Čundr + Jízda - červenec 1997
opět Náchodsko a "Adršpach"

Začátek července 1997
Trasa (rámcově): pevnost Dobrošov, jezero Rozkoš, skály Adršpach, Rokytnice v O.H., pevnost Hanička.
Účastníci: Kotel, Regan, Hrozna, Petěra, Ivan+Jitka.
Dopravní prostředek: vlak (sk.1), Fioríno (sk.2) a vlastní nohy
Počasí: oblačno, polojasno.

Jelikož čundr Čolka a Kotla na předválečné opevnění do oblasti Náchodska a na Adršpach se setkal s ohlasem u dalších kamarádů, o dva roky později se Hrozna s Petěrem rozhodli, že tyto končiny navštíví také. Přidali se k nim ještě naši známí z Holešova: Ivan a Jitka. A jelikož pevnosti chtěl vidět i Regan s Kotlem, dohodli jsme se, že spojíme čundr a jízdu a u Náchoda se setkáme.


Den první

Pěší část výpravy vyrazila na Náchodsko už den dopředu vlakem. Jízda druhé části výpravy v obsazení Regan-Kotel se uskutečnila raritním vozidlem, které Regan dotáhl odkudsi z Rakouska. Byl to pick-up Fiat Fiorino, ještě v pestré kamufláži jakési natěračské firmy. Značky tam dal Regan z nějaké staré škodovky 105-ky, abysme nebyli bez značek zas až tak nápadní. Je fakt, že auto bylo prorezlé skrz na skrz, ale jelo výborně. Zásada ovšem byla, že musíme jet bokem vedlejšími silnicemi.
Na den, kdy jsme se měli sejít, byl dohodnut nejprve telefonát s instrukcemi, kde se pěší skupina nachází. Proto už časně ráno volá přesně podle plánu Hrozna Kotlovi domů: "Hele, volám ti z budky z nějaký dědiny u Náchoda. Spali jsme v nějakým sadu. Počasí dobrý. Takže kde a v kolik?" – Kotel odpovídá: "A jste schopný dojít do poledne do Dobrošova?" Následuje kontrola mapy a Hroznova odpověď zní, že ano. "OK, takže přesně ve dvanáct na tom velkým přírodním parkovišti v zatáčce nedaleko pevnosti!" instruuje ho Kotel, čímž je všechno dohodnuto.

Na srubu Můstek
Společná fotka pěší části výpravy na plošině srubu Můstek - Hrozna, Jitka, Ivan, Petěra.

Fiat Fiorino
A tohle je ten legendární Fiat Fiorino.

My dva "jízdaři" (Regan+Kotel) tedy vyrážíme do hodinky (cca 7.30) z Třebíče oranžovým autíčkem s boudou. Je třeba vést trasu po málo frekventovaných trasách, takže jedeme na Křižanov a přes Žďárské vrchy na Poličku, kde je první zastávka na pěkném náměstí a půlhodinka na kávu. Odtud kudysi pokračujeme na Letohrad a Žamberk do podhůří Orlických hor. Napadá nás výborná věc, a sice že projedeme durch Orlickými horami po úzkých silničkách, a k Dobrošovu tak přijedeme vlastně jakoby zezadu. Míříme proto na Rokytnici v O.H. a dále na Deštné a Olešnici. Poledne se blíží, ale Regan v kopcích to drtí co to dá, takže v České Čermné už je nám jasné, že na smluvené místo přijedeme přesně na čas. A taky že ano – silnička se kroutí po úbočích a najednou se nám otevírá pohled na protější hřeben, kde se nachází parkoviště u tvrze Dobrošov. Regan přibržďuje, přikládaje si Kotlův dalekohled na oči: "Tak mám dojem, že se tam opravdu válí nějaká partyja." Zbývá nám asi tři minuty jízdy a parkujeme na prázdném přírodním parkovišti. Ty čtyři postavy byly skutečně Hrozna a spol. "Čekáte asi dlouho, co?" omlouvá se Kotel s Reganem, "Ale kdepak – přišli jsme před deseti minutama, sotva jsme se stačili natáhnout do trávy," zní Hroznova odpověď. Takže super – domluva byla opět stoprocentní a přesná.
Následuje sdělení dojmů z předešlého bivaku pěších (Jitka spící se slzákem v ruce proti případnému násilníkovi). Z parkoviště odcházíme k nedalekému dělostřeleckému srubu N-S-75 "Zelený", kde je i malé muzeum. Cestou si všímáme zcela roztrženého "řopíku". U muzea si v kiosku dávají žíznivci první dnešní škopek a jdeme na prohlídku do podzemí. Všichni jsou samozřejmě spokojeni se zajímavým zážitkem, a zejména překvapeni hloubkou schodiště, rozlehlostí podzemních prostor a délkou chodeb. Z podzemí tvrze vylézáme na střechu pěchotního srubu N-S-75 "Můstek" nahoře na návrší. Zde koukáme do krajiny a děláme pár dokumentačních fotek. Od tvrze Dobrošov pokračujeme po turistické značce směrem na Náchod, protože chceme navštívit pěchotní srub N-S-82 "Březinka". K němu docházíme za půlhodinku. Je samozřejmě otevřen pro veřejnost, takže neváháme a s průvodcem – členem klubu vojenské historie – procházíme srub. Mladý kluk nám zasvěceně vypráví o historii objektu, výstavbě a výzbroji. Vším jsme nadšeni – líbí se nám především zbraně a absolutní "vymakanost" exponátů. Všechno je přesně tak, jako kdyby si vojáci před pěti minutami jen někam odskočili. Vstupné je dobrovolné, ale právě proto dáváme do kasičky u vchodu aspoň po dvacetikoruně.
Navracíme se zpátky k autu a řešíme, co s načatým odpolednem. Na mapě nám padá do oka nedaleké jezero Rozkoš, nazývané též východočeské moře. Napadá nás, že bychom se mohli někde na břehu utábořit a zajít večer na pivo. Sjíždíme proto k východnímu břehu jezera, kamsi k obci Šeřeč. Teda, přístup k jezeru nic moc, všude samé rákosí. Je to tady spíš pro rybáře. Auto parkujeme u cesty a jdeme do nedalekého kiosku na pivo. Tam pochopitelně setrváváme až do tmy. Mezitím si naší veselé společnosti všímá jedna nápadná slečna, která je tu prý s rodiči pod stanem. A hned, jestli bysme nejeli někam na diskotéku. Baba vypadá pohledně, tak ani nemusí majitele vozu příliš lámat. "Ale řídit bude Kotel," plánuje Regan přesun. Sáčkujeme se tedy do pickupu, Kotel s Reganem dopředu, Petěra s Hroznem a s babou do boudy dozadu (až na Ivana a Jitku kteří zůstávají na bivaku, pochopitelně) a v černočerné tmě jedeme na Českou Skalici, kde by údajně nějaká diskotéka měla být v kempu na břehu jezera před městečkem. Kus cesty je však potřeba jet po státní silnici. Nicméně kdo riskuje vyhraje, takže bez úhony překonáváme asi dva kilometry - samozřejmě Kotel zapomíná odbočit do kempu, takže s plnou parádou přijíždí až do Skalice. Zde jen tak mimochodem obkružujeme celé náměstí v protisměru, ale u policejní stanice se navracíme zpět na hlavní a nyní už se trefujeme dobře.
Kemp už má hlubokou půlnoc, ale v jednom likusáku (asi hospoda) bouří muzika, lidí jak na pouti, všude plno kouře, všichni našrot. Takže jsme tam kupodivu jedni z nejstřízlivějších. Ženských pomálu, zato samý Polák, takže když se Regan jednoho z nich zeptal: "Vodkuď seš?" málem dostal facku, protože Polák si myslel, že mu říká "Vodku chceš?" nicméně se jí ne a ne dočkat. Setrváváme zde pouze chvíli a jdeme k autu. Naštěstí nám ho během té hodinky neukradli, takže se sáčkujeme do stejných pozic do vozu. Teď už jenom bez úhony přejet těch pět kiláků na náš bivak. "V klidu, teď už všichni policajti chrápou," povzbuzuje Regan řidiče. Bohužel nechrápali – zákeřně číhali na sjezdu ze státní silnice, takže když Kotel odbočoval, pouhých deset metrů před čelní maskou si všiml dvou reflexních vest s nápisy "policie" a zaparkovaného policejního favorita. Policajt mohutně stavěl – ovšem naštěstí troubu, který nás před chvílí netrpělivě předjížděl, když mu asi vadilo Kotlovo hlemýždí tempo. Bravurně se stavěči ve vestě myškou vyhýbáme a následuje - jak jinak - mohutný řehot přední osádky a rázné zasalutování a'la Bony a klid. Takže když jsme po deseti minutách v pořádku dojeli k zavřenému kiosku, všechny zajímá čemu jsme se vpředu tak chechtali. Vyhazujeme slečnu do tmy ať si už dělá si chce a přejíždíme kousek po cestě na smluvené místo s Ivanem, kde bivakujeme hned vedle auta a vzápětí usínáme.

* * * * *

Den druhý

Budíme se za rozbřesku, protože spíme přímo u silničky. Není vůbec frekventovaná, ale přece jen čas od času po ní projede auto. Pak odjíždíme opět směr Náchod přičemž v nějaké vesničce zastavujeme u Jednoty na snídani. Tento den se chceme přesunout do oblasti Adršpachu. Pěší část výpravy pojede z Náchoda vlakem, takže se dočasně rozdělujeme s tím, že se setkáme v Adršpachu na nádraží.
Regan s Kotlem projíždějí Hronovem a dále na Adršpach, kde parkují ve stínu stromů u nádraží. Odpoledním vlakem přijíždějí ostatní účastníci, takže necháváme batožinu v boudě Fiorina a do skalního města Adršpach jdeme nalehko. Děláme obvyklý okruh skalami po zelené značce. Jsme v patách nějakému zájezdu důchodců z DDR, které vede jakýsi připosražený Fýrer v placatici a pumkách, zato hulákat umí dokonale. Úplně konsternován z henlainovské manifestace je především Petěra, který se nemůže nabažit touto scenérií: na každé zastávce okruhu se shluk německých turistů semkne kolem Fýrera, který vždycky vyskočí na nějakou tu vyvýšenou skalku nebo lavičku a štěkavým hlasem začne odříkávat naučený text prohlídky: "Dýze natúúúr ist šééééne štyk...!" Ze shluku důchodců se ozývají ryčné souhlasné výkřiky "javóól!!", "gúúút!!" atd. a občas mávne nějaký ten špacírštok nebo paraple. Tak jsme trochu na rozpacích, jestli se už náhodou nevydávají povely k pochodu na Prahu. Takticky se od enderáckého Senior-korpsu co nejdříve odpoutáváme, abychom si krásné skalní město a jeho útvary přece jen trochu vychutnali v klidu.
Adršpach
Něco málo z adršpašských skal - známí Milenci.

Docházíme až pod skalní jezírko a krátkým výstupem posléze i na molo, odkud se konají plavby na pramicích. Dnes máme oproti předloňsku štěstí, protože plavby ještě premávají, takže neváháme a při nejbližší příležitosti nastupujeme do lodice. Máme opět to "štěstí", že s námi plují někteří soudruzi z NDR, takže kormidelník vykládá naučený výklad dvojjazyčně. Asi jako ke všem placeným turistickým atrakcím, i k tomuto jezírku se víže komerčně vymyšlená pověst o vodníkovi, který zde topí pocestné. Budiž tomu důkazem ruka utopence, která trčí z hladiny. Po asi čtvrthodinové plavbě se vracíme opět na molo a druhou stranou skal se po zelené značce vracíme zpátky do východiště před skalním městem.
Jelikož už odpoledne pokročilo a bylo by třeba se zákonitě občerstvit, popojíždíme blíže do Dolního Adršpachu. Je to vlastně dlouhá vesnice roztahaná podél silnice a plynule přecházející do další obce. Někde ve středu čucháme lidovou hospodu, takže za rohem zastavujeme a jdeme na věc. Jsou zde především místní štamgasti. Pivo teče proudem, takže jsme ani nepostřehli, že se jaksi setmělo. Petěra se s obsluhujícím personálem seznámil natolik, že získává výhradní právo k obsluze mohutného magneťáku, takže zásobí celý lokál divokým metalem. Posléze svoji působnost rozšiřuje i na kuchyň, kde si kuchtí nějaké železné zásoby, které zde našel. Večer už pořádně pokročil, občasnými zdravotními procházkami několik metrů před lokál na čerstvý vzduch zjišťujeme, že začalo dokonce i solidně pršet, takže začínáme přemýšlet, jak vlastně strávíme dnešní noc. Do boudy Fiorina se vejdou k noclehu akorát dva a to ještě s pokrčenýma nohama. Už něco po půlnoci opouštíme přátelskou hospodu, zásobení ještě flaškou čuča na cestu a řešíme co dál – no nic, pojedeme furt pryč po silnici a když narazíme například na nějakou zastávku, rozbalíme tam tábor.
Místa vpředu zaujímají "jízdaři" Regan s Kotlem, zbytek se sáčkuje do boudy dozadu. Menší problém je v tom, že od kabiny je bouda přepažena dřevotřískou, takže se nemůžeme nijak domlouvat. Regan to drtí tmou co to dá až nakonec vjíždíme do hlubokého lesa a silnice začíná klesat. Po pár kilometrech je už klesání pěkně strmé a navíc přicházejí nesčetné serpentiny. Auto lítá na silnici ze strany na stranu a ze zadní boudy se ozývají tlumené výkřiky a rány, jak tam všechno lítá od boku k boku včetně batožiny a osazenstva. Nakonec je hulákání tak silné, že Regan raděj zastavuje a zjišťuje, že Jitka musí mít zdravotní přestávku z důvodu přemíry hladiny čuča. Pak jedeme stále dál, ale na vhodné místo ne a ne narazit. Nakonec se před námi objevují světla až vjíždíme do jakéhosi města. U první benzinky zastavujeme, protože prý Regan při té příležitosti vezme benzín. Kotel podle mapy lokalizuje město na Trutnov(!) Ujeli jsme asi dobrých 20 kiláků. Regan čepuje, ještě se chvíli motáme na benzince a pak už kontrolujem počet osádky a jede se pryč. "Hele, platils ten benzin?" ptá se po chvíli Regan. "No já nevim, já jsem tam dával akorát pětistovku – a za koliks toho vubec bral?" dumá Kotel. "No to teda vubec nevim – ale vracet se už nebudem, ne?""Jasně vracet se znamená smulu!" uzavírá se dialog v kabině.
Nemá smysl pokračovat dál kamsi na Krkonoše, takže se vracíme zpět (byla to silnice II/301). Neodbočujeme však na Adršpach, ale jedeme ještě kousíček jakoby na Polici nad Metují. Silnice stále vede semknutým údolím – z jedné strany říčka, z druhé strany baráky. Až v jednom místě je jakási odpočivka a kousek od ní plechová autobusová zastávka – byla to s největší pravděpodobností obec Chvaleč. Zde už konečně zastavujeme k noclehu – jízdaři uléhají jako skrčenci v boudě Fiorina, větší část výpravy okupuje zastávku.

* * * * *

Den třetí

Budíme se za rozednění a nocležníci ze zastávky se záhy pakují. "Sakra, přišli lidi na autobus a čuměli na nás jak vejři," popisuje Ivan časné probuzení. Na odpočivce u Fiorina děláme snídani a v říčce hygienu. Pak se domlouváme na dalším postupu. Přejíždíme naším vozítkem zpět na Adršpach a zastavujeme na parkovišti před vstupem do Teplických skal. Domlouváme se, že zde se obě části výpravy rozloučí – pěší budou pokračovat v čundru na Teplické skalní město a "jízdaři" se vydají směrem na Orlické hory, protože chtějí ještě navštívit pevnost Haničku. Děláme tedy poslední fotku na rozloučenou a dál už pokračujeme odděleně.

Srub Na holém
Regan rekognoskuje terén směrem k Rokytnici (spíš póza pro foto), v pozadí pěchotní srub "Na holém".

Pokračuji tedy popisem cesty pouze za "jízdaře":
Přes Náchod se vydáváme opět do nitra Orlických hor. Jelikož se po cestě všelijak flákáme, do Rokytnice v Orlických horách dojíždíme až odpoledne. Počasí tedy stále nic-moc, je sice oblačno, ale zdá se, že pršet by už nemělo. Z městečka vyjíždíme až do sedla u Haničky na velké přírodní parkoviště. Je zde sice bufik, ale má zavřeno a poslední auta výletníků už taky odjíždějí. Je nám jasné, že než bychom došli k pevnosti, určitě by se už prohlídka nekonala. Jdeme se tedy aspoň podívat k pěchotnímu srubu R-S-74 "Na holém" hned vedle parkoviště. Je sice v péči nějakého klubu, ale pro veřejnost nepřístupný – zřejmě nějakých bývalých lampasáků, neboť nekompromisní výstražný nápis "Toto není Hanička!" se dá přeložit jako "Kdo sem páchne, ten bude bez výstrahy zastřelenej!" Pokračujeme dál po cestě (červená značka) k lesu. Silnička se odklání, ale v přímém směru vidíme zbytky protitankových zátarasů (betonový chodník s otvory pro traverzy) vedoucí jistojistě k dalšímu srubu. Tak se jdeme podívat. Je jím R-S-73 "Na okraji". Celkem nás to chytlo, takže se chceme přesvědčit, jak pokračovala linie dál. Ještě objevujeme pěchotní sruby R-S-72 "Nízká" a R-S-71 "Vysoká", které jsou už opět při silničce. Do jednoho z nich by se vlézt dalo, ale všude je tma a nepořádek a my nemáme baterku. Vracíme se tedy po značce zpět k parkovišti. V zatáčce v lese narážíme na jeden řopík, který má uvnitř ještě výdřevu.
Jelikož máme hlad a Rokytnice je na dosah, sjíždíme do městečka a zastavujeme u hotýlku Eduard těsně před náměstím. V lokále obsluhují nějaké mladé holky. Objednáváme si večeři a slopeme pivečko, takže podvečerní pohodička v hospůdce. K noclehu vyjíždíme zpět na parkoviště v sedle Hanička, které je už teď večer opuštěné a ideální pro bivak v zapadlém rohu vzdáleném od silničky. Dnes v noci bude sice chladněji, ale dobré počasí bez deště, takže spíme pod širákem.

* * * * *

Den čtvrtý

Ráno se budíme se sluníčkem. Do otevření Haničky je ještě dlouho, kručí nám zase v břichu, nic kuchtit se nám nechce, takže volíme nejjednodušší a nejpohodlnější možnost – sjet opět do Rokytnice, do prověřeného hotýlku Eduard. Po sbalení bivaku přijíždí na parkoviště agilní důchodce – hlídač a aktivisticky na nás při našem odjezdu okamžitě mává: "Kluci, a kdo za vás zaplatí parkovný?!" – jakoby snad chtěl platit za celou tu noc, co jsme zde stáli. "Klídek šéfe, my se za chvíli vrátíme!" volá na něj Regan z okýnka. Děda si zřejmě myslí, že už nás v životě neuvidí, ale bohorovně nás pouští pryč. Asi si říká: přece se tady s nějakýma pobudama v maskáčích nebudu hádat.
V lokále v přízemí Eduarda nás už vítají jako staré známé a nabízejí snídani a horký čaj. Paráda. (Sluší se podotknout, že tento domácký podnik navštívili Kotel s Hroznem i tři roky později při své cestě do Orlických hor a to už zde za velmi lidovou cenu přespali – viz zápis z Jízdy 2000). Po hodince vyjíždíme zase nahoru na Haničku. Děda ani nevěří svým očím a uším, když na něj Regan haleká: "Tak pane, už jsme tady, jak jsme se domluvili!" Hlídač je neskonale šťastný, když jsme ho nepřipravili o poctivou dvacetikorunu, kterou mu hned velkomožně předáváme a parkujeme na místě, kde jsme spali. Už zde pár aut je. Nemeškáme tedy a vyrážíme přes silnici okolo hájovny na pevnost Hanička.
Musíme se vydat po červené značce na opačnou stranu od silnice směrem na Anenský vrch. Jdeme kilometr do kopce lesem, přecházíme zcela zřetelný protitankový chodníček, pak zahýbáme doleva a pak ještě jednou doleva. Zde se ocitáme v oploceném areálu a po pár krocích už máme před sebou vstupní objekty tvrze. Budí dojem jakoby horské chaty, ale to je víceméně zdařilá kamufláž, neboť Hanička byla za komančů ministerstvem vnitra zásadně přebudována na protiatomové velitelské stanoviště. Není bez zajímavosti, že vlastně až od roku 1979, a pak utajené práce za stamilióny korun pokračovaly celá 80. léta. Chvíli čekáme na prohlídku a pak už se se skupinou v čele s mladým průvodcem vydáváme do podzemí. Prohlídka začíná ve velké vstupní garáži, kde je expozice současných zbraní. Dál vcházíme už klasickým vstupním objektem – s označením R-S-79a "U silnice" - do útrob tvrze. Labyrint chodeb byl před válkou dokončen, chodby byly proraženy i ke srubovým objektům. Nyní zde však ale je ještě kvantum vzduchotechniky a všeho možného zajištění pro případ atomové války. Podzemí má zkrátka podobu normálního protiatomového krytu – jsou zde ubikace, kanceláře a dokonce i malá nemocnice s operačním sálem. Průvodce o všem podává zasvěcené informace. Nejvíce nás zaujímá komentář ke složitému systému vzduchotechniky, čistírny vody a filtrovny vzduchu – zařízení je tak složité, že se prý za dobu výstavby krytu ani jednou neuvedlo do chodu, takže nikdo nikdy vlastně neprověřil, jestli to všechno vůbec funguje.
Vystupujeme též vysokou výtahovou šachtou do jednoho z tvrzových srubů, který je dokonale zaházen zeminou (později jsme zvenku viděli). I zde je vše stroze přestavěno pro účely krytu – žádná romantika jako například na Březince. Prohlídka končí v jednom z dalších tvrzových srubů – R-S-76 "Lom" – který snad jako jediný se srubů Haničky má nouzový východ do příkopu. Přesto je tento srub zvenku pěkně zachovalý a dokonce má i pancéřové zvony. Průvodce ještě zájemce vede po lesní cestě ke stěžejnímu objektu celé tvrze – dělostřeleckému srubu R-S-79 "Na mýtině". To je vlastně onen dlouhý betonový objekt se třemi mohutnými střílnami pro kanóny, jaký jsme viděli už na Dobrošově. Bohužel, i tato část silně utrpěla přestavbou v 80. letech: vidíme, že z jedné ze střílen je nouzový výjezd s mohutným pancéřováním, že by tudy projelo i osobní auto, ochranné příkopy jsou vesměs zasypány a všechno dokonale hyzdí několik obřích zahnutých trub vyústění vzduchotechniky trčících vzhůru. Před srubem je panelová pojezdová plocha. (Nutno však podotknout, že o pár let později při další návštěvě už trouby vzduchotechniky byly odstraněny).
Po zajímavé prohlídce se vracíme na parkoviště k autu a definitivně odjíždíme směrem na Bartošovice a pak jako tradičně po vedlejších silničkách k domovu. Do Třebíče se vracíme až večer. Hrozna a spol. přijeli vlakem o dva dny později.
Dělostřelecký srub Na mýtině
Tak tady se mi podařilo sestavit pěkné panoramatické foto dělostřeleckého srubu R-S-79 "Na mýtině", kde jsme končili prohlídku Haničky. Vzhledem k tomu, že tehdá nebyly digitály a fotil jsem to na nějaký žgerb, je výsledek celkem pěkný - složeno ze tří fotek. Jo, a Regan tam má ještě háro! (vpravo)

* * * * *

sepsal a fotil Kotel (zápis je psán po deseti letech, ale snad je poměrně přesný a vyčerpávající)



Odkazy:

Dělostřelecká tvrz a vojenské muzem Dobrošov:
http://www.vojenstvi.cz/opevneni/oblasti/nachodsko/dobrosov.htm
http://www.military.cz/opevneni/dobrosov.html
http://rmn.wz.cz/dobrosov/dobrosov.html - na stránkách muzea Náchod

Adršpašské skály: http://www.skalyadrspach.cz/
Teplické skály: http://www.teplickeskaly.cz/

Ohledně pohraničního opevnění doporučuji tuto stránku, kde jsou především perfektní fotogalerie - i objektů, které jsou stále v uzavřených vojenských prostorech: http://www.sota.cz
Tak toto jsou oficiální stránky tvrze Hanička: http://www.hanicka.cz (Ale bohužel trochu strohé, navíc jim nefungují linky na fotky, snad to časem spraví. Důležité je především info o provozní době atd., ne?)
Dále se mě velice líbí tento web: http://www.smolkov.web2001.cz. Týká se sice tvrze Smolkov u Opavy, ale borec ho má perfektně zpracovaný a navíc jsou zde k mání odkazy na další stránky o našich pevnostech.
A nemůžu zapomenout na kultovní web http://www.military.cz/opevneni, kde m.j. pod rubrikou Seznam naleznete kompletní přehled celé linie Krkonoše-Ostrava s popisem jednotlivých objektů a dobovými i současnými fotografiemi.
A ještě třeba: http://www.bunkry.cz...



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.