5. srpna 2006

Trasa:
Stálkov (0 km) - Graselova sluj (2,5 km) - Pfaffenschlag (5,5 km) - areál opevnění (7,5 km) - a zpět po silnici. Celkem 12 km.
Počasí: proměnlivé, deštivo, teplota 15°C.

Graselova sluj se nachází v hlubokých lesích mezi osadami Stálkov a Vlastkovec pod Stříbrným vrchem.

Skalní hřib se nachází při cestě nedaleko sluje.

Pozůstatky středověké vesnice Pfaffenschlag.

Německá armáda bez boje obsazuje linii lehkého opevnění.

Oddíl Wehrmacht byl vybaven i typickým motocyklem. Jeho řidič s ním měl na úzké lesní cestě plno práce.

Německý granátník se nepozorovaně proplížil palebnou přehradou až k řopíku.

Druhá část rekonstrukce znázorňovala obranu linie - čs. voják vyráží do protiútoku.

Je po boji. "A budeme aspoň v novinách?" ptali se mě se smíchem vojáci čs.armády. Hoši, v novinách bohužel ne, tak aspoň na internetu, jestli se nezlobíte.

Výlet "na řopíky" jsme spojili i s nenáročnou výpravou po okolí, neboť přijet autem až na místo, stát dvě hodiny na fleku a zase odjet domů, to rozhodně není ono. Autem jsme tedy dopoledne kolem 11 hodiny dojeli do osady Stálkov, asi 5 km od Slavonic. Od kostelíka se vydáváme po žluté značce severovýchodním směrem, nejprve po účelové komunikaci mezi poli, po jednom kilometru cesta vstupuje do řídkého borovo-smrkového lesa, typického pro oblast České Kanady. Od nedalekého rozcestníku pod Velkým rákosním rybníkem (přírodní památka) nás už neomylně vedou zvláštní značky – bílé "G" se žlutým puntíkem. Směřují k historicko-přírodní zajímavosti: tzv. Graselově sluji. Je to z velkých žulových balvanů utvořená jeskyňka, kde se skrýval pověstný lupič Grasel, který na počátku 19. století sužoval obyvatelstvo na česko-moravsko-rakouském pomezí. Po zásluze byl popraven v roce 1818 ve Vídni. Označení "grázl" má tedy reálné opodstatnění a pochází ze skutečných událostí. Ostatně i v Třebíči lze na podobného idiota dnes narazit, ovšem tento současný grázl je spíš sračka a po lidech raději jenom zpovzdálí plive, nicméně na stránkách ukradeného glejtu. Prevít je to tedy stejný. Stačilo by ho našlapat právě do zmíněné Grázlovy sluje a nacpat mu ty jeho modré zvratky do chřtánu. To jen tak na okraj – dějiny sice utíkají, ale grázlové po světě pobíhají pořád.
Sluj je opravdu jen těsná a temná jeskyňka, ale prakticky ji z cesty nelze přehlédnout. Podobných útvarů je v této oblasti více a na rakouské straně též nesou Grázlovo jméno. Cestou zpátky na turistickou značku ještě fotíme další zajímavý útvar – skalní hřib, který je bezchybnou kopií těch, které jsme viděli v Broumovských stěnách, akorát že tento je samozřejmě ze žuly. Česká Kanada je mohutnými žulovými bloky – pozůstatky to na ustoupený ledovec – jen poseta; jejich největší koncentrace je asi v hlubokých lesích u rybníka Zvůle a v okolí kóty Vysoký Kámen (nejvyšší bod Kanady - 738 m.n.m.).
U rozcestníku se vydáváme po zelené značce po pohodové lesní cestě až přicházíme k malému soukromému rybníčku, kde si dáváme pod přístřeškem svačinu. Dále stezka obchází větší rybník Dolní Šatlava (vida, zase připomínka na všemožné grázly) až přechází okresní silnici Slavonice-Stálkov. Kousek za silnicí přicházíme k další zajímavosti na naší trase – pozůstatku středověké vesnice Pfaffenschlag. Jsou to obdélníkové kamenné základy zhruba desítky domů uspořádané okolo bývalého rybníčku. Nutno podotknout, že místo je dobře udržované jako historická památka, opatřené infotabulí, a návštěvník si tedy může udělat dobrou představu o rozloze někdejší vesnice a uspořádání domů. Po prohlídce lokality pokračujeme dál po zelené a hned při vstupu do lesa narážíme na první řopík, velmi zachovalý. Následuje rozcestník U Pfaffenschlagu, kde zelená končí a napojuje se na dálkovou červenou "durch Kanadou" směřující na Slavonice. Odtud kopíruje podél Slavonického potoka rybniční soustavu (Dědek, Starý, Velký a Malý Spálený) a po dvou kilometrech nás konečně přivádí k pevnostnímu areálu.
Přišli jsme vlastně zezadu, neboť hlavní vstup je na druhé straně od Slavonic, ale aspoň zde není taková koncentrace lidí. Vstupné činí 40 korun a pak nezbývá než zaujmout výhodné místo. I přesto, že jsme dorazili časově na chlup (deset minut před druhou odpolední), daří se stoupnout velice výhodně – v bezprostřední blízkosti druhého řopíku. Letos organizátoři uspořádali prostor pro diváky malinko jinak, v našem místě bohužel ne přímo u spojovacího průseku. Takže zatímco loni se nám pochodující vojáky a četníky dařilo sledovat a fotit z bezprostřední blízkosti, letos vede bílá páska jiným směrem. Zato je to vyváženo blízkostí pevnůstky, takže mumraj u ní budeme mít přímo před nosem, což je obrovská výhoda. Mezitím se prostor pro diváky plní do posledního místečka. Za páskou postávají svědomití pořadatelé, kteří dohlížejí, aby nikdo nelezl do vyhrazeného prostoru. Největším problémem jsou drzí, sotva školkou povinní spratci, které dění vůbec nebaví a nesvědomití rodiče na ně totálně dlabou. Toto je v poslední době bohužel problém všech památek, a je potřeba takové parchanty asi bez skrupulí pohlavkovat a vyhazovat. Ale to jsou jen jednotlivci, které je však bohužel nejvíc vidět. Například vedle nás stál tatínek s malým klučinou, který dění sledoval pozorně takřka bez dechu. V jednom z pořadatelů poznáváme dokonce průvodce z tvrze Bouda, který nás provázel v červnu při naší návštěvě této tvrze u Králík.


Ale teď k bojovým ukázkám akce Přepadení řopíků:
letos ke zpoždění nedošlo, takže těsně po 14 hodině komentátor zahájil akci podrobným komentářem o historicko-politických souvislostech pohnutého roku 1938. Chvíli na to začal první díl rekonstrukce – provokace a útoky příslušníků sudetoněmeckého Freikorpsu na čs. oddíly Stráže obrany státu (SOS). Účinkující předvedli opět bezchybné ustrojení a výzbroj. Dějová linie tentokráte kopírovala skutečnost, takže ačkoli byli útočníci vytlačeni, nakonec došlo k osudovému Mnichovu. Závěr ukázky se nesl ve znamení kapitulace a odstoupení pohraničí Německu: československé jednotky ustoupily za linii opevnění (tj. pár metrů od nás) a očekávaly příjezd německé kolony. Nadávky zrazených vojáků, kteří museli ustoupit ze svých bojových pozic, byly tedy zcela na místě: "Já se na to vy... nasazujem' tady krky a voni nás zradili!! Fuj, hanba zrádcům!!!" hlasitě si ulevují dva agilní vojíni. Ihned je však ostře péruje jejich velitel, jakýsi četař. Druhé družstvo pochoduje z druhé strany řopíku: "Vpravo vbok, pohov, volno!" velí jejich četař, což vojáci berou nějak lážo-plážo, až následuje další autentická buzerace: "Ku..a, já jsem velel volno na místě a nééé rozchod!" přičemž už "vojákům" začínají cukat koutky u pusy, takže četař, než aby se rozchechtal taky, velí: "No dobře – rozchod! Kouření povoleno!"
To už ale za halasu a pořvávání Sudeťáků "Heil, heil...!!" překračuje německá armáda hranice. S vehemencí je stržena "závora" a Sudeťáci třepetají pravičkami a vítají wehrmacht. Záhy dochází k další situaci: kolem hranic se neprozřetelně motal jakýsi pytlák s batohem na zádech, kterého Němci chytají a špendlí ke stromu, zatímco pytlák se třepe jako ratlík. "... a protože měl u sebe zbraň, bude s největší pravděpodobností popraven," komentuje situaci komentátor. Samozvaný rozsudek vynášejí fanatičtí Sudeťáci, kteří hulákají: "Je to čéééská sfinéé!", takže prásk a nebohý pytlák se kácí mrtev ke stromu. Poslední dějství probíhá v příjezdu kolony k řopíku a předání opevnění do rukou německého velitele. Na závěr je u řopíku vyvěšena nacistická vlajka za zvuků hymny Dójčland, dójčland, ýýbr alles... Takže to byla skutečná dobová rekonstrukce historických událostí, jak se udály na podzim roku 1938. Pak je vyhlášena čtvrthodinová přestávka.

Druhou, a jistě akčnější ukázkou je rekonstrukce obrany linie opevnění dle tehdejší taktiky, jak by zhruba obrana probíhala, kdyby Československo nepřijalo mnichovský diktát a došlo ke konfliktu a napadení našeho území německou armádou. Nejprve se strhla ostrá přestřelka na samé hranici, daleko před linií lehkého opevnění. Hranici brání nepočetná jednotka SOS, takže Němci brzy získávají převahu a na pomoc musí z vnitrozemí zasahovat jednotky čs. armády. Nápor agresorů je ale tak silný, že posléze dávají naši velitelé rozkaz k ústupu za linii opevnění, kde vojáci zaujímají obranné pozice a budou podporování palbou z řopíků. A to je teprve něco! Fašouni postupují průsekem a kulomet ve střílně řopíku (kterou máme kousek před sebou) zahajuje palbu. Rachot až to trhá bubínky! Palebná přehrada je téměř neproniknutelná, navíc podporovaná střelbou pušek a kulometu našich vojáků za linií, takže hodně Němců je zastřeleno, nebo jsou přišpendleni k zemi. Aby ukázka byla dokonalá, třem německým vojákům se daří proniknout za řopík. Zde je provedena obrana palbou z vchodové střílny a dokonce je vyhozen i granát ze skluzu, takže všichni tři Němci jsou kaput. Jiný Němec se plazí asi čtyři metry od nás a hází ke střílně granáty – žádný výsledek. Borce vidíme přímo z detailu a je znát, že toho má v helmě, těžkém mantlu a opásaný granáty plné kecky. Nakonec i on je zasažen palbou, což asi bere s povděkem a totálně zadýchaný padá k zemi. Až se fronta převalí zpátky do lesa pozoruje boj s podepřenou hlavou a je asi rád, že to má "za sebou". Naši velitelé vidí, že palba z řopíků způsobila Němcům velké ztráty a velí k útoku. V divoké bitvě je velmi oslabený agresor přeci jen vytlačen za hranici a boj za velkých ztrát na obou stranách ukončen obnovením celistvosti Československé republiky.
Na závěr je prostor boje uvolněn pro diváky. Dítka sbírají vystřílené nábojnice a zájemci mohou nahlédnout do řopíků. Nám se to daří též – je perfektně vybaven a jistě stojí zato někdy si je prohlédnout v klidu. Cestou zpět ještě potkáváme správce z Boudy, připomínáme se mu (kupodivu si díky Čolkovým fotkám naši návštěvu pamatoval), takže s ním dáváme krátkou řeč a děkujeme za skvělý zážitek a organizaci. Rekonstrukce trvala dvě hodiny, jsou už čtyři odpoledne, takže je nejvyšší čas vyrazit na zpáteční cestu do Stálkova k autu.
Jdeme zpět po červené na Pfaffenschlag a pak už po silnici, kde nás chytá pěkný slejvák, ale maskáče odolávají. U auta jsme o půl šesté, takže hurá na zpáteční cestu do Třebíče.


Akce "Přepadení řopíků" z mého osobního pohledu byla vynikající a jednoznačně ji lze opět zhodnotit jako velice zdařilou a vyseknout velkou poklonu a vyslovit poděkování organizátorům a účinkujícím. I když poměrně nepřálo počasí odhaduji, že diváků přišlo minimálně tolik co loni (čili mraky). Jako zázrakem vyšlo na ty dvě hodinky počasí bez deště, ale i tak to musela být pro "vojáky" pěkná dřina – poskakovat v lese a válet se v mokrém jehličí. Dobře byl veden a ozvučen i doprovodný komentář, takže jsme měli dobrou představu o tom, co se bude dít na "bojišti". Vojáci své role brali opravdu poctivě a svědomitě, včetně rozkazů a pohybů v boji. Je ale škoda, že prostor pro diváky nebyl veden těsně podél cesty, po které by vojáci pochodovali jako loni – ale možná jsme jen jinak stáli. Proto se mi letos bohužel nepodařilo nafotit tolik pěkných fotek jako loni. Trochu humornou vadou na kráse byla přerušená hymna v úvodu akce – zahrána byla pouze česká část, kdy následovala dlouhá pauza, při níž už velitelé družstev veleli "k noze zbraň", ale naštěstí si režie uvědomila, že musí zaznít i "Nad Tatrou sa blýska" a velitelé tedy po malém zaváhání opět zaveleli "k poctě zbraň". Na druhou stranu fakt, že mnozí diváci nechávají při hymně ruce v kapsách a jejich malí spratci se válí na zemi, aniž by se obtěžovali stoupnout, asi nemá cenu komentovat. Nešvar v podobě neukázněných děcek a jejich dementních rodičů už byl uveden, ale to opravdu není nikdy v silách pořadatelů zvládnout.
Vzhledem k tomu, že rekonstrukce bojů u Slavonic je jediná nejbližší akce tohoto druhu od Třebíče, doufejme, že i příští rok se uskuteční a bude podobně zdařilá, jako ta letošní i loňská.

(zapsal a fotil Kotel)