Středa-neděle 10. - 14. června 2026
Trasa:
Autem: Třebíč – Jihlava - D1 - Praha - D8 - Děčín - Hřensko
Program:
1./ ve středu navečer: vycházka z Hřenska k Pravčické bráně,
2./ ve čtvrtek: rozhledna Janov, prohlídka nacistické podzemní továrny Janská, okruh po skalních vyhlídkách České Kamenice,
3./ v pátek: výprava na skalní stezku Schrammstein (DDR),
4./ v sobotu: výprava na stolovou 'horu' Lilienstein (DDR).
Účastníci: Pedál, Pupek, Jelen, Karel, Čenich, Kotel, Eman, Havran (8).
Počasí: oblačno, přeháňky, do 15°C.

V obvyklou dobu poloviny června jsme už od roku 2005 zajížděli na velkou výpravu do Tater. Už loni ale z názorů většiny osazenstva vyplynulo, že jak nám roky ubíhají, slovenské velehory pro náročnost výstupů začínají být čím dál obtížnějšími. Druhým podstatným argumentem bylo, že v Tatrách jsme prošli už téměř všechny možné trasy túr. Bylo tedy navrženo: udělat zásadní změnu a poohlédnout se po méně náročné, ale přesto atraktivní destinaci. V předjaří náš neúnavný organizátor Pedál vypustil zajímavou možnost: pojedeme do oblasti Labských pískovců a zaměříme se třeba na saskou část národního parku. Zde to prý nikdo z nás ještě vůbec nezná!
Tedy – musel jsem se dopředu přiznat: já jsem v těchto nádherných místech byl rovnou několikrát. Už v roce 2003 s Cágrem a spol. na několikadenním výletě, a potom v letech 2009, 2014, 2017, 2021 a 2022 na soukromých dovolených, kdy jsme zajížděli zpravidla do Chřibské. Pokud Pedál nepohrdne, mohu poskytnout četné tipy a zkušenosti z minulých let – dal jsem do placu. Nakonec se dala dokupy téměř kompletní tatranská sestava a Pupek se mohl postarat o zajištění vhodného ubytování. Dlužno podotknout, že pro 8-10 lidí to není vůbec jednoduché.
Náměty výprav byly před odjezdem jen rámcové, ale domluvili jsme se, že určitě zdoláme skalní stezky Schrammstein, potom jednu ze stolových hor a dál se uvidí. Počasí nám nakonec vyšlo tak nějak vachrlatě – po předchozích pěkných dnech se na daný týden zatáhlo a ochladilo, dokonce byly hlášeny i četné přeháňky. Ale to se nakonec ukázalo jako naopak velmi výhodné. Aspoň jsme se nikde nepařili. Zato o týden později, kdy začínám s tímto zápisem, teploty dosahují 30°C – a to by na výpravy moc vhodné nebylo.
Vzhůru tedy do Česko-saského Švýcarska do nádherných skal!

Původně zamýšlené ubytování na rekreační chatě poblíže Janova (směrem na Hřensko) bylo z důvodu menší kapacity nakonec odřeknuto a Pupek přes Booking objednal rovnou celý penzion! No, to je trochu nadnesené – on to je "větší baráček", a sice na samém konci Hřenska směrem k Pravčické bráně. Podle názvu ("Lucerna") v minulosti mohl sloužit lecčemus, ale s jistotou si to tvrdit nedovolíme. Každopádně už z obrázků bylo patrné, že to bude objekt přímo pro nás jako ušitý na míru a vhodný pro náš polní vkus: kuchyňka, sociální zázemí, několik pokojů pro přespání, a vše to bude k dispozici jen pro naši partu.
Tradiční středeční odjezd všech vozidel bude, zdá se, dodržen dle letitých tradic, ovšem… Den předem přichází od řidičů zpráva, že se bude vyjíždět už o půl desáté! A to jak Pupek se svým Citroënem, tak i Eman s Fordem. Mě osobně to moc nevyhovuje. A že prý: "Chceme ještě odpoledne po příjezdu vyrazit na Pravčickou bránu!" To je najednou aktivity… Naštěstí Čenich jede sólo až po poledni, takže jsme se domluvili, že přibere i mě. A má cenu brát ještě vůbec soukromý proviant? Už hlášky na "wocapu" typu: "…je zamluvených šestnáct krůtích steaků!" – "…beru padesát vajec!" – "… Jabčák nám přidává dalších třicet!" vede k tomu, že ohledně jídla stačí zabalit fakt jen nezbytné minimum pro svačiny na výpravy. A to se určitě ještě někam budeme stavovat na jídlo nebo aspoň polívku. Piva Pedál taky koupil hromadně, ale už ne takovou sílu jako do Tater. Vždyť je hned vedle penzionu hospoda! S poetickým názvem: Klepáč (je to totiž bývalý vodní mlýn).

Středa 10. června 2026 :
cesta na sever, podvečerní vycházka k Pravčické bráně

Počasí máme hlášeno velmi proměnlivé. Čenich se u nás objevuje kolem půl jedné a přiváží i mírný deštík. Usedáme tedy do jeho pohodlného a rychlého VW a nabíráme směr Jihlava a dálnice D-1. Akorát jsme zastavili v Jihlavě na benzině a jedeme dál. I naše ostatní auta to brala touto nejrychlejší trasou. Čili dále na Prahu a potom na dálnici D-8. My jsme kolem třetí hodiny už před Prahou (bez zastávky) a odbočujeme na Chodov, odkud vede taková nenápadná spojka po místních komunikacích směr Hostivař a Štěrboholy, resp. velkoryse řešená spojovačka ul. Průmyslová, a dále směr Kbely. Jelikož nastává odpolední špička, v oblasti velkých křižovatek s Poděbradskou a Kolbenovou chytáme solidní frontu, asi tak na 15 minut. "Jen klid, támhle za tou estakádou a odbočkou na Boleslav se to uvolní," prorokuje znalec Čenich, a taky že ano. Pak už jedeme plynule a napojujeme se ve stále hustém provozu na D-8. Nechali jsme předjet i jednoho "trubače" v kličkujícím náklaďáku. Troubil na kdekoho – od takových radši dál. Popravdě řečeno, touto trasou jsem ještě nikdy nejel. Siluetu Řípu poznávám ještě bezpečně. Záhy se před námi ale objevuje panoráma Českého středohoří s typickými špičatými vrcholy. Je to sice moc pěkné, ale z těch kopců neznám ani jeden. Nyní podle mapy mohu směle určit, že se nám pěkně ukázal postupně Lovoš, Kletečná i Milešovka.
Zatímco v Praze bylo relativně pěkně, nad kopci Středohoří a dále nad hraničními hřebeny se objevují temná nízká oblaka. Ale místy se to zase trhalo. Takže odhadujeme, že místo od místa může probleskovat slunce, anebo třeba i sprchnout. Celkově to ale vypadá, že jedeme do deště. Někde před Ústím nad Labem se ozývá na Čenichův mobil Pedál: "Kde jste?" – stručně popisujeme naši polohu a dotazujeme se na počasí (zdá se totiž, že směrem nad Děčínem lije – černo). "Chystáme se na Pravčickou bránu – tady svítí slunko!" No, věřili jsme mu to asi dvě vteřiny. "… hmm, přiznávám: lije…" Takže to s tou vycházkou nebude asi moc horké. Ale to uvidíme, až přijedeme na místo.
Kousek za Ústím odbočujeme z dálnice a směřujeme na Děčín. První vesnice na státní silnici I/13 je Libouchec. "Něco mi to připomíná… aha, tady Pilník…," a následuje vzpomínka na barvité líčení našeho nepřítomného parťáka, kterak sem někdy v roce 1990 cestoval na silvestrovskou lyžovačku. Dál se cesta celkem táhne, byť to do Děčína už není daleko – ale samá zástavba a vesnice. Následně projíždíme Jílové a předměstské části Děčína. Navigace nás směřuje přes Podmokly na Tyršův most. To je ten starší a hezčí, který spolu se zámkem a Pastýřskou stěnou dotváří typické panoráma Děčína. Dále projíždíme zdejší náměstí a míříme už konečně na Hřensko. Čili podél Labe v semknutém údolí lemovaném pískovcovými stěnami. Vzpomínám, že je vskutku nezapomenutelná a poutavá plavba lodí z Děčína do Hřenska (trvá asi 50 minut).
Kolem 17. hodiny odpolední konečně dojíždíme do naší nejníže položené obce – Hřenska. Hladina Labe u soutoku s Kamenicí tu má pouhých 115 m n.m. Hřensko je prostě unikátní díky své poloze v těsné soutěsce říčky Kamenice a na nábřeží Labe. Kolikrát si člověk říká, jak se ty domky mohou vměstnat pod kolmé pískovcové stěny? Všímáme si i zbytků ohořelých stromů na vrcholcích skal po pověstném požáru v roce 2022. Muselo to být děsné. Prvně povodně a pak požár. Žít tady musí být opravdu adrenalin!

V Hřensku to znám na výtečnou. Odbočujeme tedy doprava směr Jetřichovice a projíždíme celou délkou Hřenska až na úplný konec obce, kde se soutěska dvojí. Doprava pokračuje pěšky přístupná Soutěska Kamenice se známými lodními přívozy a doleva údolí Bělé, kudy dále prochází naše silnice směr Mezní Louka. Vítá nás mlýn Klepáč s pověstným mlýnským kolem a hned další a poslední barák je naše ubytování – penzion Lucerna. Parkujeme na vyhrazeném místě a vítáme se s kamarády. Bohužel pořád poprchává. "Jenom si přeneste věci a jdeme na výpravu – směr Pravčická brána!" velí Pedál. Že prší a že se tam jde minimálně hodinu a do té doby jistojistě areál zavřou, je jaksi vedlejší. Prý to nevadí a: "Kdyžtak tam nějak přelezeme." Tak to jistě… Nicméně většina členstva na Pravčické bráně prý ještě nebyla a chtějí ji vidět alespoň z odstupu. Fajn, jdeme tedy.

U Sokolího hnízda.

Kolem šesté hodiny vyrážíme po silnici vzhůru údolím Bělé. Míjíme prázdné záchytné parkoviště, které za pěkného počasí a o víkendech bývá narvané k prasknutí. Dále podcházíme betonový mostek vedoucí zdánlivě odnikud nikam – při bližším ohledání je vidět, že slouží k převedení vodovodu. Míjíme i areál vodárny. V této lokalitě jistě není o vodu zatím nouze. Všímáme si i vyústění bočního údolí Suché Bělé – dříve bylo nezajímavé a nepřístupné, dnes je tudy úplně po novu proznačeno místní turistické značení, což je spojka na německou stranu hranice pod mohutný vrchol Großer Winterberg. Hned mě napadá, že tato nová spojovačka by se dala využít při návratu z výpravy na hřeben Schrammsteinu… Kdo bude mít dost kuráže, může odtud dojít až přímo do penzionu. Ale to je námět až na další dny.
Minul nás i poslední spoj turistického vláčku i několik opozdilých výletníků. Jen my odhodlaně šlapeme vlastně v protisměru. Pořád mírně krápe, ale zdá se, že to ustává. U rozcestí Tři prameny zabočujeme po červené TZT do Dlouhého dolu (vlevo). Toto rozlehlé a dlouhé údolí zajedno před lety postihla kůrovcová kalamita. Už za mé předposlední dovolené někdy v roce 2021 to tady bylo obnažené s torzy vysokých smrků a o rok později dílo zkázy dokonal požár. Nicméně dnes je vidět, že strmé svahy si opět bere příroda a jsou porostlé hustým porostem nízkých bříz. A za pár let to tady bude vypadat zase dosti jinak. Snad tady jednou bude zase vzrostlý les, ale už úplně jiného charakteru. Celkem nepohodlná štětovaná cesta se po chvíli mění na písčitou a následuje první ostrý oblouk. Postupně nabíráme výšku po úpatí mohutné pískovcové stěny a v další roklině už se skladba lesa mění. Tady byly pro změnu odjakživa listnáče a ty požáru vesměs odolaly. Procházíme ještě několik zákrut po úpatí roklin i těsnou soutěsku, kde kdysi hraběnka Chotková spadla z koně (1872 – pamětní tabulka). Někdo si nenechal ujít ani odbočku k jeskyni Českých bratří (mohutný převis trochu bokem od hlavní cesty). A pak už konečně docházíme k rozcestí pod Pravčickou bránou, odkud však nahoru vede ještě poměrně náročný výstup po serpentinách, mostcích a dokonce i vytesaným tunelem. Teprve v poslední fázi se nám otevírá pohled mírně vzhůru – na mohutný oblouk největšího skalního okna v Evropě a přilehlou budovu bývalého zámečku zvaného Sokolí hnízdo. Jen velkým zázrakem se této jedinečné lokalitě, umístěné v těsné skalní soutěsce vyhnul ničivý požár! Tak jsme tedy pod Pravčickou bránou…
Železná branka do podloubí Sokolího hnízda je samozřejmě pečlivě uzamčená (zavíračka byla v 18 hodin, teď je před sedmou). "A nedá se to někde obejít? Dostaneme se aspoň na ty vyhlídky okolo…" spekuluje Pedál. To ani náhodou – znám to tady dobře, takže vysvětluji, že jediná přístupová cesta vede právě podloubím zámečku, který se musí obejít a ještě vzadu je pokladna a kovový turniket. Kdo chce dojít do celého areálu i s vyhlídkami, musí právě jen tudy. Přímo nad hlavou máme sice vyhlídkovou plošinu posazenou pod skalním obloukem, ale všude okolo jsou strmá skaliska a ta se vyšplhat nedají. Nikdo ale moc nehořekuje a ti, co zde ještě nikdy nebyli, berou zavděk i jedinečným pohledem na scenérii zámečku a brány. Kromě mě může na svoji dávnou návštěvu těchto míst zavzpomínat i Jelen: "Byl jsem zde s rodiči asi v deseti letech a dodneška vidím, jak si támhle na terase pochutnávám na hovězím vývaru s nudlema!" Já zase dávám do placu zdejší výčep, kde odjakživa měli vždy Budvar a žádné jiné pivo: "Když pivo někdy v roce 2003 stávalo normálně řekněme 15 korun, tak tady byl Budvar za třicet; a když o pár let později bylo běžné pivo za 30, tak tady byl Budvar za šedesát – ale vždycky si ho tady prostě dáš, i za tu cenu. To je jako bys přišel ke Flekům v Praze. To je prostě povinnost!" – dneska bohužel ale cenu zdejšího Budvaru nezjistíme, což mě hrozně mrzí…

Klepáč se stal naší nejoblíbenější hospůdkou v Hřensku, Lucerna je v pozadí.

Po krátké přestávce v této "slepé uličce" se odebíráme serpentinami zpět. Ještě se sluší podotknout, že poslední úseky výstupové cesty byly poněkud nově upravené a dokonce zde přibylo nové dřevěné schodiště vedoucí ale zatím "odnikud-nikam". Zřejmě se ještě bude nějak napojovat na stávající cesty. Nelze si nevšimnout ani mohutných zábran na Gabrielině stezce směrem k Mezné. Býval to kdysi nádherný úsek asi tak na hodinku pochodu po úpatí roklí a pod kolmými skalními stěnami. Po požáru a kalamitě je ale cesta stále uzavřena. Ale i tak poslední roky se stráně čím dál více obnažovaly a už to tam nebylo tak pěkné, jak někdy před 10-20 lety. My se navracíme do Hřenska tou samou trasou, jakou jsme přišli. Jinak to vlastně ani nejde.
Dole u penzionu jsme kolem osmé hodiny podvečerní a nelze jinak, než si jít sednout do blízkého Klepáče na pivko. Velká terasa je zakrytovaná průhlednými fóliemi, takže se zde sedí velmi příjemně a ještě nám za zády klape vodní kolo. Jinak je hospoda prázdná, jen vedle sedí nějací štamgasti. Ostatně hoši to tady prubli už odpoledne. Dneska obsluhuje postarší číšník, ve kterém někteří našinci spatřili Pilníkova dvojníka! Pedál naznal, že zdejší Gambrinus je kupodivu skvělý a ještě jsme si nechali nabídnout večerní polívku. Vítězí vesměs dršťková anebo vývar. Taky přišly velmi k chuti. Hospodu samozřejmě "zavíráme" (nemají ale otevřeno kdoví dokdy, zavírali kolem deváté). Zkrátka skvělá občerstvovací základna hned vedle našeho penzionu! Tam se odebíráme vzápětí. V těsné soutěsce se již stmívá, ale spát se ještě nejde. Ve společenské místnosti probíhá tradiční večerní popovídání a konzumace. Ke spánku odcházíme postupně, vesměs do půlnoci. Předpověď počasí je na zítřek hodně nejistá. Domlouváme se, že hned ráno Pedál zavolá paní správcové, která má na starosti expozice podzemní továrny v Janské a pokusí se s ní domluvit dopolední prohlídku. Tam nám bude případný déšť jedno. A pak se uvidí… S Pedálem navrhujeme například některou z variant vycházkových okruhů v okolí České Kamenice.

Rozhledna Janov.

Podzemní továrna Rabštejn (Janská).

Čtvrtek 11. června 2026 :
rozhledna Janov, prohlídka nacistické podzemní továrny Janská, okruh po skalních vyhlídkách České Kamenice

Při včerejší večerní debatě Pedál mimo jiné vzpomínal, jak kdysi vandrovali zdejším krajem a pro spoluvandrovníky měl připravenou i návštěvu podzemní nacistické továrny Rabštejn v Janské. Tento historický unikát léta spravuje a formou muzea provozuje skupina nadšenců. Vzhledem k náročnosti a délce prohlídky se moc termínů nevypisuje, například tak dvakrát za víkend. Co čert nechtěl, tehdy prý prohlídku nestihli a čekali tedy venku na pana průvodce, než se s předchozí skupinou objeví z útrob podzemí – a pokusí se s ním domluvit na dalším kole ještě ten den. Pán však toho měl plné kecky, hodně se zdráhal a furt Pedálovi nabízel, že je provede až druhý den: "Já jsem ho přemlouval a přemlouval – a oni furt nechtěli pochopit, že jsme tady pěšky a na zítřek už musíme vandrovat někam dál. Snad by se nechal i zlomit, ale ti lidi se na mě obořili 'Nechte ho na pokoji, ten pán je nemocnej!!!' – což jsem samozřejmě nemohl vědět. No nakonec to dopadlo tak, že jsme to tehdy vzdali a prohlídku jsme neuskutečnili. Tak teda až dneska po letech se to snad podaří…" doufal Pedál večer.
Snídaně je dnes vskutku bohatýrská – Karel načíná první velkou várku vajec a pro všechny smaží míchaná na pánvi. Pedál mezitím volá paní správcové muzea do Janské: "S těma je domluva! Zase se cukala, ale naštěstí jsem ji přemluvil! Máme tam být na jedenáctou." To je dost času, takže ještě předtím se můžeme trochu podívat po okolí. Na rozkoukanou navrhuji výstup na rozhlednu Janov na Janovském vrchu, což je při cestě kousek nad Hřenskem a dá se až pod rozhlednu zajet autem.
Balíme si věci a na cestu se vydáváme kolem půl desáté. Hned pod Klepáčem odbočujeme na vedlejší silnici, která z Hřenska lesy strmě stoupá na Janov. Ve stoupáku těsně před vesnicí jsme mimochodem minuli i rekreační chatu, kterou jsme měli zamluvenou původně. Taky pěkné místo, ale – daleko do hospody! Janov je vesnička na kopci, nebo spíše náhorní planině, se spoustou křivolakých uliček. Díky navigaci trefujeme ty správné odbočky, která nás přivádějí na východní okraj vesnice pod Janovský vrch (349 m n.m.) ke komplexu nízkých bytovek, což jsou snad obecní bytovky nebo i domov důchodců. Opodál se dokonce nachází hotel a golfový resort. Jsou odtud daleké rozhledy do krajiny. Parkujeme za bytovkami a pár kroků od nás se na okraji lesa tyčí mohutná příhradová telekomunikační věž upravená též i jako rozhledna.

Výhled z rozhledny Janov směrem jižním, vlevo Růžovský vrch.

Patří rozhodně k těm větším, vždyť vyhlídkový ochoz se nachází ve 30 metrech nad zemí a je potřeba zdolat 160 schodů. Je to pěkná štreka. A navíc s přibývající výškou se konstrukce citelně houpe. Výhledy z plošiny jsme téměř ohromeni – nabízí se rozhledy do širokého okolí: od Lužických hor na východě, po stolové hory Děčínský Sněžník a Großer Zschirnstein a začátek Krušných hor na západě. Na jihu obzor uzavírá vzdálený hřeben Bukové hory se známým vysílačem pro Severočeský kraj, severu pak dominují pískovcové stěny Českosaského Švýcarska, mohutný Großer Winterberg a severozápadním směrem se otevírají roviny směr Drážďany s dalšími dominujícími stolovými horami, jejichž vrcholy zdobí koruny pískovcových skal. Poblíže, nad Srbskou Kamenicí, se vypíná nezaměnitelný symbol zdejšího kraje – Růžovský vrch, který si pro svůj tvar vysloužil přezdívku "Děčínská Fudžijama". A nesmíme zapomenout na první vrcholy Lužických hor – bližší Studenec a vzdálenější Jedlová. V pásmu skalní hradby na severu chvíli zraky pátráme po Pravčické bráně. Nakonec jsme to odhalili: mezi skalami vykukuje akorát červená střecha Sokolího hnízda, zatímco skalní útvar Pravčické brány je vůči nám položen vlastně kolmo, takže známé obří okno ani pořádně vidět není.
Pořádně jsme se vynadívali, odolali trochu větru a můžeme zase sestoupit dolů. Havran si všiml i zajímavého sestavení příhradové konstrukce, kdy některá krajní rohová zavětrování byla vlastně slepá bez jakéhokoli napojení na hlavní nosníky. Dole ještě někoho zaujala nabídka pražírny kávy, která by měla být součástí blízkého hotýlku. Což o to, horká káva v tomto chladném počasí by bodla, ale… Všude pusto prázdno, nikde nikdo, všechny dveře uzamčené. Čertví, jak to tady funguje. Kolem desáté hodiny tedy nastupujeme do vozidel a vyrážíme na další cestu směr Česká Kamenice.
Nejprve míjíme nefalšovanou indiánskou vesnici Rosehill ("Viděli jste tu tlustou indiánku?"), potom projíždíme vesnici Růžovou a následně celkem hluboké polesí. Až jsme záviděli, jak pěkné lesy tady mají. V Janské bezchybně trefujeme odbočku a parkujeme na prostranství před objektem někdejší velké továrny. Tady se nachází i obslužný domek (pokladna) pro vstup do podzemního muzea Rabštejn. Máme ještě asi hodinku času, tak Pedál rozhoduje, že se můžeme projít údolím Kamenice po pohodlné asfaltce směrem k bývalému koncentračnímu a zajateckému táboru, který se nachází asi 2 kilometry odtud východním směrem.
Údolí je pěkné a poklidné, jelikož na obslužnou komunikaci je samozřejmě zákaz vjezdu. Je využívána jen jako cyklotrasa. Areál továrny byl celkem rozlehlý a hned za budovami je do skaliska zabudován první vstup do podzemí. My pokračujeme dále a po chvíli přecházíme po mostku Kamenici. Za ním se nachází další historický objekt, už notně omšelý a využívaný nyní jako paintballové centrum. Poté se údolí poněkud rozšiřuje a na pláni je vybudováno dopravní hřiště. Všude ale pusto a prázdno, minul nás snad jen nějaký ojedinělý cyklista. U hřiště naznáváme, že čas se krátí a bude potřeba se raději vrátit k pokladně. Pedál si zkrátka nemůže dovolit blamáž, aby i po letech propásl druhou prohlídku!
Před jedenáctou hodinou jsme tedy zpět u pokladny, což je nová dřevěná chatka umístěná u bývalé brány do areálu továrny. Paní průvodkyně už na nás čeká. Nezbývá tedy než ji ještě jednou poděkovat za ochotu nás provést, protože dle jejích slov prý: "Dneska jsem si myslela, že si dám doma nohy nahoru a budu si celý den číst – no, ale když jste taková skupina, tak vás tedy ráda provedu." V chatě je velké množství exponátů vytahaných sem na světlo světa, když předtím byly "pohřbené" od války v podzemí. A taky plánky vyražených chodeb: ve skutečnosti byly vyraženy až čtyři lokality, z nichž my uvidíme ty dvě nejbližší. Nejzápadnější a také největší prostory (lokalita označená na mapě jako H) nejsou s průvodcem přístupné, ale dostat se do nich dá "na zapřenou". Po válce byly využity jako obří sklady pohonných hmot a po roce 1968 je samozřejmě zabrali Rusi. Potom bylo vše vyčerpáno a vyklizeno a ponecháno osudu. Pedál s hrdostí přiznal, že tehdy na čundru tyto prostory krátce prolézali a že to tam bylo poměrně nebezpečné. Více než omšelé a plesnivé artefakty z podzemí mě osobně v expozici více zaujaly modely letadel druhoválečných typů. Asi mají ve spolku i nějakého nadšeného modeláře, protože podobné modely potom byly k vidění i v podzemí.
Paní se nám představila jako Pešková a konstatovala, že po úmrtí manžela (který se historií a podzemím zabýval celý život) s ostatními členy spolku převzala veškeré aktivity. Bylo poznat, že všichni jsou do této bohulibé činnosti po léta zapálení. Také jsme se dozvěděli, že pozemky a budovy, ve kterých se muzeum nachází, patří městu Česká Kamenice a že mu musí platit regulérní nájemné, nikoliv symbolické. Tudíž ani vstupné tady není nijak symbolické – 300 Kč na osobu. Ale vzhledem k tomu, že prohlídka trvá minimálně dvě hodiny a člověk se dozví a uvidí opravdu hodně unikátního, je to asi naprosto odpovídající. Pak nás vyzvala, ať se pohodlně usadíme na venkovních lavicích a mohl začít její výklad.

V podzemní továrně Rabštejn.

Historie továrny je popsána na webu, tak snad jen stručně. V úvodu paní hodně vyzdvihla roli místního podnikatele Preidla, který továrnu založil a vybudoval v 19. století jako přádelny a poskytl práci hodně lidem z okolí. Ve 30. letech 20. století výroba zkrachovala a opuštěný areál za války přešel na německou zbrojovku WFG Brémy, která zdejší hluboké údolí a přilehlé kopce využila k vybudování utajené podzemní továrny, výborně skryté před průzkumem Spojenců. Vyráběly se zde letecké součástky a kompletovala se letadla. Velkou raritou byla výroba jednoho z prvních vrtulníků na světě: Focke-Achgelis Fa 223 Drache (Drak). Viděli jsme jej na obrázcích: oproti soudobým typům měl dva rotory na bočních nosnících, asi něco jako současný americký Osprey. Paní ukázala na blízkou kovovou lávku přes říčku: tak tu prý za války ukládal zmíněný vrtulník a od té doby s ní nikdo nehnul. Celkově prý ale provoz a pilotáž těchto vrtulníků byly hodně náročné a nikterak hromadně se nevyužívaly. Po válce je převzala naše armáda a pod označením Avia Vr-3 létaly dva exempláře.
Pro ražbu podzemních tunelů a následný provoz továrny byly v jiném místě údolí založeny koncentrační a zajatecký tábor. Postupně zde bylo vyraženo 11 montážních hal a pracovalo zde 6000 lidí z 18 národností světa. Pro tyto totálně nasazené dělníky bylo zřízeno v okolí 34 pracovních táborů a 2 tábory zajatecké pro ruské a anglické zajaté piloty.
Po úvodní přednášce a samozřejmě i diskusi (protože jsme se hodně ptali a paní byla ráda, že máme zájem) se odebíráme do prvního vstupu do podzemí (Werk), který se nachází nedaleko za tovární halou. Ještě než vstoupíme, tak nás zaujala zvláštní betonová válcová kapsle s průzory, asi 2,5 metru vysoká a s malými dvířky. Betonový plášť dobře tloušťky 10 cm. Cestou v údolí jsme jich viděli několik. A prý: "Hádejte, k čemu to sloužilo?" Odhadujeme, že snad jako nějaká pozorovatelna. Paní průvodkyně nám upřesnila, že to měly německé hlídky rozmístěné poblíž stanovišť, a kdyby snad přišel poplach a nálet, dva strážní se do kapsle mohli schovat. Jen tak v duchu jsem si představil, kdyby poblíž toho vybuchla bomba a tlaková vlna kryt položila a odkutálela – docela tristní zážitek pro osazenstvo, pokud by vůbec přežilo. Nic pro klaustrofobiky. Nyní je prý tato kapsle u vstupu využívána jako určitá atrakce a například dětské výpravy si mohou vyzkoušet, kolik dětiček se do kapsle vměstná. Paní nám uvedla až dost neuvěřitelná čísla a popravdě si nedovedu představit, jak se tam nějakých 10-15 děcek vměstnalo… A pak hurá do podzemí!

Tak do tohodle "krytu" se měli fašouni schovat při náletu :-)

Opět stručně: tato první část byla na orientaci snad nejjednodušší – z hlavní chodby odbočovalo několik podružných odboček, ve kterých byly umístěné všemožné expozice. Ať už předmětů nalezených zde v podzemí (fragmenty zbraní, nádobí, pracovní nástroje), pak i pietní místo ve tvaru ležícího kamenného kříže se svíčkami a tabulí s uvedením všech vězňů, kteří zde v nelidských podmínkách pracovali. A do třetice například expozice věnovaná leteckým nehodám v širokém okolí – z nichž dominovala snad ta nejznámější: havárie jugoslávského dopravního letadla v roce 1972, které se zřítilo po výbuchu nálože z výšky 10 kilometrů na okraj Srbské Kamenice. Tu přežila jediná osoba – letuška Vesna Vulovičová.
Hodně prostoru věnovala paní průvodkyně bývalým vězňům (jistému panu Faltýnkovi a ještě jednomu Srbovi), kteří po dlouhých desetiletích poskytli badatelům cenná svědectví o provozu továrny i tábora. Vždyť vlastně od války až někdy do přelomu tisíciletí nikdo pořádně nevěděl, jak celá tato mašinérie fungovala. Několikrát bylo zdůrazněno, že tehdejší nelidské podmínky si už dneska nikdo nedokáže ani představit. Prohlídka a výklad v prvním podzemí tak trvala více jak hodinu.
A pak opět vystupujeme na světlo boží a přesouváme se dále, k mostku přes Kamenici (tudy jsme už jednou dnes šli) a odbočujeme ke druhému vstupu. Zde nejsou expozice, ale jen úplný labyrint podzemních chodeb a hal. Neznalý člověk by se tu ztratil. Stropy zde jsou pečlivě zaklenuty polokruhovými betonovými bloky, podlahy dokonale vybetonované. Vypadá to, jakoby to tu fungovalo ještě před nedávnem. Vlastně asi ano, protože zdejší prostory nějakým způsobem využívala naše armáda jako nějaká ženijní skladiště. V jednom místě byla hala dokonce rozšířena a zvednuta až do výšky 10 metrů. Prý zde byl za války umístěn nějaký obrovský lis. Svérázná vycházka podzemním bludištěm končí krátce po 13. hodině, takže skutečně celá poutavá prohlídka trvala přes dvě hodiny! Ale byl to zážitek a bylo to parádní. Tedy až na ty válečné okolnosti, musela to být tehdy hrůza.
Paní průvodkyně se s námi loučí a my děkujeme za její ochotu a poutavé vyprávění. Ještě nám doporučila, ať se jdeme projít údolím až do místa, kde byl koncentrák. Je tam celkem pohodová procházka. Jdeme nyní po druhé straně údolí, míjíme dopravní hřiště i osamocený komín, který trčí z torz někdejší tovární budovy. Pak se opět údolí rozšiřuje a na tiché udržované louce s ojedinělými břízami se nachází pietní oplocené místo s památníkem a základy budov tábora. Chvíli jsme poseděli a rozhodujeme se jak dál. Je sice možno dojít do České Kamenice pěšky, ale musíme se vrátit do auta. Zdá se, že počasí bude přát, tak pak ještě podnikneme nějakou vycházku u Kamenice, ale nejprve bychom se rádi najedli. Vrátíme se tedy k továrně a přejedeme do města auty.

Kolem druhé hodiny odpolední tedy dojíždíme do blízké České Kamenice. Pro zaparkování hoši vyhledali plac u ulice Spálená poblíže zdejšího poutního chrámu, kam bychom později taky rádi zašli. Ani na náměstí to odtud není daleko. Tam ostatně povedou naše první kroky: nejprve do infocentra a pak na nějaký dobrý oběd. Ulicí Nerudovou scházíme na náměstí, které tady mají pěkně zrekonstruované. Ale od doby mé poslední soukromé návštěvy tohoto městečka se mnohé změnilo: namísto vyhlášené cukrárny v historickém měšťanském domě s dřevěným dvouštítem (symbol města) je bufet, a naopak tam, kde byla slušná restaurace (na protější straně náměstí vedle infocentra) se přestěhovala cukrárna. Vietnamská večerka v rohu náměstí je také evidentně zrušená. A především – naše někdejší ubytování, které mimochodem patřilo k nejhorším, co jsme kdy zažili (Dům v Centru), má taky podezřele slepá okna a kvelb v přízemí je viditelně uzavřen. (taková malá pikanterie: majitelé měli na webu honosnou prezentaci "stylového ubytování v historickém domě", kterou jsme se nechali ošálit – ve skutečnosti děs: neuklizeno, prach a zatuchlina, ručníky smrděly zblitinou a sifon ze sprchy jsme museli protáhnout čističem zakoupeným vedle u Vietnamce, aby nám aspoň odtékal; asi po dvou letech mě přišla výzva z FÚ Děčín, abych podal svědectví o jednání pana majitele, který se neobtěžoval vydávat platební doklady a zisky zřejmě vůbec nepřiznával – doufám tedy, že rodina Mervínských s tímto "taképodnikáním" zkrachovala, čert je vem…)
Krátce se zastavujeme v infocentru pro pár drobností a slečny nám radí, že dobře se dá najíst v restauraci U Slunce, která se nachází asi 250 metrů odtud směrem na Janskou (jeli jsme okolo). Míříme tam naše kroky, ale nejprve jaksi omylem nacházíme ještě jinou hospodu (Na ráně) ve starém rohovém podstávkovém domě. Je to klasická knajpa, kde se sice vaří, ale při našem počtu vrchní naznává, že od 15 hodin bude mít kuchyně jakousi přestávku. Pokračujeme tedy ke Slunci a to je ta pravá restaurace pro nás! Vypadá naprosto ucházejícně a taktéž nabídka jídelního lístku je domácká a má slušné ceny. Každý si přišel na to svoje a myslím, že jsme se najedli dobře a vydatně. Nicméně sedíme, jíme, klábosíme… A venku se spustil solidní liják! Takže jsme byli celkem rádi, že to vyšlo takhle a nepřízeň počasí přečkáme v hospodě. Po čtvrté hodině přestává pršet, my platíme a vyrážíme ven, jelikož chceme podniknout alespoň krátkou vycházku.

Skalní stezky a vyhlídky nad Českou Kamenicí.

Bratrská modlitebna ve skalách nad Českou Kamenicí.

Za všeobecného souhlasu Pedál navrhuje severní okruh nazvaný Vyhlídky – Brand, který nás zavede na zajímavé skalní vyhlídky, do bratrské modlitebny a do údolí s mlýnky. Ještě se nabízela jižní varianta – výstup na zdejší hrad, ale to by bylo jen do kopce a zpět. Napojujeme se tedy na modrou značku a okrajovými ulicemi se starými honosnými vilami stoupáme do kopce. U domova důchodců vstupujeme na lesní cesty a na přilehlé louce registrujeme zajímavý betonový sloup – pozůstatek stožáru střeleckého terče. Sloužil kdysi v 19. století místnímu střeleckému spolku. A hrome – zase začíná drobně pršet! No nic, nasadíme větrovky a nějak to ustojíme. Za jedním z lesních rozcestí odbočujeme na poměrně strmou pěšinku, která serpentinami stoupá k vrcholu Jehla (478 m n.m.). Vlivem deště je pěšina hodně blátivá a kluzká. Naštěstí ani nedosahujeme vrcholu a pršet přestává – snad to vydrží (vydrželo!). Za pár minut se stromy rozestupují a my máme před sebou špičaté čedičové skalisko opatřené zábradlím a dvěma vyhlídkami. Nabízí se nám odtud téměř letecký pohled na Českou Kamenici pod námi a i výhled daleko do krajiny, jíž dominuje známý vrchol "Růžák" a na obzoru pásmo Bukové hory. Fakt moc pěkné.
Následně se vracíme na hřebenovou pěšinu a pěkným listnatým lesem mírně klesáme k rozcestí se žlutou značkou. Tady odbočujeme k blízkým Bratrským oltářům, což je nádherné tiché poutní místo mezi pískovcovými skalami. Jsou zde umístěny sochy světců a svaté obrázky křížové cesty, pod skalkou je i dřevěná krytá kazatelna. Pro svou odlehlost místo sloužilo k tajným mším v dobách náboženské perzekuce již v 16. a 17. století. Na chvíli jsme se zda zastavili k odpočinku a rozjímání.
Pak se vracíme na žlutou značku a zanedlouho docházíme ke křížení lesních cest. Charakter lesa se v těchto místech hodně změnil – namísto listnáčů především na prosvětlené borové polesí. A začínají se opět objevovat pískovcové skalky. Ale hlavně: nikde ani živáčka! To je paráda. Trochu mi to tady připomíná stezky na Maloskalsku, například k Drábovně. Docházíme ke dřevěnému altánu na vyvýšeném místě, který slouží především jako odpočívka. Uvnitř lavice a stolek. Konečně se taky pěkně projasnilo, takže dojem z těchto míst je moc pěkný. Avizovanou skalní kapli jsme objevili nedaleko, v zákrutu další cesty. Kousek odtud se nachází skalní vyhlídka ze zvláštním názvem: Tell-Platte. Naučná tabule připomíná příběh švýcarského národního hrdiny Viléma Tella, po kterém je vyhlídka pojmenována. Je to prý prapůvodní název vyhlídky. I tady se na chvíli zastavujeme a na počest pěkného dojmu z dnešní výpravy otevírají hoši "vrcholová pivka". Následně pokračujeme stále pohodovým lesem a docházíme k poslední dnešní vyhlídce – Ponorka. Je to vlastně členitý skalní útvar, který je zpřístupněn pomocí kovových schodišť a ramp. Z vrcholového skaliska opatřeného zábradlím a stožárem s vlajkou se nabízejí nádherné výhledy jižním směrem – samozřejmě na blízkou Kamenici i vzdálenější obzory. Na blízkém protějším konci hřebene jsme mezi stromy zahlédli i skalisko Jehly, kde jsme byli zhruba před hodinkou.

Mlýnky - Brand : modely místních domů a soustava vodních mlýnků.

Od této poslední vyhlídky značka začíná ostřeji klesat kolem zajímavé skály Žába a nakonec i kolem dalšího altánu docházíme dolů do údolí, kde se nachází oplocená "zahrádka" s miniaturními mlýnky a betonovými modely domků České Kamenice. Již před válkou tento malý areál zvaný Brand vybudoval místní Němec – truhlář Anton Gampe. Po válce Mlýnky zanikly, ale před nedávnem byly obnoveny. V mírném svahu se zde nachází několik tůněk s přepady a voda je pouštěna na malá mlýnská kolečka. Kousek dále podél cesty nacházíme větší vodní atrakci: soustavu malých náhonů a dalších mlýnků, kde si zájemce může vyzkoušet zadržování vody a následné směrování přes několik vantroků na jednotlivá zařízení.
Pokračujeme údolím zase o něco níže a po pár krocích jsme na břehu malé vodní nádrže obklopené lesem. Zde si místní nadšenci připravili pro pocestné další raritu: ruční přívoz. Přes rybník je natažené lano mezi dvěma protilehlými moly a zaparkován bytelný vor. Zájemce se může "nalodit" a pomocí lana přeručkovat na druhou stranu a zase zpět. Karel si to úspěšně vyzkoušel.
Stačí dalších pár minut na cestě a na dohled máme krásný volnočasový areál s koupalištěm. Jasně modrý bazén se v zeleni louky a okraje lesa vyjímá jako exotická laguna. Vzhledem k počasí (poměrně chladno a po dešti) se samozřejmě nikdo nekoupe, ale z párty-stanů u kiosku s občerstvením se ozývá tlumená muzika: dus-dus-dus… Podle plakátů, které jsme pak cestou viděli, se zde dnes má konat nějaký koncert nebo zábavní večer. Celý okruh i s popsanými zajímavostmi a atrakcemi na nás udělal hezký dojem a péče o něj (vyhlídky, altány, lavičky, naučné tabule a nakonec i to krásné koupaliště) svědčí o tom, že Kamenickým není jejich okolí lhostejné a mají návštěvníkům a turistům skutečně co nabídnout. A to jsme zdaleka neviděli vše!
A to jsme již vlastně v okrajové části Kamenice, kde na place u garáží parkují naše auta. Většina osazenstva se ještě odebírá do blízkého poutního chrámu Narození Panny Marie, což je unikátní barokní stavba s kaplí a ambity okolo. Středobodem celého areálu je, jak ve smyslu fyzickém, tak ve smyslu duchovním, dřevěná socha Panny Marie Kamenické z roku 1680, jejímž autorem byl žitavský sochař Kristián Ulrich. Dnes je socha umístěna na rokokovém oltáři z 18. století.
V chrámu sice probíhají komentované prohlídky, ale jen o víkendech. Hoši zjistili, že dnes v 18 hodin se zde konala mše a odhadují, že po mši by mohla být možnost si interiér prohlédnout. Takže se tam tedy vypravili. Já osobně jsem zde před nějakými čtyřmi lety absolvoval komentovanou prohlídku a byla vskutku velmi poutavá.

Scházíme se tedy opět za slabou půlhodinku a Pedál navrhuje, abychom z Kamenice ještě hned tak neodjížděli: "Navrhuji navštívit zdejší stylovou hospodu Pivovaru Kotouč – mají tam výtečné pivo!" Takže přejíždíme k Panskému pivovaru, kde nabízejí m.j. spodně kvašená piva: Zlaťák 11° a Turbo 12° světlé, Rytíř 12° tmavé, Kaple 14° medové; Svrchně kvašená: Granát 18° a Motejl 11°. Řidiči (já a Karel) se obětovali do nealka, ostatní si udělali pěknou degustaci. Taky jsem si cucl – pivo fakt dobré. Prostředí stylové, zkrátka pivovar. Poseděli jsme dobře hodinku a na zpáteční cestu do Hřenska se vydáváme krátce po osmé hodině podvečerní.
Doma se postupně scházíme u společného stolu a mistr kuchařský Čenich s přispěním Karla se pouští do přípravy krůtích steaků s volským okem. Krmě to byla vynikající a pošmákli jsme si dokonale! Pak se četa umývačů vypořádala s nádobím a u besedy jsme zůstali až dobře do půlnoci. Kromě toho se na televizi pustila i Balada pro banditu s Donutilem a Bittovou, takže kdo chtěl, tak se koukal. Byla také domluvena zítřejší výprava: přejedeme na stranu NDR a podnikneme velmi populární trasu na skalní hřebenovce Schrammstein. Je to vlastně jen kousek za hranicemi, východiskem je lázeňské městečko Bad Schandau.

Hohes Schrammtor / Torstein v masivu Schrammsteinu.

Vyhlídka Breite-Kluft-Aussicht v závěru masivu Schrammsteinu.

Pátek 12. června 2026 :
výprava na skalní stezku Schrammstein

Schrammstein znamená něco jako šrámové nebo rozeklané kameny. Je to pásmo vysokých pískovcových skal táhnoucích se jako hradba podél kaňonu Labe na saské straně národního parku, čili již na území východního Německa. V průvodcích a tipech na výlety po Saském Švýcarsku patří do "top" doporučení k poznání a výpravám. Společně například s Bastei, Königsteinem a stolovými horami. Skalní soustavou Schrammstein je vedena promyšlená síť značených stezek opatřených četnými lezeckými pomůckami (schodiště, žebříky, lana...) a je velice dobře dostupná z Bad Schandau nebo Schmilky (záleží, z jaké strany se tam vydáte). Náš kamarád Marek z Hevlína svoji dávnou výpravu (r. 2008) na tyto jedinečné skalní stezky nazval "schodištní turistika na Schrammstein" – a já jsem se sem na to konto vypravil s Věrou v rámci naší dovolené v roce 2009. Byl to úchvatný zážitek: cesta mezi skalami a jedinečné skalní vyhlídky. Jen bych snad doporučil se na tuto trasu vydat mimo hlavní sezónu a ve všední den, kdy je reálná šance na minimum lidí na stezkách. V plné sezóně je tam bezesporu narváno.

Takto v kostce jsem našim hochům vylíčil návrh na tuto výpravu a na pátek tedy bylo rozhodnuto – zajedeme do NDR na Schrammstein :-) Snad se jen ještě pomodlit za počasí, protože v noci zase poprchávalo, ráno je mokro a teplota se s bídou pohybuje kolem 10-12°C. No tak co... i kdybychom měli cestou chytit přeháňky, do deště jsme vybaveni. Hlavně, aby nepršelo trvale, což by se snad stát nemělo. Takto jsme to alespoň vyčetli ze všemožných předpovědních aplikací. Po vydatné a chutné snídani (opět vejce na jiný způsob) je odjezd směr DDR stanoven na 9:00. Pro jistotu přibalujeme plavky, protože v Bad Schandau je pěkné termální koupaliště. Je však možné, že kdo bude mít kuráž, dojde celou trasu až přímo "do chalupy", čili přes Gross Winterberg! No uvidíme...

Bad Schandau - výhled na údolí Labe z horní plošiny historického výtahu.

Nejlepším nástupním bodem k výpravě na Schrammstein je lesní parkoviště u silničky do obce Ostrau, kam se odbočuje od Labe na začátku Bad Schandau. Hoši, ale projevili eminentní zájem: "My se chceme svézt tím vejtahem v té příhradové věži u paty skal!" Fajn, to bude zajímavý zážitek. Pěší trasu si pak sice o pár kiláků prodloužíme, ale proč ne.
Cestou jsme se ještě na chvíli zastavili v Hřensku na nábřeží. Pedál si odskočil do infocentra pro vizitky, aby mohl rozšířit svoje pověstné bohaté cestovatelské album. Pak odbočujeme směr hraniční přechod Hřensko-Schmilka a je nutno podotknout, že hraniční kontroly na německé straně již byly zrušeny (alespoň tady). Následuje působivý průjezd po nábřeží Labe vorařskou osadou Schmilka s pěknými hrázděnými domky. V pár minutách jsme v Bad Schandau, což je už větší lázeňské městečko. Je to vyhledávané letovisko se širokou nabídkou turistických možností. Mimo jiné jsem zmínil, že dlouhým a křivolakým údolím Křinice odtud pendluje historická tramvaj, jejíž spoje se dají s velkou výhodou využít pro přiblížení do dalších výchozích bodů pěších túr v nitru Saského Švýcarska.
Právě podjíždíme pod kýženou příhradovou věží s výtahem – páni, tam za chvíli vyjedeme! Parkujeme opodál na poloprázdném parkovišti termálních lázní. Dneska je na koupání zima a je ještě poměrně brzy, proto tak málo aut. Celodenní parkovné tady posléze vycházelo poněkud dráž, tuším 14€. Ale je pohodlné zaparkovat tady, v dosahu východiště, než se plahočit odněkud z okraje městečka. V 9:30 vyrážíme na pěší trasu dnešní výpravy.
Pár kroků po hlavní ulici, přecházíme, a jsme u výtahu Historischer Personenaufzug. V pokladně kupujeme lístky po 2,50 na osobu. Do kabiny jsme se vměstnali všichni a nahoru (52 metrů) to byl pěkný švuňk. Až nám zalehly uši a leckomu se nahoře i zamotala hlava. Horní patro výtahu je vlastně upraveno i jako rozhledna – kolem dokola vrcholku věže je vyhlídková plošina. Notnou chvíli jsme se zadívali do kraje: pod nohama máme Bad Schandau s Labem, s uličkami a železnicí na druhém břehu – jako nějaký model. Od vyhlídkové plošiny vede lávka k horní hraně kaňonu, kde se nachází v tuto dobu uzavřený bufet a již nefunkční výběh pro rysa. Všude pusto a prázdno a my se vydáváme vpravo po šikmo stoupajícím chodníku opatřeným zábradlím a dokonce veřejným osvětlením. Míjíme i pamětní desku Rudolfa Sendiga (1848-1928), což byl zdejší významný občan, hoteliér, mecenáš a vizionář. Právě tento člověk se zasloužil o pozvednutí Bad Schandau coby vyhledávaného letoviska a i o vybudování onoho unikátního výtahu i lesoparku, kterým nyní kráčíme. Za necelou čtvrthodinku jsme touto úpatní stezkou překonali zbytek výškového převýšení kaňonu Labe a náhorní plošiny a vycházíme z lesa na okraji zástavby obce-letoviska Ostrau. Samozřejmě, že jsme Ostrau hned počeštili na "Ostravu" :-)
Stezka ústí v zatáčce místní úpravné ulice lemované vilkami a prázdninovými domy. Celkem luxus, ale naopak některé z objektů (třeba hned ten rohový se zajímavou dřevěnou architekturou, zjevně opuštěný) byly notně letité, až zchátralé. Každopádně zde ale musí být velmi příjemná a poklidná dovolená, zejména pro seniory. V zatáčce ulice směrem k hraně údolí je vystavěna unikátní kovová vyhlídka, něco jako Skywalk – zkrátka vystrčená plošina se zábradlím. Odtud jsou již poměrně vzdálenější výhledy než z horní plošiny výtahu, jelikož se nacházíme již poměrně výše. Vyhlídka má název (jak jinak): Sendig-Blick (231 m n.m.), opět na počest zmíněného pana Sendiga. Kromě výhledů do kraje nás zaujal dravec kroužící nad zelenými lesy a šedivými skalisky. "To bude luňák!" znalecky ho otipoval náš myslivec Karel a popsal nám typické znaky křídel tohoto ptáka. Chvíli jsme se vynadívali a v 10:00 vyrážíme dále, po ulici Ostrauer Ring. Jak název napovídá, obkružuje kolem dokola celou čtvrť rodinných domků a rekreačních vilek. Je tudy vedena dokonce i autobusová linka a v jednu chvíli nás minul autobus na trase Schmilka – Bad Schandau.
U blízkého rozcestníku zamítáme mírně zážitkovou červenou trasu, která se odklání a kopíruje po vršku hranu kaňonu Labe. To bychom si trasu celkem zbytečně prodloužili a tak nějak tipujeme, že nějaké výjimečné vyhlídky by při této cestě stejně nebyly. Navíc začíná mírně krápat, ale není to nic kritického. V centru Ostrau (dá-li se tak nazvat jediná hlavní křižovatka místních komunikací) objevujeme záchytný bod: "Hospoda!!" Pedál navrhuje, že si sedneme na pivko a přečkáme momentální přeháňku. Je to ale spíše jen drobná výmluva k uhašení žízně a spravení chuti. Hospůdka Ostrauer Hof (i s možností ubytování) je vskutku malebná – staletý, avšak pečlivě udržovaný typický hrázděný dům. Tam by se dobře sedělo. Ale máme smůlu, otevírá až ve 12 hodin...

Výstup strmou soutěskou Wildschützensteig na Schrammsteinaussicht.

U hospody tedy odbočujeme vpravo na Falkensteinstraße, což je vlastně jediná přístupová silnička od Bad Schandau. Na mapě se turistické značení jeví jako zelená-červená-modrá. Míjíme jedno záchytné parkoviště, opouštíme dědinu a u druhého záchytného parkoviště zase odbočujeme (vpravo). Ta možnost parkování je zde nutná, protože v hlavní sezóně by malé lesní parkoviště dole v údolí návštěvníkům Schrammsteinu jistojistě nestačilo. Míjíme několik posledních zahrad s chatkami a po úzké schodovaté pěšině začínáme výrazněji klesat do zalesněného údolí Zahnsgrund. Zde přecházíme silnici a míjíme i zmíněné malé lesní parkoviště. Kousek odtud se nachází výletní hospoda Schrammsteinbaude, která má v tuto dobu (cca 11:00) také ještě zavřeno.
Orientujeme se dle velkého rozcestníku s tabulemi: máme pokračovat po hlavní modré E3 směr Schrammstein a pěšina nás už konečně vede do skalní rokle Lattengrund vinoucí se mezi vysokými pískovcovými skalami. To byl ale jen takový prolog, to pravé ořechové přijde až později. Po asi čtvrthodince dosahujeme vršku zalesněné náhorní planiny a v jedné zákrutě odbočuje krátká odbočka k první vyhlídce – na Falkenstein a Hoher Torstein, což jsou obrovské skalní útvary, typické pro západní konec Schrammsteinu. "Běžte se podívat, je tam fakt pěkný výhled," láká Pedál nás, co jsme šli vzaději. Sotva jsme se vynadívali, dostihuje nás typický polský zájezd – navoněná mládež v teniskách. Nechali jsme je tedy, ať uhání dopředu a chvíli čekáme, až se cesta zase vyprázdní. Nutno podotknout, že lidí potkáváme víc a víc.
Zhruba v 11:30 dosahujeme významného rozcestí Grosses Schrammtor se směrovkami a informačními tabulemi národního parku. Stýkají se tu čtyři důležité trasy, všelijak značené. Už jsme si všimli, že na naší Mapě.com (v aplikaci) některé značky proznačené nejsou, zatímco v terénu ano. Nebyla to ta klasická pásmová značka, ale třeba symbol kolečka atp. – ty v našich mapách chyběly. Na tomto rozcestí se od severu připojuje významová tematická trasa "Malerweg" – Cesta malířů. Vysvětlení pojmenování je jednoduché: kouzelnou krajinu Saského Švýcarska vyhledávali malíři, kteří zde, v inspirativním kraji, pořizovali svoje nádherná díla. Nejednou to byli i malíři ze Švýcarska, jimž zdejší scenérie krásou připomínaly jejich domovinu. A odtud vlastně vznikl i pozdější název (Česko)Saské Švýcarsko. Malerweg je 112 km dlouhá turistická trasa v Labských pískovcích, která vděčí za svůj název mnoha umělcům, kteří zde malovali skalní krajinu. Vede malebnými místy jako Rathen, Hohnstein a Königstein, kolem slavných vyhlídek a skalních útvarů, které kdysi inspirovaly umělce jako Caspar David Friedrich. Trasa je dobře značená a rozdělena do etap, nabízí dechberoucí výhledy a v roce 2007 byla vyhlášena nejkrásnější turistickou trasou Německa.

My směřujeme na Schrammsteinausicht (tabulka uvádí 3/4 hodinku) a na Gr. Winterberg bychom to měli za 2 a 1/4 hodinky. A to je výzva! – uvidíme… Záhy stoupáme mezi skály do soutěsky Grosses Schrammtor, která podchází mohutná skaliska Schrammtorwächter (Strážce brány) a Ostervorturm. Pak pokračuje pohodovější úsek úpatní stezky zvané Vordere Promenade. Ale žádná promenáda to teda není! Zkrátka klikatá lesní pěšina pod skalami, vrstevnicově nad prudkým svahem. V pár minutách docházíme k dalšímu významnému rozcestí, které ovlivní naše kroky – pokud budeme chtít něco pořádného vidět. Je to odbočka Wildschützensteig / Jägersteig. Vzhůru do strmé rokle opatřené mnoha schody i žebříky je vedena Wildschützensteig – a jak název napovídá, bude to zde pořádně divoké! Je to vlastně přístupová trasa na rozeklaný hřeben Schrammsteinu, na zřejmě nejpopulárnější a nejnavštěvovanější zdejší vyhlídku. Jägersteig, čili Lovecká stezka pokračuje rovně pod skalami a zdá se, že nebude tak náročná. Na hřebeni se pak obě trasy potkají. Jelen naznal, že raději bude pokračovat po "pohodovější" variantě, čili po Lovecké stezce, my ostatní vyrážíme vzhůru na nekonečná strmá schodiště směrem k vyhlídce. A pak se někde na hřebeni setkáme (doufejme)…
Výstup soutěskou po mnoha schodech a žebřících byl parádní! Vzdáleně to připomínalo třeba Slovenský ráj. Hned ve spodní části jsme minuli pozůstatek nějaké zvláštní kamenné stavbičky – Historische Hütte Bergwacht S3, asi nějaká stará útulna a ochrana před nepohodou, případně pro lesníky. Pak asi 10 minut pořád nahoru po železných schodech, až se ocitáme na hřebeni. A vlevo odbočuje další zajištěná stezka, tentokrát už přímo na vyhlídky Schrammsteinaussicht. V jenom místě se klikatí a je opatřena i zajištěním (kramle, žebřík). Tady se trochu kumulovali lidi. No, jestliže jsme s Pilníkem kdysi na Kriváni potkali HáreKrišnisty v ampaletkách, tak tady se na kramlích zasekl Ind v turbanu s černoškou. To jsou zřejmě ti tzv. Novoněmci. Ale samozřejmě, nechť mají stejně krásný zážitek z jedinečné přírody a skal, tak jako my.

Jeden z typických úseků Schrammsteinu - skalní hřeben a schody nahoru a dolů.

Schrammsteinaussicht (dosahujeme cca 12:20) je vlastně soustava úžasných vyhlídek na rozeklaném hřebeni. Pořád se dá po skalách jít dál a dál. Plošiny jsou opatřeny bezpečným zábradlím, přechody mezi vrcholky skal opět žebříky a plošinami. Postupně jsme se vynadívali ze všech zastávek (minimálně jednu odbočku jsme bohužel minuli), až jsme došli na samotný konec, odkud se nabízí krásný výhled na protější rozeklaná skaliska Torstein a opodál je izolovaná mohutná skála Falkenstein. No prostě – paráda!! Vidět je samozřejmě i dále do kraje: kaňon Labe, Königstein a další stolové kopce na protější straně údolí. Nemohli jsme se vynadívat. Jeden Sasík nás ochotně vyfotil, když se vyhlídka poněkud vyprázdnila a my jsme tam zůstali sami. Pak už ale uvolňujeme místo dalším zájemcům a navracíme se zpět. Z bližších vyhlídek jsou ještě pěkné pohledy na opačnou strany (spíše na východ) do nekonečných lesů a kopců Saského Švýcarska. I ony ukrývají jedinečné útvary, skaliska a scenérie – hochům jsem vylíčil naše někdejší výpravy na Kuhstall (Kravín) nebo Falkenstein s úžasnou vytesanou úzkou stezkou. Zkrátka skvělé tipy po nekonečných kilometrech stezek v německé části Labských pískovců!
Chvíli pokračujeme po rozeklaném hřebeni, kde je kozí stezka v exponovaných místech opět opatřena žebříky a schody, někdy i vytesanými do skal, zkrátka nahoru-dolu, nahoru-dolu… Netrvá však dlouho a přicházíme do místa, kde se zespodu zprava z úzké a strmé skalní průrvy připojuje kovové schodiště. Dochází nám, že toto je připojení Jägersteig – Lovecké stezky, kudy se měl přiblížit na hřeben Jelen. "Cože, to se měl Pepík vydrápat po téhleté hrůze?" – tak mu o pár minut Pedál raději zavolal/napsal, kde se vlastně nachází, abychom mu snad neutekli. "To už jsem dávno vylezl. Já jsem na rozcestí…" (a vyjmenoval dle cedulek, kde se právě nachází) – "Počkám tady na vás." Podle mapy jsme zjistili, že je to někde daleko vpředu. Borec Jelen :-)
Následuje celkem pohodový hřebenový úsek Gratweg lemovaný lesem a občasnými skalisky. Odbočili jsme i na další úchvatnou vyhlídku: Breite-Kluft-Aussicht (13:15) – prostorná skalní plošina na hraně vysokých skal s vyhlídkou směrem k Labi a na první menší stolové kopce na německém území – Kaiserkrone a Zirkelstein. Myslím, že to bylo až na následném rozcestí se zelenou odbočkou Lehne, kde jsme se setkali s Jelenem (13:30). Krátce zde odpočíváme a přišlo i na drobné občerstvení. Poté opět klasickou lesní úpatní pěšinou obkružujeme závěr jednoho údolíčka. Zde by se po další zelené spojovačce již dalo uhnout do Schmilky, ale tak brzy na to nikdo nemá pomyšlení a jde se ještě dál. Dále je stezka pojmenována Zurücksteig (zpáteční), ale pořád samozřejmě součást zmíněné Malerweg. Úpatí skalisek Spieß je opět překonáváno pomocí kovového schodiště a nahoře na hřebínku nás čekalo pěkné překvapení: úzká skalní pěšina se zde prosmýkává mezi dvěma skalisky, z nichž to pravé stojí takřka na špičce. Opět vděčná lokalita pro četné fotky. Následuje ještě jeden pěkný úsek ozdobený krátkým schodištěm a kolem 14:15 dosahujeme významného rozcestí se dvěma žlutými značkami, které směřují do údolí. Nás bude zajímat ta jižní větev Heilige Stiege, která míří do Schmilky (tabulka udává časovou náročnost 3/4 hodinky).

Kdesi pod hřebenem Spieß na Zurücksteig.

Sděluji, že máme dvě možnosti: "Kdo chce sejít do Schmilky k hospodě a autobusu, odbočí tady – čeká ho mimo jiné perfektní dlouhé schodiště směrem dolů. A cítí se někdo na pokračování výpravy na vrchol Großer Winterberg, a tím pádem bychom došli až do Hřenska pěšky?" – "Já jdu! – já taky!" hlásí se Havran s Emanem. Musím přiznat, že zdolání Winterbergu byl můj dávný sen při někdejších výpravách do Saského Švýcarska, ale ještě nikdy se mi to nepovedlo. Až teď je ta možnost! A neodradí nás ani čím dál šedivější obloha a blížící se přeháňka. S větší částí našeho osazenstva si ještě ujasňujeme itinerář: oni sestoupí do Schmilky, kde jim jistojistě zbyde nějaká ta slabá hodinka na pivko v nějaké hospůdce, pak se svezou busem do Schandau (měl by jezdit po hodinách) a půjdou se vykoupat do tamních "Toskana Therme Bad". A večer se zkrátka sejdeme v Hřensku u Klepáče – schválně kdo tam bude dřív? Ale ani jedna skupina spěchat rozhodně nemusí… Další část vyprávění tedy bude z pohledu skupiny Kotel-Havran-Eman.

Rozdělili jsme se a naše trojice po táhlém přírodním schodišti míří ještě mírně vzhůru k dalšímu rozcestí. Je až neskutečné, kolik odboček a významových stezek s místním značením tedy mají! Opět s Havranem s lítostí konstatujeme, že naše Mapy.cz nereflektují všechny tyto místní značky. Odtud vede například odbočka na vyhlídku nad mohutným skaliskem Carolafelsen (458 m n.m.), které jsme viděli před chvílí, než jsme se rozdělili. Nejednoho z nás napadlo, kudy se tam vlastně dá dojít – nahoře jsou lidi, ale my v mapě žádnou značku nemáme! V těchto místech už zkrátka začíná úplné nitro národního parku, daleko od veškerých sídel, ale přesto protkané mnoha značenými pěšinami. Nás naopak pěkně překvapila jedna bezejmenná skalní vyhlídka opodál (kóta 450 m n.m.), kam samozřejmě odbočujeme (14:30). Výhledy opět parádní, ale ke vší smůle máme jako na podnose, kterak se již blízký masiv Winterbergu halí do šedivé vodnaté hradby nízké oblačnosti. Netrvá dlouho a první drobné kapku pociťujeme i my. Zatím deštík zvládneme v našich goretex-bundách a pokračujeme dále.
Následný úsek se již mění v klasickou širokou lesní vozovou cestu vedenou pěkným lesem a po jakémsi širokém hřebeni nebo spíše náhorní plošině. V mapě je zvaná Reitsteig. Blízký rozcestník nám hlásí, že na vrchol Gr. Winterbergu to máme pěknou 3/4 hodinku. To už je fakt kousek, i když se z vyhlídky zdálo, že je to ještě pořádný flák cesty.
Ve 14:45 přicházíme k zajímavému místu: Lehrpfad zur Waldentwicklung nach dem Waldbrand 2022. Správa německého národního parku zde z hlavní trasy udělala malou tematickou odbočku do nitra divoké přírody. Informační tabule zde uvádí: Jak vzniká "přírodní" les? Na těchto místech se příroda vyvíjí po požáru v roce 2022 – ale i po dlouhé fázi, kdy zde byly smrkové monokultury člověkem vysazované až do 20. století. Můžete si sami vytvořit představu o tom, jak v národním parku roste sám od sebe les budoucnosti. V červenci 2022 se rozšířil lesní požár z Českého Švýcarska, po týdny zaměstnával více než 2000 hasičů a v určitých fázích si vyžádal nasazení až 14 vrtulníků. Jedno z požářišť je tu před vámi. Udělejte si představu o následcích požáru a o tom, jak se příroda vlastními silami obnovuje.
Čili takový půlokruh po povalovém chodníku do nitra někdejšího spáleniště. Poválené zuhelnatělé kmeny již překrývá nová mladá vegetace, především břízy. Okruh byl velmi poučný, a na několika místech jsme se zastavili na tematických zastávkách a začetli se do vysvětlujících tabulek. Za dalších několik let už tady bude vzrostlý přirozený les. Stezka v požářišti nás posléze dovedla zpět na hlavní trasu a my pokračuje dále po lesní Reitsteig (Jízdní stezka). Netrvalo dlouho a zesílil dosavadní drobný deštík. Míjíme další tematický přírodní okruh "Weg zur Wildnis" (Cesta do divočiny), který má představovat přirozený vývoj lesa, který padl po orkánu Kirill v roce 2007 (již bezmála dvacet let!). Kvůli dešti sem ale již neodbočujeme a naopak jsme nuceni se schovat v přístřešku, který je vystavěn na východu z tohoto okruhu. Nikde ani živáčka, tak chvíli čekáme a pečlivěji si zapínáme bundy a Eman dokonce vytahuje festovní pončo.

Jedna z posledních skalních vyhlídek v závěru Schrammsteinu při stezce Reitsteig - před sebou již máme Großer Winterbergu. A taky déšť...

Čekali jsme asi jen pět minut a co se dá dělat – musíme jít dál. Vtom jsme někde vpředu zaslechli zřetelnou muziku: duc-duc-duc!! Který blbec má potřebu vyhrávat nahlas v přírodě? No jasně, za zatáčkou docházíme k dalšímu rozcestí, kde se zastavila partička mládeže, asi tři kluci a tři holky. Sice mají batohy, popíjejí nějaké limonády, jsou asi na túře, ale… odněkud z útrob jim vyhrává takový ten moderní reproduktor. "Člověče, to jsou takoví pitomci, tak oni si naváží toho, že jsou v klidu v národním parku a musí s tím debilním hlukem otravovat už i tady!!" komentujeme tuhle imbecilní "módu" – otravovat hlukem všude možně. Nemohli nám samozřejmě rozumět, byli to Němčouři, ale asi dobře pochopili, co si mezi sebou vykládáme. "Pusťte si to do sluchátek, volové…"
Ještě chvíli se naše pohodlná lesní cesta vine poměrně po rovince krásným, až zadumaným listnatým lesem. Určitě jeden z prapůvodních porostů. Náhle se cesta zvedá a to už kráčíme staletou bučinou, která obklopuje strmý vrchol Großer Winterbergu (556 m), což je druhá nejvyšší kóta Saského Švýcarska, s čedičovým vrcholem a pískovcovým podkladem porostlým původními lesy. Déšť mezitím celkem ustal. Lesní hradba se mírně prosvětluje a před námi zpoza stromů a mlhy vystupují zdejší budovy – někdejší hostinec s rozhlednou, terénní samoobslužné infocentrum NP a malý dřevěný bufik s terasou a velkými slunečníky (ty nám za chvíli moc pomohou). Popravdě řečeno, naše očekávání byla mírně přehnaná. Představa o posezení v útulné výletní hospůdce a snad i možnosti vystoupání na rozhlednu berou rychle za své – komplex starých budov je totiž dávno uzavřen a nefunkční a dá se říci, že turistický areál je zchátralý (made in DDR). Zkrátka už dávno mimo provoz – bohužel… Naštěstí zde funguje alespoň bufet se základním občerstvením. K dispozici je pocestným asi osm stolků, z nichž je momentálně obsazen pouze jeden (čtyři turistky). My usedáme hned před boudičkou a promyšleně tak, aby nás spolehlivě kryl velký slunečník. Je to potřeba, protože zároveň s naším zdoláním vrcholu (15:30) přichází nefalšovaný liják!

Großer Winterberg - vrcholové pivko. Bufet je přívětivý i v dešti, zatímco původní budovy turistické chaty a rozhledny (v pozadí) jsou v opuštěném a neutěšeném stavu.

Bereme zavděk alespoň tímto improvizovaným krytím a jdeme se poohlédnout, co dobrého nám mládenec v boudičce nabídne. Z takové té turistické klasiky vybíráme samozřejmě pivko. Za jednotnou cenu tuším 4,20€ zde nabízejí tři druhy lahvového: Pils, Keller a Lager. V těchto německých označeních druhů piv je kovanější spíš Pilník, ale toho tady dneska ke vší smůle nemáme… "No nic, tak si dáme každý od jednoho…" vyřešili jsme to naprosto logicky. Já tedy objednávám Pils, Eman Keller a na Havrana zbylo Lager. My s Emanem dostáváme krásné stylové lahve, dokonce i s keramickým uzávěrem – já: Kulmbacher Mönchshof Original Pils (11,6°), Eman: Kulmbacher Mönchshof Kellerbier (dokonce 12,4°), a Havran…? Budějovický Budvar!!! To byl ten "lager" :-)
"Člověče, toho máš v Lucerně plnou lednici!" děláme si legraci, ale bereme to tak, že jsme zase o něco chytřejší v německé typizaci pivního moku. Naopak jsme udělali spravedlivou degustaci – od každého každý trochu. Musím říct, že ani ta německá pivka nebyla špatná. Ve skutečnosti tedy vlastně bavorská, protože Kulmbacher Brauerei sídlí v Bavorsku a podle všeho patří ke středně velkým německým pivovarům. Degustaci pomyslně vyhrál Eman, jehož kousek jsme ocenili nejvýše. Bylo to takové polotmavé plné pivo. Celou dobu výpravy jsem se těšil, že si dám někde pravý německý "wurst" čili klobásu. Tady jej borec má na tabuli v několika variantách, tak objednávám – řekl, abych chvíli počkal a do ruky mi vložil jakýsi "pípák". Havran mi vysvětlil, že aby nemuseli trapně hulákat od okýnka, když bývá v bufetech velký hukot, pípák začne objednateli pípat, že už má pokrm hotov a může si jít k okénku. Celkem elegantní. Za deset minut bylo hotovo. No, "wurst"… Klasická velká klobása. Ale přes celý tácek, k tomu samozřejmě chleba, a co mě potěšilo, asi čtyři druhy hořčice. Aspoň něco horkého do žaludku. Borce jsem se ještě v rámci jazykových možností zeptal, v kolik zavírá – prý ve čtyři (což je za chvíli), ale že můžeme na terase sedět, jak dlouho chceme. Furt lije, takže fajn. Turistky od vedlejšího stolu se už předtím zvedly, zabalily se do bund a pláštěnek, a odcházejí kamsi do mlhy a deště. Abychom my ještě trochu zabili čas, a ještě než borec zavře, objednávám rundu "typische sachsiche schnaps" – a dostali jsme panáky dost dobré meruňkovice :-)
Po čtvrté hodině zavřel borec krám a záhy odjíždí po přístupové silničce kamsi dolů do mlhy. K našemu štěstí dokonce přestává pršet, takže v 16:15 můžeme konstatovat, že "už je to jen pár kapek". Balíme věci, lahve mu necháváme v kastlíku u boudičky a tím naši návštěvu na Gr. Winterbergu končíme. Podle turistických směrovníků se vydáváme po úzké asfaltce směrem na Schmilku, která je značena přehršlí značek a symbolů a stále se jedná i o Malerweg. Touto silničkou vlastně odjížděl i borec z bufiku. Kupodivu i přes strmost kopce se sem dá dostat autem. V dobách NDR prý byla na vrcholu v nyní opuštěných a chátrajících objektech nějaká podniková zotavovna.

Hřeben Dlouhý roh - úplně nově proznačená stezka ukazuje nejen spáleniště, ale i nové výhledy do kraje.

V jednom místě odbočuje přímá pěší trasa, která je kdesi o kus dále opatřena schodištěm, ale ta nás nezajímá, my se zatím musíme držet silničky. Kráčíme starodávným bukovým lesem. I kvůli mlze je to tady trochu jako v nějakém mysteriózním filmu. Nyní nechápu, jak jsme mohli bez povšimnutí minout odbočku na jakousi skalní vyhlídku Kipphorn! Avizované 3 minuty! Zkrátka jsme se nedívali do mapy a tudíž nevěděli o tomto blízkém vyhlídkovém místě. Možná i kvůli počasí jsme tomu ani nevěnovali pozornost. O kousek níže jde silnička do ostrých serpentin, které jsou celkem tři. Už v té druhé jsme se těsně dotkli státní hranice: "Hele, mezníky!" a jdu se podívat na hraniční čáru, která v těchto místech stoupá kolmo do kopce.
Na následném lesním rozcestí sjízdnou silničku opouštíme a dle žlutého značení odbočujeme na Grenzweg – Hraniční cestu. Klesá po úpatí svahu do rokle s malým lesním potokem. Cesta je to opět staletá. Její okraj je lemován velkým čedičovými kvádry a stejně tak i povrch je kdysi dávno vyštětován čedičovými kameny, dnes už notně splývajícími s přírodou. V dávných dobách asi cesta sloužila jako vozová pro koňské potahy a svážení dřeva. Je to tady úplně opuštěné a čertví kolik sem vlastně zavítá pocestných. Musí to být jednotlivci. Teoreticky je možné, že se frekvence pěších v poslední době mírně zvýšila kvůli proznačení trasy přes hranici směr Hřensko, což je úplná novota. Ani v našich aplikacích Map.cz tato místní značka ještě není! Nebýt nahlédnutí do webové verze, o možnosti této spojovačky bychom nevěděli. Podle všeho byla tato cesta vyznačena teprve někdy na podzim loňského roku.
Docházíme k rozcestníku, který vyznačuje odbočku: Hřensko 3/4 hodinky? No paráda! To už jsme skoro doma! Klesáme k blízkému potoku, kde překračujeme česko-německou hranici a po blátivé stezce opatřené kůlovým hrazením po stranách míříme šikmo do kopce. Pěšina se několikrát i klikatí v serpentinách. Trochu nelibě neseme skutečnost, že výškově musíme překonat výrazný lesní hřbet zvaný Dlouhý roh. Za deset minut jsme však na hřebínku a naskýtá se nám zvláštní pohled, nebo jak občas říkám – přechod do jiné dimenze. Náš temný a hluboký bukový les na hřebeni najednou končí a my stojíme před "lesem" ohořelých pahýlů, které už zdola zarůstají novým náletem. Zvláštní místo… I trochu ponuré. Požár v roce 2022 se doplazil až sem a jen matně si přestavujeme, jaký zápas asi hasiči museli svádět, aby plameny nepostoupily dál. Bylo dosud znatelné, jak na rozhraní smrkového a bukového lesa vykáceli pás, který dalšímu šíření zjevně zabránil. Krajní buky, jejich kmeny i větve, byly sice žárem ožehnuty, ale oheň už dále nepostoupil.

Zasloužené posezení u Klepáče po celodenní výpravě.

Na tomto rozhraní se krátce zastavujeme na drobné občerstvení (17:10). Už se to trochu táhne a my odhadujeme, že do Hřenska dojdeme tak v šest večer. Naštěstí se už nerozpršelo, ale cesty jsou blátivé. Směr je pečlivě proznačen (ne však klasické pásové značení, ale trojúhelník) a člověk je i tak nějak rád, že se dostane do dříve nepřístupných a zapovězených částí NP. Za velkým rozcestím nese naše cesta název Prasečí a začíná ostře klesat do doliny. Bláto pod listím je zrádné, povedl se mi i jeden "zásed", ale bez váženějších dopadů. Po nějaké chvíli tohoto nepříjemného sešupu konečně dosahujeme spodku údolí potoka Suchá Bělá, kde je už vedena lesácká silnička. V 17:45 vycházíme na silnici Hřensko-Mezná, odbočujeme samozřejmě doprava a za další necelou čtvrthodinku máme před sebou náš penzion a kýžený Klepáč. Jsme u cíle celodenní výpravy a v nohách máme slušných 18 kiláků v poměrně exponovaném terénu. Po pravdě – jsme moc rádi, že jsme podnikli celý přechod.
Naši kolegové se dle posledních zpráv ráchají v "thermal bad" v Schandau a podle všeho nepřijedou dříve jak v osm hodin. Půjdou prý ještě doplnit zásoby zeleniny do tamního Lidlu, aby Čenich večer mohl zrealizovat opět skvělou baštu. My tři poutníci bez diskuze pouze odkládáme batohy v přízemí penzionu a jako jeden muž kráčíme do Klepáče. Však si nějaké to pivko a dršťkovku plně zasloužíme! Dneska na place neběhá Pilníkův dvojník, ale zcela jiný úkaz: mladá macatá servírka s neskutečnými nárazníky. Havran, když to uviděl, ohodnotil toto zjevení slovy klasika Wericha: "Ta když šla – to něco šlo!!" (Čochtan vypravuje). Servírka je samozřejmě v dobré náladě, lokál prázdný (zvláštní, za celou tu dobu našeho pobytu sem po večerech zašlo jen pár lidí), takže záhy máme na stole orosené džbánky a za další chvíli i mísy s horkou dršťkovkou. Po té túře to neskutečně bodlo!
Jak bylo odhadováno, hoši přijeli z Bad Schandau kolem osmé hodiny. V kostce nám vylíčili jejich dochod do Schmilky od momentu, kdy jsme se rozdělili: perfektní sestup po dlouhém železném schodišti, pak už jen nutná povinnost po lesních cestách údolím; ve Schmilce pěkná hospůdka a posezení u pivka, čímž si ukrátili čekání na autobus; "…no ale představte si, jak on blbě jel! Obkroužil celou Ostravu, a až teprve potom zajel do Schandau!"; skvělá koupačka – ale to nejsou termály, je tam jen ohřívaná voda. Ale paráda, skoro nikdo tam nebyl; nakonec nákup v Lidlu, no a tady nás máte!
Večer Čenich s Karlem udělali skvělou večeři – krůtí steaky opět na jiný způsob / na zelenině. Spát se jde po intenzivní besedě až opět kolem půlnoci.

Pohled na kaňon Labe z vyhlídky od obelisku August der Starke na Liliensteinu.

Vyhlídka Westecke na Liliensteinu.

Sobota 13. června 2026 :
výprava na stolovou horu Lilienstein

Do rána opět trochu pršelo. Takže v předpovědních aplikacích hledáme, zda bude přes den nějaké okénko beze srážek. Prý se má trochu vyčasit a odpoledne by zase něco mělo přijít, ale s tím se snad nějak vypořádáme. Naopak si ceníme, že bude příjemný chládek, takže se na výpravě nebudeme nějak zbytečně potit. Deštík pokračuje tak nějak do deváté hodiny, takže s odjezdem ještě chvíli otálíme. Sobotní ráno se také loučí Čenich a odjíždí k domovu z důvodu nějakých rodinných povinností.
Na cestu se vydáváme v 10 hodin. Po krátké zastávce v infocentru na hřenském nábřeží i dnes míříme do Německa. Tentokrát projíždíme celé Bad Schandau a na křižovatce na opačné straně městečka odbočujeme směr Hohnstein. Úzká silnice vytrvale stoupá, aby opustila zaklesnuté údolí Labe, i jedno boční údolí, a stoupáme obcí Porchsdorf . V následném Waltersdorfu odbočujeme vlevo na úzkou asfaltku. To je vlastně slepá komunikace. Z náhorních planin posléze klesá podél lesa do nitra obrovského meandru Labe, které zde zeširoka obkružuje stolovou horu Lilienstein. Na straně přivrácené k řece se nacházejí pouze dvě malé osady (Halbestadt a Ebenheit) a silnice tam končí. Leda kdyby se chtěl člověk přeplavit přívozem do Königsteinu. A proč Pedál vybral k výpravě zrovna Lilienstein? Inspiroval se mimo jiné samozřejmě na Seznamu: "Tam byl Výleťák! Má z toho perfektní video!"

Památník a lesní hřbitov - v místech bývalého zajateckého a sběrného tábora.

Pro zaparkování hoši vytipovali malé bezplatné parkoviště na okraji prvního lesa. Mohli jsme jet ještě o něco dále, ale zde je poloha pro zaparkování o to výhodnější, že hned vedle se nachází malebná výletní hospůdka Zum Alten Hansjörg. Otevírá od 12 hodin, takže při návratu se zde můžeme občerstvit. Podle místního rozcestníku se orientujeme dle modré značky E3, která nám sděluje, že k Severnímu výstupu na Liliensten to máme hodinku cesty. Chvíli jdeme po okraji luk, pak odbočujeme na krátký lesní úsek a zase vycházíme na rozlehlé louky obklopené lesy. Před námi se již zjevuje náš cíl – skalami ošperkovaná stolová hora. Záhy ale docházíme k prvnímu dnešnímu zastavení: památník a lesní hřbitov. Na oploceném a vzorně udržovaném pozemku se nachází dřevěný kříž a desky se jmény mnoha obětí. Čeho? To se snažíme dovtípit z německy psaných tabulí, český překlad tady není.
Jedna tabule uvádí, že v roce 1944 zde byl založen zajatecký tábor, v němž bylo umístěno několik stovek amerických a britských válečných zajatců. Jejich úkolem byla těžká práce na ražení tunelů, zařízení k výrobě paliva, stavba silnic a kopání vodovodů. Jak jinak, podmínky zde byly velmi těžké, podobně jako v Janově. Druhá tabule uvádí, že po válce byl opuštěný zajatecký tábor využit jako sběrný pro odsunuté Němce ze Sudet. Opět zde panovaly kruté podmínky se spoustou nemocí a úmrtí. Všem obětem je tedy věnován zdejší památník a na pietním místě jsou uvedena především jména Němců, pocházejících z dnešních českých měst.
Pokračujeme v chůzi dál, procházíme loukou a vstupujeme do vzrostlého lesa, který již obklopuje celou stolovou horu. Značka se posléze začíná citelně zvedat po lesní stezce až dosahuje úpatí pískovcových skal k Nordabsteig, čili Severnímu výstupu. Ve skalních průrvách jsou vedeny četné kovové schody a lezecké pomůcky. Malinko nám dal výstup zabrat. Také se už citelně zvýšila četnost návštěvníků (je přece jen sobota – to je vždy poznat). V 11:45 dosahujeme horního bodu výstupu a nyní si můžeme celý plochý vrchol projít, jelikož je protkán mnoha cestami a zpestřen několika vyhlídkami. A především se v nitru zalesněné plošiny nalézá výletní hospoda, kterou jistě poctíme naší návštěvou.

Veledůležitý záchytný bod na stolové hoře - Felsbaude Lilienstein.

Tam vedou také naše první kroky. Budov je opodál více, ale ta první (starší) je očividně už léta mimo provoz. Zato ta druhá, novější Felsbaude Lilienstein (a pěkně zrekonstruovaná), je přízemní výletní hospoda s terasou. Jak již bylo řečeno, sobotní turistický provoz je poměrně silný, takže okolo hospody se to hemží lidmi. I uvnitř to vypadá beznadějně obsazené, ale jako zázrakem nacházíme větší stůl v zadní části lokálu. Rázná, ale usměvavá paní hospodská má vše pod kontrolou, za výčepem kraluje nějaký fousáč a servírku dělá nějaká Filipínka. Tak jsme se usadili a dotaz od hostinské samozřejmě zní: "Pí-vó?" Tak jsme si objednali zdejší točený Köstritzer (a 5,20€) a Karel projevil zájem o nějaké nealkoholické – radler nechtěl, tak mu Filipínka doporučila Diesel, což měla být nějaká míchanice piva a koly. Bylo to tmavé jako nafta – odtud diesel. Dost nás znejistělo počasí – na radaru se jaksi blížila nějaká frontička, ale těžko odhadnout, kdy to sem přijde. Byli jsme tedy na vážkách, zda jít i do nějaké bašty nebo ne… Trochu jsme pokukovali po strávnících u jiných stolů, co se tady dá objednat. Dost frčel "Szegediner Gulasch mit böhmischen Knödeln" :-) Nebo mladí si objednávali spíš wurst a hádejte s čím? No s hranolkama…
Pak se přece jen kolem 12:45 rozhodujeme, že vyrazíme na okružní cestu okolo stolové hory – a když začne pršet, utečeme zase do hospody! Zabloudit zde určitě nelze, neboť zalesněná plošina má na délku asi 450 metrů a na šířku s bídou 150. My se nejprve vydáváme na jižní okraj, kam asi směřuje nejvíce turistů. Zde se nachází krásná vyhlídka na celý ohyb Labe a impozantní stolovou horu s pevností naproti – notoricky známý Königstein. Přímo pod námi se rozkládají malebná zelená pole se statky, přes řeku je na březích Labe rozloženo městečko Königstein. Fantastické pohledy. Tato vyhlídka je osazena mohutným kamenným obeliskem Wettin-Obelisk, vztyčeného zde v roce 1889 u příležitostí 800 let šlechtického rodu Wettinů (je to prastarý saský šlechtický rod, dnes působí především v Belgii prostřednictvím panujícího krále Filipa). U obelisku se samozřejmě fotí každý.

Vyhlídka a obelisk August der Starke.

Pokračujeme dále po okrajové pěšině východním směrem. Míjíme horní stanici nákladové lanovky (jak jinak by zásobovali hospodu, že?) a nacházíme východní vyhlídku s dalším kamenným monumentem – Obelisk August der Starke. Zde už je o poznání míň lidí, zato výhledy opět úchvatné! Tento památník je věnován Augustovi II. Silnému, což byl saský kurfiřt a polský král. Své přízvisko "Silný" dostal s ohledem na svou tělesnou sílu.
Z této vyhlídky opět: dechberoucí výhledy! Tentokrát více jižním až východním směrem, tedy proti proudu Labe a dále, až na české území. Na obzoru dominuje nám dobře známý Winterberg, za ním již celkem v dálce Studenec, více na východ potom hraniční kopce Šluknovského výběžku, kde je nepřehlédnutelná například Tanečnice nad Mikulášovicemi. Ještě stíháme zacházku na blízkou severovýchodní vyhlídku, která je ozdobena pokroucenou borovicí a nabízí pohledy takřka totožné. Obloha se zatahuje a začíná krápat. Zrychlujeme chůzi směrem k severnímu výlezu a tady nás chytá solidní liják! Rychle do hospody! Doběhnout jsme nestačili. Po pár krocích máme především kalhoty nacucané vodou. Bundy i boty máme v pohodě, ale v takové slotě se to zkrátka nedá! V poslední chvíli využíváme malého přístřešku u vstupu do opuštěné budovy (hospoda je asi 30 metrů vedle) a musíme zde zkrátka počkat, než přejde to nejhorší.
Po pěti minutách se tedy odvažujeme přeběhnout (déšť se už mírní). Kryté terasy hostince využilo hodně lidí pro úkryt, stejně tak i uvnitř je nabito. Jako zázrakem se však uvolňuje "náš" stůl a ihned ho tedy obsazujeme. Hostinská nás už vítá jako štamgasty. Dali jsme další kolo Köstritzer, případně i nějakého nealka a minimálně do 14 hodin jsme poseděli, než přestalo definitivně pršet. Platíme, vycházíme z bohulibého podniku na světlo boží – a už svítí slunce naplno! Paráda, to bude ideální počasí pro návštěvu poslední a zřejmě nejzajímavější vyhlídky.
Přes areál zříceniny někdejšího hradu (Burg Lilienstein) se zbytky několika obvodových kamenných zdí docházíme na západní výspu stolové hory, kde je na rozeklaných skaliscích zpřístupněna vyhlídka Westecke. Izolované nejzazší skalisko je zpřístupněné dokonce soustavou kovových schodišť a ramp. Tady můžeme obdivovat pohled na závěr obrovského meandru Labe, které v dálce končí skalními hradbami Bastei – "Támhle, jak mezi stromy vystupuje ta velká střecha – to je hotel a pod ním se nachází ten legendární kamenný most," upřesňuji souvislosti. Most je ovšem otočen do nitra tamního skalního města a není odtud samozřejmě vidět. Pěkně jsme se vynadívali a tím jsme trasy na relativně malé ploše stolové hory vyčerpali.
Od přístupu na západní vyhlídku vedou dolů schody Südaufsteig – Jižní cesta, které nyní využijeme pro sestup dolů. I zde je trasa parádní: ve skalních průrvách opatřených schodišti. Posléze se ale mírní a my už sestupujeme po svažité lesní cestě. Od dolního rozcestníku vede i odbočka směr Königstein, kde pocestní mohou využít přívoz přes Labe. My se navracíme po vrstevnicové cestě lesem vedené severním úpatí hory, tudíž se vlastně navracíme tam, odkud jsme přišli. Procházíme louky, míjíme lesní památník a zhruba ve tři hodiny docházíme k našemu parkovišti. Jak jinak, z posezení u hospůdky Zum Alten Hansjörg se ozývá halas návštěvníků a třeskot pivních sklenic, čemuž se nedá odolat a jdeme se podívat, zda se najde místo i pro nás. Sedí se zde výhradně venku pod slunečníky a mají tu jen dva větší stoly a jeden menší. U většího je veselá partička východoněmeckých pochodníků, ten druhý je volný a tudíž čeká přesně na nás :-)

Hospůdka Zum Alten Hansjörg.

Jedná se zjevně o rodinný podnik. Hosty obsluhuje postarší paní, kuchyň má na starosti někdo další z rodiny. Vnitřek je také malý, sotva dva stoly, ale tam je prázdno. Všichni hosté se usadili ve venkovní zahrádce včetně nás. Zkrátka starší rekreační domek či hájenka sloužící jako útulná hospůdka. Němci jsou na toto fakt dobří. Většina z nás si objednává pivko Dresdner, řidiči opět něco nealko. A jelikož jsme měli na dnešní výpravě skutečně pořádné vydání, je potřeba nyní doplnit i hladinu kalorií. Povětšinou naši strávníci zabodli prst do jídeláku na "Würzfleisch vom Huhn" (7,20) s hádankou, co že jim to bude doneseno. Mělo by to být nějaké drůbeží ragů. Nakonec se z toho vyvrbila zajímavá zapékaná miska s dotyčnými ingrediencemi pod vrstvou rozpečeného sýra. Největší hlad měl Jelen, který šel do "Schweinschnitzel mit Buttergemüse und Bratkartofeln" za 18,80 a toho byla fakt flákota přes celý talíř. Já jsem si ke své kávičce dovolil Appfel-štrůdl mit Eis. Je fakt, že jsme na jídlo trochu déle čekali (holt poctivá domácí kuchyně), ale bylo zde příjemné posezení a vůbec nám to nevadilo.
V 16:45 platíme a vydáváme se na cestu zpět. Ještě se krátce zastavujeme v Bad Schandau na malebném historickém náměstí Marktplatz, které zdobí krásná kamenná věž kostela sv. Jana a Sendigova kašna. Měl jsem záměr zakoupit nějaké ty suvenýrky na doma, ale v obchodě označeném jako infocentrum (byly to "sportovky") měli tak maximálně pohledy a nějaké turistické známky a prospekty. Takže nic moc na výběr. Poté přejíždíme přes hranice do Hřenska a naposledy usedáme do Klepáče na jejich výtečné pivko. Večer na penzionu proběhl v podobném duchu jako ty předchozí. Dělal se výborný gulášek. Ke spánku uléháme opět kolem půlnoci. A zítra už bohužel jedeme domů…

Aerotaxi L-200 Morava a Ae45.

Když vidím Zlín Z-50, hned se mi vybaví legenda Petr Jirmus.

Neděle 14. června 2026 :
cestou domů letecké muzeum Praha-Kbely

Nedělní ráno je ve znamení úklidu, balení, dojídání zbytků a mytí nádobí. Penzion chceme samozřejmě předat v seriózním stavu, abychom zde měli dveře otevřené i napříště. Jak nám Pupek upřesnil, převzetí a předání bylo "bezkontaktní", čili jsme majitelku vlastně ani neviděli. Jak to tak poslední dobou chodí, pro klíče jsme měli vyhrazené schránky na heslo přede dveřmi.
Na desátou hodinu přenášíme věci do aut a řešíme odjezd. Já jsem zůstal lichý pasažér, protože Čenich odjel už včera, tak se mohu rozmyslet, jestli pojedu s Pupkem, anebo Emanem. "Jestli ti nevadí, že bychom se cestou přes Prahu zastavili v leteckém muzeu ve Kbelích, tak jeď s náma," upřesňuje mi Havran trasu Emanova Forda (ve složení osádky Eman, Havran, Jelen a plus tedy Kotel). Je to skvělý nápad, letadla všeho druhu jsou vždycky lákadlem – a jak se ukázalo, máme s Havranem i stejnou občasnou zálibu: plastikové modelaření. "No to je paráda – konečně uvidím Áviu Mezka v reálu!" schvaluji tento návrh (jedním z mých výtvorů byl m.j. i model Avia S-199, čili poválečná přestavba legendárního Messerchmittu Bf-109 v izraelské kamufláži).
Vše naloženo a připraveno k odjezdu. Loučíme se s druhou posádkou, obě auta pojedou sólo. Eman ještě odbočuje na hřenském nábřeží doprava – ne však do Německa, ale k poslední naší benzince. Vystoupil jsem ještě za účelem hodit pohledy a samozřejmě mi od benzinky málem ujeli :-) Pak už míříme směr Děčín, Jílové, Libouchec a dálnice D-8. Zastavili jsme na jedné benzince a pak už byla na obzoru Praha.

Kbely se nacházejí od našeho směru, takže orientace byla vskutku jednoduchá. Obrovské letecké muzeum se nachází u zdejšího vojenského letiště na staré výpadovce Mladoboleslavské. Všude okolo klasická kasárna a vojenské baráky, dokonce i parkoviště pro veřejnost bylo zřízeno na jednom z placů někdejšího autoparku. Přecházíme ulici a jsme u brány muzea. Vstup je volný, to už dneska málokde uvidíš…
Prvně jsme si prošli venkovní expozici – převážně moderní či soudobé typy, bohužel vlivem povětrnosti trochu zašlé. Namátkově: sekce vrtulníků – Mi-8, Mi-17, Mi-2, samozřejmě bitevník Mi-24 v poslední šedivé kamufláži z Náměště, naproti dopravní Iljušiny, či dneska už rarita – bombardéry Il-28. Za nimi se poněkud nezaslouženě krčí skandinávské unikáty – stíhačky Draken a Viggen, opodál otřepané súčko Su-7 taktéž z Náměště. Za plotem v nějakém servisním areálu neméně otřepané Migy-23. Nikde jsem si ale nevšiml náměšťských Su-22, kterým jsem svého času plašil ptáky. Pod přístřeškem vzadu stříbřité Migy-15,17,19 v rozličných modifikacích. Zato naleštěné unikáty – ty byly v obrovských hangárech. Od lehkých sportovních Zlínů, větroňů, až po vojenské stíhačky.
Asi nemá smysl vše jmenovat, tak snad jen zmíním americký F-5 Tiger, který byl ukořistěn kdesi ve Vietnamu a mohutný ale přesto elegantní Phantom F-4, dar britského letectva. Vedle něho stál Mig-29 ze Žatce. Havran říká: "Když srovnáš tu kvalitu provedení, tak ten MiG je normální kovařina!" Prohlédl jsem si i zmíněného Mezka, čili Avii S-199 v čs. poválečné verzi. K vidění byl i německý proudový Me-262 v poválečném označení Avia S-92 – elegantní stroj, ne nadarmo měl v německém označení název "vlaštovka" (Schwalbe). Ještě nás zaujalo třeba srovnání Mig-21 a Su-7, které stály vedle sebe: subtilní a štíhlý Mig a oproti němu bylo sučko fakt hromotluk, i proto mu piloti přezdívali "lokomotiva". V dalším hangáru zase noblesní předválečná technika – Aera, Letovy, Ávie… No zkrátka exponátů snad na stovky. Kousek od vstupu byl krámek narvaný krabičkami plastikových kitů. Měl jsem nutkání si i něco koupit na dlouhé zimní večery, ale nakonec… vždyť se vše dá v klidu objednat přes internet. Využili jsme i stánek s občerstvením.
Po necelých dvou hodinách naznáváme, že jsme sice všechno prošli, ale kdyby si člověk chtěl vše prohlédnout do detailů i s doprovodnými informacemi, může sem jezdit neděli co neděli a ani za rok nebude hotov. Krátce před odchodem zvoní Havranovi telefon z druhé posádky: ke vší smůle má Pupkův citroën poruchu a zůstali viset někde u Velkých Popovic. Podařilo se jim sjednat odtahovku, ale ještě neví, zda se do ní vejdou všichni. Jsme tedy připraveni alespoň jednoho pasažéra přijmout, ale nakonec to nebude nutné. Odtah přijel relativně brzy a celou osádku naložil coby spolujezdce. Bohužel, holt i nějaká ta závada se může vyskytnout. Za pár dní Pupek upřesnil příčinu: závada škrtící klapky na sání vzduchu. Emanova parta dojíždíme do Třebíče kolem 17 hodiny a tím je premiérová akce "Labské pískovce 2026" definitivně u konce.

Tak jsme tedy zvědavi, jestli se tam ještě někdy vypravíme… Všichni účastníci akci a témata výprav hodnotili na výtečnou. Stejně tak i výběr ubytování a kulinářské umění našich zasloužilých kuchařů. Na první pohled by se mohlo zdát, že počasí akci příliš nepřálo – zataženo, relativně chladno a občasný déšť – ale na druhou stanu to bylo mnohem lepší jak úděsná vedra o tři týdny později. Na výpravách jsme nachodili na 25 kilometrů v relativně náročném terénu mnohdy i skalních a zajištěných stezek.

(Skoro) společná fotka na vyhlídce Schrammsteinaussicht (chybí Jelen, který měl právo jít jinudy).

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Schrammsteinaussicht (417 m n.m.), resp. Lilienstein (407 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT Národní parky České a Saské Švýcarsko (č. 12) 1:50.000.
Ubytování: Lucerna Hřensko.

Videoreportáže od Výleťáka:
Skalní masiv Schrammsteine – Jedinečné výhledy jen kousek za hranicemi
Saské Švýcarsko jako na dlani ze stolové hory Lilienstein

(zapsal Kotel, fotil Kotel & Pedál & Pupek a další)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.