Pátek až neděle 19. - 21. prosince 2025
Trasa sobotní výpravy: Žďár nad Sázavou, žel. stanice (0 km, 585 m n.m) – U křížku, rozc. TZT (3,5 km, 585 m n.m.) – pramen Oslavky, skutečný (4 km, 585 m n.m.) – rybník Velký Babín, rozc. TZT (5,5 km, 570 m n.m.) – Holetín, rozc. TZT (6,5 km, 570 m n.m.) – Matějovský rybník, hráz (7 km, 565 m n.m.) – Nové Veselí, hostinec Černý rak, (11 km, 555 m n.m.) – Žďár nad Sázavou, žel. stanice (17,5 km, 585 m n.m).

Účastníci (sobotní výpravy): Poke, Pilník, Cahouš, Jelen, Pedál, Pupek, Trnky, Venca, Britt, Havran, Cágr, Eda, Vajda, Jarmil, Piňďa, Čenich, Filda, Kotel, Jiří, Kmoch, Bubla, Karel II. (22).
Počasí: slunečno až polojasno (bez sněhu), asi +2°C.

Výprava na letošní Normandii = opět výjimečně povedený majstrštyk. V plánování Pedál naznačoval cosi o průchodu Jinošovské obory a okolí Kralic anebo i jeden další zajímavý tip: putování k pramenům "naší" řeky Oslavky. Ale jak dojet do těchto vzdálených končin?? Nachází se až poměrně daleko v hlubokých lesích jihozápadně od Žďáru nad Sázavou. Jak se tam tedy nějak efektivně dostat? Máme štěstí: momentálně motoráky ze Studence jezdí přímo až do Žďáru, bez přestupování! "To musíme využít, než to zase zrušijou!!!" vyhlásil tedy Pedál směr sobotní výpravy. Takže paráda – jede se na Žďár! To tu ještě nebylo!
Nejeden z účastníků letošní Normandie už u pramene Oslavky v minulosti individuálně jistě byl. Například s Jarmilem, Cágrem a Davidem jsme se jej vydali prozkoumat již v roce 2007. Pro pravověrného trampa, skauta či turistu, který podnikl nespočet výprav do údolí Oslavky pod Náměští nebo pod Velkým Meziříčím, je návštěva pramene jeho "mateřské řeky" takřka otázka cti a prestiže. Zkrátka uvidět pramen naší oblíbené a řekl bych až životní řeky. Navíc jsme před pouhými dvěma lety (2023) podnikli v rámci zimní Normandie výpravu k soutoku Oslavky a Jihlavky, tedy do míst, kde u Ivančic Oslavka svoji pouť končí a předává své vody dál, aby nakonec dotekly až do Černého moře.

Aby toho nebylo málo, se správným pramenem Oslavky je to mírně zapeklité: dlouhá léta je v mapách vyznačen tzv. turistický pramen Oslavy u rybníka Velký Babín. Je totiž dobře a pohodlně přístupný od poblíže vedoucí modré turistické značky. Skutečné prameniště či spíše zdrojnice se ale nacházejí ještě o něco jinde: v nepřehledném a podmáčeném lesním porostu dále od uvedeného rybníka. A aby tato kuriozita byla ještě završena – pokud od těchto zdrojnic uděláte pár desítek kroků severněji na lesní cestu, odtud už voda teče na úplně opačnou stranu, do Severního moře! Ne nadarmo jsem naši někdejší výpravu z roku 2007 nazval "po střeše Evropy" – je to skutečně tak. Tak právě do těchto pěkných končin se máme vydat i v rámci letošní zimní Normandie.

Ještě je potřeba se stručně zmínit o vývoji počasí. Už snad od počátku prosince panovala nad naším krajem úporná inverze. Mlha po celý den, syrovo, kolem 0°C nebo mírně nad. Člověk už ani nevěděl, kdy přesně začíná den a kdy je odpoledne. Kolikrát nebylo vidět ani z jednoho konce náměstí na druhý. Pár dní předtím se mimo město začala tvořit námraza, dokonce i některé silnice za Třebíčí byly neprůjezdné kvůli popadaným stromům. A venku blátivé cesty, dohlednost nulová. Snad to nejhorší, co si na celodenní výpravu přát… Slunce se objevovalo snad jen někde na Šumavě. Nějakým řízením osudu, se ale v předpovědi pro Žďársko začalo koncem týdne v modelech objevovat "polojasno až skoro jasno" – téměř neuvěřitelné! No necháme se překvapit a budeme věřit, že se to třeba vybrat může…
Dáme ale nejprve slovo Pilníkovi, který na třebíčské nádraží dorazil v páteční podvečer 19. prosince 2025 jako jeden z prvních:

Páteční večer (z pohledu Pilníka)
Scházíme se na třebíčském nádraží před půl pátou v počtu mírně pod deset, někteří ještě po krátké zastávce v zrekonstruovaném "Lipnu". Cesta do Studence probíhá v pohodě, návštěva nádražního občerstvení, kde se potkáváme s Pepíkem, též. Kupodivu se ani příliš nezdržujeme a po 1-2 pivech většina pokračuje na chatu, která je už příjemně vyhřátá. Následuje zabydlení, vybalení a tradiční večerní program spočívající v povídání, ochutnávání, popíjení, hraní a zpívání, letos opět, jako v posledních letech, bez soutěže. Letos s absencí vyhlášeného Sloního žrádla, nicméně Trnky překvapil jinak - ustlal si v kuchyni přímo na dveřích od sklepa. Co si tak vybavuju, tam se naposled spalo snad někdy ke konci "osmdesátek" při návštěvách Rejži a jeho "divokých trempů". Vzhledem k sobotnímu programu a nutnosti brzkého vstávání jdou kupodivu i největší tahouni do hajan kolem půlnoci. Počet nocležníků byl pěkných 13.
V sobotu se všichni v pohodě budí dle plánu a po snídani, sbalení a v některých případech i po ranní hygieně vyrážíme na nádraží, kde se potkáváme s kamarády.

...a pokračuje zase Kotel sobotní výpravou (20. prosince 2025)
Už jsem si zvykl, že sobotní ráno musím podstoupit martyrium přesunu veřejnou dopravou přes celou Třebíč. Už dávno nejezdí přímé vlakové linky Jihlava směr Brno, takže nemohu do vlaku nastoupit v Borovině. Musím se dostat na "hlavní" do Třebíče. Čili v sedm hodin na MHD Za Rybník, přestup na kolotočářsky nasvíceném náměstí a popojet k nádraží. Už v autobuse potkávám Jarmila a Fildu, kteří jedou z Nových Dvorů. Posléze na vlakáč přicházejí Bubla, Cágr, Jiří, Karel II. a v tradiční oranžové bundě samozřejmě i Čenich. "Lístky rovnou do Žďáru - VDV!" tlumočím Pedálův pokyn ohledně jízdného. Pro dospěláka to vychází na celkem lidových 76 Kč, důchodci mají "užnevímjakou" slevu (polovic?). A ranní kávička v protějším automatu.
Systém VDV se už taky nesměle rozvinul do těch všeobecně zavedených výhod, jakými například disponuje mnohem robustnější IDS JmK – čili tarifní pásma (jedno jestli jedeš busem nebo vlakem, v podstatě stačí nahlásit číslo zóny) a relativně dobrou návaznost spojů. Přímá vlaková linka Studenec – Žďár už zde byla zmíněna. Takže na odpoledne nás Pedál může překvapit i tím, že kdo se nebude cítit na dochod poslední etapy z Nového Veselí do Žďáru, může popojet autobusem. Usedáme do vyhřátého motoráku a v 7:40 odjíždíme směr Studenec. Je ještě šero a vlastně je dneska nejkratší den v roce. Východ Slunce 7:58 – západ 16:01. Od neděle se už budou západy prodlužovat, ale východy ještě krapet mírně také. Stejně cestou ani nepoznáváme nějaký rozbřesk. Už za městem je tak děsná mlha, že není vidět snad na padesát metrů od trati. Nejhorší to je na pláních nad Vladislaví. Tak jestli by takto mělo být i v rámci výpravy?! To fakt nikdo nechce a pořád tak nějak doufáme v zázrak, že se nahoře na severu nějak vyčasí…

Ve vlaku do Žďáru.

Přesně v 8:00 jsme ve Studenci a přebíháme do přistaveného moderního nízkopodlažního motoráku, tuším se tomu říká RegioSpider. Není to tak dávno, co na studenecké trati hrkaly červenobílé Orchestriony, v lepším případě o něco později žluté RegioNovy. Dneska to bude tedy mnohem luxusnější svezení. Ve voze už jsou rozesazeni naši hoši a zabírají opravdu celý oddíl. Dneska nás jede určitě přes dvacet. Decentní uvítačka a pár placatek jde kolovat. Vláček se pomalu šine šedivou krajinou, stěží rozeznáváme pozďatínský hřbitov těsně u trati, kojetínskou zastávku a pár baráků okolo rudíkovského nádraží. Průvodčí si zkontrolovala naše jízdenky, ale Trnkáčovu dobře míněnou nabídku na ranní životabudič zdvořile odmítla. Obsada vagónu ale není příliš v kondici a nejeden náš člen poklimbává a prodlužuje si tak spánkový deficit. Na zastávce ve VelMezu přistupuje konečně pár lidí, stejně tak i na "hlavním" o kus dále. "Tak, a dále jsem ještě nikdy nejel," je zvědavý nejeden z nás, zatímco Pedál hrdě přiznává, že oni s Emanem a Jelenem v rámci nějaké letní cyklovyjížďky už ano: "Chtěli jsme vystoupit v Martinicích, ale zapomněli jsme zmáčknout ten pitomý čudlík a nestihli vystoupit. Takže nás vlak za všeobecného veselí spolucestujících dovezl až do Křižanova," pochlubil se Pedál.
V okolí VelMezu je několik unikátních mostů – nejprve dlouhý železňák (a ještě ke všemu v zatáčce) nad údolím Oslavy a pak i nádherný kamenný viadukt vzadu pod Fajťákem. Není bez zajímavosti, že úsek z VelMeze do Křižanova byl vybudován až po válce a zprovozněn v roce 1953. V blízké budoucnosti má dokonce navazovat na plánovanou vysokorychlostní trať. My ale vidíme celkem prd, protože je pořád kolem mlha. V Martinicích se obloha začíná malinko prosvětlovat. Že by…? Ještě jedna zatáčka a zprava se objevují dráty a dvoukolejka Praha-Brno. Ve dvou minutách už náš motorák brzdí před Křižanovem. Sotva jsme vjeli do stanice, někdo nahoře jakoby nad námi mávl kouzelnou hůlkou a krajinu okolo ozařuje jasné slunce na modré obloze! Úplný nezvyk, tohle už jsme dlouho neviděli!

Nádraží v Křižanově vypadá nyní celkem luxusně, bylo totiž zcela zmodernizováno. Při následném dojezdu do Žďáru se díky náhlé změně počasí můžeme pokochat i pohledy do krajiny. Ještě pár zastávek a v 9:20 jsme na konečné – Žďár nad Sázavou, vystupovat! I zdejší nádražní budova prošla významnou rekonstrukcí, nicméně je na ní stále zachováno dobové architektonické řešení z 50. let minulého století, tj. z doby, kdy se zdejší trať stavěla. Za 1. republiky byl totiž záměr vybudovat alternativní železniční spojení Prahy a Brna, a jako nutná náhrada za severní dráhu přes Českou Třebovou, která padla za oběť záboru pohraničí. Jak již bylo řečeno, zde dostavěno až po válce.
Pomalou chůzí, kterou rozhýbáváme zdřevěnělé údy, se šineme podchodem do velké haly, kde většina bere útokem bufik s nepřeberným výběrem káv. "Po půl desáté odchod po modré!!" velí Pedál, přičemž někdo vyrazil už dopředu, jiní se ještě zdrželi u kafe či lelkováním. Rozcestník před nádražní budovou udává: po modré směr Babín 4,5 km. To bude ono. Venca a pár lidí už jsou vpředu, vydávám se za nimi. Pedál nahnal vzápětí zbytek party a jdou jakoby "nejkratší cestou", která záhy končí u místního Kauflandu. Prozřetelně se napojuji na parkovou cestu a to je ten pravý směr. Po chvíli se ostře odbočuje k mamutímu strojírenskému podniku – Žďas, žďárské strojírny. Vstupní bránu pomyslně střeží nadživotní socialistická socha slévače. Areál je to vskutku obrovský, hodnou chvíli jdeme okolo nyní prázdných parkovišť (sobota – nepracuje se). Na konci dlouhé komunikace je budova střední školy. Zde jsem letmo nahlédl do proskleného vestibulu – měli tam na výstavce pěkné odlité zvony, asi práce zdejších studentů. Modrá značka po blátivé účelovce obkružuje výspu areálu a u zatáčky hlavní železnice se konečně stáčí do lesa.

Na rozcestí U křížku na evropském rozvodí.

Ani jsme si toho nevšimli – v těchto místech začíná svoji trasu "Naučná stezka Babín". Jejím tématem jsou zdejší mokřady, rašeliniště, rybníky a lesy. Bude nás provázet kolem pramenišť Oslavy až k rybníku Velký Babín (cca 4 km). Musím podotknout, že kdysi byla jednou tak delší a obkružovala nádherný Matějovský rybník, šli jsme ji takto v roce 2007 s Cágrem. Ten rybník je fakt unikátní, m.j. jako hnízdiště mnoha druhů vodních ptáků a díky mokřadům okolo, které nejednou překonávaly poválkové chodníky. Skoro jako na Šumavě. Na severním břehu byla i dřevěná věž coby ptačí pozorovatelna. Při rekonstrukci stezky před mnoha lety byl však tento okružní úsek bohužel zrušen. Asi byl nákladný a náročný na údržbu.
Procházíme zdejšími nádhernými lesy, vůbec nedotčenými kůrovcem. Kolikrát jsme museli ocenit, že tak pěkný vzrostlý porost jsme už u nás dlouho neviděli. Všude okolo ševelí zvláštní šum – to není naštěstí déšť (mezi stromy stále pěkně prosvětluje nízké slunce), ale drobné ledové krupičky, které vlivem oteplení neustále spadají z korun stromů. Ještě před pár dny tady musela být asi pořádná námraza. Následně cesta mírně klesá do úžlabí potoka Šabravy, pak malinko stoupáme kolem návrší Hamerského kopce (593 m n.m.). "Tak tady to ještě odtéká do Severního moře," velmi správně upozorňuje Havran. Tak jsme tedy zvědaví, jestli lze vůbec poznat nějaký předěl, kde už bude patrné rozvodí. Ale to ani omylem, pohybujeme se totiž téměř po rovině, vlastně jakési zalesněné náhorní plošině. Dřív byly rozvodnice vyznačené i na turistické mapě KČT. Ty už s sebou dávno nenosíme, ale jistě by šly dohledat v mobilní aplikaci (https://mapy.com/s/kavegeboko) . To až o kus dále, za rozcestníkem U Křížku, přijde ta chvíle :-) Je taky zajímavé, že hlavní evropské rozvodí Dunaj-Labe vesměs kopíruje historickou zemskou hranici Moravy. Až teda na samotný Žďár, což je moravské město, ale patří už samozřejmě do úmoří Severního moře (Sázava).
Důležitého rozcestí U Křížku (588 m n.m.) dosahujeme v 10:30 hodin. Jak jinak, je zde kromě turistických směrovek i velký žulový kříž, a pro nás vítané místo zastávky na drobné občerstvení. Opět začínají kolovat lahvinky všech možných druhů nápojů. Nelze si nevšimnout, že od dob covidu si každý nosí svůj vlastní pohárek :-) (Briťák dokonce neustále v pohotovostní poloze – na řetízku na krku) Vypadá to velice pěkně, když si každý téměř obřadně nechá nalít do štamprlátka a pak si vzájemně ťukáme, než když se přihýbalo rovnou z placatice. Nijak se ale nezdržujeme a jen ujasňujeme další trasu.

Pramen Oslavky - skautská tabulka.

Modrá se sice stáčí doleva (k jihu), ale Pedál má pro nás připravenou zajímavou alternativu: "Kdo chce vyhledat pravý pramen Oslavky? Tak ten jde s Kotlem kus rovně!" Na našich cestách jsem už několikrát zažil situace, že se člověk i tak nějak z pohodlnosti vyhne nějaké zajímavé a krkolomné odbočce, nicméně na jejím konci vždycky může čekat nějaká zajímavost – a pak toho lituje, že odbočku minul a drobné nepohodlí nepodstoupil. Tentokrát si to ale ujít nenecháme: "Určitě ten pramen najdeme!" – a nebude to až takový problém, když budeme koukat na displej mobilu. Většina se nás tedy vydává rovně po žluté značce a s Havranem hlídáme to správné odbočení doleva na neznačenou lesní cestu. Trochu rozježděná od traktoru, ale to dáme. Hlavní cesta je vedená po úplně neznatelném hřebínku, odbočka v pár desetin promile už klesá. Tak tady je to místo, odtud už voda stéká směrem k Černému moři :-) V nízkém lese plném šábí a mechu jsme se díky mapě zorientovali velice dobře a za pět minut už mezi stromy registrujeme dřevěnou tabulku.
Docházíme k místu, kde je pár zamokřených děr a vyhloubených svodnic. Pramen řeky Oslavy, skautský oddíl Ochránci pramene – to je úhledně vepsáno do prosté dřevěné tabulky se stříškou. Takže dalo by se říci, že naše celoživotní putování po Oslavce je nyní pěkně završeno – známe ji od soutoku až k prameni. Několik nezbytných fotek a průzkum místa. Těch žbrdánek s vývěry pramene je na několika metrech více, asi tři. U každé je i vysvětlující cedulka. Jedno prameniště je dokonce označeno jako "studánka demokracie", čert ví proč… Na závěr ještě jedna společná fotka všech, kdož odbočku do této divočiny rádi podstoupili a nezbývá, než nějak natrefit směr zpět na hlavní značenou cestu.

S Pilníkem jsme se snažili navodit jakýs-takýs jihovýchodní směr. Zprvu náznak pěšiny i s lávkou přes vodoteč, pak už jen naslepo mezi stromy. Za deset minut už ale narážíme na modré značky, takže paráda. A můžeme se vydat po hlavní cestě směrem k jihu – k rybníku Babín, ale nejprve k tzv. turistickému prameni Oslavky. Cesta míjí i jedno ze zdejších typických rašelinišť, které zůstalo po věky nedotčené těžbou rašeliny. Fotografie ukazují i zdejší květenu, například rosnatku okrouhlolistou. Nic bych za to nedal, ale připadalo mi, že jedna z drobných borovic mezi cestou a bažinou je tzv. blatka. Ale to by rozsoudil náš lesník Karel, který s námi dnes bohužel nejde. Nachystal si ale pro nás brzké překvapení! Po chvíli docházíme k odbočce na turistický pramen Oslavy (vpravo, směrem k rybníku – docházíme tam v 11:10 hod.). Jelen s Briťákem a spol. už na nás čekají, posedávajíc na pařízkách. Podle zadaných indicií Pedál nachází speciální tubus obsahující lahvinku lahodné griotky a s vinětou "Karel" – tak tenhle poklad nám zde zanechal náš zmíněný lesák! Na počest našeho kamaráda a nadcházejících svátků lahvinka koluje v našich řadách.

Turistický pramen Oslavky.

Turistický pramen Oslavy (570 m n.m.) je asi nejznámější a hlavně nejpřístupnější verze počátku toku této naší řeky. V současnosti je osazen čtverhrannou uzavřenou boudkou a opodál vyvěrá z úzké roury do malé studánky pramínek. S Cágrem vzpomínáme na naši dávnou výpravu do těchto míst: "Já si pamatuju, že tehdy snad ta boudka byla nějaká kulatá a menší," vzpomínáme. Není bez zajímavosti, že na úpravě tohoto místa se kdysi podílel všeobecně známý Miloš Zeman, v té době (cca r. 2005) spokojeně pobývající coby důchodce ve svém rekreačním bytě na tvrzi v blízkém Novém Veselí. Ostatně i na současné tabulce na zadní straně boudky je krom jiných jeho jméno citováno. Je obecně strašně fajn, že člověk pozná takováto významná místa – hlavní je, že je o ně řádně pečováno.
Za pár minut se navracíme na hlavní cestu a Pedál naznává, že už by měla přijít ta pravá chvíle na rozdělání ohně a polední přestávku na svačinu. "Dojdeme k Babínu a tam najdeme nějaký plac," dává do hlasu. Je to pár desítek metrů. Cesta vychází z lesa na okraj pole a záhy přicházíme ke křížení s účelovou asfaltkou (samozřejmě bez provozu), hrázi rybníka Velký Babín a turistickému rozcestníku "Babín – rybník" (570 m n.m.). Jenom s tím dřevem to nebude vůbec jednoduché! Kvůli předchozí námraze a dnešní oblevě je všechno durch mokré. Neexistuje ani, že spodní větvě smrků by snad byly suché, to fakt ani náhodou! Rybník je polovypuštěný, obnažené písčité pláže zabíhají daleko od břehové čáry. S pozadím lesů, rákosí kolem dokola a drobnému ostrůvku je tady nádherná scenérie. Půjdeme na písčitý obnažený břeh, tam provizorní ohniště nebude nikomu vadit. Všude rozmoklo, i ten písek se lepí na boty – jsem zvědav, jestli nás takto pustí do hospody, to bude chtít pořádnou očistu. "A kde je teda ten Trnkáč??" shání se Pedál. Spolu s Trnkym se ještě v lese Kmoch a někdo další trhl a ztratili se neznámo kam, neodpovídají ani na volání. Objevují se až po chvíli z jiného směru: "Tyjo, my jsme došli až někam do Budče!" – což je vesnice kousek odtud.

Polední oheň na břehu Velkého Babína.

Odkládáme batohy u rybářské kolny a hajdy přes hráz do lesíka, kde se nacházejí smrky. V podrostu je pár dvoumetrových soušek, které trháme i s kořeny. Ale i ty jsou durch mokré. Cahouš se vypravil opodál pro rákosí, ale taky žádná sláva… "Pamatuješ, jak jsme zaboha nerozdělali oheň pod Javořicí? Od té doby nosím pevný líh, ale dneska ho jako na potvoru nemám," žehrá Cágr (2004). Přesto se nám dnes zadařilo. Na radu některého z našich zálesáků jsme nařezali několik chomáčů kůry z bříz, které se tu naštěstí také vyskytují. A pak po mocném rozfoukání kupodivu zaplanul pod hrází Babína ohýnek! Zprvu trochu čadivý, ale pak už se chytl a my si mohli opéct naše špekáčky. Byla to příjemná půlhodinová přestávka. U ohně jsme byli sice ve stínu, ale nízké slunce zato krásně nasvěcovalo protilehlé břehy a rákosový ostrůvek – fakt pěkné.
O půl jedné velíme k odchodu. Hoši hasí ohniště a já s Pilníkem vytyčujeme další směr trasy. Po modré by to byla zacházka (viz mapa) – jde sice po zpevněných cestách, ale my to vezmeme napřímo. Tato pěšina proznačena není, a to asi z toho důvodu, že prochází okraji dalších rašelinišť a nemusí být vždy zrovna schůdná. Vine se nepřehledným terénem plným křovin a nízkých stromků za jednom z výběžků Matějovského rybníka. Trefili jsme to naštěstí dobře – mokřadnou pasáž jsme prošli bez úhony a brzy už vcházíme do normálního lesa. Ve 12:45 docházíme k rozcestníku Holetín (571 m n.m.). A kudy dál? Měli jsme tendenci pokračovat přímo, nyní po žluté značce, k Novému Veselí. Ale Pedál pohotově obrátil naše kroky doprava. Podle indicií a propozic lesáka Karla máme jít k hrázi Matějovského rybníka a tam – pokud to terén dovolí – se napojit na naučnou stezku kolem Novoveselského rybníka.
Les brzy končí a přichází rákosem porostlé břehy Matějovce. Je to obrovský rybník a výše už o něm byla řeč. Slouží k chovu ryb a je útočištěm mnoha druhů vodního ptactva. Navíc má krásné okolí, téměř nedotčené civilizací. Značená trasa je v jednom místě při okraji rákosin rozorána, takže zkoušíme jít po obnaženém pobřeží (i tento rybník je polovypuštěn). V dáli v našem směru vidíme výrazný kopec s rozhlednou – to je Rosička (645 m n.m.). Tam ale dnes nepůjdeme. Na hrázi u rybářského objektu naše čelo mírně zakufrovalo, když zcela přirozeně pokračovali přímo po hrázi. Ale tam to vede do Matějova, už úplně mimo naši maršrútu. "Héééj! Zpátky! Doleva zatočit!" volá Pedál dopředu.
Někde pod hrází Matějovce bychom měli odbočit vpravo a najít počátek naučné stezky, která je vedena po břehu dolnějšího, tedy Veselského rybníka. "To je ten rybník, kde se plavil Zeman na tom gumáku?" ptá se kdosi. "Jo, to je on, a někde u hráze už na nás čeká, určitě tam bude dneska plavat, uvidíte!" opáčil Pedál a směruje nás na blátivou odbočku. Dále pokračuje nedávno zrekultivovaný a alejí osázený násep, plno bahna. "Pedále, tam nejdu! To nás potom ani nepustí do hospody," volá kde kdo. Jedině Pilník, Pupek a ještě myslím Čenich naznávají, že to zkusí a půjdou podél rybníka. Ostatek se vracíme na asfaltovou komunikaci, resp. Mlynářskou cyklotrasu a míříme k Novému Veselí, které je dosud ukryto za táhlým návrším. Jen vzdálená věž kostela zpoza vykukuje.
Máme to asi 2 kilometry otevřenou, ale velmi pěknou krajinou. Zhruba o 3/4 na dvě už máme z mírného návrší krásný pohled na Nové Veselí a dosahujeme jeho západní části, kde také končí dlouhá hráz Veselského rybníka. Hráz je pěkně upravena: vyhlídky na širou hladinu, řada stromů, sem tam lavička. U obří kamenné lavice se fotíme a v tu chvíli dochází i Pilník a spol. kteří šli po břehu. Prý to bylo blátivé jen zpočátku, pak už pokračovala pěkná schůdná pěšina. Šikuji naši grupu ke společné fotce: "Seřaďte se, budete to mít i se Zemanem na člunu, je tam," a skutečně je v dáli na hladině cosi jako loďka s ráhnem. Je to ale jen nějaký ostrůvek s tyčkou uprostřed. Tak aspoň symbolicky...

Panoráma Nového Veselí z hráze Veselského rybníka.

Pokračujeme mírnou zacházkou dále po hrázi. Přímo na městečko je to kratší kolem školy. Z hráze se ale nabízejí pěkné pohledy na přilehlý bývalý mlýn (voda z rybníka mizí v útrobách sklepení) a taky se tudy dá dojít zezadu k bývalé tvrzi, kde měl Zeman svoji dvoupokojovou rezidenci. Kdysi jsem zde byl, takže můžu určit směr ke zkratce podél hřbitovní zdi – máme ale smůlu, protože kdysi průchozí ulička byla zahrázděna (asi prochází po soukromém pozemku) a musíme tedy projít areálem zdejšího hřbitova, který je naštěstí průchozí. Tvrz jsme tak viděli jen mírně zdálky, od místní pěkné fary. Jako tvrz už ale komplex budov dávno nevypadá, byla mnohokrát přestavěna a upravena k bydlení.
"Městečku" (míněno zdejší náměstíčko, které má skutečně takový název) vévodí kostel sv. Václava a v horní části poněkud nepřehlédnutelná rohová budova bývalé hospody. V dávných dobách nesla název "U Prezidenta", potom jak šly dějiny, tak už více neutrální: "U Bílé růže". Momentálně je uzavřena, ale teoreticky možná funguje v letní sezóně. Někdo ale upřesňuje, že údajně vyhořela a nefunguje. V Novém Veselí se však nachází ještě jedna hospoda a sice "Černý rak". U kostela odbočujeme vpravo a po dlouhé ulicovité návsí míříme ke komplexu budov zhruba uprostřed. Vedle hasičárny a knihovny je tu velký barák s zelenou fasádou, dvěma štíty a forhausem. V jednom ze vchodů je vstup do hostince. A právě zde domluvil Pedál odpolední posezení u horké polívky. Docházíme sem přesně ve 14:00.
Teda, vesnický hostinec jak má být! Ne žádná paluša, ani ne nějaký nóbl podnik – zkrátka útulná vesnická hospoda, předpisově vytopená, s ochotným a přívětivým panem hostinským a paní hostinskou. Takhle přesně to má být a takto si to pamatujeme ještě z dřívějších časů. Otevřeli speciálně pro nás, jinak je otevíračka až večer. Zabíráme celý lokál u výčepu. Na výběr jsou dokonce dvě polívky: vývar s knedlíčky a gulášovka, pivo myslím Bernard. Skvělé posezení. Nutno říct, že dosavadní trasa – asi 12 km – už kdekoho mírně zmohla. A v hospodě se navíc sedí tak pěkně... Naštěstí dává Pedál na výběr: "Ve čtyři odpoledne odtud jede k vlaku autobus. A kdo chce, může to dojít do Žďáru pěšky!" – je to ještě cca 6 kiláků. K pěšímu dochodu se hlásím jen já, Pilník a Jiří, pak ještě dlouho za námi vyrazil Karel II. V klidu jsme dali polívku jedno pivko a na cestu se vydáváme 14:35. To musíme v pohodně stihnout, máme na to skoro dvě hodiny (vlak jede 16:30).

Posezení ve veselské hospodě U Černého raka.

Po půl třetí tedy vyrážíme z hospody. Po záhumenkové cestě se vydáváme na sever od Veselí k vyhlídce Pod Vortem. Kromě posezení je zde i infotabule č.8 naučné stezky kolem Veselí. Uvádí se zde, že samostatnost získalo městečko v roce 1563 a kvetl zde nebývalý rozvoj řemesel – například hrnčíři, punčocháři, tkalci a sekerníci. Po krátkém zastavení odbočujeme vpravo na asfaltovou účelovou komunikaci. Je fajn, že v rámci různých pozemkových úprav se takto upravily i dřívější polňačky. Takže vlastně až do Žďáru půjdeme po asfaltu a nebudeme se muset brodit bahnem.
Nasadili jsme ostré tempo. Minuli jsme areál místního družstva a po mostě přešli zdejší relativně nový silniční obchvat (silnice Žďár – Jihlava). V tomto úseku byla cesta lemována novou alejí, přičemž každý stromek měl přidělanou keramickou destičku se jménem rodiny, která ho sázela a měla by o něj pečovat. To je v dnešní době takový celkem pěkný zvyk. Kus za obchvatem míjíme soustavu rybníků a cesta se přimyká k lesu. Krajina je zde typické Horácko – sice pole, ale všude okolo lesíky a roztroušené remízky. Slunko už se dávno sklonilo nízko nad obzor a už se také nasouvají oblaka. Navíc se z okolních mokřadů a remízků začínají zvedat chuchvalce hustých mlh. Moc pěkné. Na jedné z laviček si Pilník upravil výstroj, takže jsme se mírně vzdálili, ale pořád jsme byli na dohled.
U dalšího lesa silnička udělala drobné esíčko, napojujeme se na červenou značku a pak vstupujeme do lesa. Potkáváme zde taky pár lidí vracejících se z odpolední vycházky. Je jasné, že Žďár se už blíží. Taky je už kdesi v doslechu hlavní trať na Brno, celkem blízko si to sviští nějaký expres. Pak se na jedné křižovatce vydáváme doleva a za chvíli už procházíme po hrázi Kamenného rybníka. A to už je vlastně okraj Žďáru s průmyslovými budovami. Značka nás vyvádí na výpadovku směr Jihlava, posléze odbočujeme u kruháku vlevo a dopravní terminál a vlakové nádraží máme na dohled. V pár minutách se sešeřilo a nastává večer. K výpravní budově docházíme v 15:50, takže těch 6 kiláků jsme zvládli za hodinku a čtvrt, skvělý čas! A tím také končí naše dnešní, téměř 18-ti kilometrové putování – no, teda ti, co zůstali sedět u Raka zvládli taky pěkných 12. Počasí oproti zamračené a mlhavé Třebíči v okolí Žďáru bylo skvělé! Slunce, byť občas za drobnými mráčky, po celý den!
Hoši z Veselí dojíždí busem kolem 16:15 a v 16:30 nám jede motorák na Studenec. Takže tedy odjíždíme vstříc nádražka ve Studenci! Cesta tmou trvá skoro 1,5 hodiny. A na šestou večerní už máme objednanou nádražní hospůdku "u Marušky" na studeneckém nádraží. Jeden z mála bohulibých podniků tohoto typu široko-daleko, a nerozpakuji se uvést, že snad i v rámci republiky. Po úvodním pivku nám děvčata na stoly servírují skvělou vepřovou pečeni na zelenině a brambory. Musím říct, že jídlo bylo excelentní a bylo ho kopec. I takoví gurmáni jako třeba Cágr nebo Briťák si museli široce povolit opasky. Maso se jen rozpadalo a i ty brambory byly skvěle udělané ve slupce. Kolem osmé Vajda shromažďuje zájemce o odvoz do Třebíče jeho oktávkou, takže my s Cágrem a Bublou se loučíme s obsadou a vydáváme se s Vajdou k domovu. Čenich už mezitím stačil objednat džbán svařáku, Havran, Venca a Cahouš začali ladit kytary a Pupek už spustil častušky na svůj akordeon. Takže... náš cestopis ukončuje Pilník:

Po sobotní večeři nás kamarádi postupně opouštějí. U "Marušky" letos kupodivu kromě nás nikdo není, jen později přichází jeden z myslivců s manželkou. Je tedy dost prostoru na kytary, punč a svařené víno. Někteří zvládli i další večeři a nebyl by to Čenich, aby neobjednal sýrové talíře. Oproti včerejšku se zdá, že i navzdory ne úplně krátké vycházce bude dnes zábava pokračovat dlouho přes půlnoc a taky že jo. Před půlnocí odchází do hajan málokdo, většina osazenstva po bujarém závěru na chatě usíná až po druhé hodině. Noční zvuky a odér v podkroví už je po těch letech zbytečné komentovat, počet nocležníků byl opět 13.
Nedělní vstávání je samozřejmě těžší než sobotní, víceméně se však daří a postupně uklízíme. Díky sporům o pozemek padají hlášky typu "letos se uklízet nemusí, rovnou se to zapálí", nicméně to vypadá, že letošní Normandie byla na tradiční chatě poslední... Pak se postupně rozjíždíme ke svým domovům a jak při vstávání konstatoval Havran - "Tak, a je po vánocích!"

U pramene Oslavky.

Na hrázi Veselského rybníka.

Zajímavosti a odkazy

Celkem ujito: 17,5 km (silná skupina), 11,5 km (ti, co zůstali u Raka).
Nejvyšší bod: návrší u Hamerského kopce (cca 590 m n.m.).
Nejnižší bod: rybníky za Novým Veselím (cca 545 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č. 48 Žďárské vrchy 1:50.000.

(fotil Kotel a spol.)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.