Zimní přechod Klučovského hřebene
přes Kožichovice a Záhoří na Klučovskou horu


Sobota 5. února 2005
Trasa: Třebíč-Hypernova (0 km) - Třebíč-Žďárského ul. (1 km) - Kožichovice (3 km) - Záhoří (6 km) - Klučovská hora (7 km) - Ovčárka (8 km) - sedlo "V hoře" (10 km) - pod Hošťankou (10,5 km) - Slavice (11 km) - Třebíč-poliklinika (14,5 km).
Účastníci: Kotel.
Počasí: dopoledne jasno -12°C, odpoledne oblačno -5°C.



Výpravu jsem uskutečnil narychlo, protože se na víkend udělalo fantastické počasí. V sobotu ráno bylo skoro -20°C, obloha krásně modrá a sníh jiskřil. Takže by byl hřích někam nevyrazit a promarnit nádhernou sobotu! Nabízela se možnost vyrazit někam v bezprostřední blízkosti Třebíče bez nutnosti jezdit vlakem. Oprášil jsem tedy naši jarní trasu - přechod Klučovského hřebene - který jsme tehdy přes krajní nepřízeň počasí nedokončili. Nyní slibovala krásný zážitek, i vzhledem k tomu, že na hřebeni ve výšce kolem 580 metrů budou krásné zimní scenérie. Tato trasa je mimo jiné tradiční výpravou třebíčských turistů vždy na úvod nového roku.

Kožichovice - kaplička
Kaplička v Kožichovicích.

Zahájení výpravy v 10 hodin dopoledne. Nejprve je třeba se proháčkovat okolo Hypernovy na Znojemské ulici a benzinky Shell na Spojovací. Pak už konečně vyrážím do polí přímým směrem na nově vybudovanou tzv. průmyslovou zónu u Hrotovické ulice. Sněhu je tak akorát: těsně za Třebíčí na běžky ještě málo, na pěší přechod to ještě ujde (cca 10 cm). Přecházím širé pole a vstupuji do "průmyslové zóny" - je to pouze vybudovaná páteřní vozovka osazená spoustou značek, de facto uprostřed pole. Působí to neskutečně bizarně, žádný podnik tu pochopitelně nestojí. Dalo by se to označit jako superdrahé dopravní hřiště, nic víc. Jsem zvědav, kdy se tu jaký blázen rozhodne stavět. Nicméně je odtud pěkný výhled na jižní třebíčská sídliště. Dál směřuji okolo podniků na Hrotovické ulici a odbočuji vlevo u hasičárny na ulici Žďárského. Je to vlastně široká obslužná komunikace pro spoustu firem, které zde sídlí, a končí v dálce u fabriky Tusculum. Na návrší vedle SOU zemědělského se nachází trigonometr "U dlouhého kříže" (TB 4321-12, 478,51 m.n.m.) a odbočuje zde široká polňačka směrem na již nedaleké Kožichovice. Vydávám se tedy po polňačce, stále vedoucí mezi širými zasněženými poli. Sníh v prudkém ale nízkém slunci pekelně jiskří, takže mi jsou náramně vhod sluneční brýle, které jsem si prozřetelně vzal s sebou. Jsou odtud pěkné výhledy na Třebíč, na jižní straně se rýsuje hřeben Klučovské hory, Kožichovice jsou coby kamenem dohodil.
Vcházím do vsi okolo zemědělského družstva na křižovatku s mohutným žulovým křížem. Ve vesnici se silnice začíná svažovat, vlevo je pomník obětem války, vpravo potom pěkná udržovaná kaple a socha sv. Jana Nepomuckého (pro úplnost: čas 10:50). Scházím až dolů k rybníčku. Zde se nachází pamětní kámen rodiny Goldmannových, jejíž členové byli za války odvlečeni do koncentračního tábora. Silnice se přehoupne přes hráz a v levotočivé zatáčce opět prudce stoupá vzhůru. Kdysi zde jezdila kvanta aut a autobusů, především v době, když se stavěla jaderka v Dukovanech a silnice ještě nebyla napřímená okolo dědiny - jak vede nyní přes hráz přehrady Markovka jižně nad obcí. Musel tu být hodně drsný provoz. Pomalu míjím poslední nové domky na jižním okraji Kožichovic, přecházím státní silnici II/351 na Dukovany a po pár krocích odbočuji vpravo na tzv. starou silnici. Ta nyní slouží už jen jako účelová komunikace pro družstvo, nic zde nejezdí, ale přesto je pěkně prohrnutá. Vede tudy i cyklotrasa označena jako "A" - je to asi jen nějaká spojka mezi Kožichovicemi a Klučovem. Zde jsou opět pěkné výhledy do širé zasněžené krajiny, lemované vzdálenými zasněženými kopci. Třebíč vystupuje z oparu už dosti v dálce. Ač slunko pere naplno, je pěkný mráz, ale bezvětří, takže se šlape nádherně a sníh pod nohama jen křupe.
Asi po pětistech metrech se cyklostezka odklání od silničky vpravo na polňačku a začíná pozvolna stoupat ke klučovskému hřbetu. Postupně se začínají objevovat zarostlé stráně a remízky, takže výhled k severu na Třebíč se postupně zakrývá. Kousek před vstupem do lesa se vlevo mezi stromky vyloupne červenobílá tyč dalšího trigonometru "Na báni" (TB 4321-18, 542,32 m.n.m.). Je to zde již poměrně výš, protože vpravo do lesa směrem ke Stříteži je to už celkem slušný padák. Po chvíli stezka vstupuje do lesa zvaného Záhoří, který obepíná stejnojmenný kopec (při pohledu z Třebíče je to vrchol hned nalevo od Klučovské hory). Záhoří bylo zhruba před 15-20 lety téměř odlesněno - až na odolné dřeviny (buky, modříny...), takže z valné části je les tvořen mladým neproniknutelným smrčím. Naštěstí po úpatí vede pohodlná lesácká asfaltka, na níž se po několika desítkách metrů napojuji. A jelikož už je pomalu třičtvrtě na dvanáct, je na čase zastavit, trochu vydechnout a občerstvit se horkým čajem. U cesty se nachází oplocenka se širokým žebříkem, takže usedám na spodní stupačku a vybaluji proviant. Čaj z termosky opravdu bodne!
Pod Záhořím
Dopolední piknik pod Záhořím.

Záhoří - bunkr
Vrchol Záhoří se záhadným bunkrem.

Klučov - vysílač
Zdolání vrcholu Klučovské hory, v pozadí areál vysílače.

Odhaduji, že je stále dost pod nulou, tak -5 stupňů. Potom vybaluji mapu a rozhoduji se, že po asfaltce až do Klučova nepůjdu, protože bych musel absolvovat nezáživný výstup na vrchol po silnici. Proto za chvíli odbočuji z lesácké cesty vpravo na užší a zasněženou cestu, která se proplítá mezi mladým porostem. Zde se jde už o poznání hůř, sněhu je tu dost, navíc předchozí cesta byla projetá od myslivců. Pěšina směřuje zcela určitě k vrcholu Záhoří (590 m.n.m.), takže fajn: zde jsem ještě nikdy nebyl, třeba odtud bude někam vidět. Smrčky mizí, nastupují starší buky a vrchol kopce je už na dohled, nějakých sto metrů. Najednou však přímo na vršku registruji jakoby pozůstatky nějaké stavby, snad cihlovou zeď a uměle navršenou rovnaninu. Podle mapy zde však není žádná vodárna, nebo něco podobného - ani já osobně o ničem nevím, že by tu kdy stávalo(??). Není tu ani trigonometrický bod. Obejdu návrší a zírám! Vrchol tvoří bytelný bunkr (zemljanka) polozapuštěný do země s ocelovými pootevřenými dvířky. Zkoumám vnitřek a usuzuji, že je to profesionální stavba: opatřená výdřevou a je zde i komín, lavička tak pro pět osob a dokonce i okýnko směrem k jihu. Vstup a čelní stěna je obložena kamennou rovnaninou, ostatní tři strany splývají s okolím, střecha je odizolována. No bomba teda! Tipuji, že sloužil snad milicionářům k nějakým cvičením. Zdejší hřeben je totiž odlehlý, daleko od značených cest, nikdo sem ani náhodou nezabloudí. Dělám dokumentační fotky a rozhlížím se z vršku bunkru. Kousek na jihozápad se tyčí nad stromy vysílač na Klučovské hoře (aspoň vím směr), výhled na jih již zakrývají smrčky. Před těmi 15-20 roky zde jistě výhled byl velmi dobrý, tak třeba zde milice blbly a cvičily, kdo ví.
Z vrchu valím dolů přímo lesem (směr západní) v domnění, že na chvíli musím narazit na nějakou lesní cestu, ostatně je v mapě značená. Mapa se nemýlí a navíc se cesta zatáčí tak pěkně, že mám za chvíli vysílač přímo před sebou. Dotýkám se okraje lesa u skupiny mohutných jedlí. Všímám si, že pár nadšenců zde už prošláplo běžeckou stopu. K nejvyššímu bodu trasy už je to opravdu kousek. Jdu bukovým lesem, skrz něj je teď v zimě dobře vidět, takže už mezi stromy rozeznávám mohutnou konstrukci vysílače a obslužné budovy. Těsně před půl jednou docházím lesem zezadu k oplocenému areálu vysílače a tím tedy zdolávám vrchol Klučovské hory (594,97 m.n.m.). Trigonometr (TB 4321-22) se nachází v areálu zezadu těsně u budovy a sedmdesátimetrového stožáru, takže je nepřístupný. Nicméně je pěkně udržován, protože je postaven na vyvýšené plošince obehnané metrovým tarasem. Vrcholovou fotku tedy blýskám u vrat do areálu radiokomunikací. Moc zde nemeškám a sestupuji po obslužné asfaltce de sedla pod vrcholem směrem k nedaleké silnici Střítež-Klučov. Jako vždy tu parkuje několik aut. Je zde totiž oblíbené výletní místo Třebíčanů k příjemným procházkám akátovými lesíky na jižních svazích, kousek dál je i přírodní rezervace s konikleci. Teď však příroda tvrdě spí, čas konikleců přijde až někdy v březnu či dubnu, takže nyní sem lidi jezdí sáňkovat a lyžovat. Kdepak Alpy - dneska vidět nejsou. Počasí je totiž inverzní, obzor je zakryt oparem a navíc se i náhle zatáhlo a slunko je jen stěží vidět za závojem par. Dále mě tedy bude provázet oblačnost, nedá se nic dělat.
Další trasa směřuje do protilehlého lesa a hned se vydávám lesní cestou napravo. Ta totiž vede po hřebeni, zatímco levá větev vede k osamělé chatě a loukám pod akátovými hájky. Hřebenovka je příjemná. I zde je projetá nějakým teréňákem, takže se nemusím bořit do hlubokého sněhu. Sem tam se ještě mezi stromy objeví vzdalující se vysílač. Cesta je lemována shluky mohutných balvanů, pocházejících ještě asi z ledovcového období, les je smíšený, takže pěkně prosvětlený. Klučovský hřeben se též vyznačuje tím, že vedle statných buků se zde velice daří i jedlím. Ovšem jen zde ve vrcholových partiích. Po chvíli docházím k posedu. Je na čase si dát opět menší pauzu, doplnit tekutiny a vitamíny.
Potom trasa o něco klesne do lesní trati zvané Ovčárka a narazí na další účelovou lesní cestu, která by mě vpravo dovedla na střítežskou silnici. V těchto místech je pěkná jedlová školka s už vyššími stromky. Je však třeba se držet dále hřbetu, proto se vydávám doleva a u nějaké lesácké maringotky doprava. Zde se už složení lesa mění, jsou tu klasické smrčiny. Projdu kolem dalšího seníku a na dalším rozcestí se vyjeté koleje stáčí doleva k severu. To však nemůžu potřebovat, takže nezbývá než pokračovat v přímém směru po zasněžené lesní cestě. Musím zpomalit tempo, sněhu je tu poměrně dost. Cesta se po několika stech metrech začíná svažovat až ke kraji lesa. Trochu se obávám, zda jsem až příliš nesešel k jihu. Nicméně okraj lesa je oplocen a s údivem se koukám do 30-ti metrové vysoké zasněžené haldy, kousek dál je vysoký stožár s reflektory. No jasně - došel jsem k zadní části gigantické petrůvecké skládky komunálního odpadu! Chvíli jdu podél skládky - žádný med. Po větru začíná dost smrdět, po větvích stromů vlají cáry igelitů, dost borovic už ve vrcholcích schne. Po chvíli se plot stáčí k jihu a v dálce jsou vidět obslužné budovy. Ten, kdo tuto skládku projektoval měl pěkně za ušima: je perfektně schovaná, prakticky odnikud na ni není vidět, takže se tak už dopředu rapidně snižuje počet eventuelních protestujících. Chytré. Navíc jedna komunální politička - prý patriotka - která se o tuto skládku "zasloužila", už sedí daleko v Jihlavě, kam jí to ještě nesmrdí. Prdlajs patriotka! Jsem jen zvědav, za jak dlouho začnou odumírat krásné jedlo-bukové lesy na hřebeni. Asi se toho ještě dožiju.
Vpravo směrem na sever je další odbočka a u ní je jakási chata s nápisem MS Střítež. T.j. chajda střítežských myslivců. Mají u ní pěkné posezení. Ale skládka na dohled - to z ní musí mít určitě "radost". Dělám tu aspoň krátkou zastávku na čaj a vracím se zpět na moji cestu. Na jednom ze stromů je připevněna cedulka s nápisem "Les umírá a nikdo nepláče" v češtině, angličtině a němčině. Trefné. Hned na to následuje louka uprostřed lesa, na jejímž okraji registruji dvě ochranné tyče geodetického bodu. Jsou černobílé, tudíž se jedná o "ÓB-éčko" (orientační body) blízkého trigonometru. Kdysi dávno (30 let?) na této louce byli na cvičení vojáci. Výborný skrytý palpost pro rakety; asi proto zde bylo vytyčeno ÓB-ečko. Dál už cesta obkružuje v mapě bezejmenný vrchol (trigo s názvem "Boky" 4201-24, 572,06 m.n.m.) a za pár okamžiků už je z dálky mezi stromy slyšet svist aut. Nacházím se totiž nad státní silnicí II/360 Třebíč - Jaroměřice a taky že po chvíli vycházím z lesa v sedle zvaném "V hoře". Odtud jsou již na dohled Slavice. Klučovský hřbet sice ještě pokračuje za sedlem na kótu Hošťanka (573,3 m.n.m.). Ta je však obehnaná oborou, takže musím sejít stejně po slavické silnici podél Hošťanky dolů. Obora je poměrně nová, ale neslouží chovu zvěře - právě naopak: vstupu vysoké brání. I na Hošťance jsou přirozené jedlové lesy a proto zde byla vyhlášena přírodní rezervace, které by zvěř neprospívala. Pod kopcem se u silnice nachází vstup do obory - dřevěné schodiště přes vysoký plot a infotabule. Po krátké úvaze ale do obory nejdu, není už moc času. Jistě to bude ale námět na nějakou jinou poznávací vycházku, vždyť je to z Třebíče kousek.
Tudíž kolem hřbitůvku vstupuji do Slavic, procházím dědinu a po tzv. slavické cestě (znovicírovaná polňačka - cyklostezka) mířím přes kopec k Třebíči. Od zahrad k poliklinice se to svátečními výletníky jenom hemží, já však mám v nohách více jak 14 kiláků a brodění ve sněhu je na nohách znát. Přesně v 15 hodin docházím do Třebíče k poliklinice a zezadu docházím k našemu paneláku.

* * * * * * *


Celkem ujito: 14,5 km.
Nejvyšší bod trasy: Klučovská hora (595 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Kožichovice, hráz rybníka (cca 450 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

Klučovská hora - vysílač
Foto z archivu: vysílač na Klučovské hoře.

Zajímavosti:

Mohutný vysílač "Klučovská hora" byl postaven ve druhé polovině 70. let. Jedná se o dobovou typizovanou konstrukci, nachlup ten samý stožár lze vidět třeba na Pálavě na Děvíně. Pamatuji se, že vrcholový tubus byl usazen pomocí vrtulníku. Louka u odbočky k vysílači sloužila jako sídlo stavby, skládka materiálu a ocelových konstrukcí a ještě dlouho po dokončení stavby se tam válely zbytky. Dnes je konstrukce vysílače doslova ověnčena bezpočtem parabol pro mikrovlnné spoje, dále zde vysílá ČT1 na 28. kanále a ČT2 na 45. kanále; Nova ani Prima ani žádné rádio z Klučova nevysílá. Na horním ochozu je i BTS-ka T-Mobilu Za totality jsme byli v Třebíči poctěni chytat odtud i Ústřední program sovětské televize. Minimálně už z první plošiny, která převyšuje vzrostlý bukový les, musí být fantastický rozhled. Čas od času jsou totiž ze silničky vedoucí k vysílači vidět i Alpy (konkrétně Schneeberg nedaleko Semmeringu) , ale to musí být opravdu výjimečné počasí.
Klučovská hora je nejvyšším bodem protáhlého hřebene (ve směru V-Z), který tvoří de facto první výrazný hřbet Vysočiny (bráno směrem od jihu). Jižní svahy směrem k Lipníku, Ostašovu a Petrůvkám jsou táhlé a pozvolné a přecházejí v louky a pole, naopak severní svahy hřebene směrem k Třebíči jsou hustě zalesněné a strmé. Na jižním úpatí nad rybníčkem Horák se nachází přírodní rezervace s výskytem koniklece lučního.
Pokud se jde hřebenovka poprvé, je orientace v lesních cestách trošičku náročnější, ale pokud se drží směr, je to v pohodě. Zákres cest v "padesátce" KČT není příliš výstižný a přesný; o dost lépe a přesněji jsou značeny ve státní "desítce" - Základní mapě ČR vydávané ČÚZK. Celá lokalita se bohužel nachází hodně stranou značených turistických cest. Jistě by stálo za úvahu klučovský hřeben vyznačit TZ(* - viz doplněk 2006). Uvedená trasa jde velice dobře absolvovat jak na kole, tak i na běžkách.
Obec Kožichovice jsou rodištěm Matyáše Žďárského, předního propagátora alpského lyžování. Oficiální stránky obce, mimochodem s pěkně zpracovanou historií, lze malézt na adrese: www.volny.cz/oukozichovice.

Doplněno 2006: přes hřeben Klučovské hory již od roku 2006 turistická značka vede. A sice ŽLUTÁ, protažená z Kojetic přes Mikulovice, les na Hošťance, dále přes Klučovský hřeben až k vysílači. Odtud pak vede na Kožichovice, Dobrou Vodu a Vladislav. Spolu s dalším značením tvoří tzv. Třebíčský okruh.

Alpy z Klučovské hory?

Ano, za opravdu výjimečných atmosférických podmínek je dohlednost možná! Mě samotnému se vzdálené vrcholky Alp podařilo až z Klučovské hory od Třebíče spatřit zhruba třikrát. Poprvé někdy v roce 1985, kdy jsme v časném jaru na zcela zřetelnou zasněženou horu na obzoru koukali jako u vytržení. U tehdy opuštěné chaty pod akátovým hájkem měl jeden pán na trojnožce dokonce i binokular (zvětšuje zhruba 25x), takže jsme měli velehory zakázané kapitalistické ciziny takřka na dosah :-)
Zatím naposledy jsem měl to štěstí přesně 16. dubna 2000. To už jsem měl svůj první digitální foťák Olympus C-820L a za pomoci triedru (7x50) jsem se pokusil vzdálenou horu vyfotit. Bohužel, tehdy byly podmínky na hranici viditelnosti, takže obrys zasněžené hory je na fotce sotva zřetelný.
Pro pozorování je nejlepší stanoviště u sloupů elektrického vedení vedle odbočky k vysílači. Pozorovatel musí zaměřit svoji pozornost přesně mezi červenobílý stožár Eurotelu na kótě Žabík (475 m.n.m.) u Příložan a Kraví horu neboli Kühberg (475 m.n.m.) nad Vranovskou Vsí. Jedná se o horu Schneeberg (2076 m.n.m.) jižně od Vídně, vzdušná vzdálenost od Klučovské hory je 160 km. Za ideálních podmínek v roce 1985 byly vidět i další hřebeny o něco západněji, pravděpodobně se jednalo o Otscher.
Pokud by někdo ze čtenářů měl fotky Alp z Klučova nebo další cenné zkušenosti, budu velmi rád, když se mi ozve.
Když pojedete někdy přes Klučovskou horu autem či na kole, nebo zde budete na procházce třeba na koniklece a bude zrovna jasná a čistá obloha, neopomeňte zaměřit svoji pozornost na jižní obzor. Třeba se vám naskytne pohled a zážitek, který je možný jen jednou za několik let...
Klučovská hora - pohled na Alpy
Foto z archivu: kde hledat alpský Schneeberg při pohledu z Klučovské hory u Třebíče.

Klučovská hora - pohled na Alpy
Zcela unikátní záběr mi zaslal klučovský rodák pan Tretera - takto byly Alpy z Klučovské hory vidět na vánoce 24.12.2004.

Další velmi zajímavé záběry alpského pohoří Schneeberg se podařily jednomu pánovi od Biskupic (jihovýchod okresu Třebíč): www.biskupice.info/fotogalerie-murzstegerske_alpy.php.

* * * * * * *


sepsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.