Středa-neděle 11. - 15. června 2025
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Vavrišovo
Program:
1./ ve čtvrtek: túra Velkou Studenou dolinou na Zbojnickou chatu, Prielom, Polský hrebeň a Sliezsky dom,
2./ v pátek oddechový den: výjezd lanovkou na Lomnický štít, Kežmarok, termály Vrbov,
3./ v sobotu: výjezd na Chopok a výšlap na Ďumbier a chatu M.R. Štefánika.
Účastníci: Pedál, Jelen, Jarmil, Trnky, Karel, Čenich Kotel, Pilník, Eman, Havran (10).
Počasí: jasno a krásně po všechny dny, do 25°C.

Tento ročník výpravy do Vysokých Tater měl bohužel smutný podtext. Normálně by se snad ani už nekonal. Jak již vyplynulo z minulého ročníku, zájem o tuto tradiční a dlouholetou výpravu pominul. V únoru nás však náhle opustil náš kamarád Smolík, zakladatel těchto jedinečných tatranských akcí. Před více jak 20 lety poprvé zajišťoval Jurovu chatu v Podbanském a tyto výpravy organizoval. Proto Pedál na Smoldovu počest i letos – dalo by se říci „in memoriam“ – Tatry přece jen domluvil. A jak se dalo čekat, přihlásil se maximální počet účastníků.
Dost smutných vzpomínek a hurá do příprav a očekávání. Vždyť jsme si v minulosti právě se Smoldou v Tatrách užili spoustu legrace a pěkných zážitků. Určitě se v tomto duchu tedy ponesou i Tatry 2025! S Pilníkem jsme si ujasnili, že za ta léta máme projité vesměs všechny tatranské značené chodníky. Až na celkem fádní Temnosmrečanskou dolinu, krátký úsek magistrály u Batizovského plesa, nějaké ty spojovačky, ale… především nemáme jednu z nejhezčích tatranských túr: přes sedlo Prielom. Sem, do závěru Velké Studené doliny tedy bude letos směřovat naše aktivita. A to ostatní necháme na Pedálovi nebo společné domluvě. Jistě dokážeme vymyslet opět něco zajímavého. I proviantní zajištění letos bylo excelentní: kromě Pilníkových klobás z Hospříze a Čenichových krůtích steaků, se Jelen blýskl 80 vejci od jeho domácích slepiček (ostatně takto zabodoval již před pár lety v Českém ráji). A zásoby pivka od Pedála a četné lahvinky (v kurzu je v posledních letech dobré červené víno) ani nemusím zdůrazňovat.
Před odjezdem jsme domluvili i celkem napnutou obsazenost aut: s Emanem letos pojedeme v pěti a Trnky vezme firemní dodávku, kam se vejde pohodlně další pětka plus bagáž a zásoby. Počasí ideální, chata Lesovna čeká. A můžeme vyrazit!

Středa 11. června 2025 :
cesta do Tater, chata Lesovna

Sraz u Pilníka pro osazenstvo prvního auta byl domluven po jedenácté hodině dopolední. Není nad to vyrazit pokud možno co nejdříve. Nejprve vyzvedávám se svým autem Jarmila, ať se pak nezdržujeme po Třebíči a míříme k Pilníkovi. Chvíli jsme čekali na ostatní a dokonce se objevil i Pedál , který si převzal Jarmilovu bagáž. Pět lidí + zavazadla bychom do Emanova kombíku zn. Ford už asi nenarvali, tak jsme rádi, že nám osádka druhého vozu se zavazadly pomůže. Oni s Trnkym vyrazí až později odpoledne. Nám se v osazení Eman (řidič), Pilník (navigátor), Havran (záložní řidič), Jarmil (staršina) a Kotel (na bidýlku) daří skutečně vyrazit plně naloženým Fordem krátce po 11:00. První zastávka je hned v Třebíči na benzince na Brněnské, poněvadž Eman naznal, že při tak velké zátěži je záhodno dohustit gumy.

Poté již pokračujeme po známé trase na Náměšť a Brno, kteréžto krajské město objíždíme samozřejmě po bezplatném úseku dálnice D1 až na sjezd Holubice. Ve Slavkově však musíme oproti zvyklostem zaimprovizovat: někde u Bučovic je letos kompletní uzavírka hlavního tahu I/50, takže jsme se předem usnesli, že zkusíme odbočit na Kyjov a pojedeme jižní trasou na Nové Mesto nad Váhom, čili přes přechod Strání. Neukazuje se to posléze jako ta nejoptimálnější varianta – na této trase je spousta sídel a tudíž samá "padesátka": Žarošice, Archlebov, Strážovice, Kyjov, Vracov, Bzenec, Veselí, Blatnice, Blatnička… takže stylem brzda-plyn nakonec šťastně dojíždíme do Strání a pomyslně překračujeme hranice na Slovensko. Cestou aspoň můžeme obdivovat Ždánický les, zalesněný hřeben Babího lomu s vysílačem a samozřejmě hřebeny Bílých Karpat s Lopeníkem a Javorinou a taktéž jejich úžasnou krajinu v okolí Němčí a Strání. Potom už konečně za Novým Mestom najíždíme na slovenskou D1, kde je mimochodem pěkným uvítáním pohled na monumentální hrad Beckov po pravé straně.
První zastávku na odpočinek a občerstvení volíme na velké odpočívce Zamarovce s krásným výhledem na Trenčín. Je zde pěkný motorest, který kupodivu takřka nikdy nebývá vůbec obsazen. Už jsme tu stavěli několikrát – jen je potřeba dát pozor na správné odbočení k parkovišti pro osobáky. Postupně si objednáváme u pultíku kávu a nějaké to nealko. Jarmil šel poslední a zaujala ho nabídka na velké tabuli: "… a já bych prosil to kačacie stehno!" Po chvíli mu z kuchyně donesli fakt extra velkou porci jako na vánoční hostinu: zlatavé propečené stehno s kupou zelí a hafo knedlíků. Jarmil se do toho s chutí pustil a někdo se neubránil zvídavému dotazu: "Prosím tě, kolik to stálo?" – "Vůbec nevím, dneska mi přišel důchod, tak všechno platím kartou…"

Vystřídali jsme řidiče a pokračujeme dál na Žilinu. "Kudy do města – ze severu nebo z jihu??" – tipujeme, na který pruh se nám podaří zařadit. Jsou zde takové komplikované táhlé nájezdy. Nakonec tato loterie vychází na jižní trasu do blízké Žiliny. Pokud chcete zažít dálniční provoz jako v roce 1971, je to možné právě na tomto úseku. Cílem plánovačů je pokračování této jižní větve na blízký megatunel Višňové, který by měl pohodlně podjet Malou Fatru a tudíž i nebezpečné úseky u Strečna, ale čekáme na něj už 20 let… Poslední zprávy ze slovenského tisku: tento stěžejní úsek slovenské D1 by se měl otevřít příští rok, nebo snad i na letošní vánoce – tak uvidíme! Prozatím je jižní úsek pod Žilinou useknut a navádí nemnohé řidiče na jižní předměstí. Drtivá většina asi jezdí na severní směr. Buď jak buď, nakonec se oboje trasy setkávají na východním předměstí na velké křižovatce u Tesca. Dnes projíždíme kupodivu bez problémů a plynule. Podobně svižně pokračujeme až do Ružomberoku, kde nás snad na pár minut zdržují červené na semaforech.

Záhy máme telefon z druhého auta, které je ještě kdesi na Moravě – ale s mimořádně zajímavým dotazem: "Trnky se ptá, jestli byste na pátek všichni souhlasili s výjezdem lanovkou na Lomničák? Lístek je za 85€. Má být ale super počasí, je to jedinečná šance!" huláká do telefonu Pedál, aby překřičel ten dopravní ruch okolo. Jejich návrh je jednoznačně schválen a Trnky se tak může přes mobil pustit do objednání a zaplacení jízdenek přes slovenský GoPass. Hodnotíme, že je to velmi zajímavý a dobrý nápad – třeba už jsme v Tatrách naposledy. A dostat se na Lomnický štít je opravdu terno. Naposledy se nám to podařilo právě se Smoldou v roce 2006.
Sjíždíme z dálnice a ve Vavrišově se jdeme ohlásit na urbariát. Se správcem panem Janotkou jsme za ta léta už dobří známí, takže nám v kanceláři předává jen klíče od chaty a krátce si ujasňujeme detaily našeho pobytu. Snad jen drobný postřeh: za ta léta stále nějaká slovenská byrokracie požaduje detailní vyplnění lejster "hlášení pobytu" za každého účastníka zvlášť. Pak se to předává někam na cizineckou policii nebo kamsi… Správci slibujeme, že mu to pak hodíme do schránky. Pochybovačnou diskuzi o smyslu této úředničiny utnul hned v zárodku Havran: "Nepřemýšlej proč a nač se to dělá – to nemá sebemenší smysl. Chcou to, zkrátka to vyplníme a nebudeme to dále rozebírat…" U Pribyliny jsme málem přejeli psa, který vyběhl ze záhumenku, ale dopadlo to naštěstí dobře. Pak odbočujeme na nepopulární lesní silničku směr Ráčkova dolina. Proč nepopulární? Už léta je rozbitá jako tankodrom. Letos jsme ale zaznamenali snahu o vyplnění děr nějakým recyklátem. Pan Janotka nám později vysvětlil složité majetkové vztahy k této účelové komunikaci a proč zatím nedošlo k její rekonstrukci – je to na dlouhé povídání.

Na chatu dojíždíme kolem páté hodiny podvečerní. Cestou jsme si všimli, že je beznadějně pro veřejnost uzavřena restauračka s terasou u hotelu Orešnice, kam jsme dřív zašli na pivko. V okolí opět přibyly nějaké rekreační domky, konkrétně hned kousek od Lesovny – i nový zděný dům "Radiště" patří urbariátu a je nabízen k ubytování za mírně vyšší cenu než Lesovna. Pro úplnost, cena ubytování na Lesovni se mírně zjednodušila: už platí jen jednotná taxa za chatu a noc 100€ bez ohledu na počet účastníků. V plném počtu deseti tedy každý zaplatí za noc 10€ (plus 1€ "obecní vzdušné"). Samozřejmě třeba ve dvou by se to vůbec nevyplatilo… teoreticky ještě snad v pěti ano.
Takže se hned po příjezdu zabydlujeme. Druhé auto přijíždí až večer. Po vybalení a zabydlení kamarádů z druhé skupiny usedáme ke stolu a pouštíme se do zásob. Mimochodem, Pedál nám předtím nabídl zakoupení vyhlášených řízků v bufetu třebíčské nemocnice, které nám nyní přišly náramně vhod. Piva je taky plná lednice v síni. Letos frčí Mustang, Štatl a samozřejmě Budvar (12° i 33). Takže jsme pěkně poseděli a pokecali až do půlnoci. Program túr a výprav je bez problémů schválen. Zítřejší těžká túra pro šerpy povede Veľkou Studenou dolinou na "Zbojandu" a sedlo Prielom, zatímco Pedál povede jeho důchodcovskou skupinu z Hrebienku po blízkém okolí, především na tamní tatranské chaty (Bilíkova, Rainerka, Zámkovka…).

Bilíkova chata - zahájení čtvrteční túry směr Prielom.

Zbojnická chata - polední přestávka na občerstvení.

Čtvrtek 12. června 2025 :
túra přes Prielom (těžší skupina), výprava kolem Hrebienku (lehčí skupina)

Ráno se nám daří vstávání a snídani dobře prostřídat. Borci z lehčí skupiny si mohou přispat, takže se nám nebudou motat v kuchyni a jídelně. My vstáváme už před šestou hodinou. Snídani, přípravu, balení a hygienu zvládáme do sedmé hodiny. Ruku na srdce – ponocovali jsme mírně přes půlnoc, člověk by si samozřejmě i rád přispal, ale i díky krásnému počasí a našemu odhodlání se nám vstávání daří celkem dobře.
Po sedmé si tedy dává nástup k odjezdu naše těžší skupina: Pilník, Havran, Eman, Čenich, Karel a Kotel – je nás šest, takže z toho důvodu musíme jet Trnkáčovou dodávkou. Řízení se ujímá Karel, já jdu dopředu na kraj na místo spolujezdce… a můžeme vyjet na prázdné tatranské silnice vstříc dnešnímu dobrodružství. Počasí je naprosto suprovní! Ranní slunce už se vyhouplo zpoza Kriváně a okolní krajina je fakt přenádherná! Projíždíme kolem Troch Studniček a zdejší parkoviště už se poznenáhlu plní auty nadšenců bažících po výstupu na Kriváň. S Pilníkem vzpomínáme na loňský výstup. "Když jsem to zvládl loni, tak snad letos ten Prielom dám taky," porovnávám náročnost obou túr. Ale to nevíme, co nás dnes čeká za extrém…
Míjíme odbočky na Štrbské a Popradské pleso. Silnice se zde kroutí v zatáčkách a z kopce do kopce. Konečně proběhla její komplexní rekonstrukce – myslím předloni to zde byl samý kyvadlový provoz. V jedné z klesajících zatáček najednou Karel prudce trhl volantem doleva. Já jsem koukal "po vejrech" (někam nahoru na tatranské štíty), proto jsem nevnímal perimetr silnice a přilehlého okolí, a manévr se mnou trochu cukl: "Co blbneš??" – "Tam byl medvěd!! Málem jsme ho přejeli! Dokonce snad dva!" Ostatní to potvrzují, že je taky zahlédli: byli ve svodidlech a cosi tam olizovali. Jeden hodně malý, druhý mírně odrostlejší, rozhodně prý ne velké dospělé kusy. Ani se není čemu divit, medvědi se totiž po celém Slovensku nebývale rozmnožili.

Do Starého Smokovce dojíždíme přesně na čas, pár minut před osmou hodinou. Vyjíždíme na parkoviště poblíže dolní stanice pozemní lanovky na Hrebienok. Strážce nás samozřejmě hned zkásl o celodenní parkovné – už 15€! Nemeškáme, popadáme batohy a hole a spěcháme k pokladnám lanovky. Kupujeme výjezd "len hore" – 14€. Záměrem bylo samozřejmě stihnout první jízdu v 8:00, což se nám podařilo. Velkoprostorová kabina se plní lidmi asi jen způli. Jinak přes den zde bývá narváno. Při plánování túry jsme ještě uvažovali, že bychom mohli vyrazit ze Smokovce na Hrebienok co nejdříve pěšky, ale aby se to "vyplatilo", to bychom museli vycházet snad už v šest hodin. Pokud v sedm, šlapali bychom skoro hodinu pěšky do kopce a časově bychom nic neušetřili. Takhle po necelých deseti minutách pohodlné jízdy vystupujeme čerství a odpočatí nahoře na Hrebienku (1285 m n.m.). Nepočetné osazenstvo lanovky se okamžitě rozptyluje po okolí a my se jen na chvíli zastavujeme u hlavního rozcestníku pod zdejší restaurací.
Z nějakého důvodu je uzavřena hlavní červená trasa Magistrály směrem k Rainerově útulni – prý sesuv skal i cesty samotné.

Několik lidí se tudy myslím vydalo, ale my budeme zákaz respektovat. Zacházka je jen mírná. Jde se sice z mírného kopečka a zase mírně nahoru, ale kolem pěkných vodopádů, a navíc: uděláme si jistě zastávku na oblíbené Bilíkově chatě. Tato vyhlášená chata se nachází jen pár pomyslných metrů pod Hrebienkom. Jdeme úplně sami a u chaty samozřejmě zastavujeme. Už v tuto časnou hodinu má otevřeno, a to zřejmě i z toho důvodu, že je právě servírována snídaně zdejším hostům. "Tak jdeme na úvodního panáčka, ne? A zeptáme se, jestli už dorazil major Zeman," obrací naše kroky do chaty myslím Čenich, známý šprýmař a hecíř. Pilník jen zakoulel očima a spíše pro sebe prohodil: "To to pěkně začíná, abychom vůbec někam došli!" Ale projít kolem "Bilíkovky" a nezastavit se tu na demänovku a pivko – to bychom si neodpustili! Uvnitř u baru objednáváme u mladičké číšnice rundičku a pivko. Čenich se ujal plného tácku a málem se zhroutil poté, co položil kontrolní otázku: "Ty vole, ona neví, kdo to je major Zeman!" Usedáme tedy na poklidnou terasu. Vůbec nikdo zde není – jen my a krásná příroda okolo. Chata je posazena v příkrém srázu, terasu olizují koruny vysokých stromů, všude ticho, pohoda a klid. Jen uvnitř bylo pár hostů na snídani – tady se musí spát opravdu královsky!
Po tomto pěkném prologu a posilnění se vydáváme dál. Po zelené značce klesáme k vodopádům Studeného potoka. Jelikož to tady dobře známe, dnes vynecháme několik odboček na pěkná vyhlídková místa k samotným vodopádům (je jich po cestě několik). I tak jsme se pohledy na divokou vodu nabažili přímo od cesty. Pár minut po deváté hodině přicházíme na horskou louku obklopenou vysokými horami s Rainerovou útulnou. Je to prostá kamenná stavba. Vedle bývala chata Kamzík, ale ta byla dávno zbourána. Této kamenné boudy se po zániku chaty ujal horský vůdce Peter Petras a v roce 1998 ji obnovil, zachránil před zbouráním a provozuje zde občerstvovací služby pro turisty. Uvnitř je i malé muzeum horských tatranských nosičů – to je profese, či snad spíše poslání a vášeň, které se provozuje ze širého světa už jen tady v Tatrách. A Petras je jedním z nich a snad i z nejznámějších. Nedávno dokonce běžel o tomto fenoménu i pěkný dokument v naší televizi a Peter Petras nebo Viktor Beránek (spolu s již zemřelým Lacem Kulangou) tam byl hlavní účinkující. Nevzpomínám si, zda jsme jej zde už někdy potkali, ale dnes ano! Vysoký šlachovitý prošedivělý horal s typickým goralským klobúčikem.
https://radiozurnal.rozhlas.cz/rainerova-chata-skryva-male-muzeum-vysokohorskych-nosicu-6300011
I pár slov jsme s ním prohodili a díky rannímu zážitku jsme se i na medvědy zeptali. Odpověď – „psi sou horší“. A opět máme štěstí – v okolí se pohybuje zatím jen pár turistů. Snad jen jedna sváteční partička, z níž jeden jejich uřícený mládenec něco pořád horlivě vyřizuje po mobilu. Ti daleko nedojdou…
Pilník se ztrácí v přítmí kamenné útulny. Vždycky, když se tam člověk ponoří, je na pár okamžiků úplně "oslepen" tajemným přítmím, které uvnitř panuje. Zpátky se vrací samozřejmě s táckem pohárků. "Hoši, tohle je Dëmanovka s horcem!" pomrkává Pilník spiklenecky, jakouže tu dobrotu skrývá Peter v kamenném baru… "Hlavně, abychom s takovou dneska někam došli…" komentuje to Havran, nicméně padá to do nás jak Němci do krytu. Po nezbytné desetiminutovce pokračujeme dále k blízkému rozcestníku "Nad Rainerovou chatou" v ústí Veľké Studené doliny (1304 m n.m.). Na Zbojnickou chatu nám tabulka hlásí 2:30 hodiny pochodu. Taktně si v duchu připočítávám diplomatickou půlhodinku navíc. Znamená to tedy, že na polední polievku a pivko bychom mohli být na "Zbojandě" v pravé poledne. Směle tedy vrážíme do doliny.

Veľká Studená dolina a Vareškové pleso, a někde úplně vzadu na obzoru je Prielom...

Zprvu nás kamenitá cesta vede horským lesem, který se postupně snižuje, až poznenáhlu vcházíme do pásma kosodřeviny. Pro úplnost: tento úsek, ale obráceně (od "Zbojandy" dolů na "Rainerku") jsme absolvovali jednou jedinkrát, a to když jsme v roce 2015 docházeli krásnou túru z Priečného sedla.
Nejbližší zastavení na posezení a napití (10:00) volíme na pěkném prosluněném místě pod strmými skalisky Slavkovského štítu asi po hodince pochodu. V místě, kde kamenitá stezka přechází jednu z příčných bystřin spadajících sem z Groszova žlabu. Cestou nás míjelo několik turistů, několik jich šlo i proti (zřejmě šťastní nocležníci ze "Zbojandy"). Ale "provoz" dnes hodnotíme jako slabý, což je pro Tatry úplně ideální. Holt výhoda všedního dne…
O něco později naše stezka pomocí mostíku překonává Veľký Studený potok a jdeme chvíli po druhé straně doliny. Na dosah už je jeden z příkrých skalnatých prahů. Všude okolo přenádherné barevné scenérie, v nichž se míchají zářivě zelené plochy kosodřeviny s šedivě nazelenalými kamennými poli. A nad touto pestrou zelenou paletou vysoké šedivé štíty, semtam ještě ozdobené bílými splazy sněhu. Hned nad našimi hlavami se tyčí nepřehlédnutelná vysoká skalnatá kupa. To je Strelecká veža. Odtud se jeví jako mohutný štít uprostřed doliny s oblým vrcholkem, ale připomínám náš někdejší sestup z Priečného sedla – odtud z výšky se tehdy jevila jako krčící se hromádka kamení. Tipuji, že podobně ji uvidíme i dnes ze směru od Prielomu.
Překonali jsme dvě serpentiny ještě v kosodřevině a od místa zvaného Brána (kde se opět přechází potok) se začíná náš chodník pořádně zvedat v kamenitém terénu. Tady jsme předešli klasického tatranského nosiče. Mladý vytáhlý borec. Už dlouho jsme jej sledovali odzadu – šel rozvážně krok-sun-krok, takže jsme jej kus za Bránou předešli, protože on se zde na jednom místě posadil k odpočinku. Na zádech klasický náklad v postroji vyskládaném do výšky, aby měl vyrovnané těžiště. Spodní materiál měl zabalený, ale vršku vévodily kartony s plastovými lahvemi coca-coly. "Proč tam tahá nějakou pitomou colu? Když už tak by se tam daleko víc hodil soudek piva…" divíme se sladkému nepopulárnímu nápoji opodál. Ale co si chatár objedná, to nosič zkrátka donese…
Ve stoupáku k Vareškovému plesu jsme se roztrhali. Na dalekém chvostu samozřejmě já, zatímco Pilník a spol. daleko vpředu. Dalším pěkným úsekem je pasáž po úpatí skalního hřebene podél Dlhého plesa. Zde se už konečně otevírají nezapomenutelné pohledy vpřed – do skalnaté vysokohorské doliny lemované rozeklanými štíty. A taky konečně se objevuje Zbojnická chata. Trasa Veľkou Studenou dolinou má tu vlastnost, že "Zbojanda" se poutníkovu pohledu odkryje až na poslední chvíli – za terénním předělem nad Dlhým plesom. zatímco třeba při cestě Malou Studenou dolinou je tamní Téryho chata vidět na skalním prahu už z poměrně velké dálky.

Asi o čtvrthodinku jsem se samozřejmě opozdil, zatímco hoši už posedávají na terase před Zbojnickou chatou (1960 m n.m.). Docházíme sem plus minus 11:45. Obsazenost lavic venku je asi poloviční, uvnitř je prázdno, akorát se zde v malé frontě čeká maximálně pět minut na objednávku. Postupně si jdeme objednat nějaký ten pořádný tatranský gáblík. Polívky mají asi tři: šošovicovou, fazulačku a kapustnicu v ceně 5-8€. Všichni jdeme do nějaké z variant polévky, protože na tu se nečeká. Pokud si někdo objednal nějaké hlavní jídlo, chatár si vypýtal jeho jméno a sdělil, že až bude hotovo, zavolá jej. Co jsme si všimli, nikdy to ale netrvalo déle jak deset minut. My tedy máme polívky a pivo hned bez čekání a jdeme se usadit k jednomu z velkých stolů na terase. K polívce nesmělo chybět něco pití (vesměs pivo) a nakonec se objevuje i šest panáčků. To je už dneska třetí runda.
Polívka opravdu vydatná: ve velké misce s množstvím nahrubo nakrájené klobásy a brambor + chleba. Tak jsme si pochutnali a pořádně si odpočinuli. Mezitím dorazil i zmíněný nosič a s úlevou složil náklad vzadu u chaty. Od stolu jsme pozorovali i okolní horské scenérie. Zvláště pak nás zajímal směr k Priečnému sedlu, odkud jsme sem sestupovali před lety. S pomocí dalekohledu jsme odhalili ostrý předěl do sousední doliny (bylo to přece jen už dost daleko) a dokonce i lidi, jak obezřetně sestupují v tamním těžkém terénu. Odhadujeme, že na Prielomu to bude podobné. V tom nás utvrzuje i jeden z horalů, který odtud přišel a významně si v rukách pohrával s mačkami. Sdělil nám, že Prielom je s opatrností průchozí a ve žlebech je tam pořád dost nebezpečného sněhu. Ukázal nám i video na mobilu, které tam natočil. Usuzujeme, že s opatrností se Prielom dá zdolat.

Odpočinku a obědu jsme věnovali zhruba půlhodinku a kolem 12:30 můžeme vyrazit na další cestu. Další etapa dnešní túry směrem na Prielom je velmi očekávaná, protože tím směrem půjdeme dnes poprvé v životě. Horský chodník ze začíná od chaty vzdalovat, ale ještě mnohokrát se otáčíme a obdivujeme nezapomenutelné pohledy. Ale vlastně ty se nám nabízejí i všude okolo! Už notný kus od nás se krčí chata, kolem štíty a nalevo dokonce směle vykukuje Lomničák s lesknoucí se observatoří na vrcholu. Tam vyjedeme zítra! Zaregistrovali jsme i důmyslné jímání vody pro chatu: podél bystřiny byla natažená černá PE-trubka a bezesporu odebírá vodu z výše položených ples, takže chata je zásobována vlastně samospádem.
K blízkým Zbojnickým plesům stoupáme jen velmi mírně. Před námi se rozprostírá široký závěr Veľké Studené doliny – Rovienková kotlina lemovaná Svišťovým štítem a Hranatou vežou. Člověk by do poslední chvíle odhadoval, že právě do těchto končin (doprava) povede naše trasa, ale… není tomu tak. Mezi Nižným a Prostredným Zbojnickým plesom se chodník poznenáhlu stáčí více nalevo, k jižnímu úbočí nenápadného postranního hřebínku – Svišťového chrbátu.
Zdejší místopis také plně dostává svému významu: jdeme s Karlem a Emanem mírně vzadu a nešlo nepostřehnout typické pískání v okolí. Z minulosti už známe toto znamení přítomností zdejších horských zvířátek – svišťů. Doposud měl na ně štěstí při túrách spíše Pilník, který v těchto "svištích oblastech" dokázal vypozorovat zvířata i na větší vzdálenost – samozřejmě, když se člověk přiblíží, chlupáči vmžiku zaběhnou do děr. Naší poslední trojici se ale vzápětí podařil skvělý zážitek: pískání se ozvalo docela blizoučko, tak nám to nedalo, strnuli jsme na místě a pozorovali okolí: "Hele, vždyť je tady, pár metrů od nás!" Skutečně, pěkný svištík panáčkoval na blízké terénní kupce a pak pobíhal okolo. Buď si nás vůbec nevšiml anebo se nebál, protože si zamířil rovnou k nám! Uvědomil si naši přítomnost asi až na tři metry – zastavil se a vklouzl do blízké vyhrabané štěrbiny. Ani jsme se nehnuli a za pár sekund se objevil o kousek vedle z jiné nory. Zvědavě po nás pokukoval, kdože se mu to motá v rajónu, začenichal a zmizel zase v noře. A pak se nám zase na blízkost pěkně ukázal. Fakt pěkný zážitek.
Svišťový chrbát jsme za pár chvil obešli po úbočí tak, že se nám konečně ukázal pohled na Prielom. No páni! Jen uzoučká proláklina ve strmém skalnatém hřebeni stísněná mezi masiv Východné Vysoké a Divou vežu! A kamenitá cesta se tam jasně ztrácí ve sněhovém splazu. Budeme mít tedy co dělat. Moudřejší budeme, až se dostaneme těsně pod předěl. Nicméně na tu dálku lze odpozorovat několik odvážlivců, jak se pokoušejí vyškrábat nahoru. Zvolí cestu sněhem nebo po okraji skal? "Do toho sněhu by potřebovali mačky! A v těch skalách se zase motají, že jen těžko hledají cestu nahoru! A to ještě nevíš, jak to vypadá na druhé straně…" – už se ozývají pochybovačné hlasy, jestli to vůbec zvládneme. K pochybnostem přispěly i dotazy na protijdoucí – jak to tam vypadá, dá se to apod. Odpovědi tak půl na půl, až to kdosi musel utnout: „Dejte s tím už pokoj, prostě půjdem kam to pude a když to nepude, tak se vrátíme.“

Veľká Studená dolina - pohled od sedla Prielom.

Nekecám, ještě skoro hodinu nám to trvalo, než se dostáváme do samotného závěru Kotliny pod Prielomom (cca 14:00). Těžce ztrácím… a od úrovně odbočení boční Divé kotliny obzvlášť. Každých pět těžkých kroků vzhůru je potřeba zastavit. A sotva zvednu nebo i zakloním hlavu, abych se pokochal alespoň tou nádherou okolo – tmí se mi před očima a motá se mi hlava. Člověk by si skoro až lehl hlavou dolů, aby se dokrvil mozek nebo co... Hoši vždy o tři-čtyři serpentiny nade mnou, až to bere veškerou sílu. Nakonec na mě čekají už na dosah sněhového splazu, abychom se poradili o dalším postupu. "Jestli nemůžeš, klidně se vrať," – "Blbost, když jsem loni dal Kriváň, tak sem se přece taky vydrápu!"
Počínáme tedy zkoušku výškrabu do zdolávání úseku se splazem. Nepouštíme se strmým sněhem, ale první odvážlivci volí spíš "cestu" po skalách. Výstup na Kriváň byl proti tomuto procházka. Tady se dostáváme fakt do extrému. Myslím Eman už taky začal střečkovat, že bychom to měli otočit. Zrovna on, takový namakanec! Samozřejmě, jeho kondice neopouští, spíše má respekt z toho neřešitelného terénu. Pomalu ale jistě se přece jen drápeme po skalách a těsná průrva Prielomu do zatím neznámé dimenze už je těsně nad námi. Objevuje se i řetěz. Trvá to ale ještě několik dlouhých minut, než dosáhneme kýženého předělu. 14:21 - sníh mizí a nastupuje zrádné strmé suťovisko. Při každém došlapu se sesouvá pěkný fúrik kamení. 14:28 – poslední metry, řetízek a… jsme na Prielomu! Krásných 2288 m n.m. dle mapy. Ovšem Sedielko (r. 2013) bylo ještě o dost výše, ale tam nebyl rozhodně tak strmý terén. Priečne sedlo (r. 2015) bylo podobné, ale i tak bylo přívětivější jak toto dnes.

Hurá tedy, dali jsme to! Ale jak to vypadá na druhé straně?? Na pár minut se zastavujeme k vydýchání, a abychom se naposledy shůry podívali směrem do Studené doliny se Zbojandou v hlubinách a Lomničákem na horizontu. Opatrně balancujeme na skaliskách, je potřeba se jakžtakž nouzově usadit. A hlavně nezahučet někam do hlubin. Na opačnou stranu nás zase čekají úplně jiné pohledy: závěr Litvorové doliny, resp. Zamrznutý kotol se Zamrznutým plesom. Krása! Pleso je skutečně ještě zpola zamrzlé, jelikož se nachází na sever od Polského hřebene a vrcholu Gerlachu. V pozadí Velický štít a dále zřejmě hradba Gánoku. Dost špatně se tady místopis odhaduje, ale fakt nádhera. Těmi končinami okolo Litvorového a Zamrznutého plesa jsme procházeli v roce 2011 – to byla extrémně dlouhá túra "durch Tatry" z Javoriny Bielovodskou dolinou na Polský hrebeň a dále na Sliezsky dom. Tyto úseky nám už budou tedy známé, ale dnes nám nebývale přeje počasí. Tehdy se nám rozpršelo a v těch místech už jsme z výpravy nic neměli.
Nyní pátravě takto shůry zkoumáme zrakem naši další etapu: strmým žlabem, který zahýbá mezi skaliska (tudíž ještě nevidíme, co nás čeká) se dostaneme o dost níž. A pak zase nahoru v serpentinách, vypadá to jak kozí stezka zpevněná kládami. Polský hrebeň tak máme jako na dlani. Člověk by řekl, že to bude brnkačka, ale výstup na něj je zase pěkný krpál.
Nyní se ale musíme soustředit na sestup z Prielomu. Jdeme na to! Úvodní strmá skalní pasáž se zdá velmi technická, ale snad zvládnutelná: sestupová spára je jištěna řetězy a o něco níže jsou ve stěně kramle. Ty jsou ale asi lepší pro výstup v protisměru. Nyní při sestupu bylo bezpečnější je obejít po vedlejším řetězu. Pak to ale přichází! Za ohybem tohoto úseku se dostáváme do sněhového splazu. Na délku má tak 30-40 metrů, svah ve stupních se neodvažuji odhadovat – jedním slovem fakt střecha. Musíme po jednom: první Pilník prošlapává cestu, někteří si zkracují hole a vytvářejí z nich improvizované bodce – a jsou sakra potřeba! Takto se hoši jistí rukama – a nohama vytvářejí stupy. Krok po kroku.
Jdu poslední, pode mnou Eman: "Jestli uklouzneš, strhneš nás všechny!" hudruje parťák. Mám už to ale dobré, protože těch pět horalů pode mnou vykopalo pohorama solidní "schody". Stačí se jen přidržovat rukama. Prsty ale po chvíli mrznou. V přestávkách je dobré si nechat prohřát ruce o blízkou skálu, do které se opírá slunce. Zrádná jsou ta místa, kde je firn už hodně natátý. Kolikrát se nám noha propadne až nad koleno. Těch 30 metrů sněhem jsme opatrně sestupovali snad půl hodiny! Pak už je to relativně dobré – dostáváme se do kamenitého suťoviska a po chvíli sklouzávání rozeznáváme i horský chodník. Stačí pár serpentin a už traverzujeme v závěru Zamrznutého kotla po úbočí Východné Vysoké směrem k nástupu na Polský hrebeň. A ty nádherné pohledy!
Zhruba v půli cesty k rozcestníku pod Polským hrebeňom potkáváme skupinku mládeže, tři kluci a tři holky, tak kolem dvaceti let. Trička, kraťásky, malé batůžky nesli jen kluci, na nohách samozřejmě nízké botky – tenisky snad úplně ne, ale přinejlepším tzv. botasky, někdo snad i nízké trekovky. Zkrátka neustrojil bych se takto ani v neděli u nás na Pekelňák. A prý jestli je Prielom průchozí. V kostce jsme jim vylíčili úskalí sestupu i výstupu, že my jsme to zvládli, a ať dávají pozor. Opodál se Karel zamyslel: "No chtěl jsem jim říct, že v těch botách by se do hor vůbec neměli pouštět..." – "Ale víš co: to je jejich boj," použil jsem oblíbenou Pilníkovu repliku. Po chvíli jsme jejich snažení coby maličkých mravenečků sledovali zdálky zpod Polského hrebenu a bylo vidět, že na Prielom sice pomalu, ale úspěšně postupují.

Sestup po sněhovém splazu ze sedla Prielom do Zamrznutého kotla.

Zastávka na odpočinek na Polském hrebeni.

V 15:30 dosahujeme rozcestníku "Zamrznutý kotol" (2089 m n.m.) a začínáme vystupovat strmě po serpentinách zpevněnými dřevěnými kladami a mohutnými stupy. Jsou to takové "schody pro obry". Hoši to zvládli hravě, na mě si samozřejmě zase museli nahoře počkat, takže až po půlhodince se scházíme nahoře u rozcestníku "Polský hrebeň" (2200 m n.m.). Otevírají se nám nové pohledy do závěru Velické doliny: pod kamenným "brdkem" (což je Gulatý kopec) se krčí Dlhé pleso. A ve velké dálce v podtatranské rovině je vidět zástavba Popradu. Dolinu samozřejmě lemuje snad nejmohutnější masiv v Tatrách – Gerlach!
Dopřáváme si tedy zaslouženou pauzu a sykají i "vrcholová" pivka – i když, ono těch "vrcholů" už dneska bylo více. Ale tenhle je vlastně poslední. Na odbočku na Východnou Vysokou už nemají pomyšlení ani ti největší naši namakanci. Ne snad proto, že by to nezvládli, ale žlutá značka avizuje výstup na 1 hodinu + samozřejmě sestup tou samou trasou. Tipujeme, že na Sliezsky dom se dostaneme dobře před šestou hodinou večerní. A pak se ještě nějak dostat do civilizace! To jsou dobré další dvě hodiny! Zde na hrebeni jsme se sešli s více lidmi, jeden pár tedy prosíme ještě o naši společnou fotku. A jdeme dolů na sestup.
Hned na začátku jde sestup pěkně zostra a hodně rizikově. Skalní římsy jištěné řetězem. Vybavuji si náš sestup těmito místy v roce 2011, to jsme se jistili ve dvojici s Burdychem. A tehdy mi to tak hrozné nepřipadalo. Trvá nám pořádnou dobu, než se po skalách dostáváme na jakž takž schůdný kamenitý chodník směrem k Dlhému plesu. Mladá dvojička, která nás nahoře fotila, měla větší problémy – především dáma, které její borec pořád poskytoval oporu a záchranu.
Stezka se pak vine pod srázem Gulatého kopce kolem Dlhého plesa. Už zdálky jsme na skalách nad námi zpozorovali kamzíky. Bylo jich tam celé stádo a zvědavě si nás z nadhledu prohlíželi. Zde také potkáváme další "odvážlivce": starou paní s dospělým synem (zřejmě). Vypadali spíš, že by jim nejlépe svědčil špacír po kolonádě v Piešťanech. Prý: "Prosím vás, jak je ještě daleko na ten Polský hrebeň?" – "Máte ho tady hned za rohem, bude vám to trvat ještě asi tak hodinu..." odpovídá ochotně někdo z nás, ale další při pohledu na jejich obutí už natvrdo dodává: "... ale nejlepší to budete mít, když to tady otočíte, ono se v horách brzo stmívá..." Tuším, že nás poslechli. S tím stmíváním je to fakt: slunce už se kloní k západu, a to v našem případě znamená, že z našeho pohledu v tuto chvíli zapadlo za mohutný Gerlach.
Celé putování Kvetnicou a k Večnému dažďu – to už je na dohled Sliezsky dom – jsem si v duchu pojmenoval "V tieni Gerlachu". A taky že se znatelně ochladilo. Na druhou stranu, ještě jsou krásně nasvícené protilehlé hřebeny Granátových veží. Dolina Kvetnice se hodně rozšiřuje, takže ještě pár chvil pak jdeme po slunci. Je to taková velice pěkná lučinatá lokalita. U malého Kvetnicového plesa sestupujeme celkem výrazným prahem a podcházíme jedno moc pěkné místo – Večný dážď. Je to dokonce převislá stěna, ze které nepřetržitě "prší". Jako na dlani máme Velické pleso a horský hotel Sliezsky dom. V nohách už toho máme spoustu, ale vidina drobného občerstvení nás pohání dolů.
Průchod kosodřevinou kolem Velického plesa znamená opět větší koncentraci svátečních turistů. Jsou to vesměs zde ubytovaní mastňáci. Míjení s jednou skupinou uječených influencerek v moderním oblečení (nebo co je to dnes za blbky) byl přehlídkou drsné parfumerie odněkud z Pařížské ulice. Tipujeme, že s bídou obejdou Velické pleso, aby se pak "zaslouženě" naložily v hotelu do vířivky...

Velická dolina - dochod na Sliezsky dom.

Na Sliezsky dom (1670 m n.m.) docházíme krátce před 18 hodinou. Turistický bufet (zezadu) stále jaksi nefunguje, jdeme tedy do restaurace, která je naštěstí prázdná, ale její větší část je rezervována pro nadcházející večeře. Byli jsme tu naposledy předloni. Po rekonstrukci je Sliezsky dom celkem dost nóbl, ale uvítají zde každého. Objednáváme zasloužené pití a radíme se jak dál.
"Je šest hodin, sice večer na krku, ale světlo do devíti. Jak ale dolů? Pěšky na električku do Zrubů nebo Polianky, anebo rovnou k autu do Smokovce? – obojí vyjde úplně nastejno: dvě hodiny tragicky nezáživného sestupu po kamenitých cestách lesem..." Čenich se na recepci pokusil zjistit, zda někdo z personálu nepojede s dodávkou dolů. Jednou nám to za ucházející bakšiš vyšlo. Ale dnes bez šance. Osobně tipuji, že tuto neoficiální službu "odvoz za stovku bez papíru" už natvrdo zrušili – to by tak chtěl jet každý. "Vlak z Polianky na Smokovec jede 19:42," hlásí Pilník. To nemá smysl pokoušet. "Představte si, že nám to časově ujede o pár minut – doplazíme se s jazykem na vestě k zastávce, vlak nám bude dělat pápá, a budeme čekat do devíti na další?!" – je rozhodnuto, pěšky musíme do Smokovce!!
Nemá smysl ten opruz popisovat. Dva záchytné body v první třetině trasy: rozcestí (odbočky) Velická polana a Nad Zrubami jsou psychologicky ještě celkem v pohodě, ale následná žlutá trasa je tak nezáživná a fádní, že by se jeden z toho fakt picnul. Musíš šlapat a šlapat – a kdyby to byla aspoň nějaká pohodlná pěšina... furt šutry! Cíl předznamenává po nejnudnějších dvou hodinách dnešního dne vodárna, ale to už jsme vlastně na okraji Smokovce. A teď ještě obejít celé městečko po horní ulici. Nikde nikdo, žádní lidi, žádný provoz, jen auta parkující u luxusních hotelů. Máme toho fakt dost. Ještě asi čtvrthodinka k našemu zaparkovanému autu. Dole od trati píská električka: "Slyšíte vlak? To je ten 'náš'. Takže bychom ho určitě nestihli..." Volal jsem ještě Pedálovi, kdeže je on s jeho důchodcovskou skupinou – v domnění, že už jsou na chatě. Takže aby se zavčasu vysprchovali a nechali nám nahřát vodu. "My už vykoupaní jsme, právě vyjíždíme z Vrbova. Takže na chatě budeme asi stejně jako vy," zní odpověď.

K našemu autu, které mimochodem široko-daleko parkuje už jen jako jediné, docházíme přesně ve 20:00. Máme toho akorát tak dost, cíl přišel v pravou chvíli. Dvanáct hodin na túře, od osmi do osmi – to jsme snad ještě nedali. Túru hodnotíme jako maximálně náročnou, ale... fantastickou! Myslím, že i ten loňský Kriváň byl o stupeň pohodovější. Konečně můžeme shodit výstroj a usadit se k odjezdu, Karel to ještě musí odřídit. Za necelou hodinku jsme na chatě.
Mám toho fakt plné kecky, byl to dnes záhul, a snad na mě padla i nějaká horečka. Každopádně asi půlhodinové natažení na válendě dost pomůže. Takže se pak celá kompletní sestava scházíme dole v jídelně a Jarmil s Čenichem se pouští do kuchtění. Z Pilníkových hospřízských klobás jim vychází excelentní lečo! Zítřejší program je jasný, jede se na Lomničák! Kdo by si však myslel, že si pospí, je to drobný omyl. Trnky objednal jízdu horní lanovky už na 9:40, takže to znamená, že dole v Tatranské Lomnici musíme být už v osm hodin. Budíček tedy vyhlašujeme opět krátce po šesté hodině, nedá se nic dělat...

Pátek 13. června 2025 :
lanovkou na Lomnický štít, Kežmarok, termále Vrbov

Budíček opět kolem šesté a následně vynikající míchaná vajíčka v podání tuším Karla. Kvalitní snídaně je holt základ dobrého dne. Musíme vyjet nejlépe v sedm, abychom už na osmou byli v Tatranské Lomnici. Dnes tedy jedeme všichni společně, oboje auta. Cesta kolem Tater ubíhá svižně. Opět perfektní počasí! To se Trnkymu musí nechat, že i s jízdenkami na Lomničák objednal i toto azúro! Jako Gustav Anděl v populárním filmu dnes jistě nedopadneme. V Tatranské Lomnici vyjíždíme na obří parkoviště u lanovek. Už se to tu plní auty, ale zatím jen střídmě. Nechceme spekulovat, ale připadá nám, že před pár lety bylo toto velké záchytné parkoviště ještě zadarmo. Dnes je tu klasický závorový systém.

Takže máme krátce po osmé hodině a jdeme se postavit do fronty ke kabinkové lanovce. Trnkáč má veškeré jízdenky v mobilní aplikaci, takže to dělá tak, že stojí u turniketu a postupně načítá jednu jízdenku po druhé a my jeden po druhém procházíme otočnou závorkou. Funguje to bezchybně. V dolní části jezdí ještě původní čtyřmístná kabinka (ta menší a starší), od mezistanice Štart už jezdí nové velkoprostorové kabiny, kam se pohodlně usadí šest lidí, ale kapacita je jistě vyšší. V poklidu před devátou jsme na Skalnatém plese (1751 m n.m.) a máme tak tedy skoro hodinu čas na rezervovaný výjezd kabiny přímo na Lomnický štít. Dlužno podotknout, že za ta léta prošlo zdejší zázemí na Skalnatém plese zásadními rekonstrukcemi. Vše nové. Minule jsme si dávali občerstvení ve spodním bufetu. Ten je z nějakého důvodu dnes uzavřen a návštěvníci jsou navigováni do horní restaurace. Ta je sice také samoobslužná, ale poměrně luxusní. Ceny odpovídající, tj. tatranské. Točíme si pivko, děláme kávu, semtam nějaký zákusek... zkrátka na co kdo má chuť. Člověk si vybere dle libosti a platí se u pokladny.
V 9:30 se odebíráme do boční budovy, odkud je vedena lanovka na Lomnický štít. Opět se prochází turniketem a navíc chlapíci z obsluhy chtějí vidět i potvrzovací mail z GoPassu, kde je uveden čas odjezdu. Takže si Trnky krapet zanadával: "Proč ten čas sakra nemůžou vygenerovat k tomu čárovýmu kódu!" Už zkraje se nám zdálo, že ke kabině se hrne nějak moc lidí (kapacita je 15) – no samozřejmě! Několik cizozemců nedbalo na daný čas, na který měli rezervaci a mysleli si, že "kdo dřív přijde, ten dřív jede". Takhle to tady ale nefunguje. Průvodčí to ale v momentě vyřešil a my si mohli konečně nastoupit. Myslím, že to byl Čenda, který se dožadoval: "A já chcu jet v kabině s tou velkou hvězdou, jako Gustav!" – tak bohužel, tato budovatelská kamufláž už byla dávno přemalována. Vlastně ani ta původní kabinka už zde dávno nejezdí.
V kabině se mačkáme jako sardinky, a štěstí má ten, kdo se dostane k oknu. Parádní jízda do nebes trvá jen několik minut. Nejprve se kabina vznese celkem ještě vodorovně podél Skalnatého plesa, ale záhy začne ostře stoupat, až v posledním úseku jede téměř kolmo vzhůru. Mladý průvodčí nám sdělil pár zajímavostí a odpověděl i na zvídavé dotazy. V 9:50 se kabina na fous zapasuje mezi ližiny v horní stanici a my záhy může vystoupit.

Výjezd na Lomnický štít je fakt zážitek a ještě zvláště, když vyjde fantastické počasí jako dneska! Stoupáme po schodišti kamenné budovy observatoře. Vlastně i restaurace, meteostanice a dokonce i dvou pokojů pro zážitkové ubytování – to vše tady na vrcholu Lomničáku funguje. Aby byla informace úplná: nadmořská výška 2634 m – jak hlásá velký nápis nad východem na terasu. Už jen postavit na vrcholu hory toto zařízení a dotáhnout sem lanovku – to byl na svoji dobu technický zázrak. Při naší někdejší první návštěvě jsme k jízdence dostali i dokumentární DVD za zajímavým filmem. Pokud si dobře pamatuji, výstavba lanovky a observatoře započala ještě někdy za první republiky, dokončeno vše bylo ve válečných letech (1941).
Pobyt na Lomnickém štítu má návštěvník limitován na 50 minut. Na schodišti jsme každý obdrželi kartu s číslem (č. 2 – dnes tedy druhá jízda) a až nás budou vyvolávat, musíme se seřadit k odjezdu. Zatím času dost, jdeme si vše pořádně prohlédnout.

Pátek: Lomnický štít.

Na Lomnickém štítě.

Nejvíce bezesporu zaujmou nezapomenutelné výhledy z terasy, kamenných chodníků a vyhlídek. Poznáváme Malou Studenou dolinu (přímo pod námi se krčí Téryho chata). Rozeznáváme i vzdálenější štíty západním směrem (zleva: majestátný masiv Gerlachu a v dálce se mezi Vysokou a Rysy jasně vypíná nezaměnitelný Kriváň). Jako nejkrásnější jsme ale vyhodnotili panoráma Belanských Tater na severovýchodní straně. Při podrobném pohledu jsme dobře rozeznali i Monkovo sedlo, kam jsme kdysi dávno vystoupali od Ždiaru. Dobře vidět byly i turistické chodníky po úbočí Belanek, které pokračují k Bielému plesu. Ocenili jsme i pohled na poměrně blízký Jahňací štít, kam jsme vystoupili v roce 2016.
V další skupině, která vyjela po nás, byli nějací hyperaktivní namakanci s lezeckým vybavením: skoukli situaci ze zajištěného chodníku směrem do Medené kotliny (ústí do Doliny Zeleného plesa, čili k tamní chatě, která odsud není vidět), hup – podlezli zábradlí a už si to šinuli strmým suťoviskem dolů. Jestli je to legální, to nevím (pokud jsou registrovaní horolezci, tak asi ano), každopádně jsme vyhodnotili, že tamní terén není nikterak extrémní a při troše odvahy by se to zvládnout dalo.
Ještě notnou chvíli pocházíme po vyhlídkových chodnících a obdivujeme tyto nejkrásnější výhledy v životě. Pak se postupně scházíme na hlavní terase před zdejší kavárnou Dedo – prý "Najlepšie miesto na kávu v Tatrách". A ono to tak jistě bude! Nesmí ale chybět runda slavnostní a stylové kořalky TatraTea v malých lahvičkách (od Pilníka), kterou si přiťukáváme u stolíku venku. Jistě tedy i nejlahodnější panák v životě :-) Všimli jsme si i několika technických detailů: především byla otevřena kupole observatoře a zdejší přístroj – koronograf – byl samozřejmě namířen na Slunce. Dále je až na vrchol velmi odvážně vedeno vzdušné elektrické vedení na speciálních příhradových sloupech. Při zkoumání skalnatého úbočí směrem k Lomnickému sedlu jsme odhadovali, kudy asi vede pěší trasa – na ni se bohužel může turista pustit jen pod vedením horského vůdce (dalo se to celkem dobře odhadnout kudy se chodí). Stavební prvky kamenné budovy, především betonáž říms a podpěr už měla na mnohých místech hodně za sebou, kolikrát byl beton obnažen až na výztuž. Není jistě jednoduché udržet zde všechno v provozu...
Interiér malé kavárny je moc pěkný. Už to není jako za časů Gustava Anděla (i když ve filmu to byl jistě ateliér a kulisy). Po stěnách zde jsou historické fotografie z výstavby. Zaujaly mě například dřevěné baráky ukotvené na skalách těsně pod vrcholem, kde dělníci přespávali – úplně jako kuří budky! A konečně poslední informace z obrazovky zdejší meteostanice: teplota 3,6°C (ani se to nezdálo, na venkovní terasy se pěkně opíralo sluníčko), relativní vlhkost 0% (dost divné, nemají to rozbité?), atmosférický tlak 745,8 hPa (jedná se bezesporu o absolutní tlak; AI při dotazu na přepočet na hladinu moře uvádí, že to odpovídá 1006,2 hPa).
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/lanovka-lomnicky-stit-slovensko-juraj-husovsky-stavba-1937-historie.A220420_204855_kolem-sveta_dohr

Naši padesátiminutovku obsluha zjevně o pár minut protáhla, taky dobře. Po schodišti už vystupuje další várka šťastlivců, kterým se podařilo zabookovat jízdenky a my musíme dolů. Po deseti minutách už pomyslně plujeme nad Skalnatým plesem (vody je už léta málo) a naše kabina se dokuje do ližin dolní stanice. No nebyla to paráda??

Panoráma Belianských Tater z Lomnického štítu.

A abychom si blízké okolí ještě trochu užili, Pedál navrhuje, abychom sestoupili o něco níže ke Skalnaté chatě. To je pro nás tak trochu srdcová záležitost. Před lety jsme se tam setkali s dalším legendárním nosičem, Laco Kulangou. Ten tuto chatu před lety zachránil (byl to defacto zbor) a vytvořil zde oázu klidu pro pohodové turisty. Je až s podivem, že i když se tato malá chata nachází u červené trasy Magistrály, zastavuje se zde jen poměrně málo lidí. Jak jsme se dozvěděli z tisku před časem smutnou zprávu, Laco Kulanga bohužel zemřel, nicméně chatu po něm převzal jeho syn a ten zodpovědně pokračuje v krásné tradici.
https://plus7dni.pluska.sk/domov/smrt-pre-tvrdohlavost

Za pět minut jsme u chaty. Přízemní jednoduchá kamenná stavba doslova přilepená ke skále. Zvláštní, že stačí poodejít pár desítek metrů od rušného Skalnatého plesa a člověk zde najde kýžený klid. Pedál u mladé barmanky vyjednává počet piv (po 4€) a všichni se usazujeme na terase. Především abychom vstřebali jedinečný zážitek z výjezdu na Lomnický štít. Je tedy pořád o čem povídat.
Od Skalnaté chaty jsou samozřejmě opět krásné výhledy hluboko do podtatranské krajiny. Na naučných tabulích jsme se m.j dozvěděli o zdejších medvědech a jak se chovat při setkání s nimi, a dále i nosičské rekordy Laca Kulangy. Po příjemném posezení se odebíráme k lanovce a kolem 13. hodiny jsme už dole v Tatranské Lomnici u parkoviště. S odjezdem se ale očividně nespěchá. Jdu napřed k autu s Emanem (bude řídit) a vtom mě Pilník telefonicky odvolává: "Vrať se k boudičce, máme tu vyskládané panáčky!" Tak jsme ještě chvíli poseděli u místních krmelců.
Nejvyšší čas na pořádný oběd. Ale ne u krmelce u parkoviště... Pilník tedy na googlu našel blízkou Kolibu u zbojníků na okraji Velké Lomnice, prý má dobré reference. Takže se tam zastavujeme na pořádný gáblík. Vesměs to vyhrávají tradiční slovenské pokrmy a neudělali jsme chybu. Zajímavá byla "Misa Koliba" za nějakých 8-10€ = halušky, strapačky a pirohy na jednom velkém talíři. Celkem mňamka.

Po dobrém obědě odjíždíme do blízkého Kežmaroku. To je celkem zajímavé město s historickým jádrem a několika památkami, které jsou dokonce zapsány na seznamu UNESCO. V minulosti jsme na Slovensku viděli více unikátních dřevěných evangelických kostelů – a právě jeden z nich se nachází i v Kežmaroku. K parkování jsme si vytipovali prašné placené parkoviště bezprostředně blízko centra. Parkovné není regulováno pomocí všemožných smart technologií nebo závorovým systém, ale ještě úplně klasicky, což už se moc nevidí: "muž s koženou brašnou" – tady přesněji řečeno žena. Za parkování zde účtují lidové 1€. Zmíněné památky (kostely) se nacházejí přes hlavní ulici. Jdeme se tedy nejprve projít do blízkého historického centra, které je reprezentováno protáhlým Hlavným námestím ulicovitého typu. V rozšířené dolní části je doprostřed vsazena budova historické radnice s věží, dále jsou k vidění i původní domy za zajímavými dřevěnicovými štíty. Centrum tak působí poměrně malebně a skoro až venkovsky.

Po vzoru Trnkyho měli hoši záměr dát si v nějaké nóbl cukrárně pořádný větrník, ale kde nic tu nic. Le Colonial Cafe zkraje náměstí jim jaksi nevyhovovalo, ale stavili se tam myslím později. Odbočili jsme do boční uličky k římskokatolické Bazilice Povýšení sv. Kříže. Zajímavý bílý kostel s věží – kousek od náměstí, bazilika minor. Toto je "čestný titul" pro daný svatostánek, který propůjčuje samotný papež. Pokud pátrám v paměti, s tímto pojmem se lze setkat u nás například v Jablonném v Podještědí.
Pedál se pak ještě zastavil v infocentru, kde si zakoupil kartičky do jeho bohatého vandrbuchu a doptal se na provozní dobu dřevěného kostela UNESCO. Vzhledem k dostatku času pokračujeme dále Hlavným námestím až ke Kežmarskému zámku. Je to spíše přestavěný hrad. Nádvoří je velmi prostorné a klidné, i zde funguje pěkná cukrárna. Takže toto pohodové místo volíme k delšímu posezení na kávičku nebo vínko. Mezitím se dotrousili ostatní. Prohlídku této velkolepé památky pomineme, neboť okruh je cca na 1,5 hodiny. Kdysi jsem jej absolvoval v rámci soukromé dovolené – velmi pěkná prohlídka, ale dnes nám časově nevyhovuje.

Kežmarok - u hradu.

Kostel Nejsvětější Trojice v Kežmarku - interiér

Na 16. hodinu se pozvolnými kroky přes náměstí navracíme zpět k evangelickým kostelům. Na ulici Hviezdoslavova jsou vlastně dva. Ten novější nese název logicky Nový evangelický kostel (https://www.ecavkk.sk/novykostol). Byl vybudován v letech 1879-92 ve zvláštním tzv. eklektickém slohu. Zadavatelé stavby se totiž obrátili na architekta Teofila Hansena, který daroval svoje vlastní projekty, původně určené pro Orient. Zaujal svojí výjimečností– neměl mít jednotný stavební styl, ale stavba měla obsahovat v rámci tzv. Eklektického slohu prvky byzantské, románské, renesanční, maurské, i různé orientální. Ve všem vládla přesná symetrie. Výsledkem je výjimečná stavba, kterou nelze v Kežmaroku přehlédnout – pastelově červená fasáda s kruhovou kupolí a vysokou čtverhrannou věží postavenou jakoby samostatně.
V letech 1907–1909 bylo na severní straně vybudováno mauzoleum Imricha Tökölyho (sedmihradský kníže, kníže resp. král Horních Uher, vůdce protihabsburského stavovského povstání, přezdívaný svými současníky slovenský král nebo kurucký král). Mimochodem – těch pamětních desek je tu všude spousta a se jmény, který nikdo z nás neslyšel. Uvnitř kostela byla ochotná paní, která několika našim zájemcům podala stručné informace. Ale prý ten jedinečný dřevěný kostel se nachází hned vedle. Pilníka dost zajímala možnost vstupu na věž tohoto nového kostela (musí z ní být fantastický výhled), tak vyhecoval osvědčeného vyjednavače Čendu k dotazu, ale dostalo se jim odpovědi, že přístupná není a že tam v podstatě nikdy nikdo nechodí (což je škoda).

Evangelické kostely v Kežmaroku: v popředí artikulárny kostol Nejsvětější Trojice, v pozadí Nový kostol.

Jdeme tedy "o kostel dál" a toto je teprve ta pravá unikátní památka – cituji z encyklopedie: Kostel Nejsvětější Trojice v Kežmarku se řadí mezi tzv. artikulární kostely. Ty byly na Slovensku budovány na přelomu 17. a 18. století, tedy v době nesvobody protestantů, kteří si směli postavit kostel jen na základě povolení 26. článku tzv. Šoproňských artikul. Kostely se podle nich mohly stavět jen na předměstích za městskými hradbami a na místě, které předem vybrala královská komise. S tímto jsme se na Slovensku už nejednou setkali, a taky že tyto "artikulární kostely" patří k těm nejzajímavějším a nejkrásnějším (především uvnitř).
https://www.ecavkk.sk/drevenykostol
Zde by měla fungovat placená komentovaná prohlídka, podobně jako tomu bylo např. ve Svätom Kríži na Liptově anebo v Leštinách na Oravě. Máme ale bohužel nebetyčnou smůlu: těsně před námi se do kostelíka hrne početná skupina polského zájezdu (důchodci), kteří interiér dokonale okupují. Průvodkyně se tak věnují výhradně jim. Alespoň jsme si unikátní interiér prohlédli bez komentáře – malby a oltář jsou fakt skvostné! Osobně mě dost zarazilo, že i když všude visí vícejazyčné apely "zákaz fotografování" (po pravdě: těžko říct, z jakého důvodu…) oražení Poláci do jednoho tasí svoje mobily a fotí ostošest jak Japonci v Krumlově. Na to konto jsme si tedy pár fotek taky udělali. Je jasné, že žádná komorní prohlídka se pro naši skupinu konat nebude a záhy tento unikátní kostel opouštíme. Ještě je třeba pro úplnost podotknout, že hned přes ulici se nachází třetí svatostánek – tentokrát řeckokatolické církve: Chrám Narození Přesvaté Bohorodičky. To je však stavba ryze současná. Kostel moderního stylu byl postaven v roce 2008.

Pomalu se navracíme na blízké parkoviště k autům, kde čekáme na druhou polovinu naší výpravy, která se zase kdesi zdržela. Eman už pořádně brblá – že nejdříve se spěchá a pak se zase zbytečně čeká. Jak se ukázalo, kamarádi si přece jen zašli do nějaké té cukrárny na kraji náměstí. Před pátou hodinou konečně můžeme společně odjet k dnešnímu poslednímu cíli, kterým je – termální koupaliště ve Vrbově - https://www.termalnekupalisko.com/. Tato vesnice se nachází takříkajíc přes kopec směrem ke Spiši. Zdejší koupaliště patří k našim nejoblíbenějším, a to zejména proto, že si oproti konkurenci drží stále velmi příznivou cenovou hladinu. Za dvouhodinovou koupačku platíme pořád ještě solidních 11€. Voda je horká přesně akorát (v klidových bazénech kolem 36°C). Čenich zcela vážně konstatuje, že se naloží do vody, nikdo s ním po celou dobu nehne a když na to přijde, rád si i schrupne. Myslím, že se mu to i povedlo, jak se přiznal později. My ostatní si přece jen jdeme probrouzdat další odpočinkové bazény a Eman si šel do chladnějšího i zaplavat. Před sedmou hodinu si dáváme sraz k odjezdu a po dálnici míříme od Popradu na Liptovský Hrádok, což trvá skoro hodinu.

Na chatě jsme tak v osm hodin večer a naši kuchaři se mohou pustit do přípravy pořádného dlabance. Pokud se nepletu, dnes se na jídelníčku blýskli krůtími plátky. Večerní beseda se opět protahuje k půlnoci a taky je za souhlasu celého osazenstva schválen zítřejší program: budeme směřovat auty na jižní stranu Nízkých Tater, vyjedeme lanovkou na Chopok, projdeme se na Ďumbier a chatu M.R. Štefánika a pokud to časově vyjde, navštívíme i Jeskyni mŕtvych netopierov. Nakonec to bylo trochu jinak, ale… hybaj na kutě a můžeme se těšit na zítřek.

Sobota 14. června 2025 :
výšlap Chopok - Ďumbier

I dneska je snídaně hodně luxusní, skoro až hotelového typu. Karel se pustil do hemenexu! Správně "ham and eggs", v překladu šunka s vejci. Jen tu šunku nahradil slaninou nebo salámem. Výtečné a vydatné. Ostatně energie dnes budeme potřebovat opravdu hodně! I když jsme si naplánovali víceméně reprezentativní hřebenovku Nízkých Tater s použitím lanovky, nebude to žádná pohodová procházka.
Kolem osmé hodiny vyjíždíme auty na poměrně dlouhou cestu, čeká nás cca 60 kilometrů. Už jsme tím směrem kdysi jeli: v Liptovském Hrádku je třeba odbočit u benzinky doleva a směřovat po státní silnici I/72 na sedlo Čertovica, což je jeden z mála sjízdných předělů hřebene Nízkých Tater. Na druhé straně se sjíždí přes Mýto pod Ďumbierom do podhorské obce Bystrá. Zde odbočujeme na kruháči doprava do Bystré doliny. Mimochodem, na dolním okraji Bystré se nachází Bystrianská jaskyňa, kterou jsme navštívili v roce 2015.
Bystrá dolina je orientována v severojižním směru od úpatí Chopku v délce bezmála 10 kilometrů. Prochází jí silnice, která zpřístupňuje známé lyžařské areály na jižních úpatích Chopku: Srdiečko, Trangošku a Krupovou. Nejeden z nás to tady ještě nezná, jedeme sem víceméně poprvé. Z Krupové na Kosodrevinu a dále na Chopok je vedena moderní kabinková lanovka, takže zajíždíme na tamní první velké parkoviště (doleva). Opět závorový systém: hlavně vyzvednout lísteček ze stojanu a neztratit ho!!! Celodenní parkování vychází na 10€.

Pedál nás okamžitě velí k pokladně lanovky, která má odjezd v pár minutách (jezdí po půlhodinových intervalech, teď bude 10:00 hodin). Jízdné jen nahoru žádná láce – 29€ na pokladně (bez GoPassu). Po čtveřicích se tedy sáčkujeme do kabinek. Kde zůstal Jarmil??? Nějak jsme na něj pozapomněli, nebo nestíhal nákup jízdenky a trochu se opozdil. Přes přestup na Kosodrevině vyjíždíme v pár minutách až na Chopok a kabiny se vzápětí zastavují. "Chudák Jarmil, on zůstal někde dole," bědujeme nad ztrátou věrného parťáka. Ale zastavení se ukázalo snad jen jako nějaká drobná závada a kabinky se po chvíli opět rozjíždějí.
Oproti naší někdejší návštěvě Chopku (r. 2008) se zde mnohé zásadně změnilo. Tehdy pod vedením Smoldy jsme sem vyjížděli od severu z Demänovské doliny. Sedačka tehdy vedla jen do půli a zbytek se musel vyšlápnout. Na vrcholu bylo torzo nebo spíš zřícenina nějaké původní stanice lanovky, jako z hororu. Nyní vše dávno již opraveno a znovicírováno a z obou stran jezdí až na vrchol moderní kabinky. To však zapříčiňuje nápor tzv. svátečních turistů – a že jich tu dneska, v sobotu, je! My si kontrolujeme počet naší skupiny (Jarmil už šťastně dorazil) a můžeme se vydat na cestu. Několik hochů se vydává na kamenný vrcholek Chopku, který se nachází hned nad Kamennou chatou. Při pohledu na tu frontu lidí, co se škrábe nahoru, si to asi půlka odpouštíme s poukazem, že jsme tam už byli a že na kamarády počkáme – kde jinde, než v Kamenné chatě (1985 m n.m.).
Tato horská chatě plně dostává svému názvu: je pěkně položena v kamenném jižním úpatí vrcholové partie Chopku (2024 m n.m.). Je ale poznat, že od naší poslední návštěvy se o dost proměnila. Byla viditelně zvětšena. Přibyla jí nová jižní část, změnila se fasáda, okna… vše ale zůstalo v pěkném odpovídajícím vysokohorském stylu. Hned u vstupních dveří nás pobavila tabulka: "Wi-fi nemáme, ale na znak svobody a rovnosti, lidskosti a přátelství si tu tykáme." Pedál s Čenichem to berou doslova a u mladé servírky u okénka objednávají: "Tak nám prosím tě natoč x-piv a ještě si dáme x-káviček…" Usazujeme se v novější části. Jak byly venku mraky lidí, v chatě se dá v pohodě všude sednout a je zde relativně klid. Po chvíli došli naši horalé, co zdolali kamennou kupu Chopku a přisedají si k nám. Celkem ani nespěcháme. Ďumbier máme na dohled a trasa se zdánlivě zdá velmi jednoduchá.

Po hřebeni Nízkých Tater - od Chopku k Ďumbieru.

Sobotní túra: na vrcholu Ďumbieru.

Chatu opouštíme a na pěší trasu se vydáváme zhruba v 11:15 hodin. Jak již bylo řečeno, stěžejní část dnešní túry máme na dohled a jako na dlani. Od Chopku se nabízí nádherný pohled na východní část hřebenovky Nízkých Tater, jíž dominuje právě Ďumbier. K jihu spadá velmi pozvolna kamennými moři a oblastmi kosodřeviny, zato k severu jeho strmé srázy zdobí rozeklaná skaliska. Podél hřebene, spíše po jižních úbočích pod nevýraznými vrcholy, se mírně klikatí horský chodník – červeně značená magistrála Cesta hrdinov SNP - https://cestasnp.sk/. Mimochodem, ta protíná celé Slovensko od Dukly až do Bratislavy a měří kolem 770 kilometrů (v oblasti Bílých Karpat na pár kilometrech zasahuje i do ČR, v okolí Velké Javoriny). I když je sobota, a dalo se to předpokládat, frekvence turistů je dnes opravdu vysoká, a dalo by se říci až hodně nadprůměrná. To nás trochu překvapuje. Vysvětlení jsme odhalili až později, mělo to svůj důvod. Celkem nás i překvapily početné skupiny vojáků slovenské armády. Odhadli jsme, že mají asi nějakou společnou terénní akci či pochod.
Neustále se s někým míjíme nebo předcházíme. Ale je to ještě skousnutelné. Při traverzu vrchu Konské se míjíme se zajímavou dívčinou, kterou by dnes nepřítomný Piňda jistě přezval "Halina" – no zkrátka… měla trochu při těle. Ale objemný batoh nesla statečně a kamenný chodník zdolávala úplně profesionálně. Dali jsme se s ní do řeči – byla ze Zlína a podnikala přechod Nízkých Tater. Prý nocovala v útulni Ďurková (FB). To je bývalá salaš, dnes provozovaná jako záchytný bod, nocležna a jednoduchá hospůdka pod hřebenem Ďurková-Chabenec nad osadou Magurka, dobrých 12 km či pět hodin cesty západně odtud.

Panoráma Západných, Vysokých i Nízkých Tater z Krúpova sedla.

Cesta nám ubíhá opravdu svižně, a jistě tomu bude i díky těm nádherným výhledům do dálav na jihu. Je až radost všechno to kolem shlížet. Následně mírným sestupem scházíme do Demänovského a poté Krúpova sedla. Tím se nám otevírají fantastické výhledy i na sever. Zde jsou na dohled notoricky známá panorámata Západních Tater (Východní jsou o dost napravo a celkem v zákrytu). Nicméně jižní obzory jsou pro nás dosud neznámé: jsou to táhlá lesnatá pohoří rozprostírající se od východu k západu, do dálav. Opar dává možnost dohlednosti tak kolem 60 kilometrů, takže v dálce jistojistě rozeznáváme Polanu a snad ještě o kus dále Javorie, teoreticky by mohlo být vidět až na maďarské pohoří Börzsöny či Matru – ale to už je přece jen přes 100 kilometrů a dnešní zamlžená dohlednost to asi neumožňuje.
Samozřejmě, že severní polosféra, čili pásmo Západních až Vysokých Tater se nikdy neomrzí. Koukáme tím směrem taky dlouhé minuty a celkem úspěšně i bez použití mapy se nám daří jmenovat významné západotatranské vrcholy – od Babek přes Tri kopy, Baranec, Ošrapance, Klin, Bystrou, Liptovské kopy po Kriváň. Takhle to tedy jmenujeme, rekapitulujeme také, které tyto body jsme v minulosti zdolali, a Pilník si neodpustil drobný šprým: pod dojmem svých výšlapů na Kleť, odkud se čas od času může pokochat pohledem na Alpy, zde pronáší celkem nevinnou větu: "… no a támhle se vypíná Dachstein!" – což jsme prozatím nechali celkem s úsměvem a bez povšimnutí.

V Krúpově sedle (1915 m n.m.) je odbočka z hlavní trasy na samotný vrchol Ďumbieru. Vede tam oficiálně jen tato jedna cesta (vysvětlení později). Takže počet turistů se zde logicky násobí – ti co jdou nahoru a ti, co už sestupují dolů. A stále potkáváme spoustu vojáků. Jeden z nich dokonce nesl nějakou bojovou zástavu. A do toho se míchají civilisti s jednotnými tričky – oranžovorůžové s portrétem Štefánika. Že by nějaký pochod na jeho počest?
Odbočka na vrchol je avizována na 25 minut. Zprvu ještě traverzujeme úbočí, pak přichází kratší strmý úsek. A ve 12:50 dosahujeme vrcholu Ďumbieru (2045 m n.m.). Je to fakt pěkný pocit, když člověk dosáhne zajímavého a jedinečného vrcholu, který do té doby ještě neměl tu čest pokořit. Vrcholová kupka se vztyčeným slovenským křížem je obsypána hroznem lidí. Volíme tedy raději posezení a odpočinek u nedalekého vrcholového bodu – betonového geodetického pylonu. Můžeme se tak bez pochybností pochlubit, že právě toto je zřejmě nejvyšší vrchol hory :-) Na čtvrthodinku usedáme k občerstvení a vrcholovému pivku. A samozřejmě se věnujeme opět těm nádherným výhledům do dálav.
Přípravu na odchod vyhlašujeme ve 13:10. Kudy ale dolů? Vracet se na Krúpové sedlo po červené? Mapa nám napovídá, že směrem k Chatě M.R. Štefánika vede nějaká neznačená pěšina. V horách a potažmo v chráněné oblasti panuje zásada, že se má chodit jen po značených trasách. Jdeme to obhlédnout od vrcholu východním směrem. Počet lidí tam řídne. Ještě prosíme jednoho borce o společné foto a pak už rekognoskujeme terén na jihovýchodním úbočí Ďumbieru. "Hele, tady je nějaké povalené zábradlí?! Hmm, byla na něm nějaká cedulka, ale je pošlapaná a není k přečtení… Vidím pěšinku a tyčové značení, asi nějaká zimní značená trasa…" za tohoto mudrování poodcházíme dále. A to už pod jižním úbočím celkem hluboko pod námi, ale nepříliš daleko, vidíme střechu horské chaty. Odhadem záležitost na 15-20 minut sestupu. "Vede tady nějaká pěšina a na chatě budeme za chvíli," pouštíme se tedy do absolutně liduprázdného prostředí – ale s vědomím, že je to s největší pravděpodobností tzv. "na zapřenou". Skutečně po necelých 20 minutách docházíme k hlavní turisticky značené cestě, která je v těchto místech pečlivě zahrázděna lanovím a praporky. Tabule zde vysvětluje, že původní oficiální trasa z těchto míst k vrcholu byla před lety zrušena z důvodu narůstající eroze svahů. No nic, vracet se nebudeme…

Chopok a Kamenná chata.

Štefánikova chata - vítaná zastávka na sobotní túře.

K Chatě gen. Milana Rastislava Štefánika (1740 m n.m.) je to již jen pár kroků (https://chatamrs.sk/). Většina z nás je tu poprvé v životě. Opět klasická horská chata s nabídkou občerstvení a prostornou terasou s krásnými výhledy. Nyní se otevírají spíše jihovýchodním směrem: kromě Polany tipujeme už i Veporské vrchy. Vyhlašujeme hlavní zastávku na polívky a pivko a usedáme k volnému stolu na okraji terasy. Pro toto občerstvení se ani nemusí dovnitř, jelikož z přízemí chaty funguje výdejové okénko.
Fajn pohodové posezení a i polívka bodla. O pivku nemluvě. Jednu chvíli začal hučet kdesi zpoza hřebene vrtulník. Přehoupl se přes Ďumbierské sedlo a těsně nad našimi hlavami zamířil kamsi podél hřebene Ďumbieru. Akorát se u našeho stolu zastavila nějaká mladá Pražanda a poprosila naše nemnohé kuřáky o oheň. Sledovali jsme vrtulník a ona při tom vysvětlila: "To nic není, on jenom letí pro kolegyni. Vyvrtla si někde na cestě kotník a nemohla jít dále." Pak ještě upřesnila, že mají nějakou "teambuildingovou akci" a horskou službu zavolal jejich vedoucí. No, stane se…
Poseděli jsme dobře 3/4 hodinky a na 14:30 Pedál vyhlašuje odchod. Pilník pro ty zdatnější navrhl, že by mohli pokračovat dále červenou hřebenovkou a dojít až na sedlo Čertovicu. Rozcestník tuto variantu avizoval na 2:30 hodiny. Říkáme si: "No jo, zase nějaký extrém – my sestoupíme v pohodě tady, přímo k autům…" a navíc při naší cestě byla avizována odbočka k Jeskyni mrtvých netopýrů – kam Pedál na 15:30 domluvil prohlídku. S Pilníkem prý půjdou Havran s Emanem. Mě by se dochod po hřebenovce taky zamlouval, ale souhlasím s tím, že převezmu řízení našeho (Emanova) Fordu a tuto trojičku vyzvednu na Čertovici.

Coby početnější Pedálova skupina tedy zahajujeme sestup po zelené značce směr závěr Bystré doliny, resp. dolů na Trangošku. Dle rozcestníků by to měla být záležitost na 1:15 hodiny. Úvodních 200 metrů ještě brnkačka. Chceme odbočit na neznačenou pěšinu, která by nás dovedla k jeskyni shora boční dolinkou (značeno na mapě). Ale po 50 metrech Karel vyhodnotil: "Hmmm, to nepude, pěšina se ztrácí v kosodřevině!" – takže se musíme vrátit k zelené a šlapat dolů v serpentinách v závěru doliny.
Na mapě to vypadá nevinně, ale ve skutečnosti je tento úsek nekonečný a děsně ubíjející! Kamenitý chodník je tak nepříjemný a krkolomný, že postupujeme úplně šnečím tempem. Kolena a klouby dostávají záhul a naše skupina se úplně roztrhala. Poslední musí jít opatrně Jelen s Jarmilem a Trnkym, protože ti už zkrátka mají nárok na opatrnější postup. S Pedálem a Karlem jsme mírně vpředu. Samozřejmě jsem si ukázkově vyvalil nohu – brkám o šutr a Pedál zvolal: "Já jsem to viděl!" Mínil tím moment klasického vyvrtnutí, které se mi podařilo už loni na Kriváni. Jistě i díky vysokým pohorám se to naštěstí nepodařilo dokonat, takže po bleskové bolesti a chvilkovém nedošlápnutí se kloub vrací na své místo. Potom člověk ještě pár kroků syčí bolestí, ale naštěstí se to dá rozchodit.
K odbočce k jeskyni se dobelháváme akorát těsně před 15:30 – a když vidíme ten krpál, který k jeskyni vede, tak prohlašujeme: "Tam už se drápat nebudu!!" Navíc Jelen a spol. jsou definitivně ve ztrátě a čekáme na ně dobře půl hodiny. Jelikož máme auta na vzdálenějším parkovišti (z pohledu této trasy) Pedál navrhuje rozumné řešení: "Kotel s Karlem můžou rychleji – běžte napřed a dojděte až dozadu na Krupovou pro auta. Karel pro nás pak přijede na Trangošku a Kotel povalí na Čertovicu pro Pilníka a na nákup do Hrádku." Chceme ještě totiž něco proviantu dokoupit na večer – Čenich se nechal slyšet, že udělá pořádnou a nefalšovanou "čínu"!
Následná cesta dolinou po neskutečně kamenité cestě je potom utrpení, které jsme už dlouho nezažili. Člověk pořád sleduje pohyb na navigaci, ale puntík polohy se jen velmi pomalu přibližuje kýženému cíli. Po cestě nás zaujaly skupinky nadšenců, kteří upravovali odvodnění cesty: odhodlaně tahali klady a koryta, pomocí pajcrů a ručního nářadí přemisťovali balvany… Drsná dřina, a v tom vedru!!! Na tričkách měli loga "Hore dobre" - https://www.horedobre.sk/.

Karel šel oproti mě zase trochu napřed. Zhruba v 16:30 KONEČNĚ vycházím z té proklaté cesty na konec osady Trangoška. První chata (Zázvor) je občerstvovna a právě tady mají základnu ti horští dříči. Od komplexu ubytoven a parkovišť je potřeba překonat ještě zalesněný kopcovatý předěl oddělující oboje boční doliny – naše auta se nacházejí až v té další. Tady na Trangošce je celkem cvrkot. Parkoviště obsazená, všude celkem dost lidí. Zaujalo mě pár borců v dobových uniformách předválečné čs. armády. S jedním mládencem se dávám krátce do řeči (měl dokonce pušku!). Vysvětlil mi, že dnes probíhá v okolí a na chatě M.R. Štefánika vzpomínková akce: "7.ročník podujatia Veteránsky výstup na Ďumbier a chatu M.R.Štefánika". Takže to je to vysvětlení, proč jsme na túře potkávali tolik vojáků i lidí s emblémem (česko)slovenského hrdiny!
https://www.unveteranslovakia.sk/2025/7-rocnik-podujatia-veteransky-vystup-na-dumbier-a-chatu-m-r-stefanika/

V posledním úseku, který už je jen nutné zlo, by nebylo radno zabloudit. Pečlivě tedy koukám do navigace: z Trangošky vede na Krupovú přes lesnatý předěl nepoužívaná neznačená cesta. Vydávám se tudy. Jen abych to měl rychle za sebou! Chaty a ubytovny mizí, všude okolo jen tichý les, kdesi v oblacích hřebeny Chopku. Ideální místo pro setkání s medvědem! Tluču hůlkama a spěchám do cíle. Konečně: po čtvrthodině (cca 17:00 hod.) scházím svrchu k velkému megaparkovišti, kde parkuje snad už jen pět aut.
Karel dosud neodjel a s Trnkáčovou bílou dodávkou postává u výjezdu – "…asi se mnou chce ještě mluvit," domnívám se a spěchám k Emanovu fordu. Auto úplně vypečené! Odhazuji výstroj do kufru a přezouvám se do tenisek – uuuufff, to je úleva. Setkáváme se u výjezdu: "Co je, proč jsi ještě nejel?" Karel je odjakživa kliďas, ale jeho vysvětlení mě posílá takřka do kolen: "Představ si, já nemám parkovací lístek, nemůžu vyjet. A ztráta je za 50! Zřejmě ho má Trnky nebo někdo v zadní skupině…" Dovolal se jim, ale dostává se mu ujištění, že u nich lístek nikdo nemá! A v autě se taky nikde neválí. Ani po zevrubném prohledání nebyl námi nalezen. Neřešitelné... Takže nakonec bude muset zaplatit 50€???
"Počkej, třeba něco podniknem na záchranu – systém při vjezdu přece načítá SPZ vozidla…" a jal jsem se zkoumat smart-nabídku dotekového displeje. Vidím tři možnosti: 1. naskenujte lístok, 2. strata lístku za 50, a úplně dole celkem nenápadně za 3. zadajte EČV… "Hele to může být evidenčné číslo vozidla… jaký má Trnky číslo?" Tisknu trojku a na klávesnici zkouším zadat 7J2… a systém už našeptávačem zbytek doplňuje a hlásí "zaplaťte 10 eúr". "Máš vyhráno, můžeš jet!" hlásím Karlovi. Nemá cenu asi popisovat tu radost, která zavládla na Krupovej :-)

Karel mi jako na oplátku svěřuje starost o dvě starší dámy, které dosud posedávaly opodál a někam vyvolávaly mobilem. Už jsme si jich trochu stačili všimnout. "Tady dámy mají prý nějaký problém, zkus jim pomoct. Já musím pro kluky." Začal jsem tedy zjišťovat, jak jim pomoci a dostává se mi od nich až neuvěřitelného vysvětlení: ráno se vydaly lanovkou na Chopok, ale z Demänovské doliny (od severu) a prošly se na Ďumbier. Odpoledne při návratu už byly vysílené a jedné se neudělalo dobře. Taktak došly k vrcholové stanici a zřízenec na ně volal, že už jede poslední lanovka, ať si pospíší a rychle nastoupí. Jo, nastoupily… ale do té, která jede na opačnou stranu Nízkých Tater, čili sem na Krupovou! Ocitly se tak úplně v jiné dimenzi, což je pro ně zdánlivě neřešitelné. A jediný autobus sem zajíždí až za tři hodiny. A to už bude večer, ale ony se nějak musí dostat domů. "A skamaste?" – "Z Púchova!" – jediné řešení je prý dostat se do Brezna (což je už větší uzel veřejné dopravy), odtud už v pohodě do Banské Bystrice a odtud ještě pořád v pohodě do Púchova.
Nabízím, že je svezu do Bystré k hlavní silnici, kde jezdí více páteřních autobusových spojů: "Pak musím bohužel na opačnou stranu na Čertovicu, ale to by v tom byl čert, aby vám něco nejelo na Brezno!" Dámy ani nechtějí věřit, že je svezu! To je přece maličkost. A navíc upřesňuji, že už jednou jsme takto pomohli dvěma turistkám, které zakufrovaly někde pod Spišským hradem. Platím parkovné (lístek mám), chladím auto a hurá dolů do Bystré!
Ještě před hlavní silnicí zastavuji, abych se zorientoval, kde je nejbližší autobusová zastávka. A proč se rovnou nepodívat do IDOSu? Ťukám potřebné údaje a vychází mi příznivá prognóza: "Tak dámy, teď je 17:15 – a autobus na Brezno vám jede za deset minut támhle z té zastávky. V Breznu máte deset minut na přestup na linku do Bystrice. A odtud vám jistě pojede nějaký večerní vlak na Púchov." Nechtějí tomu ani uvěřit, že je někdo takto zachránil a nestačí mi děkovat. Někdy se to holt zkrátka tak nějak dobře sejde. Jen jsem pak doufal, že si stouply na správnou stranu silnice, protože bus do Brezna jel trochu nepřirozeně v protisměru přes Mýto a obkružoval zdejší osady… A pak už uháním na Čertovicu za Pilníkem a spol. Krátký telefonát a potvrdili mě, že akorát došli a sedají si na zasloužené občerstvení do místního motorestu.
Setkáváme se za dvacet minut. Venku pěkné posezení, slunce už se kloní k západu. Barvitě mi vylíčili pěknou trasu od Štefánikovy chaty přes Králičku, Kumštové sedlo a další podružné vrcholy. Takže hodnotíme, že tento závěr výpravy pomyslně "vyhráli" oni. Pilník si objednal pěkně vypadající palačinky, tak také neodolávám. Na posádku Trnkáčova auta čekáme dobrou hodinku, ale dočkali jsme se.

K nám si přesedává Čenich, jelikož s Fordem ještě zajedeme v Hrádku do Lidlu a nakoupíme ingredience na "čínu". Ani jsme ještě nevyjeli z parkoviště a Čenich konstatuje: "Tady v tom autě je nějaký ticho!" a jal se lovit na rádiu nějakou tu břesknou muziku. Nicméně tady mezi kopci mu toho moc nehrálo. Provoz v podvečer velmi mírný, ale dole u Malužiné dojíždíme SUVčko s ekologickou SPZ "EL" – plouží se sotva 20 km/h, předjet ho v zatáčkách nejde: "Tak ten dojel, ten má sotva 3%! Elektrikář…"
V Hrádku zajíždíme k Lidlu a Čenda plní vozík spoustou ingrediencí, včetně vietnamských nudlí a sáčky všemožné zeleniny. A snad konečně po osmé jsme na chatě! Nezbývá než provést očistu těla. I ducha. Pak se sesedáváme ke stolu a přijíždí i Pedálova skupina. Příprava "číny" vypadá velmi originálně, Čenich u sporáku jen kmitá. Všechno vaří a smaží zvlášť, jsa poučen od dávného kolegy Vietnamce z vysoké školy. Základem je krůtí maso nakrájené na nudličky a speciální zeleninová směs, kterou dal Čenich dokupy ze všech těch hromádek, co pořídil v Lidlu. Asi k desáté hodině je ten zázrak hotov: je toho plný hrnec a servíruje se vždy plný talíř pro každého strávníka. Neskutečná dobrota.

Po tak chutné večeři je potřeba ji pořádně strávit a zažít. Rekapitulujeme dnešní náročný den a přesto hodnotíme, že výprava byla skvělá. I přes zrušení návštěvy jeskyně. A i přesto, že při sestupu si mnozí z nás sáhli na dno a museli postupovat doslova krůček po krůčku. Všimli jsme si, že Jarmil si šel už lehnout. Jelen se zamyslel a podotknul jednu zásadní věc: "Hoši, na Jarmila už musíte dávat pozor, on už to má nějak pomotané: jdeme takhle po té hřebenovce, kocháme se tou kouzelnou krajinou a on se mě znenadání a vážně ptá: 'a kde je ten Dachstein?'" – tak teď musíme Jelenovi osvětlit, že tohle je samozřejmě Pilníkova "práce", který tam nahoře hecoval svoje lišácké vidiny o Dachsteinu… Večer je tedy ještě o zábavu postaráno a chvíli po půlnoci se můžeme odebrat na kutě. A zítra bohužel odjezd domů…

Neděle 15. června 2025 :
odjezd domů

Tak dnes jsme si konečně trochu mohli přispat. Aspoň do sedmé hodiny. Pak začíná zajedno úklid chaty, ale také kuchtění poslední snídaně ve stylu "co dům dal". A je toho opravdu ještě hodně. Čenich s Pilníkem využívají zbytek "číny" a dodělávají k tomu míchaná vejce. Ke snídani zasedáváme do venkovního posezení, kde chutná opravu mimořádně. Nejvíce času je potřeba potom věnovat umytí kupy nádobí. Dále hoši čistí krb, který jsme také po večerech beze zbytku využívali. A samozřejmě poklidit ložnice, kuchyň, halu a všude zamést. Pan Janotka přijíždí dle předchozí dohody před půl desátou a bez připomínek (s pochvalou) chatu přebírá zpět. Pro úplnost: dohromady platíme za ubytování 440€. Nezbývá, než se rozloučit a říci si "tak snad zase někdy na viděnou".

Odjíždíme na dalekou cestu před desátou hodinou. Slunce už se šplhá vysoko a teplota stoupá na letní teploty, čili odhadem 25°C a více. Zájemci o poslední nákupy "na doma" avizují zastávky po cestě. Nejprve to zkoušíme na notoricky známé salaši Krajinka kousek u Ružomberoku. Po pravdě řečeno, tady už je to pořádně profláklé a z toho důvodu jsme zde už léta nezastavovali. Ani dneska nás to tady nenadchlo. Funguje jen jedno výdejové okénko jak pro sýry, tak i pro pečivo a kávu a nám se pochopitelně čekat nechce. Do Krajinky už nikdy…
Dále to zkoušíme někde v Rojkově, kde si minule hoši dávali výtečnou kávu. Ale předmětný stánek je zrušen. Do třetice? S Pilníkem doporučujeme motorest Rieka, kde jsme zastavovali loni. Zde je klasická restaurace (byť samoobslužná), ale s pěkným posezením na kryté terase a několik stánků s kýženým tovarem, ať už to jsou sýry nebo suvenýry. Takže tady jsme konečně zakotvili a objednali si onu kýženou kávičku.

A pak už nás čeká dlouhá cesta na Žilinu a Trenčín, kde odbočujeme směr Starý Hrozenkov. Eman naznal, že jižní trasou už nepojede a uzávěru u Bučovic nějak objedeme na Rousínov. Po poledni zastavujeme na oběd – tradičně v motorestu Rasová na hřebeni Bílých Karpat. Kdysi to tu bylo bezkonkurenční, ale kvalita šla za ta léta mírně dolů. Nabídka jídel je víceméně pořád stejná – žádané býčí žlázy, anebo pro změnu kynuté knedlíky. Vzhledem k polední době je poměrně dost obsazeno a servírka nás upozorňuje, že na jídlo se čeká tak 40 minut. No nic, počkáme… Usedáme na stinnou terasu, která má však ale jednu nevýhodu: nechápu, proč se nezakázalo kouření i ve venkovních prostorech. Vedle nás seděla skupinka babizen, které kouřily snad jednu od druhé. Debilní a buranský zlozvyk. Člověk už tomu smradu úplně odvykl. Na Rasové jsme probendili skoro hodinu. Kupodivu zde po chvíli zastavila i osádka našeho druhého auta, ale když viděli ten nával, ani si nesedli a jeli dál.
Bez problémů pak projíždíme okolo Hradiště a na Chřiby. V Bučovicích hoši dle navigací nacházejí celkem přijatelnou objížďku směrem na Rousínov. Krátce zastavujeme ještě na Rohlence a pak už konečně dojíždíme přes Brno na Třebíč. Po celý den vedro, ještěže ta auta mají klimatizace! Doma jsme kolem 17 hodiny, u Pilníkova domu se loučíme a tím můžeme definitivně ukončit mimořádně zdařilou akci Tatry 2025…

Společná fotka všech účastníků akce Tatry 2025.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Lomnický štít (2633 m n.m.), resp. sedlo Prielom (2288 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry (č.2) 1:25.000.
Ubytování: Chata Lesovňa /Urbariát Vavrišovo/: http://cz.megaubytovanie.sk/chata-lesovna/.

(zapsali Kotel s přispěním Pilníka, fotil Kotel&Pedál)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.