Sobota 29. září 2007
Trasa: vlakem Třebíč - Přímělkov
Přímělkov, zast. ČD, rozc. (0 km, 430 m.n.m.) – Přímělkov, odbočka. (1 km) – Rokštejn, zříc. (2 km, 450 m.n.m.) – Doubkov, mlýn (4,5 km, 460 m.n.m.) – Pod Výrovou skálou, rozc. (7,5 km) - Brtnice, nám. (10,5 km, 515 m.n.m.) – Černé lesy, rozc. (12,5 km, 625 m.n.m.) – Bransouze, nádr.ČD (16,5 km, 420 m.n.m.).
Účastníci: Kotel, Cágr, David.
Počasí:ráno zataženo 5°C, odpoledne skorojasno 16°C.

Tato podzimní výprava by právem mohla nést název NÁHRADA ZA TATRY! I když zní poněkud nepochopitelně, vysvětlení je jednoduché: na sváteční prodloužený víkend jsme měli naplánovanou tradiční velkou výpravu na naši základnu do Podbanského. Vše bylo již nachystáno, batohy sbaleny, peníze vyměněny… avšak vzhledem k totální nepřízni počasí, trvalému dešti a několika dalším mimořádným událostem, byla na poslední chvíli akce Tatry "odpískána" a přesunuta na neurčito.
Nejnatěšenější členové se nechtěli jen tak vzdát a vzhledem k hlášenému postupujícímu příznivějšímu počasí jsme naplánovali alespoň celodenní sobotní výpravu. Volba padla na známou trasu Rokštejn-údolí Brtničky, která byla naposledy uskutečněna již před třemi lety.

Ačkoli sobotní časné ráno vypadá deštivě a studeně, skálopevně věříme předpovědi meteorologů, podle níž se má během dne začít vyjasňovat. To by byl po propršeném a studeném týdnu balzám na tělo i duši. Scházíme se po sedmé hodině u bufetu Družba na Engelsově ulici ve složení Kotel, Cágr a David. Na nádraží už stojí přistaven motorák na Jihlavu, který pak dokonce pokračuje jako rychlík až do Pardubic. Odjezd 7:35 je dodržen.
V Krahulově Kotel jen tak mimochodem hází řeč z okna s výpravčím, kterým není nikdo jiný, než dávný spolužák z průmyslovky Zdenda Svoboda, sloužící na této stanici již pěknou řádku let. Za čilého rozhovoru, točícím se - jak jinak - kolem zrušených Tater a souvisejících věcí, se vláček dostává až k Přímělkovu. "Ježišmarjá, málem bysme zapomněli vystoupit!" a v rychlosti se zvedáme, abychom nejeli až někam do Luk (na lyžování je ještě brzy). Na letitý perónek vedle ještě letitější staničky Přímělkov vyskakujeme těsně po osmé ranní. Za těch dvacet let, co to tu známe, se zde pranic nezměnilo. Snad jen v tom, že se tady už dávno neprodávají lístky. Starodávná hospůdka "Na poříčí" otevírá až v 17 hodin, jak pohotově zjišťujeme. Nezbývá než tedy vyrazit po silnici vzhůru k Jednotě.

Společná fotka nad údolím Brtničky s Rokštejnem v pozadí.

Cesta za hovoru ubíhá rychle, takže po slabém kilometru odbočujeme u místního rybníčka vlevo, na úzkou asfaltku kolem posledních přímělkovských domků do polí. Kráčíme po náhorní planině pod návrším Bízovka a otevírají se tedy odtud pěkné pohledy především do zvlněného okolí údolí Jihlavky. Ačkoli již podzim nastoupil, stromy nejsou ještě zabarveny. Po pár minutách se nám otevírá druhé údolí, tentokráte říčky Brtničky a vykukují z něj už i starobylé rozeklané věže Rokštejna. V tu chvíli prosvítá mezi cáry mraků sluníčko, jenž věže krásně nasvěcuje, takže je to vhodný moment pro fotky. Na známém místě v serpentině nad údolím ještě děláme společnou fotku s Rokštejnem za zády a scházíme posléze k Brtničce.
V 8:45 vstupujeme na nádvoří Rokštejna a krátce si prohlížíme známé rozvaliny. Zřícenina Rokštejna je vskutku unikátní a nenapodobitelná. Čile zde asi přes léto pokračují záchranné práce, jak je vidět z pomocné lanovky na materiál a výkopů. Mnoho zdí už je zajištěno a zakonzervováno, ale hlavní věž na rekonstrukci ještě čeká. Její záchrana bude zřejmě nejsložitější operací z celé rekonstrukce. Tabulky upozorňují, že hrozí nebezpečí sesuvů kamení z hlavní věže, tak tam raději ani nechodíme. Usedáme na nádvoří ke krátké svačině a odkládáme batohy. Samozřejmě by to nebyl Rokštejn, aby se u svačících výletníků neobjevily místní kočky. Tedy míněny ty čtvernohé z místní samoty. Nejenže se objevuje ta, která z nás loudila svačinu před lety (skutečně, podle staré fotky se kterou jsem ji doma porovnal je to ona!), ale i jedna nová. Kočky jsou natolik ochočené a přítulné, že samy strkají hlavu až přímo do batohu! Házíme jim tedy něco k snědku a o kus salámu dokonce proběhl boj na drápky! Hra s kočkami je vítaným zpestřením svačiny. Zdržujeme se asi půl hodinky, děláme ještě pár fotek a scházíme k nedalekému rozcestníku; kočky pochopitelně za námi. Počasí je čím dál lepší, déšť rozhodně nehrozí, takže nějaký krizový scénář s rychlým ústupem k vlaku či ke Kotlovi na chatu nebude nutný a cesta krásným údolím Brtničky je otevřená.
Od turistické orientace nás povede modrá značka. Kočky už za námi nejdou, zřejmě jsou věrné své rodné půdě. Scházíme okrajem lesa na louku ke staré trampské chatě. Les za ní je vykácen, už to tu není co bývalo. O kousek dál přecházíme účelovou komunikaci, která před lety údolí Brtničky necitlivě protla a noříme se do nitra sevřeného skalnatého údolí. Lučinaté nivy posléze střídají skalnaté stráně a bystré koryto Brtničky je posetou spoustou balvanů. Dnes teče hodně kalné vody po vydatných deštích. Nutno však podotknout, že zdejší údolí je zřejmě nejhezčí na jaře, kdy všechno kvete a voní.

Starý mlýn Doubkov se nachází v nejdivočejším a nejromantičtějším úseku údolí Brtničky.

Oheň na špekáčky jsme si rozdělali na starém známém tábořišti.

Po dvou kilometrech přichází ta pravá divočina. Přecházíme po vratké lávce ze dvou kmenů rozbouřenou Brtničku a posléze přicházíme k tajemnému mlýnu Doubkov, který působil vždy tak trochu strašidelně. Je ale vidět, že majitel o něj začal dobře pečovat, neboť stodola i altán mají zbrusu novou střechu. Též zahrada nad mlýnem již slouží svému účelu. Samotná budova mlýna na opravu ještě čeká. Hned za Doubkovem opět přecházíme říčku a následuje rozbahněný úsek po těžbě dřeva. Dál se Brtnička kroutí v několika zákrutách. Domlouváme se, že na příhodném místě si můžeme dát pauzu a třeba i rozdělat oheň. Jedno takové místo je dle mínění Kotla kousek před námi – staré trampské tábořiště s ohništěm a lavičkami. Odpočívali zde totiž na výpravě před několika lety. Po pár desítkách metrů se skutečně zjevuje na plochém břehu Brtničky tábořiště, takže odkládáme batohy a jdeme pro trochu dřeva. Pod stromy je naštěstí suché, takže se nám daří oheň rozdělat v pár minutách.
Odpočinku a opékání věnujeme asi třičtvrtě hodiny a v 10:45 hasíme oheň a zvedáme se k odchodu. Zatímco jsme na dosavadní cestě nepotkali ani živáčka, nyní jde v protisměru aspoň dvojice se psem (a dále až do Brtnice nepotkáváme opět nikoho). Podobně jako před lety, i nyní se na tomto tábořišti počasí definitivně obrací a sluníčko začíná zářit na polojasné obloze. Zkrátka je to asi kouzelné místo. Před jedenáctou hodinou tedy vyrážíme na další cestu.

Dále se charakter údolí začíná měnit. Divočina mezi hustě zalesněnými skalnatými srázy pozvolna ustupuje a začínají se objevovat ploché prosluněné nivy. U turistické orientace Pod Výrovou skálou přecházíme další vratkou lávku a dále procházíme vzrostlým lesem až se původně semknuté údolí dokonale rozevírá mezi vysoké meze, pole a louky. Blízkost civilizace nám už připomíná letitá brtnická čistička. Od ní je ale ještě do samotného městečka pěkný kus cesty. Dále míjíme místní kožařský závod (na protějším břehu) a taktéž nás v těch místech zaujímá pěkně vyčištěný a opravený židovský hřbitov (opět v dálce na protějším břehu). Poté přicházíme k zahradám. Zde trochu scházíme ze značené cesty, takže se musíme malinko vracet. Následují první domky a křivolaké uličky města Brtnice.
Na hlavní silnici přicházíme ve známé zatáčce na Jihlavu před historickým mostem u nějž je stará knajpa - hospoda U Moučků. Je akorát poledne, neváháme tedy a jdeme zasednout na zasloužené pivko. Cágr si navrch dává utopence. Po půlhodinové pauzičce platíme a nastupujeme na další putování.
Přecházíme most s několika sochami odkud je nezapomenutelný pohled na místní zámek. Bohužel je ale zámek ve stále neutěšeném a žalostném stavu a těžko říct, zda se vůbec kdy dočkáme, že nad historickým jádrem Brtnice bude zářit novotou majestátný opravený zámek… Přesto ve spojení se sochami místního umělce Davida Liparta tvoří most a zámek na pozadí jedinečný motiv pro fotografii. Míjíme další hospodu "Ve skále", kterou jsme též několikrát poctili návštěvou, a pokračujeme na upravené náměstí Svobody. U turistického rozcestníku před krásně opraveným Hoffmannovým domem (dnes místní muzeum) se radíme, jak budeme směřovat závěrečnou fázi dnešní výpravy. Na Bransouze vede tradiční žlutá nejprve společně s modrou, která se však posléze odklání na Černé lesy. Napadá nás tedy - abychom nechodili stále stejně – jít dnes po modré a do údolí Bransouzského potoka sestoupit od hájenky na Černých lesích po neznačené cestě.

Brtnice: historický most na náměstí se sochami místního umělce Davida Liparta, v pozadí farní kostel sv. Jakuba Většího.

Brtnice: rodný dům architekta Josefa Hoffmanna, v současnosti místní muzeum.

Brtnici opouštíme dlouhým táhlým kopcem mezi pěkně upravenými domky (až na výjimky). Nahoře tedy odbočujeme vpravo po modré a stále vytrvale stoupáme po cestě mezi poli na Černé lesy. Jak již bylo podotknuto u několika minulých výprav, v těchto místech se překonává velké převýšení, neboť nadmořská výška u Černých lesů dosahuje cca 625 metrů. Začíná zde výrazný zalesněný hřeben, zdvihající se od údolí Brtničky a směřující přímo na jih vlastně až na Heraltické lesy, Kobylí hlavu a dále na Mařenku. Rozcestníku nedaleko hájenky Černé lesy (dnes spíše dětského rekreačního střediska) dosahujeme krátce po 13. hodině. Areál hájenky je nyní opuštěn a majitele čeká zazimování. My opouštíme jak modrou, tak i zelenou značku a začínáme klesat hlubokým lesem po přístupové asfaltce směrem ke státní silnici Brtnice-Bransouze. Ta měla pověst nejhoršího tankodromu na okrese, avšak s potěšením zjišťujeme, že už to není pravda a dostala krásný asfaltový povrch – no konečně! Znalec místní krajiny Kotel neomylně vede výpravu na protilehlou lesní cestu, která stále klesá. Vidíme, že zde parkuje pár aut, takže lidi jistě vyrazili na houby. Však i my jsme na naší trase viděli především spoustu bedlí a několik klouzků. Po necelém kilometru dosahujeme mělkého lesního údolí Bransouzského (Baráckého) potoka a na lesní křižovatce se napojujeme na žlutou značku přicházející sem od rozcestí Malín, resp. od Brtnice, kde jsme ji vlastně opustili.
Dále již cestu velice dobře známe. Vede příjemným tichým zalesněným údolím a kopíruje Bransouzský potok. Však jsme se tu něco nachodili při našich dávných výpravách se Čtyřkou! Děláme ještě poslední odpočinek a usedáme na mez na sluníčko k napití. Pak následují lesní sádky s rybníčkem a soukromá bažantnice a po pár desítkách metrů již první bransouzský domek. Záhy míjíme Burdychovu chalupu a kolem půl třetí jsme v cíli dnešní trasy, u nádraží v Bransouzích. Sobotní vlaky jezdí po dvou hodinách – jeden jel ve 14 hodin, další tedy pojede ve čtyři. To je spousta času, takže se modlíme, aby měli v protější hospodě U Jana otevřeno. Na ceduli je sice od 17 hodin, ale uvnitř se ozývají hlasy, tak bereme za kliku. Hostinský nás zve dál, že prý má otevřeno. Zaplaťpánbu! To by bylo krušné, čekat nasucho před zavřenou hospodou více jak hodinu na vlak! Objednáváme 12° Plzeň (za odměnu) a posléze i topinky a tlačenku. Štamgasti se baví cosi o tom, že je otevřeno jen díky jakési "předváděčce", která se má konat v přilehlém kulturáku. Skutečně jsme si venku všimli skupiny starších lidí, takže se tam asi koná nějaká vymývárna mozků. No, dnes nám to náramně pomohlo, díky za ni. Čas letí, takže druhé pivo musíme rychle dopít a platíme.
Na nádraží je to asi jen "pět kroků", takže v klidu kupujeme lístky, vlak přijíždí za pět minut a pak odjíždíme směr Třebíč. Výprava se dnes mimořádně povedla – díky sice známé ale vždy zajímavé trase a také hlavně díky počasí, které nám po těch deštích nebývale přálo.

zapsal a fotil Kotel