhá prostřední ozubené kolo, opírající se do zvláštní zubaté kolejnice. Při pohledu na nedaleký vysoký Schneeberg se nám ani nechce věřit, že se tam vlak vyšplhá. Určité dny na trať vyráží i historický parní vlak. Nám však stačí moderní Salamander (nesoucí dokonce jméno "Sissi" dle rakouské císařovny), který je hned na první dnešní jízdu plně obsazen. Máme tedy štěstí, že jsme s nákupem jízdenek nezaváhali! Obsazujeme sedadla hned za prosklenou kabinou strojvůdce, takže budeme mít i jedinečný výhled na ubíhající trať. Nejprve projíždíme mezi puchbergskými domky, posléze trať vede mezi loukami. Pak začínáme stoupat do hlubokých lesů nad údolí Hengsttal po úpatí kopců Grosser Sattel (1314 m n.m.) a Hoher Hengst (1450 m n.m.). Na trati jsou i stanice, ale samozřejmě nikdo nevystupuje. První možnost výstupu je u chaty – spíše horského hotýlku – Hengsthütte (1012 m n.m.). O něco dále podjíždíme chatu Adolf-Kögler-Hütte (1322 m n.m.) až supící vláček znatelně zpomaluje a nakonec zastavuje úplně.
Na náhorní planině se nachází v nadmořské výšce 1790 m malé horské nádražíčko, o něco dále velká horská chata Berghaus Hochschneeberg a především krásná kaple Elisabethkirchen, od které je nádherný výhled do hlubokého údolí, kde se doslova krčí městečko Puchberg odkud jsme před necelou hodinkou vyjeli. Skoro se nám ani nechce věřit, jak obrovský výškový rozdíl jsme překonali. Krátce si prohlížíme interiér kaple. Byla postavena na počest císařovny Sissi, která na Schneeberg podnikala výstupy. Rozhlížíme se do údolí, a promýšlíme naši další trasu. Nejjednodušší bude vyrazit po zasněžené cestě, kterou se vydává naprostá většina turistů: po vrstevnici podchází vrchol Waxriegel (1888 m n.m.) jemuž dominuje velký železný kříž, a směřuje kamsi za horizont k horské chatě Damböckhaus (cca 1km). Cesta ve sněhu není moc příjemná, ale naštěstí jsou to už jen poslední sněhové plotny a na jižních stráních žádná pokrývka není.
Obkružujeme Waxriegel a otevírají se nám pohledy na zvlněnou náhorní planinu Schneebergu a tím pádem i na nejvyšší vrcholy této horské partie – Klosterwappen a Kaiserstein, které co nevidět zdoláme. Po levé straně opět vidíme několik kamzíků, kteří si bezstarostně hoví na sněhu. Naštěstí se turisté v tomto velkém prostoru spolehlivě rozptylují, takže jen semtam někoho předcházíme anebo naopak. V sezóně tu ovšem může být "jako na Václaváku". Ani nejsme překvapeni, že z takových 75% zde slyšíme češtinu. Chata Damböckhaus je poměrně malá horská bouda, poskytující však turistům obvyklý servis. Tabule láká na "wildgulasch" za 8,90€ , jídelák vedle vstupu uvádí například polévky (suppe) od nějakých 2,50€ výše, jídlo od 6€ výše. Kolem chaty procházíme v 10:50. Dále kráčíme po náhorní planině k následujícímu rozcestí. Volíme žlutě značenou stezku vlevo, přímo na Klosterwappen. Značení je jednoznačné, protože i tady se používají kvůli sněhu tyče. Chvíli stezka mírně stoupá po úbočí hřbetu Bockgrubenriegel. Avšak po půlhodince nás čeká nejostřejší stoupání na samotný vrchol. Po souvislém sněhu se drápeme k retranslační stanici přímo nad námi. Je to skutečně zabíračka umocněná navíc velmi strmými svahy a bezednými pohledy do hlubiny. Vrcholu Klosterwappen (2076 m n.m.) dosahujeme přesně v poledne! Kromě parabol a antén stanice jí vévodí mohutný železný kříž. Otevírá se nám nezapomenutelný a fantastický kruhový rozhled do dalekého okolí. Jako na dlani máme naši dosavadní trasu od Waxrieglu a naopak i následující, ke Kaisersteinu. Na jihozápadě je nepočítaně zasněžených vrcholů, například pohoří Rax. Mezi dalšími vrcholy více na východě se jistě nachází i známý Ötscher, ale netroufáme si určit, který by to mohl být. Po nezbytném fotografování usedáme na podezdívku nedaleko kříže a chystáme se ke svačině. Vzápětí přichází se širokým úsměvem i Marek se slovy: "Přežil jsem to!", takže setkání nám symbolicky vyšlo přímo na vrcholu! Gratulujeme si navzájem výstupu a jdeme se najíst a syknout tradiční symbolické vrcholové pivečko (touto rolí byl dnes poctěn Radegast 12°). Po půlhodinové svačině a kochání se nádhernými výhledy se chystáme na další cestu. Z Klosterwappenu vede směrem ke Kaisersteinu pohodlná hřebenovka, takže k nejvýše položené horské chatě Dolních Rakous – Fischerhütte (2049 m n.m.) – přicházíme těsně před jednou hodinou odpolední. Díky tomu, že se zde stýká několik značených stezek, je u chaty poměrně dost velký pohyb turistů. Kromě češtiny a němčiny jsme zaslechli i angličtinu. Cestou jsme viděli i několik skialpinistů, kteří využívali pro dlouhé sjezdy četné sněhové plotny. Nechceme meškat, protože nevíme jak náročný bude sestup, takže si na Fischerhütte pivo nedáme. Jdeme ještě pokořit nedaleký Kaiserstein (2061 m n.m.), který je vzdálen asi 100 metrů od chaty. Právě zde probíhá jakási mše pod širým nebem s kázáním mladého kněze. Na počest výstupů císaře Františka I. v letech 1805 a 1807 je zde navršena kamenná mohyla s pamětní deskou. Docházíme až ke skalní hraně kousek od mohyly a zůstáváme stát doslova v němém úžasu... Pod námi se otevírá neskutečná hloubka skalních srázů a suťových lavinových splazů. Hloubka skalních stěn je určitě minimálně dobrých 500 metrů! Dole se skály ztrácejí v zeleni kosodřeviny a plynule přecházejí až k samotnému Puchbergu, který se krčí hluboko dole jako jakýsi modýlek. Nemůžeme se od nádherných pohledů do bezedné hloubky odtrhnout a fotíme a fotíme.
Rozhodujeme se, že sestup podnikneme po velmi náročné sestupové trase – po stezce Fadensteig, která nás zavede k horní stanici "mločí" lanovky. Z Kaisersteinu tedy pokračujeme po žluté značce k severu, která nejprve vede po skalní hraně Vestenkogel, takže se stále můžeme kochat nezapomenutelnými výhledy. Posléze se stezka poněkud odklání a sestupuje poměrně mírně po horských loukách s výhledy na přilehlý kopec Schwarzkogel, po jehož úbočí vede též jedna ze sestupových cest od Kaisersteinu, avšak poněkud delší. Relativně pohodlná cesta však po půlhodince končí a my přicházíme opět ke skalní hraně (1722 m n.m.). Před sebou máme tu nejriskantnější část cesty, skalní stezku Fadensteig. A opět se nám ze skal otevírají nádherné pohledy do obrovské hloubky – jako dětské domečky se kdesi dole krčí na zelených loukách další horské chaty: Edelveißhütte a Almreserlhaus. A dokonce rozeznáváme i horní stanici lanovky. Je právě 14 hodin a při pohledu na dílčí cíl cesty u Edelveißhütte nám připadá, že sestup bude dílem krátké doby. Kotel odhaduje: "Tak se mi zdá, že hodinka na sestup k chatě nám bohatě stačí," avšak Marek krotí jeho optimismus, protože sestup bude velmi náročný. Odvážně se pouštíme dolů ze skal, kudy nás vedou žluté značky. Místy se trase našeho sestupu ani nedá říkat stezka, protože tak děsné skály, kudy nás značky vedou, jsme snad ještě nezlézali. Proti nám se semtam plazí i turisté, kteří směřují v opačném směru. Výhradně se jedná o zdatné jedince, protože pustit se sem například s dětmi je rozhodně nemyslitelné. Na několika úsecích jsou dokonce jistící lana, jichž se musíme přidržovat. Ačkoli několik desítek metrů pod námi už vidíme poněkud bezpečnější stezku v kamenném moři, trvá ještě hodně dlouhých minut, než se tam sešplháme. Přesto jsou zážitky z Fadensteig velmi silné a opět nebývá než zachytit tento kouzelný kout přírody úpatí Schneebergu na nemálo fotek. Konečně přichází úsek vedoucí kamenným mořem a to již vidíme, že se blížíme k horní hranici kleče a lesa. Přes několik skalních útvarů se dostáváme k prvním stromům až nás pohlcuje souvislý les. Tento úsek už není tak záživný, ale musíme mu obětovat minimálně dvacet minut příkrého sestupu. Konečně se mezi stromy začíná rýsovat střecha horské chaty a my tudíž v 15:20 přicházíme k chatě Edelveißhütte (s dokonale setřepanýma nohama :-)
Obracíme zraky vzhůru a ani se nám nechce věřit, že v ostrých skalách vede stezka, kterou jsme předcházející hodinu zdolávali. Na terase chaty sedí nemálo výletníků a dopřávají si občerstvení. Ani tady se však nebudeme zdržovat, protože bychom rádi stihli autobusový spoj od dolní stanice lanovky směrem na Puchberg. Dle našich výpisků by měl bus jet 15:10, 16:10 a 17:10. Pokud vše bude dobře vycházet, na závěrečné pivko budeme mít snad dost času dole. Domlouváme se, že Marek s Jarmilem dovrší sestup pěšky až k dolní stanici lanovky, zatímco Kotel s Věrou se svezou lanovkou. Jízda v jednom směru stojí 5,50 €. Za necelých dvacet minut se všichni zase setkáváme dole, už u autobusové zastávky pod parkovištěm. Všimli jsme si, že pod lanovkou je výborná sjezdovka, takže se sem jistě hojně jezdí na lyže. Zastávka je značena nepřehlédnutelným "H" v kulatém žlutém poli. Studujeme řád a dle vysvětlivek nám dochází, že spoj v 16:10 jezdí jen v zimním období. Máme tedy dobrou hodinku a půl času do 17:10 a to je tedy ta správná doba pro slavnostní závěrečné pivko. Musíme však seběhnout po silnici o necelý kilometr k další zastávce, kde je dle mapy značená hospoda. Po vyjití z lesa se ocitáme na okraji rozlehlé horské louky s několika staveními a starým hradem, který vévodí nevysokému kopci. Trvá nám to necelých deset minut a jsme u krásného hotýlku Forellenhof se zahrádkou k silnici. Chvíli váháme, ale nakonec k posezení volíme terasu sousední pizzerie Alpentaverne. U usměvavého a ochotného číšníka objednáváme pivo Ottakringer a veltlínské zelené. Na posezení máme zhruba třičtvrtěhodinku. Po páté hodině už raději platíme a jdeme k zastávce, kudy by měl jet co chvíli autobus nahoru. Čekáme, čekáme a autobus nikde. Nakonec přijíždí s mírným zpožděním a nabírá nás i přesto, že jede teprve nahoru k lanovce. Cena jízdenky do Puchbergu činí 1,70€. Jsme trochu napjatí, abychom stihli náš poslední vlakový spoj, ale řidič k vlakovému nádraží přijíždí s dostatečnou časovou rezervou. Dokonce zbývá ještě pár minut na zakoupení plyšového suvenýru salamandra v infocentru, kde též zjišťujeme, že už byly doplněny prospekty v češtině, takže si bereme i je. Náš vlak je přistaven na první koleji a dokonce veze i přímý vůz první třídy do Budapešti. Zřejmě si jej objednali nějací Maďaři. My usedáme do obstarožního motoráku do přední části a 17:35 můžeme definitivně pořídit poslední fotku panoramatu Schneebergu, neboť náš vlak se dává do pohybu. Při pohledu na mohutnou horu a příkrý sráz na jejím okraji, který jsme ještě před chvílí zdolávali, se nám ani nechce věřit, že jsme to vše tak v pohodě zvládli.
A pak už následuje cesta zpátky po té samé trase: přestupujeme ve Wiener Neustadtu a dále ve Vídni. Tentokrát vystupujeme na stanici Handelskai přímo na břehu Dunaje. Na přestup máme totiž necelou půlhodinku, tak Marek navrhuje, že by bylo pěkné se trochu projít po Donau-promenade. V zapadajícím slunci se krásně rýsuje silueta Kahlenbergu a při pohledu na silný proud evropského veletoku nás napadá zajímavé přirovnání: můžeme po vlnách poslat symbolické pozdravení Lojzkovi do dalekého Banátu... Pak se navracíme zpět na nástupiště, kde máme možnost pozorovat asi dvouminutovou frekvenci vlaků, až ve 20:13 přijíždí ten náš. Nastupujeme a posléze opouštíme Vídeň směrem na Mistelbach a Laa. Do naší konečné stanice dojíždíme sami v prázdném vlaku ve 21:35. Navracíme se autem do Hevlína, kde se loučíme s Markem a vydáváme se na zpáteční cestu k Třebíči. Už dávno nastala tma a ve Znojmě nás ještě překvapují mokré silnice, jak zde pršelo. My si tedy můžeme blahořečit, jak perfektně nám dnes – i přes vrtkavou předpověď – vyšlo počasí! Do Třebíče dojíždíme kolem 23 hodiny. Tato výprava na nejvyšší horu Dolních Rakous byla jedním slovem – fantastická! Pokořili jsme tak horu, kterou můžeme vidět až od Třebíče. Je sice daleko, ale díky bezvadně fungujícím rakouským dráhám vlastně docela blízko. Počasí nám přálo též na výtečnou – kromě zvětšené oblačnosti při výstupu na Klosterwappen bylo jinak nádherně a po celý den nás provázelo sluníčko. Cestování po Rakousku vlakem díky Einfach Raus Ticket můžeme jen doporučit. Jistě tuto výhodnou jízdenku ještě někdy využijeme, například pro návštěvu vídeňských muzeí, či například pro cestu do Mariazell či Wachau. Další fotky:
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 7 km, převýšení 1499 m.
(zapsal Kotel, fotky Kotel a Věra) Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | ||||||||||||||||||
