Pátek až neděle 11. - 13. října 2024
Trasa sobotní výpravy: chata – rozc. U Moučků – Kleť (vrchol, 1084 m n.m.) - koloběžkama dolů: U Modrého obrázku (rozcestník, 780 m n.m.) - starý lom - parkoviště Jelenka v Čes. Krumlově.
Účastníci: Čenich, Pupek, Trnkáč, Jarmil, Eman, Venca, Havran, Cahouš, Pedál, Pilník (10).

Počasí: vyšlo dobře, i s dohledem na Alpy.

Člověk by řekl, že po těch letech a víceméně ustálené účasti ho už nemůže nic překvapit, nadto když jsem základní informace psal do e-mailu. Příchozí hovory s dotazy typu „jak je to s jídlem? Ten mejl nemůžu najít a ptát se na wocapu nechci abych nebyl za blbce“ či dokonce „jaké má být počasí?“ jsem úplně nečekal. No… Ve čtvrtek jsem proto pro jistotu napsal doplňující informace na „wocap“, večer vyzvedl u parťáka pivovarníka pípu se dvěma 30l soudky (světlý a polotmavý ležák Glokner) a šel se na to pořádně vyspat.

Pohled z Kletě na Alpy.

Pátek 11. října

Večer na chatě.

V pátek začínám kolečkem po obchodech a nákupem občerstvení. Vesměs jsem to pokryl Globusem – konkrétně jitrnice, jelítka, tlačenka, paštiky a různé druhy klobás, a po obědě vyrazil. Pro jistotu jsem ještě do auta přihodil stan, nakonec ale potřeba nebyl. Na chatě zatápím, jdu připravit spaní do podkroví, pak poklidit zahradu a hlavně vyložit z auta soudky s pípou. Ještě jsem stihl posekat a po půl páté přijíždím na nádraží. Bylo to úplně přesně, kamarádi v počtu 8 akorát vylézají na silnici. Po krátkém přivítání a naložení věcí do auta před tím, než vyrazím zpět na chatu připomínám: „Domluvte si s řidičem, ať vám v neděli zastaví na kopci, normálně tam nezastavuje“. Odpověď „Jojo, budu na to myslet,“ vypadala nadějně, ale pokračování už ne – „a kam si máme koupit lístky?“ Opatrně jsem se zeptal, kolik toho ve vlaku vypili – „No, každej vzal flašku červenýho, akorát Čenich tři,“ mě trochu překvapila, zas tak zle kamarádi nevypadali.
Na chatě jsem narazil oba soudky a se sklenicí v ruce očekával účastníky zájezdu. Po jejich příchodu došlo k rozdělení míst na spaní a upřesnění zítřejšího programu: „Na 12.30 jsem domluvil koloběžky, je to jiná firma než posledně, jsou malinko dražší, ale je s nimi lepší domluva, a koloběžky si přeberou, kde budeme chtít, pojedeme do Krumlova. A protože ráno má být inverze, vyrážíme zítra v půl deváté, abyste taky něco viděli.“ S mírným brbláním byl plán vzat na vědomí, takže se můžeme sesednout ke stolu v kuchyni (na sezení a hraní venku to úplně nebylo) a začít ochutnávat zabijačkové speciality.
Vzápětí doráží autem Cahouš a chvíli to vypadá, že opět půjde spát do kůlny, dokonce i o nově zrekonstruovaném sklepě přemýšlel. Nakonec jsme se všichni poskládali dovnitř a v podkroví ještě minimálně jedno místo zbývalo. Pro pořádek: konečná účast – 10 kousků, a to Čenich, Pupek, Trnkáč, Jarmil, Eman, Venca, Havran, Cahouš, Pedál, Pilník.
Večer probíhá za povídání a hraní (3 kytary se střídaly s Pupkovo harmonikou) a střídmého popíjení, kamarádi postupně odpadají (první kupodivu Pedál) a ani největší vytrvalci nevydrželi dlouho přes půlnoc. Nutno podotknout, že pro spáče v podkroví nebyla noc příliš klidná – Trnkyho projevy se snad ani nedají nazvat chrápáním…

Sobota 12. října
V sobotu ráno se budíme s Emanem a Jarmilem chvíli po sedmé, děláme si čaj a dávám na stůl štrůdl od manželky. Postupně snídáme, na ty poslední už štrůdl ani nevyzbyl. Pácháme hygienu, i stopička „na červa“ přišla vhod, a i když jsem tomu moc nevěřil, cca ve tři čtvrtě na devět zamykám a vyrážíme.
Jdeme tradiční cestou "k Moučkovi", listnáče se už začínají podzimně vybarvovat a i když je poměrně chladno, jde se příjemně a nad mráčky je cítit slunce. Venca dokonce po cestě objevuje pár hříbků, ale necháváme je, kde jsou.
U Moučky je první zastávka s tím, že část kamarádů by jela lanovkou. Po zhodnocení fyzických dispozic, chutí a avizovaných zranění vyráží pěšky Čenich, Pupek, Eman, Havran a já, ostatní si seběhnou kopeček k lanovce, která jezdí v celou. Vypadá to, že bychom se nahoře mohli setkat plus-minus nastejno, tak uvidíme.
Pokračujeme tedy klasicky po značce, nikam nespěcháme a užíváme si podzimní les, pak po staré značce a přesně v deset slyšíme a posléze i vidíme start lanovky. S kamarády se na Kleti opravdu setkáváme prakticky na minutu a přestože nás to táhlo do chaty, směřuji je na rozhlednu. Vypadá to, že oblačnost se bude za chvíli zvedat. Vstupenky se nám daří zakoupit celkem rychle, pak vyběhnout těch pár schodů a jsme nahoře. A stálo to za to – jak kdosi poznamenal: „Tos naplánoval dobře!“ Nízká oblačnost pod námi jako bílá peřina a přestože se pomalu zvedala, výhled na Totes Gebirge a částečně i Dachstein se vydařil. Sice nebyla vidět typická pyramida Ötscheru, který je více na východ, ani Hohe Tauern s Grossglocknerem více na západ (a taky o něco dál), ale tohle se prostě neomrzí.

Na Kleti - společná na rozhledně.

Na rozhledně se nakonec zdržujeme dobře půlhodinu, během ní se ozývá koloběžkář s dotazem, zda platí naše domluva o zápůjčce a s upřesněním místa srazu. Pořizujeme fotky a pomalu přecházíme do zdejší turistické chaty. Bohužel se nám nedaří sesadit se k jednomu stolu, přesto ještě kamarády instruuji: „Jídlo si dejte tady, v Krumlově nic moc normálního otevřené nebude.“ Na úrodnou půdu moje slova příliš nepadla, zkusili se ptát jednoho +- místního, co by jim v Krumlově doporučil za hospodu. A prý Šatlava, tam je to super! Po zkouknutí jídelního lístku a cen na webu to kamarádi naštěstí vesměs přehodnotili.
Objednáváme si tedy postupně u pultu jídlo, ať už česnečku či jinou polévku, nebo něco většího (jelení koule jako loni, karbanátky, i na ten smažák došlo) a pití. Poměrně brzy se uvolňují místa a sesedáváme se k sobě. Poznenáhlu se objevuje na stole runda vaječňáku a poměrně rychle za sebou další – nakonec jich během těch cca dvou hodin bylo šest! K tomu pivko..., no to chci vidět ty koloběžky!
Po dvanácté se postupně sbíráme a na místo srazu, které je u vysílače, docházíme přesně na půl dvanáctou – ještě ukazuji nenápadný pomníček s vysazeným stromem za plotem k příležitosti prvního letu člověka do vesmíru. Koloběžkář už nás čeká a koloběžky si postupně vytahujeme z dodávky. Jsou o něco menší a lehčí, než jsme mívali v minulosti. Nicméně vypadají dobře a prý „jsou čerstvě zkontrolované“. K tomu přilby (dokonce i na Vencovu ne zcela konfekční hlavu), šáličky, čepičky, rukavice, a startujeme. Předání je domluveno na parkovišti Jelence v Krumlově s tím, že chlapík pojede za námi.
První zastávka po chvíli u mrazových srubů a ještě upozorňuji kamarády na blížící se zákeřnou zatáčku. Nakonec jsem si ji nejvíc „užil“ já – byla plná štěrku a zadní kolo šlo do smyku. Naštěstí mě napadlo ho víc zatížit takže nakonec dobrý, ale pocit teda nic moc. Ale rozhodné jsem nebyl sám – někdo jel vedle mě a měl stejný problém, akorát se k tomu nepřiznal. Pokračujme tradičně k Modrému obrázku, kde avizuji další zastávku u starého lomu. Je to jeden z nejstarších lomů v okolí a rostou v něm snad 300 let staré buky, lesočeši tam dokonce postavili vyhlídku, ta už je ale zarostlá. Další zastávka u Nového Dvora a pak další sraz u kolejí. Odtud už jedeme víceméně pohromadě, tady je to orientačně mírně náročnější a koloběžky nakonec odevzdáváme kousek před parkovištěm Jelenka pod českokrumlovským zámkem – na něm bylo plno.

Start na koleběžkách.

Spokojeně platíme a vyrážíme k dalšímu programu – podíváme se na zámecké medvědy (asi naposled, NPÚ avizoval, že medvědy na svých objektech nechce, ale co s nimi bude?) a máme štěstí – vidíme je venku všechny tři! Další zastávka je naplánovaná v klášterní cukrárně/kavárně – mám tenhle podnik v oblibě delší dobu a přestože došlo k změně provozovatelů, člověk se tam cítí jak u babičky za pecí. Obsluha nás usazuje k samostatnému stolu, který prakticky vyplňuje jednu ze třech místností a ejhle – mají tady nově i pípu! Objednáváme tedy kávu, sladkosti jako koláčky, štrůdl a podobně, no a samozřejmě pivo! Jenže to se úplně nepovedlo, ne že by bylo zkažené, ale bylo kyselý. Hned jsem si vzpomněl na podobný zážitek s parťákem předloni v Schobergruppe a s místním „hausgemachte“. Takže každý taktak vypil to jedno a čím si spravíme chuť? No přece vaječňákem! Tentokrát naštěstí jen jedním. Před odchodem na další plánovanou atrakci kdosi připomněl, že na Kleti nejedl a že má hlad. Co bych pro kamarády neudělal – vlak odjíždí v pět, před tím posedíme v hospodě u nádraží, kde vaří přes týden (a výborně!), ale o víkendu ne. Takže zkusíme zavolat panu majiteli a „…o víkendu normálně nevaříme, ale řekněte jí, že 'ste se mnou domluvený a nenechte se odbýt, vona vám něco uvaří…“.
Nic tedy nebrání odebrat se na návštěvu Klášterů. Je to komplex klášterů pod zámkem, kde je mj. zpřístupněna interaktivní expozice pro děti, galerie, ale hlavně Klášterní muzeum. Za 190,- (důchodci za 150) tak můžeme vidět ambit s exponáty, ze kterého se vstupuje jak do dvou kaplí, tak do samotného kostela, obrazárny a lapidária. Vše hezky zrekonstruované a vkusně instalované, hezký to bylo. Postupně se scházíme v klášterní zahrádce, která je taky čerstvě po renovaci a vidíme i její hospodářskou část s ovocnými stromky a záhony se zeleninou.

Paraplíčko nad Krumlovem.

Poklidným tempem se tak můžeme odebrat směrem k nádraží. Je to poměrně kousek, ale do prudkého kopce, zato s pěknými a netradičními výhledy na zámek. Do hospody dorážíme chvíli před půl čtvrtou, to bude i s tím jídlem akorát na vlak! Sotva se zeptám servírky na jídlo, tak se okamžitě chytá, očividně už byla instruována. Nabídla holandský řízek s bramborem a pak smažák a řízek s hranolkama. Hladovci okamžitě začínají objednávat, chvíli byl zmatek v tom, kolik zbývá brambor a k čemu je dát, ale zdá se, že se zadařilo. Na čepu Plzeň (kterou si spravujeme chuť toho „kyseláče“) a Staropramen, hezky se rozsedáváme a tak nakonec ani nevadí, že jsme dostali jeden řízek navíc, ke kterému se nikdo nehlásí.
Můj odpolední návrh na variantu návratu pěšky (oproti vlaku je jen o cca 5 km delší) byl vzápětí přebit dotazem, jestli něco dneska nejede až k chatě? No to bohužel ne… Tak nevadí, zkusíme taxíka! A Trnky už agilně obvolává místní taxislužby, nějak nebyla chuť ani vůle vzdorovat. Nakonec domluví odjezd na půl šestou jednou dodávkou za 700,- až k chatě. A na ukončení vycházky – co jiného než vaječňák! Vzápětí se objevuje druhá runda a pinglice s lítostí oznamuje, že už nemá. Za ten den jich bylo stejně snad osm nebo devět.
Před půl šestou máme zaplaceno a šikujeme se u místa srazu. Dodávka už tam je, jedenáctimístná rozhodně není, tak si drze zabírám místo vedle řidiče kvůli navigaci. Ostatní se nějak poskládali na dva trojáky a do nákladového prostoru, pak jsme si říkali, že si s tím vůbec troufne řidič takhle jet. Cesta nicméně probíhá pohodově a po nějakých dvaceti minutách jsme na místě, s díky platím domluvenou částku a pokračujeme těch pár kroků na chatu.
Rovnou zatápíme, někdo má tendenci jít se preventivně na chvíli natáhnout, ale nakonec se všichni sesedáváme u kamen a navazujeme na včerejší program. Oceňujeme Pupkův pokrok v hraní na harmoniku. Oproti minulým letům je znát rozdíl, a jak kdosi následující týden poznamenal, dlouho mu v uších znělo „…na Poříčí dítě křičí, ženská drhne schódy…“. S nabídkou klobásek k večeři ovace zrovna nesklízím, většina se nacpala v té nádražce. Nakonec jich s Čenichem pár vaříme a krájíme jako jednohubky, k tomu se dojedla včerejší „zabijačka“ a kolem půl desáté dochází světlá dvanáctka. Pro někoho je to signál k odebrání se na kutě, většina ale ještě pokračuje a první výraznější úbytek nastává až chvíli po půlnoci.


Neděle 13. října
V neděli se postupně budíme, někteří vyspaní líp, jiní hůř. Když je výjimečně klid od souseda tak si holt hlučnou noc zařídíme v podkroví sami :-). Postupně snídáme, balíme, Eman se obětavě ujímá mytí nádobí a já přicházím se dvěma zprávami. Ta horší je spočítání nákladů, tentokrát to vychází na necelých 1.100/osoba. Ono se to nezdá, ale pivo za 30,-, koloběžky po třech stovkách, vstupné na kláštery, jídlo… Tou lepší je nabídka Tullamorky podpořená prosbou – "potřeboval bych vykopat pařez po vrbě." Náročného úkolu se iniciativně chápe Pupek a Čenich a po chvíli se opatrně připojují i ostatní. Tu vrbu si pamatuji, když byla cca před 30ti lety sázena, jenže dost vyrostla, stínila a byla celkem k ničemu, tak holt co s ní… Hromada hlíny roste, odkrýváme a přesekáváme kořeny, ale pařez se ani nehne! Nakonec si dřevorubec Venca vyžádal motorovou pilu, podřezává ten hlavní kořen (holt si nechám potom nabrousit řetěz) a po společném úsilí se daří pařez vyvrátit! Následující týden jsem měl ještě dost práce s vykopáním zbývajících kořenů a rozřezáním a uklizením pařezu, ale to hlavní je hotovo.
Je tak akorát čas na klobásky k brzkému obědu a když jsem si k němu točil pivo, došlo i to polotmavé – úplně akorát. Jarmil si ještě odskočil na houby a vrátil se s pěkně zaplněným košíkem. Pak už jen dobalení, pečlivý úklid, krátké posezení se stopičkou na závěr akce, společná fotka, dvě lahve vína na cestu – a zase za rok!

Kleť 2024 - společná fotka nad pokořenou vrbou na závěr akce.

Celkem v sobotu ujito: 6 km, ujeto 11 km.
Nejvyšší bod trasy: Kleť (1084 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa KČT č.73 Vltava pod Vyšším Brodem a Blanský les 1:50.000.

(zapsal Pilník, fotil Pedál, Pupek a spol.)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.