Na Sádek a Zadní horu
aneb třebíčský okruh v "obráceném gardu"


Sobota 1. dubna 2006
Trasa: Třebíč-Domky (0 km) – Terůvky (1 km) – Pekelný kopec 570 m.n.m. (3 km) – Mikulovická hora 586 m.n.m. (6 km) – Kojetice (7,5 km) – Sádek, vinařské centrum (9 km) – křižovatka Svatí Jáni (10,5 km) – Horní hora 583 m.n.m. (12,5 km) – Pod Zadní horou (14,5 km) – Čechočovice, žel. přejezd (15,5 km) – Stařeč, hospoda (17,5 km) – Borovina (19,5 km)– Třebíč-Domky (22 km).
Účastníci: Kotel, Cágr, Čolek.
Počasí: polojasno, v závěru oblačno, +7 až +14°C.



Jaro už nesměle zaťukalo na vrata. Měli jsme nachystané velké sobotní výpravy do údolí a kaňonů našich jedinečných řek – buď na Jihlavku, Oslavku nebo na Podyjí. Pěkné slunečné počasí s příjemnými teplotami však přerušily velké záplavy. Voda zalila poříční louky a bylo tedy zhola nemožné na uvedené trasy vyrazit. Ale jelikož se už počasí opět zlepšilo a čekal nás slunečný víkend, rozhodli jsme se pro náhradní trasu "po kopečkách" v blízkém okolí Třebíče. Do poslední chvíle byly ve hře dvě možnosti – buď na Sádek anebo na Klučov. Až ráno jsme se rozhodli, že půjdeme náš odvěký jihozápadní okruh – na Sadek a Zadní horu, tentokrát v opačném směru. A vlak jsme ani nepoužili, protože jsme závěr došli pěšky až do Třebíče. Nicméně bláta jsme si taky užili, ale výprava se přesto podařila.

Sraz máme v 9 hodin za Cágrovým barákem u polikliniky, kde už končí město a začínají zahrady a pole. Okamžitě jsme dohodnuti na trase – půjdeme tedy na Sádek a pak se uvidí, kudy zpět do Třebíče. Původní záměr je, že se asi vrátíme tou samou trasou, ale nakonec jsme šli celou okružní trasu přes Zadní horu.
Přes zahrady procházíme až na Terůvky, kde se napojujeme na turistickou značku, která přichází ze města Libušákem. K našemu údivu zjišťujeme, že směrovky na rozcestníku jsou zelené! Odjakživa zde přece vedla žlutá značka... No ale časy se mění a trasa byla zřejmě přeznačena (o čemž se ujišťujeme později). Za poslední zahrádkářkou kolonií vede cesta mezi poli na osadu Kracovice. Jako vždy je zde plno bláta, takže to bereme šusem přes pole na okraj lesa Terůvky. I tak máme po pár krocích bagančata pětikilové. Na mezi je ještě závěj sněhu, takže si boty svědomitě čistíme. Za remízkem se opět napojujeme na turistickou trasu a přímo před sebou máme už zalesněný "Pekelňák". Zde je už cesta poměrně dobrá. Na okraji lesa valí struhou voda a Čolek při jejím přeskakování dělá výdělečný objev – roztroušené mince, kterých si všímá ve vodě, mu házejí rovných šedesát korun! Leží ve vodě už asi pěkně dlouho. Odhadujeme, že možná v zimě zde hodil nějaký běžkař "rybu" a vypadly mu z kapsy.

Vrcholové foto na Pekelňáku (570 m.n.m.).


Další skupinová fotka, tentokrát na "místě činu" v Mikulovickém lomu, kde jsme zamlada pořádali spoustu hodnotných a veselých akciček pod širým nebem.


To jsou panorámata! Sádek s hradem a Kojeticemi od mikulovického přejezdu.

Známou lesní pěšinou mezi mladým porostem, na níž je ještě plno sněhu, procházíme až na nedalekou širokou lesáckou cestu, která obkružuje celý Pekelňák. Čolek přiznává, že ještě nikdy na vrcholu tohoto známého kopce nebyl! Takže okamžitě odbočujeme vpravo na neznačenou cestu, po níž je to na vrcholek necelý kilometr – do mírného kopečka, pak dolů, zase nahoru a už jsme na vrcholové plošině – před lety vykácené, dnes už se zde čile zvedají dvoumetrové stromky. Vrchol Pekelného kopce má nadmořskou výšku 570,12 m.n.m. a nachází se zde trigonometrický bod č.4201-17. Kopec je oblíbeným cílem výletů Třebíčáků – ať už pěšky nebo v zimě na běžkách. Je zde i vrcholová schránka a svérázný přístřešek pro úkryt před nepohodou. Pamatuji se ještě, jak zde kdysi byl vzrostlý les bez jakéhokoliv výhledu. Když zde byla před léty "díky" polomům vykácena holina, otevřel se pěkný pohled zejména směrem západním – na Stařeč, masiv Zadní hory, Okříšky a až na Heraltice. Nyní již stromky opět přerůstají, ale protože jsou to listnáče, nyní po zimě opadané, můžeme se pokochat pěkným pohledem uvedeným směrem. Cágr proto vytahuje dalekohled a Čolek pořizuje dokumentární záběry na kameru. Nechybí samozřejmě i společné vrcholové foto. Bohužel, vrcholová knížka ve schránce není, takže se nemůžeme zapsat. Cesta z Třebíče nám trvala hodinu. Nyní zde chvíli odpočíváme a dáváme i vrcholovou štamprličku.
Po půlhodince se balíme a odcházíme lesem na jih, nejbližším směrem k lesácké cestě. Zde opět narážíme na značku, která nás vede až na okraj lesa, na dohled mikulovickému koupališti. Značka směřuje na Mastník, ale my se rozhodujeme, že se po letech podíváme na mikulovický lom. Takže ze značky odbočujeme vlevo a přes pole si to štrádujeme k zalesněnému kopci vypínajícímu se kilometr přímo proti nám. Na okraji lesa si zase musíme v závěji čistit boty. Odtud je to kousek k Reganovi před barák, protože Mikulovice se nacházejí hned za návrším. My se však noříme do lesa a stoupáme přímo vzhůru do svahu. Jdeme však poněkud nalevo, takže místo na okraji lomu nejprve vystupujeme na samý vrchol Mikulovické hory (586 m.n.m.), který poznáváme podle trigonometrického bodu (č. 4201-22). Odtud musíme více vpravo po vršku a po pár krocích už stojíme na horní hraně dávno opuštěného lomu. Těžila se zde typická světlá žula, která je snad ve všech podezdívkách v Mikulovicích. Pro nás má však lom jiný význam – od nepaměti jsme zde pořádali hodnotné akcičky, tzn. bečky a rožnění prasat. Lom má totiž tu výhodu, že je poněkud zastrčený a "stranou civilizace", ale dobře dosažitelný z Třebíče. Málokdo to tady zná. Děláme zde proto přestávku, abysme si trochu zavzpomínali a nyní už notně zarostlý a zapomenutý lom prolezli. Je až neuvěřitelné, jak za pár let zarostou stromky místa, kde byla naše ohniště a fleky na spaní pod širákem! Zdržujeme se zde asi čtvrt hodiny, občerstvujeme se a scházíme z lomu z kopce po přístupové cestě.
Kousek pod lomem vidíme ježka, jak se právě klube ze svého zimního doupěte! Ještě je úplně mimoň – jenom hýbe hlavičkou a čenichá čumákem, které mu lezou z díry v listí. Táhne ho ven určitě pěkné počasí. Snad za chvíli bude jako rybička. Cesta nás vyvádí na silnici spojující Mikulovice a Kojetice, odbočujeme proto doprava k železničnímu přejezdu (trať Okříšky-Znojmo). Odtud se už nabízí pěkný pohled na zalesněný kopec Sadek s hradem, Kojetice pod ním a čáslavický kostel daleko vzadu. Kousek od přejezdu si chce Kotel ve škarpě ve sněhu zase opucovat boty, ale padá do pasti, protože pod závějí čile teče potok. Do Kojetic je to už pár kroků. Na křižovatce u autobusové zastávky je pěkná orientační mapa Přírodního parku Rokytná kam Kojetice ještě kupodivu spadají. Poté pokračujeme po hlavní ulici směrem k hospodě U Čermáků, která však otevírá až ve 13 hodin. To je až za 3/4 hodiny, takže se rozhodujeme, že si pivo dáme na Sadku ve vinařském středisku. Zde nás už opět vede žlutá značka. Postranní prudkou uličkou se škrábeme do kopečka. Vesnice končí na úpatí kopce a za posledními domky začíná lesík. Stačí pár kroků a stojíme na jižním svahu, odkud je vidět daleko do krajiny. Tady je také známé vinařské středisko Sadek a vinice.

I když měl Čolek trochu obavy, aby zde nebyla nějaká svatba nebo akce, není zde ani noha. Jdeme tedy do lokálu a objednáváme něco k jídlu, každý dle hladu a chuti, a samozřejmě desítku Budvara. V hospodě se zdržujeme celou hodinu – až do cca 13:45. Čas nás tlačí, samozřejmě jsme se "rozeseděli", takže je nám jasné, že chytit původní tempo, navíc s plnými žaludky, bude chvíli trvat. U parkoviště děláme památeční fotku a přes přírodní amfiteátr se vracíme na přístupovou cestu k hradu, kam je to už pár desítek metrů. Hrad Sadek je přístupný jen sporadicky (či spíše úplně výjimečně), protože zde sídlí škola. Bohužel budově není věnována potřebná péče, takže celkově chátrá. Hradní příkopy jsou už v dost neutěšeném stavu. I přesto tvoří střecha hradu spolu s tímto výrazným zalesněným kopcem (564 m.n.m.) výraznou dominantu kraje. Hrad se obchází po úbočí a cesta vystupuje z lesa na západním svahu. K silnici Kojetice-Čáslavice pokračuje výraznou alejí starých kaštanů. Na silnici odbočujeme vpravo k nedaleké křižovatce Svatí Jáni, pojmenované podle dvou starých soch, které se zde nacházejí. Ještě několik desítek metrů jdeme po silnici na Mastník, ale žlutá značka nás vzápětí směruje vlevo na úzkou lesáckou asfaltku, které se od nepaměti říká "Zámecká cesta".
Po této cestě je krásný výšlap, neboť protíná po celé délce výrazný zalesněný hřeben Zadní a Horní hory a vyúsťuje na silnici až u Čechočovic. Za mírnou zatáčkou ruší klid lesa dřevorubci, kteří zde likvidují spoušť po drsné zimě. Dál už je pohoda a ticho. Silnička začíná vytrvale stoupat až na nevýrazném plochém návrší přicházíme k turistické orientaci a o kus dál v lese je červenobílá tyč trigonometru. Normálně tento kopec nese jméno Horní hora (583,3 m.n.m.), ale existuje i jiné pojmenování – trigonometrický bod č. 4201-20 má oficiální název "U chaloupky v horách". A proč "u chaloupky"? Asi proto, že o kus dál se na mýtině nachází zděná lesácká chata-seník se sedlovou střechou. U seníku opět krátce odpočíváme, doplňujeme a odlehčujeme tekutiny. Musíme konstatovat, že počasí nám vychází opravdu hezky – je polojasno a příjemně teplo. Od "chaloupky" už jdeme po úpatí výrazného lesního hřebenu (vpravo), přičemž cesta je lemována starodávnými kaštany. Asi zde opravdu byla nějaká přístupová cesta k "zámku" na Sadku s alejí.
Ještě několik desítek metrů a žlutá šipka uhýbá ze "Zámecké cesty" vpravo na lesní pěšinu. Přehoupáváme se přes hřeben a poněkud vlevo před sebou lze tušit vrchol Zadní hory (633 m.n.m.). Přes něj však žádná cesta nevede. Samotný vrchol byl kdysi odlesněn s omezeným výhledem, ale dnes už je tam skoro neproniknutelné mlází. Naše stezka dosahuje u černobílé tyče orientačního bodu OB3 k Zadní hoře nejvyššího místa výpravy – 610 m.n.m. a odtud už vytrvale klesáme. Záhy ucítíme kouř. U silnice pracují majitelé lesa na svých pozemcích a pálí klestí. My odbočujeme stále podle žluté značky na silnici vpravo. Na okraji rozlehlé louky se otevírá krásný pohled severním směrem na Čechočovice, krahulovské silo a zalesněné kopce daleko na obzoru. Zbývá nám pár zatáček a jsme na čechočovickém přejezdu. Nyní máme dvě možnosti: nechat se stále vést žlutou značkou až na krahulovské nádraží (za hodinu by měl jet vlak), anebo jít dále pěšky do Starče a pak do Třebíče. "Hele, jdeme pěšky – Starč máme na dosah, je tam hospoda, dáme si aspoň škopka, a pak už to přes Borovinu zvládnem až domů," rozhodujeme se jednohlasně.
Od přejezdu nás vede široká polní cesta rovná jako pravítko. Stařeč je skutečně jako na dosah, ale jinak to 1,5 km být může. Do městyse vcházíme nedaleko koupaliště, takže odbočujeme vpravo ke kostelu Sv. Jakuba (trigo.) na náměstíčko. Tak kterou hospodu si vybereme? U jednoho domu u mostu přes Stařečský potok merčíme našeho dobrého známého – Čenicha. Kope zde nějaký výkop. Chvíli kecáme a pak jdeme do knajpy přímo vedle jeho baráku. Je to vesnická paluša, jak má být – zahuleno, hrající televize, štamgasti, rozvrzané stoly – takže jsme plně spokojeni. Zdržujeme se asi tak hodinku (do 16 hodin), potom už vyrážíme na poslední etapu našeho putování.


V Libušáku na mostku jsme sledovali rozbouřený Stařečský potok.

Po silnici šlapeme ze Starče do Boroviny, kolem sídliště a Borovinského rybníka až k opuštěné a zlikvidované fabrice BOPO. Cágr vzpomíná, jak zde kdysi pracoval jako projektant na "stavebním" a cestou nám ukazuje torza jeho činnosti. "No a nakonec – těsně před tím, než to tady šlo do prdele – tak jsem skončil tady," ukazuje na zdevastovanou čističku u známého vysokého komína na konci areálu. U bývalého Janova mlýna sestupujeme do údolí zvaného jedině "Libušák" (žádné "Libušino údolí"! – pro nás to byl vždycky Libušák), kde také na mostku přes rozbouřený Stařečský potok dosahujeme nejnižšího bodu výpravy. Následné známé schody směrem do Domků nám připadají nekonečné, už toho totiž v nohách máme hodně. Všímáme si, že i nápis, který zde zanechali italští kameníci v 19. století při stavbě nedalekého železničního mostu, je už úplně nečitelný (1885 – Lombardi). Mezi starými zahradami, které se během třiceti let vůbec nezměnily, přicházíme až ke škole na náměstí Osvobození (dnes Václavské náměstí), kde naše první jarní výprava končí.
Lze říci, že i přes občasné bláto byla velmi vydařená, počasí vyšlo také. Navíc jsme na začátku ani nepředpokládali, že bysme vůbec došli pěšky až do Třebíče!

* * * * * * *


Zajímavosti:

Uvádím vlastně to samé, co je uvedeno u výpravy z loňského roku:
Odkaz na web sádeckého vinohradu: www.vinohrady-sadek.cz.
Profesionálně zhotovené stránky o zámku Sádek: www.zamek-sadek.com (historie, stavení řešení, erby, vyprávění a zajímavosti; též i několik údajů a sádeckých vinohradech).
Že je tato trasa oblíbená dokládá i odkaz na zápis mého bráchy, který zde také podnikl výpravu: cocka.kvalitne.cz. A právě některé z uvedených archivních fotek pochází z jedné naší společné výpravy, kterou jsme podnikli někdy v časném jaře r. 2002.
Snad jen doplňuji, že odnepaměti žlutá jihozápadní turistická trasa, je nyní z Třebíče do Kojetic značena zeleně! Odtud pokračuje do Budějovic. Z Kojetic na Sádek a do Krahulova už vede původní žlutá.

* * * * * * *


Celkem ujito: 22 km.
Nejvyšší bod trasy: Pod Zadní horou (620 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Třebíč - Libušák (cca 430 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

sepsal Kotel, fotil Cágr



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.