 |
Rozcestí Dobnavka na červené značce v půli cesty mezi Třebíči a Vladislaví.
|
Ačkoli by se koncem května očekávalo již bezmála letní počasí, letos se stalo "zvykem", že přes příjemné počasí během týdne s teplotami okolo 20°C se vždy na víkend zakabonilo a teploty klesaly bezmála o 10 stupňů. Tak to trvalo snad již šestkrát po sobě. V tuto sobotu bylo poměrně polojasno a ač se teploměr pohyboval těsně nad 10 stupni, Kotla napadlo, že by se v neděli mohl uskutečnit nějaký výšlap okolo Třebíče. A protože Marek dělal, dalším členem výpravy mohl být pouze Jarmil. Dohodli jsme se tedy na srazu v 9 hodin ráno u nemocnice.
Nedělní ráno nám však uchystalo menší překvapení ve formě sněžení, takže to nejprv vypadalo, že se nikam nepůjde (ve vysílání Panorámy na ČT2 bylo dokonce vidět, že české hory jsou komplet pod sněhem!). Po deváté se přece jen vyčasilo a jako mávnutím proutku fronta přešla a objevilo se kupodivu i sluníčko. Pomocí mobilu jsme proto sraz dohodli na desátou dopolední.
Vyrazili jsme Janáčkovým stromořadím kolem nemocnice po červené značce. U fotbalového stadionu jsme přešli po mostě silniční průtah a kolem trati pokračovali k mostu přes Lorenzovo údolí (v dnešní době velmi zanedbané a zpustošené). Značka sice sestupovala pod most na dno údolí, ale nám se nechtělo potom šplhat opět do kopce, tak jsme se rozhodli přejít vrchem. Akorát jel osobák od Brna, takže jsme počkali a aspoň jsme měli jistotu, že nás vlak nepřekvapí na mostě. Po překonání údolí jsme se opět napojili na červenou značku, která je zde oproti minulosti odkloněna od Palečkova mlýna, neboť si tam soukromník zaplotil louky a původní turistická stezka se tak stala neprůchodnou. V novém úseku jsme si všimli, že zde zřejmě nedávno KČT dokonce úzkou cestu upravovali ku prospěchu ostatních výletníků. Chvílemi spadlo pár kapek, ale zdálo se, že se brzy vyjasní. Za debaty o chystané výpravě na Ukrajinu a Jarmilových zážitků z cest do Rumunska jsme se pomalu dostali k druhému bočnímu údolí s malým mostkem. Zde Kotel vzpomínal, jak sem kdysi dávno s Pedálem chodili na zimní výpravy a na skalní vyvýšenince nad tratí stavěli sněhovou pevnost pro koulové bitvy.
 |
Výhled do údolí Jihlavky na Táborský mlýn a Ptáčov.
|
Vyšplhali jsme do stráně a dál cesta vedla opět po vrstevnici podél trati. Ta se již posléze odklonila přes louky k mostu u Táborského mlýna a my se tedy blížili k turistickému rozcestníku Dobnavka. Zde jsme udělali nezbytné foto u směrovek a radili se kudy dál. V minulosti totiž z tohoto rozcestí odbočovala i žlutě značená spojka do osady Dobrá Voda, ale nedávno byla tato trasa definitivně zrušena. Chtěli jsme tedy pokračovat dále s tím, že dojdeme po červené až k soutoku Markovky s Jihlavkou a údolím kolem chat se vrátíme zpět do Dobré Vody. Avšak po několika desítkách metrů se cesta "díky" neskutečně vyjetým kolejím od traktorů stala skoro neschůdnou. Řekli jsme si, že se raději vrátíme a po bývalé žluté odbočce vyšplháme z údolí a dojdeme přes pole do Dobré Vody. Na pár stromech jsme dokonce našli zamalované žluté značky. Vylezli jsme na rozhraní pole a oplocené holiny. Byl odtud pěkný pohled na Táborský mlýn a vesnici Ptáčov. Přes schůdky jsme se vyšplhali do školky , ale ouha: na druhé straně oplocenky schůdky nebyly, takže jsme se zase museli vracet. Z pole jsme se vydali po málo znatelné lesní cestě a nechali se vypéct potřetí: za další vykácenou holinou se cesta ztratila v lese. Navíc se jakoby naráz obloha zatáhla a spustila se prudká přeháňka. Chvíli jsme čekali schovaní pod stromy, ale jak rychle sníh a déšť přišel, po deseti minutách zase odešel a vysvitlo sluníčko. Ještě hezkých pár minut jsme se drápali křovím a trnkami zpět na pole. Pak už jsme chytli dobrý směr, protože jsme v dálce viděli vesničku Pozďátka a jak známo, pod ní se v údolíčku Markovky nachází Dobrá Voda.
Pole bylo osázeno kukuřicí, ale byla sotva deseticentimetrová, takže se šlo pohodlně. Byl zde i krásný pohled na Třebíč. Narazili jsme na polňačku z Kožichovic, kde vedla samozřejmě cyklostezka, která nás dovedla až do Dobré Vody (je tedy též nutno podotknout, že bývalá žlutá značka nevede po tom okraji lesa, kde jsme překonávali oplocenku, ale je třeba se vydat více vpravo po druhém okraji lesa, který lemuje boční údolíčko - pro příště). Dobrá Voda byla kdysi dávno vyhlášeným lázeňským místem, chodili sem na výlety Třebíčáci a k léčebným účelům sloužila sirovodíková voda z tamní studánky u kapličky. Z novinových článků z poslední doby víme, že bývalé rekreační středisko SSM v Dobré Vodě (od roku 1989 značně zchátralé) konečně získali do rukou zodpovědní majitelé (skauti), kteří jej za pomoci nějakých dotací nyní rekonstruují. Jsou to dokonce Jarmilovi známí. A opravdu: v objektu probíhal čilý ruch, zatímco střecha už byla celá nová. No uvidíme, zda se bývalé lázeňské a dětské středisko podaří dát brzy dohromady. Nicméně je zde nedaleko další zlo, o kterém se hodně píše: na polích nad Dobrou Vodou u Pozďátek se rozkládá nechvalně známá havarijní skládka, která okolí zamořuje kyselinou sírovou.
 |
Zátiší s kozou u rekonstruovaného střediska mládeže v Dobré Vodě.
|
Krátce jsme nahlédli do mapy a rozhodli se, že půjdem údolím proti proudu Markovky do Kožichovic. Zvenku jsme zběžně ohodnotili rekonstruovaný objekt a uctivě obešli uvázanou rohatou kozu, která se tu pásla. Za poslední chalupou sice byla na stromě cedulka "Uznaná bažantnice - vstup zakázán", ale zvolená trasa nám velela podobné tabulky nerespektovat (dál jsme se přesvědčili, co zde znamená "uznaná bažantnice"). Po chvíli jsme došli k soutoku Markovky s potůčkem Prašinec, který bohužel odvádí ze zmíněné skládky nebezpečné průsaky. Údolí zde bylo hodně opuštěné s mnoha skalkami na svazích a jižní strmé svahy byly porostlé jakoby uschlými smrčky. Posléze jsme zjistili, že stromky jsou ohořelé a že zde tedy kdysi řádil dost kritický lesní požár. Jeho rozsah byl skoro kilometrový. Cesta byla opět místy dost blátivá, ale po půlhodince jsme již tušili blízkost Kožichovic. Navíc jsme po pravé straně říčky uviděli onu "uznanou bažantnici": bylo tam několik rozbořených seníků a kolen a nízké plůtky a sítě pro bažanty už byly dávno beznadějně zarostlé a zpustošené. Za další zatáčkou se už objevily první kožichovické domky.
Jelikož jsme již měli chuť na občerstvení, usadili jsme se na lavičku u rybníka a autobusové zastávky ve středu obce a vybalili zásoby. Sice jsme oba zapomněli nůž, ale lovečák a jelito jsme k rohlíkům přikusovali. A ani tentokrát nechybělo pivečko. Od Třebíče se obloha zase začala zatahovat, úplně se černala. Nicméně jsme po půlhodince vyrazili na další cestu směrem ke státní silnici. Sotva jsme opustili zastávku, kde byla šance na schování, začala další prudká přeháňka se sněhem a kroupami. Ale nasadili jsme kapuce a věřili, že za chvíli se fronta přežene. A taky ano: u státní silnice už zase vysvitlo slunko až se pářilo z asfaltu. Vydali jsme se po tzv. staré silnici směrem k jihu a Klučovskou horu už jsme měli na dosah. I po staré silnici byla vedena cyklostezka, tentokrát značená nikoliv číslem, ale písmenem "A". Bylo jasné, že nás dovede do Klučova, tak jsme se drželi tabulek. Po chvíli trasa uhla ze staré asfaltky na polňačku více k jihu. Stoupalo se již mírně vzhůru, takže se odtud otevíraly nádherné daleké rozhledy do širokého okolí. Jako na potvoru se od Třebíče hnala další fronta, vypadalo to, že se tam čerti žení jak padají k zemi šňůry vody. Ale ještě dál, nad Okříškami, už zase probleskovalo slunko. Za deset minut se setmělo a začaly nás bičovat další kroupy (už snad potřetí nebo počtvrté). Schovali jsme se na chvíli pod stromy, ale byli jsme v pohodě, neboť bylo vidět, že od západu se zase blíží jasná obloha.
 |
Odpočinek a svačina v Kožichovicích.
|
Polňačka vstoupila do lesa a na úpatí vrchu Záhoří (jakési "dvojče" Klučovské hory) se napojila na pohodlnou lesáckou asfaltku. Obešli jsme Záhoří porostlé nízkým porostem, neboť zde před lety řádily polomy, a uviděli přes sebou střechy Klučova. Abychom se vyhnuli vesnici, pokusili jsme se zabočit vpravo přes další oplocenku, ale po pár minutách jsme se opět vrátili, protože jako tradičně se cesta ztratila a na druhé straně oplocenky nebyl žebřík. Došli jsme proto až do Klučova. Na autobusové zastávce jsme dali další pauzu, neboť se od severozápadu hnaly další černé mraky a po pár minutách se spustilo další krupobití. Čekali jsme, že se to zase přežene, ale tentokrát se zatáhlo natrvalo. Sotva malinko ustalo, vyrazili jsme po silnici na Klučovskou horu (595 m.n.m.) a začali vážně uvažovat, jak trasu co nejrychleji zvládnout do Třebíče. Znamenalo by to vypustit další zajímavou část výpravy: nejít po hřebeni Klučovské hory až do Slavic, ale nejkratší cestou po silnici do Třebíče. U vysílače zas už nepršelo, tak jsme přece jen zahnuli vlevo a do lesa. Prošli jsme kolem osamocené chaty, ale sotva jsme vyšli na louku pod kopcem začalo sněžit a fučet definitivně a obloha byla celá černá. Vypadalo to, že už není naděje, že se jako vždy fronta přežene a vyčasí se. Vzhledem k tomu, že byly už tři hodiny odpoledne, my byli celí zmáčení a čekaly nás ještě asi 4 kilometry lesem a pak ještě 3 kilometry ze Slavic po polích, Kotel navrhl, že za tohoto sviňského počasí nemá smysl pokračovat a zavolá bráchovi, aby pro nás na Klučovskou horu přijel. Tak se taky stalo a po chvíli přijeli jeho rodiče.
Ale jako na potvoru cestou do Třebíče opět vysvitlo sluníčko! Nicméně takovéto ošemetné počasí trvalo v menších obměnách až do večera. Výprava se však poměrně vydařila a Klučovský hřbet projdeme třeba někdy jindy.
Zajímavost:
Na jižním úpatí Klučovské hory se nachází přírodní zajímavost a tudíž rezervace - naleziště konikleců lučních, které kvetou zpravidla v dubnu.
Dále se občas naskytne příležitost zahlédnout z Klučovské hory Alpy.
O tom viz blíže můj článek pro server Turistika.cz: http://www.turistika.cz/vylety/vylety_detail.php3?cv=49.
Celkem ujito: cca 12 km
sepsal a fotil Kotel
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.
|