Čekání na odjezd legendární úzkokolejky v Jindřichově Hradci.

Po prostudování všech možných spojů na Jindřicháč (tj. Jindřichův Hradec) dospíváme k názoru, že vzhledem k nahnání času bude nejlépe vyjet z Třebíče těsně nad ránem ve 4.25 na Jihlavu a tam přesednout na rychlík do Plzně. V Jindřicháči tak máme být ještě před sedmou a v 7.21 vyjíždí první úzkokolejka na Novou Bystřici. Správně předpokládáme, že tento vláček bude ještě poloprázdný.
Na nádraží se dostavují všichni včas; kupujeme společnou jízdenku pro čtyři osoby za 240 korun. Bágly máme obstojné, protože nevíme, co nás v té divočině čeká. Především zásobu vody, něco na jídlo a taky prádlo na převlečení, protože počasí je poslední dny nějaké vrtošivé. Ve vlaku spřádáme podrobné plány na naši trasu a vzpomínáme, jak jsme na Kanadu jezdili kdysi. Čolek s Kotlem si se smíchem vybavují staré zážitky z jednotlivých čundrů - hostinec u Jedovaté báby (je společné foto), kemp na Osice, Petěra v popelnici (je foto), opivněný Hrozna ve vláčku (je foto), Čolek prodavačem v zelenině... No prostě, zažili jsme toho na Kanadě spoustu. V Jindřicháči už sluníčko vykukuje a krásně osvětluje typické červené nádraží. Čolek zjišťuje, že oblíbená hospoda proti nádru je zrušená a Krmelec (budka s občerstvením nedaleko) má ještě zavřeno. Chvíli čekáme na seřazení vláčku (důvěrný název pro úzkokolejku). Nástupiště je stále na stejném místě - od hlavní budovy stranou vlevo. Akorát s tím rozdílem, že několik let již úzkokolejku neprovozují České dráhy, ale soukromá společnost Jindřichohradecké místní dráhy (JHMD). Kotel se ještě ujišťuje, zda souprava jede skutečně na Bystřici (neradi bysme jeli na Obrataň), přičemž mladý průvodčí přikyvuje: "Jo jo, a dneska budeme dlouhý." Součástí vlaku je totiž několik nákladních vagónů s normálním rozchodem, které mají přidané úzkorozchodné podvozky. "Sakra, abysme se nevyklopili, víš přece jak se to kymácí..." podotýká Čolek v žertu ke Kotlovi, protože přídavné podvozky vagóny dost nepřirozeně zvedají do výšky. Dle očekávání je osobní vagónek poloprázdný. Průvodčí se ještě ujišťuje, kde chce kdo zastavit, protože tento spoj je prý na znamení. Stejně ale skoro v každé zastávce někdo čekal.
Konečně o půl osmé vyrážíme na drkocavou pouť durch Českou Kanadou. Jízda vláčkem patří k romantickým zážitkům, takže víceméně stojíme u oken a Kotel s Čolkem dokumentují (na tomto vandru máme poprvé DV-čko! /Čolek/ ). Nákladní vagóny se odpojují tradičně ve Střížovicích (je zde nákladová plocha pro nějaký podnik), takže můžeme sledovat i šibování. V Kunžaku už se nestojí věčnost (průvodčí zde vždycky hlaholil: 'Kluci, v Kunžaku přestávka na kouřovou!') a na zastávce v hlubokých lesích pod osadou Kaproun k tradičnímu nápisu "Kaproun" na kandelábru přibyly nějaké další artefakty (mohyla z kamení atd.). Projíždíme kempem u Osiky, který je celkem narvaný, a vystupujeme po více jak hodinové jízdě v předposlední zastávce Albeř. Odtud se vydáváme na pěší pouť do opuštěné krajiny kolem zaniklé obce Rajchéřov.

Klášter nedaleko Nové Bystřice.

Nejprve šlapeme po modré značce, jenž nás vede po státní silnici do osady Klášter na břehu stejnojmenného rybníka. Této osadě vévodí (jak jinak) mohutný klášter, nebo spíš jeho zachovalá část. Přesněji řečeno se jedná o kostel Nejsvětější Trojice, k němuž byl přistavěn klášter. Z kláštera je však dnes zachována pouze malá část, protože v 50. letech byl našimi soudruhy zbořen. I tak stavba kostela budí v krajině impozantní dojem. Dáváme zde na lavičkách ve stínu lip první pauzu na občerstvení a taky odkládáme blůzy a zkracujeme kalhoty, protože začíná celkem příjemné teplo. Z Kláštera už bude postup dobrodružnější, protože budeme pokračovat po neznačených cestách, odkázaní jen na mapu. Klášter obcházíme a zjišťujeme, že je přístupný ze západní strany a dokonce si lze u paní ze sousedního domku vyžádat i prohlídku. Do monumentálního interiéru i krátce nahlížíme. Je opravdu pěkně vyzdoben, s obrovskými obrazy. Dokonce se dá jít i do katakomb, protože v chodbě je zvednutý mohutný poklop. Nějací místní klučíci nám za desetikorunu nabízejí, že tam můžeme jít. "No to si snad děláte srandu," se smíchem zpochybňujeme malé "průvodce", ale máme zato, že po domluvě s paní se zájemce skutečně do podzemí může podívat. Na konci osady sice směrujeme na údajnou polní cestu, ale jeden místní děda nás odklání o kousek dál. Máme prý jít až podél lesa. Tato cesta je průchozí, jdeme po okraji pastvin, procházíme lesem, potom máme na dohled Lesní rybník lemovaný z jedné strany lesem, z naší strany pastvinami. Blížíme se k osadě Mýtinky a sledujeme stádo krav, které patří k tamnímu statku. Kotel chce fotogenické krávy zvěčňovat, ale v tom se vyskytuje problém s digitálem - jako na sviňu blikají baterky: "Doprdele, dyť jsem to nabíjel," zuří Kotel a vzápětí propadá v zoufalství, neboť tím je zřejmě ztraceno zítřejší focení na ukázce bojů u Slavonic! No jo, jakmile blikají baterky, s focením je konec! Může se ještě fotit maximálně tak jednou za hodinu, když se skomírající baterky trochu oživí. Nakonec se situace vyřešila (viz později), ale v této chvíli to s focením na vandru Kanadou, ještě ke všemu po mnoha letech a navíc se ztracenou dokumentací bojů vypadá úplně beznadějně.
Mýtinky jsou malinká osada, kde je vedle velkého statku i několik stylem nevzhledných dvojdomků, tak typických pro vysídlené pohraniční obce. Jistě to jsou bývalé lampasácké bytovky, protože tohle je poslední osídlené místo před hlubokými lesy a státní hranicí s Rakouskem. Dnes je vidět, že bytovky zřejmě skoupili rekreanti, některé jsou už opravené. Z osady směřujeme po úzké asfaltce ke kótě Větrov (713,5 m.n.m.), ale na okraji lesa odbočujeme na další polní cestu a stáčíme se k jihozápadu. Po krátké pauze šlapeme na rozhraní lesa a louky, kterou před nedávnem mohutně močkovali. Obrovská louka v liduprázdné krajině je vskutku jako stvořená pro technoparty, takže proto asi ten nevábný smrad. Když už nám boty kloužou i po rozmetaném hnoji, začínáme sakrovat. Chvíli v dálce mezi lesy svítí bílá věž kostelíku. To už je rakouská obec Hirschenschlag, vzdálená od nás zhruba 2 kilometry. V rohu lesa se noříme mezi stromy a necelých sto metrů před námi se vine očekávaná lesácká asfaltka, po níž se pouštíme vlevo a po pár stovkách metrů máme odbočovat vpravo. Orientace je zde snadná, neboť zde vede i cyklostezka. Tím je míněna skutečná cykloSTEZKA (oproti pseudo-cyklostezkám na Třebíčsku) - tato má nový asfaltoštěrkový povrch, takže několik skupin cyklistů, kteří nás míjejí si zde jistě libuje. V zatáčce je turistická odpočivka, tudíž dáváme zase pauzičku.
Silnička se vine podél hranice (vpravo) hlubokým příjemným lesem po úpatí Starohuťského vrchu (704 m.n.m.) a je lemována nejen pro tuto krajinu typickými balvany, ale i trsy borůvčí, jejichž plody jsou pro nás vítané občerstvení. Po dvou třech kilometrech se charakter lesa mění; jsou zde řídké listnáče a cestu lemují starodávné opěrné zídky. To je zřejmě jediný pozůstatek po osadě či samotě Staré Hutě (název v mapě). Zhruba na úseku pětiset metrů se značená cyklotrasa odkloňuje, ale my pokračujeme po nepoužívané lesní cestě právě kolem dávných pozůstatků osady. Asfaltka se opět napojuje až po chvíli u křížku.
V těchto místech se dle mapy státní hranice přimyká k cestě až na nějakých sto metrů, takže odbočujeme do lesa a jdeme se podívat na "čáru". V dohledu prosvítá pole. Vycházíme z lesa na nepoužívanou vozovou cestu a ejhle - stojíme u bílého patníku s červenou hlavou - Rakousko. Hned před námi, asi padesát metrů v poli, je nějaký zjevně obydlený statek, dle mapy zvaný Türkenbühel. No to museli mít domácí radost, když se jim "za totáče" kousek za humny proháněli v zadrátovaném, divokém a opuštěném "území nikoho" pé-sá-ci. Sledujeme průběh hranice: patníky jsou umístěny cik-cak, vždy jeden na jedné straně cesty, střídavě s písmeny Ö, na našem je dokonce zašlé "CS". Kotel usuzuje, že v katastrální mapě je cesta vyznačena jako tzv. "spůlná", čili že hranice katastrálních území - a v tomto místě tedy i státní hranice - prochází právě středem cesty. "Sakra, kdybych měl eura, zaběhnu si do blízké vesnice do konzumu pro baterky," napadá Kotla v narážce na nepoužitelný foťák. Obec Reingers je za návrším odtud zhruba kilometr, ale "vniknutí" na rakouské území by bylo značně riskantní, protože v novinách nedávno psali, že rakouští grenzpolicajti zvýšili ostrahu - ani ne tak kvůli běžencům, ale spíš aby rozdávali drzým turistům, kteří si dělají na čáře "cochcárnu", citelné pokuty. Kotel nemá eura a cochcárnu by stejně nedělal, takže se vracíme zpět na naší lesní cestu a směřujeme stále na jih.

Krajina v okolí Rajchéřova.

Po 1,5 kilometru docházíme na křižovatku lesních cest a mapa se opět nemýlí - pokud odbočíme vlevo, dostaneme se k velkému rybníku Kačer. Je už po poledni, takže usuzujeme, že u rybníka by mohlo být nějaké příhodné místečko na polední sváču. K rybníku je to asi půlkilometr a vede širokým pásem s již vzrostlými stromky. Ano, zde vedla ta obávaná signální stěna. Rybník Kačer je zasazen mezi lesy, hladina je poměrně nízko a při písčitých březích vystupují z vody velké oblé žulové balvany. Opravdu námět a prostředí pro zadumané romantické fotografie... Přecházíme po hrázi a hned za ní zapadáme do nízkého lesíka. Je zde čirou náhodou i nouzové tábořiště s ohništěm, chráněné ze všech stran. Zde se tedy - po zatím jedenácti kilometrech putování - usazujeme k polednímu dlabanci.
U Kačeru setrváváme asi 40 minut a vydáváme se na další cestu do neznáma. Nyní šlapeme už nikoliv v lesích, ale po dávno nesečených a nevyužívaných loukách s četnými divokými remízky. Všechno si tu roste bez zásahu lidské ruky a je absolutně nevyužíváno a necháno ladem. Tedy krajina typická pro vysídlené a opuštěné pohraničí. Napravo probleskuje mezi osikami hladina rybníka u bývalé osady Rajchéřov (je to už skoro přímo na hranici). Právě v těchto místech zamýšleli v 90. letech nějací potrhlí Holanďani megalomanský projekt na rekreační velkovýkrmnu (umělé rekreační městečko - podobná zhovadilost je na břehu Lipna). Naštěstí se nenávratné devastaci této panenské krajiny podařilo zabránit. Jinak bysme nyní procházeli buď mezi nějakými šmoulími domky s hordou všudyrozlezlých holandských a východoněmeckých kobylek, anebo uprostřed opuštěné rozestavěné a chátrající investice, na níž jakoby náhodou uprostřed realizace vyschly pochybné finanční prameny - kdo ví... Každopádně je dobře, že to zde zůstalo přirozené a přírodní, tak jak má být. Zdejší lokalita je jako stvořená pro turistu a trampa, který umí splynout s přírodou, je její součástí a dokáže si vychutnat i ladem ležící louky, divoké remízky, tiché hladiny rybníků a bludné balvany.
A právě unikátní skupinu ledovcových balvanů nyní chceme najít. Nachází se v přírodní rezervaci Hadí vrch a Čolek tuto zajímavost vřele doporučuje. Před pár dny totiž viděl v televizi dokument o České Kanadě, kde tato přírodní památka byla též představena. Orientujeme se podle mapy a průběh zaznačených polňaček porovnáváme se situací v terénu. Je to trochu hlavolam, protože ojedinělý traktorista si tu zjevně projede jak se mu zachce a jak mu terén dovolí. Ale správně předpokládáme, že Hadí vrch musí být ono znatelné návrší, které máme po levé ruce. Je tomu tak; asi dvěstě metrů přes louku vidíme jakousi cedulku, a navíc jsou k ní vyšlapané cestičky. Takže Hadí vrch skutečně nalézáme - super! Kotel opět kleje, že si může udělat maximálně tak jednu fotku - pak už jsou baterky hin. Lokalita je divoká a jedinečná: mezi menšími i většími balvany rostou zakrslé jalovce a borůvčí. Naštěstí Čolek všechno natáčí a noří se čím dál hlouběji do přírodního labyrintu. Vévodí mu vysoká kamenná "věž", kam se dá vylézt a prohlédnout si všechno svrchu.
Po důkladné obhlídce lokality se vracíme na polňačku a směřujeme k cestě, která je v mapě značená plnou čarou, tj. měla by být zpevněná. Je to však opět jen klasická nepoužívaná polňačka a vede nás už severním směrem. Ponejprv vede lukami lemovanými zalesněnými kopečky, silně připomínajícími krajinu Novohradských hor. V místech v mapě značeného výhledu skutečně zmíněné pohoří vidíme: "Koukejte, támhle v dálce se rýsují Novohradky!" hlásí navigátor Kotel. Rozpoznáváme temný pás nám známého hraničního romantického pohoří se siluetou Vysoké a ještě typičtější Kraví hory. Podél téměř neznatelného návrší Kamenný štít (654,5 m.n.m.) se cesta vine divokými remízky. K tomuto místu se zase víže další zajímavost: překračujeme zde evropské rozvodí Labe-Dunaj, čili hranici "úmoří" Černého a Severního moře (též značeno v mapě, v terénu to poznat samozřejmě moc nejde :-)). Mapa se opět nemýlí, protože vycházíme na křižovatku lesních komunikací, u níž je navíc další turistická odpočivka a cyklomapa. Je už kolem třetí hodiny odpolední a se zátěží toho už po 14 km máme celkem "dost", takže se rozhodujeme pro další pauzu na odpočinek a občerstvení. Taky musíme pomalu ale jistě přemýšlet o nějakém místě na bivak, ale stejně tak sníme o příjemném posezení v příjemné hospůdce u oroseného pivečka, ba o nějakém dobrém dlabanci. Předpokládáme, že zůstane asi jen u snění, protože v nejbližší osadě Návary hospoda zcela určitě nebude a v další osadě Veclov si dáváme jen zcela malou naději. I když Kotel tvrdí, že v jediném internetovém cestopise, který o těchto končinách našel, cosi o hospodě v těchto místech psali, ale jak jsme se později přesvědčili, bylo to jen zmatečně napsané a zřejmě dotyční mysleli jinou vesnici. Po odpočinku vcházíme opět do lesa, ale vzápětí na hranici pastvin nám cestu kříží brána. Na turisty je pamatováno, protože je jen na řetěz s úpěnlivým upozorněním, aby ji pocestní zavírali. Vcházíme totiž na rozlehlé pastviny, kde se mezi dráty pasou stáda krav. Další brána je na konci (začátku) a pak už je to vpravo po úzké asfaltce do osady Návary jen skok (mimochodem, asfaltka vede na Mýtinky a dále na Novou Bystřici, v opačném směru pak na Staré Město). Procházíme Návary - je to typická chalupářská osada bez jakékoliv vybavenosti. Udržované trávníčky u chalup ostře kontrastují se zanedbaným okolím, podle maloměšťácké zásady "co je za plotem, to mě už nezajímá". Asi kilometr vzdálený Veclov je o poznání hezčí, ale též je to zde samá rekreační chalupa. Hospůdka samozřejmě veškerá žádná. Takže co teď? Jsme už celkem utahaní, nejvíc elánu má paradoxně Lucka. Odpočíváme za posledním plotem a radíme se, jak dál. Síly ještě přece jen trochu máme a vidina točeného pivečka je velice silná. Dle mapy usuzujeme, že z Veclova vede do sousedního Dobrotína snad jakási polňačka, takže se vydáváme dál. No, polňačka zde vedla kdysi; nyní je jen těžce průchozí na rozhraní dvou polí, ale jít se tudy dá. Docházíme až k lesíku na návrší, sestupujeme k jakési vodoteči a probíjíme se svízelí na louku. Tudy se už půjde dobře, co chvíli očekáváme, že vystoupáme na návrší a už musíme vidět vesnici.
Stupáme na horizont a otevírá se nám pěkný rozhled do široké kotliny obklopené lesy. Přesně před sebou vidíme nedaleko bílou věž kostela: "Hele, Staré Město pod Landštejnem! Tak to už jsme sakra kousek, nějaký dva kiláky!" kouká do mapy Kotel. Čolek si zase všímá typické siluety věže hradu Landštejna, která se rýsuje na zalesněném obzoru. Chvíli se rozhlížíme a kromě městečka a hradu podle mapy určujeme významné body v terénu: znatelnou kótu Uhliště (702 m) s příhradovým stožárem přímo nad Starým Městem, na východ výrazné zalesněné Čihadlo (699 m) - pod nímž je v lesích ukryto Trojmezí, které chceme zítra najít - hned vedle lesnatý rakouský výběžek Böhmische Saas s dvojkótou Hoher Stein (679 a 661 m) a hraniční ploché bezlesé návrší Kamčatka (588 m), kterou z trasy bohužel vypouštíme. Osada Dobrotín je kousek před námi a po bleskovém průzkumu zjišťujeme, že je to Veclov a Návary v bleděmodrém, tj. samá rekreační chalupa a žádná hospoda. Padá tedy definitivní a jednohlasné rozhodnutí: máme chuť na pivko, jdeme do Starého Města pod Landštejnem, kde tutově bude více hospod a bivak si najdeme u značeného rybníčka severně od obce.

Pohled na Staré Město pod Landštejnem od jihu.

Zbývají nám tedy poslední dva kilometry, které zdoláváme během chvíle. Po půl sedmé už sedíme v první hospodě, na kterou jsme natrefili: "Na Růžku", nacházející se zcela logicky na rohu křižovatky hned proti kostelu na dolní straně náměstí. Objednáváme zaslouženého Gambáča a navrch i pravý domácí gulášek s šesti knedlikama. Padá to do nás jako do pece.
Občerstvení věnujeme zhruba hodinku a pak vyrážíme dále za městečko. Dle mapy zde má být rybník coby koupaliště, kde to chceme na nějakém příhodném fleku "zapíchnout" k bivaku. Z městečka nás vyvádí červená značka, za posledními bytovkami odbočujeme na betonovou komunikaci doleva (vede k rekreačnímu středisku a k přehradě). Na úrovni židovského hřbitova odbočujeme k pěknému přírodnímu koupališti a nenápadně se rozhlížíme po fleku. Je zde ještě nějaký rybář a protože usuzujeme, že po ránu by šla od vody pěkná kosa, vybíháme nakonec do stráně a na okraji lesa s výhledem do staroměstské kotliny zakládáme vrcholový tábor. Pomalu se šeří, obloha je jasná, takže rozhazujeme jen karimatky a spacáky, celtou se pouze přikrýváme, a s příchodem tmy jsme už všichni v limbu. V noci však máme smůlu, neboť kolem čtvrté nás budí drobná přeháňka. Házíme přes sebe naše plachty a celty (přístřešek jsme dnes nestavěli) a naštěstí do rána moc neprší, takže mokří nejsme. Déšť nás malinko potrápil až při snídani, ale to už je vlastně druhý den.

Kuchtění snídaně v dešti.

Jak již bylo řečeno, ještě za tmy - kolem čtvrté hodiny - nás překvapila přeháňka. Pršelo však jenom krátce. Zato po budíčku zhruba po sedmé hodině nabývají přeháňky na intenzitě. Oheň se nám však daří založit, takže čaj, míchaná vajíčka (Jarmil) a vepřovku (Čolek) jsme zdárně ukuchtili. Čolek s Kotlem vybalili svoje atombordely z vojny, Jarmil s Luckou pláštěnky, tudíž nám déšť neuškodil. Olověné mraky však vůbec nebudí důvěru. Teď po ránu to vypadá, že se přeháňky budou střídat po celý den, i když semtam se v cárech mezi mraky objevuje modro. Domlouváme se tedy, že pokud dnes zvládneme zbytek trasy a exkurzi na rekonstrukci bojů, a dostaneme se na slavonické nádraží kolem čtvrté (vlak odjíždí 16:09), můžeme s klidným svědomím výpravu ukončit.
Po snídani kolem osmé hodiny balíme, zahlazujeme ohniště a vydáváme se zpět dolů do Starého Města. Jdeme nyní po silnici, abychom se v trávě moc neurousali. V Jednotě naproti kostelu Kotel kupuje kýžené a vysněné baterky a všichni i nějaké laskominy na dobrou chuť. Naštěstí zde mají Duracellky (2 ks cca po 40Kč), které s porovnání s humpoláckými Wonderkami aspoň něco vydržely (na Wonderky jsem později natočil jednu 30s videosekvenci a byly úplně šlus!). Další mise po zajímavostech a na boje je tedy z hlediska fotodokumentace zachráněna! Ze Starého Města se vracíme kousek zpět po silnici na Stálkov a už sledujeme červenou značku, která se stejně po chvíli z asfaltky odpojuje vpravo k lesu. Kousek dál v lese narážíme na prvního našeho řopíka - klasický betonový bunkr vzor 37 - linie předválečného opevnění. Lucka ho v reálu vidí zřejmě poprvé, tak jí Čolek ukazuje vnitřek a vše podrobně vysvětluje. Pokračujeme dál po červené a dle mapy určujeme další bunkry - je v ní zaznačen skutečně každý. Na nejbližším velkém rozcestí lesních cest u dalšího řopíka červená uhýbá vlevo, avšak my se vydáváme na druhou stranu. Krátká spojka nás dovádí až na frekventovanou státní silnici Slavonice-Staré Město. Zde je ve struze velký žulový mezník, který vyznačuje historickou hranici Čech a Moravy. My chceme vidět i další zeměpisně-geodetickou zajímavost, jistě i většího významu. Tou je Trojmezí historických zemí Čech, Moravy a Dolních Rakous.

Trojmezí Čechy / Morava / Dolní Rakousy.

Vracíme se proto kousek po silnici na Staré Město, abychom vzápětí odbočili vlevo na asfaltovou lesáckou komunikaci směrem ke státní hranici. Zde šlapeme nejprve vytrvale do táhlého kopce potom po relativní rovince, přičemž silnička obkružuje výrazný vrch Čihadlo (699,6 mn.m.). Vede zde i cyklostezka, ale ani v tuto hodinu ještě kupodivu žádného kolistu nepotkáváme. K Trojmezí by to mělo být od silnice zhruba dva kilometry, takže jsme čím dál napnutější, kde na Trojmezí narazíme. Nakonec míjíme výraznou mýtinu vpravo a silnička se prudce stáčí vlevo dolů. "Sláva, tady to je!!" jásáme, když vidíme v zatáčce, hned za turistickou odpočivkou vysoký kamenný mezník, nabílo natřený s červenou hlavou. Na odpočivku odkládáme bagáž a jdeme Trojmezí (německy zvané Dreiländerstein) prozkoumat: zhruba metrový hranol je usazen na mohutném žulovém trojhranu. Na hranolu je kromě symbolů O a C vyryto i datum 16.VII.1920, zřejmě den vztyčení a zaměření bodu. Na podstavném trojhranu jsou potom vytesána písmena Ö, M, Č - směřující vždy na danou stranu té které země. V okolí jsou pak ještě další mezníky a na hraniční linii dokonce i staré historické! Na jednom z nich je vytesán i nějaký německý nápis (tipoval bych, že jméno majitele panství a datum vztyčení - Heinrich Graf von…, 1825??). Hlavy jsou však upraveny do hranolu a natřené na červeno-bílo. Je však vidět, že v těchto místech je hranice vpravdě historická. Průběh hranice je zde doslova kouzelný: hraniční průsek lemují plantáže borůvčí z nějž vystupují hraniční kameny, vše je pod stromy krásně nasvíceno sluncem… Nádhera. Hranice prochází víceméně sedlem mezi vrchy Čihadlo a Hoher Stein a na rakouské straně vytváří ostrý zalesněný výběžek Böhmische Saas. Je už kolem poledne, takže dáváme občerstvení a nemůže chybět ani vrcholové pivečko. Po dvanácté hodině se sbíráme k odchodu zpět. Do areálu opevnění nám zbývají asi 4 km, takže to musíme hravě stihnout do hodinky.
Vracíme se lesáckou asfaltkou zpět, ale po kilometru v ostré zatáčce odbočujeme dle mapy doprava na lesní cestu směrem na Kadov. Za chvíli už jdeme po loukách. Počasí se též umoudřilo, ale chvíli svítí slunce a chvíli přechází zamračená fronta. Na nějaký déšť to ale už nevypadá. Před Kadovem přecházíme zase státní silnici a po luční cestě jdeme k lesu, kde bysme se asi po kilometru měli napojit na "naši" červenou značku. Vše vychází podle předpokladů: červená prochází kolem několika rybníků a přivádí nás nakonec na hráz Malého Spáleného. Zde je už živo, protože právě zde začíná/končí areál muzea v přírodě, které se skládá z několika rekonstruovaných řopíků a obnovené linie zátarasů. Čolek to tady zná, protože zde před nedávnem byl na výletě a doporučuje nám shlédnout unikátní jednostřílný bunkřík kousek od hráze.

Kompletně dobově vystrojený LO vz.37 "řopík" v areálu přírodního muzea u Slavonic.

Vojáci prvorepublikové čs. armády si třídí munici.

Četnická hlídka SOS (Stráže obrany státu).

Řopík v akci.

Zajatý Sudeťák byl v týlu nedostatečně střežen a posléze byl odstřelen jak zajíc na útěku.

Dobová rekonstrukce "Napadení řopíků"
Hned u hráze už je také bílou páskou v lese označen prostor, kde budou probíhat ukázky bojů. Platíme vstupné a pomalu procházíme dějiště představení. Vyhrazený prostor pro diváky lemuje spojovací průsek mezi řopíky. Směrem k "hranici" se bude bojovat a i přes stromy je výhled celkem ucházející: rozeznáváme palebné průseky, kousek dál ženijní zátarasy a "ježky", snad i symbolické červenobílé patníky tam pořadatelé osadili. Vyhrazený prostor podél pásky už obsazují diváci, nejvíc narváno je pochopitelně u řopíků. My už musíme zaujmout místo u průseku, ale na oba řopíky celkem dobře vidíme. Nicméně lidi pořád přicházejí, takže pro focení budeme muset foťáky zvedat, aby bylo aspoň něco vidět. Jsme rádi, že jsme přišli skoro hodinu předem, protože ve dvě (předpokládané zahájení) bysme už prd viděli. Se vstupenkou (30 Kč, děti 15 Kč) dostáváme i informační letáček s historickým exkursem a popisem, co se zde bude vlastně odehrávat. Před vypuknutím bojů se prostor mezi řopíky jen-jen hemží "herci" - četníci a vojáci v dobových uniformách a výzbroji, které jsou absolutně dokonalé. Co chvíli procházejí dvojice i pochoduje družstvo vojáků kolem nás, takže si vše můžeme dopodrobna prohlédnout. U obou řopíků, které máme na dohled, se soustředí jak "čeští vojáci", tak i "Sudeťáci". Ti mají obzvlášť "ohoz" jak má být: vyniká mezi nimi jeden v tradičním šedozeleném mantlu s bílými podkolenkami a sudeťáckým klouboukem se štětkou. Další má zase černý plášť, jiný nacistickou hnědou košili atd. Prostě bomba.
Se čtvrthodinovým zpožděním konečně scéna začíná! Děj probíhá přesně podle dobové linie. Nejprve vidíme tříčlennou četnickou hlídku SOS (Stráž obrany státu) v blembácích a s puškami, jak jde na pochůzku lesem podél hranic. Mimochodem jeden četník je podsaditý s kulatým obličejem a mít fousy, vypadá jak herec Töpfer v seriálu Četnické humoresky. Drzí Sudeťáci - ordneři a příslušníci Freikorpsu - začínají na četníky halekat a provokovat, avšak stojí zatím v uctivé vzdálenosti za "hraničními patníky". Herci si opravdu na svém výkonu dávají záležet, není to asi žádný med, hulákat tak, aby to slyšeli i diváci. Výkřiky a urážky proto dokonale slyšíme: "Vy césky sfině!!! Kon-rád Hen-lain, Kon-rád Hen-lain!!!" a nacistické popěvky "Dójčland, dójčland, ýbrrr álles!!" Četníci však zachovávají ledovou zdrženlivost a podle předválečného hesla 'postupovat s maximálními ohledy' špacírují na hlídce dál, maximálně Sudeťáky semtam okřiknou. Provokace postupně gradují, Němčouři už dokonce provokativně střílejí z pistolí do vzduchu a mávají špacírštoky. Četníci proto zaujímají pokleky za stromy, chystají si flinty, ale stále zachovávají neuvěřitelnou zdrženlivost vůči idiotským výpadům. Děj nás dokonale vtáhl, takže ho nahlas komentujeme: "Vystřílejte je do jednoho, ty ku..y německý!!" Četníci nic, ale nakonec Němci střílí už přes hranici! Až teprve když jeden z nich přeběhne čáru, četníci střílí konečně taky. Mezitím na linii řopíků začíná horečná činnost vojenských jednotek. Jakmile Němci narušili hranice, vojenské hlídky rychle postupují na pomoc četnické hlídce a zaujímají pozice v lese. Četníci však ještě předtím podléhají přesile a ordneři je zajímají a mlátí, dokonce je i střílejí! Toto je taktéž dle dobových reálií. Jelikož by se herci postupně "vystříleli" a děj musí pokračovat dál, situace se postupně mění dle scénáře. Vojenské hlídky postupují až k hranici a rychlým protiútokem vytlačují Sudeťáky zpět, přičemž si s nimi neberou servítky, i na "německé" straně je po vojenském útoku několik "mrtvých". Obživlé zajaté četníky naši vojáci osvobozují a stahují se zpět k řopíkům. Zarputilá palba z ručních zbraní a pyrotechnické výbuchy na bojišti pomalu prostupuje les pachem střelného prachu.
Dějová linie posléze pozvolna přechází do další etapy: ordnerské útoky nabývají na intenzitě, Sudeťáci bez okolků překračují hranice a střílí po našich hlídkách. Vojáci zaujímají pozice v bunkrech a připravují je k boji. Další družstva zaujímají předsunutou obranu v lese v okopech za zátarasy. Kulometčík v zákopu spouští konečně palbu z Bren-u - teda to je rachot!! Němčouři jsou v tu ránu přišpendleni za stromy, ale po chvíli se tlačí dál. Vtom se ozývá ještě mohutnější palba!! To spustily kulomety ze střílen řopíků, které máme na dohled. Palebná přehrada a záblesky ze střílen je opravdu poutavá. Konečně vidíme v reálu, jak to vlastně vypadá. Jen nám není moc jasné, zda by palba z řopíků neohrozila i naše vojáky, kteří jsou venku. Boj v tuto chvíli graduje. I naši jsou zranění, takže přibíhá na pomoc lapiduch. Němci jsou chvíli zatlačeni zpět, jindy se zase stahují naši - prostě situace jsou ukázány tak, aby si diváci přišli na své. Je znázorněn i průnik jednoho fanatického Němce, který přece jen pronikl palbou až na střechu jednoho z řopíků. Další děj máme bohužel zastíněn, ale je předvedena zřejmě obrana ze vchodové střílny a vyhození obranného granátu ze skluzu. Herci svoje úlohy berou opravdu vážně a není to vůbec sranda pobíhat v lese a bojovat (známe z paintballu :-)), proto je ukázka velice reálná a působivá. Zvlášť agilní je Sudeťák v černém plášti: útočí nejdivočeji ze všech, přičemž je několikrát "zastřelen", ale jak již bylo řečeno, "mrtví" se po chvíli musí zvednout, aby děj mohl pokračovat. Další německý výrostek v zeleném mantlu a bílých podkolenkách s vizáží samotného Hitlera (černé vlasy na patku) je četníky zajat a dovlečen do týlu k jednomu řopíku. Hlídka je však nepozorná, takže fašoun zdrhá ke svým, avšak je doprovázen palbou, takže padá k zemi… Prostě zajímavých situací je spousta. Hodinka však utekla jako nic, boj stále pokračuje, ale my už musíme jít na vlak. Ukázku dobové výzbroje a vnitřku řopíků oželíme, protože v areálu je mraky lidí a kdoví jestli bysme se k vystavovaným zajímavostem vůbec protlačili. Však si sem můžem zajet někdy autem. Z boje jsme nadšeni a plni dojmů, takže si pořadatelé zaslouží náš obdiv a pochvalu za skvělý zážitek.

Opouštíme areál po červené značce směrem na Slavonice. Vycházíme na louku a teprve teď vidíme, jaká je zde záplava aut! Do městečka je to už kousek, asi dva kilometry, které zvládáme za půl hodinky. Při cestě stále slyšíme vzdálenou palbu a poté i výbuchy na "bojišti". O 15:45 přicházíme na slavonické nádraží a kupujeme lístky až do Třebíče. Náš pěkný vandr je u konce, jsme plni zážitků, viděli jsme mnoho zajímavého a poznali další (i zapomenuté) končiny naší vlasti. V 16:06 odjíždíme lokálkou směrem na Dačice, Telč a Kostelec, kde přesedáme do rychlíku, který nás přes Jihlavu dovezl až domů. Na "Kopcovi" proti třebíčskému nádraží dáváme slavnostního Gambáča na počest povedené akci a rozcházíme se domů.

(zapsal a fotil Kotel)