Sobota 19. října 2024
Trasa:
Radějov, u kostela (0 km, 225 m n.m. ) – Vrchy, rozc. TZT na návrší (2,5 km, 390 m n.m.) – Mlýnky, osada, rozc. TZT CZ/SK (3,5 km, 260 m n.m.) – Šmatlavé uhlisko, přír. památka (4 km, 310 m n.m.) – Fráterka, polov. chata, rozc. TZT (5,5 km, 380 m n.m.) – Hrubý Rink, návrší (7 km, 488 m n.m.) – Skalický vrch / Kamenná búda, sedlo, rozc. TZT (8 km, 520 m n.m.) – Kamenná búda, tur. chata (8,5 km, 490 m n.m.) – Čupy, návrší, rozc. TZT (9,5 km, 574 m n.m.) – Kovalovské lúky / Záhorácká magistrála, rozc. TZT (10,5 km, 570 m n.m.) – Skalický vrch, sedlo, rozc. TZT (12 km, 520 m n.m.) – Mlýnky, osada, rozc. TZT CZ/SK (15,5 km, 260 m n.m.) – Holý vrch, rozhledna (17 km, 388 m n.m.) - Radějov, u kostela (18,5 km, 225 m n.m. ).
Účastníci: Kotel, Milan, Biňa, Bizi, Jana (5).
Počasí: skorojasno, občas větrno, do 14°C.
Bílé Karpaty po čtvrté? - proč ne? V minulosti jsme zde zdolali Velkou Javorinu, dále i Lopeník a loni jsme šli jen tak na pohodu na Vojšické louky. Toto pohoří nám zkrátka tak učarovalo, že se sem opět vracíme. Nedosahuje nijak závratných výšek - procházíte buď hlubokými prosvětlenými lesy anebo doslova čarovnými lučinami s rozptýlenými solitéry. To snad nikde jinde u nás nenajdete. A otravná masová turistika sem zaplaťbůh ještě nepronikla. Kromě nejznámějších partií kolem Javoriny a Holubyho chaty (přístupné ze Slovenska autem) zde na značených trasách narazíte nejspíše jen na ojedinělé pravověrné turisty, spíše domácí z blízkého okolí, než z velkoměst přijedších "mastňáků". Hlavně proto mám toto pohoří rád.
Loni jsme podnikli pěkný výšlap s dochodem k Radějovu, což už je vlastně jižní okraj či spíše konec dlouhého hřebene Bílých Karpat. I řekli jsme si, že je zde tak pěkně, že i letos můžeme v těchto pozapomenutých končinách vymyslet nějakou zajímavou trasu. Zkoumal jsem mapu v okolí Radějova, kde se dá sestavit pěkný okruh i na slovenskou stranu. A při větším přiblížení (jinak bych si toho asi nevšiml) mi padla do oka nenápadná ikona turistické chaty. Kamenná búda… co to je? O této chatě jsem zatím nikdy neslyšel…
Po krátkém hledání na webu bylo jasno: tak takovou raritu by člověk jen těžko pohledal! Zkrátka stará zděná lesácká chata, donedávna opuštěná a zapomenutá uprostřed hlubokých bělokarpatských lesů, ale i tak vyhledávaná místními k výšlapům i vycházkám. Nicméně donedávna bez jakéhokoli provozu či otevření. A protože ti správní srdcaři se ještě občas najdou, před pár lety si ji vzali do užívání turisté z Holíče. A starají se opravdu příkladně! V sezóně otevírají prakticky každý víkend, po sezóně každý druhý. Pocestným nabízejí výtečné občerstvení a dokonce i možnost skromného noclehu. Pochvalné ohlasy na jejich FB-skupině hovoří za vše, takže jsme se rozhodli – půjdeme okruh z Radějova na Kamennou búdu, a aby to už stálo opravdu za to, vyšlápneme i na přilehlé návrší Čupy a pokocháme se hezkými rozhledy z Kovalovských luk.
A protože tedy většina naší trasy povede na Slovensku, i název tohoto příspěvku zní krajově - "Biele Karpaty".
Původní plán výpravy zněl jako vždy – doprava vlakem+busem pomocí IDS JmK. Nicméně po Biňově nabídce vzít auto, jsme druh dopravy snad poprvé přehodnotili. A dobře jsme udělali, protože brzký odpolední návratový autobus jsme v reálu neměli šanci stihnout. Díky dopravě autem jsme tedy mohli jít úplně na pohodu a neohlížet se na pevně stanovený čas návratu. Počasí nám i tentokrát přálo ideálně – modrá prosluněná obloha, snad jen na některých místech trochu více pofukovalo, ale jinak v hloubi zdejších krásných lesů bylo velice příjemně. Kamenná búda plně splnila naše očekávání, zdejší fazulačku od obětavých Záhoráků jsme si plně zasloužili a vychutnali – takže i proto jim patří náš obdiv a poděkování. Rádi se někdy vrátíme!
* * * * * * *
Vývoj počasí v uplynulých dnech dával naději, že na danou sobotu bude opravdu pěkně – nezbývá než doufat a věřit! Jelikož tedy nejsme vázáni na první ranní vlak (4:30) můžeme si dovolit dát si sraz o luxusní dvě hodinky později: v 6:30 na parkovišti za třebíčským nádražím u nemocnice. Sem dojíždím postupně já od Boroviny, Bizi s Janou od Vacenovic, Milan pěšky z Domků a posléze přijíždí i Biňa se slíbeným chevroletem, který prý je "o něco větší, jak oktávka a pět lidí se tam pohodlně vejde" – tak uvidíme. Trochu jsme se hledali, jelikož zdejší parkoviště je hodně rozlehlé. "Tak vážení, už si ten luxus, že je parkoviště zadarmo, dlouho neužijeme! Chytré hlavy vymyslely i zde zpoplatnění!" zvěstuji všem řidičům aktuální novinu s krkolomným řešením (to fakt nepochopíš) a Milanovi tím pádem i námět na reportáž do TD – jistě výživnou, protože co jsou vizionáři schopni vymyslet s parkováním v "našem městě plném přátel", to se jen tak nevidí. Jeden rok se bijou v prsa, jak u tzv. přestupního terminálu zavedeme P+R režim a za pár let ho ruší. No, na diskuze bude dost času po cestě – teď přeskládat batohy k Biňovi do kufru a můžeme vyrazit. Zatím ještě za tmy, slunce v těchto dnech vychází až kolem 7:20 SELČ.
Jelikož nemáme dálniční známku, s Biňou jsme se dohodli na pěkné alternativní trase, při které se dá poznat notný kus jižní Moravy. Z Třebíče vyjíždíme Hrotovickou ulicí směr Dalešice – tady nám Biňa barvitě popisuje, jak mu před časem nějaký moula vjel do křižovatky z vedlejší, a byla z toho pořádná havárie. Na novém kruháči u Slavětic musíme pořád rovně na Rouchovany, protože silnice u JE Dukovany je pořád ještě v rekonstrukci. Tím se přes Rešice, Dobelice a Vémyslice dostáváme k velkému lesnímu předělu, který skrývá Krumlovskou oboru, a můžeme tak zavzpomínat na naši někdejší výpravu do těchto tajuplných míst. V blízkých Vedrovicích bylo dokonce zřízeno malé obecní muzeum mapující unikátní archeologické nálezy Dr. Olivy a jeho teamu v Krumlovském lese (nálezy kultury a těžby rohovce). "Už dlouho se do toho muzea chystám, ale ani jednou to zatím nevyšlo," uzavírám krátkou rekapitulaci našich poznatků z výpravy z před třemi lety. "No vida, tak máme další námět, celkem rád bych se do těchto míst zas podíval," chytá se Bizi.
Sjíždíme táhlým klesáním k Branišovicím a pak po státní silnici Znojmo – Brno jedeme na Pohořelice. V těchto chvílích zažíváme neskutečně krásný východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vyhoupl zpoza obzoru kousek vlevo od Pálavy. Tak velké slunce se vidí opravdu málokdy, zřejmě je to dané nějakým momentálním lomem světla v atmosféře. Následuje rychlá jízda na Mikulov a odtud přes Valtice a Bořím lesem k Břeclavi. "Tak tady v tom lese měli Němci za války nějaký velký muničák a Rusáci jim to při přechodu fronty všechno rozstříleli – nejsem si jistý, ale údajně ještě teď není v některých místech bezpečno," vzpomínám na nějaké informace vyčtené kdesi na internetu nebo shlédnuté v televizi, kterak se tady po lesích válejí ještě kusy munice. "To je paráda, to musím říct Bručounovi!" hodlá sem Bizi snad poslat známého třebíčského historika (určitě to ale zná). Následuje Břeclav, což je dost rozlehlé město v moravských rovinách, které postupem času pohltilo několik okolních osad a vesnic. Nejsme si momentálně jistí a tipujeme, že tato pomyslná brána na Moravu je větší než Třebíč – počtem obyvatel však přece jen ne, ale rozlohou asi ano. Na jedné z hlavních tříd můžeme pomyslně zamávat našim břeclavským přátelům – Markovi a jeho rodině. A začínáme vzývat ranní kávu! "Zastav na nějaké větší benzině, teď už mají dost luxusní služby a nabídku," prosíme Biňu a hle, přímo před námi na hodonínské výpadovce je Orlen-Benzina! V 8:20 (už skoro dvě hodiny na cestě!) tedy dáváme zastávku na vydatnou horkou kávu a odskočení.

Ranní Radějov - kostel sv. Cyrila a Metoděje a pomník padlým rodákům
|
Potom na Hodonín se to ještě trochu táhne, ale zato je tady pořádná rychlosilnice! Míjíme unikátní vinařské sklípky Petrov-Plže a před devátou už projíždíme historickou strážnickou bránou a jsme – ve Strážnici! To je velmi sympatické slovácké městečko, kupodivu i s mnoha zajímavostmi a památkami, několikrát jsme zde dokonce byli na krátké poznávací dovolené – takže si troufám tvrdit, že Strážnici a okolí celkem dobře znám. V kostce seznamuji parťáky se zdejšími reáliemi. O skanzenu nebo Baťově kanále slyšel už asi každý, Strážnické folklórní slavnosti jsou asi taky pojem. Sídlo zde má m.j. Národní ústav lidové kultury a provozuje nejen unikátní skanzen, ale i jedinečné expozice na zdejším zámečku (viděl jsem). Občas běží v televizi i dokumenty o nositelích lidových tradic, které zašťiťuje zmíněný ústav. Jsou to zkrátka moravské národní poklady, nicméně celkem před nedávnem při změnách politické garnitury se nějací političtí debilové nechali slyšet, že v rámci tzv. úspor jsou tyto ústavy či organizace k ničemu a měly by se zrušit. Naštěstí k tomu nedošlo... Takže to je Strážnice. Biňu prosím, aby přizastavil v centru – je tam trafika, která má v sobotu otevřeno, a my se vydáváme s Milanem nakoupit pár krajových pohlednic. Pak už konečně směřujeme do blízkého Radějova, kam vede jen jedna silnice. A ta končí na blízké Lučině, kde jsme končili výpravu loni. A dál už pokračují jen nedozírné hluboké lesy, táhlé karpatské kopce, státní hranice a... Slovensko.
Do Radějova dojíždíme pár minut po deváté hodině, zhruba v tu samou dobu, v jakou bychom přicestovali autobusem. Biňa si promyšleně dopředu vytipoval dobré místo pro zaparkování – u zdejšího nádherného kostela sv. Cyrila a Metoděje je několik parkovacích stání, což je super (abychom nestáli někomu před barákem). Dále v centru obce už jsme totiž žádné parkoviště neviděli. Vytahujeme batohy a chystáme výstroj. Nádherné prosluněné ráno! Co více si přát. Opodál je pěkné dětské hřiště s posezením, aspoň nemusíme batožinu válet v trávě.
V rychlosti zde seznamuji pochodníky s maršrútou, kterou jsem pečlivě vymyslel a zakreslil do kopie barevné mapy včetně časového rozvrhu: "Z Radějova po modré přes blízké zalesněné návrší k osadě Mlýnky ve vedlejším údolí, tam přejdeme státní hranice na Slovensko. Potom po bočním táhlém hřbítku hlubokými lesy až na Kamennou búdu, no a odtud potom na nejvyšší bod Čupy – nebojte se, je vysoký asi jako náš Pekelňák, přes 570 metrů, a z blízkých luk by se měl otevřít aspoň daleký rozhled. Pak boční trasou přejdeme zase k nám na Moravu," líčím takřka pašerácký přechod. Všem se to líbí, až na pochybnosti o časovém rozvrhu. Naštěstí ale nejsme dnes vázaní na spoje veřejné dopravy, tak můžeme jít úplně na pohodu.
Před půl desátou plni očekávání vyrážíme na trasu. Hned proti kostelu u školy přecházíme lávku (potok Radějovka) a po druhé uličce lemované venkovskými domky míříme více k centru. U zdejší hospody borci pilně řežou a štípají dřevo, mají na to nějaký festovní porychtuňk – házejí do toho klady a dopravník jim z toho plive naštípaná polena. Jojo, zima bude tuhá, v hospodě je potřeba pořádně topit! Kousek za hospodou odbočujeme vpravo do boční uličky a do kopečka. Na konci se vyjímá snad 40 let nedostavěný rodinný domek – teda, on je dostavěný jako hrubá stavba, z těch typických šedivých socialistických buchet (říkalo se tomu myslím póring), ale zjevně se v tom bydlí: "Nechápu, proč nebyli schopní za tak dlouhou dobu to nějak dokončit? – Inu, třeba jim to stačí – ale nechci vidět ty náklady na vytápění!" (beztak ale tady všichni topí dřevem). Trochu jsem se opozdil focením – nejen těchto "historických rarit", ale i zajímavé lidové tvořivosti v jednom ze sadů: vinné skleničky a lahve zajímavě vetknutné do kmene – a parťáci se mi rychle vzdalují. Ke vší smůle stále hlavní uličkou, ačkoliv bylo nutno odbočit zase doprava. Značky se totiž dvojí – přímo pokračuje zelená ke známé Radějovské oboře, ale my musíme sledovat modrou, která překonává blízký zalesněný hřebínek. Zapovídali se a nechali se svést přímým směrem. "Héééj! Lidi – héééj! Doprava jste měli zatočit!" – nechci po vsi moc hulákat, ale už nevím, jak bych ty sleponě upoutal a přiměl těch 100 metrů k návratu. Naštěstí se někdo otočil. Mávám a ukazuji odbočku, kterou minuli.
V pár momentech srovnáváme řady a odbočujeme do poslední postranní uličky Radějova. Začíná solidní kopeček a zástavba pomalu končí. Jeden z baráků nám však bere dech! Žádné sedlové střechy – zkrátka soubor bílých obřích kvádrů s velkými prosklenými okny, něco jako vila Tugendhat v Brně, navíc obehnaná bytelnou vysokou zdí (podle rčení: "tvůj soused je tak dobrý, jak vysoký máš plot" – mohu potvrdit). Zajímavé architektonické řešení a je jen na diskusi a věc názoru každého soudruha, jestli se sem hodí nebo ne – to však necháme jiným. "Ta prosklená kuchyň nemusí být špatná," měří bystrým okem Biňa obří okno od podlahy až ke stropu, "ale nevím, jestli jim nevadí, že je tam může kdekdo očumovat, snad to má nějakou odraznou fólii..." – "Podobnou vychytávku si pamatuju na Znojemce v Třebíči," vybavuju si známý třebíčský šantán, "... ale tam ta výkladní skříň byla na pánským hajzlíku přímo do Elištiny ulice – takže když's čural s řadou ostatních potřebných, kdekoho napadlo, jestli zvenku z té ulice není velmi 'zajímavý' pohled..." Shodujeme se, že vila patří nějakému místnímu velkomoži. Asi jsme byli blízko – a propós: znáte Strážnické brambůrky?

Rokle nad Radějovem - pěkně vachrlaté mostíky.
|

Úlovek u myslivecké chaty na Holém vrchu.
|
Značená trasa vzápětí míří vzhůru do bočního zapadlého údolíčka neudržovaných sadů, které se posléze mění v zalesněnou rokli. Volíme mírně alternativní pěšinu po protilehlé straně než vede značka – podle mapy tam má být odpočinkový altánek. Nejprve narážíme na infotabuli zdejší naučné "Oskerušové stezky" a několik starých laviček při cestě. Z tabule jsme se m.j. dozvěděli, proč už se v Radějově nepěstuje víno: jelikož vinohrady v této okrajové oblasti kdysi v 19. století pod vlivem révokazů ustoupily ovocným sadům, nejvíce švestkám, zde zvaným trnky nebo karlátka (zajímavé je, že u nás se používá výraz kadlátka). Zaujmulo i "desatero šetrného cestovního ruchu", které možná i stojí za přepis, ale v kostce: vyzývá pocestné, aby se chovali jako lidi a ne jako hovádka a respektovali místní, což v dnešní době už jaksi normou není. Výše v rokli docházíme k avizovanému altánku, kde dochází k první redukci výstroje. Při prvním výstupu jsme se celkem zapotili, takže například moje bunda putuje natrvalo do batohu a cestu jistě zvládnu jen v lehkém svetru (zatím je kolem 12°C). Všimli jsme si, že sloupky a stěny altánu jsou "vyzdobené" nějakými litaniemi v cizím jazyce, už jsme to zaregistrovali i ve vsi, kde byly nějaké zvláštní tabulky s jakoby biblickými texty připomínající "Bič boží". Nebylo to prachobyčejné vandalské grafitti, ale někdo si s vypisováním textů dal celkem práci, asi nějaký místní krišna. Pro nás jedinou a srozumitelnou větičkou, kterou někdo další vepsal mezi anglická slova bylo: "MILOŠ ZEMAN JE JEŠTÍREK"... celkem milé a snad ani nijak neurážející.
Strmá rokle zapadaná listím pod mohutnými listnáči byla tu a tam překonávána vachrlatými mostíky, či spíše lavkami. Tu poslední musíme nějak přejít, abychom se dostali zpět k modré značce. Ufff... nikdo nespadl, ani se vratká stará lávka pod nikým neprolomila. Z celkového stavu stezky, altánku a laviček lze usuzovat, že byly vyhotoveny už před dávnou dobou a stejně tak dlouho se o ně už nikdo nestará. Na protější straně údolíčka nacházíme modré značky, které nás vyvádějí na návrší, kam konečně mezi stromy prosvětluje zatím nízké slunce. Zaujal nás i mohutný pařez po čerstvě pokáceném dubisku – počítat ty letorosty, to by byly desítky! Následuje odbočka vpravo a krátký blátivý úsek po těžbě dřeva. Vycházíme na okraj luk s rozcestníkem Vrchy (390 m n.m. – vystoupali jsme sem slušných výškových 160 metrů) na dohled blízkého návrší Holý vrch s jednoduchou rozhlednou. "Tudy se odpoledne budeme vracet," upřesňuju trasu pro mírně alternativní návrat, abychom nešli tou samou cestou. Odtud se k naší modré připojuje i žlutá značka a postupujeme po svažité lučině podél okraje lesa k blízké chatě, kde lze už z dálky tušit její obsazenost. Přicházíme blíž a na stromě je vyvěšen právě střelený kus vysoké, už vyvržený. Chata je samozřejmě myslivecká. Přes okna a terasu je vidět, že uvnitř už vesele plápolá krb, cinkají pohárky a mladý myslivec, který přišel zkontrolovat na verandu, kdo jim to prochází revírem, nám potvrzuje, že výstavního daňka střelili dnes ráno. "Tak až se budeme odpoledne vracet, budou steaky?" ho trochu špičkujeme. Vzal to s humorem – třeba nás pozvou :-)
Od chaty se zase noříme do listnatého porostu a začínáme strměji klesat do druhého údolí – k osadě Mlýnky. Téměř neznatelná pěšinka se kroutí okolo jedné studánky a pak vycházíme nad strží potoka Mandát. U zerodovaného zákrutu s krásně vymletou kamennou stěnou byla asi kdysi lávka, ale vzala ji voda. Potok musíme překonat po položených balvanech. Na protějším břehu objevujeme rozcestník Mlýnky-lávka (262 m n.m.). Naše modrá nás směřuje do "centra" malé osady, a ještě se zde dá odbočit po žluté do tzv. Měsíčního údolí a po 2,5 km do známé Radějovské obory (dodatková tabulka však upozorňuje že v obdobích 1. – 30.6 a 15. 9. – 15.11. je obora nepřístupná). Obora nás ale dnes zajímat nebude, třeba někdy jindy. Po pár krocích se dostáváme do rozptýlené zástavby několika rekreačních chaloupek a také k hlavnímu rozcestníku u konce sjízdné silnice. Zde končí Morava, po pár krocích vstoupíme na Slovensko. "Hele, však už tu jsou taky slovenské rozcestníky – místo vzdálenosti udávají čas," podotkl někdo všímavý. To mě připomíná, že bychom mohli třeba zkontrolovat maršrútu: "Hmm, zde jsme měli být v deset – a teď je...?" – "To ti to teda nějak nevychází: tři čtvrtě na jedenáct! Chacha!" No nic, nemá smysl se nějak honit, auto nám neujede.

Šmatlavé uhlisko - krásné lesy hned za hranicí.
|
Okolo druhé chaloupky s pěknými slováckými ornamenty okolo oken se prosmýkneme po pěšince a vzápětí po mostu přecházíme Sudoměřický potok – což je hranice. A jsme na Slovensku. Člověk to už bere tak nějak normálně, že přes třicet let je to už "cizí stát", ale pořád je nám Slovensko hodně blízké, jako doma. Minimálně se tam člověk normálně domluví. Tabulka s jejich státním znakem nás upozorňuje, že procházíme přírodní rezervací Šmatlavé uhlisko – název se líbí nejvíc Janě. Spousta pomístních názvů vznikala z lidových tradic a účelů, čemu lesy či lučiny sloužily, nebo komu patřily – třeba se tady pálilo uhlí, kdo ví… (dnes ochrana zachovalých lesných spoločenstiev Bielych Karpát v najnižšom vegetačnom stupni s veľkou druhovou diverzitou, dobre vyvinutým bylinným podrastom a početnými populáciami ohrozených vstavačovitých rastlín a množstvom druhov teplomilného hmyzu. Rozloha 8,44 ha.) Podle popisu to tady asi musí být nejvíc zajímavé hlavně na jaře, nyní vnímáme především krásně prosvětlený listnatý les, který se už začíná zabarvovat do podzimního šatu. Pod nohama nám šustí lupení a značky nás vedou do mírného kopečka. Více než příroda nás asi zaujmul rozvěšený spacák na blízké větvi: "Docela novej, někdo tady asi přespal, třeba nebude daleko..." A další se válel ve škarpě lesní silničky, na kterou nás po chvíli vyvádí modrá značka – "To nebude čundráků – vzpomínáte na ty haldy hadrů pod Lopeníkem?" poukazuju na zbytky výstroje po tzv. migrantech. Trochu zabředáváme diskuzi na toto téma: "Tady je ideální terén pro přechody – hluboké lesy, ale relativně schůdné cesty mimo hlavní trasy. Zkrátka se tady v noci 'zabivakujou', přečkají do rána, pak jim je vedro a co nepotřebujou, to odhodí. A počkají na převaděče z naší strany. Co se jim nehodí, to tady prostě nechají." Vzpomínáme, že okolo Lopeníku a Mikulčina vrchu jsme viděli hromady relativně luxusních a nových svršků.
Lesní silnička nás vede dále zalesněným úbočím, dokonce i mírně klesá. V jednom místě se značená trasa poněkud nelogicky odpoutává vpravo do lesa. Chvíli dumáme, proč tomu tak je, když se po nějakých 200 metrech zase vrací na silničku. Důvod byl asi ten, že na dohled se rozprostírá svažitá louka s dalekým výhledem do krajiny. Zřejmě chtěl značkař ukázat pěkné rozhledové místo na blízkém okraji lesa. Zástavba v dáli mohly být Sudoměřice, anebo už Skalica.
Hned nato naše značená trasa odbočuje pro změnu vlevo do lesního porostu. Nádhera! Začínáme mírně stoupat nedozírnou záplavou prosvětlené bučiny. Pěšina se ztrácí pod listím a nebýt značek, snadno se sejde z toho správného směru a troufl bych si tvrdit, že stačí málo a člověk v tomto lese zabloudí – všechno všude stejné, široko daleko jen kmeny a kmeny a ligotající slunce v korunách.

Dopolední svačina na Fráterce.
|
Za pár minut ale docházíme na znatelnou mýtinu a mezi stromy se objevuje střecha jakéhosi stavení. Obcházíme jej a na mýtině s mohutným dubem stojí malá lesovna, podle mapy a rozcestníku zvaná Fráterka. Je to uzavřená zděná lesácká bouda, zřejmě na uskladnění nářadí nebo úkryt před nepohodou, pokud se v lese vyskytují dřevorubci. Jen ten výškový údaj na zdejším rozcestníku vůbec nesedí! Uvádí zcela chybně 190 m n.m., přičemž z mapy je jasně zřejmé, že jsme bezmála v 390. Před stavením je instalováno bytelné posezení. Akorát čas na pořádnou svačinu – 11:30 hod. Usedáme tedy a vybalujeme proviant. "A co nám říká maršrúta?" ptá se lišácky Bizi s tím, že budu pěkně nachytaný – "… říká, že jsme právě v tuto dobu měli mlsat horkou polívku na Kamenné búdě. Ale máme to tam ještě tři kiláky do kopce, takže další hodinu," odpovídám s vědomím, že tím je dnešní maršrúta dokonale rozmetána. Nevadí, času je dost a tady je pro svačinu hezky a klid. Pojedli jsme, popovídali a po čtvrthodince se zvedáme k další etapě našeho putování. K odchodu nás také pozvedly nějaké hlasy, které se začaly ozývat kdesi mezi stromy. Že by první lidi? Vždycky je fajn stopovat, jak dlouho nikoho člověk nepotká – a nejlepší je, že vůbec! Nemáme rádi chození v houfu, takže o to rychleji se vydáváme na cestu.
Ty tři kilometry k dalšímu významnému rozcestníku byl snad nejkrásnější úsek dnešního dne! Jen mírně stoupáme prosvětleným listnatým lesem po znatelné vozové cestě – buky, habry, duby, semtam bříza nebo smrk – nekonečné, kam oko dohlédne. Je zde zkrátka nádherně! Takové lesy u nás nemáme ani omylem. Zanedlouho jsme zaregistrovali pohyb mezi stromy napravo. Stádo vysoké! Sotva ucítili nebo uviděli lidi, dalo se stádo do pohybu. Ale pořád jsme je viděli mírně před sebou. Zdálo se, že to jsou jeleni a laně – no, parohy to mělo, ale spíše to byli daňci. Milanovi se podařilo na zoom i pár fotek. V 11:50 překonáváme mírné návrší Malý Rink (420 m n.m.) o půlhodiny později potom Hrubý Rink. Ani to "nebolelo" – nadmořská výška je pouhých 488 metrů. Ačkoli jsou zdejší lesy hluboké, přece jen jsme narazili na jedno odlesněné místo, spíše průsek na severním svahu. Díky tomu se nám otevřel úzký výhled do širé krajiny: kousek od nás vysílač na Travičné (jeví se už jakoby pod námi). A za ním pohled do dálav na Slovácku: kaplička sv. Antonína nad Blatnicí, známé to poutní místo zvěčněné například na unikátním obraze malíře Joži Úprky, na obzoru potom masiv Hostýna, což je od nás už dobrých 60 km. Následuje už spíše jen pohodový rovinatý úsek po neznatelném hřebeni, kde míjíme m.j. uměle vybudované tůňky, rezervoáry na povrchovou vodu. Je to teď celkem zajímavý a zřejmě účinný trend za účelem udržování vody v krajině. Bizi nám vyprávěl, jak se podobně dělají příčná koryta na starých cestách v Jizerkách.

Povlovná lesní cesta na Malý a Hrubý Rink v krásném polesí s daňky.
|
Přesně ve 12:30 docházíme k dalšímu významnému záchytnému bodu: naše úžasná lesní cesta vychází v plochém hřebenovém sedle Skalický vrch (512 m n.m.) na účelovou lesní asfaltku (samozřejmě se zákazem vjezdu, jen cyklotrasa). Očekáváme zde velký rozcestník a už jen drobný časový údaj k dosažení Kamenné búdy. Ten čas tam ani není uveden, musí to být sotva pět minut chůze. Vždyť vlastně i rozcestník nese oficiální název "Kamenná búda – 520 m n.m.", nikoliv Skalický vrch. Opodál nás ještě zaujala naučná tabule s tématem zdejšího rybářství a myslivosti. Dozvěděli jsme se například, že zmínění daňci (zde zvaní danieli) zde byli vysazeni uměle před 30 lety a jako nepůvodní druh se přemnožili a působí ve zdejších lesích spíše škody: nadměrné spásání bylinného podrostu a ohryz dřevin – to můžeme potvrdit, protože jsme v lesích viděli spíše udupaný povrch. Vzácná je zde divoká kočka, ale pronikl sem další invazivní vetřelec "psík medviedikovitý" (psík mývalovitý, podobá se jezevcovi nebo mývalovi) ničící velké množství ptačích hnízd a obojživelníků.
Rozcestník zde spojuje naši zelenou značku vedoucí po hřebeni Rinků se žlutou, která prochází po úbočí Zlatnické doliny – a ještě se do toho motají cykloznačení, jimiž jsou proznačeny lesní silničky. Odtud už oboje pěší značky pokračují společně. Chvilinku nás vedou po širší lesní cestě, ale záhy odbočují vpravo na pěšinku vedoucí do závěru Zlatnícké doliny, který tvoří vlastně jakousi obří krajinnou "podkovu", v jejímž závěru je kdesi před námi položena Kamenná búda. A ještě jedna zajímavost: zdejšímu poslednímu výběžku Bílých Karpat okolo Zlatnické doliny a vrchu Čupy přiřkli místní velmi vznešený ba romantický název: Skalické hory! Samozřejmě podle blízkého města Skalica – kdysi jsem tam byl, takže mohu spolupochodníkům podat drobné přiblížení tohoto zajímavého města: "Mají tam pěkné muzeum, tehdy tam právě byla výstava obrazů místního krajináře, dále několik velkých kostelů, starodávnou románskou rotundu svatého Juraja a místní speciality – typické skalické červené víno a takový obří trdelník. Název 'skalický' smí používat jen několik výrobců ve městě a okolí, je to chráněná značka. Chtěli jsme si ho koupit, ale bez objednávky předem nemáš šanci." Ještě pár kroků po svažující se lesní pěšině a před námi se už otevírá malý palouk s několika stavbami: jako první míjíme k Biziho radosti tee-pee, dále tam mají nějaké umývárky, velký plac s ohništěm a posezením a hlavně: Kamenná búda naživo v celé své kráse! Paráda, jsme tady! Docházíme sem pár minut před jednou hodinou popolední.

Společná fotka u Kamenné búdy.
|

Kamenná búda - oáza klidu a pohody v Bielých Karpatoch neboli Skalických horách.
|
Ke Kamenné búdě lze na internetu dohledat pár velmi zajímavých informací. Tak snad jen stručně: návrh na její výstavbu vznikl těsně před válkou v roce 1938 a její projekt dokonce vypracoval světoznámý architekt Jurkovič. Měla nést jméno Chata Setona Watsona. Realizovat se podařilo pouze jedno patro. Záhy však přišel zánik ČSR, válka a samozřejmě úplně jiné starosti. Po válce se na chatu "zapomnělo", to co bylo dokončeno, sloužilo maximálně tak lesníkům, a nebylo o ni řádně pečováno. Před několika lety si ji od města Skalica vzali do péče turisté z Holíče a po více jak 80 letech obnovili její provoz pro širokou turistickou veřejnost. A to přesně v tom anebo podobném duchu, jak fungovaly chaty KČST před válkou! Není zde elektrika, snad jen malý solár, voda se bere ze studánky. Jen základní služby typu domácích pochutin (gulášek, polévky…), pivko, káva, čaj; nocleh jednoduchý na palandách. Na opravě chaty a okolí odvedli bezesporu obrovský kus práce a my to můžeme nyní posoudit a ocenit. Oproti jinde všeobecně vyžadovanému trapnému luxusu a služeb až pod čumák je toto opravdu vzácné zjevení a balzám na duši každého poutníka, tuláka či čundráka.
Nejprve se musíme trochu rozkoukat a rozmyslet si, kam se usadíme. Máme štěstí, lidí je tu pomálu, snad jen jednotlivci. Sedět se dá venku u několika stolků na lavicích, potom na kryté terase. Jdu to prozkoumat dovnitř, venku přece jen mírně protahuje. Vchod zboku terasy, uvnitř úzká chodbička přes celou délku chaty. Nalevo několik místnůstek s palandami a velmi jednoduchým vybavením pro přespání. Hostinský lokálek se nachází vpravo, směrem k terase, uvnitř krásně plápolají kamna, všude teploučko, úplně v zadní místnosti je malá kuchyňka s obslužným okýnkem do jídelny i ven na terasu. Příchozí hned vítá starší paní za okýnkem a nabízí dobroty, které dnes se svým parťákem připravili: "jejich fazulačka", klobásy, párky, tvarožník… kdo má žízeň, je zde pivko v plechu, nebo limonády. Ostatně avízo pro hosty avizovali již předem v jejich skupině na FB: V sobotu 10-17, v nedeľu 10-16 hod. Bude nachystaná fazuľová polievka, klobásky, parky, špekačky, utopenci. Bude aj tvarožnik. Teší sa na vás Joža a Alena. V lokálku jsou jen dva stoly, kde se dá sesadit asi 10 návštěvníků. U obou sedí dvojičky, tak se dovolujeme, zda můžeme přisednout a svoláváme s Milanem naše zbývající kolegy zvenku. U okýnka objednáváme každý dle své chuti, já s Milanem jsme se pustili například do fazulačky s chlebem, k tomu Radegasta v plechu = kulatých 5€. Přisedáváme si ke staršímu, zřejmě manželskému páru k zadnímu stolu. Jsou to domácí – Záhoráci, a jak jsme pochopili, na chatu chodí skoro pořád. Jak to tak na chatách chodí, dali jsme se do řeči. Chatu jsem pochválil, že ji místní dělají "srdíčkem" a že s podobnou koncepcí jsme se setkali snad jedině v západních Tatrách (Babky) – chata Na Červenci. Oni byli v obraze, a když jsme začali obdivovat zdejší chatařské vesty pověšené na ramínkách u stěny, z chlapíka vypadlo: "A tamto za tím je moje…" – na zdi byly pověšené mačky a cepín. No nakonec jsme se dozvěděli, že je horolezec a slezl celou Evropu, nejvíce si cenil výstupu na Matternhorn. Prý měli rozjednané i Himálaje, ale skončilo to na nedostatku sponzorů. Když viděli, že jsme Bílými Karpatami nadšení, doporučili nám zavítat i do Malých Karpat, konkrétně do okolí Smolenice, odkud se dá podniknout výstup na Záruby, nejvyšší bod tohoto pohoří. V interiéru chodbičky mě ještě zaujala pamětnická nástěnka s černobílými fotkami z historie chaty: ZŠ Holíč – výlet za odmenu nejlepších pionerov v školskom roku 1988/89: jó to byly časy – parta kluků-rošťáků a holek-roštěnek v dobrém rozmaru, kytary, maškarní, sranda. Tipuju, že fotky našli nějací současní návštěvníci chaty, kterým může být dnes k 50 – čili naše generace.

... a takto to vypadá uvnitř v lokále. Jana s Bizim si dali párečky.
|
Není nad horkou svačinu! Polívku jsme vylupali do dna. Na můj vkus mohla být krapet hustější, ale i tak nám nadmíru bodla. Loučíme se s hostiteli a Záhoráky od stolu a odebíráme se před chatu. Zde musíme udělat společnou fotku, to jinak nejde! No nic, líbilo se nám tu moc, dobře jsme pojedli, odpočinuli i popovídali – a ve 13:30 je nejvyšší čas k odchodu. "Tak správně bychom za hodinu měli být zpět v Radějově u autobusu, ale co už…," ukázal se můj původní časový plán jako absolutně nereálný. Začínáme stoupat lesem k dalšímu stěžejnímu bodu výpravy, k návrší Čupy. Kamennou búdu necháváme pod námi mezi stromy, ještě míjíme pěkně kameny upravenou vodoteč se studánkou, odkud správci berou vodu. Pěšina stoupá stále ostřeji a taky začíná citelněji pofukovat. Přecházíme jednu příční lesní cestu a dále jsme už na náhorní planině porostlou zdejším typickým prosvětleným listnatým lesem. Pěšina se stáčí mírně napravo, jdeme už skoro po rovince – a před námi se po chvíli zjevuje mohutný betonový pylon značící kótu Čupy (574 m n.m.), docházíme sem o 3/4 na dvě, čili od chaty slabá čtvrthodinka. Na tyči velkého rozcestníku Milan objevuje schránu s turistickou knihou a napsal tam pěkný zápis o naší návštěvě v těchto kouzelných místech. Kromě nás sem dochází i pár dalších jednotlivců se kterými si vzájemně děláme "vrcholové" fotky (píšu záměrně v uvozovkách, protože nijak závratný vrchol zde není, akorát od Kamenné búdy byl v úseku asi 100 metrů ostřejší krpálek). Samotná kóta je opodál osazena geodetickým pylonem, nemlich ten samý vzor je u nás na Mařence. Tipuji tedy, že Čupy jsou zahrnuty do nejvyššího řádu trigonometrické sítě a snad i AGS (astronomicko-geodetické). Ale v dnešní době superpřesných přístrojů napojených na GPS a doplňující zemské referenční systémy je to už vlastně jedno, je to hlavně historicko-technická památka. Místní pylon vyzdobili slovenským znakem. Po krátké zastávce tedy můžeme pokračovat dál.
"A abychom dnes měli i nějaké ty pěkné výhledy, připravil jsem si poslední zacházku – na blízké Kovalovské lúky," směruji naši skupinu po značkách k jihu. Tato část je značena i červeně jako "Záhorácká magistrála". Mírně klesáme a před námi se zjevuje okraj lesa a další široká spojovací cesta, kde odbočujeme vlevo. Po chvíli nám krásné výhledy doslova berou dech – Kovalovské lúky jsou položené na jihovýchodním úpatí a nabízejí pohledy na typické bělokarpatské planiny ozdobené remízky a solitéry. Opodál se dokonce pase stádo krav – dotvářejí tak krajině typický kolorit. Na obzoru se rýsuje hradba dalšího pohoří, konkrétně Malých Karpat. Ten nejvyšší táhlý hřeben jsou právě Zákupy, o kterých mluvili naši spolustolovníci na chatě. Odtud je tam vzdušnou čarou ještě 32 km. Pomalu procházíme okraj luk a fotíme pěkné snímky, na to se nedá vynadívat. Opodál u rozcestníku (570 m n.m. – čas 14:15) je osazena bytelná lavice "Marošova lafka". Chvíli čekáme než odjede skupina kolařů a ještě se naposledy zastavujeme na tomto jedinečném rozhledovém místě. A zde se náš dnešní okruh uzavírá a my se již budeme vracet zpět k Mlýnkům.

Výhledy z Kovalovských lúk - bylo to dost proti slunku, na obzoru jsou spíše jen tušit Malé Karpaty.
|
Ze Záhorácké magistrály odbočujeme k severu na širokou lesáckou cestu, která je proznačena jen jako cyklotrasa. Přes návrší Tri kopce (567 m n.m. – opět takřka neznatelné) postupujeme lesy. "Tady někde kousek pod námi musí být Kamenná búda," dovozujeme z polohy na mapě, pořád se totiž motáme v jedné lokalitě, nad širokým závěrem Zlatnícké doliny. No jistě, po pár minutách docházíme k rozcestníku na Skalickém vrchu, čímž jsme úžlabí s chatou již minuli. Abychom nešli zpět tou samou trasou, volíme odbočení vpravo, stále po asfaltové silničce. Je tudy značená cyklotrasa, takže jsme si vědomi, že kolaři musí mít přednost – dáváme tedy pozor, abychom nikoho neomezovali. Za tři kilometry nás jich minulo jen pár. Někteří jezdí potichu, daleko lepší je, když používají zvonek. A pořád vytrvale klesáme z kopce, a z kopce a pořád z kopce… U rozcestí pod Malým Rinkom jsme už na dohled spodku údolí a tím i Sudoměřickému potoku, který se klikatí dole. "Hele, hraniční patníky," všímáme si výrazných bílých mezníků s červenou hlavou. A v protějším svahu už se vine nekonečná hradba oplocení Radějovské obory. Mlýnky se tedy blíží. Celkově nám tento víceméně nezáživný a povinný asfaltový úsek (byť ale vedený krásným lesem) trval 3/4 hodinku. Nechceme si mírně zacházet k odbočce nad Šmatlavým uhliskom, tak to bereme poněkud blížeji – doprava šusem lesem k Sudoměřickému potoku. Pěšinka se ale po chvíli ztrácí mezi lupením a my musíme trasu k potoku najít víceméně instinktivně. Překonáváme potok, lezeme do prudkého svahu a konečně jsme na příjezdové cestě k oboře. Na dohled vlevo jsou první chalupy Mlýnků a především krásně upravená kaplička s altánkem. Tabulka na kapli nám prozrazuje, že toto pietní místo bylo zřízeno k památce Jana Sádla a bratrů Řeháčkových, kteří byli popraveni v době okupace v r. 1943 (zřejmě místní rodáci). Usedáme sem k odpočinku a odpolední svačině. Vypisujeme i pohledy. O půl čtvrté se zvedáme k odchodu, čeká nás ještě poslední etapa cesty, kdy musíme překonat celkem citelné převýšení Holého vrchu.

Geodetický pylon na vrcholu Čupy (574 m n.m.).
|
Překonáváme další potok (Mandát) s brodem (tudy jsme šli už dopoledne) a teď musíme zabrat pořádně do kopce. Jsme zvědaví, jestli na myslivecké chatě nějak pokročili s porcováním daňka, nebo snad už se odtud bude linout vůně šťavnatých steaků. Daněk však ale pořád visí na stromě. Mladý myslivec si všiml, že se vracíme z výletu a nabízel nám aspoň rundu štamprlí. S díky ale odmítáme, nějak není ta pravá chuť. Namísto původní trasy z rána (lesem a roklinou) odbočujeme na louky směrem k místní rozhledně. Slunce se už kloní nad západní obzor a nízkým svitem krásně dokresluje krajinu. Rozhledna Holý vrch je jednoduchá stavba – nahoru vede pouze žebřík, plošina je kryta jednoduchou stříškou. Okolo je nějaká mladá rodinka, která se i pokouší vylézt nahoru, takže my se rozhlížíme pouze ze země, on to totiž není žádný podstatný rozdíl. Nabízejí se odtud krásné výhledy na Slovácko, až k Hostýnu, na bližší hřebeny Karpat s Javorinou, blízkou Travičnou, můžeme vidět i přilehlé Vojšické louky, kudy jsme šli výpravou loni. Směrem na Bzenec a Vracov je dohled až ke Chřibům (hrad Buchlov). Na samotný Radějov se nám otevírají letecké výhledy až poněkud dále, když překonáváme ploché návrší. A i tyto jsou úchvatné, zejména na dominující kostel sv. Cyrila a Metoděje. Holý vrch překonáváme kolem půl páté a dohled na ves nám napovídá, že stačí už jen slabá půlhodinka a budeme v cíli.
Sestup po lučních cestách do Radějova – to byla vedle putování karpatskými lesy snad nejkrásnější pasáž dnešní výpravy! Jedinečné výhledy na vesnici roztaženou v údolí a dominující bílý kostel. A k tomu výhledy do dálav. Každým krokem však snižujeme nadmořskou výšku, až docházíme k prvním záhumenkům a k prvním domkům. Stačí se dvěma uličkami prosmýknout k potoku Radějovce, který tvoří pomyslnou osu vesnice a jsme u lávky pro pěší, která spojuje oba břehy a dovádí nás ke zdejší škole a kostelu. Milan ještě zaběhl k blízké poště, kde jsme uviděli schránku – aby tam hodil těch několik pohlednic, které věnujeme našim kamarádům. Člověk by řekl, že je to už nějaký archaický zvyk z dob dávno minulých, ale světe div se, v našem širším okruhu si stále posíláme pohledy!
K autu docházíme 16:50, čímž naše pěší putování definitivně končí. Ještě si kontrolujeme délku ujité trasy: Janě chytré hodinky "natočily" hodně přes 19 km, mě naopak Stopař v mobilu naměřil asi o kilometr méně. Každý přístroj má zkrátka jinou citlivost a metodiku, rozdíl jsem vysvětloval i tím, že pokud je člověk delší dobu na místě (např. v našem případě 3/4 hodinu na Kamenné búdě a v lese), GPS-ka lítá tam a zpět. Ještě jen tak pro zajímavost: moje dokonale rozmetaná maršrúta počítala s dochodem k radějovskému autobusu o rovné dvě hodiny dříve: odjezd byl 14:46, další jede až 18:46. Kdybychom byli odkázáni jen na veřejnou dopravu, museli bychom to v Mlýnkách ohnout směrem na vlakovou zastávku v Petrově a počítám, že tam bychom docházeli něco po 17 hodině – a kdoví, zda bychom tedy chytali ten vlak, který jede 17:15 na Hodonín! Nyní samozřejmě bereme zavděk luxusem Biňova chevroletu. Pořádně si pucujeme boty (špinaví vlastně ani nejsme), batohy skládáme do kufru a můžeme se usadit a vydat se na cestu zpět k Třebíči.
Díky za vše – krásné podzimní Bílé Karpaty! Díky za pohostinnost a pohodu na Kamenné búdě. A díky za pěkné slunečné počasí...

Procházíme kolem rozhledny na Holém vrchu nad Radějovem.
|

Náš cíl je již na dohled.
|
V 17 hodin se vydáváme na cestu na podvečerní silnice. Ve Strážnici se napojujeme na hlavní tah na Hodonín a Břeclav, což je asi 35 km. V Petrově-Plžích upozorňuji nejen na místní malované sklípky (ze silnice nejsou moc vidět) a také na stylovou zájezdní hospodu hned u silnice a železničního přejezdu. M.j. tam mívali vynikající husí játra, což je místní delikatesa. Sobotní provoz je poměrně hustý, takže se Biňa drží v dlouhé roztahané koloně, kde si každý správný šofér drží odstup od předchozího. Jede to asi tak 80-90 km, Biňa to nazval "jede vláček". No samozřejmě aby se nenašel blbec, který má úchylnou potřebu všechny předjíždět! – "Hele, co se na mě lepí za blba!" – "Ať si jede, nech ho předjet..." – takoví debilové jsou vždycky příčinou karambolů i tragických nehod, když se buď za každou cenu cpou do mezery před vámi, nebo ohrožují protijedoucí. Stejně tak i tento pablb ve velkém SUV-éčku. Sotva se vecpal před nás, už začal vystrkovat levý roh, aby předjížděl a znervózňoval toho dalšího řidiče. A zase, a zase... Nutno podotknout, že normálně myslící člověk ví, že tímto stylem jízdy nic nezíská a posune se pouze o pár pozic na dlouhém úseku – a pak ho stejně dojedete na semaforech v nejbližším velkém městě. Stejně tak i nyní: za 25 kiláků mezi Rohatcem a Břeclaví se blbeček posunul asi o sedm aut, pořád jsme ho měli na dohled. Až konečně odbočil na dálnici směr Brno a my si oddechli – "To je eM-Péčko!!!" uzavřel Bizi hodně sprostě :-)
Projíždíme Břeclav a míříme na Valčice (ty jsou momentálně nějak rozkopané). Zde jsme zase probírali, kdo z nás je jaký fanoušek, které instituce a člověk by se i divil. Že je Bizi fanoušek Českých drah, to už víme dávno, ale z tohoto rozhovoru vyplynulo, že je dále i fanouškem Coopu. Když jsem jen tak mimochodem přiznal, že pivo Regent mají pouze ve Flopu na Jiráskově ulici, kam ho taky chodím kupovat, byl jsem čestně pasován na fanouška Flopu. A v Mikulově už nastal hlavní hřeb naší zpáteční cesty, s kterýmžto tématem jsme vydrželi až do Třebenic u Třebíče! – "Tak nám Bizi konečně povyprávěj zážitky z plavby plachetnicí po Baltu!" vybídl jsem kamaráda, který tento zajímavý podnik absolvoval už po několikáté. Do toho se zapojila Jana se svými zážitky z plavby po Jadranu. A bylo o čem povídat až skoro domů. Mezitím se setmělo a na severovýchodě vycházel obrovský úplňkový Měsíc – to byla podívaná! Do Třebíče dojíždíme v 19:30 a nezbývá než se rozloučit a rozjet se do svých domovů.
Výprava do Bílých Karpat byla opět velmi povedená, poznali jsme nyní více i slovenskou stranu. Kamenná búda splnila naše představy o oáze klidu, pohody a pohostinství uprostřed bělokarpatských lesů. Zde to holíčští turisté dělají opravdu srdíčkem a my jim přejeme, ať jim nadšení a elán vydrží. Rádi se do těchto míst opět vrátíme! V krásné přírodě v podstatě mimo civilizaci a jen s minimem turistů jsme ušli slušných 19 km, a za pěkného slunečného počasí.

Společná fotka na vrcholu Čupy.
|
* * * * * * *
Zajímavosti a odkazy:
Podrobná a velmi zajímavá historie Kamenné búdy na stránkách Trekingu: Kamenná búda, pozapomenutá turistická chata pod bělokarpatskýma Čupama.
Facebooková skupina chatařů z Kamenné búdy - vždy aktuality a otevřenost chaty:
https://www.facebook.com/groups/1183637825791831/.
Kontakty: https://www.e-vsudybyl.cz/clanek/kamenna-buda-v-bilych-karpatech-1888/ .
Dobré správy TA3 zo 6. augusta 2021.
Celkem ujito: 19 km.
Nejvyšší bod: Čupy (574 m n.m.).
Nejnižší bod: Radějov, u kostela (225 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č. 92 Slovácko - Bílé Karpaty.
(zapsal a fotil Kotel + Milan)
* * * * * * *
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.
|