| Modré hory: z Hustopečí do Bořetic | |||||||||||||
|
Sobota 1. listopadu 2025 Modré hory... Co to je? A kde to je? Vsadím se, že většinu – a to ani dobrých – místopisců a znalců naší vlasti hned napoprvé nenapadne, kde tento pěkný kraj či pohoří na mapě ČR hledat. Asi oproti očekávání se nachází v jedné z nejníže položených lokalit naší republiky. Dokonce nejen výškově, ale i polohově. Nejvyšší vrcholky v širším pojetí lokality s bídou přesahují 400 m.n.m. No nebudu napínat: Modré hory se nachází na jižní Moravě ve vinařském kraji, kousek pod Hustopečemi. Ačkoli se jedná spíše o turistický a marketingový produkt pro nalákání konzumního obecenstva na zdejší krajová lákadla, což je samozřejmě víno, potažmo je to svazek pěti vinařských obcí (Bořetice, Kobylí, Němčičky,Velké Pavlovice, Vrbice), mě se název natolik zalíbil, že ho použiji jako tip a cíl pro letošní podzimní výpravu. Stejně tak tento název s našimi hochy použijeme pro opravdu malebnou kopcovitou krajinu, kterou si s chutí projdeme na necelých 20 kilometrech mezi Hustopečemi a Bořeticemi.
V běžné topografické, turistické anebo zeměpisné mapě, ale název tohoto celku nehledejme, na to jsem upozornil už před výpravou. Žádné Modré hory (narozdíl od Austrálie) u nás papírově neexistují. „Tak by mě teda zajímalo, do kterého pohoří tyto kopce skutečně vlastně patří?“ položil během trasy Bizi zásadní řečnickou otázku. Tak nějak jsem se mlhavě zmínil o „nějakých vněkarpatských sníženinách“, což si pamatuju ještě ze školy. A museli jsme to rozlousknout až doma: kupodivu je kopcovatý kraj „Modrých hor“ (od Hustopečí na východ a jihovýchod) jižní součástí Ždánického lesa. Celkem překvapení...
Víkend měl být v dosavadním pěkném slunečném počasí bohužel zlomem. Byla to tak už trochu sázka do loterie, zda to zhoršení přijde až v neděli, nebo nedej bože už v sobotu! V aktuální předpovědi den předem nám vycházelo, že v sobotní ráno už bude zataženo, ale na jižní Moravě bude šance na polední vyjasnění. Pršet rozhodně nebude. Tak jedem! Vyjíždím autem o půl sedmé z Boroviny do Domků, kde u Alfy vyzvedávám Milana. Míříme na Jaroměřice a Bizi už na nás čeká ve Štěpánovicích. Z Jaroměřic pak svižně uháníme směr Hrotovice. V týdnu jsem měl auto na výměně gum a na opravě nějakého záhadného hučení od zadní nápravy (zprava). Servisman Zdenda tedy na této straně vyměnil brzdič a ložisko a s tvrzením, že je vše OK, jsem se bez obav pustil na stokilometrovou štreku durch Moravou. Samozřejmě u Myslibořic v táhlé pravotočivé zatáčce: húúúú, húúúú! To nás trochu zneklidnilo, ale doufáme, že kolo snad neupadne :-) Je to bohužel jenom nepříjemné. Snažím se tedy trochu přizpůsobit styl a rychlost jízdy. „Teda nechci kecat, ale Jana měla něco podobného u volkswagena a nakonec se ukázalo, že ta závada je přesně na opačné straně, než to hučelo...“ podotkl zezadu nemotorista Bizi. No nic, nezbývá, než potom někdy za týden pokračovat v odhalování závady metodou pokus-omyl... Po krásné zrekonstruované silnici míjíme JE Dukovany (kde už svižně pokračuje výstavba i geologický průzkum pro nadnárodní akci EDU-2) a záhy dojíždíme do Moravského Krumlova, kterému vévodí kaple sv. Floriánka vysoko nad ohybem údolí Rokytné. Dále míříme k rakšickému nádraží, které je položeno na návrší Krumlovského lesa. Zde jsme byli kdysi na parádní výpravě „Durch Krumlovským lesem“, který jsme tehdy nazvali Terra Incognita, tak trochu i pro jeho tajuplnost a záhadnost (před tisíci lety zde bylo pravěké osídlení s těžbou rohovce). Pak sjíždíme k Pohořelicím a vedlejšími silnicemi na Starovice. Odtud už je po staré státní „dvojce“ do Hustopečí jen kousek. Hustopeče jsou takové provinční město – ani velké ani malé. Díky okolo probíhající dálnici Brno-Bratislava, která je vedena těsně nad posledními domky zástavby, zde našlo útočiště mnoho skladů, překladišť, firem. Historická zástavba, čili centrum města, vzala za své při přechodu fronty v závěru II. světové války. Od Lanžhota směrem k Brnu zde probíhaly tvrdé boje. Jinak je to v současnosti i jedno z center komerčního turismu se zaměřením samozřejmě na víno. V sezóně masy konzumentů „zážitků“, samá akce s vínem, v březnu selfie výlety na blízké mandloňové sady s rozhlednou. Dál tito lidi nechodí. Dnes je již naštěstí pozdní podzim, počasí po ránu zatažené, takže zde i v okolí bude jistě klid. Navigace nás přivádí na jedno z bezplatných malých parkovišť v těsném sousedství autobusového nádraží – je přesně 8:00, jak bylo plánováno. „Hele, tamhle už je Marek!“ – a vzápětí se vítáme s naším dlouholetým parťákem a kamarádem. Bizi vzpomíná, kdy on se viděl s Markem naposledy a vychází jim, že v roce 2019 na výpravě na Kozubové! Upravujeme výstroj a zamykáme auto. Odpoledne se sem musíme nějak dostat z Kobylí, a je jedno zda vlakem nebo autobusem. K návratu máme dva vhodné odpolední časy s dobrými návaznostmi spojů a jeden „záchranný“ podvečerní. Ale jsme přesvědčeni, že cca 17-kilometrovou trasu v mírném terénu zvládneme do 15. hodiny. Ve zkratce rekapituluji zamýšlenou trasu nad vytištěnou mapou, na niž ostatně všichni dostali odkaz do mailu. Marek, ač již delší dobu Břeclavák (a předtím dlouhá léta Hevlíňák), by měl mít k tomuto kraji blízko, ale jak sdělil, byl zde jen párkrát na kole a pěšky snad vůbec. Já jsem zde byl akorát před pár lety na mandloních s rozhlednou a dál nikoliv. Neznámé kraje Modrých hor jsou tedy konečně na dosah. Tak jdeme! Vinicemi a sady nad Kurdějov V blízké, široko daleko jediné otevřené trafice se dotazuji na pohledy. Prý nemají, jedině v sousedním papírnictví. Tam otevírají až za půl hodiny. Čekat nebudeme, Pilníkovi tedy pošleme e-pohled. Pár kroků a jsme na centrálním Dukelském náměstí. Zachovala se zde pěkná Stará radnice s věží (z r. 1906), zato kostel sv. Václava a sv. Anežky České mají supermoderní. Ten původní byl silně poškozen za války (jak již bylo zmíněno), poté i narůstající automobilovou dopravou (otřesy silnice), pak samozřejmě bez údržby chátral a v roce 1962 i přes protesty veřejnosti zbourán. Nový byl postaven až po revoluci v roce 1992. Po pojmem „kostel“ si každý jistě představí historickou gotickou/renesanční/barokní vznešenou stavbu, a při pohledu na soudobé architektonické řešení svatostánku může mít leckdo smíšené pocity. Ale to je věc názoru a vnímání. Současný hustopečský kostel je jistě důstojnou stavbou, byť moderní. Kdysi jsem byl i uvnitř a je to nádhera. Pokud se nemýlím, podobný byl osud kostela v Břeclavi. Na horní straně náměstí nás ještě zaujal barokní morový sloup. Byl by jinak fotogenický, ale při ranních mlhavých světelných podmínkách se dost špatně fotí.
První prověrka fyzické zdatnosti. S Bizim trochu ztrácíme, jdeme pomaleji, takže se častěji zastavujeme a otáčíme. S každým krokem se totiž otevírají pěkné výhledy nejen na blízké Hustopeče, ale i dále do kraje. Škoda jen, že je pod nízkými mraky a celkově i tak nějak kouřmo. V dáli se zvedá masiv Pálavy, ale prozatím jen jako temný obrys. Cesta je sice široká, ale dost erodovaná a tudíž nepohodlná. V online mapě je doplněna symbolem vykřičníku – upozornění na špatný stav cesty. Spíš upozornění pro sváteční „turisty“ s kočárky a v ampaletkách. Nám to nevadí, máme pevné boty. Kolem nějaké odpočivky a starých zanedbaných vinic kamenitá polňačka záhy dosahuje povlovnější louky, jejíž vrchol zdobí pěkná rozhledna obklopená zajímavým sadem. To je Hustopečský starý vrch (308 m n.m.). Sady jsou unikátní tím, že jsou mandloňové a Hustopeče tím proslavily snad v celé republice. Každoročně koncem března sem míří davy turistů, aby se pokochali nádherně kvetoucími stromy. Viděl jsem – zhruba před pěti lety. Je to pěkné a zajímavé, ale pokud má někdo touhu tento přírodní úkaz spatřit, jednoznačně doporučuji vzít si v práci volno a zamířit sem ve všední den. O víkendu totiž putují na vršek jednolité zástupy. A proč zde byly vysázeny právě mandloně? Inu za komančů byly mandle nedostatkový dovozový artikl, tak se o to pokusili naši hrdinní družstevníci zde, v nejteplejší výspě republiky. Do revoluce se asi dařilo, pak už byl trh uvolněn a sady začaly pustnout. Před lety se je ale podařilo částečně obnovit – i za účelem zvýšení turistického ruchu. My máme nyní to štěstí, že široko daleko nikdo není, akorát z dáli od Hustopečí nás dochází nějaká dvojice se psem. Jinak liduprázdno. Procházíme pěkný sad nižších stromů. Listy jsou už dávno opadány. Sem tam se na větvičce vyskytne zapomenutá slupka ukrývající mandli. Něco se nám podařilo setřást, ale první pokusy jsou neúspěšné, jelikož skořápky byly prázdné. Až někde nahoře se Milanovi podařilo najít pár zralých spadaných plodů. Sbírá to tady asi kde kdo, protože všude po zemi se válejí ploché kameny, na nichž sběrači zkouší štěstí s roztlučením slupky. Milan s Markem pár mandlí taky rozlouskli a mohli ochutnat: „Ty jo, fakt dobrý!“
Zelená značka nás dovedla k blízké rozhledně, která se pěkně tyčí nad štráfy mandloní. Průhledem v řadě stromů jsou na rozhlednu fakt pěkné pohledy. Skládáme dole batohy a odhodlaně se po schodech pouštíme nahoru. Opět o mnoho hezčí výhledy, blízké obzory už nekryjí porosty. Směrem k jihu se nad horizontem táhne jasně prosvětlený pás, až to píchá do očí. Že bychom měli štěstí a máme naději na ústup šedivé oblačné deky? Marek říkal, že u nich ráno v Břeclavi bylo vidět jasné rozhraní – podle něj mělo na Slovensku a v Rakousku pěkně svítit slunce. Je ale otázkou, kam bude deka postupovat. Děláme si naděje a tipujeme, že by mohla ustupovat směrem na sever a tudíž třeba i za hodinku se mohlo projasnit. Tak uvidíme... Opodál za rozhlednou se nachází stánek firmy „Mandlárna“ s krytou terasou. Ačkoli avizuje otevření sedm dní v týdnu od 9 hodin – tak to samozřejmě není pravda, týká se to bezesporu nějaké hlavní turistické sezóny, což listopad rozhodně není. Využijeme alespoň krytého posezení, jakž takž za větrem. Bizi naznává, že moc nesnídal a že bychom si mohli dát svačinku. Proč ne, je akorát 9 hodin, chvíli posedíme. V bytelné schráně jsme objevili „wanderbuch“. Prolistovali jsme zápisy, kterých je vzhledem k atraktivitě místa opravdu požehnaně. Na konec jsme i my napsali naše věnování. Vzpomněl jsem si na Pepu, čili Biziho bráchu, který mě před časem v rámci kompletování sborníku našeho někdejšího oddílu prozradil: „... a hádej Kotlíku, co do těch vrcholových knih vždycky píšu? Na konec vždycky připojím ‚Čtyřka Třebíč‘!“ – učinili jsme také tak a dále uvedli i naše podpisy. Vybalujeme tedy z batohů naše pochutiny a Bizi navrch i štíhlou modrobílou plechovku nějakého nápoje: „Copak, ty ses dal na nějaké energeťáky? To není zrovna moc zdravé...“ – „Ale kdež, to je VINCENTKA!“ A Bizi dále s humorem vysvětluje, že když mladí všude vybalují pestrobarevné plechovky a machrují s nimi, on si na protest coby seriózní muž středního věku náhodně koupil tento decentní luhačovický zázrak. Dost se divíme, že i vincentku stáčejí do plechovek. Ale je to zřejmě záměr, jak proniknout k nižším věkovým skupinám. Pak proběhla i zajímavá diskuze na téma „mládež a její vyjadřovací schopnosti“. Sice jsme se usnesli, že je to mizerná bída, ale musel jsem vysvětlit, kdo to je Ben Cristovalo: „To je takovej černoch, viděl jsem ho v televizi, mluví sice normálně česky, ale vůbec mu nerozumíš, protože mluví rychle a děsně drmolí. Asi jako když Rupert předvádí tu svoji pseudoněmčinu.“ – jeden příklad za všechny. Vysvětlovat, kdo je to Rupert, na to už nebyla síla a ocitli bychom se v začarovaném kruhu. Tak půjdeme radši dál! Od boudky se zelená značka stáčí k východu a postupuje dále po plochém návrší Hustopečského starého vrchu. Tady je vedena po zpevněné polní cestě víceméně rovinatě, takže se jde dobře. Lemují ji rozlehlé ovocné sady – ale co mě osobně hodně zaráží a několikrát jsem se nad tím na místě podivoval: sady jsou totálně zpustlé, zarostlé buřením a křovisky, stromy přestárlé, i rozlámané. Kdoví jestli ještě vůbec rodí a kdoví, jestli plody ještě někdo sbírá. V podstatě obrovské plochy zanedbaných sadů. Podobné to bylo i s vinicemi, které jsme viděli při cestě. Jen málokterý vinohrad nebo sad byl obděláván, většina zplanělá a zarostlá. Velmi podivné... Naše cesta je lemována trnkami a šípkami, na nichž se pěkně vyjímají dozrálé modré a červené plody. V tomto období už šipky začínají měknout a dá se z nich vytlačit chutná lahodná „marmeláda“, jak jsme tomu říkali v dětství. Ale zatím nic moc, daří se nám to jen u několika náhodných plodů. Ještě by to chtělo zkrátka pořádně přejít mrazem. Zanedlouho dosahujeme holého úpatí Kamenného vrchu (343 m n.m.). Směrem ke Kurdějovu do poměrně hlubokého údolí strmě klesají táhlé louky, které opodál přecházejí v zarostlá stepní společenstva chráněná jako Přírodní památka Kamenný vrch u Kurdějova. Spolu s vesničkou v dolině a táhlými kopečky na protější straně (tam už zalesněnými) vypadá tento kout kraje opravdu malebně. A taky se začíná objevovat slunce, které si razí paprsky mezi řídnoucími oblaky! Nebude trvat dlouho a obloha se úplně projasní. To bude paráda!
Po deseti minutách docházíme k záhumenkům, ohrad s koňmi a posledním chalupám. Okolo cesty se začínají vyskytovat ořešáky a jabloně. Marek si nasbíral pár vlašských ořechů, roztloukl skořápky a mohl si pochutnat na jádru. O kus dál červená jabka, která očividně nikdo neotrhal. Pomocí hole jsme srazili ty nejkrásnější plody – to byla lahoda! Tak sladká a šťavnatá jabka jsem už dlouho neochutnal a jasně – člověk se k nim dostane akorát někde v přírodě u cesty nebo na kraji vsi jako tady. Kdepak někde v Albertu! Přecházíme silnici a odbočujeme na další polňačku a k pěkně obílené kapličce. Opodál se nachází zasíťovaný pozemek, bezesporu bažantnice. Však jsme také zaslechli typické „kdákání“ bažantů. Další postup od kapličky se zdá jasný, i na mapě je vyznačená polní cesta, která nás má dovést až na vrcholové louky okolo Holého vrchu. S Milanem a Bizim pokračujeme tak nějak instinktivně podél zarostlého remízu, ale záhy zjišťujeme, že jsme jaksi moc odbočili doleva. Ani jsme nepostřehli, kde vozová cesta uhnula! Marek se kdesi opozdil, snad někde u kaple hledal kešku. „Nechali jsme se zkrátka Markem vlákat do pasti. Kdybychom šli přece jenom tou horní oklikou...“ spiklenecky pomrkává Bizi a skoro závistivě koukáme kamsi nahoru na hranu údolí, kde na obzoru vede pohodlná cesta. „No nic, odbočíme doprava, je tady nějaká pěšinka, takže za chvíli na výstupovou cestu musíme narazit,“ vypadalo to jednoduše, ale po dvaceti krocích se pěšina ztrácí v přízemním trní. Tak-tak se nám křoviny podařilo překonat, pak ještě starý úvoz a nakonec jsme se horko-těžko přece jen dostali na tu správnou cestu. Marek se zjevuje kdesi odzdola, ten správné odbočení trefil. Cesta vytrvale vystupuje mezi stepními křovinatými porosty, které už jsou mimo cestu naprosto neprůchozí. Akorát v určitých intervalech jsou jimi prořezány vrstevnicové pěšiny označené dokonce čísly. A všude okolo neustálé kdákání bažantů. Pár jsme jich samozřejmě viděli se mihnout kdesi v křoví. Takže fakt obrovská a volná bažantnice. Na mapě cesta, resp. táhlé úbočí, vypadá jednoduše, ale není radno se z oné cesty zamotat někam bokem. Nahoře na pláních narážíme na elektrický ohradník, který ohrazuje obrovské pastviny. Zvířata nikde žádná, ale nejspíše je to pro koně. Poněkud obcházíme boční výspu území Přírodní památky Lipiny, což je opět enkláva stepních porostů. Na internetu se lze dozvědět, že lokalita byla vykoupena v rámci kampaně "Místo pro přírodu" Českého svazu ochránců přírody s cílem zachovat o její přírodovědnou a krajinnou hodnotu, a najít dokonce i podrobné plány a zprávy, jak se o území pečuje. Teď na podzim je to spíše hnědošedivý porost křovin a trav, občas ozdobený červenými šípkami, ale na jaře zde určitě kvetou vzácné rostliny. Ve vhodném místě jsme prolezli ohradník a za pár minut už dosahujeme náhorní planiny Holého vrchu (401 m n.m.) s GSM-vysílačem. Název Holého vrchu není náhodný, jelikož je směrem ke Kurdějovu tvořen lučinami a naskýtají se odtud další nezapomenutelné výhledy do širokého kraje: táhlé holé kopečky se sady a vinicemi, vesnice snad ani není vidět, jak se krčí v údolíčku, a v dáli v oparu Pálava. A nám už nad hlavami skutečně pěkně svítí slunce! Akorát ten vítr trochu víc pofukuje. Ale za chvíli změníme charakter trasy, půjdeme totiž lesy. A co nám říká maršrúta? Ušli jsme zatím 6 kilometrů, a pravda: bylo to z kopce na kopec, takže celkem náročných. A měli jsme zde být mezi 10:30 a 11 hodinou, teď je 10:50, takže paráda, dneska všechno klape. Barevnými lesy na Ovčí terasy Přístupová cesta k vysílači nás následně přivádí na lesní účelovou komunikaci zpevněnou šotolinou, kudy též prochází modrá značka. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to hlavní „hřebenovka“, byť tedy jen ve výšce necelých 400 m n.m. Chvíli jdeme podél lesa, potom nás les pohlcuje z obou stran. Jsou to výhradně listnaté a nyní tedy pěkně prosvětlené porosty. Lupení se už dávno zbarvilo do podzimních barev – hnědá, okrová, žlutá... Je to moc pěkné. Míjíme odbočku k dalšímu vysílači, který je tentokrát neznámého určení (nemá klasické zářiče pro mobilní pokrytí, pouze na vrcholu jakýsi „hříbek“ – dost možná to může být nějaká korekce pro geodetická měření nebo také pro vojenské účely – ve skutečnosti Automatizovaný systém monitorování kmitočtového spektra - jak jsem zjistil později doma prohledáváním webu pomocí AI). Marek posléze vyhlašuje, že kdo chce pokořit dnešní nejvyšší vrchol, může s ním odbočit vlevo do lesa. Bizi jen bokem pronesl, že se beztak jedná jen o další „past“ a nenechá se zlákat. Ale já se zlákávat nechám a spolu s Markem odbočujeme. Pár desítek metrů prosvětlenou, ale nechozenou dubinou – a jsme u trigonometrické tyče, která značí „vrchol“ Přední kout (410 m n.m.). Není to pražádný kopec, ale jen ploché návrší v lese. Asi bychom udělali lépe, kdybychom sem došli od zmíněného neznámého vysílače, z toho směru totiž vede lesní cesta – a od trigonometru pokračuje šikmo směrem k modré hřebenovce. Tam se za pár minut zase shledáváme s Milanem a Bizim. Na blízkém rozcestí Přední kout – sedlo (365 m n.m. – 11:15 hod.) se krátce zastavujeme. Usedáme na klády a dopřáváme si drobné občerstvení, asi na 10 minut. Všimli jsme si i tabulky značící začátek dalšího chráněného území: Národní přírodní památka Kukle, rozsáhlý listnatý porost ve svazích bočního údolí směrem západním, k Boleradicím. Je zde uvedeno, že je to jediné místo výskytu vzácné rostliny timoje trojlaločného v ČR! (těžiště jejího rozšíření je v Rusku, Malé Asii a na Kavkaze, teplomilné doubravy a dubohabřiny zde dotvářel člověk svým hospodařením, většina dřevin tu nevyrostla ze semen, ale z pařezů a další činností se pařezy opět zmladily). Čili tzv. pařeziny, to známe např. z Podyjí. Byť se nacházíme v nízké nadmořské výšce, zejména na severní stranu od cesty spadají do hlubin nekonečného lesa dost příkré svahy. Pak pokračujeme dále po hřebenové cestě k rozcestníku Haraska (365 m n.m.), kde se m.j. odpojuje žlutá spojovací značka směr Boleradice, ale tu pochopitelně nevyužíváme. Do třetice dalším rozcestníkem je Na Štěpnicích (330 m n.m.), kde se do Boleradic zase odpojuje zelená. Vida, jak to zde mají pěkně proznačené! A záhy krásný lesní úsek plný podzimních barev končí. Ale nikoliv ta přírodní nádhera. Vycházíme sice z barevných bučin, nicméně na okraj malebných vinic, které se sem vinou odkudsi zdola z mělké doliny. Člověk by ani nevěřil, že o kousek níže se nachází vesnice Horní Bojanovice – údolí je poměrně zahloubené, takže žádná zástavba odtud není vidět. Ty výhledy a ty barvy... Fakt nádhera! Za výběžkem hřebínku a lesa je poněkud krčí Pálava, v našem směru na vyvýšeném horizontu opět nějaký vysílač – to je Dlouhý kněžský vrch nad Němčičkami. Naše cesta probíhá mezi okrajem lesa a vinicemi a po pár minutách nás přivádí na kouzelné odpočinkové místo. Těžko říci, co chtěli jeho tvůrci naznačit: jsou zde velké balvany seskupené do ideálního kruhu – jakýsi kapesní „stonehenge“. Uprostřed vyřezávaná zvonička a na okraji nějaká dřevem obložená, ale uzamčená bedna. „Hele tady na té zvoničce je vyřezaná skautská lilie!“ – to si všiml myslím Bizi s Milanem a hned naznali, že si tady musíme zkrátka udělat povinnou přestávku. Je těsně před polednem, už před chvílí jsme vzývali vyprázdněné žaludky – a zde je tedy ideální místo k delší zastávce a polední svačině. Máme za sebou zhruba 10 kilometrů. Ve vinohradech sice pofukovalo, ale zde u okraje lesa je celkem za větrem. Usedáme na balvany (jsou bohužel poněkud studené) a dáváme se do jídla. Na závěr přestávky se pokoušíme i o společnou fotku u zvoničky, což se nám daří. Foťáky a mobily jsme umístili na ploché víko bedny a naši skupinku cvakli na samospouště. Blízké návrší se sice jmenuje Štumperk (327 m n.m.), ale naučná tabulka na oplocení vinohradu uvádí, že zdejší viniční trať má název Framperky / Panin kopec a nachází se na „hraničce“ mezi katastry Boleradic a Horních Bojanovic, vinice byly vysázené v roce 2004 a víno z nich lze okoštovat ve sklepích Vinařství Šlancar v „Tihelni“ v Boleradicích 479 (Tihelňa je soubor několika řadových vinných sklípků ve svahu na okraji obce). Na další cestu se vydáváme ve 12:15.
Chvíli jsme řešili, zda důsledně dodržet trasu modré značky (mírně se odklání vpravo od „hřebenovky“ a dělá mírnou zacházku vinicemi zřejmě na dohled obce), anebo lze pokračovat přímo dál, stále mezi okrajem lesa a vinicemi. To se nám jeví jako malinko kratší a asi i pohodlnější, tak jdeme tedy napřímo. Stejně se oboje varianty za nějaký slabý kilometr setkají. Za pár kroků už jdeme po volné pláni, les jsme nechali za zády. A proto se otevírají další krásné výhledy – tentokráte i na severozápad, kam jsme kvůli lesním porostům dosud nedohlédli. Do dálav se vinou táhlá holá návrší – to jsou úplně fantastické pohledy! Samotné Boleradice jsou opět skryté někde pod kopcem, jen je vidět okraj s budovami zemědělského družstva. Na obzoru se vypíná na okraji dalších nekonečných lesů jakási rozhledna. Marek upřesňuje, že je to Nedánov (368 m n.m.n. – vzd. 3 km). Potom v dálce je výrazný kopec, kde spíše jen tušíme vysoký vysílač. Tak to pro změnu určuji zase já, že se jedná bezesporu o Babí lom (417 m n.m. – vzd. 19 km), což je výrazný a poslední předěl Ždánického lesa nad Kyjovem. No zkrátka se nemůžeme pořád vynadívat... Míjíme svéráznou „špačkárnu“ na okraji vinic, ke které její zhotovitelé využili starou skříňovou Avii v netradiční bílé barvě. Snad to byl kdysi pokus i o nějaký obytňák. Po chvíli docházíme k silnici. Tím definitivně opouštíme „lesnicko-vinařskou hřebenovku“ a nyní nás čeká bohužel nejmíň záživný, ale povinný úsek – necelý kilometr po silnici. Je to sice „trojka“, ale pár aut nás přece jen minulo. Nasadili jsme pořádné tempo, ať máme silnici za sebou. U krajnice nás zaujal trochu netradiční billboard, spíše místní lidová tvořivost nějaké zdejší firmičky: „Autovrakoviště Rajčatárna Šardice“. Mimochodem, je to dost daleko odtud, ale ve zdejším širém kraji se zřejmě pořád najde dost starých pleček (ostatně jako všude možně), na kterých si s chutí zgustnou pracovníci uvedené firmy.
V následné zatáčce se konečně ostře vlevo odpoutává od silnice účelová komunikace. Člověk by řekl, že už konečně půjdeme trochu bezpečně, ale není tomu tak. Frekvence aut je tady snad ještě vyšší než na normální silnici! No tedy přesněji: nejsou to žádné kolony, zkrátka pár aut tudy projelo a díky „úzkému profilu“ si kolikrát vyhýbala úplně na knop. Dovtipujeme se, že vyšší provoz na této zdánlivě opuštěné asfaltce je kvůli blízkosti výletní restaurace a vinohradu Ovčí terasy. Ostatně i tam my máme namířeno. Marek nám navíc upřesnil, že právě v odbočce silničky jsme se vkročili na „oficiální území“ Modrých hor. Oni si je totiž definují obvodem zúčastněných obcí – a právě zde začíná katastr Němčiček, t.j. první „modrohorské“ obce z našeho směru. Já si ale myslím, že pro naše účely nazveme Modrými horami celou naši dnešní výpravu už od Hustopečí, protože tak zajímavá kopečkovitá krajina s lesy i vinicemi si to prostě zaslouží v celé šíři :-) Silnička se posléze vine na rozhraní lesa (vlevo) a polí či vinic (vpravo). Míjíme odbočku na Dlouhý kněžský vrch (s vysílačem) a po chvíli potkáváme zajímavého člověka – jednoho z těch, jejichž činnost a záliba je hodna úcty. Osobně jsem tyto lidi už několikrát viděl. Byl to značkař KČT. Otočen čelem k lesu u jednoho ze stromů pečlivě očišťoval kůru, brousil kartáčem starou značku a jal se podle šablonky vykreslovat novou. Měl u sebe takovou řemeslnickou bednu s barvami a dalšími potřebami pro tuto bohulibou činnost. Chvíli jsme jej sledovali a pak mu samozřejmě poděkovali. Jak známo, u nás je snad nejhustší síť turistických značek a nebojím se použít ten obrat: je to bezesporu i určité „národní bohatství“. Bohužel přehlížené a nedoceněné. Všichni to berou jako samozřejmost, že v přírodě existuje miliarda pásových značek, milióny rozcestníků i map, všechno je „jen tak mimochodem“ zaznačeno i v Mapách.cz... No jo, ale o to všechno se musí taky někdo starat, že? Proto je to velké poděkování na místě. S tím postarším chlapíkem jsme si kromě poděkování i trochu popovídali. Myslím, že říkal, že si opodál zapomněl nějaké náčiní, snad sekeru nebo krumpáč, a musí se pak kus vrátit. Vysvětlil nám, že mnohdy musí okolí značky pořádně vyklučit, vyčistit a osekat křoví nebo větve. Pokračujeme tedy dál a ještě chvíli jsme diskutovali o tomto poslání. Já jsem vyslovil pochybnost, zda tato profese jednou „nevymře“, ale někdo upřesnil, že na kurzy KČT ohledně značkování se hlásí čím dál více mladých členů, jelikož to berou jako takovou zážitkovou a nevšední činnost. Naše úvahy ukončilo hejno slepic, které nás zaujalo, jak se pase v okraji lesa poměrně daleko od nějakého lidského obydlí. Bezesporu patřily k farmě Ovčí terasy, kterou jsme pak spatřili za následnou zatáčkou. Ovčí terasy jsem určil jako vhodné místo k odpočinku a občerstvení již dávno, v teple domova při plánování trasy. Hned mi padl do oka symbol „restaurace“ – a přímo při naší cestě! Široko daleko žádné lidské obydlí a pustina a tady přímo u cesty hospoda?! No hospoda... při bližším ohledání webovek je jasné, že se jedná o rádoby nóbl výletní restauraci, t.j. jejíž hlavní zájmovou skupinou jsou zazobaní mastňáci s vymazlenými dětičkami. Ideální terč pro dobrý zisk. Do těchto podniků není radno skromnému pocestnému moc zavítat. „Jestli chcete dýňovou polívku za 120 korun? Nebo smažák za 290? Máme možnost...“ sarkasticky odrazuji naše členstvo, kdyby se snad někdo chtěl podrobit gastromasochismu. Naprosto běžná jídla, jen po pohlreichovsku pojmenovaná a na talíři patřičně naaranžovaná – i to si najde svoje zákazníky, proč ne. My vezmeme zavděk lesním barem, který je taktéž součástí areálu a umístěn v uctivé vzdálenosti od restaurace. Tady vyšli majitelé farmy naopak běžným pocestným vstříc: není potřeba se nechat obsluhovat pikolíky, úplně postačí káva nebo horký čaj za 50, případně birrel za 45 (malý teda...). Bar je parádní, není to jen nějaká bedna s občerstvením a lavičkou, ale obrovská zastřešená pergola s posezením na vyřazených sedačkách a gaučích, k dispozici horká voda, moderní kávovar a chlaďák s nápoji. „Když jsem měl včera ty narozeniny, tak si na mě dejte, na co máte chuť,“ zvu velkopansky naši partu. Takže jsme popili kávičku, čajík, Bizi si z chlaďáku vyndal birrela. „Pivo tady nemají,“ suše zkonstatoval Marek s vysvětlením, že není nijak uhlídatelné, aby si ho nedávali i nezletilci. Milan se šel opodál podívat a fotit ke zvířecí ohradě. „Fakt krásný lamy tam mají!“ hlásil při návratu. Poseděli jsme a odpočinuli asi 20 minut, mezitím přišlo či odešlo několik dalších lidí, jedna rodina si dala drobné občerstvení jako my. Vesměs to byli návštěvníci Ovčích teras, kteří sem dojeli auty a šli se projít po okolí. Platba je zde možná převodem přes QR kód (ale to absolutně nemám šajnu, jak na to – asi je potřeba mít v telefónu nějaké bankovnictví, které nemám), anebo naštěstí zde mají velkou kasu v podobě vyřazené velké špulky na kábly se štěrbinou nahoře. Tam by se vešel milión v desetikorunách. Házím jim tam nějakých 250 korun a hotovo. Odcházíme před půl druhou. Máme před sebou ještě asi třetinu naší dnešní cesty.
A zase podzimními lesy - až na Kraví horu Míjíme objekt restaurace a hotýlku. Je to patrová stavba s pavlačemi, v takovém jižanském stylu. Z terasy plné hostů je pěkný výhled do kraje (jedním úzkým směrem tedy). Na parkovišti jsem napočítal 15 aut. Všude podzimní výzdoba, dýně... Dýňová polívka teda za 100, za těch 120 mají „silný slepičí vývar“. Přitom slepice jim utekly do lesa. No nic, jdeme dál a konečně vcházíme opět do klidu lesa. Zase ne tak klidu, hned zkraje těží dřevaři, ale to máme v pár krocích za sebou. A po delší době procházíme zase krásně barevné lesy, které jsme si užili už nad Kurdějovem. Úplná podzimní pohádka. Asi po dvaceti minutách dosahujeme dalšího rozcestí – U boudy (313 m n.m.). Název jistě není náhodný, protože opodál mezi stromy je nějaká „bouda“, zřejmě lesácký domek. Zastavili jsme a máme možnost rozhodnutí, k jakému cíli se vydat. Můj původní plán zněl tak, že dojdeme po modré značce do vesnice Kobylí, což je malinko přímější a kratší směr. Do jižněji položených Bořetic sice vede žlutá značka, dokonce je v mapě nad obcí značena i rozhledna, ale tu jsem při plánování pominul: „Ona je prý totiž v dezolátním stavu, rozpadá se a snad by měla být i stržena – bylo o tom i ve zprávách v televizi,“ vysvětluji, proč jsem plán vedl jinudy a rozhlednu nechal bez povšimnutí. Marek ale navrhuje, zda bychom přece jen nešli po žluté do Bořetic. I když už asi bude rozhledna údajně stržená, přece jen z návrší budou pěkné výhledy do kraje. A navíc se dotkneme i oficiálního nejvyššího kopce Modrých hor, což jsou prý Horní ochozy, je to hned při cestě. Koukáme taky kam odbočuje modrá: je to tedy pořádný sešup po listím zapadané pěšině do strmé rokle. Tak dobrá, vydáme se po žluté – sice delší, zato lepší cesta. Zanedlouho míjíme ploché návrší Horních ochozů (328 m n.m.). Marek se nakrátko vytratil někam mezi stromy. Odbočil někde za námi do lesa hledat tematickou kešku. Zajímavé je, jak je dnešní trasa bohatá na území přírodních rezervací. Tak konkrétně zde jsme míjeli další unikátní lesní porost – přírodní rezervace Nosperk (teplomilná doubrava a stepní louka jsou ideálním místem pro četné chráněné teplomilné druhy rostlin a živočichů. Lesní porosty tvoří dub pýřitý a jeřáb břek spolu s keři dřínem jarním a kalinou tušalaj). U Horních ochozů už definitivně vycházíme z lesů na holé kopcovaté pláně a Bořetice jsou na dohled. V dálce na obzoru jsou spíše jen obrysy táhlých hřebenů Malých Karpat (vzd. cca 60 km). Táhnou se jižním směrem a za ideálních podmínek by měla být jistě viditelná i Devínská Kobyla nad Bratislavou. Zajímavé jsou ale především blízké horizonty. Nejbližší okolí tvoří již dnes nám známá typická návrší Modrých hor. Východně se přímo na kopci rozkládá zajímavá obec: Vrbice. U nás bylo spíše zvykem budovat vesnice v údolích, takže vinařské Vrbice jsou celkem výjimkou. Kostelík na nejvyšším místě a okolo něj jsou ve svahu vyhloubené typické sklípky. Byl jsem tam několikrát, stojí fakt za návštěvu. Návrh jiné trasy po Modrých horách zněl tak, že půjdeme odněkud zespoda z Čejkovic a dojdeme právě do Vrbic. Jo, a pozor: správně je to TA Vrbice... Tak třeba někdy příští rok. Zajímavě se jevilo jižněji položené a jakoby z jedné strany useknuté návrší, vzdálené tak 5 kilometrů. Při podrobnějším pohledu se na jeho brdku tyčí nějaká stavbička. Až později jsem odhalil, že se jedná o Zímarky s pěknou kamennou kaplí Cyrila a Metoděje nad Velkými Bílovicemi (mimochodem, v této obci se natáčely divácky oblíbené komedie Bouřlivé-Zralé-Mladé víno s Vladimírem Menšíkem a nezapomenutelnými hláškami). Na úseku klesajícím od Horních ochozů ke Kraví hoře se zvyšuje i frekvence svátečních vycházkářů. Nejprve míjíme skupinku mladých rodičů s dětmi a kočárky, a jak se blížíme k rozhledně na Kraví hoře, tak i větší skupinu dospělých turistů. Zaujal nás jeden, který měl triko s potiskem turistické mapy. Dá se prý sehnat spousta variant lokalit. „To je dobrý, koupíš si triko na čundr a neztratíš se,“ zamlouvalo se to Milanovi. Blížíme se k rozhledně Kraví hora (272 m n.m.), je kolem 14 hodiny. Čas je fajn, s takovou určitě stihneme odpolední autobus. „Hele vždyť jsou nahoře lidi!“ všímáme si pohybu na ochozu – a to prý měla být rozhledna uzavřena, ne-li zbourána! Přicházíme k dřevěné věži a je nám to jasné – kdepak zbourána! Místní šikovní lidé si přece nenechají zlikvidovat obecní zajímavost. Takže rozhledna se dočkala základní údržby: schody a podesty byly znovu osazeny. Nejvyšší patro sice bylo sneseno – původní konstrukce se střechou je odvalena opodál a chvíli jsme přemýšleli, co to je za posed nebo přístřešek – ale i tak jsou výhledy parádní. Pěkně se odtud otevřel výhled na Bořetice i již citované Vrbice a bližší Kobylí. Tam jsme měli docházet po modré značce. Ale je to vlastně úplně jedno. Udělali jsme pár pěkných panoramatických fotek, které jsou jistě mnohem vypovídající než slova. Napočítali jsme 32 schodů. U zdejšího posezení jsme se krátce občerstvili a uvolnili jsme pak místo dalším výletníkům. Sakra, nějak se tady začínají hromadit – čím to asi je?
„Spolkovou republikou“ do Bořetic a busem do Hustopečí Odpověď jsme dostali vzápětí. V jedné skupince jsme postřehli typický artefakt: „Skleničkáři!!!“ Na prsou se jim hrdě houpají zvláštní kožené kapsičky s vinařskými skleničkami. A je to tady – zase nějaká akce typu „otevřené sklepy“! To jsou komerční akce zdejších vinařů na přilákání putovních konzumentů všeho druhu. Hlavní je mít naditou šrajtofli. Zkrátka zaplatí si nějaké vložné, dostanou skleničky a putují od sklípku ke sklípku. My scházíme po dlážděné úvozové cestě mezi vinohrady a u posledních sklípků už se hromadí davy. Lidí jak šelem! Sklípky otevřené, okolo místní smaží a krájí i nějaké ty pochutiny. Toto nás nijak netáhne, protahujeme se okolo bez zastavení. Tipujeme zdejší putovní obsadu vesměs na Brňáky a celkově na lidi z měst. I nějaké vymalované influencerky se tam promenovaly a objímaly u jednoho ze sklípků. Milanovi se podařila zajímavá reportážní fotografie. Už jen ten Ben Cristovalo tady chybí… Bořetice mají takový komerční tahák: sklepní uličky se nacházejí trochu dál od samotné dědiny, čili zde pod úpatím Kraví hory. Je tady i nějaký lepší hotel, i spousta sklípků láká k ubytování. Aby to mělo punc nějaké té „recese“ založili si tady Spolkovou republiku Kraví hora. Něco jako na způsob někdejšího Bolkova Valašského království, kde se prvně všichni plácali po ramenou, aby se nakonec všichni svorně rozhádali a pomluvili po bulvárech. Zkrátka taková jakoby sousedská recese a legrace, ale ve skutečnosti jen a jen komerce na tahání peněz. Prostě blbost, no… Ale koho to baví a je ochoten za šarádu platit – proč ne, to je tržní hospodářství.
Do odjezdu autobusu máme asi půlhodinku. Já to jdu prozkoumat do hospody. Za pultem se nudí dvě dívčiny, jelikož mají hospodu úplně prázdnou. Nabídka jídel je ucházející, ale bohužel zde nikoho nemají. Všichni se nechávají obírat přes řeku pod Kraví horou. Dávám zavděk alespoň velkým radlerem. Ostatní hoši čekají na lavičce na bus, který posléze přijíždí na čas. Marek předtím sledoval jeho pohyb po předchozích zastávkách, i taková vymoženost je v IDS JmK. Pohodlně se usazujeme a ještě při zpáteční cestě do Hustopečí můžeme obdivovat zdejší krajinu. Míjíme vzápětí sportovní areál na okraji Němčiček, kde je v poměrně prudkém severním svahu vybudována „nejníže položená sjezdovka ve střední Evropě“. Vršek nějakých 260 m n.m., spodek 190(?). Samozřejmě bez zasněžování by si tady moc neškrtli, ale sjezdovka je položena v dost sevřeném údolí, takže sníh se tu jistě drží a lyžovačka zde může být pěkná. Ono to bylo totiž tak, když se v dávné či nedávné minulosti domluvilo na vsi pár nadšenců a tatínků, sehnali nějaký ten starý motor, sloupky, lano, kotvičky – a děcka si mohla zajezdit. Leckde se to podařilo přetavit v pěkné obecní areály. Opodál je ale věc jak z hororu, co se zdejším jaksi nepovedla. V protějším zarostlém svahu jsme zahlédli fragmenty nějaké visuté dráhy. Marek upřesňuje, že to byl zase pokus o největší bobovku ve střední Evropě, ale z nějakých důvodů to fungovalo asi jen rok (kolem roku 2010). Od té doby chátrá. Je to příklad jedné z mnoha podvodných dotací a zmařených investic EU. Každopádně ruiny dráhy vypadají jak pověstné zpustlé město Pripjať u Černobylu. Zakrátko dojíždíme do Velkých Pavlovic, odkud nám za pár minut jede další přípoj do Hustopečí. A Markovi už přímo do Břeclavi. Nezbývá tedy než se rozloučit a popřát si především pěkný závěr roku 2025. A vyslovit přání, že snad nadcházející jaro podnikneme zase nějakou pěknou výpravu! Po státní silnici a přes Starovičky dojíždíme do Hustopečí na autobusák v 16:10 hodin. A to už se skoro stmívá. Přesedáme do auta a vyjíždíme směr Třebíč stejnou trasou jako ráno. Nejede se moc dobře, za chvíli padá tma. Ale zvládli jsme to bezpečně. Takže o hodinku později jsme v Třebíči. Bizi se s námi tentokrát svezl až do města, jelikož mají v JakJinaku třídní sraz – doufám, že se mu vydařil a únavou na něm neusnul. Nezdá se to, ale dnešek byl opravdu náročný – avšak těch 19 kiláků opravdu pěkných. Tradiční podzimní výprava se nám tedy vydařila a jak již bylo řečeno, jistě se budeme těšit na další!
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 18,5 km. (zapsal a fotil Kotel + Milan)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||
| chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com |
