Sobota 11. dubna 2026
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Laa/Thaya.
Vlakem: Laa – Wien – Wolfsthal.
Pěšky: Wolfsthal, nádraží ÖBB (0 km, 150 m n.m.) – Burgruine Pottenburg, zřícenina (3 km, 230 m n.m.) – Königswarte, vrchol s rozhlednou (4,5 km, 344 m n.m.) – Wolfsthal, jižní okraj, kaple (7,5 km, 160 m.n.m.) – Hainburg, východní okraj, Teichweg (11 km, 180 m.n.m.) – Weißes Kreuz, sedlo, kaple (13 km, 345 m.n.m.) – Hexenberg, předvrchol (13,5 km, 443 m.n.m.) – Hundsheimer Berg, vrchol, útulna (14 km, 480 m.n.m.) – Hainburg a.d. Donau, Gasthof zum goldenen Anker / Personenbhf. (17,5 km, 140 m n.m.).

Účastníci: Kotel, Biňa, Marek, Bizi (4).
Počasí: slunečno, teplota do 15°C.

Nastalo opět jarní období s šancí na nějakou tu pěknou sobotu vhodnou na podniknutí tradiční výpravy. V tuto dobu se vždy již léta orientujeme směrem do sousedního Rakouska, kam s krátkou covidovou přestávkou vyjíždíme na zajímavé trasy již od roku 2008. Zatímco loni jsme se vrátili na Hohe Wand, letos jsem přemýšlel, jak téma trochu ozvláštnit a víceméně odlehčit. Tedy výjimečně ne do krásných rakouských hor či podhůří, ale na nějakou méně náročnou destinaci. Kdysi jsme podobně zvolili Litavské vrchy. Původně tento námět zněl hodně zvláštně, prakticky nikdo jsme tyto malé kopečky neznali, ale nakonec se z toho vyklubala velmi poutavá trasa přes hluboké lesy i zajímavé vrcholy.
Kamarád Marek najde námětů vždy doslova plný rukáv, stačí jen zatřepat – a že těch tipů máme ještě v záloze! Kdysi dávno zmínil mimo jiné možnost výšlapu na méně známé Hainburské vrchy, což je vlastně poslední výběžek Malých Karpat v nejvýchodnějším cípu Rakouska, na dohled Bratislavě. Tak jsem to dal tedy letos do placu a bez možnosti alternativy… Ostatně, podívat jsem se tam chtěl už dávno. Účast tradiční sestavy se taky dala bez problémů dohromady a „křížovou kombinací“ se nakonec jako nejvhodnější vyjevila sobota 11. dubna. A teď už jen věřit, že vyjde počasí!
Ještě abych upřesnil místopisné informace: Hainburské vrchy je vlastně ukončení celého karpatského oblouku, oddělené od toho hlavního průlomem Dunaje pod Děvínem. Rakušané prý jaksi neradi slyší na to, že malinká část jejich území přináleží do Karpat :-) Od Alpské soustavy jsou tyto kopce oddělené tokem Litavy (Leitha). Nejvyšším bodem je Hundsheimer Berg dosahující výšky 480 m n.m., dalším významným a velmi atraktivním bodem je Königswarte (344 m n.m.) s rozhlednou. Severním výběžkem je potom kopec Braunsberg (346 m n.m.) pod nímž se rozkládá starobylé městečko Hainburg an der Donau.
Navrhl jsem optimální trasu v ose východ-západ tak, abychom určitě zdolali Königswarte s rozhlednou, přičemž při cestě budeme mít na trase dokonce jednu hradní zříceninu. Po přechodu k Hainburgu budeme mít možnost volby, na který z tamních kopečků se vydáme na závěr.
Jako vždy je na výpravu do Rakouska si potřeba hodně přivstat. Ono je to totiž o tom, že k dopravě po Rakousku využíváme vlakové spoje za pomoci výhodné skupinové jízdenky Einfach Raus Ticket. Je to prostě už taková tradice… Itinerář vlakových spojů i trasa v místě jsou navrženy, takže nezbývá než doufat, že vydrží dosavadní příjemné počasí!

Ranní anabáze autem a vlakem
Musíme stihnout druhý ranní vlak z Laa, který má odjezd 5:19! K tomu je potřeba připočíst dobu na cestu a nějakou tu časovou rezervu. Vychází mi tedy, že Marka v Hevlíně musíme vyzvednout nejlépe mezi 4:50 a 5:00, čili my musíme vyjíždět z Třebíče už 3:30. Z domu tedy vyjíždím 3:15 a za deset minut vyzvedávám Biňu na Hájku u jeho paneláku. A míříme zase přes celé město k jihu. Milan z rodinných důvodů na poslední chvíli odřekl, takže jedeme rovnou na Jaroměřice. Ve Štěpánovicích na zastávce nabíráme Biziho zhruba ve 3:40. A jedeme na Znojmo. Silnice prázdné, jede se parádně. Člověk by to i rozpálil, ale zajedno mám celkem hrůzu z nevyzpytatelné zvěře a za druhé někde před Grešlovým Mýtem je státní silnice tak vyježděná od kamiónů (samý "lavor"), že je potřeba jet fakt obezřetně. Přesto pěkných 80-90 km/h držíme na většině úseků.
Na vyvýšených rovinkách před Znojmem se nám naskytl krásný nebeský úkaz: právě vycházející Měsíc ve fázi "couvání". Vzhledem k tomu, že za nějaké dvě hodinky bude vycházet také Slunce, ubývající Měsíc je zabarven do temně oranžova. S touto podívanou před očima ujíždíme neustále kolem Znojma, jelikož navigace nás navádí na torzo nového obchvatu a dále na vesnice okolo – Kuchařovice a Suchohrdly (torzo obchvatu - podobně jako v Třebíči se zdejší obchvat "staví" snad už 35 let, mají zde totiž asi taky svého BARÁKA :-). Následuje nejvíce se táhnoucí úsek přes pohraniční vesnice směrem k Hevlínu, je to ještě dlouhých 25 kilometrů!
Pár minut před pátou jsme v Hevlíně a Marka vyzvedáváme na náměstíčku "U zajíce" (jak on upřesnil v SMS-ce). Už ani nevím, co to bylo – zřejmě nějaká lidová velikonoční figura. Takže se po roce opět srdečně vítáme. Biňa podotkl: "To už bychom mohli jet místo vlaku i dále autem, vždyť už máme polovinu za sebou," – ale to by se mi fakt nechtělo celé řídit. Vlak je vlak a tak nějak k tomuto druhu výprav stále patří. Přejíždíme hranice do Laa (už bez hraničních kontrol) a parkujeme před nádražím. Nezbývá než koupit jízdenku: ERT ve variantě pro čtyři osoby nyní vychází na 46€, což pořád není špatná cena.
Nasedáme do moderní soupravy CityJet linky REX2 a můžeme se nechat unášet k rakouské metropoli. Už nějakou dobu nejezdí coby příměstské regionální spoje dvouposchoďové "lasičky", ty byly také dobré. Ještě musím podotknout, že dnešní sobota je taktéž nejoptimálnější pro cestování vlakem, jelikož od té příští už nastávají na zdejší trati nějaké výluky a bude zde jezdit delší dobu jen autobus.

Východ slunce u Wolkersdorfu - 6:11.

Vlak se rozjíždí 5:19, samozřejmě ještě za úplné tmy. Obsazujeme vhodnou "čtyřku". Během dvaceti minut se ale rozednívá, tak můžeme začít sledovat ranní krajinu. U Wolkersdorfu se nám naskytla další nebeská podívaná – nádherný východ slunce! Dnes je to v 6:11 SELČ. Oranžový kotouč se znenadání vyloupl nad obzorem. A to už je do Vídně jen pár minut. K přestupu letos volíme velké nádraží Praterstern. Mohli bychom dojet až na konečnou na letiště, ale tady v centru města to máme tak nějak v oblibě.
S poněkud ztuhlými údy vystupujeme z pohodlí vagónu do prochladlé venkovní haly. Na přestup máme zhruba půlhodinku, tak se půjdeme kousek projít a rozhýbat kosti. Marek odbíhá mimo areál nádraží s tím, že si udělá pár fotek v časně ranním Prátru, kde touto dobou prý budou maximálně tak kondiční běžci (čili prázdno), My, zbytek osazenstva, zůstáváme ve spodní hale. Výtečný nápad dostal Bizi: "Co by to bylo za návštěvu Rakouska, abych si odtud nedovezl jejich výtečnou hořčici!" Už jednou před lety si ji kupoval někde ve Sparu. Bude to aspoň stylový prezent na doma. Ztrácíme se tedy do zdejší Billy. Zde ale bohužel moc extra výběr nemají. Přesto kupujeme každý dvě tuby: "englisher" a ještě jednu. Za pokladnami je malý dosud zavřený bufik, ale s funkčními automaty na kávu (jako bývají u nás na benzinkách). Já jsem se dneska vyspal prachbídně a horkým nápojem proto nepohrdnu. Připravil jsem si kýženou dvoueurovku, ale marně hledám nějakou štěrbinu, kam by se požadovaný obnos dal vhodit. Mezitím jsem, naiva, stiskl tlačítko "espressa", zapomenuv v tom kvaltu prapodivného pracovního postupu přiložit pod trysky kelímek. 80% hnědé horké tekutiny zmizelo v dolní mřížce a ten zbytek mě skoro opařil. Tak ještě jednou… Rád bych i někomu zaplatil, ale jaksi nemám komu. Prodavačka, co si dělala kávu vedle mi řekla, že mimo provozní dobu bufiku mám zaplatit u kasy marketu. Tam je ale momentálně fronta jako kráva. Takže jsem si v Rakousku zahrál na komunismus a s plným kelímkem grátis jsem odkráčel do haly. Zde jsem se opařil podruhé – ale pusu. To je tedy příhoda s ranní kávou ve Vídni.
Vzápětí přichází Marek a všichni se už jdeme postavit nahoru na perón, kde očekáváme regionální spoj S7 směr Wolfsthal. Čas odjezdu samozřejmě klape na minutu – 7:15. Čeká ještě dost lidí, převážně s kufry a jinými zavazadly. To jsou jistě pasažéři, kteří vystoupí na podzemní zastávce vídeňského letiště – Flughafen. Lze tedy říci, že tady se souprava vyprazdňuje a dále už jedeme skoro sami. Od Fischamendu se nám naskýtají zajímavé pohledy na přistávající letadla, která klesají k dráze ve směru od Litavských vrchů. Pomocí FlightRadaru určujeme typy a linky. Určitě zaujala ta největší, například Boeing-777. Dalo by se říct, že stroje přistávají jeden za druhým. Ale jak ubíhá i naše cesta, od přistávacího koridoru se vzdalujeme.
U obce Petronell-Carnuntum nás Marek upozorňuje na mohutnou římskou bránu Heidentor, která se tyčí jako solitér v polích nedaleko tratě. Je to vlastně triumfální oblouk vystavěný zde Římany ve 4. století n.l. To se již ale před námi kvapem blíží nové zajímavé kopce – náš cíl, čili Hainburské vrchy. I přesto, že nedosahují závratných nadmořských výšek, jejich mohutnost je umocněna tím, že vystupují z podunajské nížiny. Následně zastavujeme v Bad Deutsch-Altenburgu a dokonce na třech zastávkách v samotném Hainburgu. Zde dráha zatáčí napravo do širokého sedla mezi kopci Hundsheimer Berg a Braunsberg. Zatímco tok mohutného Dunaje, který jsme chvíli mohli sledovat z dlouhého viaduktu, míří více nalevo do průlomu Karpat pod vrchem Děvína. Jsou to nádherné a dosud neznámé pohledy! V poslední fázi cesty vlakem nás kupodivu zkontrolovali i průvodčí. Píšu množné číslo, to není chyba – byli to dva mládenci s dívkou. Snad to byla celá vlaková četa, protože potom na konečné samozřejmě taky vystupovali a nejspíše se vraceli zpět.
Mezi Hainburgem a Wolfsthalem vlak vyjíždí do znatelného kopečka. Kousek od nás už je Slovensko, přičemž na severu se vypíná mohutný zalesněný kopec Děvínská Kobyla. Na konečnou do Wolfsthalu dojíždíme přesně v 8:34. Vlastně je to fajn, že dnešní výpravu začínáme takto brzy. Kolikrát jsme totiž na trasy v Rakousku vycházeli dobře o hodinku později, ne-li skoro v deset. Ono se to takto časněji hodí, aspoň pak bude více času a klidu na dojití odpoledne. Vystupujeme z prázdného vlaku do chladného, ale prosluněného rána. Městečko v podstatě ještě spí, nikde žádný člověk, jen pár cestujících a průvodčí vystoupili s námi. Trať zde končí, i když v dávných dobách pokračovala dál na Bratislavu. Marek nám upřesňuje, že zde fungoval nějaký smíšený tramvajový provoz. Ale s koncem války byla doprava samozřejmě ukončena a koleje vytrhány. V terénu a mezi domy je však dobře znatelná "stopa" někdejší dráhy.

Pomník padlým z obou světových válek ve Wolfsthalu.

Pěší výprava po posledním výběžku Karpat
Orientace je jednoduchá: od nádraží se napojujeme na trasu vedoucí podél hlavní silnice B9 směr Bratislava, čili východním směrem. V mapě se mi objevuje označení "Jakobsweg" se známým modrožlutým symbolem mušle, čili se jedná o jeden z úseků světoznámé Svatojakubské stezky. Postupujeme po chodníku podél rušné silnice. Ani se tomu nechce věřit, že už teď po ránu je tady velký provoz. Vysvětlení je ale jednoduché: jedná se stále o hlavní silnici Vídeň – Bratislava. Nová dálnice A4/A6 vede o dost jižněji a asi si už dost citelně zajíždí, takže spousta řidičů jistě volí tradiční starou trasu. První zajímavostí k focení je zdejší pomník padlým, na kterém jsou jména zdejších mužů z I. i II. světové války.
Po chvíli se můžeme z bezprostřední blízkosti silnice odklonit na smíšenou cyklostezku, která vede opodál za zahradami. Na druhou stranu je příkrý násep, zjevně součást protipovodňových systémů. A dále pokračuje typický podunajský les. Docházíme k benzince Avanti, kde musíme přejít opět na druhou stranu silnice a bereme za vděk, že po pár krocích se už naše turistická trasa odklání mimo (doprava) na obslužnou komunikaci k místní fabričce. Tím se ruchu hlavního tahu konečně zbavujeme a kráčíme už i po okraji lesa, který se prudce zvedá vzhůru. To bude za chvíli náš "rajon" :-)
U jakéhosi areálu zanedbané čističky nás značka směřuje konečně na lesní cestu! K vrcholu Königswarte odtud sice vede úzká vojenská asfaltka, ale ta úpatí složitě obkružuje. Turistům je určena přímější cesta, která záhy prochází i prosluněnou lokalitou se soukromými vinicemi a zahradami. Otevírají se odtud první, mírně omezené pohledy na bratislavské panoráma: zřetelně rozeznáváme siluetu starší zástavby okolo hradu, mnohá sídliště, nové výškové budovy a na obzoru v kopcích vysoký vysílač na Kamzíku. Bohužel slunce svítí ještě nízko a ještě ke všemu proti, takže dohlednost není dobrá. Však to všechno ale budeme za chvíli vidět mnohem lépe.
Za vinicemi se objevuje plot obory s žebříkovým přechodem. Na druhé straně chvíli tápeme – značení nikde a nabízí se nám k postupu několik pěšin. Instinktivně a i podle pohybu kurzoru v navigaci ale volíme tu správnou: do nitra zalesněné rokliny, bezesporu už pod úpatím zdejší zříceniny. Významová odbočka nás po chvíli směřuje doleva po úpatní pěšince a my už můžeme směle určovat, kudy byly vedeny hradní příkopy. Torzo kdysi mohutného hradu máme již na dosah – 9:35, na cestě jsme tedy přesně hodinku.

Pottenburg - vstupní brána.

Burgruine (zřícenina) Pottenburg je vskutku rozsáhlá! Nejprve procházíme zbytky hradní brány a přes hradní nádvoří se pěšinou stáčíme kolem jádra hradu. Zbytky jsou opravdu hodně zachovalé – nejvíce vysoká čtverhranná hradní věž. Trochu mě to připomnělo Rokštejn, asi rozsahem i podobou. Akorát že Pottenburg je perfektně schovaný v hlubokém lese. Při troše šikovnosti se jde bočním oknem vydrápat do nitra věže (za pomoci nějakého lana), což si Marek myslím i vyzkoušel. My ostatní jsme nahlédli alespoň do sklepení, kde je dochována pěkná gotická křížová klenba. Hrad byl zbudován (jak jinak) jako strážní již kolem letopočtu 1000 na ochranu proti maďarským nájezdům. V 16. století jej zničili Turci. Shodili jsme ze zad i batohy a areál si se zájmem prošli nalehko. Marek našel i zdejší kešku do které jsem se s povděkem zalogoval i já (mimochodem, je to můj první log po 6 a půl letech, skoro jsem se až divil, že si ještě pamatuji přístup do geocachingu a že účet ještě funguje :-)
Po čtvrthodince prohlídky zříceniny se vydáváme na další cestu. Pěšina se zakroutí v závěru rokliny a my už kousek nad námi tušíme obslužnou asfaltku. Akorát po ní profrčelo auto vojenské policie, což nás ujišťuje, že jdeme dobře. Kromě přístupné rozhledny se totiž na vrcholu Königswarte nachází i střežený vojenský areál (o tom později). Překonáváme jeden padlý strom a jsme na silnici, kde odbočujeme vlevo. Díky řídkému porostu už o kousek dále na kopci registrujeme věžovitou stavbu rozhledny a dokonce dole v lese vykukuje zpoza stromů i hradní věž, kde jsme byli před chvílí. Jinak ještě musím zdůraznit, že olistění stromů v těchto jižnějších končinách postoupilo mnohem rychleji než u nás. Tady už jsou vlastně normální krásně zelené listy, zatímco na Třebíčsku na větvích listnáčů jen nesměle raší pupence. Ten rozdíl je opravdu markantní.
V pár minutách jsme se přiblížili k bráně do vojenského prostoru, za níž parkuje zmíněné auto a pár vojáků se baví opodál. "Asi jim dovezli menáž…" pokusil jsem se o drobný odhad stereotypního vojenského rytmu služeb. "Tady by se asi nemělo moc fotit, že jo?" ujasňuje se ještě Biňa. Značená turistická trasa ale před areálem uhýbá doprava na lesní pěšinu a záhy překonává žebříkem další plot obory. Je to tu jako kdysi u nás na hranicích. Tady jsme si všimli další zašlé tabule s výstrahou, že od večera do rána je vstup do obor zakázán a další pokyny pro pohyb v honitbě (jedna byla myslím i dole) – a je jistě potřeba je respektovat. Ve chvíli vycházíme na krásné prosluněné luční prostranství, jemuž vévodí nádherná a bytelná rozhledna. Tím jsme vystoupili na hlavní bod vrcholu Königswarte (344 m n.m.) (i když ten geodetický se nachází o něco západněji). Každopádně je tento výrazný a strategický vrchol uváděn jako nejvýchodnější vrchol Rakouska. Docházíme sem v 10:20 hodin a kromě kýženého výstupu na rozhlednu zde máme vítanou dobu na odpočinek a posezení na odpočívce.

Bizi ve výtečné náladě z krásného zážitku, vzadu Bratislava.

Vojenská odposlouchávací stanice na Königswarte.

Bez dlouhého otálení se vydáváme po schodech vzhůru na plošiny. Kasička u paty věže prosí o 1€. Marek se dává do počítání a nahoře napočítal rovných 120 schodů. A tabule uvádí, že výška věže je 22,7 metrů a plošina se nachází v 19,20 metrech. Výhledy jsou opravdu impozantní. Ale bohužel musíme konstatovat, že dnes není nijak extrémní dohlednost, maximálně 30-40 kilometrů a to ještě s bídou. Obzory se ke vší smůle ztrácí v oparu. Tak trochu jsem se těšil na dohled až ke Schneebergu, ale ono to je ve skutečnosti téměř 100 kilometrů, takže to dneska ani náhodou. S bídou jsou vidět blízké Litavské vrchy, trochu snad i tušíme hladinu Neziderského jezera. Zato Bratislava je jako na dlani: hrad, nové mrakodrapy, mohutná Děvínská Kobyla a Kamzík. Paráda! Ve směru našeho dalšího pochodu jsou hezky na dohled blízké kopce u Hainburgu. A směrem k Vídni stovky větrníků.
V duchu si ujasňuji, jak zvláštní to tady muselo být v dobách železné opony: lidi v Bratislavě (a naopak) měli druhý stát jako na dlani, ale bylo nemyslitelné se k sousedům vypravit na takovýto výlet. Pásmo podél Dunaje bylo přísně střeženo PS a bez váhání se střílelo. Legálně bez šance… Úplně jiné světy. Akorát na tu "Vídeň" v televizi se mohli v Bratislavě koukat. Vlastně jako my u nás. Ale oni měli na rozdíl od nás zakázané Rakousko fakt na dohled…
S tím trochu souvisí i zdejší bezprostřední pohled přímo dolů na pečlivě oplocený a střežený vojenský areál. V mnohém připomíná podobné vojenské objekty u nás na Šumavě: přízemní maskované budovy, jejichž čela jsou otočená na východ, šedivá retranslační věž ověnčená anténami a k tomu všemu do areálu přibyly obrovské paraboly namířené k obloze na jihovýchod. Za studené války sloužilo toto zařízení jako odposlechová stanice vojenského i civilního radioprovozu u nás a jistě i v Maďarsku, jelikož tato kóta má ideální postavení – ničím nerušený výhled daleko k východu. Z kusých informací na webu se lze dozvědět, že v současnosti se odposlech či už záchyt dat soustředí spíše na satelitní datové spoje na nejvýchodněji umístěných geostacionárních družicích (čili ruské a čínské).
V této souvislosti jsem si vzpomněl na někdejší komunistickou raritu (trochu odbočka pro odborníky nebo znalé věci): v Třebíči esenbáci (SNB – dnes PČR) vysílali svoje večerní okresní hlášení na okrsky v pásmu VKV mezi pásmy OIRT a CCIR (čili nějakých 70-80 MHz), takže pokud jste měli plynule proladitelné rádio s východní i západní normou, bylo to slyšet jak "z ažuru" – tehdy samozřejmě vše analogové a nekódované. Ale byl slyšet jen "Dispečer", který udával pokyny; příjemci, kteří měli volací znaky "Technik 1, Technik 2…" už samozřejmě ne, ti odpovídali na jiném kmitočtu. Na závěr je Dispečer vyzýval "Technici, hlaste příjem a že jste všemu rozuměli!" – občas nějaký jouda asi řekl, že mu není něco jasné, takže ten Dispečer na něj po esenbácku začal hulákat: "… a čemu's nerozuměl ty troubo? Jestli ten hledanej je cikán? No jasně, že to je cikán, ty vole! Tak si to zapiš!!!" Tohle si fakt pamatuju, to bylo unikum :-) Takže předpokládám, že podobné slátaniny poslouchali "agenti ze Zapadu" i tady na Königswarte… Já pořád říkám, že současní policajti jsou z určité části furt zkrátka pořád přihlouplí esenbáci (čest výjimkám), jen se ta jejich komunikace a úroveň posunula do trochu jiného prostoru – viz např. tato zpráva.
To jsme tedy trochu pomyslně odbočili, takže zpět na vrchol rozhledny Königswarte: pořídili jsme spoustu fotek přes celý obzor, pokusil jsem se i o pořádný zoom či panorama. Ale jak jsem vzpomenul – opar dnes bohužel nedovoluje nijaké unikátní pohledy. Ještě jsme pořídili společnou fotku a hajdy dolů pod rozhlednu na odpočívku, kde se krátce občerstvujeme. Že je vrchol vyhledávaný, dokládají přišedší skupinky turistů. Z drtivé většiny jsou ze Slovenska.
Na další cestu se vydáváme v 10:50. Moc se nám líbila přilehlá louka táhnoucí se k jihozápadnímu úpatí (něco jako hadcová step u Mohelna), tak tudy sestupujeme k nejbližšímu rozcestníku a orientační tabuli, která znázorňuje přístupové okruhy z obce Berg. Odtud je taky nejhezčí pohled na rozhlednu, takže pořizujeme ještě jednu společnou fotku.

Panoráma Bratislavy z rozhledny Königswarte (bohužel poněkud v oparu).

A jak dál? Opět se orientujeme dle mapy v navigaci. Nyní využijeme neznačené lesní cesty vinoucí se po úpatích směrem k jižnímu okraji Wolfsthalu. Jen musíme dát pozor na jejich schůdnost a přístupnost. V Mapách.cz je vše zaznačeno velice pečlivě: veřejnosti nepřístupná cesta je opatřena červenými křížky ("tudy ne!"), a my se dovtipujeme, že je to především z důvodu uzavřených honiteb a obor, a ne všude jsou na plotech umístěny žebříky. Poctivě jsme se tímto omezením řídili a opravdu se to vyplatilo.
Zvolili jsme lesáckou cestu, která konstantně klesá krásným listnatým porostem. "Typické dubohabřiny!" vyhodnotil náš znalec lesů Bizi. V dlouhém rovném úseku byl porost přerušen průsekem či mýtinami a podél cesty se vyskytlo několik očíslovaných mysliveckých kazatelen (nízké posedy). "Proč mají čísla? – Asi na to dostali nějakou dotaci. – Je to tady jak na střelnici: jenom sedne na posed a může pálit, když jsou všude okolo krmníky," sdělujeme si naše dojmy při průchodu tohoto zajímavého úseku. Cesta vede širokým prosvětleným úžlabím, naproti vlevo řídce zalesněný hřebínek – fakt paráda! O les je zde zjevně pečováno. Jestli se nemýlím, Bizi to nazval "výmladkovým hospodářstvím", a taky vzpomínáme, jak zajímavě a trochu jiným způsobem byl ošetřen les a holina kdysi na naší výpravě na Leithagebirge.
Asi po kilometru klesání se dostáváme na okraj širých luk zaklesnutých mezi polesí. Před námi vysoká brána obory: "A sakra, kde je žebřík?!" – ale zbytečná obava: Biňa vzal ze petlici a bránu normálně odjistil a otevřel. Následně procházíme okolo osamocené zahrady s chatkou a míjíme hráz přírodního polderu. Dalším lesíkem se už blížíme k prvním domkům Wolfsthalu. Tady potkáváme dva upocené chlapíky, kteří držíc v ruce papírovou mapu, se dotazují našeho předvoje na jakousi cestu. Marek nám později vysvětlil, že chtěli jít "na fotbal". Místo toho mířili rozpačitě do divočiny.
Na kraji vesnice odbočujeme ostře doleva ke kapličce. "Vždyť hřiště je tamhle, přece museli slyšet to fandění!" – a opravdu, na místním stadionu právě probíhá nějaký vyhecovaný zápas místní pralesní ligy. Tam my ale nepůjdeme, jelikož naše trasa se stáčí u výklenkové kaple na širokou polní cestu a budeme mířit na západ. Jak to tak v Rakousku bývá, u kapličky byla pěkná lavička. Tuto jsme ale bohužel nevyužili. Někteří už totiž pomýšlíme na velkou svačinu. "Usedneme na 'nějaké další' lavičce…" zní návrh. Marek ještě vyzvedl zdejší kešku a vydáváme se na "Střeleckou stezku" – jak je nazván vyznačený turistický okruh mezi Wolfsthalem a Hainburgem. No ruku na srdce – nic moc atraktivní zdejší polňačka není, snad jen je zpestřena pěknými pohledy na blízké kopce a vzdalující se Bratislavu. Ale místními je využívána asi hojně, protože nějací turisté nás předcházejí a později naopak my docházíme dívku se psem.
Jako naschvál ale žádná lavička v dohledu. "Už mám celkem hlad, někde bych sedl," hlásí Bizi. No jo, ale kde? Ani žádné klády, nic. Člověk chce mít pro zákus už přece jen trochu pohodlí, a v trávě chytne tak akorát pár klíšťat… A ještě ke všemu: "Co to tady pořád čichám, takový nasládlý odér?? – Jo, přesně, to je jak někde u pivovaru. Nějaká melasa, nebo mláto, či co…" popotahujeme čuchometry. Zpočátku to byla celkem rarita, ale po chvíli už to není vůbec příjemné. Při podrobném pohledu na blízké pole zjišťujeme, že vzcházející obilí je něčím nastříkané. Skutečně asi nějakým hnojivem z potravinářského odpadu, čertví…
Po chvíli se opět blížíme k okraji lesa. Opodál objevujeme hromady špalků a to je přesně to místo, kde se už musíme usadit! "No nic, uděláme si táborový kruh a pak špalky zase vrátíme na hromadu," rovnáme si pohodlná místa k zasednutí. Na polední sváču už je totiž ten nejvyšší čas! – 12:30 hodin. Už předtím nám také došlo, proč se stezka nazývá "střelecká": z blízkého areálu se ozývá mohutná palba. Je to sportovní střelnice a je tam dost čilý provoz a dosti parkujících aut. Vidíme v tom směru i několik velkých skupin pochodníků.
Marek se sotva najedl a už se vydává na další cestu. Prý na nás někde počká. Samozřejmě jde beztak zase po keškách. My v klidu dlabeme naše krajíce a Bizi mě upozorňuje: "Nezapomeň si támhle foťák, máš ho odložený bokem," – "To není můj. Hádej, kdo ho tady asi tak zapomněl! U Pedála by už měl na kontě rundu za nálezné," odpovídám, protože ten foťák je Marka. Však mu ho vezmu. V té chvíli telefonát: "Já si tam asi něco zapomněl…" Po svačině rovnáme špalky na místo a pokračujeme k blízkému Hainburgu. Celý tento úsek trasy jsme měli krásně na dohled kopec Schlossberg s hradem a vedlejší vrchol Braunsberg. Fakt moc pěkné pohledy.
S parťákem se shledáváme na okraji obce u velkého oploceného cvičiště pro psy. Teď se musíme poradit o dalším směřování cesty. Já mám v maršrútě odbočku na nejstěžejnější vrchol dnešní výpravy: Hundsheimer Berg. Hochy uvádíme do reálu: tady jsme v nějakých 190 metrech, kopec má 480 – čili převýšení 280 metrů na zhruba třech kilometrech cesty lesem. "No já bych… asi šel raději támhle na ten hrad…" začíná smlouvat Biňa, a Bizi se přidává, že by raději taky zvolnil. Už pár dní ho bolí zuby a má v sobě nějaké prášky. Já ani Marek s tím nemáme problém. Ostatně bylo prve řečeno, že druhá etapa výpravy je variabilní. Držím se jen mnohokrát potvrzené pravdy, že člověk si kolikrát cestu nějak zkrátil a třeba na úkor nějaké zajímavosti, kam se pak už nikdy nepodívá. Vrchol Hundsheimeru jsem chtěl skutečně zažít, tak žádné otálení. Orientaci k hradu budou mít hoši jednoduchou i díky navigaci. Takže se domlouváme, že se Bizi s Biňou shlédnou hrad Heimenburg a pak se sejdeme někde na náměstí u nějaké příhodné hospůdky. Krátce po 13. hodině se tedy rozdělujeme.

Střeleckou stezkou do Hainburgu: před námi návrší Schlossberg s hradem Heimenburg, napravo kopec Braunsberg.

V okolí Hainburgu: na Hundsheimer Berg i na hrad
S Markem odbočujeme do okrajových uliček rodinných domků – Teichweg a Bremsiedlung. Některé jsou staré a stěží udržované, někde jsou vskutku výstavní hypermoderní vilky. O správném směru nás ujišťují zvláštní oranžové šipky, které jsme dnes na naší trase viděli už několikrát. Zřejmě nějaké dočasné značení pro nějaký pochod(?) Posléze odbočujeme do lesa a volíme dokonce i zkratku po pěšině naznačené v Mapy.cz. Sice se v reálu ztrácí v neudržované roklině, ale rozhodujeme se, že to zkusíme. Při cestě by měly být nějaké již nepoužívané štoly či šachty – pozůstatky "wasserleitungu" (vodovodu). V současné době je jarní les zaplaven zelení medvědího česneku. Jak tak procházíme po zarostlé pěšině, začíná nám to pod nohama hezky vonět. První štolu jsme minuli – jsou to vlastně už jen trosky vstupní šachty. Za chvíli Marek odbíhá trochu bokem. Tam by měla být asi keška. Konečně se po pár metrech pěšina z rokle napojuje na klasickou lesní cestu, která stále vytrvale stoupá. Docházíme na výrazné terénní sedlo s kaplí Weißes Kreuz, kde dosahujeme 343 m n.m. Safra, to bude ještě trhák! Na pár minut si dopřáváme zastávku, především na napití a vydýchání. Marek ještě úspěšně nachází zdejší kešku, kam se s povděkem zapisujeme. Je součástí nějakého tematického okruhu, kolem zdejšího vrchu. Kaple prý pochází ze 17. století.
A kudy dál? Máme dvě možnosti: po červené úpatní cestě H9, anebo trochu sejít na druhou stranu sedla a napojit se tam na modrý okruh a výstupovou pěšinu Junzenweg. Ta je sice hodně strmá, ale má tu výhodu, že dosáhne vrcholových luk v okolí podružné kóty Hexenberg a poté nabídne pěknou lučinatou hřebenovku o délce asi půl kilometru. Červená by nás vedla pořád jen lesem. Je tedy rozhodnuto – půjdeme náročnější, ale krajinářsky vděčnější trasou.
Nejprve mírně ztrácíme výškové metry, potom odbočujeme na strmou pěšinu vedenou řídkým prosvětleným lesem a navíc mezi drátěnými ohradníky. Pro pěší je ponechán jen širší koridor, jinak jsou z obou stran elektrické dráty. Těžko říct, jestli proto, aby lidi neuhýbali z cesty, anebo je to součást oddělení nějaké pastviny či obory. Každopádně tento úsek Junzenweg je pořádný krpál a já se co chvíli zastavuji. Kupodivu Marek taky naznává, že "už to není, co bývalo" – jo, to má pravdu: před pár lety by to vysvištěl jak kamzík :-) Ale stálo to za to! Tento úsek byl sice náročný, ale krajinářsky velmi pěkný. Zvláště ten prosvětlený a rozvolněný les okolo se zeleným jarním podrostem.

Na návrší Hundsheimer Berg: pohled směrem západním čili na tok Dunaje v NP Donau-Auen.

Pár minut po 14. hodině dosahujeme vrcholových luk v okolí kóty Hexenberg (443 m n.m.). A začínají se otevírat daleké výhledy k jihu a západu. Zde také potkáváme několik lidí. Zkrátka se zde dají udělat pěkné okruhy z několika směrů. Například od blízké vesnice Hundsheim, která dala tomuto návrší název – Hundsheimer Berg (480 m n.m.) . Putování na rozhraní lesíka a lučin si tak náležitě užíváme. Stačilo pár minut a máme na dohled vrcholový křížek s bílou podezdívkou a vročením 1922, kde tvoříme společnou fotku na samospoušť (14:15). Je zajímavé, že název kopce je na kříži uváděn jako Gipfel - 480 m n.m.. Za výběžkem lesíka se nachází turistická útulna a u rozptýlených solitérů několik vyhlídkových laviček. Nádherné místo k odpočinku i výhledům! To bude naše hlavní zastavení.
Nejprve jdeme prozkoumat útulnu Hundsheimer Hütte. Je to bytelná a příkladně udržovaná chatka s lavicemi okolo. Objekt je samozřejmě volně přístupný a v případě nepříznivého počasí poskytuje úkryt před nepohodou. Jen malá část sníženého podkroví byla uzamčena, zřejmě tam místní turisté mají právo přespat. Interiér chaty byl prostý: několik lavic, v předsíni improvizovaný bar, na stěnách fotky, mapky, obrázky. Zřejmě zasloužilému členovi spolku byla věnována celá nástěnka u příležitosti jeho sedmdesátin. Našinec až žasne, jak je vnitřek poklizen, udržován a hlavně! – nedotčen mrzkou rukou nějakého vandala nebo jiného ubožáka! Chata prostě slouží všem a není tedy důvod ji ničit… to je prostě rakouská mentalita slušnosti a úcty. U nás by se nějací debilové už určitě "podepsali". Na webu lze dohledat jen kusé informace, že chatku v roce 2000 zrekonstruovali a příkladně o ni pečují členové místního spolku "Freunden des Hundsheimer Berges", se kterými se zde lze setkat o nedělích a svátcích. Lze jen tipovat, že možná za jejich přítomnosti poskytují nějaké jednoduché občerstvení.
Po prohlídce chaty se jdeme usadit na jednu z volných laviček. Pár lidí tu posedává nebo se pohybuje, ale skutečně jen nezbytné nerušivé minimum. Prozkoumáváme zamlžené obzory, vzal jsem si dneska i malý dalekohled. Ale není vidět dále, než na 30 kilometrů. Dokonce i Vídeň se ztrácí v bílém oparu a jen náznaky hřebenů napovídají, kde se snad nachází Kahlenberg a navazující Vídeňský les. Daleko zajímavější je blízké okolí shlédnutelné takřka jako z letadla – především široký tok Dunaje lemovaný hlubokými lužními lesy. To je území Národního parku Donau-Auen. Pouze v jednom místě je veletok překlenut silničním mostem (Andreas-Maurer-Brücke), jinak okolo nekonečné záplavy lesů, za jejichž okraji lze identifikovat ojedinělé vesničky. Nejblíže pod námi je městečko Bad Deutsch-Altenburg.
V souvislosti se zmínkou o Národním parku Donau-Auen jsem si vzpomněl na jednu historickou událost: někdy v polovině 80. let se i v našich tehdejších socialistickým médiích propírala plánovaná stavba jezů a elektráren u Hainburgu, samozřejmě s pečlivou jízlivostí, kterak nám ti zlí kapitalističtí sousedé naruší vodní režim na Dunaji a co že si to jako vůbec dovolujou… Měla to být taková propagandistická odbočka od nemlich podobného projektu Gabčíkovo-Nagymaros. Nakonec i v samotném Rakousku se proti energetickým plánům na hainburském úseku Dunaje vzedmula vlna odporu (Rakušané jsou hodně citliví v otázce životního prostředí) a od realizace elektrárny Hainburg bylo tamní vládou upuštěno. V přímém důsledku tohoto občanského hnutí byl naopak vyhlášen zmíněný národní park, který si klade za úkol již navždy chránit jedinečné lužní lesy. Takže zatímco u nás komanči nevratně podobné biotopy zničili (viz Pálava a Dunaj pod Bratislavou), Rakušané si přírodu dovedli a dovedou ochránit. A ještě vzpomenu, že v tomto krásném podunajském prostředí se odehrával jeden z dílů seriálu Komisař Rex :-) – Vražedné léto (1995) / je momentálně opět vysílán.

Útulna Hundsheimer Hütte je příkladně udržovaná.

Na skalní vyhlídce nad Hainburgem.

Po odpočinku a náležitém pokoukání do kraje se odebíráme na další etapu naší cesty. Směřujeme nyní po červené H9 na severní úbočí kopce. Stezka opět prochází nádherným prosluněným lesem se spoustou medvědího česneku. Míjíme i několik starých hraničních mezníků. Je to snad dnešní nejkrásnější úsek. Po necelém kilometru mírného sestupu lesem bystříme pozornost: chceme správně natrefit na odbočnou pěšinu k vyhlídkám, které jsou v mapě zaznačeny "červenou hvězdičkou". Měl by odtud být jedinečný výhled na Hainburg a pro změnu na severovýchodní obzor, který z hlavního vrcholu nemohl býti vidět. Les opět řídne a pěšina prochází svažitou a nádherně rozkvetlou loukou. K obdivu se nabízejí kvanta krásných žlutých hlaváčků a nějaké nafialovělé květy. Viděli jsme i několik ostrůvků velkých, ale již odkvetlých konikleců. Květy již měly opadané a zbyly jim jen velké "fousy". Jen skutečně několik trsů mělo ještě ojedinělé namodralé květy.
Kýžené vyhlídky jsou skutečně úchvatné! Nádherné pohledy přímo dolů na Dunaj a zástavbu Hainburgu. A ta druhá, čili poslední, nabídla jedinečný pohled na historické panoráma městečka s hradem a kopcem Braunsberg a v dálce Bratislava. Zde se krásně uplatnilo odpolední nasvícení nižším ostrým sluncem. Je to opravdu nezapomenutelné a my jsme rádi, že jsme výstup na Hundsheim podnikli. Marek vyhledal několik skutečně krkolomných skalních výstupků, ale stálo to opravdu za to. Zlatý hřeb dne – doslova!

Vídeňská brána v Hainburgu.

Z vyhlídek se pěšinkou navracíme do lesa a začínáme ostřeji v serpentinách sestupovat k okraji Hainburgu, který je tvořen zástavbou rodinnými domky. Marek naznává, že se na chvíli odpojí za účelem vyhledání jedné z kešek, která je malinko mimo sestupovou trasu. Prý se sejdeme u místního hřiště na okraji městečka. Po pár krocích se ale i já odkláním na přímější sestupovou cestu a vychází mi, že ulici Sportweg s hřištěm zanechám daleko vpravo a do města sejdu nejspíše uličkou Föhrenweg a Marc Aurelgasse. Nevadí, však si dáme vědět. Na hlavní ulici Hummelgasse se dostávám v místech, kde je ještě v mapě značen Gasthaus zur Rudolfshöhe – ale jeho existence je už asi pár let minulostí. Vývěsní štíty a venkovní terasa dávno zmizely a dům je přestavěn na obyčejný obytný. Zde si už pivo rozhodně nedáme.
Zastavil jsem na rohu u staré vinařské vily a Markovi dávám vědět, kde se nacházím. Po pár minutách se objevuje na kopci. "To bys nevěřil, kolik slovenských příjmení je na schránkách!" hlásí mi Marek praktický postřeh z jeho putování ulicemi, čímž se potvrzuje jeho předchozí sdělení, že spousta Slováků kupuje v přilehlých rakouských obcích domy a usazuje se zde. Ozývají se nám taky hoši – Biňa s Bizim – že čekají v centru na Hauptplatzu. S Markem se tedy vydáváme dolů po ulici Hummelgasse až k mohutné Vídeňské bráně (Wiener Tor - největší dochovaná středověká městská brána v Evropě!) Opravdu impozantní stavba. Trochu raritou je, je jí prochází hlavní silnice Landstraße a Wienerstraße, přičemž čilý provoz je řízen samozřejmě semaforem.
Na blízkém Hauptplatzu můžeme obdivovat farní kostel sv. Filipa a Jakuba obklopený klasickou úhlednou historickou zástavbou (jak je v Rakousku zvykem), a dále je zde otevřena jedna cukrárna v obležení zmrzliny-chtivých výletníků. My bychom však vzali zavděk nějakou hospůdkou. Shledáváme se s kamarády a co tedy dál? První příhodný spoj na Vídeň nám jede zhruba za čtvrthodinku (je akorát 15:45), ale my se rozhodujeme, že si jej necháme bohorovně ujet a pojedeme až o pěti. Na mapě nám padl do oka Gasthof zum goldenen Anker, který se nachází poblíže nábřeží Dunaje v bezprostřední blízkosti vlakové zastávky. To je přesně to naše strategické místo! Od náměstí k Dunaji je to kousek historickými křivolakými uličkami a dokonce procházíme i další malebnou bránou – Fischertor. Na rozdíl od rušného centra je zde jen klidná pěší zóna. Nábřežní ulička Donaulände je od samotného nábřeží oddělena vysokým zděným železničním náspem, který též zřejmě plní funkci protipovodňové hráze. Samotná restaurace se sice nachází v ulici, nicméně za průchodem pod tratí, přímo na nábřeží, jsou umístěny stolky s posezením, které tak tvoří příjemnou restaurační terasu s bezprostředním výhledem na Dunaj. Nádhera! To je přesně ono místo, které dokáže neskonale potěšit znaveného poutníka v samotném závěru výpravy!

Závěrečné pivko u Dunaje a pizza ve Vídni za 2,90
Obsluhu "zahrádky" má na starosti již mírně uondaný postarší číšník, samozřejmě v důsledku toho, že musí neustále pendlovat mezi lokálem v ulici a nábřežní terasou a ještě ke všemu dávat pozor, aby ho nějací hažarti nesrazili při přechodu zdejší cyklostezky. Ale bere to asi jako svůj úděl a poslání, takže se nám záhy věnuje. Pár německými slovíčky objednáváme pivko – jak jinak: mají světlý Gösser. Pohodově v klídku sedíme, popíjíme a hodnotíme dnešní výpravu. Samozřejmě velmi kladně, všem se moc líbila, každý si přišel na své. Zkrátka: bylo to dneska parádní a viděli jsme toho opravdu hodně a navíc jsme procházeli krásnou jarní přírodou!

Závěrečné posezení 'U zlaté kotvy' na nábřeží Dunaje.

V druhém kole si hoši objednávají ještě pivo, ale já se pouštím do klasické rakouské polévky na zahřátí (Kaspressknödel Rindsuppe) a navrch kávičku. Číšník to donesl a nějak si "nedal pozor" a vypadla z něj samozřejmě slovenština :-) Vedle si po chvíli přisedli nějací dva slovenští kolaři, tak s nimi komunikoval zprvu taky čile německy. Mezitím jsme pozorovali proplouvající lodě. Jedna se začala blížit od Děvína, čili v protiproudu. Trvalo jí to pořádnou chvíli, než sem z táhlé zátočiny doplula. Byla to obrovská výletní loď, vlastně takový hotel na vodě. Viděl jsem tyto lodě hodně ve Wachau: zkrátka nahoře luxusní vyhlídkové posezení s restaurací, dole v palubě taktéž restaurace a prosklené obytné kajuty. Marek nám ještě upřesnil, že velmi pěkná může být výprava přímo podél Dunaje, jelikož pod vrchem Braunsberg se nachází pěkná zřícenina a pak dále až pod Děvín – podle mapy tudy prochází Jakubská stezka.
Před pátou hodinou platíme (např. já za svoje rozšoupnutí 17€), děkujeme za pohoštění a odebíráme se po schodech nahoru na nástupiště zastávky Hainburg/Donau Personenbhf.. Kromě nás nastupuje i několik dalších výletníků. Pár minut po 17 hodině přijíždí CityJet a tím tedy můžeme naši dnešní pěší výpravu v okolí Hainburgu ukončit.

Vlak nás unáší prosluněnou rovinatou krajinou směrem k Vídni. Dokonce mě to i uklimbalo. Lze to přičíst nejen únavě, ale i jakémusi nepříjemnému nachlazení, jelikož už v noci mě "pálilo v nose" – (no závěr byl takový, že jsem tuto výpravu odnesl více jak čtrnáctidenní úpornou rýmou, se kterou jsem byl nakonec nucen vypravit se i k doktorce). Na podzemní zastávce Letiště Vídeň nastupují opět kvanta lidí, takže do hlavního města vjíždí naše souprava zcela zaplněná. Ale to jsou ostatně i další vlaky, které můžeme sledovat na našem přestupu. Zkrátka taková ta klasická sobotní podvečerní špička.
Marek studuje v jízdním řádu prodlevu, kterou máme na přestup a vychází mu to na deset minut. "To bychom mohli stihnout i tradiční pizzu na Rennwegu!?" – a hned i vyhlašuje tipovačku na její cenu. Kdysi jsme začínali na 1,20€, kterážto cena se pak dlouhá léta držela. Pak začali mírně zdražovat, až jsme loni skončili na 2,60. Usnášíme se tedy, že z podzemního nástupiště vyjedeme eskalátorem do haly a pokud nebude u stánku fronta, koupíme se oblíbenou "večeři". Bizi s Markem dávají do tipovačky cifry 2,80 a 3 eura. Já konstatuji, že tedy tipnu zlatý střed mezi nimi – 2,90… A ono to vyšlo! Turecký stánek je hned vedle eskalátoru a hned na obrazovce registruji tuto letošní cenu čtvrtky pizzy. U stánku nikdo, takže si u přeochotného pikolíka žádáme po "čtvrtce ohřáté" a krásně to stíháme i s rezervou na snědení. Aspoň do Laa nepojedeme hladem. Ještě stojí za zmínku, že kdysi spoje ve Vídni nenavazovaly a na přestup jsme měli více jak hodinu. Naproti Rennwegu v ulici Ungargasse bývala klasická vídeňská hospoda "Binder", kam jsme nejméně dvakrát zašli na odpolední pivko a horkou polívku. A jak to tak bývá, za pár let klasická hospoda skončila – a hádejte, co je na místě "Bindera" dnes? Asijské bistro s nudlemi! Po chvíli přijíždí náš podvečerní spoj S2 (18:15) a můžeme jít hledat nějaká místečka do plně obsazené soupravy.
Vlak se jenom mírně vyprazdňuje v posledních vídeňských stanicích Floridsdorf a Leopoldau, hodně lidí jede ještě do Wolkersdorfu. Odtud je už prakticky prázdno, takže se můžeme uvelebit dle libosti. Je až s podivem, že poslední léta je zázrak narazit v Rakousku na průvodčí – kromě těch zmíněných z rána nám jinak nikdo další jízdenku nekontroloval. Za Wolkersdorfem nastává krásný západ slunce – temně oranžový kotouč se střídavě schovává za zalesněné kopečky a zase se objevuje; podle toho, jak krajina kolem trati ubíhá. Je to opravdu hra světel a stínů :-) U Mistelbachu už je tma. A tak také ve 20:05 dojíždíme na konečnou do Laa…
Po vystoupení opět krátce protahujeme nohy a záda a jdeme k mému autu, které tu za celý den poctivě čeká. Tmou přejíždíme okrajem Laa do Hevlína, kde se u obecního úřadu s Markem loučíme: "Takže na viděnou na nějaké další parádní výpravě – a pozdravuj doma!" Naší třebíčské sekci nezbývá než se vydat na večerní jízdu temnou krajinou. Ono sice není moc kolem vidět, ale i takové noční putování má cosi do sebe :-) Aby dnešní výčet pěkných nebeských úkazů byl kompletní, tak nám cestu spolehlivě ukazuje velmi jasná Venuše, která se s přibývající dobou stále více kloní níž a níž k obzoru. U Moravských Budějovic už téměř zapadla. Bizimu zastavujeme přímo před jeho usedlostí ve Vacenovicích a domlouváme se: "Sejdeme se v týdnu – už budu mít pro tebe SBORNÍK!" Za pár minut už jsme s Biňou v Třebíči a loučíme se pro změnu před jeho domem. Já dojíždím k našemu domovu kolem 22. hodiny a tím můžeme prohlásit dnešní velmi úspěšnou výpravu za ukončenou.

Letos byla tradiční rakouská výprava v trochu odlišném duchu než obvykle. Namísto horských či podhorských destinací jsme zvolili úplně jinou verzi se snad nejnižší nadmořskou výškou, kterou můžeme v Rakousku (i u nás) vyhledat :-) I přesto jsme se do kopečků mírně zadýchali, ale zato jsme byli odměněni jedinečnými výhledy. Každý si přišel na své – buď jsme s Markem zdolali kopec, anebo B+B navštívili zajímavý středověký hrad.
Samozřejmě vyvstala i otázka "kam příště"? Je mi jasné, že Marek by nás zase rád viděl někde v horách – a navrhl tedy okolí Lilienfeldu (partnerské město Třebíče). Kupodivu i tam zajíždí vhodné vlakové spoje. A prý, kdo by se na výstup na Muckenkogel do 1500 m n.m. necítil, může použít lanovku! Je to skvělý tip – před lety jsem tam byl. Takže jak letos nebyla k Hainburgu navržena alternativa, tak příště bychom už cíl měli asi taky jednoznačný… Rádi se do hor v okolí Lilienfeldu podíváme!

Společná fotka na prvním významném vyhlídkovém bodě - Königswarte (344 m).

S Markem jsme vyšlápli i na Hundsheimer Berg (u vrcholového křížku).

Krásný výhled z vyhlídek Hundsheimer Bergu na Hainburg i vzdálenější okolí - v pozadí Děvínská Kobyla a zcela vpravo Bratislava.

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro čtyři osoby = 46€ (aktuálně cca 1150 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah http://fahrplan.oebb.at/bin/query.exe/dn – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.

Hrad Pottenburg a Kráľovská vyhliadka - pěkné povídání od slovenských turistů.

Celkem ujito: 17,5 km.
Nejvyšší bod: Hundsheimer Berg (480 m n.m.).
Nejnižší bod: nábřeží Dunaje v Hainburgu (cca 140 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Bergfex (tlačítko na mapu: Karte anzeigen)

(zápis Kotel, foto Kotel, Marek, Biňa)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.