Neděle 6. března 2005
Trasa: autem za Číměř (0 km) - Beranovský kopec 462 m.n.m. - Jirkasův splav (býv.mlýn) (1,5 km) - po dně přehrady - kaňon Číměřského potoka (3,5 km) - a po červené zpět (6 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil, David.
Počasí: polojasno až oblačno, poté na pláních silný vítr a sněžení, -5°C.

Jedno z nejvýznamnějších technických děl třebíčského okresu - Dalešická přehrada - zatopila svými vodami v roce 1979 nejkrásnější údolí v republice - údolí řeky Jihlavky od Vladislavi až po Mohelnskou hadcovou step. Délka vzdutí v kaňonovitém a poměrně nepřístupném údolí činí cca 22 km a od hlavní sypané hráze u Kramolína zasahuje až k Čermákovu mlýnu a samotě Práchovna pod Číměří, resp. pod vladislavskou klihárnou. Mezi těmito objekty se nachází splav pod nímž za normálního stavu hladiny již voda stojí. V posledních letech, zhruba od roku 2002 (zejména na podzim a v zimě), dochází k tak rapidnímu poklesu hladiny (až o 10m), že voda ustupuje asi o 3,5 kilometru k dávno zatopenému Třebenickému mlýnu. Již několikrát jsem tato dávno zmizelá místa procházel, a dokonce mám už rozsáhlou kolekci fotek z různých ročních období.
Letošní abnormálně dlouhá a mrazivá zima s sebou přinesla výjimečné podmínky pro sněhové pochody a jelikož tento víkend bylo poměrně hezky, rozhodli jsme se prozkoumat právě zmíněné lokality těchto dávno zatopených, divokých a opuštěných míst.

Dopředu jsme se dohodli, že výprava nebude nikterak dlouhá, spíš že se bude jednat o odpolední vycházku. Především vzhledem k počasí a k tomu, že Jarmil měl noční, takže jsme vyrazili až v poledne. Autem jsme přejeli z Třebíče na Slavičky a na kopci za vsí odbočili z hlavní silnice zadem na Číměř. Asi půlkilometr před Číměří je odbočka vpravo (z našeho směru jízdy), vedoucí k bývalému Jirkasovu mlýnu. Je to rovná a poměrně široká polňačka, kterou sem-tam lemují dokonce ještě klasické silniční patníky. Nejpravděpodobněji pochází z předválečného scelení, proto je tak široká a přímá. Je to nejlepší východisko k této části přehrady, takže v sezóně je používána především rybáři.
Dnes však musíme nechat auto hned u silnice, protože dál je polňačka beznadějně zavátá. Brodíme se sněhem asi půl kilometru k nedalekému holému nevýraznému Beranovskému kopci (trigo, 462 m.n.m.). Cestou se k nám zleva od Číměře - jejíž první domky vidíme přes postranní údolí na horizontu - připojuje červená značka. Hned u Beranovského kopce je litinový kříž, kde se jinak obvykle parkuje. V tuto chvíli nám fučí do zad, horší to bude až se budeme vracet. Zima je navíc opravdu pořádná, sněhu plno - prostě se letos povedla. Od křížku se cesta pozvolna svažuje a před námi se otevírá lesnaté údolí, skrývající přehradu.

Koryto s řekou Jihlavkou opět vystoupilo z vod Dalešické přehrady - vyhlídka nad "Jirkasem" směrem k Práchovně.

U splavu bývalého Jirkasova mlýna, který jinak bývá zatopen.

Nalevo od cesty je první pěkná vyhlídka do údolí řeky směrem k Číměři a Čermákovu mlýnu. Překonáváme tedy příkopu s hlubokými závějemi a třiceticentimetrovým prašanem se probíjíme ke kraji údolí. Dokonce je zde nový posed, takže David jej ihned využívá coby rozhlednu. Plni očekávání shlížíme přes řídké stromoví do hlubokého zaříznutého údolí - a skutečně: vody je tak málo, že na místě klidné přehrady proudí v korytu opět řeka! Takže děláme první fotky a i na světlo máme štěstí, protože mezi řídkými mraky prosvituje slunce. Pak již scházíme po zasněžené louce dolů k bývalému Jirkasovu mlýnu, přičemž tipujeme, že v hlubokém prašanu by se suprovně lyžovalo. Na okraji lesa se napojujeme opět na naší známou cestu, která se zde ostře zatáčí, a po pár krocích už vybíháme na obnažené dno Dalešické přehrady k zurčícímu Jirkasovu splavu. Ten bývá jinak zaplaven, a dokonce na protilehlé skále vidíme čáru z usazenin, která značí obvyklou hladinu vody. Tipujeme, že obvykle tu bývá tak 2 až 3 metry vody. Z Jirkasova mlýna toho moc nezbylo: byl zbourán, základy a náhon už také nejsou patrné, protože se skrývají pod nánosy bahna. To je však nyní umrzlé a přikryté vrstvou sněhu. Těsně nad zátopovou čárou však zůstala stará stodola. Hned za ní se nacházejí tři staré chaty, které taktéž jen tak-tak unikly zbourání, a aspoň trochu důstojně připomínají dávno zašlou chatařskou slávu bývalé Jihlavky. Procházíme se po široké říční nivě a uvědomujeme si, že při normálním stavu vody šplouchá hladina Dalešické přehrady těsně u starých kamenných tarásků chatařům pod okny. Za poslední chajdou s indiánem ve štítě jsou však už jen mementa: torza základů chat, které musely být zbourány před napuštěním.
Po pár desítkách metrů docházíme k bočnímu údolíčku, kde se vlévá do řeky bezejmenný potok. I zde je vysoko na skále stará podezdívka a o kousek dál v lese dokonce zcela znatelný sklep. Zde si dáváme první přestávku na čaj. Potom se prodíráme lesem po téměř neznatelné cestě vzhůru, kde máme narazit na širokou svážnici po níž vede červená značka. Na lesní cestě se vydáváme doleva. I tato cesta byla zřízena při budování přehrady, kdy se tudy tahaly vykácené stromy a jiný vytěžený materiál. Prakticky celé zatopené údolí od Číměře až po Mohelno je obepnuto těmito svážnicemi. Zde se jízdní profil už díky vegetaci rapidně snížil (sotva na traktor), ale na mnoha jiných místech by se v pohodě vyhnuly dvě tatrovky. Na krajnici jsou ještě mnohde zachovány staré černobílé plechové patníky s odrazkami. Dál se cesta zatáčí doprava. Po obou stranách jsou stromy, avšak směrem k přehradě je hustý borový lesík: "Tady za tím houštím je taky pěkná vyhlídka na skále, ale teď bysme tam sklouzli dolů jednadvě," upřesňuje Kotel. Za další, tentokrát levotočivou zákrutou, se cesta dostává na okraj pole. Červená značka uhýbá v pravém úhlu podél lesa, zatímco cesta se svažuje do dalšího lesního porostu. Jdeme tedy stále po ní. Zde jsou jasně vidět známky po těžbě dřeva; vzhledem k tomu, že hluboké stopy po traktoru nestačil sníh ještě zafoukat usuzujeme, že tady mohli kácet klidně dnes ráno. Jdeme se podívat na hranu údolí na řeku, protože je zde výhled odkrytý. I v těchto místech je řeka ještě ve starém korytu, ale je vidět, že led už dosahuje bývalých luk. "Támhle po proudu už je určitě vidět Halířka," upozorňuje Jarmil na známou trampskou skálu, na které se nachází památný kříž a pomníčky zesnulých trampů. O strmou skálu Halířky se řeka prudce láme vpravo.
Cesta se opět začíná svažovat a pak už ve dvou třech serpentinách klesá hlubokým lesem dolů. Sněhu je zde po kolena, ale před nedávnem zde jel někdo na běžkách. Při pohledu na špičky stromů vidíme mohutné chuchvalce krásného jmelí. Odbočujeme k další osamocené chatě nacházející se už přímo naproti Halířce. I tato chajda je posazena výše do lesa, takže unikla zatopení - jako jediná z této lokality. U chaty si dáváme další "čajovou" a "kalorickou" pauzu. Kotel opatrně sestupuje ke břehu přehrady. Je vidět, že zde už voda stojí a vystupuje z koryta. Je sice zamrzlá mohutnou vrstvou ledu, ale ten zlověstně praská, asi jak voda pod ním proudí a kolísá. Za chvíli scházejí na dno i ostatní a rozhodujeme se, že ještě překonáme další rozšířený úsek. "Pamatuju, že jednou řeka tekla ještě o kousek dál," glosuje zdejší situaci Kotel. I tento stav je ale celkem rekord, neboť od normálního začátku vzdutí jsme už dobré tři kilometry. Linie usazenin na Halířce dávají tušit, že voda je tak 6-8 metrů pod normálem. Přecházíme po další bývalé louce, opět lemované torzy starých základů chat. Louka je ukončena prudkým levotočivým zákrutem řeky a zprava ústícím skalnatým kaňonem Číměřského potoka. Zde náš průzkum dna musíme ukončit, protože dále už je hladina vzdutá a pokračuje skutečná přehrada. Stojí ještě za zmínku, že kousíček po proudu se nacházel další mlýn - Třebenický, též zvaný Pirochtův.

Na dně přehrady pod známou trampskou skálou Halířkou (v pozadí).

Divočina v kaňonu Číměřského potoka (trénink na Slovenský ráj?).

Nechceme se vracet tou samou cestou (alespoň v úseku dna), takže pokračujeme kaňonem. Ten se vzápětí rozdvojuje - my budeme pokračovat vpravo sevřeným údolíčkem Číměřského potoka. Stezka zde žádná nevede, pouze stopy zvířat napovídají, že snad se dostaneme někam dál. Podle mapy bysme totiž po necelém půlkilometru měli narazit na červenou značku. Postup je velmi obtížný, protože na dně kaňonu je spousta popadaných kmenů. Je to zde naprostá divočina, doslova prales, protože klády se z těchto míst nedají nijak odklidit. "Tak to máme průpravu na Slovenský ráj," podotýká Kotel "a navíc ani žádné žebřiny tu nejsou." Přesto se nám daří překonat nejkritičtější úsek (viz foto) a dále se zvířecí cestička šplhá trochu do svahu. K našemu údivu dole u potoka vidíme jakousi zapomenutou trampskou osadu - ohniště, špalky, stožár. V patě protilehlé skály je dokonce známka po starodávné vozové cestě - pečlivě urovnané kameny hodně staré opěrné zdi.
"Sakra, už by ta značka měla tady někde bejt," kouká Kotel do mapy. Vzápětí však Jarmil hlásí, že stojíme pět metrů od značené pěšiny. Takže máme vyhráno a šplháme nahoru na hranu údolí. Zde se vydýcháváme a kolem starého včelína se dostáváme na okraj lesa. Máme možnost jít zkratkou přes pole, ale za hlubokého sněhu a silného větru by se to asi moc nevyplatilo, takže kolem lesa se dostáváme na naší známou svážnici a "v protisměru" jdeme po značce. V lese se jde o moc příjemněji, opět se totiž mezi řídkými oblaky dere ven sluníčko, a z minulé cesty už máme ve sněhu vyšlapanou pěšinku. O kousek dál dokonce potkáváme pána s paní, dcerou a psem na vycházce, takže v tomhle sibiřském počasí jsme tedy nevyrazili jenom my. Poslední krátkou zastávku dáváme u turistické orientace červené značky "Nad Jirkasovým mlýnem" a pak pokračujeme k autu po naší známé široké cestě. Pod Beranovským kopcem opět vystupujeme ze závětří lesa mezi širé pláně a poslední kilometr máme co dělat se silným protivětrem umocněným hustým sněžením - podtitulek o Sibiři je naprosto na místě. Přesto nakonec docházíme k k autu, žhavíme motor a polozavátou silnicí si prorážíme cestu na hlavní ke Slavičkám.
Do Třebíče dojíždíme kolem čtvrté odpolední. Ač tato výprava nebyla vzdálenostně dlouhá, nějakých šest kilometrů vydalo v hlubokém sněhu, těžkém terénu a mrazivém počasí za dobrých deset, dvanáct.

Zajímavosti:

Technickými údaji Dalešické přehrady jsem se zabýval už v cestopise podzimní výpravy (Rozhledna Babylon - aneb okolo Mohelnské přehrady), tak snad jen ve stručnosti, protože jsou dohledatelné v kdejakém průvodci:
vodní dílo Dalešice se skládá ze dvou nádrží: spodní vyrovnávací Mohelnská přehrada má betonovou hráz o výšce 50 metrů; hlavní hráz mezi Slavěticemi a Kramolínem je sypaná, drží m.j. republikový primát (výška hráze 104 metrů) a tvoří Dalešickou přehradu, jejíž vzdutí zasahuje až ke 22 kilometrů vzdálené Číměři (samozřejmě po ose toku, ne vzdušnou čarou). Energetická soustava je přečerpávací, takže na spodní nádrži je velké kolísání hladiny; ostatně výkyvy lze během dne pozorovat i na hlavní nádrži. Spodní nádrž slouží jako zdroj vody pro jadernou elektrárnu Dukovany. Toto úctyhodné dílo bylo postaveno v letech 1971-78, avšak daň za něj byla obrovská: vodami přehrady bylo zaplaveno nejkrásnější říční údolí v republice. V době výstavby a v reálném prostředí staveniště a okolí se dokonce natočil i jeden celovečerní film (tuším, že tam hrál Krampol, Jandák a další).

A teď něco, co jen tak známé není: dnes již historickému trampskému a chatovému osídlení zaniklého romantického údolí Jihlavky se věnuje Třebíčan pan Jindřich Smejkal, dnes již důchodce žijící v Koněšíně. V roce 2000 vydal knihu "Zaplavené vzpomínky" a o dva roky později dokonce její druhý díl. Publikace jsou doplněny mnoha historickými fotografiemi a plánky. Nejedná se o pouhý místopisný popis lokality, kniha je vhodně doplněna mnoha vzpomínkami a historkami osadníků, z nichž již mnoho není mezi námi. Snad by se ještě nějaké kusy daly sehnat v třebíčských knihkupectvích, třeba u Demla nebo u Trojana.
Další dílo nevyčíslitelné hodnoty vytvořil a shromáždil třebíčský fotograf a filmový amatér pan Syrový, který od šedesátých let systematicky nafotil celé údolí od Číměře až po Mohelno. Zvláštní memento jeho díla tvoří obsáhlá kolekce fotografií ze sedmdesátých let, na kterých je zachycen postupný zánik tohoto krajinného skvostu - od vykácení až po zátopu.

sepsal a fotil Kotel