Přes Zadní horu na Sádek
aneb Zámeckou cestou na sádecký vinohrad


Sobota 15. ledna 2005.
Trasa: Krahulov, zast. ČD (0 km) - Pastvištní mlýn (1,5 km) - Čechočovice (3 km) - Zadní hora 634 m.n.m. (5 km) - Horní hora 583 m.n.m. (6,5 km) - Sádek, hrad a vinařské centrum (9,5 km) - Kojetice (10,5 km) - rozc. nad Mastníkem (12,5 km) - pram. pod Pekelným vrchem (15,5 km) - Terůvky (17,5 km) - Třebíč-Domky (18,5 km).
Účastníci: Kotel, David, Jarmil.
Počasí: ráno skorojasno -1°C, po poledni polojasno, ojed. sněhová přeháňka +1°C.



K první letošní výpravě jsme si vybrali tradiční "čtyřkařskou" trasu, kterou jsme s oblibou chodili v zimě nebo časně z jara. Ojíněné stromy a sníh křupající pod kanadama na Zadní hoře na tzv. zámecké cestě, působily vždy moc hezky. V Kojeticích se dělala polední pauza v hospodě, což k této výpravě taky vždycky patřilo. Dala by se nazvat jako "příměstský okruh", neboť má navíc tu výhodu, že končí na našem sídlišti v Třebíči-Domcích, takže cesta zpět do Třebíče není odkázána na vlak nebo autobus.

U Činy
Krátká pauzička u rozcestníku před Čechočovicemi .

Pod Zadní horou
Na úpatí Zadní hory (silnice Stařeč-Rokytnice) s výhledem do okříšsko-třebíčské kotliny. .

Vyjíždíme vlakem z Třebíče na Krahulov těsně po půl osmé. Stále jsou ještě dlouhé noci, takže v tuto "nekřesťanskou dobu" je stále ještě šero, neboť slunko vychází až kolem osmé hodiny. Počasí celkem přeje - je těsně pod nulou, obloha jasná a sněhu sotva poprašek. Je umrzlo a snad se tedy nebudeme brodit na cestě v blátě, protože tento rok pořádná zima stále ne a ne začít.
Vystupujeme na krahulovském nádražíčku pod nepřehlédnutelným silem v 7:45. Slunce stále ještě nevyšlo, ale co nevidět se jeho kotouč vyloupne nad obzor, jak odhadujeme z rozzářené oblohy nad Pekelňákem. Vydáváme se po žluté značce (do Čechočovic společně s modrou) směrem ke státní silnici I/23. Hned za přejezdem odbočujeme na účelovou panelovku, vedoucí k Pastvištnímu mlýnu, který máme pár set metrů před sebou jako na dlani. U mlýna chvíli zastavujeme a vychutnáváme se východ slunce. Krajina se konečně prosvětluje. David si všímá několika zajíců, kteří panáčkují kousek před námi. Hned se dovtipujeme, že obývají mamutí stoh, kam také za chvíli zabíhají. Od mlýna stoupáme po značce vzhůru do polí, zabočujeme kolem remízku a před sebou máme okraj obce Čechočovice (lidově zvané jak jinak než "Čina"). Na kraji Činy je turistický rozcestník (496 m.n.m.), kde se odpojuje modrá ve směru na horu Mařenku a Želetavu (16 km). Kraj je už krásně osvícen sluníčkem, a jelikož je tu pěkný výhled, zastavujeme na menší občerstvení (čas 8:30). Pohledem hodnotíme uplynulou trasu - nádraží se silem, rybník a mlýn máme jako na dlani, dále je vidět daleko na obzor až na Číhalínský kopec a vrcholy nad Radošovem. Stojíme tu pár minut a protože fouká, jdeme hned dál.
Po okraji Činy dojdeme až k železničnímu přejezdu, napojíme se na silnici a stoupáme vzhůru na úpatí Zadní hory. Z louky u lesa je další místo s pěkným výhledem. Děláme pár fotek, ale Jarmil zjišťuje, že ač má foťák po opravě, opět mu nepřevíjí film! Značka konečně odbočuje ze silnice vlevo na lesní cestu. Je lemována starými hraničními mezníky a stoupá stále do kopce po úpatí Zadní hory. Už předtím u silnice byl dobře vidět velký výškový rozdíl nad Pastvištním rybníkem. Žlutá značka vrchol Zadní hory podchází, takže se Kotel rozhoduje, že nebude na škodu kótu přece jen pokořit a od černobílé tyče OB-ečka (vpravo u cesty) se vydává vzhůru do kopce. Kdysi (před 15 lety) na vrcholku byla holina s výhledem na Třebíč, ale nyní je zde neproniknutelné houští. Přesto je trigonometr po chvilce úmorného hledání odhalen i s vyvrácenou tyčí (jeho oficiální název je "Hory nad nádražím" č. 4201-12, 633,49 m.n.m.). Scházíme se po pár minutách na vyústění lesní cesty na pohodlné lesácké asfaltce zvané "Zámecká cesta". Tato asfaltka spojuje silnici Čechočovice-Rokytnice se silnicí u tzv. Svatých Jánů a vede krásnými hlubokými lesy nejprve kolem Zadní hory a pak prakticky po hřebeni. Je 9:15 a děláme na silničce další pauzu na čaj a sváču. Docela by se zde šikla nějaká odpočivka, vede tu totiž i cyklostezka. Jarmil také potvrzuje, že tu na kole už jel.
Svatí Jáni
Jedna ze dvou soch na "Svatých Jánech" - křižovatka na Kojetice a Čáslavice pod Sadkem (foto z archivu).

Další pochod v klidném lese je velice příjemný. Je zde i o poznání víc sněhu. Po chvíli se objevuje paseka a křižovatka lesních cest se zděným seníkem. Zde jsme za časů Čtyřky většinou dávali pauzu a Pedál nás potrápil nějakou tou hrou. Asi podle té stavbičky se tu říká "U chaloupky v horách" a stejný název má i nedaleký trigonometr (tedy nikoliv Horní hora, jak zní název kóty v běžné mapě). Chceme udělat skupinovou fotku ze stativu, ale i Kotlovi vypovídá službu foťák, protože jsou slabé baterky. Takže na této výpravě jsme s foťáky doslova pohořeli! Pokračujeme tedy dál. Na cestě si ve sněhu všímáme stop od jízdního kola a hádáme, kterým směrem cyklista asi jel. Trochu humorné rozuzlení nás čeká za zatáčkou, kde je stopa přerušena divokým držkopádem :-) Odtud si to neznámý cyklista namířil přímo do lesa na téměř neznatelnou cestu a valil asi nejkratší cestou k Rokytnici. Míjíme turistickou orientaci a již zmíněný trigonometr (vlevo od cesty), který je umístěn na plochém vrcholu Horní hory (583,3 m.n.m.). Na rozcestníku zjišťujeme, že máme za sebou už 6,5 kilometru a na Sádek je to další tři. Od Horní hory se Zámecká cesta začíná pomalu svažovat a po kiláku a půl vyústí na okresce nedaleko křižovatky Kojetice-Čáslavice, kam se dojde po odbočení vpravo. Křižovatka se nachází na kraji lesa a říká se jí "na Svatejch Jánech" - podle soch světců, které zde jsou umístěny. Dále žlutá značka vede chvíli do kopce po silnici ke zdaleka viditelné kaštanové áleji, jenž mizí v zalesněném kopci zvaném Sádek. U odbočky do aleje se opět rozhlížíme po krajině. Je odtud vidět na Chlístov a nad ním se tyčící Kobylí hlavu; na jihozápadě poznáváme kostel v Čáslavicích a úplně na obzoru i věžičku kostela v Babicích. Na obzoru se táhne pás hlubokých lesů kolem vrchu Srnčí. Jsou to nejvýše položená místa okresu Třebíč (Srnčí má kolem 682 m.n.m., severněji položená Mařenka potom 711 m.n.m. - nejvyšší vrchol Třebíčska). "Zase další BTS-ka?" zkoumá Kotel mapu, když Davidovým dalekohledem zaregistruje mohutnou příhradovou věž na Srnčím vrchu. Nejspíš.
Zámek Sádek
Vstupní brána do sádeckého zámku (foto z archivu).

Alej ústí do smíšeného lesa pod vrcholem Sádku. Nyní jsou stromy holé, takže se už na vrcholku rýsují hradby a mohutná budova sádeckého zámku. Právě zámek s červenou střechou dotváří typické panorama oblého zalesněného kopce Sádek (564 m.n.m.). Zámek je postaven na místě někdejšího hradu. Nutno však podotknout, že není veřejnosti přístupný a funguje pouze jako základní škola. Bohužel dost chátrá. Obcházíme vrchol se zámkem a dostáváme se až k bráně, kde je další turistická orientace žluté TZ. V 10:40 jsme tedy dosáhli hlavního cíle výpravy.
Chvíli se radíme, jak si zařídíme polední pauzu. Jarmil s Kotlem by nejraději do klasické kojetické hospody U Čermáků (až dole ve vsi), ale David jde s moderní dobou a má v oblibě zbrusu nové vinařské centrum Sádek, které se nachází nedaleko pod zámkem. Vyrostlo před nedávnem díky tomu, že na úpatí Sádku byly obnoveny vinice. Víno se tu prý pěstovalo už od středověku. Vinařské a kulturní centrum Sádek je opravdu krásné, a nejen milovníkům vína, ale i pocestným a cyklistům nabízí solidní zázemí a služby. Funguje tu pěkná restaurace a hotýlek. V sezóně se stalo velmi oblíbeným cílem Třebíčáků. Davidovi budiž vyhověno, takže sestupujeme od zámku přes přírodní amfiteátr, kde se pořádají rozličné kulturní akce, k objektu restaurace. Je postavena na okraji lesa, hned nad vinicemi s krásným výhledem do krajiny. David pohotově zjišťuje, že otevírají za pár minut (v 11 hodin - a to ještě netušíme, jak bylo prozřetelné jít sem a ne do hospody ve vsi). Zaujímáme místa ve stylovém lokále a kromě číšníka a majitele jsme zde sami. Objednáváme polední baštu (David jak jinak než smažák, ostatní opékanou klobásu), pivko, grog atd. Majitel pan Lampíř se s námi hned dává do řeči ("odkud, kam, kudy...") a nabízí jako pozornost podniku po pohárku právě stáčeného Veltlína. Mezitím volá Kotlovi Pedál, který byl na výpravu taky zván, ale vzhledem k rodinným povinnostem se nemohl zúčastnit ("No jo, zase ti vyšlo počasí na 100%!" hodnotí Pedál). Zdržujeme se asi hodinku, takže se solidně "rozesedáváme". Pak už ale musíme vyrazit na další cestu, protože na Sádku jsme teprve zhruba v půlce, takže do Třebíče máme ještě co dělat!

Pedál z tepla domova počasí moc neodhadl, protože po odchodu z restaurace se obloha zatáhla a začínají dokonce poletovat sněhové vločky. Sestupujeme dolů do Kojetic a u hospody blahořečíme Davidovi, že nás stáhl na polední pauzu na Sádek. Hospoda u Čermáků asi změnila otevíračku, protože o sobotách a nedělích otevírá až ve 13 hodin! A teď ještě není ani jedna. "No ještě že jsme šli na Sadek, tady bysme čučeli dvě hodiny před zamčenejma dveřma, protože nahoru na kopec bysme se určitě nevraceli," hodnotíme Davidovu intuici. U hospody je rozcestník, odkud začíná zelená značka směrem na Moravské Budějovice (16 km) - taky námět na výpravu. Po žluté nám do Třebíče zbývá skoro deset a Kotel navíc upozorňuje, že "teď se to za Mastníkem a přes Pekelňák pěkně potáhne".
Kousek za kojetickou kapličkou značka odbočuje vlevo za humna. Začíná táhlý úsek mezi poli, kde se nejde moc dobře, protože pofukuje a teplota navíc vystoupila nad nulu, takže bláto začíná měknout a sněhový poprašek tát. Poznenáhlu stoupáme ke vzdálené železniční trati a pomalu se nám otevírá výhled na dosud projitou trasu: západní obzor lemuje zalesněný hřeben Zadní a Horní hory, jih uzavírá Sádek se střechou zámku vyčnívající nad stromy. Po pravé straně se tyčí známá zalesněná Mikulovická hora, skrývající náš kdysi oblíbený opuštěný lom. Překonáváme trať Okříšky-Znojmo, ke které se v těchto místech váže zvláštní zajímavost: zde na celé své trase Praha-Vídeň dosahuje nejvyšší nadmořské výšky (529 m.n.m. na nedalekém silničním přejezdu). Za chvíli se přehoupneme přes horizont a otevírají se nám výhledy přes Mastník až na vzdálené krahulovské silo, odkud jsme ráno vyrazili. Pěkná štreka - hodnotíme, když máme celou dnešní cestu jako na dlani. Však taky už máme dost v nohách a je to už taky znát. Mastník zdaleka míjíme za Kání horou a stáčíme se vpravo k lesu. I zde dost řádily větry, protože jsou zde velké polomy, které tady ještě před dvěma lety nebyly. V závětří na okraji lesa usedáme na pařezy a dáváme si přestávku na čaj.
Pomalu podcházíme Pekelný kopec a dostáváme se až na známou širokou svážnici, která celý Pekelňák obkružuje po úpatí. Další pauzičku dáváme na odpočivce u studánky "Pod Pekelným vrchem" (530 m.n.m.). Kdysi poklidné okolí studánky je bohužel také poničneno polomem. Zde to už všichni velice dobře známe, takže Třebíč se pomalu ale jistě blíží. Z lesa vycházíme za Terůvkami a zjišťujeme, že se to tu hemží svátečními výletníky - kdyby tak věděli, kolik toho máme za sebou! U lípy se napojujeme na kracovickou cestu, přejdeme kopeček k zahradám a docházíme k poliklinice, kde také zakončujeme dnešní výpravu.



* * * * * * *
Vinohrady pod Sádkem
Panoráma vrchu Sádek se zámkem a vinařským centrem s vinohrady na úpatí kopce (foto z archivu).



Zajímavosti:

Odkaz na web sádeckého vinohradu: www.vinohrady-sadek.cz.
Profesionálně zhotovené stránky o zámku Sádek: www.zamek-sadek.com (historie, stavení řešení, erby, vyprávění a zajímavosti; též i několik údajů a sádeckých vinohradech).
Že je tato trasa oblíbená dokládá i odkaz na zápis mého bráchy, který zde také podnikl výpravu: cocka.kvalitne.cz. A právě některé z uvedených archivních fotek pochází z jedné naší společné výpravy, kterou jsme podnikli někdy v časném jaře r. 2002.

* * * * * * *


Celkem ujito: 18,5 km.
Nejvyšší bod trasy: Zadní hora (633,5 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Pastvištní mlýn (460 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

sepsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.