Úvod – proč zrovna tam?
Výprava na Zakarpatskou Ukrajinu nás napadla už dávno, pradávno – ještě v dřevních dobách dějin naší partičky. Lze říct, že už za komančů; někdy v roce 1988 či 1989. Tehdy jsme si totiž před našimi osmnáctinami dělali řidičáky na auto – Regan už měl jak na fechtla, tak i na motorku – a přemýšleli jsme, kam budeme směřovat naše motorizované jízdy. Inspirací nám tehdy byl Reganův předválečný školní zeměpisný atlas, kde nás upoutávala Československá republika v poněkud protáhlém tvaru, který jsme neznali. Při zvídavém pátrání jsme se dozvěděli, že nejvýchodnější část předválečné republiky se nazývala Podkarpatskou Rusí a obývalo ji obyvatelstvo, které nebylo ani Čechy, ani Slováky, ani Rusy, nýbrž Rusíny. Jak jsme se dozvěděli z různých pramenů, tato země se připojila k republice až rok po první světové válce a odtržena byla říší zla, tj. Sovětským svazem těsně po druhé světové válce v roce 1945. Tehdejší totalitní oficiální prameny (pokud nějaké byly) vykreslovaly Podkarpatskou Rus jako špinavou a zaostalou kolonii, kterou prvorepubliková buržoazie bez skrupulí ještě více drancovala a tehdejší státní správa tamní obyvatelstvo div ne terorizovala. Jediným dostupným literárním dílem byly snad jen knihy od prvorepublikového komunisty Olbrachta. Jak to u komunistů chodilo a chodí, jako největší hrdina byl vykreslen zloděj a vrah. Snad jediným neoficiálním a nezaujatým pramenem bylo vyprávění mého dědečka, který za první republiky s jedním svým kamarádem Podkarpatskou Rus navštívil: prý zrovna jedno léto neměli práci, tak sedli na vlak a jeli směrem na východ. Dojeli až na Podkarpatsko, kde putovali celé léto, živili se pomocí v hospodářstvích u gazdů, anebo přespávali jen tak pod stanem v přírodě. Největším zážitkem pro dědu byla nejen fantastická příroda, ale i například setkání s malým medvědem, který se jim dobýval do stanu pro nějaké ty dobroty. Na tento dobrodružný výlet někdy ve 20. letech děda moc rád vzpomínal.
Přesto se z těchto střípků dal poskládat obraz o této tajuplné zemi. Lákala nás tam v první řadě především nádherná příroda a neméně též touha po poznání tehdejšího Sovětského Svazu, respektive toho, jak se změnila (nebo nezměnila) Podkarpatská Rus za uplynulých čtyřicet let, kdy existovala již jako Zakarpatská Ukrajina. Regan vždycky zabodl prst do atlasu a řekl: "Tam pojedem!"

Naše dávné plány :-)
Nedílnou součástí tohoto plánu, byl i sen ohledně pořízení odpovídajícího vozidla: jelikož tehdejší socialistický vozový park nedovoloval pražádný výběr, volba padla na vskutku originální řešení. Snili jsme o tom, že se složíme na ojetou dodávku "dvanástsetrojku" (Š-1203), mimochodem snad nejnebezpečnější vozidlo na světě, přestříkáme ji na černo a vyzdobíme ji nápisy "JPS" – tj. v barvách tehdy populárních amerických cigaret "John Player Special". Dokonce jsme si z krabice od modelu sanitky tohoto auta obkreslili nárysy karosérie a celé výtvarné ztvárnění do nich zakomponovali. Jenže…
Zůstalo pouze u plánů a snů, neboť zajedno dostat se tehdy individuálně do Sovětského Svazu bylo takřka nemožné, skoro těžší než vycestovat na Západ. Dále samozřejmě nebylo možné zrealizovat koupi dodávky, peněz nebylo nazbyt. Navíc přišla revoluce, zásadní změna poměrů a my měli docela jiné starosti. Končili jsme školy, nastupovali to prvních zaměstnání, rukovali na 18 měsíců na vojnu… Ještě však ale v létě roku 1990, v době relativního klídku, se plán cesty připravoval a tehdy jsme byli skutečně těsně před odjezdem! Tehdy měl náš kamarád Kida svoje první auto Fiat 131 Mirafiori (tedy spíš vrak, ale techničák to mělo a jezdilo to). Vše bylo dohodnuté, odjezd se měl uskutečnit pozítří. Kida však Mirafiori při památné bouračce v Poušově totálně rozflákal a nejelo se nikam. "No ještěže to auto zrušil, teď už jsme mohli bejt patnáct let po smrti, kdybysme tam tehdá jeli. Prozřetelnost stála zase při nás," vzpomíná vždycky Regan se smíchem na tuto "životní" situaci. Mimochodem, Kida už dlouhá léta žije v Americe. Mezitím se rozpadl Sovětský Svaz, vznikla samostatná Ukrajina… a nakonec se rozpadlo i naše rodné Československo. Do záhadné země to najednou bylo přes dvoje hranice, navíc jsme se soustředili spíše na Západ a na nějakou Podkarpatskou Rus takřka zapomněli. Přitom vycestovat v devadesátých letech na Ukrajinu bylo poměrně jednoduché, neboť platil dokonce bezvízový styk.

Prvotní pátrání po zkušenostech na webu
Koncem devadesátých let s rozmachem internetu bylo najednou k dispozici poznenáhlu přibývajících cestopisů prvních odvážlivců, kteří tuto zemi navštívili s batohem na zádech. Především pod jejich dojmem asi tak od roku 1998 jsem pravidelně začal tvrdit: "Tak příští rok tam už ale určitě jedu..." Nikdy se to nevyplnilo, původní nadšení kamarádů zcela vyprchalo, nebo do toho přišly jiné akce. Ve stole se mi kupily vytištěné internetové cestopisy a postřehy, takže jsem získal celkem solidní přehled o této zemi. Dlužno podotknout, že většina cestopisů je zpracována opravdu dobře. Často nechybí například přehled o cenách či způsobu cestování atd. atd. Na těchto příkladech je možno třeba vystudovat, jak se měnil kurs měn (tj. jak uměle vytvořený a na dolar navázaný kurs hrivny vůči koruně každoročně klesal). Na druhou stranu v některých "literárních dílkách" si vytvoříme celkem přesný obraz o čecháčkovské nadřazenosti pisatele. Další skupinou internetových stránek o Podkarpatsku jsou fotogalerie.

Typy zájezdů a cestovky
Poté přišla další důležitá fáze rozhodování: jet samostatně či s některou specializovanou cestovkou? První varianta celkem záhy padla, neboť nikdo z naší bandy nejevil pražádný zájem, tudíž volba padla na cestovku, protože jet do této země napoprvé individuálně byla pro mě blbost. Nastalo další hledání v internetu. Cestovek zabývajících se zájezdy na Podkarpatsko je několik a zájezdy se dají rozdělit zhruba do dvou (či možná i tří) kategorií:
1.) Klasické treky s batohem na zádech. Spočívá to v tom, že cestovka udělá zájezd autobusem. Po klasické "povinné" prohlídce Užhorodu a Mukačeva se přejede do hor, kde se účastníci vydají na dvou- či třídenní trek přes poloniny. Přespí se na polonině pod stany. Autobus mezitím přejede do cíle treku a potom členy výpravy převeze k treku přes jinou lokalitu. Mezitím se třeba spí v kempech či ve škole. Ceny za tyto zájezdy se pohybují cca od 4 tisíc korun.
2.) Pohodový zájezd: opět doprava busem, prohlídka Užhorodu a Mukačeva. Potom se přejede do místa pobytu v horách (zpravidla hotýlek, či horská chata, které slouží jako základna), odkud se pořádají celodenní túry či výlety k jejichž východišti účastníky opět vozí přítomný bus CK. Součástí je zpravidla polopenze. Ceny se pohybují od 5,5-6 do 9 tisíc korun.
3.) Zájezd malé skupinky (či výprava, expedice... nebo jak to nazvat) se soukromým průvodcem. Jedná se jakoby o kombinaci předchozích dvou typů zájezdů. S touto možností jsem se setkal, když jsem oslovil pana Michala Klesla, mj. spoluautora vynikajícího průvodce z nakladatelství Sky. Brácha náhodou našel u nich na fakultě v Ostravě inzerát velice levného zájezdu i s telefonním číslem. Pan Kleslo mi vylíčil, že se jedná o výpravu malé skupiny, kdy se jede vlakem na východní Slovensko a odtud busem do cílového městečka na Podkarpatsku. Tam je zajištěno nenáročné ubytování a místní dopravce, který skupinu vyváží na túry. Program se dá uzpůsobovat dle naturelu účastníků. Jídlo prý není předem zajištěno, ale většinou to chodí tak, že skupina si až na místě dohodne a zaplatí v nějaké hospůdce snídaně a večeře. Cena začínala cca na 3,8 tisících. Je však třeba zájezd objednat hodně dlouho dopředu, poněvadž skupina čítá zhruba 15 osob a o tyto výpravy je velký zájem. Poslední dvě sezóny už agentura pana Klesla pořádá výpravy vlastními minibusy. Viz adresa www.pamir7000.cz.
Dále se organizované zájezdy dají členit podle ročních období. Největší nápor je samozřejmě v letních měsících. Jak mi však sdělil pan Kleslo, nejkrásněji je na Podkarpatsku na jaře (zhruba duben, květen) a na podzim (září, začátek října), kdy zpravidla pořádá výpravy on. Zajímavou možností je zimní zájezd; buď na Silvestra, anebo klasický lyžařský (nejčastěji konec února). I na Podkarpatsku se nacházejí zimní střediska: v Podobovci jsme například viděli více jak dvoukilometrovou sjezdovku s klasickou dvoukotvou. Další známá střediska se nachází například za Skotarským sedlem (Beskid) či Jablonickým průsmykem. Běžky se sem asi moc nedoporučují, leda tak jezdit po zasněžených cestách v údolích, protože škrábat se s běžkami na poloniny je asi dost o hubu. Naopak prý pro vyznavače sněžnic či skialpinismu jsou prý Karpaty velice dobré.
Dalším mým postřehem při studiu nabídek zájezdů bylo zhruba toto: zájezd na Podkarpatsko nabízí ve svých katalozích cca deset CK či agentur. Když jsem však podrobně prostudoval termíny a programy zájezdů, zjistil jsem, že se jedná o víceméně tři akce, nikoliv deset. Prostě zájezd pořádá jedna specializovaná cestovka a dvě další smluvní si ji zařadí do nabídky také. Asi největším specialistou na Podkarpatsko je brněnský Kudrna.
Výborným bedekrem je knížka "Zakarpatská Ukrajina - Poloniny, Lesní Karpaty", jejímž spoluautorem je vedle Otakara Brandose právě Michal Kleslo. z ní jsme čerpali skutečně fundované informace a navíc je napsána velice čtivou formou.


Koho jsme si nakonec vybrali a proč
Jelikož jsem nechtěl hned napoprvé šplhat s báglem a stanem po horách (nakonec ani jsem v tu dobu neměl potřebné vybavení), moje volba padla na pohodovou variantu. Po porovnání nabídky zájezdů z katalogů jsem nabyl dojmu, že organizátoři chtějí ukázat z Podkarpatska pokud možno co nejvíce za cenu neustálého přejíždění a kvaltu. Příklad: v 99% nabídek máte program a trasu: Užhorod, Mukačevo, Koločava, Siněvir, Jasina, Solotvino... To vše je nutno zvládnout za necelý týden (dva dny ukrojí cesta na východ a zpět), takže stěží na dvou místech se zdržíte více jak dvě noci. Naopak mě zaujala nabídka brněnské CK Subcarpatia, která pořádá zájezd buď do střední oblasti (Mižhirja, Koločava a Siněvir), anebo do východní oblasti (Jasina a okolí). Navíc jsem na netu našel poutavý cestopis jedné paní, která se právě s touto cestovkou zájezdu zúčastnila. A jelikož se majitel CK Subcarpatia pan inženýr Chytilek objevil v jednom dokumentu ČT a zapůsobil na mě velice solidním a příjemným dojmem, bylo rozhodnuto: pojede se s CK Subcarpatia. Navíc cena byla více než přijatelná. Na druhou stranu mi bylo jasné, že při takovémto zaměření zájezdu nebudou účastníky mladí trekaři s batohy, ale i lidé spíše starších ročníků, které na Podkarpatsko přitahuje třeba to, že je to jejich rodná země. Ostatně v tom mě utvrdil už zmíněný cestopis.
Cestopis z jednoho předchozícho zájezdu s CK Subcarpatia: interkom.scifi.cz/2001/20010828.htm
Webová stránka CK Subcarpatia: subcarpatia.unas.cz

Kdo se vlastně zúčastnil
Šlo tedy ještě o to, dát dokupy menší partu známých. Jelikož členové naší bandy vyměkli, ba skoro nad cestou na východ skoro ohrnovali nos, bylo nutno pozornost obrátit jiným směrem. Hned od jara byl jistým účastníkem Jarmil, starý čundrák a tramp s bohatými cestovatelskými zkušenostmi; posléze se připojil i kolega z práce Marek, který je také přírodní a vandrovní typ (byl několikrát i v Rumunsku) a nakonec se přidal i brácha Milan – díky tomu, že původní červnový termín padl a jelo se až na přelomu července a srpna. Čtyři lidi – to už je celkem solidní základ. A nakonec jsme se na samotném zájezdě dali do kupy ještě s dalšími mladými, takže jsme dali dohromady solidní partu.

Přípravy tedy vyvrcholily, cenu za zájezd jsme uhradili převodem a nezbývalo než netrpělivě čekat na konec července roku 2004, kdy jsme měli stanoven termín odjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu – Podkarpatskou Rus. A z této výpravy následuje podrobný cestopis...

ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU

* * * * * *

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net