Sobota-neděle 4. - 5. února 2006
Trasa sobotní výpravy: vlakem přes Jihlavu a Havl.Brod do Chotěboře,
odtud pěšky: Chotěboř, ČD (0 km) - Hamry, hájenka (1,5 km) - Čertův stolek - pod Sokolohrady, rozc. (2,5 km) - Sokolohrad (3 km) - Doubravka-koryto (5 km) - pod Sokolohrady, rozc. (5,5 km) - Točitý vír (6,5 km) - Horní mlýn (7,5 km) - Dolní mlýn (8 km) - Libice nad Doubravou, hospoda U Bambuchů (11,5 km). MAPA
Účastníci: Pedál, Havran, Kotel, Cágr, Trnkáč, Jabko, Jelen, Fretka, Venca.
Počasí: v sobotu zataženo, sněžení, -5°C; v neděli skorojasno, od -13 do -6°C.

Zimní dvoudenní výpravu jsme mohli podniknout díky předchozím dvěma čundrům do oblasti Železných hor. Nejprve Kotel a spol. do těchto míst zavítali v roce 2004 a při scházení kaňonu Doubravky objevili v nedaleké Libici nad Doubravou vynikající hospodu U Bambuchů. Na základě jejich doporučení zde o rok později Pedál a spol. končili vandr Železnými horami. Při té příležitosti zde Handlíři zahráli, měli úspěch, a proto je hospodský Laďa Bambuch pozval "někdy až bude čas" na další country produkci. A ten čas nastal právě tuto výjimečnou zimu, kdy jsme se rozhodli sejít Doubravku za extrémních podmínek.

Sobota 4. února:

Sestup od Čertova stolku (skalní útvary) do kaňonu Doubravky.

Ačkoli se to nezdá, na Chotěboř je z Třebíče poměrně dobré spojení. Scházíme se na třebíčském nádraží už v šest ráno a v 6:20 odjíždíme motorákem na Jihlavu. Je samozřejmě ještě úplná tma. Bohužel nevydrželo krásné jasné počasí z týdne – zatažená obloha věští, že bude mrazivo a snad i sněžit. V Jihlavě se už rozednívá - první štamprlička. Chvíli zde čekáme na další spoj do Havlíčkova Brodu. Tam opět přesedáme, tentokrát na motorák směr Pardubice. To je zase jediný vagónek a navíc narvaný, protože nějaká parta postarších běžkařů se rozhodla vyjet do přírody. Místní vida tu spoustu lidí proto rozverně pokřikují: "Na Bílku se našlo zlato!" (později noviny vysočina informovaly o běžkařské akci KČT v Sobíňově).
My vystupujeme o půl deváté v Chotěboři, naštěstí sami. Zato na peróně potkáváme další lyžařskou skupinu jakoby vystřiženou z roku 1930 – mají na sobě historické oblečení i lyže a vypadá to velice pěkně. Ale i tihle nadšenci budou za chvíli odjíždět. Hospoda naproti nádraží je zavřená, i když cedule avizuje celodenní a celotýdenní otevíračku. Chtěli jsme si tu dát první pivko nebo čaj, ale zdá se, že uzavírka je trvalejšího rázu. Pedál volá Laďovi Bambuchovi, protože je s ním dokonce domluven na odvozu kytar a velkých báglů. Laďa za chvíli přijíždí, s každým se vítá a odváží naše věci autem. My tedy můžeme jít nalehko. Hned u nádraží je turistický ukazatel modré trasy, který nás směřuje východním směrem za město. Chvíli jdeme po frekventované silnici mezi průmyslovými objekty. U výjezdu z jakési pily zápasí řidič přeložené 815-ky s náledím a svou dlouhou soupravu musí na několikrát vytáčet. Čekáme a jeho úspěšné snažení odměňujeme potleskem. Čekající řidiči ale moc nadšeni nejsou. Naštěstí značka po pár krocích za posledním průmyslovým areálem ze silnice uhýbá vlevo do polí. No "naštěstí"... - tady vůbec nejsme nadšení zase my, protože cesta je ukryta pod dobrými třiceti čísly sněhu, snad i více! Brodíme se tedy sněhem husím pochodem. Chvíli tápeme se směrem, ale nakonec nám dobře radí mapa, takže kopírujeme železniční trať k hájence Hamry, kterou vidíme v dálce na kraji lesa.
Konečně se probojováváme bílou záplavou k lesu! Chvíli odpočíváme a Trnkáč první převlíká durch propocené triko. Valí z něj pára jako z lokomotivy. V lese se už jde o hodně líp. Procházíme kolem hájenky a cesta se svažuje dolů až k rozcestí U Kamenného potoka. Zde děláme několikaminutovou zastávku na pálenku. Opět se orientujeme dle mapy a měníme značku – nyní nás povede zelená do kopečka na Čertův stolek. Překonáváme návrší, nejvyšší bod naší výpravy (535 m.n.m.). V hustém lese se nacházejí rozptýlené shluky skal, což jsou asi ty Čertovy stolky. Stezka dosahuje okraje kaňonu Doubravky. Je zde omezená vyhlídka dolů. Značka se začíná kroutit na dno hluboce zaříznutého údolí. Ano – to je to romantické Doubravské údolí. Není nijak moc dlouhé, v podstatě jen z Bílku po chaty u Točitého víru (cca 4 km), ale je skutečně krásné. V létě ho už známe – teď ho tedy poznáme v nefalšované mrazivé a zasněžené zimě. V pár minutách dosahujeme dna údolí s infotabulí naučné stezky a rozcestníkem Pod Sokolohrady (je přesně 10 hodin). Děláme další zastávku a kromě klopení štamprliček a placatek prozkoumáváme nejbližší okolí divokého toku. Divoká Doubravka je díky dlouhotrvajícím mrazům zamrzlá a kdesi pod bílým příkrovem hučí voda.
Přecházíme mostek (mapa uvádí název Macháčkova lávka) a začínáme šplhat do několika serpentin sotva znatelné stezky. Za chvíli jsme zase nahoře a významová odbočka (500 m.n.m.) nás láká vlevo na Sokolohrad. Už i odtud je krásný výhled do hlubokého kaňonu proti proudu. Sokolohrad není vlastně ani zřícenina, asi zde kdysi stával nějaký dřevěný hrádek, dnes jsou tu jenom skály - nebo tedy alespoň my jsme si zbytků hradu nevšimli. Šplháme po ledových stezičkách na ostrohu asi 100 metrů na jeho samý konec. Z vyhlídky vidíme, že okolo ostrožny Sokolohradu se Doubravka láme téměř o 180 stupňů. Děláme několik fotek a vracíme se zpět na hlavní zelenou stezku.

Polední oheň a špekáčky nad údolím.

V nejužším místě kaňonu zvaném Koryto byly krásné ledopády.

Hned kousek za Sokolohradem už jdeme po rovince a napojujeme se vpravo na lesáckou cestu, která je dokonce prohrnutá. Zde se jde tedy úplně parádně a je to pro nás vlastně jakýsi odpočinek. Všímáme si, že ačkoli je zde vzrostlý jehličnatý les, semtam je u cesty neskutečně mohutný buk, jistě pozůstatek původního zalesnění. Cesta vede po hraně údolí, místy je dokonce mezi stromy vidět až k říčce. Jabčáka chytají roupy, že už prý zde bysme mohli uhnout ze zelené a střihnout to dolů na červenou značku. Nicméně jdeme ještě asi kilometr po zelené značce a jelikož už je 11 hodin, je nejvyšší čas na velkou svačinu a oheň. Ten rozděláváme na příhodném místě na malé pasece na kraji cesty, posléze všichni vytahují špekáčky a jiné uzeniny, takže se na pikniku zdržujeme necelou hodinku.
Po uhašení ohně už sestupujeme na nedaleké dno údolí k Doubravce, čímž jsme si trasu zkrátili asi o kilometr a nemusíme jít až do Bílku. Červená značka však vede po druhém břehu. Sice se zdá, že nebude problém zamrzlou říčku přejít po ledě, ale vzhledem k rychle tekoucí vodě pod ledovým krunýřem je z přecházení nakonec pěkně napínavá zábava. Především u kraje je led tenký a ještě navíc zákeřně maskován napadaným sněhem. Odnáší to nakonec jen Trnkáč, ale pohotově se vyškrábal na břeh, takže si ani nenabral. Ubíráme se po proudu Doubravky a rozplývají se naše obavy, že zde bude těžký terén s hlubokým sněhem. Je vidět, že se sem chodí i v zimě, protože stezka je hezky prošlápnutá. Přesto je potřeba dávat bacha na četných balvanech, které pod sněhem ani nejsou vidět.
Souběžně s červenou značkou vede i naučná stezka údolím Doubravy a vede proti proudu, tj. i proti trase našeho pochodu. Narážíme proto nejprve na zastávku č. 10 Mikšova jáma (údajně se zde v divoké říčce ztratil poklad loupeživého majitele Sokolohradu). Dále se tok kroutí kolem Veselé skály a my musíme čím dál častěji překonávat skaliska zasahující až k zamrzlé bystřině. Nakonec přicházíme k nejkrásnějšímu a nejexponovanějšímu místu celého kaňonu – nazývá se Koryto a je též další zastávkou naučné stezky. Kolmé skály zde padají přímo do toku, takže za normálních okolností je potřeba vyškrábat se po značené stezce vysoko na skály, překonat tak vrchem asi stometrový úsek, a pak zase sestoupit - prakticky až pod Sokolohrad. Přesto je v létě z výšky vidět krásné vodopády a hluboké tůně. Těsně před Korytem visí ze skal krásné ledopády (stovky dlouhých rampouchů), u nichž se fotíme. Je až s podivem, že ačkoli jsou vodopády divoké, přesto v letošní tuhé zimě zamrzly. Pod vedením Vency vyráží první průzkumná jednotka po pofiderním ledě do nitra Koryta, přičemž jim pod nohama hučí divoké peřeje. Úsek v délce asi 50 metrů se kupodivu překonat po ledě dá. Jediný, kdo se trochu zmáchal je Kotel – probořil se do bouřící vody levou nohou na zrádném místě až vysoko nad koleno, takže si nejen trochu nabral, ale nohu má i dost pochroumanou, jak ji nemohl vytáhnout a zaklínila se do ledu. Přesto ale všechno dobře dopadlo – promočené má spíš maskáče než impregnovanou botu. Při té příležitosti si uvědomujeme, že pokud by tam někdo zahučel celý, klidně by ho mohl strhnout proud a zpod ledu by se nedostal!
Po Kotlově rekreační koupeli stojíme opět pod Sokolohrady, kde je další zastávka naučné stezky (č. 8). Tabule nás m.j. upozorňuje na typické žluté zabarvení skal (zvláštní druh lišejníku), které je skutečně na protilehlé stěně Sokolohradu dobře vidět. I nadále stezka vede po levém břehu a spolu s Doubravkou se ostře láme okolo skály Sokolohradu. Nahoře vidíme vyhlídku, kde jsme dopoledne byli. Dalšími zastávkami stezky jsou Čertův stolek (7) a Kamenné moře (6). Kaňon je sevřen ještě asi půlkilometr, ale poté se již zčásti rozestupuje a kousek před sebou vidíme první chatu (či spíše srub) s neskutečným množstvím sněhu na střeše. Další infotabule hlásí, že zde se už nacházíme v Údolní nivě – rovinatém dně údolí, které je však ale zalesněno smrkovým porostem. Na konci tohoto rovného úseku se nacházejí další staré chaty a říčka se zde ostře láme vlevo v místě zvaném Točitý vír. Sem se dá už dokonce sjet autem od silničky z Dolního Sokolovce (samozřejmě mimo zimní období). U rozcestníku Točitého víru jsme těsně před 13 hodinou a pokračujeme dál; po 100 metrech míjíme ústí postranního údolí Kamenného potoka, do jehož údolí jsme ráno o kilometr dále sestoupili.
Ještě necelý kilometr a sevřené údolí Doubravky končí zhruba v místech, kde je pamětní skautská mohyla, která je ale celá zavátá. Hned kousek za ní je na louce bývalý Horní mlýn, prý rodiště spisovatele Ignáta Herrmanna. Vyhořel někdy v roce 1982 a část zachovalých budov nyní používají skauti jako skladiště pro tábor. Přicházíme na silničku a červená značka se stáčí vlevo nahoru směrem na Chotěboř. Nás tedy nyní povede zelená, přičemž jdeme chvíli po silnici. V těchto chvílích už začíná solidně chumelit. Silnice klesá k Dolnímu mlýnu (též se zde říká Mariánské údolí) a hned za mlýnem značka uhýbá ze silnice vlevo, stále podél Doubravky. Zde je to ještě relativně prošlapané, také i díky tomu, že zatím jdeme lesem. Horší je to však až se stezka vyhoupne z lesa na louky, mezi kterými se zde říčka klikatí. Sněhu je tu skutečně skoro po kolena, takže se musíme střídat v náročném prošlapávání. Na začátku první velké louky značka odbočuje přímo do svahu už mimo údolí (šli jsme tudy před 2 lety), my nyní ale pokračujeme dále po loukách. Chceme totiž Doubravku sejít poctivě celou až do Libice. Na konci louky je trampské tábořiště, takže zde asi 20 minut odpočíváme – je už cca 13:30 odpoledne.

Po celodenním náročném putování konečně v Libici U Bambuchů - Laďa Bambuch nás přivítal stylově. "Zelenááá se line záááře...".

HANDLÍŘI v akci...

... a jedinečné sólo v podání Trnkáče a Ladi Bambucha.

Poté přichází zřejmě nejnamáhavější úsek zavátou loukou – prošlapáváme hlubokým sněhem úsek asi necelého půlkilometru, musíme se střídat. Na druhém břehu je již ale několik chat značících blízkost civilizace, a za nimi očekávaná účelová komunikace k nedaleké farmě, která je díkybohu prohrnutá. No paráda! Jsme celkem hotoví a cesta po prohrnuté cestě je jako vyznamenání. Po chvíli už vidíme první domky Libice nad Doubravou a v dálce dokonce i věž kostela svatého Jiljí, což je neklamný orientační bod, poněvadž Libice je správná obec, čili hned naproti kostelu je též hospoda. Stále sněží, ale to už je nám šumafuk, protože jsme u cíle. V Libici je tolik sněhu, že už ani není kam odhrnovat, a ulice lemují vysoké kupy. Na jedné budově si všímáme výrazného plakátku: "Hostinec U Bambuchů zve na COUNTRY večírek, sobota 4.2. – k poslechu hraje hudba z TŘEBÍČE" – no je vidět, že Laďa neformální akci udělal patřičnou propagaci, takže se Handlíři budou muset opravdu snažit :-). Po pár krocích procházíme krásně upraveným náměstíčkem (v zimě ho vidíme poprvé) a přesně v 15 hodin otevíráme dveře vytoužené hospody U Bambuchů.

Hned se nás ujímá mladá paní hostinská. V zadním salonku, kde už máme bágly, odkládáme mokré maskáče, čepice, rukavice a šály a dáváme je na sušení. Vpředu v lokále plápolá krásný krb, před nějž si zase dáváme ponožky a boty. Jediný Jabčák si vzal prozřetelně pantofle, těm ostatním je rozdává ze svých zásob paní hospodská. No prostě – jako útulná a vyhřátá základna někde na dalekém severu na Aljašce nebo na Sibiři - cítíme se zde jako doma! Laďa vzápětí roznáší orosené Rychtáře a grog, a chvíli na to nefalšovanou českou hospodskou bramboračku. A do třetice přistává na našem stole litrová flaška zelené: "To máte jako pozornost podniku, když jste mi ji tu naposled tolik vypařili!" odůvodňuje to se smíchem Laďa. Rozlévání se ujímá kdo jiný než Jelen a za chvíli už se nese hospodou mocný nápěv: "Zelenáá se linéééé záááářéééé....!" No prostě, pobyt v hospodě začal opravdu hopem až Venca po chvíli mírní: "Abysme se nepicli už v šest hodin! Vždyť jsou teprv tři. Kdo by tady potom hrál?? Všude po vsi sou plakáty – to bysme si urvali pěknou vostudu!" Nicméně jak známo, čas v hospodě utíká rychle, a zvlášť když se jedná o výbornou hospodu - jakou hostinec U Bambuchů bezesporu je – tak doslova letí. Následuje další chod – pravý hospodský hovězí gulášek s cibulkou a pěti knedlikama. Před šestou Laďa ještě na chvíli pouští hokej (má tu dokonce plátno a pod stropem dataprojektor), ale po šesté už naši muzikanti ladí inštrumenty. Je jen velká škoda, že vyhlášený banjista Eda omarodil a nemohl jet – takže se bude hrát jen na kytary.
Kolem osmé se už hraje ostošest a Laďa nám představuje svého kamaráda Frantu, který hraje taky na kytaru takže okamžitě zapadá do kapely. Přesouváme se ke stolu mezi výčepem a klavírem, protože Laďa je bezkonkurenční klavírista a bude samozřejmě hrát taky. Celý večer to tím pádem v hospodě žije a bouří a je vidět, že místní jsou na podobné akce zvyklí, protože se rádi přidávají. Dnes jsou tu sice jen postarší, ale rozjeli to s Handlíři parádně! Produkce vrcholí jedinečnými sóly moravských lidovek v podání Trnkáče a Ladi. Postupně ale odcházíme do salonku na kutě až odhadem mezi jednou a druhou hodinou vystoupení Handlířů končí a hospoda se po vydařené akci zavírá.


Neděle 5. února:

Budíme se postupně kolem deváté hodiny. To už také přichází paní hostinská a zatápí v krbu, prý ráno bylo zase -13°C. Pohledem z okna zjišťujeme, že oproti včerejšku je dneska úplně vymetená obloha – takhle mělo být včera... Takže proto zas ten silný mráz. V klidu se balíme a před desátou přicházejí do lokálu první hosté – starší pánové, zřejmě cestou z kostela. V kostele je prý i Laďa, protože tam hraje a zpívá. Hostinská nám mezitím roznáší vyprošťováky – pivo, čaj, kafe a vývar. Následuje ještě sekaná a dokonce domácí buchty! Potom přichází Laďa a tlumočí nám ve zkratce proslov pana faráře, který důrazně upozorňoval, že "...někteří vykonávají cestu do hospody o hodně častěji než do protějšího kostela, což rozhodně není dobře," a vyndává z kapes vajíčka uvařená natvrdo, což prý je nejlepší prostředek pro ohřátí rukou. Sesedáme se u stolu štamgastů a provádíme závěrečné vyúčtování. Bezkonkurenčně největší útratu má pochopitelně Trnkáč se svými vinnými střiky (cca 400 korun) a to ještě tradičně zapomněl na Marlbora, které nakonec platí grand Jabčák. Jinak na tu spoustu výborného jídla a pití je útrata lidová – vesměs od 200 do 300 korun, podle toho kolik kdo vypil. Potom nezbývá než se s našimi hostiteli rozloučit a moc poděkovat za srdečné přijetí a pěkný víkend, a Laďu pochopitelně zveme na naši jarní akci do Bransouz. Úderem 11 hodiny vyrážíme do krásného mrazivého dne.

Dnes už nepůjdeme žádnými extrémními stezkami. Pro cestu do Chotěboře jsme zvolili málo frekventovanou silničku. Vyrážíme tedy z Libice tou samou cestou, jakou jsme sem včera přišli. Procházíme kolem zemědělského areálu a asi po 2,5 kilometru přicházíme do vesničky Dolní Sokolovec. Jak už název napovídá, je pojmenovaná podle Sokolohradu, který se ukrývá kdesi v lesích po levé ruce. Točíme se totiž stále okolo údolí Doubravky. Za lesem míjíme malou osadu Horní Sokolovec (nedaleko je Točitý vír) a silnička klesá do údolí, které již velmi dobře známe. Krátíme si serpentiny a náhodní starší turisté, vida naši maskovanou vizáž - a především fousatého Jelena, kterému ještě navíc podjely perka a padá do zavěje – nás hodnotí slovy: "Kluci, vy jste snad nějaká Al-Kajda!" Míjíme Dolní mlýn a dnes se pro změnu držíme červené značky, která nás vyvádí pryč ze sevřeného Mariánského údolí. Následují opět ostré serpentiny – někdo jde po silnici, někdo šplhá zkratkami po značce. Nakonec se všichni setkáváme nahoře na konci lesa, kde likvidujeme poslední zásoby pití. Chotěboř už je na dohled, na nádraží nám zbývá asi kilometr. Jsme rádi, že jsme zvolili tuto trasu (ještě se dá jít po silnici z jiné strany), protože aspoň nemusíme jít přes město.
Na nádraží docházíme v pohodě o půl jedné, přičemž vlak na Havlbrod nám jede 13:08. Aspoň je tedy čas na kafe z automatu. Pohled na naši partu je nádherně uklidňující, protože po náročném víkendu (přesněji sobotě, večeru a noci) všichni začínáme v čekárně poklimbávat. Vlak je poloprázdný, v Brodě chvíli čekáme a pak jedeme poschoďákem do Jihlavy. Tam už čeká rychlík, který nám kupodivu neujel, a pak už valíme směr Třebíč. Doma jsme ještě za světla a někteří žíznivci jsou ještě tradičně na pivko k Podlipnům.

Pokus o umělecké noční foto nejlepší hospody v kraji (clona 4.5, čas závěrky 4 sec, ISO=100, za stativ posloužila halda sněhu, foťák podložen čepicí /asi/).

Zajímavosti:

Doubravské údolí je jedna z nejhezčích lokalit Vysočiny a pro nás Třebíčáky je jakousi nepsanou vstupní bránou do Železných hor. I když se říčka oficiálně nazývá Doubrava, místní i turisté ji pojmenovali zdrobněle – Doubravka. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1986, rozkládá se na ploše 192 ha a pokrývá úzké, lesnaté, cca 5 km dlouhé údolí kaňonovitého rázu, vytvořené říčkou Doubravkou ve tvrdých rulách. Začíná 1 km pod železniční stanicí v Bílku (hned další zastávka za Chotěboří – je zde krásný kamenný mostek) a končí u bývalého Horního mlýna. Dál pokračuje široké údolí s říčními nivami až do samotné Libice. Zajímavosti: tůňka u Veselé skály, Mikšova jáma, kaňon Koryto – nejdivočejší část údolí, mohutné peřeje Velký vodopád. Sokolohrady – nepatrné zbytky středověkého hrádku s výhledem do údolí (zvaný též Sokolov). Hrad se připomíná v 1. polovině 15. století, v roce 1407 byl jako opěrný bod lapků obléhán královským vojskem. Na druhém břehu (přechod po Macháčkově lávce), je nad údolím vyhlídka ze skály Čertův stolek, pod ním dvě nepravé jeskyně – Čertova a Poustevna. Nad zákoutím při Točitém víru chata Doubravka (asi ale nefunguje jako veřejná hospoda, když jsme šli okolo před 2 lety byla tam nějaká uzavřená skupina - pozn.)
Libice nad Doubravou – ves založena v raném středověku na zemanské cestě zvané Libická. Později městys. Zmínka o Libickém újezdu z poloviny 12. století. V 19.-20. století zde byla brusírna skla. Na náměstí kostel Sv. Jiljí, původně románský, přestavěn barokně. Barokní zámeček přestavěn novogoticky v 19. století, zámecký park – bohužel chátrá. Náměstí je krásně upravené, přímo u hospody je odpočivka, infotabule a křižovatka cyklotras.

Odkazy do webu:
Chráněná krajinná oblast Železné hory - http://zelhory.schkocr.cz. Zde jsou i odkazy na naučné stezky. U Doubravky jsou popsány jednotlivé zastávky.
Libice nad Doubravou - http://libicend.webpark.cz - neoficiální, ale perfektní stránky, kde je spousta fotografií a informací nejen o Libici, ale i o Doubravce a okolí. http://www.libicend.cz - oficiální stránky obce s mnoha informacemi, je zde i podstránka Hostince U Bambuchů s otevírací dobou a tel. kontaktem.
Mikroregion Podoubraví - http://www.podoubravi.cz (sdružení obcí).
Náš vandr na Železné hory v červenci 2004 - zde.

(sepsal a fotil Kotel)