Pátek až neděle 15. - 17. prosince 2006
Trasa sobotní výpravy: Náměšť nad Oslavou, ČD (0 km) - U Vlasáka, tábor (3 km) - Oslavka u "Plechárny" (6 km) - Lamberk, zřícenina (7,5 km) - Březník (10 km) - Kralice, nádraží ČD (12,5 km).
Účastníci: Pedál, Burdych ml., Pinďa, Kotel, Trnkáč, Venca, Jelen, Eda, Jabko, Čenich, Havran, Pilník, Jarmil, Eman, Kmoch, Smolda, Cahič.
Počasí: mlhavo, námraza, kolem 0°C.

Letošní Normandie byla jako již tradičně naplánována na poslední víkend před vánocemi. Bohužel, ačkoli jsme "první zimní výpravu" mohli ohlásit již 2.listopadu na Jihlavce, byl to zřejmě poslední letošní záchvěv Paní Zimy. Takže na Normandii nám hlásili bez sněhu s teplotami mírně nad nulou. Trasa výpravy nebyla předem avizována – předpokládalo se, že půjdeme buď netradiční Chvojárnu, anebo tradiční Divokou Oslavku. Většinou hlasů pak byla v pátek večer zvolena Oslavka, která na Normandii ostatně již dlouho nebyla na programu. Páteční večer ozdobila jako vždy soutěž chuťovek, na sobotní večer byl pak připraven skvělý divočák v podání šéfkuchaře Jabčáka.

Pátek by se bez "chuťovek" už neobešel.

Pátek 15. prosince
Sraz byl dle pozvánky stanoven na půl šestou pátečního večera. Několik žíznivců si ještě předtím zašlo na "Lipno" na škopka a pak jsme koupili hromadnou jízdenku do Studence. Na nástupišti na nás čeká zbrusu nové žluté "pendolino", oficiálně nazvané Regionova a námi nyní překřtěné na Strelu Vysočiny. Opravdu pěkné svezení. Nás je celkem síla – oproti letům, kdy jelo v pátek večer třeba jen pět lidí, je nás nyní přes deset. A to mají ještě přijet další! Odjezd 17:46 je dodržen, ve Vladislavi přistupuje Pepík, a ve Studenci vystupujeme krátce po šesté hodině.
Nemůžeme si odpustit návštěvu naší velice oblíbené nádražní špeluňky, kde se osazenstvo sem-tam chytne pod krkem za vydatného přispění našich členů. Dnes jsou všichni v pohodě a naštěstí místní štamgasti tu nejsou, takže nikomu nevadíme. Dáváme pár piv a pak už je nejvyšší čas vyrazit černočernou tmou z nádraží k chatě Pedálovce u rybníka Podhorník. Uvedenou černočernou tmu začínají probleskovat výbuchy našich petard sotva se vybatolíme ze dveří knajpy. Obrazně řečeno – nebyl krok po cestě, kdy by něco nebouchlo někomu pod nohama. Největší prdy určitě dělaly Pilníkovy "megy" – kam se hrabou "piráti".
Kolem osmé už jsme všichni na chatě a po zabydlení v horním podkroví (moc místa pro další eventuelní účastníky tam nezbylo) se usazujeme dole u kamen a mohutně topíme. Všichni už se nemůžou dočkat zahájení soutěže chuťovek, takže snášíme na stůl naše dobroty. Po okázalé degustaci píšeme na lístky svoje body. A je opravdu co hodnotit! Největší dojem udělaly plněné brambory Burdycha mladšího, který tak letos zaslouženě zvítězil. Hodně bodů sklidili například i Jelen s fazolemi, Cahič se špekáčky, Jabko s uzeným masem nebo Pilník s ražniči.
Po důstojném zkonzumování a zažití pochutin připravují Pedál s Havranem noční hru. Spočívá v tom, že rozmístili v okolí chaty světýlka (svíčky) u nichž jsou lístky s určitými slovy. Tato slova tvoří dvojice, avšak každé ze slov je u jiné svíčky. Účastníci hry se dělí do soutěžních dvojic a mají za úkol v co nejkratším čase sestavit na papír toto slovní pexeso. No tedy - žádná slast běhat v temném lese a ještě si pamatovat slova a čísla svíček. Pak se vracíme do chaty a veselá zábava tak plyne až do pozdních nočních hodin, až je načase jít na kutě. Mezitím byla ještě dohodnuta zítřejší trasa a odjezd vlakem na výpravu stanoven na 8.00. Někteří ale ne a ne se uložit, dokonce při hledání svého nocležiště probouzejí veselým hulákáním ostatní: "Čtyři hodiny – to už ani nemá cenu jít chrápat...!" – takže se pomalu ale jistě rýsuje, jak to ráno asi bude vypadat…

Sobota 16. prosince
Samozřejmě, že sobotní ráno umocněné dlouhou tmou se i ta největší ranní ptáčata budí až těsně před půl osmou. Někteří nešťastníci dokonce nevstali vůbec (Pinďa – chudák) a sotva se o to pokusili, jejich jinak krásné obličeje začínají hrát všemi barvami, od bílé po zelenou. Přesto se pokoušíme balit a vyrážíme urychleně na studenecké nádraží. Po cestě už volá Pedálovi Smolda, který právě přijel na nádraží autem. I přes Pedálovy zoufalé prosby, aby si Smolda přinejmenším lehl na koleje a zdržel tak odjezd, nám motorák drze profrčel před nosem přes přejezd a byl v háji. Takže jsme to nestihli a musíme čekat na další spoj, který jede naštěstí za necelou hodinku. K výpravě se tedy připojují Smolda s Čenichem, takže nás nakonec půjde síla 15 lidí.
Nezbývá než počkat na další vlak směrem na Náměšť, takže se uchylujeme do vytopené čekárny a nemálo z nás dohání spánkový deficit. Tento spoj má jako na potvoru mírné zpoždění (jako by ho nemohl mít ten vlak předtím!) a po deváté už můžeme odjet. Vlak je poloprázdný a šéfuje mu mladá pohledná průvodčí. Trnkáč s Cahičem mají ještě z minulé noci tak výbornou náladu, že ji bez skrupulí nejprve svlékají ze služební čepice, přičemž Trnkáč chodí po soupravě a přísně kontroluje jízdenky. Následně svlékání pokračuje služební bundou, v níž se producíruje zase Cahič – a kdovíjak by to dopadlo, kdybychom v Náměšti nevystupovali. Zřejmě v Rapoticích by byla průvodčí jen v kalhotkách. Ale brala to s humorem a naše pozvání na výpravu podél ledové Oslavky odmítla s tím, že by nejraději zalehla do horké vany.

Překonávání skal na Divoké Oslavce u osady Zlatá podkova.

V Náměšti vystupujeme před půl desátou a okamžitě všichni okupujeme automat na kávu v čekárně, takže tato ranní konzumace nám zabírá dobrých dvacet minut. Po potřebném zahřátí se šikujeme před nádražní budovou a můžeme vyrazit na trasu. Nebude to ale jednoduché, protože chodníky pokrývá záludné náledí a tak se trochu strachujeme, aby nebyly zledovatělé i kameny a skály v exponovaných úsecích Divoké Oslavky. Počasí skutečně nic moc – stále panuje inverze, což znamená, že je mlhavo a lezavá zima. Naštěstí ale nehrozí žádné dešťové přeháňky, takže co více si v tomto ročním období můžeme přát. Kloužeme se podél hlavní silnice a nového kruháku a odbočujeme kolem sokolovny k Oslavce, kde nám Pedál pyšně ukazuje svoje firemní dílo – nějakou šachtu plynovodu. Přecházíme lávku přes řeku a mezi posledními domky kráčíme k železničnímu mostu. Zde je vyhlášena první (a dnes i poslední) "Potopa", takže se všichni šplháme na svodidla a útlé stromečky. Pak se šplháme na násep a jdeme podél kolejí směrem na Kralice. U dráhy opět někteří jedinci provozují svoje pyrotechnické pokusy, které končí propáleným Cahičovým palcem (pachatel Pilník).
U přejezdu se napojujeme na červenou značku a začínáme po lesní cestě klesat k táboru U Vlasáka (čas 10:30). Před areálem je turistický rozcestník s mapou, kde nechybí známé upozornění, že následující trasa je jen pro zdatné turisty, takže se na to vydatně posilňujeme a pokračujeme dál okolo areálu tábora, čímž vcházíme do lokality zvané Divoká Oslavka. Známe to tu už od dětství, od dob našeho účinkování v legendárním oddílu Čtyřka Třebíč, ale moc rádi se sem vracíme a stále vracet budeme. Nejprve se střídají zákruty s plochými zalesněnými břehy, od nichž se ale už zvedají příkré kamenité stráně porostlé listnáči, které jsou nyní pěkně holé, takže je vidět až nahoru kam mlha dovolí. Všímáme si také, že zde na dně údolí není prakticky žádná námraza, zato stromy vysoko nahoře jsou bíle ojíněné. Další zastávku na slivovičku děláme naproti Čertovu mostku (nachází se na protějším břehu na zelené značce).
Od tohoto místa se už břehy velice přibližují a až do vody spadají četné skalky a balvany, takže se náš postup notně zpomaluje. Tok řeky zde směřuje k prvnímu ostrému ohybu, který máme krásně před sebou v jeho špici – vidíme bystré kamenité koryto jak se přibližuje ze směru odkud jsme přišli, prudce se obrací okolo odlesněného ostrohu a téměř tím samým směrem zase plyne divoce dál. Za těmito místy přichází snad nejexponovanější úsek na Oslavce: skály před osadou Zlatá podkova. Divoké peřeje se rozbíjí o skálu a značka vede pomocí řetězů nahoru. Někteří z nás šplhají po řetězech, jiní se pokoušejí projít těsně nad vodou po kamenech, což se kupodivu dá. Posledním z těchto odvážlivců je Pedál, kterému jeho souputníci vesele házejí pod nohy dělobuchy při jeho závěrečné kreaci, než přískokem skáče na písečný břeh. Nakonec se všichni scházíme na plochém břehu za skálou, kde je totem osady Zlatá podkova. Tady ale oheň dělat nebudeme, protože zde není dřevo, takže jdeme dál.
Hned za osadou padají skály kolmo do vody pro změnu na druhém břehu, zvláště mohutná skála je hezky ozdobená žlutým lišejníkem. Někde tam vysoko nahoře se skrývá zrakům důmyslně postavený a s přírodou splývající srub osady Mňouci, ale odtud zezdola není vidět. I nahoře je těžké k němu najít cestu. Po dalším kilometru přicházíme k dalšímu totemu, tentokráte osady Klondike, kde se opět na chvíli zastavujeme na štamprličku. Na druhé straně se nenápadně zvedá ostroh Sedleckého hradu, kam bychom se mohli při troše vůle přebrodit, ale vzhledem k tomu, že dny jsou velmi krátké a trasa by se nám tak výrazně prodloužila, brodění vynecháváme. Místo toho pokračujeme k odbočce kousek před "Plechárnu", kde už konečně kotvíme k polední pauze a snášíme dřevo na oheň (čas 12:00).

Pauza na zřícenině hradu Lamberk.

Za chvíli už plápolá ohýnek a všichni si opékají špekáčky nebo jiné uzeniny. Ačkoli při pochodu jsme se pěkně zahřáli, nyní když stojíme na fleku, cítíme že je pěkná kosa. U ohně se zdržujeme skoro hodinu a balíme se k odchodu. Až k "Plechárně" nepůjdeme, takže vyrážíme opět po červené značce směrem na Lamberk. V těchto místech červená opouští tok Oslavky a začíná stoupat vlevo zaříznutým údolím jednoho z přítoků řeky. Překonáváme mohutný padlý smrk a kousek nad ním se stezka láme ostře vpravo, vysoko nad kaňon. Nyní tedy kráčíme po úbočí po pohodlné cestě, která se však záhy mění v kamenitou stezku. Za hezkého počasí jsou z těchto míst pěkné výhledy do kaňonu, ale dnes jdeme prakticky v mlze. Oproti spodku údolí je tu mlhavo a námraza. Po kilometru přicházíme nad zříceninu hradu Lamberka, ale na jeho ostroh jdou jenom ti nejskalnější. Na ostrožnu "hradu" přicházíme ve 13:30, koukáme hluboko dolů na divokou řeku a vzpomínáme na staré časy našich výprav. Zbytek party se trhá a směřuje hned na Březník. Stejně tak poté i my ostatní.
Z Lamberku se vracíme červenou odbočkou na rozcestí a odtud po neznačené lesní cestě mimo údolí až záhy narážíme v prostoru ploché kóty Pastýřka na značku modrou, směřující sem od brodu pod Vlčím kopcem. Za chvíli už kráčíme po pohodlné lesní silničce k táboru a odtud pokračuje cesta mezi poli. Zde je na stromech námraza nejmocnější a dohlednost mizivá. Tak docházíme do kilometr vzdáleného Březníka, kde se těšíme na hospodu "Na Růžku". V ní už sedí u stolu naši tři kamarádi, ale je otevřen jen výčep, místo u stolů už žádné, tak to ve dveřích obracíme a rozhodujeme se, že si pivo dáme až v Kralicích. Nastává tedy poslední, nejméně oblíbená etapa výpravy – dvoukilometrový pochod po silnici do Kralic nad Oslavou.
Cíle dnešní výpravy, tj. nádraží v Kralicích dosahujeme přesně v 15 hodin, a protože máme asi hodinku a půl času do odjezdu vlaku, jdeme samozřejmě do hospody hned naproti nádraží. V knajpě dáváme každý tak 2-3 pivka plus panáčky zelené, někdo i jídlo, protože jsme po celodenním putování dost vyhládlí. Většina si však nechává "místo" na divočáka. O čtvrt na pět už se sbíráme k odchodu a hromadnou jízdenku má za úkol koupit Kotel. Ke vší smůle ji posléze kamsi strčil (či ztratil) tak "důkladně", že ji ne a ne najít. Nikde nic, takže s příjezdem vlaku chtě-nechtě valí koupit druhou, samozřejmě na chechotu ostatních.
Na studenecké nádraží přijíždíme před pátou, takže už je tma jako v pytli. Neodpustíme si ještě návštěvu špeluňky, které se až dnes dostává přiléhavého přízviska "Ring volný". Nejdříve vše v pohodě, dokonce nás po hodince většina odešla bez újmy, ale na scéně zůstal opět chudák Eda, který se jaksi nemohl dohodnout s hostinskou na "velikosti" zelených, takže po něm jako už tradičně vystartoval horkokrevný výčepní. Eda odešel s klidem Angličana pryč, akorát tak trochu po česku trochu víc razantněji zavřel dveře. Nastálé protesty štamgastů pod taktovkou místního dědka estébáka musel uklidňovat náš paragán Cahič, jehož mohutná postava rázem sjednala klid a pořádek. Tak to byla další povedená historka z "oblíbené" hospody na studeneckém nádraží, na niž určitě do roka místní nezapomenou.

Večerní hraní na chatě Pedálovce.

Posléze se všichni dostali na chatu, kde už netrpělivě čeká náš kuchtík Jabčák s "marodem" Pinďou. Čisto, poklizeno, z trouby voní pečeně – jak u maminky a u tatínka. Usazujeme se kolem stolu a čekáme na Jabčákův zázrak – pečeni z divočáka se zeleninou. Jsou toho celkem čtyři plechy a masa hojnost. Všichni se oblizujeme, protože masíčko se doslova rozplývá na jazyku – tak je pečeně výtečná! Jabčák poučen z loňska, kdy bylo málo zeleniny – řečeno naší hantýrkou "socu" – letos jí skutečně nešetřil. Pedál, aby našeho kuchaře trochu poškádlil, si neodpouští drobnou výtku: "Jabčáku, moc socu!!!" Cpeme se k prasknutí a stejně ještě zbývá na snídani...
Po vydatné večeři vytahují Handlíři inštrumenty a začíná zpívání a beseda. Domlouváme předběžně termíny a cíle nadcházejících akcí – nejbližší by měla být v únoru ve Vanči ve mlýně U Hastrmana: víkendovka s vycházkou a promítáním fotek z minulého roku. Večer se natahuje do noci a my postupně odcházíme do hajan, Smolda s Čenichem odjeli domů.

Neděle 17. prosince
Budíme se kolem půl deváté a pouštíme se do úklidu, přičemž kdosi trefně poznamenává: "Pedále, konečně po roce máte zase uklizenou chatu." :-)) Úklid dlouho netrvá, odpad sypeme do igelitek a obkládáme jimi Smoldovu oktávku, kterou zde v noci zanechal a měl by si pro ni přijet (snad). Před jedenáctou odcházíme na nádraží. Poslední metry už musíme pěkně kvaltovat, protože vlak už je vidět ve směru od Náměště. Ve spěchu kupuje lístky zase Kotel a co čert nechtěl, jaksi se nemohl dopočítat počtu účastníků a místo třinácti osob kupuje jízdenku pro patnáct. Ostatní to – v čele s Jabčákem – zase sarkasticky komentují, že už blbne od toho Maďarska, kde koupil navíc dálniční známku. "A né že to tam nenapíšeš!" nabádá podobný zmatkař Jabko, maje na mysli právě tyto řádky (takže to tady máš!).
Vlak stíháme, takže v Třebíči jsme nekřesťansky brzo dopoledne a mnozí si libují, že bude aspoň více času na tradiční závěrečný zásed na oblíbeném "Podlipnu". Jsme zde sami, takže zabíráme dva velké stoly a hodnotíme uplynulou akci jako opět výborný podnik a těšíme se na další.

Společná fotka nad zříceninou hradu Lamberka .

Zajímavosti:

Historie zříceniny hrádu Lamberka je například zde: http://www.hrady.cz/index.php?OID=198.
Jedna z našich výprav prakticky po totožné trase: http://nasejizdy.czechian.net/20040410_oslavka/20040410_oslavka.htm.

sepsal Kotel, foto Pedál