Jízda 2000
Český ráj a Orlické hory

Ve dnech: začátek červenece 2000
Trasa: - viz Obsah po dnech.
Účastníci: Kotel, Hrozna.
Dopravní prostředek: Peugeot 309

Obsah po dnech:
Den první - Třebíč - Přibyslav - Sečská přehrada - Jičín - Prachovské skály - oblast Českého ráje.
Den druhý - Hruboskalsko - Turnov - Lomnice nad Popelkou - Kumburk - Rokytnice v Orlických horách.
Den třetí - pevnost Hanička - pevnost Bouda - Polička - Třebíč.

Tato jízda by se měla uvádět s přídomkem "malá", protože se jí zúčastnili jen dva členové naší vandrácké party, a sice Hrozna a Kotel. Tento rok se prostě nějak nezadařilo domluvit, zřejmě i proto, že ostatní pánové měli více rodinných povinností, než v jiných letech. Přesto ji zařazuji do oficiálního soupisu našich putování - třeba se stane inspirací pro některý další výjezd. Nesměřovala však do míst nám nikterak neznámých: Český ráj býval v dětství cílem našich táborů se "Čtyřkou", Orlické hory - tedy přesněji řečeno pohraniční opevnění - jsme navštívili na jednom z předchozích čundrů, kde nám tehdy dobře posloužil Reganův raritní vozík Fiat Fiorino.
Vraťme se ale zpět k avizovanému putování Kotla a Hrozny. Bohužel si už ale nepamatuji přesné datumy, takže uvádím jen pořadí dnů - prostě je začátek července roku 2000…


Náměstí v Jičíně
Náměstí v Jičíně bylo naší první velkou zastávkou, navštívili jsme i věž.

Den první

Třebíč - Polná - Přibyslav - Chotěboř - Sečská přehrada - Chrudim - Pardubice - Lázně Bohdaneč - Jičín - Prachovské skály - zřícenina Kozlov - Nouzov

Na svůj křest Jízdou vyráží Kotlův vůz Peugeot 309, který zakoupil těsně před Vánoci od Regana. Vyjíždíme v klidu po ránu a dodržujeme naši zásadu "jet vedlejšími silnicemi", nic nás nehoní. Jedeme proto z Třebíče na Kamenici, Polnou, Přibyslav a Chotěboř (silnice II/351). Za Chotěboří se již před námi rýsují Železné hory a proto není od věci udělat menší zajížďku do jejich nitra. Silnička šplhá do kopce a najednou se ocitáme na jakési mírně zvlněné náhorní planině, která je oproti dalekému okolí asi o 200 metrů výše. Krajina je zde poměrně romantická, sem-tam malá vesnička. Dle mapy víme, že co nevidět budeme mít po pravé ruce hladinu Sečské přehrady. Nejedná se o nějakou extra velkou plochu (například s porovnání s Vranovem, nebo nedej bože s Lipnem), nicméně jezero je krásně začleněné do krajiny a z hladiny se vypínají zalesněné či skalnaté kopce, jednomu vévodí i zřícenina hradu. Mezi obcemi Zbohov a Seč je několik kempů či hotýlků (pěknou internetovou prezentaci má například Hotel Panorama: http://mujweb.cz/cestovani/hotel/panorama.htm) a i samotná Seč u Chrudimi je známým letoviskem. Jak však vidíme, v těchto dnech je však rekreační kapacita naplněna pouze minimálně. Začátek léta se totiž moc nevydařil, a tak nás na jízdě provází poměrně proměnlivé počasí. Proto na Seči neděláme žádnou přestávku a odbočujeme na hráz po silnici II/343. Ještě než silnice klesne k hrázi, vidíme na parkovišti postavené bizarní letadlo Iljušin. Asi funguje jako restaurace(??) Těsně před hrází je ve skále vydlabaný kratičký tunel a samotná hráz je zděná. Přes malé vesničky přejíždíme Železné hory a cestou vidíme ještě pár pěkných zákoutí k táboření.
Dojíždíme do obce Nasavrky a zde se napojujeme na hlavní tah Žďár-Pardubice-Hradec (I/37). Postupně projíždíme Chrudim a po obchvatu Pardubice a odkloňujeme trasu na Lázně Bohdaneč. Odtud se po okresních silnicích prokličkujeme až do Jičína. Příjezd k Jičínu je zkrášlen pěkným panorámatem krajiny - vévodí jí osamocený holý kopec Zebín s kapličkou, a kousek za Jičínem se již rýsují lesnaté kopečky, skrývající známé Prachovské skály. My však prozatím zajíždíme do Jičína, neboť se blíží poledne a to znamená, že je třeba vyhledat nějakou hospodu, kdy bychom se mohli najíst. Parkujeme mimo centrum u moderní budovy (okresní soud + katastr) a na náměstí jdeme pěšky. Je to kousíček a navíc se dá dobře orientovat podle vysoké městské věže. Pod ní také projdeme a už jsme na pěkném historickém náměstí čtvercového tvaru s podloubími. Vše je velice dobře známé z večerníčku o Rumcajzovi. Zanedlouho nacházíme lidovou hospůdku a v klidu obědváme. Po obědě se rozhodujeme pro výstup na věž. Z ochozu je vidět do širokého okolí a náměstí z výšky vypadá taky moc hezky. Kotel blejská několik fotek.

Pracháče
Hrozna na jedné z vyhlídek v nitru Prachovských skal.

Pak už vyrážíme autem do nitra Prachovských skal. Těsně za Jičínem je odbočka na Prachov, kterou nelze minout. Zde se již Kotel bezchybně orientuje, neboť i po tolika letech to zde velmi dobře poznává (naposledy jsem tu byl s Reganem v roce 1990, předtím na táborech v letech 1984-85-86-87). Projíždíme osadou Prachov: po levé ruce Jednota, kemp a stezka do skal, dále projíždíme lesem a po pravé straně probleskují mezi stromy hladiny několika jinolických rybníků. Po chvíli narážíme na lesní křižovatku: vlevo se dá dojet k turistické chatě "Turbáza", my však pokračujeme stále po hlavní napravo. A to se již stromy rozestupují a před námi je vesnička Pařezská Lhota, pojmenovaná po nedaleké zřícenině hradu Pařez vydlabaného do pískovcových skal. (po citované silnici jsem se něco najezdil s kárkou na nákup!- ať již do Libuně či do Prachova) Projíždíme vesničkou a Kotel parkuje vůz u dva kilometry vzdálené hájenky Akeluška. Zde je již coby kamenem dohodil na místo našeho bývalého tábořiště, takže se tam jdeme podívat a Kotel si nostalgicky zavzpomínat, jak zde v uvedených letech tábořil se Čtyřkou. Samotná Čtyřka pod vedením Robina (ing. Otakara Veselého) zde mívala tábory od roku 1970 až někdy do poloviny 90.let. Míjíme trapnou hranatou vilku, přičemž u plotu šmíruje nějaký důchodce. "Koráb!" vybavuje se okamžitě Kotlovi jméno tohoto chlapíka, který kde mohl, házel táboru a Robinovi klacky pod nohy. Tehdy to totiž byl nějaký papaláš (snad náměstek) v mladoboleslavské škodovce - však taky tehdy jezdil s nějakou "vytuningovanou" tuzexovou stopětadvacítkou. "Ale chlapci, kampak, kampak?? Tady to nikam nevede," s úsměvem, nicméně podlézavě začíná Koráb, jakoby měl obavu, zda mu nejdem šlapat po pozemcích. Kotel mu vysvětluje, že jsme Třebíčáci a že se jdeme po letech podívat na místo, kde jsme tábořili. "Jo, s panem Veselým? Ale ti už sem léta nejezdí, teď mají tábořiště tady dole u lomu," vysvětluje ochotně Koráb. Informaci bereme na vědomí - Kotel moc dobře ví, kde je lom - tam je Kaup, Pedál, Brit, Pače a ostatní instruktoři z družiny "R" buzerovali na rozcvičkách. Nicméně staré tábořiště si nenecháme ujít: vše je žalostně zarostlé, les okolo bývalé latriny je vykácený, na place, kde bývaly stany a vlajka už rostou nízké náletové smrčky a břízky. Je však ještě poznat, kde jsou skopaná místa pro stany, pro kuchyň či jídelnu, ještě je tu dokonce i díra po sklípku, kam se dávalo mlíko. Už to dávno není pravda… prostě nostalgie. Kotel operativně mobiluje Reganovi: "Že bys nevěřil, kde teď jsem??" a popisuje, jak to tu vypadá.
Od Akelušky jedeme zpět do Pařezské Lhoty a dole u rybníka Pařez parkujeme auto. Vydáváme se vlevo a značkovanou turistickou stezkou jdeme směrem k již zmíněné chatě Turbáza. Obcházíme lesní koupaliště Pelíšek a jsme u Turbázy. Tam je "brána" do skalního města. Časy se změnily - chtějí vstupné. Kotel se rozpomíná, že kdysi chodili do skal od Pelíšku neznačenou cestou (zakázaná stezka), nicméně už je zbytečné se vracet. Vyrážíme tedy na okruh Prachovskými skalami. Po nesčetných vykutaných schodech se vystoupá nahoru, kde se nabízejí četné vyhlídky (různě pojmenované). Skály nejsou rozlehlé, lze je obejít za slabou hodinku. Ačkoliv je zde krásně, vzhledem k odpolední hodině jsou stezky přeplněné návštěvníky, až jsme z toho znechuceni. Samí křiklouni, křupani, děcka lítající odnikud nikam… Hřebem tohoto "představení" je buranská rodina, které vévodí zlostná bába o berlích: "Já myslela, že to bude někde na rovině!" Ťukáme si na čelo… Tzv. Císařskou chodbou se dostáváme na dno skal a okruh končíme zase u Turbázy. Jdeme k autu a přemýšlíme jakou zajímavost bysme ještě během odpoledne stihli.
Kozlov
Kotel s vrcholovou a pamětní knihou zříceniny hradu Kozlov.

Inspirace je sice dost, ale na nějakou delší túru už nezbývá dnes čas. Bloumáme autem kolem Libuně a do oka nám "padne" mohutné a známé panoráma hradu Trosky, které vévodí celému kraji. Že bychom zkusili navštívit Trosky? Kotel tam kdysi byl, hrad to není nezajímavý. Ovšem dokonale nás od tohoto záměru odrazuje přeplněné parkoviště a mraky lidí, které vidíme na ochozu jedné z věží, coby malé mravenečky. Sjíždíme proto zpět do vesnice Troskovice, kde v místní Jednotě kupujeme menší svačinku a pohledy. Jednota funguje zároveň i jako nalívárna žíznivých trampů, takže se pod terasou válí několik zmožených pozitur (ale jinak všichni v pohodě). Dle mapy se rozhodujeme, že si uděláme ještě výšlap na zříceninu hradu Kozlov nedaleko odtud, tam bychom někde přespali a ráno navštívili v mapě avizovanou rozhlednu na vrchu Tábor (678 m). Tento výrazný bod je na dlouhém mohutném hřbetu, táhnoucím se od Turnova přes vrch Kozákov, Tábor, Kumburk až k Nové Pace, a odděluje oblast Českého Ráje od kopcovitého Semilska. Směřujeme po silnici směrem na Lomnici nad Popelkou, ale auto parkujeme v lese u železniční trati (Turnov-Libuň-Stará Paka). Zde u zastávky Cidlina začíná zelená značka, která nás po kilometru má dovést ke Kozlovu. Zde to nezná ani Kotel. Šlapeme lesem úzkou kamenitou pěšinkou stále do kopce, do kopce, do kopce… ufff. Jako bychom šlapali do nebe, byl to pěkný krpál! Kozlov není na vrcholu, ale na hřbetu - do nejbližší vísky se pak už jde naštěstí relativně po rovině. Z hradu zde toho moc nezbylo: nějaká kamenná zeď, stěží patrné valy a chodba do bývalého sklepení. Na plácku je ohniště s lavičkami, asi sem chodí trempové. Však také na jednom ze stromů je schránka s vrcholovou knížkou, takže se do ní podepisujeme, protože předpokládáme, že se sem už nikdy v životě nepodíváme. Nutno podotknout, že kniha je dobře udržovaná. Odpoledne se už krátí, do večera moc času nezbývá, takže raději vyrážíme po zelené značce dál. V lese roste plno malin, takže se sem-tam cpeme. Za chvíli již vycházíme z lesa na pastviny a před námi se rýsují chalupy. Je zde víc samot nahečmaných pohromadě - taková už trochu podhorská oblast. Domky jsou pěkně udržované, podle vzdálenějších SPZ usuzujeme, že jsou to už převážně rekreační chalupy. Jen pro pořádek názvy osad: Morcinov a Košov. Narážíme na červenou značku a ta nás po pár minutách dovede do vesničky Nouzov, ležící právě na již uvedené silnici do Lomnice nad Popelkou. Stíny už jsou proklatě dlouhé, takže se rychle vydáváme dolů pro auto - jsou to necelé dva kilometry a navíc jdeme pěkně z kopečka. Radíme se, kde přespíme. Jelikož jsme v Nouzově šli kolem hospody a pod vsí se nalézají příhodné pastviny, rozhodujeme, že vyjedeme autem do vsi, zapaříme v hospodě a v noci to zapíchnem někde na louce.
Hospoda byla příjemná, dali jsme pár kousků a snad něco i k snědku. Hostinského jsme se vyptali na rozhlednu na hoře Tábor, ale bohužel nás zklamal: v divoké privatizaci získal objekt nějaký "zlatokop" a přes veškeré sliby a plány je rozhledna s restaurací zavřená a chátrá (toto je však situace z roku 2000, teď už to může být jinak). Pozdě večer se vymotáváme z hospody, Kotel popojíždí kousek před vesnici, vybalujeme spacáky a jde se do hajan.


Hrubá Skála
Zámek Hrubá Skála.

Den druhý

Nouzov - Hruboskalsko - Turnov - Lomnice nad Popelkou - zřícenina Kumburk - Nová Paka - Jaroměř - Rychnov nad Kněžnou - Rokytnice v Orlických horách

Ráno po probuzení balíme a odjíždíme zpět na státní silnici Turnov-Jičín. Naším ranním cílem je oblast Hruboskalska, neboli Hruboskalské skalní město. Jedná se o podobné pískovcové skály jako Prachovské, ale o dost větší rozlohy. Auto parkujeme u hlavní silnice u železniční stanice Sedmihorky. Zde je jeden z výchozích bodů na Hruboskalsko. Vydáváme se po modré značně po místní komunikaci až dojdeme k rekreačnímu středisku Lázně Sedmihorky. Odtud začíná cesta šplhat vzhůru až k zámku Hrubá Skála. Dostáváme se až na vyhlídkový ochoz a díváme se do kraje. Hned naproti se vypíná oblý vrch Kozákova s novou rozhlednou (744 m). Dnes je pod mrakem, takže viditelnost není ideální, ale nám to nevadí. Aspoň nebudeme na cestě sužováni horkem. Ze zámku se vydáváme dál po červené značce. Po několika minutách již stezka vede po vrchu skal a z četných vyhlídek se otevírají výhledy na skalní město. Nejznámější lokalitou je zde Kapelník, znázorňující dirigenta a jeho kapelu. Pochvalujeme si, že jsme vyrazili tak brzo, neboť na cestě není ani živáčka. Potkáváme nanejvýš pár cyklistů. Oproti včerejšímu mumraji v Pracháčích je to balzám na duši. V klidu docházíme až k hradu Valdštejn, jehož areál si také prohlížíme. Je zde i několik dravých ptáků (sovy atd.) a uklízeč nám dovoluje nahlédnout i do komnat, i když je ještě zavřeno. Po dalších dvou kilometrech již přicházíme ke skalní vyhlídce Hlavatici. Je to osamocená pískovcová skála asi 15 metrů vysoká, na jejíž vrchol vedou železné schůdky. Otevírá se z ní pěkný pohled na město Turnov. To je už do Turnova opravdu kousek, po chvíli začnou stezku lemovat zahrady a první rodinné domky - sestupuje se stále z kopce. Červená značka vyúsťuje u železniční zastávky Turnov-město. Máme nebývalé štěstí - za několik minut jede motoráček na Libuň, takže nastupujeme a za deset minut jsme v Sedmihorkách u auta. Návštěvu Hruboskalska tedy oceňujeme velice kladně.
Kumburk
Zřícenina hradu Kumburku na stejnojmenném vrchu je rozsáhlá.

Vracíme se opět tou samou silničkou přes Libuň do kopce kolem vrchu Tábor (pokolikáté už?), ale tentokrát přejíždíme sedlo a sjíždíme do města Lomnice nad Popelkou. Parkujeme na náměstí a jdeme se poohlédnout po nějakém občerstvení a lehčím jídle. V Lomnici se dlouho nezdržujeme, neboť chceme navštívit ještě známou zříceninu hradu Kumburk. Silnice na Starou Paku vede údolím s roztahanými vesnicemi. Po chvíli ale odbočujeme k obci Syřenov. U lesa parkujeme a vydáváme se po žluté značce vzhůru. Jdeme pomalým tempem lesní pěšinou, chvíli holinou a asi po dvaceti minutách narážíme na křižovatku s červenou značkou. To nám zbývá na Kumburk už závěrečný stoupák, při kterém se trochu zapotíme. Zřícenina je poměrně rozlehlá a zachovalá, na nádvoří se prochází dvěma branami. Nejsme tam však sami - zdálky cítíme kouř od ohně a u brány nás běží "přivítat" větší pejsek, ale dle hravosti je to ještě neškodné štěně. Jeho pán ještě s jedním kamarádem táboří v jedné ze slují, jsou to mládenci asi tak našeho věku, ale značně zanedbaní, dlouhovlasí a otrhaní - něco mezi trempy a poustevníky. Jsou trochu "ulítlí" nicméně neškodní, takže je krátce zdravíme a nerušeně se věnujeme prohlídce areálu. Vyšplháme až nahoru, kde jsou zachované tři zdi s klenutými okny. Z vršku se skýtá perfektní kruhový rozhled po kraji. Ale bohužel, dnes je zataženo a silný opar, skoro to vypadá, že co nevidět spadne pár kapek. přesto dohlédneme na Jičín, Trosky a další významné body Českého ráje. Kotel sděluje, že za dobrých podmínek je odtud vidět Sněžka a Studniční hora v Krkonoších. Na vrcholku zříceniny u trigonometrického bodu následují nezbytná fota, dokumentující zdolání tohoto, 642 metrů vysokého, bodu. V nitru zříceniny je ještě rozsáhlá podzemní komnata (sklepení), které Kotel pamatuje z táborových výprav, ale nyní už je vchod zahrazen a na zdi je sdělení Okresního úřadu Semily, že se tam propadá strop, takže je vstup dolů zakázán. Loučíme se s poustevníky, pes nám provází ještě kus po cestě, a svižným krokem míříme dolů k autu. Ze šedé oblohy totiž opravdu začíná padat trochu vody.

Hranice
Krátká zastávka na česko-polské hranici nedaleko Bartošovic.

Tímto posledním výšlapem náš pobyt v oblasti Českého ráje končí a my se domlouváme, že další trasu budeme směřovat do Orlických hor. Čeká nás tedy asi dvě hodinky na cestách, neboť opět volíme nenáročné vedlejší silničky - směrem na Novou Paku, Jaroměř, Dobrušku a Rychnov nad Kněžnou. Po cestě se počasí umoudřilo. V Rychnově se stáčíme směrem na Rokytnici v Orlických horách, neboť kopce už máme opravdu na dosah. Zde bude naším cílem předválečná pevnost Hanička.
Ještě před Rokytnicí tankujeme benzín a pak již vjíždíme do pěkného podhorského městečka. Rokytnické náměstí je pěkně upravené s několika hospůdkami. Trochu tápeme: je již odpoledne a nevíme, zda bysme stihli prohlídku Haničky, která se nachází o několik kilometrů výše nad Rokytnicí na hřebeni pohoří. Navíc obloha se zase nějak kaboní. Vyjíždíme tedy alespoň k parkovišti u Haničky. Zde to Kotel opět dobře zná, neboť zde před dvěma lety bivakovali s Fiorinem a taktéž si Haničku prohlédli. Jenže dnes opravdu počasí neveští suchou noc. Nakonec sjíždíme zpět do Rokytnice. Kousek za náměstím jsme totiž předtím registrovali poměrně nenáročný hotýlek (jménem Eduard?? - už si to moc nepamatuji), kde by snad cena byla přijatelná. Je to podnik rodinného typu - paní recepční nám půjčuje klíče jak od pokoje, tak i od vchodu. Auto parkujeme na sousedním velkém (a prázdném) parkovišti. Cena je okolo 200 korun za osobu a noc, WC a sprcha společné v chodbě, ale to nám nevadí, pokoj je dvojlůžkový a velmi jednoduše zařízen. V ceně je dokonce i snídaně. Kotel vzpomíná, jak v restauraci tohoto hotýlku byli předloni s Reganem: večer si tu dávali večeři a ráno sem potom sjeli od Haničky i na snídani.
Počasí se umoudřilo a vzhledem k tomu, že už nastal večer a my si už trochu po cestě odpočali, chytáme slinu. V lokále hotýlku si však pivo nedáváme a vyrážíme na exkurzi na náměstí. V rohu náměstí, vedle staré roubené chalupy, objevujeme malou sympatickou nálevnu - pivnici, ve které obsluhují ještě sympatičtější slečny. Je to poměrně solidní podnik - čisto, útulno, čepují Plzeň (ta tehdy nebyla zdaleka tak běžná jako dnes). Žízeň je veliká, spotřeba stoupá, slečny obšťastňují hosty reprodukovanou muzikou. Nás chytne písnička "Jede, jede mašinka" - v té době ještě naprosto neznámá, jako hit vyplula až někdy půlroku potom. Kotel se chechtá: "Ty vole, co je to za blbost… veze samý vožralý, chachá!" Na hotýlek se vracíme ve výborné náladě až kolem půlnoci. A to ještě z pokoje voláme Reganovi a spol., kteří se souhrou náhod nalézají na Sportu. Popisujeme jim dosavadní zážitky, říkáme kde jsme a že zítra jsou na programu pevnosti. "Jasně, jasně, zejtra jedem za váma, dáme si sraz…," huláká na druhé straně Regan. Je už dopředu jasné, že nikdo z nich nikam nepojede. Potom konečně usínáme zaslouženým spánkem - máme toho dneska za sebou dost.


Den třetí (a poslední)

Rokytnice v Orlických horách - pevnost Hanička - Mladkov - Králíky - pevnost Bouda - Letohrad - Polička - Nové Město na Moravě - Třebíč

Hanička
Nejmohutnější část tvrze Hanička - střílny objektu R-79 (sken pohlednice).

Po probuzení zjišťujeme, že v noci asi pěkně lilo a i nyní je obloha úplně olověná. Co nevidět může začít pršet. V restauraci už máme připravenou jednoduchou snídani a čaj. S tou se v klidu vypořádáme a ukončujeme pobyt v hotýlku, který nám velmi dobře posloužil. Vyjíždíme autem opět nahoru do sedla pod Haničkou a parkujeme na přírodním parkovišti. Hned několik desítek metrů od parkoviště se nachází pěchotní srub "Na holém". Je perfektně zrenovovaný, ale v soukromých rukou nějakého sdružení bunkrařských nadšenců. Ze zkušenosti víme, že při červeně značené cestě je podobných srubů několik. Předloni je zde prozkoumávali Regan s Kotlem. My však míříme na Haničku a to je na opačnou stranu. Míjíme objekty Lesů ČR a míříme stále vzhůru po lesní cestě, potom doleva a na Haničku už je to kousek. Nutno podotknout, že tato předválečná pevnost byla za komunistů přebudována na gigantický protiatomový kryt pro papaláše, takže vstup byl výrazně přebudován. Jsou tu ubikace pro vojsko, garáže a jiné objekty - vše zaplocené. Nyní však již má celý areál ve správě klub vojenské historie. Čekáme dost dlouho na prohlídku a mezitím začíná pravý horský lijavec. Schováváme se proto uvnitř budovy. Následující prohlídka je poměrně dlouhá, o to víc však zajímavá. Ve vstupním sále je výstava různých druhů zbraní. Pak již putujeme podzemím a průvodce nám vysvětluje, jak měla celá pevnost fungovat. Z dob totality je tu dokonce i malá nemocnice a ke strojovně na filtraci a odmoření vzduchu se dokonce váže taková zajímavost, že celé zařízení je tak složité, že ani sami konstruktéři potom nevěděli, jak to spustit. Takže snad nikdo neví, zda to všechno funguje. Podzemím se dostáváme k jednotlivým pěchotním srubům a nakonec z jednoho vylézáme na povrch. Zde prohlídka končí. Venku stále dost prší, takže než dojdem k autu, máme svetry pěkně nacucané. Nicméně déšť neodrazuje další návštěvníky, kteří proudí k pevnosti proti nám.

Bouda
Dělostřelecká tvrz Bouda je ukryta vysoko v horách (sken pohlednice).

Autem se pak vydáváme dál do Bartošovic a podél polské hranice na Králicko. V jednom místě se dokonce hranice tak přimyká k silnici, že jedeme kolem patníků. Zastavujeme proto k památeční fotografii. Orlické hory opouštíme v Mladkově. To je městečko v podhůří, kde vládne poměrně čilý ruch. Zastavujeme na náměstí a jelikož je čas oběda, navštěvujeme místní restauraci. Ta je poměrně zaplněná, ale naštěstí objevujeme volná místečka.
Posledním bodem naší jízdy má být předválečná pevnost Bouda. Ta se nachází poměrně daleko od všech možných obcí v nitru hor a cesta tam trvá minimálně hodinku. Máme možnost vyjít z Těchonína, anebo z opačné strany ze Suché hory. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu a přes městečko Králíky se začínáme šplhat do průsmyku pod Suchý vrch. Zde je odbočka na samotný Suchý vrch. Na Suchém vrchu (995m) je dokonce i rozhledna a hospoda, ale vzhledem k tomu, že je mlha jako v prádelně, na rozhlednu ani nevystupujeme a vydáváme se na druhou stranu kopce po červené značce.
Tvrz Bouda je nějakých 5 kilometrů západně. Terén je velmi svažitý, namoklý a kamenitý - už se hrozíme jak těžko budem šplhat nazpátek. Po necelé hodince však již stojíme u Boudy a využíváme podnikavosti místního historického klubu, který ve vstupním prostoru prodává lahváče. Turistů je zde také kupodivu dost, takže po chvíli už jdeme do podzemí. Bouda je nejzachovalejší a nejpůvodnější pevností z těch, co jsme zatím viděli. Poutavá prohlídka také trvá skoro hodinu. Po ní už nezbývá, než se drápat opět na Suchý vrch k autu. Cestou opět poprchává, takže svetry rozhazujeme po opěrkách a Kotel pouští topení - vždyť venku je nějakých 12 stupňů(!).

Je již odpoledne a nám nezbývá než odjet přes Lanškroun, Poličku a celou Vysočinu k domovu. Tato jízda je vydařila neméně jak ty ostatní, byť byla provázena poměrně nepříznivým počasím.

sepsal Kotel, fotky Kotel a Hrozna
text je součástí publikace "Naše Jízdy 1998-2003"


Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.