Sobota 5. dubna 2025
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Laa/Thaya.
Vlakem: Laa – Wien – Wiener Neustadt – Grünbach am Schneeberg.
Pěšky: Grünbach am Schneeberg, zast. Kohlenwerk (0 km, 650 m n.m.) – Hausstein, skalisko (2,5 km, 825 m n.m.) – Gelländ'hütte, tur. chata (3,5 km, 1024 m n.m.) – Scheimhitt'n, tur. chata (5 km, 867 m.n.m.) – Plackles, vrchol Hohe Wandu (7 km, 1132 m.n.m.) – Eicherthütte - Große Kanzel, tur. chata, vyhlídka (8 km, 1050 m.n.m.) – Hubertushaus, tur. chata (9 km, 950 m.n.m.) – Springlessteig, ferráta A / dolů (9,5 km, 740 m.n.m.) – Seiser Toni, tur. chata (11 km, 710 m n.m.) - Grünbach/Schneeberg Bahnhof, zastávka ÖBB (13 km, 550 m n.m.).

Účastníci: Kotel, Milan, Jana, Biňa.
Počasí: polojasno, mírně větrno / teplota do 15°C, v závěru přeháňka.

Je to již mnoho let – konkrétně naposledy v roce 2014 – co jsme se v rámci našich jarních výprav do sousedního Rakouska vypravili na známé pohoří Hohe Wand. S oblibou jsme zde zdolávali nenáročné ferráty, maximálně obtížnosti A nebo B, kde se ještě obejdete bez úvazů. Potom jsme se zaměřili buď na Vídeňský les, anebo naopak na trochu výraznější vrcholy – Stuhleck, Hocheck a Kieneck. A mezitím nám pomyslnou stopku vystavil dnes již polozapomenutý „covid“.
V letošním ročníku jsme se tedy při našem plánování opět zaměřili na Hohe Wand. V minulosti jsme jej zhruba ve čtyřech ročnících prošli křížem-krážem, ale... doposud jsme neobjevili jeho nejzápadnější část, která se táhne od nejvyššího bodu Plackles a v samotném jihozápadním závěru tohoto impozantního geomorfologického podcelku je náhorní planina Hohe Wandu ukončena osamoceným skaliskem Hausstein. I do těchto končin vedou z Grünbachu značené trasy. Troufnu si tvrdit, že tato část pohoří je sice nejméně atraktivní pro sváteční turisty, nenachází se zde ani přehršel skalních vyhlídek, ani zajištěné trasy, valná část trasy probíhá lesem, nicméně z toho důvodu zde poutník, bažící po větším klidu, tento nalezne. I přesto zde máme nabídku tradičních rakouských chat, poskytujících typické krajové občerstvení i ubytovací služby.
Příslib počasí byl velmi nadějný – a to již od začátku dubna! Vzhledem k různým dalším povinnostem našich účastníků jsme se střetli jen na možnosti nemnoha volných víkendů, takže jsme z kraje časové nabídky neváhali a vydali se na výpravu vlastně nejčasněji ze všech dosud proběhlých dějství (nepočítám-li Terra Incognita před třemi lety).
Účast na výpravě již také konečně po více jak pěti letech přislíbil náš parťák a kamarád Marek, který vlastně tradici těchto turistických akcí v Rakousku založil. I ze strany Vacenovických došlo tentokrát k drobné změně: jelikož někdo z nich musel každopádně zůstat doma s novým štěnětem, uvolil se kupodivu Bizi a své místo v expedici přenechal gentlemansky Janě.
Danou sobotu 5. dubna se počasí mělo ještě zpočátku držet, snad jen na odpoledne už byl předpovídán obrat a možnost přeháňky. Takže jsme rozhodli „jedeme“!

Ačkoli máme v Rakousku „v záloze“ ještě dost tipů na zajímavé výpravy, Hohe Wand to letos pomyslně vyhrál. Připomenu snad jen záměr vyrazit někam do rovinek podél Dunaje směrem k Hainburgu – i když jak Marek upřesnil, tam jsou taky pěkné kopečky a dokonce i se zajímavými výhledy. Ještě jsme kdysi uvažovali i o výpravě do lesů v okolí maďarského Šoproně. Toto město se nalézá ve výběžku do rakouského území a i sem by ještě měly zajíždět spoje ÖBB. A Marek ještě zmínil tipy v okolí Semmeringu, kde je mimochodem jedna pěkná hřebenovka. Do důchodu máme u našich sousedů zkrátka ještě co k chození :-) Nezdá se to, ale vždyť tato tradice jarních výprav (byť s nějakým tím přerušením) trvá už neuvěřitelných 17 let!
Jako výchozí bod železniční přepravy letos zvolíme hraniční Laa an der Thaya. Zde náš břeclavský parťák přespí v sousedním Hevlíně u rodičů a nad ránem si dáme jako vždy sraz na hlavní ulici v Hevlíně. Při úplně maximalistické variantě bychom teoreticky mohli vyrazit už úplně prvním vlakem těsně po čtvrté, ale to by znamenalo, že z Třebíče bychom museli vyjet autem už někdy po druhé hodině noční(!). Volíme ale samozřejmě až druhý ranní vlak, odjíždějící z Laa v 5:54. To bude pro časový rozvrh maršrúty bohatě stačit.

Ranní cesta do Rakous…
V úvodním mailu a telefonátech jsme si tedy potvrdili ranní svoz takto: vyjíždím po půl čtvrté ještě za hluboké tmy do třebíčských ulic. Nejprve na Hájek, kde mám vyzvednout Biňu. Už na průtahu a dole ve městě si nelze nevšimnout, že nějaký dobroděj seřídil nastavení semaforů (oproti minulým zkušenostem). Ačkoli si už nahoře na Kanciborku všímám, že všude svítí červené, stává se zázrak: po přiblížení k prvním světlům u odbočky k „Zonce“ se bohorovně spíná zelená. To samé dole na Komenského. U gymplu rovněž a na Jejkově také! Není možná!! Pravda, jel jsem předpisově padesát, žádný Fittipaldi. Od toho to seštelování asi je a má to smysl. V začátcích to bylo nějaké rozhašené a člověk musel jak blbec čekat na červené, i když se ploužil. Těsně po 3:45 vyzvedávám Biňu u jeho paneláku a srdečně se vítáme. Viditelně se na dnešní výpravu těší – a není sám. Jedeme zase na jižní konec města, kde nás bude u Alfy čekat Milan. Zase nás semafory všude pouští, t.j. přeblikávají z červené na zelenou sotva se objevíme v dosahu kamery. Přesně o čtvrté si přistupuje Milan a míříme z Třebíče na Jaroměřice. Pro úplnost, ten poslední semafor u Alberta není „smart“, tak jsme si museli minutku počkat na červené :-)
Jana nás má čekat kolem 4:10 na štěpánovické zastávce. Nejsem si už jistý, ale od nepaměti bývala autobusová zastávka s přístřeškem v našem směru jízdy, t.j. od Třebíče na Budějovice. Proto jsme se odjakživa s Bizim domlouvali: „Čekej na zastávce.“ Už jsme ho vídali zdálky, sotva zastávku „olízla“ naše dálková světla. Jenže někdy nedávno byla vybudována zastávka zcela nová (velké okružní obratiště) na druhé straně, takže v našem směru už zastávka vlastně není. A Jana to vzala doslova a čeká na nás přes silnici, takže jsme si jí vůbec nevšimli. "Kde je? No nic, počkáme, máme rezervu, když tak jí odbočíme naproti k Vacenovicím," hodnotíme situaci a zastavujeme u kraje. Vzápětí ale přichází z druhé strany Jana, naše dnešní vacenovická parťačka: "Ty's říkal 'na zastávce'," vysvětluje drobný omyl zapříčiněný místním historickým vývojem zastavování veřejné dopravy. Tak paráda, našli jsme se! Všechny batohy do kufru a hurá na cestu. Čtyři lidi jsou v mém citroenu ještě v pohodě.
Prázdnými silnicemi uháníme na trase Jaroměřice – Moravské Budějovice a odtud po státní silnici I/38 na Znojmo. Absolutně žádný provoz, obrazně řečeno jedno auto na deseti kilometrech. Před Znojmem avizuji: "Poprvé to vezmu po světoznámém znojemském obchvatu, jelikož na klasické spojnici Znojma s Hevlínem jsou momentálně dvě uzavírky." Musíme tedy nějak vrchem na Lechovice. A proč "světoznámém"? Inu, znojemský obchvat končí v poli a to doslova. Kvůli nějakým sporům s aktivisty nebyl dosud protažen až na brněnskou výpadovku a je useknut pro tranzitujícího řidiče úplně nesmyslně u nějaké sousední vesnice, takže pro 95% dopravy nemá valný smysl. Jízda sice pěkná, ale už záhy sjíždíme na Kuchařovice, dále Suchohrdly a na velkém kruháči se napojujeme na brněnskou silnici. Rovno na Hodonice nemůžeme (uzávěra), takže oklikou na Lechovice, a za nimi nás navigace odkloní na nějaké "vedlejšky", abychom vyjeli kdesi v Hrušovanech. Okolo Lechovic parádní obchvat a dál už to zvládneme opatrnou jízdou. V tomto úseku se rozproudila výživná debata o bezdomovcích, kteří s přicházejícím jarem začali zaplavovat exponované třebíčské lokality, zkrátka centrum města. Je to čím dál horší. Biňa debatu korunoval a uzavřel svým zážitkem z Prahy-Florence: "Vystoupím z autobusu a přímo přede mnou si čuplo na chodník cosi, co možná kdysi bylo člověkem, a úplně v pohodě se to tam 'vydělalo'!" To nás tedy čekají pěkné věci!
Čas nám tak cestou pěkně utekl – a už jsme projeli Hrušovany a míříme na Hevlín, kde na hlavní ulici zpomalujeme a vyhlížíme Marka. Setkávací manévr se podařil na první dobrou. Vítáme se po těch letech neméně srdečně a jsme rádi, že se konečně vidíme: "Ahóóój!!" I Marek si dává batoh do kufru a sáčkuje se na zadní sedadlo. Těch pár kilometrů to budou muset vzadu vydržet. Ale jsou to ještě štíhlí sportovci. Na úvod nám Marek předal drobný dárek: dokumentární knihu o mlýnech na Oslavce, kterou získal v nějaké knihobudce a už ji má přečtenou. "A pošlete to po přečtení dál, určitě Bizimu," ustanovuje dalšího adresáta. Rád předám.
Přes Hevlín se nám známou silnicí blížíme k hranicím. "Máte nachystané občanky?" ptá se Marek k našemu údivu, "on už je totiž nějaký Schengen dávno minulostí a ta léta volnosti se už asi nevrátí." Nevěděli jsme, že Rakušáci dočasné kontroly vůbec nezrušili a v podstatě jsou natrvalo obnovené hraniční kontroly na přechodech. Milan si vzpomněl na nedávnou historku, kdy jel pro něj tata na nádraží do Retzu, normálně projel hranici, jak byl 20 let zvyklý, ale... z budky za ním vyběhl policajt a do zrcátka začal divoce mávat a poskakovat. Pak jen mávl rukou a nechal ho jet. "Tata si vůbec neuvědomil, že tam byla 'stopka' a měl správně zastavit." O to pozorněji se koukáme do tmy tady na začátku Laa: jasně viditelná "stopka" a osvětlená budlina s četníkem. Spořádaně zastavuju před okýnkem. Policajt umí trochu česky: "Óóópčanky, bitte – kam jétete?". Vzpomněl jsem si na klasickou českou komedii "Co je doma co se počítá" a po vzoru vyčůraného zákazníka černé taxislužby Luďka Soboty schválně komolím univerzální českoněmečtinou: "Ná..., na natraši! Zum báhnhóf. My hojte wanderung an Hohewand. Abend curik." Četník to pochopil, začal se smát a spokojil se jen se dvěma občankama, které jsem mu předal za sebe a za Marka.
Známými prvními ulicemi města Laa/Thaya odbočujeme na původní okružní silnici (už ji dávno nahradil velkorysý obchvat) a zadem přijíždíme ke zdejšímu nádraží, které je vlastně konečnou stanicí. Vždycky tomu tak ale nebylo, koleje pokračovaly dále až do Brna. Tato trať má bohatou, ale i pohnutou historii, nicméně tady ji rozvádět nebudu. Parkujeme přesně podle propočtu v 5:40 na známém velkém parkovišti před vlakovými nástupišti – a hlavně se nesmím zapomenout přezout do pohorek!
Natěšení se přesouváme na perón, kde už zajedno čeká moderní příměstská souprava, a za druhé zde máme důležitý úkol: nákup jízdenky ERT v automatu. Marek ťuká požadované údaje: "Safra, už jsem to nějak zapomněl," když propásl první pokus (při dlouhé prodlevě se displej vynuluje). Napodruhé se to daří a moje 50€ bankovka mizí ve štěrbině. Pak se vyrovnáme. Skupinová celodenní jízdenka ERT pro pět osob už stojí 49€. "Pamatujete ty časy, kdy jsme platili jen 28??" vzpomíná Marek. Ano, to bylo ještě v letech 2008 až řekněme 2010, pak začaly průběžně zdražovat. Ale i tak je tato jízdenka nejlevnější alternativou pro cestování skupinky turistů po rakouských drahách. My se můžeme nyní usadit do pohodlného vlaku a počkat pár minut na odjezd. Časový rozvrh nám i přes objížďku u Znojma vychází dokonale.

Ranní panoráma Hohewandu z vlaku.

Rozjíždíme se směrem na Vídeň. Jelikož jsme k dnešnímu vandru zvolili hodně časný termín, slunce vychází až za hodnou chvíli, dnes kolem 6:20. A tak je jízda probouzející se krajinou velmi osvěžující. K dobru dávám zážitky ze svých ranních výšlapů za východy slunce na Pekelňák. Včetně stáda divokých prasat, na které jsem narazil nedávno (naštěstí jsem byl zrovna na rozhledně). Je to pěkná tradice už dobře čtvrtým rokem. Mezitím ještě lehce svačíme a už od Mistelbachu se můžeme kochat ranní krajinou. K Vídni dojíždíme po hodince a fous – a vždy je to pěkné uvítání s tímto velkoměstem: přejezd přes Dunaj i odlehčovací rameno, výhled na masiv Kahlenbergu a začínající výšková zástavba. K přestupu Marek navrhuje hned první vídeňskou stanici – Floridsdorf. A to z pragmatického důvodu: začíná zde relaci náš další vlak a bude odtud tudíž odjíždět neobsazen. My si tedy budeme moci vybrat pohodlná sedadla, nejlépe nějakou prostornou čtverku.
O půl osmé tedy přesedáme na meziměstský vlak Cityjet CJX9, což je vlastně taková zrychlená linka. Po průjezdu vídeňskými stanicemi tento spoj pořádně zrychluje a staví snad jen v Badenu a pak až ve Wiener Neustadtu. Odtud směřuje do Payerbachu pod Semmering. Ve Vídni je po ránu na nádražích už celkem mumraj. Koukáme z oken na cvrkot ve stanicích a myslím v podzemí hlavního nádraží upoutává naši pozornost asi dvoumetrová barbína s vlasy na zadek, celá v růžovém a s růžovým kufrem volající snad i růžovým telefonem. Stálo to zády, na nohách růžové kramfleky asi 15 centimetrové. Ani se to nemuselo otáčet a Biňa to velice přesně vyhodnotil: "Je to chlap!" Už abychom jeli dál!
Dolů na jih to už celkem utíká, vlak zastavil jen v Badenu a my vystupujeme o stanici dále – ve Vídeňském Novém Městě. Je zde velké nádraží, křižuje se tu nebo předjíždí spousta vlaků. Naše lokálka směr Puchberg am Schneeberg stojí samozřejmě až na tom nejzazším peróně, kam je třeba se rychle přesunout podzemím, protože na přestup máme jen zhruba 10 minut. Kde jsou ty časy, kdy byla pauza delší – mohli jsme si koupit v trafice aspoň známky. To už teď nejde. Jdeme svižně, protože správně předpokládáme, že jeden jediný vagon bude díky výletníkům slušně zaplněn. Tak ať chytneme dobré místo! Předpoklad byl správný. Spousta lidí se díky dnešnímu krásnému počasí vydalo na výlet. Odjezd lokálky je 8:37 a my se následně můžeme opět kochat venkovskou krajinou, kde už vystupují pěkné kopečky a záhy jsme téměř zajásali při pohledu na majestátný masiv Schneebergu, dosud na vrcholu zasněžený. "Občas ho vidím z okna kanceláře," prozradil Biňa – konkrétně prý ze 7. patra administrativní budovy na JE Dukovany.
V městečku Bad Fischau se trať rozděluje a my nyní míříme po jižní větvi. Následně pod zalesněnými kopečky malého pohoří Fischauer Gebirge. Marek naznává, že i tato lokalita by někdy stála za projití. Byla by to spíše nenáročná turistika do výšek lehce nad 600 metrů. Nacházejí se tam nějaké zříceniny a rozlehlé polesí je protkáno značenými trasami. Na druhou stranu je zase pro změnu soutěska Johannesbachklamm – stále uložená v našem širším návrhu tras. Za Willendorfem se lokálka prosmýkne užším sedlem mezi kopci a začíná velice znatelně stoupat do kopce. Záhy vyjíždíme na úpatí luk s krásným výhledem na masiv skal Hohe Wandu a na vesničku pod ním, což je Höflein. Na návrší se tu rozkládá i zajímavý kostelík sv. Maria Kirchbüchl. Kdysi jsme tu končili jednu z výprav. Marek pořizuje z okna vlaku pěkné fotky a vysvětluje nám, proč – česky znamená "Höflein" samozřejmě "Hevlín", takže toto je něco jako partnerská obec jejich jihomoravského městečka. Dokonce se prý pravidelně pořádá i "Setkání Hevlínů – Höfleinů", střídavě v té které obci. Nevím už přesně kolik říkal, že těch Hevlínů je, tuším cca devět(?)
Lidi postupně vystupovali, vlak se celkem i vyprázdnil. Poslední skupina míří spíše do Puchbergu na konečnou. My už bystříme pozornost, protože se blíží městečko Grünbach položené v údolí mezi posledními výběžky Hohe Wandu a celkem nezajímavým kopcem Talberg na jihu. Městečko má dokonce tři zastávky – my budeme vystupovat na té poslední, která je na znamení ("Nezapomeňte zmáčknout tlačítko!") - Grünbach Kohlenwerk. "Kohlenwerk" znamená "uhelný důl". Jak uvádějí chytré informace na internetě: dříve odlehlá a chudá venkovská komunita zažila významný boom prostřednictvím nálezu uhlí v roce 1823. Dráha Schneebergbahn do Puchbergu byla zprovozněna r. 1897 a kromě uhelné dopravy přinesla do oblasti i cestovní ruch. A jestli jsem dobře pochopil další informaci: v roce 1927 byla zprovozněna sedačková lanovka na Plackles (jeden z vrcholů Hohe Wandu), která byla v provozu až do roku 1994. https://www.kamper.ws/seilbahn/.

Skalisko Hausstein - nahoru jsme vylezli.

Pohled na dosud zasněžený Schneeberg z Haussteinu.

Na první skaliska: Hausstein a Gelände
Vlak nám zastavuje přesně 9:15 na venkovské zastávce obklopené stromy a blízkými domky. Pomyslně přímo nad námi se vypíná bílé skalisko s chatou na vrcholku – to je Geländehütte, první chata na naší trase, ale v toto období ještě bohužel uzavřená. Jen tak pro zajímavost: naše výstupní zastávka se nachází v 650 m n.m., chata ve slušných 1023 m n.m. Solidní rozdíl, máme na úvod co dělat! Naštěstí trasa vede relativně pohodlnou oklikou.
Upravujeme výstroj, foťáky do pohotovostní polohy, hlavně zapnout "stopaře" – a můžeme vyrazit na dnešní velkorysou pěší výpravu! Hned v úvodu se musíme uličkami dostat ke značeným trasám na úpatí pohoří. Volíme pohodlnou cestu ulicí Steigerweg lemovanou venkovskými domky. Všímáme si zde nějaké rodinky v reflexních vestách s logem obce. Po krajnicích sbírají papírky, odpadky a všelijaké neřádstvo a ukládají to do pytle. Nastalo totiž období jarních úklidů a obecní komunity pořádají u nás a jistě i v Rakousku tyto bohulibé akce. O kousek dále nám mapa avizuje nějaké hornické muzeum - Bergbaumuseum. Už předem jsme si zjistili, že si jej někdo zřídil přímo v domě. Podél ulice je sestaven starý důlní vláček, jistě jedna z venkovních expozic. Domek v čelní stěně nese reliéf těžní věže a kromě nápisu Bergbaumuseum uvádí i Gasthaus Krumböck. Nevypadá však léta udržovaně, i když se v něm stále bydlí a muzeum asi i funguje na tel. číslo uvedené na tabuli. Chvíli obdivujeme zrezivělý vláček, paní domácí opodál se na nás usmívala a zřejmě by nás "muzeem" i provedla – nicméně asi bychom prd rozuměli a nechceme se nějak moc meškat. Marek si akorát opodál našel kešku a už se definitivně vydáváme horní uličkou Am Neuschacht, kde tušíme turistické značky.
První zelenou ještě přecházíme. Až na blízké modré odbočce se rozhodujeme, že zde odbočíme do kopce (vpravo), mimo zástavbu. Obě staré tabulky avizovaly jako hlavní cíl chatu Geländ(e)hütte. Ano, to "e" uprostřed bylo na obou tabulkách rukou přeškrtnuto... Důvod nám byl neznámý, ale zřejmě se jedná o nějaké místní nářeční specifikum. Vícekráte jsme si všimli, že na zdejším venkově nějak v řeči usekávají koncovky – ostatně se s tím ještě dnes setkáme. Krátká modrá spojka nás tedy lesem nad posledními domky vyvádí do kopce a posléze na okraj rozsáhlé svažité louky sloužící jako pastvisko. Zde si opět můžeme vybrat z rozcestí značek. Strmou červenou, která pokračuje šusem nahoru necháváme plavat. Vydáváme se doleva na zmíněnou louku. Už i proto, že bude kopírovat vrstevnici, ale i proto, že nás zaujímá nádherný pohled na již blízký Schneeberg. Je to dnes poprvé, co se nám představuje v celé své kráse zcela zblízka. Děláme několik pěkných fotek a samozřejmě i na velký zoom, čímž lze zachytit kapli císařovny Sissi a přilehlou horní stanici ozubnicové železnice. Nacházejí se pod podružným vrcholem Waxrigel na úpatí strmých a dosud zasněžených skalisek. Jana tomu nechce ani uvěřit, že až do těchto výšin jede vlak! Ano, a kdysi jsme s ním dokonce jeli, má pěkný název – Salamander. A nelze nezmínit, že Marek se tehdy nevezl, ale celý výstup podél zubačky si poctivě vyšlapal (to bylo v roce 2008).
Luční cesta se k naší nelibosti mírně svažuje k blízké usedlosti. Ztrácíme tak cenné výškové metry. Ale těch dneska ještě bude! Je třeba zmínit, že nás sice provází pěkné prosluněné počasí, ale bohužel také dost ostrý vítr, zejména zde na volných loukách. Po zákrutě cesty, se vstupem do lesa se uklidňuje. Anebo zase, jak se později stočíme na jinou stranu svahu, zase povětří zesiluje. Člověk tak neví, zda se vyplatí odlehčit v oblečení, aby se v závětří nepotil, anebo si větrovku nechat, když ho za zatáčkou zase ofoukne čerstvý závan. Biňa i Jana si preventivně nechávají i sportovní čepice. Pokračujeme po široké vozové cestě, která nás po dvou ostrých zatáčkách vyvádí na další velkou louku s dominujícím bílým skaliskem – Hausstein (850 m n.m.). Docházíme sem po 2,5 kilometrech v 10:20 hodin, čili jsme už více jak hodinu na cestě! Oproti mým snovým propočtům máme půlhodinu ztrátu, ale ono do ostrého kopečka jaksi rychleji jít nejde... Proto je na louce pod skaliskem v mírném závětří vítané místečko pro přestávku a drobné občerstvení.
Ani jsem si pořádně nelokl a Marek s Milanem si to už šinou k patě skály: "Třeba půjde vylézt nahoru!" Nezdá se to, ale úzkou štěrbinou přece jen jakási výstupová cestička vede. S Janou je následujeme a jdeme to taky zkusit. Biňa zůstal taktně dole při odpočinku. Vydrápání bych mírně přirovnal k fatranskému Rozsutci. Tady to sice bylo kratší, ale skalnatější. Vrchol skaliska převyšuje loučku asi o 15-20 metrů a poskytuje nádherný výhled nejen na impozantní zasněžený Schneeberg, ale i do kotliny pod ním, kde se rozkládá městečko Puchberg a o něco blíže nějaký velkolom. Cvakli jsme pár fotek a hajdy dolů. Sestup byl samozřejmě více o hubu než výstup. Nohy už zkrátka nejdou moc ohýbat jako před lety. Při odpočinku na louce jsme si všimli, že od vsi se sem blíží nějaké dvě šťabajzny s velkým psem. Milan na ně zaměřil teleobjektiv – byly to nějaké místní turistky, matka s dcerou. Říkaly nám potom, že sem chodí často. Tak to jim celkem i závidíme, mít takovou krajinu za humny. Pak jsme zase dlouho nikoho nepotkali.

Geländ(e)hütte.

Od skaliska značená trasa G6 s místním názvem "Krumböcksteig" míří do zadního cípu louky a následně do lesa. Z vozové cesty si dělá zkratku do prudkého kopce, který překonává v několika serpentinách. Celkem záhul. "Zdoláme tento svah a budeme v podstatě na hřebeni," usuzuju podle mapy. A je to tak: nahoře se zase napojujeme na vozovou cestu, ale už dlouho zjevně nepoužívanou. Kopec překonala delší oklikou. Hřeben potom stoupá mírněji. Řidším lesem se dostáváme na malé vrcholové pastviny, které svému účelu bezesporu stále slouží, protože traviny jsou zde spaseny. U nás by to už bylo všechno zarostlé. Míjíme ještě špinavé jezírko (asi napaječku pro dobytek) a u blízkého dřevěného posezení (lavice se stolkem) a mysliveckého posedu pěšina zatáčí mezi stromy a po pár metrech jsme na prvním významném bodě dnešní výpravy – ani se to z našeho směru nezdá, ale zdolali jsme výrazné skalisko Gelände (1023 m), na jehož brdku se nad hlubinou vyjímá pěkná chata Geländehütte, jako orlí hnízdo. Vypíná se do nebes přímo nad Grünbachem. Na holou zatravněnou plošinu na hraně skal docházíme v 11:30.
Zde je opět vítané místo k zastavení a krátkému odpočinku. A taky pořízení mnoha fotek s motivem nejen Schneebergu, ale i širé okolní krajiny s kopci, kam jen oko dohlédne. Na skalní vyhlídce jsme se postavili na samospoušť i ke společné fotce. Osamělá turistka nám sice nabídla, že nás vyfotí, ale zvládli jsme to. Pak chvíli jdeme obdivovat neumělé sousoší pravěkého lovce a medvěda a Marek se vydal i k blízké Medvědí jeskyni, která se nachází o něco níže při vyústění skalní stezky Eselsteig. Škoda jen, že zdejší turistická chata je v tuto dobu ještě uzavřena. Majitelé na internetu avizují zahájení sezóny až v polovině dubna a samozřejmě lákají na jejich místní krajové speciality a tu pravou horskou atmosféru. Ani o toto dnes později ochuzeni nebudeme. Milan alespoň objevil otevřené záchody v přilehlé boudě :-)

K horskému občerstvení na Scheimhitt'n
Je těsně před polednem a asi i doba na větší svačinu. V maršrútě už máme pěknou ztrátu. "Navrhuji dojít k další horské chatě a tam si dát nějaké místní občerstvení, je to tak půlhodinka cesty," dávám návrh, který je samozřejmě přijat. Hned na pár metrech jsme se chybně nechali svést špatnou cestou, musíme se vrátit na hřebenovku. K naší nelibosti pěšina dost výrazně klesá. Ze skalnatých pastvin se nám otevírá pohled do směru naší trasy: zjišťujeme, že "náš" výrazný vrcholek Gelände je od ostatního masivu Hohe Wandu (reprezentován nejvyšším Placklesem) oddělen dost znatelným sedlem. Na mapě to není až tak patrné, ale v krajině nebo na 3D modelu je jasné, že Geländ je vlastně skoro samostatný kopec. Po pár minutách se dostáváme do lučinatého sedla, které má výhled orientovaný na druhou stranu k severu, do nitra nepřehledných lesnatých kopců Gutensteinských Alp. Tipujeme, kde se nachází například Hocheck anebo Kieneck – první jmenovaný vidět je, ale druhý vrchol je krytý za bližším hřebenem. Stýká se tu několik značených tras se serpentinou lesácké silničky. My musíme pokračovat po hřebenovce č. 231.
Nepřehledným lesem mírně klesáme, až se před námi zjevuje jakási opravená-neopravená bouda, jejíž rekonstrukce zamrzla někdy v roce 2000. Cože, to je snad ta avizovaná útulná horská chata? Naštěstí ne! Sešli jsme ze značené pěšiny, takže musíme projít dávné staveniště a před námi se konečně zjevuje krásně zrekonstruovaná (či snad nově postavená - ona totiž v roce 2013 vyhořela! ) turistická chata zářící novým dřevěným obložením – Scheimhütte. A aby toho nebylo málo, je položena v pěkném lučinatém sedle Rastkreuzsattel (867 m) s kapličkou opodál. Jak lze z mapy vyčíst, je to jediné místo v této časti pohoří, které je překonáno sjízdnou účelovou komunikací, která vede z Grünbachu na opačnou stranu do osady Scheuchenstein. Ovšem samozřejmě bez veřejného provozu. Je zhruba čtvrt na jednu, máme za sebou zhruba pět kilometrů v celkem náročném terénu – takže teď je ta pravá chvíle pro pořádné polední občerstvení, a navrch v tradiční rakouské chatě. To máme rádi!
Místní uvádějí název chaty: Scheimhitt'n. Čili je to asi bezesporu ono zmíněné zdejší venkovské nářečí. Hrneme se dovnitř přes malé zádveří a starší paní (šéfová - chefin) na nás promlouvá právě tímto jazykem, oni nějak usekávají koncovky a samohlásky. V chatě je jen jedna skupina starších návštěvníků a připadá nám, že jsou s majiteli staří známí. Pán – chatař nás však hned ve dveřích zarazil a požádal nás, ať si batohy a hole necháme v zádveří. Samozřejmě rozumný a logický požadavek, takže obratem vyhovujeme. Nikdo není rád, když se v chatách válí a hromadí batožina po lavicích a po zemi. Je to zřejmě manžel nebo partner chatařky a měl nějak divně strnulý obličej a grimasy – když to odlehčím, asi jako Tóma Hluchoněmec. Všude čisto, útulno, v čele bar s výčepem (ale měli jen lahváče), když jsem hodil oko do přilehlé kuchyně, dvě mladší kuchařky to tam měly vypiglované, přesně dle evropských norem.
Nabídka pokrmů = rakouská chatařská klasika! Tři polívky v ceně kol 4€ (fritátová, kaspressknödel a medvědo-česneková), řízek, vepřo-knedlo, guláš... (kolem 12-15€). Hlavních jídel vždycky dávají ohromný kopec, tak se shodujeme, že objednáme jednotně polívky a lahvové pivko. Až na Janu si objednáváme kaspressknödelsuppe, což je silný vývar s velkým sýrovým knedlíkem. Jana šla do polévky z medvědího česneku a určitě to vyhrála – vypadala skvostně a krásně voněla. Nicméně tato polední velká a hlavně horká svačina nám řádně bodla a i polívky jsme se najedli skvěle. Mezitím přišli ještě jedni starší lidé. Co jsme si okamžitě všimli, přišedší turisté se s personálem (a vlastně i ostatními, tedy i s námi) zdravili „malcajt!“ (Mahlzeit) – znalec německých reálií Biňa nám vysvětlil, že to je buď něco jako „dobré poledne“ nebo přání dobré chuti. A celkově se nám líbilo, že na této chatě bylo takové komorní a klidné prostředí. O 3/4 na jednu platíme a zvedáme se k odchodu. Děkujeme za dobré pohoštění a můžeme se vydat na další cestu. Čas totiž nějak utíká a my máme ještě co dělat, jelikož jsme zhruba v první třetině dnešní výpravy! Na vrchol Plackles zdejší rozcestník avizuje ještě 1 a 1/4 hodiny pochodu...

Turistická chata Scheimhitt'n, kde jsme si dopřáli polední občerstvení.

Kříž na vyhlídce Große Kanzel. Zde jsme byli již v roce 2009.

Na vrcholy Hohe Wandu – Plackles a Große Kanzel
Od chaty dále v ose hlavního hřebene vede společné značení 01A + 231 a G6. Cesta není dobrá. Probíhala zde a asi stále probíhá značná stavení činnost, nějaké výkopy pro nový vodovod. Podél je leckde natažena dosud neuložená černá PE trouba. Od blízkého sedla Kaltwassersattel (890 m) značená trasa konstantně stoupá a buď je vedena po široké vozové cestě, anebo odbočuje napřímo na zkracující pěšiny, aby se pak se širší cestou zase setkala. Kolem se střídají různé druhy porostů. Většinou smíšený smrkový les, viděli jsme i několik skutečně letitých listnáčů. Asi po hodině se trasa stáčí do prudšího stoupání a míjí jakousi oboru. To je jistě znamení, že vrchol Hohe Wandu se blíží.
Míjíme starou soukromou chatu, opodál několik aut, pár lidí už se také objevuje. Sem se dá tedy z druhé strany už dojet. A hned kousek se vpravo objevuje velká budova někdejší turistické chaty Berghaus Plackles, už léta beznadějně opuštěná a tudíž bez provozu. Snad ještě před léty zde fungovala terasa a výčep, ale dle vizáže je patrné, že dějiny chaty bohužel "zamrzly" někdy v roce 1990. Ostatně jak dokládá tehdejší dobová reklama na Coca-Colu s červenobílými vlnovkami, která se asi už 30 let nepoužívá. Vedle byla aspoň starobylá fotogenická hájovna, přinejmenším z předminulého století. Záhy míjíme příhradový vysílač, což je vlastně nejvyšší bod Hohe Wandu – Plackles (1132 m n.m.). Dosahujeme jej ve 13:45 hodin.
A odtud se naše trasa bude již jen svažovat. Cesta je vedena zatravněnými pláněmi, lesy poněkud ustoupily opodál. Hned zkraje lučin se naše zraky zaměřily směrem na jihovýchod, kde jsme si už na Gelände všimli vzdálené hory Sonnwandstein s vysílačem (nelze zaměnit), který se tyčí u Semmeringu. A nyní se pěkně odkryl i výhled na ještě vzdálenější Stuhleck (dosud pod sněhem), který jsme zdolali v roce 2018. Marek upozornil ještě na hodně táhlé hřebenové pásmo Wechselu táhnoucí se od těchto kót na východ. Kdysi tudy putoval na dvoudenním treku.

Eicherthütte.

Míjíme neveřejnou horolezeckou chatu (vlevo) a po chvíli i menší starou chatku vpravo: Stützpunkt der Berg- und Naturwacht - www.bergwacht-hohewand.at/stuetzpunkt.htm
což je s největší pravděpodobností základna zdejšího spolku ochrany přírody. Na stěně je vylepena provozní doba – od května do října o víkendech, kdy zřejmě poskytuje základní občerstvení na přilehlé terase. Podle dobových fotografií také právě u tohoto objektu v minulosti končila sedačková lanovka z Grünbachu. Odtud už jen krátký úsek lesem a vycházíme na další louce, a tentokrát hodně atraktivní! Jedná se o skalní plošinu Große Kanzel (1052 m n.m.) s turistickou chatou Eicherthütte. Lokalita nám dobře známá už z roku 2009, jelikož právě sem jsme tehdy s Pilníkem, Markem a Jarmilem vystoupali po naší úplně první ferrátě Wagnersteig. Okraj plošiny s vyhlídkou je zde ozdoben železným křížem, na louce opodál se pak nachází zmíněná starobylá chata. Dalo by se říci, že právě zde začíná ten typický Hohe Wand, vyznačující se vyzdviženou náhorní planinou znenadání useknutou kolmými skalisky do hlubin.
Docházíme sem ve dvě hodiny odpolední – nějak se nám dnešní cesta natahuje. Zde si dáváme samozřejmě delší přestávku, tak na dvacet minut. Využíváme k odpočinku zdejší houpací lavici nebo kempová křesílka, které okolo chat majitelé s oblibou rozkládají. Až vypadla početná skupina mládežníků, rozhostil se kolem kýžený klid a my se můžeme kochat fantastickými výhledy do krajiny pod námi. Jako na dlani máme Höflein s kostelíkem, ale samozřejmě i vzdálenější rovinné lokace v okolí Wiener Neustadtu. Obzory jsou pak uzavřeny nám dosud neznámými pásmy kopců táhnoucími se od Wr. Neustadtu na jih, což je vrchovina Rosaliengebirge, rozhraní Dolních Rakous a Burgenlandu (do 750 m n.m.). Jihu dominuje zasněžený Stuhleck v dálce a dosud blízký Schneeberg. Je zajímavé, jak se s touto majestátnou horou nyní dostal do přímé linie skalnatý Geländ s chatou na vrcholku, i když ten odtud budí zdání krčícího se trpaslíka. Tam jsme dopoledne dnešní pěknou túru vlastně začínali.
Krátce jsem nakoukl i do zdejší chaty Eicherthütte, kde kupuji několik pohlednic. Nabídka pokrmů v podstatě podobná, jakou jsme měli v poledne na chatě Scheimhitt'n. Nicméně služeb této bezesporu útulné chaty nevyužíváme a domlouváme se na dalším postupu. Před půl třetí směřujeme dále po hlavní hřebenové stezce 01A. Střídavě je vedena lesem a i po samotné hraně skalisek, popřípadě jsou na pěkné vyhlídky vyšlapány odbočky. Už nevím v kterém místě, ale Milanovi se podařilo vyfotit pěkné stádo odpočívajících kozorohů! Někteří jsme si jich vůbec nevšimli! Po chvíli nám fotky ukazoval: „Prosím tě a kde byli? – Támhle kousek, šli jsme okolo nich.“
Lesní kamenitá pěšina se začíná mírně svažovat. V jednom místě míjíme odbočku modré značky (vlevo). V původní maršrútě jsem měl poznačeno odbočení, jelikož na blízké loučce, stranou od exponovaných tras se má nacházet další turistická chata Turmsteighütte. Podle posledních informací je ale už nějakou dobu mimo provoz. Bohužel, neodbočili jsme, čehož nyní lituji – aspoň jsme se mohli podívat, jak to tam vypadá. Byla by to jen drobná zacházka. Dále se opět těsně přibližujeme hraně skalisek s nádhernými výhledy, tak se samozřejmě jdeme podívat. V těchto místech m.j. končí velmi atraktivní, ale náročné ferráty např. Wildenauersteig, Gebirgsvereinssteig a Tumrsteig. Nabízí se i blízký pohled na zdejší skalní jehlu Baumgartnerturm. Podobné pohledy do hlubin, případně s možností drobného odbočení na vyhlídky, nás doprovázejí k blízké turistické chatě Hubertushaus, cca 950 m n.m. (čas 14:48). I tuto chatu důvěrně známe z minula, byli jsme tu dokonce vícekrát.
Zatravněná planina okolo chaty pro nás bude dnes znamenat místo krátkého odpočinku, nádherných výhledů do krajiny a další skupinové fotky, kterou horko-těžko „vyrábíme“. Příliš nemeškáme a ve tři hodiny se vydáváme na poslední etapu dnešní výpravy jíž je…

Výhled do dolin z Große Kanzel, resp. od chaty Eicherthütte.

Sestup po zajištěné stezce Springlessteig.

Sestup po Springlessteig
Jedná se o poměrně nenáročnou ferrátu obtížnosti A, kterou jsme sestupovali už v roce 2012. Zajímavé, dosud jsme po ní nešli nahoru… Je vedena po poměrně širokých skalních římsách, jištěna vodicím lankem, které používáme k držení. Úvazy jsou zde zbytečné. Pouze v dolnější části u pamětní desky Johanna Sticha je krátký žebřík. V jednom místě se zde připojuje i jedna z bočních větví cvičné, ale náročné ferráty Steirerspur, kterou naši kamarádi Marek a Pilník měli tu čest zdolat ve zmíněném roce 2012.
V opačném směru jsme potkali jen jednu mladou matku s malou dcerou, se kterými se tak nějak opatrně vyhýbáme na jedné z plošin. Pod žebříkem se stezka mění spíše v krkolomnou pěšinu vedenou ve strmém skalnatém svahu mezi staletými borovicemi. Vede cik-cak v mnoha zákrutách a my už si říkáme, kdy už konečně budeme někde dole… Jedním ze záměrů bylo třeba i uhnout na jednu z úpatních pěšin, které vedou přímo pod skalisky, ale terén je zde tak nepřehledný, že jsme odbočku buď pominuli, anebo si řekli, že už nemá smysl se motat někde v prudkých svazích. Zamýšleli jsme prohlédnout si i vrak minibusu volkswagen, který se asi kdysi dávno zřítil ze skal, ale ve skutečnosti se nachází úplně někde jinde.
Spíše intuitivně se napojujeme na zeleně značenou H5, která už mírněji sestupuje šikmo dolů. Oproti minulým letům, i tady dostaly lesy pořádně zabrat. Zamotáváme se do holin s válejícími se větvemi a pařezy okolo. Zkrátka už to tady není tak pěkné, jako kdysi. Značku jsme ztratili, resp. nejsou zde stromy, kde by byla proznačena. Tak se držíme směru jen podle GPS, tohle je k nezaplacení! Po chvíli se naštěstí objevuje úpatní vozová cesta a my se vydáváme napravo. Následné odbočení zelené opět nebylo čitelné, tak pokračujeme dále s tím, že posléze chytneme žlutou odbočku na Wagnersteig. Naštěstí byl tento nudný úsek okořeněn i pěknou scenérií: z jednoho volnějšího místa se nám naskytl nádherný výhled na strmá skaliska Weningerturm, což je zřejmě jedno z nejexponovanějších míst této části Hohe Wandu. Právě jej zdolávali dva lezci. Po této stěně je vedena zajištěná ferráta: Gebirgsvereinssteig (D) – nejprve kolmá stěna a pak jsou někde mezi skalisky dokonce nataženy visuté mostíky! Co bylo zajímavé – doslova pár metrů od lezců vylétal ze skal velký dravec, ale oni ho zřejmě ani nemohli vidět. Při zazoomování foťáku bylo později na fotce patrné, že dravec má v jednom ze skalních oken hnízdo.
Následně odbočujeme lesem opět o něco níže s tím, že se už musíme přiblížit k lesní turistické chatě Seiser Toni. A právě zde se vyplňuje dnešní předpověď počasí. Ono se celkem zatáhlo už cestou nahoře, ale právě zde pociťujeme první dešťové kapky. Nicméně střídavě pár minut zaprší a pak se zase objeví slunce. Následně míjíme Berghof Seiser Toni s hostincem a ubytováním. Zadní trakt je v nějaké přestavbě, mají okolo celkem nepořádek. Až sem vede zespoda z vesnice klasická silnička umožňující příjezd i parkování motorizovaným návštěvníkům Hohe Wandu. Dnes je tu aut velice pomálu, ale kdovíjak to zde vypadá v plné sezóně nebo o víkendech. Parkovací plochy jsou placené, mají zde dokonce automat. V tomto úseku až k prvním soukromým domům okraje Grünbachu se opět trochu rozpršelo – až to stojí za to, navléknout si větrovku a kapuci. Naše poslední značka je modrá, vedená po místní komunikaci Amasedweg. Ještě poslední odbočka do lesa a následně vycházíme na okraj velkých svažitých luk, přičemž nádraží v Grünbachu máme na dohled. Nebude to tam déle jak deset minut.
Do místní části Neusiedel am Walde s „hlavním“ nádražím pro Grünbach docházíme v 16:30 hodin. Což je dostatečná rezerva pro počkání na náš vlak, který má příjezd/odjezd 16:50. Časově to vyšlo tedy na jedničku! Ještě stačíme vypsat pohledy pro naše kamarády a za pár minut jede motorák od Puchbergu. Tím je tedy naše celodenní pěší putování u konce a my můžeme vstřebávat jedinečné zážitky! Vypínám poctivého „stopaře“, který nám dnes natočil přes 13 kilometrů trasy, ale… i 1209 metrů stoupání a 1312 metrů klesání! Musím konstatovat, že oproti idealizované maršrútě byla v reálu trasa opět náročná, zejména co se týče časového rozvrhu a výškových poměrů. Právě odtud zezdola se nádherně vyjímají sluncem nasvícená skaliska Hohe Wandu, je to nezapomenutelný pohled.

Cesta domů
Vlak přijíždí 16:50, my nastupujeme a necháváme se unášet směrem k Wiener Neustadtu. Venku začíná už trvaleji poprchávat, takže počasí na túru nám opět vyšlo skvěle. Ve Wr. Neustadtu máme opět jen několik minut na přestup a podzemím spěcháme k nástupišti 2, kam přijíždí známý Cityjet. K Vídni uhání opravdu rychle. Nicméně již před rakouskou metropolí si všímáme častějšího zastavování i opožděných rozjezdů z vídeňských stanic. Na světleném panelu naskakují drobné minuty zpoždění. Na další přestup máme jen opět pár minut, ale Marek nás ujišťuje, že na páteřní trati takto nabírají sekeru všechny spoje a musí se za sebe řadit do fronty, takže náš následný vlak na Laa nám ujet nemůže. K přestupu volíme podzemní stanici Rennweg. Asi tak trochu z nostalgie, ale hlavně proto, že bychom rádi zjistili, jak se pohnula cena pizzy v oblíbeném kiosku v horní pasáži. Když bývalo ve Vídni více času, s oblibou jsme si zde kupovali chutné a horké „čtvrtky“. Dlouhé roky stála 1,20€, později už trochu více. Marek se i přes těch několik málo minut odvážil vyjet nahoru, aby nám později sdělil: „Letos už za 2,60!“ (zapamatoval jsem si to dobře?) I tak to ale celkem cenově ujde.
Za chvíli přijíždí náš poslední spoj, který nás během 1,5 hodiny doveze na konečnou do Laa. Souprava je hodně zaplněna, holt sobotní večerní špička. V následných stanicích se cestující hodně střídají, ale pořád nemůžeme chytit celou volnou čtyřku, tak jsme rozesazení na více místech vagonu. V Pratru si kousek od nás přisedá hlučná partička uječených holčiček s doprovodem dvou „tet“, něco jako lesní školka na výletě. Při první příležitosti si odsedám na vzdálenější místa na začátku oddílu. Postupně tam za mnou přicházejí ostatní z naší party. „Sirény“ s tetami vystupují až v Mistelbachu, kde si je na nástupišti přebírají „starostliví“ rodiče – určitě potěšení, že se jich na celý den takto zbavili.
Na konečnou do Laa dojíždíme pár minut po 20 hodině, už za tmy. Dlužno podotknout: ani v jednom vlakovém spoji nás nekontroloval žádný průvodčí! Přesedáme do auta a musíme ještě v Laa najít poštovní schránku pro vhození našich pohlednic. Místopis Map.cz je opět k nezaplacení, jelikož obsahuje i rakouské poštovní schránky! Mírně si zajíždíme do centra – alespoň jsem si toto městečko projel poprvé od roku 1989, kdy jsem měl tu čest podívat se do vysněného Rakouska poprvé. Následně přejíždíme hranice (na výjezdu nás už pochopitelně nikdo nekontroluje) a míříme do blízkého Hevlína. Zde se loučíme s Markem, děkujeme za skvělý výlet i odbornou logistickou podporu a slibujeme si, že tradici našich výprav, ať již jarních nebo podzimních, povedeme pořád dál!
A nám už zbývá poslední dnešní etapa putování: dojezd autem do Třebíče. Už ve vlaku nám Jana přetlumočila pozdrav od Biziho a jeho dojmy z hlídání štěněte: „To není štěně, to je čingischán!“ Musíme si tedy pospíšit. Objížďkou na Lechovice se dostáváme na okraj Znojma a opět jejich zázračným obchvatem na výpadovku směr Kasárna. Jednu výhodu to má – z obchvatu máme hlavní, přednost musejí dávat ti, co jedou po Pražské ze města. Ale široko-daleko žádné auto, takže je to vlastně jedno. Ve Vacenovicích se loučíme s Janou a pokračujeme k domovu. V Třebíči jsme kolem 22 hodiny. Rozvážím parťáky a tím dnešní hodnotná výprava končí.

Návrat na Hohe Wand se po dlouhých letech velice vydařil. Tím máme vlastně celé toto pohoří projité. Nikoliv samozřejmě křížem-krážem po všech možných cestách, ale po těch hlavních ano. Zjistili jsme, že jihozápadní cíp je od hlavního masivu víceméně oddělen a až na skaliska Gelände má o dost odlišný charakter – spíše zalesněné kopce. Z toho důvodu tedy tyto končiny nejsou tak vyhledávané a superatraktivní, spíše je to vítaná lokalita výšlapů pro místní. Chat však na trase bylo hodně a dokonce jsme si mohli vybrat, kterou zvolíme pro stylové rakouské občerstvení. Tak snad za rok na jaře zase v Rakousku na viděnou!

Společná fotka na prvním významném vyhlídkovém bodě - Geländ (1023 m).

... a tady v samotném závěru našeho přechodu Hohe Wandu - u chaty Hubertushaus.

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro pět osob 49€ (aktuálně cca 1225 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah http://fahrplan.oebb.at/bin/query.exe/dn – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.

Celkem ujito: 13 km.
Nejvyšší bod: Plackles (1132 m n.m.).
Nejnižší bod: nádraží Grünbach (550 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Bergfex (tlačítko na mapu: Karte anzeigen)

(zápis Kotel, foto Kotel+Milan)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.