Sobota 23. října 2004
Trasa: Přímělkov, zast. ČD (0 km) - zřícenina Rokštejn (2 km) - Doubkov, údolí Brtničky (4,5 km) - Pod Výrovou skálou - Brtnice (10,5 km) - rozc. Malín (13 km) - Bransouze, nádr. ČD (16,5 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil.
Počasí: ráno mlha 7°C, odpoledne skorojasno 20°C.

Ilustrační foto z archivu: zřícenina hradu Rokštejna - foceno na Velikonoce r. 2000.

Další výpravu jsme si naplánovali pro změnu druhým směrem od Třebíče - tj. po trati na Jihlavu. Chtěli jsme totiž udělat vhodnou změnu a alternativu několika minulým výpravám, které jsme uskutečnili směrem na Brno. I počasí bylo opět příznivé - během týdne sice po ránu mlhavo, ale přes den se obloha vždy krásně vybrala. Nejinak tomu bylo i v sobotu, kdy jsme se vydali na Rokštejn a údolí Brtničky. Zmíněná lokalita je též velmi atraktivní: Rokštejn je zachovalá zřícenina mohutného vodního hradu a navazující divoká říčka Brtnička se vine sevřeným údolím až k Brtnici.

Sraz na třebíčském vlakáči byl jako již tradičně o půl osmé ráno, neboť vlak na Jihlavu odjíždí 7:37. Tentokrát jedeme bohužel jen ve dvou, ale co se dá dělat. Počasí přesně dle uvedeného scénáře: mlhavo a nízká oblačnost. Neustálá hlášení o inverzi jsou tedy opodstatněná, na horách musí být asi nádherně. Když vlak projíždí rovinkou od Boroviny do Krahulova, odkud je široký rozhled do stařečské kotliny, všímáme si, že Zadní hora nad Čechočovicemi je zahalena v mraku, který tvoří těsně nad dědinou rovnou čáru. Možná že nahoře na hřebeni už prosvětluje sluníčko, usuzujeme.
Vystupujeme v 8:15 na zastávce ČD Střížov-Přímělkov v malebném a klidném údolí řeky Jihlavky, které je lemováno staršími chatami a úzká silnička zde vlastně končí. Od dob totality se zde prakticky nic nezměnilo - nádražíčko, stařičká hospůdka těsně nad ním, mostek přes řeku… Pouze volební plakáty na sloupech nás vrací do reality. Vydáváme se na Rokštejn tou nejkratší cestou, takže začínáme stoupat po asfaltce do Přímělkova. Opravené i nově postavené domky při silnici i ve stráních však napovídají, že i zde se hodně změnilo. Míjíme prodejnu Jednoty, kde jsme si v dobách Čtyřky kdysi vždycky kupovali na začátku výpravy nějaké ty pamlsky a po několika krocích odbočujeme vlevo. Projdeme kolem posledních přímělkovských domků na návrší a po chvíli již vidíme v údolí Brtničky mohutnou zříceninu Rokštejna. Je to jeden z pěkných pohledů, a kdyby svítilo slunko, scenérie by byla po ránu od východu pěkně nasvícena. Dnes máme na sluníčko zatím smůlu. Přesto na hraně údolí děláme první "uvítací" fotku a sestupujeme po asfaltce dolů k samotě a areálu zříceniny (8:45).

Letos rekonstruované křídlo Rokštejna, odpočinek v areálu hradu a pracně pořízený snímek místní kočičky.

Jsme mile překvapeni, že zřejmě po celé letní období probíhaly na Rokštejně záchranné a rekonstrukční práce. Jižní křídlo je celé zrenovované a kamenné zdi vyspárované. Na nádvoří je ještě složen stavební materiál, míchačky, lešení a palety. Zdá se, že práce budou pokračovat i na věži a severní části, která už je opravdu v kritickém stavu. Horní zeď je už znatelně vychýlena a popraskaná. Odhadujeme, že její zřícení do sousední usedlosti je otázkou velmi krátké doby. Po ránu zde vůbec nikdo není, takže na Rokštejně děláme první zastávku a vzpomínáme na zdejší výpravy dávno minulé. Po chvíli se k nám přidává i místní (čtyřnohá) fotogenická kočka, kterou chce Kotel vyfotit. Ne a ne se to podařit, kočka vždycky utíká tam, kam Kotel nechce. Nakonec Jarmil vybaluje salám a láká kočku do vhodné pozice. Po deseti minutách s vypětím všech sil a po mohutném přemlouvání se nakonec daří kočku vyfotit (celkem pěkně) a my můžeme pokračovat dále proti proudu Brtničky.
U turistické orientace těsně vedle areálu zříceniny si ujišťujeme trasu: půjdeme po modré značce až do Brtnice. Po chvíli se odpojuje zelená značka směrem na Panskou Lhotu (přes Černé a Heraltické lesy vede až na krahulovské nádraží). Jdeme podél jediné rozlehlejší říční nivy při Brtničce, po chvíli překonáváme i účelovou asfaltku spojující Panskou Lhotu a Přímelkov (ani není zaznačena v mapě) a už vstupujeme do poměrně úzkého údolí. Asi po kilometru míjíme téměř hororovou samotu (mlýn) Doubkov (9:50) - bydlet zde, to by bylo jistě o strach, široko daleko pěkná divočina. Právě zde a ještě dva tři kilometry je Brtnička nejkrásnější - divoce protéká v kamenitém korytu a hodně se kroutí. Jarmil sděluje, že za ostrou zátočinou by se měla nalézat trampská osada, ale přesné místo si už nepamatuje. A to se už také poohlížíme po vhodném místu ke svačině, které nalézáme po pár krocích: narážíme na další trampské útočiště s lavičkami a ohništěm. Takže usedáme, pod zadek dáváme čepice, protože je všechno dost mokré, a začínáme s hostinou (lovečák, rohlíky a pivko). Během klábosení si všímáme, že sluníčko už konečně prorazilo mlhu, nízké mraky se začínají rozpouštět a sluneční světlo začíná krásně osvětlovat i dno údolí a žlutě zabarvené stromy. Nádhera. Předpoklady o počasí se tedy plní. Po půlhodince balíme a končíme svačinu. Do Brtnice to sice už není daleko, ale ze zkušeností s touto trasou víme, že právě tento úsek pod Výrovou skálou se nepříjemně "táhne". Dále už se svahy údolí opět rozestupují a my procházíme další širokou nivou. Zde také obdivujeme krásně zabarvené smíšené lesy na okolních svazích, protože slunko už pere naplno.
Do Brtnice přicházíme zhruba o půl dvanácté. Na začátku se modrá značka motá křivolakými blátivými uličkami až nakonec vystupuje na hlavní silnici u historického mostku se sochami. Usuzujeme, že by bylo dobré se v Brtnici někde v hospodě najíst, ale nějaký podnik kde se vaří nemůžeme najít. Hospůdka u kina, kde kdysi při podobné výpravě obědvali Kotel s bráchem, má beznadějně zavřeno; Rybářská bašta je už zrušená a jedna místní paní nám radí, že snad jediné pohostinství, kde se vaří (prý dobře), je až u hřiště za zámeckým parkem směrem na Jihlavu. To je pro nás zbytečně daleko, takže se shodujeme, že dáme pouze pivko - stejně jsme před chvílí svačili. K polednímu proto zalézáme do stylové hospůdky "Pod skálou" (na ulici mezi náměstím a křižovatkou na Bransouze). Obsluhuje zde mladá paní (slečna?) a prázdno zde proto rozhodně není - bar okupují místní štamgasti spadající do katagorie "vidlák". Jak název hospůdky napovídá, nachází se ve starobylém baráčku zakousnutém do skály, takže v lokále nejsou okna a proto je zde i přítmí takřka historické. My usedáme k rohovému stolu - Jarmil si poroučí Gambáč a Kotel chce dostát své zásadě o konzumaci místních specialit, takže si objednává jihlavského Ježka. Je to opravdu "specialita" - kde jsou ty časy, kdy toto pivo mělo na Třebíčsku monopol, byli jsme jím téměř odkojeni a platilo za dobré pivo. Ale dost možná, že jeho nynější "divná chuť" vyplývá z našeho letitého zvyku na jiné značky piv. Zdržujeme se zde asi hodinku, protože čas máme dobrý - do Bransouz je to více jak hodina cesty, takže Jarmil snad v pohodě stihne vlak do Třebíče, který jede o půl čtvrté.

Brtnický zámek na záchranu a zásadní rekonstrukci stále čeká, v popředí sochy na mostě.

Pivko bodlo a osvěžilo, protože díky sluníčku se teplota dostala až poměrně vysoko. Odhadujeme, že teď v poledne může být až k sedmnácti či osmnácti stupňům, což je na toto podzimní období opravdu velice slušné. Navíc naše další trasa směřuje do horních uliček Brtnice směrem na východ, takže vyhrnujeme rukávy a Jarmil váhá, zda si dokonce nemá odepnout nohavice. Stoupáme do poměrně příkré a nově vyasfaltované ulice. Zhruba v půlce zevluje klučík se skejtem. Jarmil se ptá: "Tak co, jak to jezdí?", na což klučina asi čekal, takže odvětí: "Koukej!" - bleskurychle nasedá na prkno a valí dolů. Na konci zástavby se modrá značka odpoutává vpravo, protože směřuje na Černé lesy, Jalovec a končí v Číchově (viz jarní výprava na Černé lesy). My se už ale držíme žluté značky (začíná u Třeště na Špičáku, pokračuje přes Brtnici a končí právě v Bransouzích). Ta nás vyvádí okolo samoty vysoko nad městečkem až ke křížku a na pláně pod vrcholem Malín. Na kilometru jsme udělali pěkný stoupák, právě v těchto místech se totiž nachází nejvyšší místo výpravy (kolem 610 m.n.m.). Je odtud nádherný výhled do širokého okolí: kousek na severu se vine v hlubokém zalesněném údolí Brtnička, ještě mnohem dále na obzoru svítí kostelík ve Vysoké Studnici (cca 10 km), na severozápadě vidíme pásmo lesů okolo dálnice u Měřína. Brtnice se schovává za oblým vrškem, ale Kotel sděluje, že o pár kroků více do pole by se otevřel pěkný pohled i na ni.
Po chvíli již přecházíme bransouzskou silnici a v trati Kroupka odbočujeme do lesa, kde narážíme na další turistické rozcestí, tentokrát opět se zelenou značkou. My klesáme po žluté do údolí Bransouzského potoka, kde to také velmi dobře známe. Zde je už pěkná oddechová procházka, takže Jarmil může co chvíli na pár kroků odběhnout do lesa a obdivovat houby, kterým se v těchto dnech velice daří. U soukromých sádek nedaleko samotných Bransouz zjišťujeme, že zde přibyla i malá bažantnice. Pak se už objevují první domky a my docházíme až na bransouzské nádraží. Na čtyřech kilometrech jsme opět udělali celkem zajímavý výškový rozdíl: ze zmíněných 610 metrů jsme sestoupili až na úroveň řeky Jihlavky, která má v Bransouzích cca 420 m.n.m.
Je něco před třetí, takže Jarmil usuzuje, že ještě dojde na vlak do Číchova, ale u koupaliště to přece jen obrací a vrací se zpět na bransouzské nádraží, protože během půlhodinky by se zbytečně honil a třeba by vlak ani nestihl. Výpravu tedy ukončujeme, Kotel odchází na chatu a Jarmil jede do Třebíče. I koncem října nás provázelo pěkné počasí (na chatě zjišťuji, že je fakt 20°C!), takže si do kroniky můžeme zapsat další velice vydařený víkendový podnik.

Zajímavosti:

Zřícenina Rokštejna byla zhruba od 70. let předmětem zájmu archeologů a probíhal zde poměrně intenzivní průzkum. To vše v podstatě z jediného důvodu: v údolí Brtničky měla být vybudována přehradní nádrž na pitnou vodu pro Jihlavu. Pokud by Rokštejn nebyl přímo zatopen, vznikl by v podstatě na jezeře ostrov a zřícenina by tak jako tak byla stržena. Naštěstí k realizaci tohoto typicky socialistického díla nedošlo. O historii a průzkumu Rokštejna proto existuje solidní odborná brožura (a jistě ne jediná). Hrad vznikl na konci 13. století a sloužil jako opěrný bod proti Jihlavě. Pobořen byl v roce 1468 za válek s Matyášem Korvínem.
Následné údolí Brtničky popsané v zápise je chráněným územím - přírodní rezervací. Skalnaté stráně (navíc jižní svahy jsou krásně prosluněné a teplé) jsou útočištěm ohrožených druhů, bezobratlých živočichů a motýlů. V těchto kouzelných a zapadlých místech byly před válkou zakládány první trampské osady na Jihlavsku.
Město Brtnice má nyní krásně zrekonstruované historické náměstí s mnoha renesančními a barokními domy. Unikátní jsou i dva mostky přes Brtničku s jedinečnou sochařskou výzdobou od místního mistra Davida Lipparta. Renesanční zámek však na zásadní opravu stále ještě čeká. Každoročně se zde konají historické morové průvody za několikatisícové účasti občanů z blízkého i vzdáleného okolí.

A ještě několik souvisejících a zajímavých odkazů do netu, které jsem jako vždy našel pomocí Googlu:

Klub přátel hradu Rokštejna - najdete zde historii hradu a především i zmíněného archeologického výzkumu: http://www.volny.cz/rokstejn

Bohatá fotogalerie a dobová schémata Rokštejna: http://hrady.dejiny.cz/rokstejn

Další stránka o archeologickém výzkumu Rokštejna: http://www.phil.muni.cz/archeo/rokstejn/rokstejn.html

Článek a tip na výlet do údolí Brtničky, který jsme s bráchou psali kdysi pro server Turistika: http://www.turistika.cz/vylety/vylety_detail.php3?cv=44

Velice zajímavý tip cestovatelů z Hevlína na dvoudenní čundr údolím Brtničky a k pramenům Dyje: http://hevlin.unas.cz/043.htm - SPECIELNÍ DÍKY DO HEVLÍNA!

A nesmím zapomenout i odkázat na web mého bráchy Milana, kde se pojednává o výpravě na Rokštejn a do údolí Brtničky hned ve dvou zápisech: http://cocka.kvalitne.cz

sepsal a fotil Kotel