Sobota 13. dubna 2024
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Retz.
Vlakem + busem: Retz – Wien – Wiener Neustadt – Pernitz – Thal.
Pěšky: Thal bei Muggendorf, zast VOR (0 km, 590 m n.m.) – Thal, Enziansteig, modrá začátek (0,5 km, 600 m n.m.) – Luch, předvrchol (3 km, 1024 m n.m.) – sedlo pod Kieneckem, (5,5 km, 981 m.n.m.) – Kieneck / Enzianhütte, chata na vrcholu (6 km, 1106 m.n.m.) – sedlo / odbočka Mareschsteig, (7 km, 953 m.n.m.) – – Mareschsteig / odbočka forststraße, rozc. (9 km, 885 m.n.m.) – Bründeltal, rozc. (12 km, 625 m.n.m.) – Thal bei Muggendorf, Vinzenzikircherl, zast VOR (13,5 km, 590 m n.m.).
Busem zpět do Pernitz a vlakem zpět do Vídně a Retzu.

Účastníci: Kotel, Milan, Bizi, Biňa.
Počasí: jasno, slunečno / teplota nad 20°C, dohlednost: 40 km.

KONEČNĚ – již je na čase obnovit tradici našich hodnotných výprav do sousedního Rakouska! Naposledy jsme si vyšlápli na vrchol Hocheck v blízkých Gutensteinských Alpách před dlouhými pěti lety, na jaře 2019! Je to k nevíře, že od té doby uběhla celá "pětiletka" a nám tak trestuhodně utekl "plán"! Pitomý a již zapomenutý covid nám vše ohledně Rakouska hatil, nicméně poslední dvě jara jsme si našli alespoň náhradní program při předloňském průzkumu Terra Incognita a loňské nádherné výpravě na Poličsko. Tipy u našich jižních sousedů nám samozřejmě zůstaly z minula, takže už snad od konce února jsme směle mohli pilovat naše návrhy. Prozatím jsme ještě upozadili originální tip na podunajský Hainburg, maďarský Šoproň, snad i něco v okolí Semmeringu a zkrátka zvolili lokalitu tam, kde jsme před pěti lety skončili – Gutensteinské Alpy kousek jižně pod Vídní.

Plán zdolání Kienecku se představuje…
Od Hochecku pár kilometrů jižně pokračují v pomyslném hlavním hřebeni neméně známé vrcholy přesahující 1000 metrů: Kieneck a dále Unterberg. Ještě před lety se vzhledem k ne/využití veřejné dopravy zdály být už o chlup nedosažitelné (jak již z podstaty těchto akcí vyplývá, na rakouské výpravy jezdíme starosvětsky – vlakem!). Místní lokálka míjí nástupní východiště (osadu Thal) v uctivé vzdálenosti v městečku Pernitz, a pak by bylo tedy potřeba podniknout otravný, asi 6 km pochod po silnici přes Muggendorf až do Thalu, a odpoledne to samé zpět – což přidá na celkovém rozvrhu 3 hodiny (a +12 km!). To už je celkem přes čáru. Naštěstí nám nahrál do karet nebývalý rozvoj autobusových linek systému VOR v Dolním Rakousku, které nově navazují na místní železniční tratě a v pravidelných taktech (i o víkendech!) obsluhují vzdálenější vesničky v okolí. Při analýze jízdních řádů na portálu ÖBB jsme tak odhalili, že minimálně výšlap na Kieneck lze za této pomoci v pohodě zrealizovat.
Paráda! Teď již jen doladit vhodné termíny, což vzhledem k zaneprázdněnosti a povinnostem našich aktivních členů není vůbec jednoduché. Už od Velikonoc (které letos připadly na přelom března a dubna) zavládlo pěkné jarní počasí a teploty se v první půlce dubna zvedly až do závratných výšin! První velikonoční volný termín jsme nakonec z různých, víceméně rodinných důvodů odpískali a zaměřili se snad na jediný další volný – sobotu 13. dubna. Hop anebo trop, jak vždy říkám. Dobře jsme udělali a ještě jsme měli nebývalé štěstí. Krásné jarní, či spíš už letní počasí pokračovalo a daný víkend dokonce vrcholilo: jasno, slunečno, teploty hodně přes 20°C.
Bohužel, jak už to bývá, každé pozitivum je zpravidla vykoupeno nějakým karambolem... Našemu kamarádovi a vlastně duchovnímu zakladateli těchto rakouských výprav Markovi účast zhatil poukaz do lázní, takže místo dolů do Alp zamířil nahoru do Jeseníků... O to více jsme se těšili na setkání po dlouhých letech, ale... samozřejmě zdraví je přednější. Ono nám to ale jednou vyjde a po dlouhé době se nakonec setkáme! Účast tak potvrzují čtyři odhodlaní třebíčští členové – já, Milan, Bizi a Biňa. Znamená to tedy, že odjezd vlakem nemusíme směřovat z Laa, ale z nám bližšího Retzu, odkud snad máme i výhodnější spoj směrem na Wien a Wr. Neustadt. Tak... doprava je víceméně načrtnuta a teď něco o našem cíli:

Pohled na vrchol Kienecku z hřebene Luch.

Kieneck! Tento vrchol jsme nemohli přehlédnout a hned nás samozřejmě zaujal při pohledu směrem na jih z rozhledny na Hochecku před pěti lety. Byl úplně na dosah ruky, hned za ním ještě výraznější Unterberg. Kieneck dosahuje pěkných 1106 m n.m., vedou na něj výstupové značené trasy z vícero směrů, a co je to hlavní... i na jeho vrcholu se nachází stará, tradiční rakouská horská chata! V rakouských horách je těchto chat rozeseto bezpočet a stále si drží takovou tu původní jedinečnou tradici, jejíž vstřebání a nasátí po namáhavém výstupu má neopakovatelné kouzlo a nejednoho našeho účastníka nemůže nikdy přestat bavit. Je to o krapet něco jiného než u nás. V Rakousku totiž zůstala od věku věků taková ta srdcařská chatařská čest, obětavost, nátura a úroveň, nikdy nepřerušená nějakými revolucemi, znárodňováním a privatizacemi. Dědí se snad i z generace na generaci. Zdejší chataři to zkrátka berou víc srdíčkem, hosty-turisty berou jako kamarády a velmi dbají například na nabídku jídelníčku z místních nešizených surovin a pokrmů. Jasně, už to třeba není jako někdy před třiceti lety, ale ty rakouské hory, třeba i z tohoto důvodu pořád tak nějak táhnou. Myslím, že 100%-ně to může potvrdit i Pilník, který vyráží do alpských velehor na několikadenní přechody po tamních chatách. Zdejší chata na Kienecku nese název Enzianhütte a její dějiny sahají až do roku 1897.
A Gutensteinské Alpy samotné už také velice dobře známe. Pod pojmem "Alpy" si člověk nejspíše představí skalnaté velehory, ale toto je jejich nižší předhůří, spíše plynule navazující na severnější Vídeňský les – hojně zalesněné, s mnoha nepřehlednými údolími a nejasně určenými hřebeny. Táhne se od Lilienfeldu až po Wr. Neustadt a spadá sem tudíž například i známý masiv Hohe Wand.
Při prvotním shánění informací o Kienecku a okolí na webu jsem nepřekvapivě nenašel žádné podrobnější české cestopisky od nějakých našich předchůdců. Snad jen jedinou pěknou fotokolekci ze zájezdu jedné cestovky, kde účastníci díky dispozici vlastního autobusu dělali přechod z Thalu na Kieneck a pak pokračovali severně po bočním hřebeni na hrad Araburg a do obce Kaumberg. Marek navrhoval tuto variantu i za použití veřejné dopravy (z Kaumbergu se dá navečer dostat busem snad do Lilienfeldu k vlaku), ale na místě samém jsme zjistili, že to by bylo nad naše časové dispozice, to bychom museli na trasu vycházet (nejpozději) v 8 hodin ráno, nikoliv před desátou. Budiž tedy tento náš cestopis k rozšíření informací a inspirací k výpravám na tento u nás dosud méně známý vrchol.
Nad pracovní mapou jsem již tradičně (inspirován Švejkem a jeho nadporučíkem Lukášem) vypracoval "maršrútu", t.j. mapku s údaji "kdy, odkud, kam, trasa, časy...". Biňa ještě po mailu navrhl drobné prodloužení trasy – dochod po žluté značce. A můžeme v sobotu 13. dubna vyrazit. Vlaky a autobus nám plynule navazují, jistě nebude žádný problém. Vzhůru do Rakous!

Ranní odjezd z Retzu.

Autem, vlakem, autobusem… – aneb z Třebíče do Thalu
V sobotní, relativně chladné ráno vyrážím autem do potemnělých a prázdných třebíčských ulic. K mému překvapení milostivě dostávám na průtahu "zelenou vlnu". Dodržuji úzkostlivě padesát a ono to fakt začalo fungovat: nahoře v půli borovinského kopce vidím dolů do města – všude červená. Nicméně když dojíždím k semaforům, začínají bohorovně přeblikávat na zelené. Zřejmě to po těch trapných tahanicích a diskuzích dal nějaký dobroděj seřídit, protože to fakt nebývalo pravidlem (ani v noci). Ve 4:30 dle dohody vyzvedávám na Hájku Biňu, srdečně se po těch letech vítáme. I když se s Biňou vídáme třeba na Milanových besedách, on s námi byl v Rakousku naposledy v roce 2012 na Hohe Wandu a předtím ještě na Raxu. O to více je natěšený, když se mu podařilo zajistit účast – "Mám tady pro všechny drobnou pozornost: na přiťuknutí právě uváděné pivko PROUD," přidává do kufru vedle batohu i svazek žlutých plechovek.
Míříme z Třebíče na Jaroměřice a o 4:45 vyzvedáváme Biziho na zastávce ve Štěpánovicích. A kde jsme nechali Milana?! Nezapomněli jsme na něj – on si přistoupí ve Znojmě. Včera se zde totiž zúčastnil setkání a besedy jeho oblíbeného časopisu Cykloturistika, do nějž sám i občas přispívá. Ve Znojmě přespal v hotelu Morava a v 5:30 na nás bude čekat pod soudruhem Ivanem na kulaťáku. Do Znojma se prázdnými silnicemi jede dobře, akorát na "státní" u Blížkovic nás zdržuje avizovaný semafor. Budují se zde nějaké přídavné pruhy, mění povrch a omezený úsek je tak celkem dlouhý. U červené je sice odpočet, ale...: "... ta sekunda na počitadle trvá ve skutečnosti tři!" všímáme si všichni. Nevadí, nečeká se nijak dlouho. Nutno podotknout, že máme ještě v paměti kompletní uzavírku a rekonstrukci tohoto hlavního tahu I/38 z Jihlavy až do Znojma (kolik je to let? – už ale 20?) a za tu dobu jsou na mnoha místech nebezpečné lavory a hluboké koleje od kamiónů.
Záhy již projíždíme Znojmem a v 5:30 přibržďujeme na kulaťáku pod samopalníkem Ivanem, kde na nás čeká Milan s batohem a kufýrkem. Podle všeho vyspaný do růžova, dokonce dostal v hotelu i velký svačinový balíček na cestu namísto snídaně. K Ivanovi si dovolím menší postřeh: je až neuvěřitelné, že 35 let po pádu socialismu a zvláště po událostech posledních dvou let (ruský vpád na Ukrajinu) zde tento artefakt doby minulé ještě stojí na tak exponovaném a viditelném místě – a ještě v bojovném postoji směr Západ. Hoši Znojmáci z naší třídy se vždycky kasali (to bylo samozřejmě za komančů) jak jsou oproti nám "zápaďácké město" (asi pomýlení z těsné blízkosti Rakouska), ale Tatara se samopalem zde ještě v roce 2024 bohorovně mají. Rád bych připomenul, že kde všude se ještě nacházejí tyto bolševické skulptury, tam to Sověti/Rusi považují "za jejich" – Městský národní výbor Znajmija má tak pořád co k řešení, anebo se jim asi nechce...
Sjíždíme tedy časně ranním Znojmem po Dukelské až k Dyji a následně odbočujeme na Retz. U Havraníků děláme ještě přestávku na odlehčení (po mém rychlém úhybném manévru mezi vinice) a za pár chvil už "hup přes kopeček" a sjíždíme do první rakouské vesničky. Zde u bývalé celnice nás překvapil les dopravního značení: snížení rychlosti, stopka, kontrola... nikde nikdo, ale zpomaluji na krok. Prý se zde zase provádějí hraniční kontroly kvůli tzv. migrantům. V Retzu odbočujeme na kruháči k nádraží a můžeme zde zaparkovat na rozšířeném P+R parkovišti. U nás v Třebíči vzniklo taky podobné (prý "záchytné"), ale v pustině nad zmolami pod fabrikou za městem – inu, takový náš komunální folklór.
Teď hrozně důležitý úkon: nákup jízdenky Einfach-Raus-Ticket ERT (bez ní bychom takto po Rakousku na výpravy asi nejezdili). Na nástupišti je klasický prodejní automat, kde jsme se po pár prokliknutích zorientovali a kupujeme variantu pro 4 osoby za 44€ (aspoň se to bude dobře rozpočítávat – 11€/os.). Dohodli jsme se, že zaplatím kartou a pak si to rozpočítáme v korunách. (na účtu se po víkendu objevila částka -1155,35 Kč, což mi přišlo mírně přetažené a rozhodně to nebyl středový kurz, spíš "prodej"? / 26,26). Formát jízdenky se za ta léta už několikrát změnil, ale všímám si: "Tady se to někde vždycky mělo podepsat, průvodčí na tom občas trval…" – na líci je jedna volná linka s předpisem "Grp.Ltr."… Biňa, dost znalý němčiny, to okamžitě rozluštil: "No přece Gruppen Leiter – vedoucí skupiny!" Za všeobecného veselí se tedy podepisuju a netrpělivě vyhlížíme vlak.
Patrová "lasička" (spoj REX3) je už přistavena opodál a na 6:16 přijíždí k nástupišti. Můžeme se tedy nalodit do horního vyhlídkového patra a odfrčet směr Wien. Cesta do rakouské metropole ubíhá velmi svižně, mezitím již vyšlo slunce, takže krásné slunečné ráno slibuje neméně krásný den. S tímto ranním spojem REX3 máme ještě i tu výhodu, že je přímý až do Wiener Neustadtu (Vídeňské Nové Město), čili není potřeba ve Vídni přesedat. Nebude tak ani časový prostor na zakoupení poštovních známek, které jsme si vždy kupovali v trafice na nádraží Praterstern. A i ve Vídeňském Novém Městě je na přestup na místní lokálku do Pernitz pár minut. Nevadí, snad známky budou mít na chatě (což u nás mimo pošty už vůbec nebývá zvykem, v Rakousku kupodivu ano).
Při průjezdu Vídní si podél páteřní trati všímáme intenzivní výstavby nových obytných a komerčních budov. Před pěti lety zde byly velké proluky, dnes je vše zastavěno. Při výjezdu na Jižní trať zase Biňu zaujaly mamutí paneláky s pyramidovou základnou osázené zelení (po levé straně jízdy) – to je moderní vzorová čtvrť Wohnpark Alterlaa, takové město ve městě, chlouba rakouské architektury a urbanismu. Kdovíjak se tam bydlí… ale prý je čtvrť velmi vyhledávaná. Po více jak 2-hodinové jízdě vystupujeme 8:24 na velkém nádraží ve Wr. Neustadtu a podchodem spěcháme na zadní nástupiště 7D, kde vzápětí přistavují motorák linky R97, který pendluje po lokální trati směr Pernitz a Gutenstein. Několikrát jsme tudy už jeli.
Lokálka je slušně zaplněna a samozřejmě nechybí lidé v turistickém oblečení. Například jedna slovenská rodinka – tipuji, kde tak asi vystoupí? Podle malých děcek to vypadá nejspíš na soutěsku Myrafalle… (tip byl správný :-). Záhy se odpoutáváme od hlavní trati západním směrem. Na krátkém úseku se celkem třikrát podjíždí dálnice A-2, v Bad Fischau se na dalším dvojení trati odbočuje doprava. A už se začínají okolo zvedat kopečky: kapesní pohoří Fischauer Vorberge, nižší předhůří Hohe Wandu. Ačkoli dosahuje "jen" kolem 600 metrů, pěkně se zvedá z okolích rovin. Jedna rakouská stránka zde radí i pěkné výlety. Záhy přichází Wöllersdorf, kde se už zalesněné kopce přibližují z obou stran. Od pradávna jsou pokryty především borovicemi černými, už dávno jsme si zvykli na tento zdejší typický kolorit. Co nás ale dnes nemile překvapilo: i sem už dolehly důsledky sucha a neustálého oteplování. Před pár lety byly zdejší lesy zdravé, dnes k nemilému údivu zjišťujeme, že dobře pětina vzrostlých borovic je suchých! V kdysi temně zelených kobercích na strmých svazích dnes tvoří nevzhledné rezavé ostrovy. Za Markt Piestingem jsme zase mohli obdivovat majestátnou zříceninu na přilehlém kopci – to je Starhemberg, který jsme zdolali v roce 2014. I dále se koleje kroutí v těsném údolí Piestingtal mezi strmými kopci, až téměř po další půlhodině se rozestupují do široké kotliny, v němž je položeno městečko Pernitz, naše cílová stanice (9:21). Většina lidí vystupuje a spolu s námi jde několik turistů čekat na autobus před nádražní budovu.
Za deset minut má odjíždět z nástupiště "C" místní autobusová linka č. 332 směr osada Thal. V přípravě výpravy Marek tipoval, že tyto krátké venkovské linky bude zřejmě obsluhovat nějaký minibus. Ale není tomu tak. Přijíždí klasický moderní meziměstský bus. Spolu s námi se zaplňuje ani ne ze třetiny. U řidiče kupuji jízdenky a 2,60€/os. čili 10,40 za všechny (vyrovnáme se až nakonec). Mám to odpočítané do desetníku, což řidič kvituje s povděkem. Odjezd 9:32, projíždíme pěkný střed Pernitzu a míříme údolím na Muggendorf (před lety jsme to šli pěšky k vodopádům, asi 3 km). Zde bus klikatě sjíždí do obce a zastavuje poblíže odbočky k soutěsce Myrafalle, kde vystupuje zmíněná slovenská rodinka. Pak se šplhá po úpatní silničce nad soutěskou a kolem výletní hospody Karnerwirt míří do nedaleké osady Thal, kde je konečná pod zdejší kaplí sv. Vincence, vedle (bohužel již zrušeného) penzionu Leitner. Vystupujeme 9:51 a můžeme vyrazit na celodenní pěší túru.

Začátek putování u rozcestníku v Thalu.

Stoupáček krásným lesem na Luch.

Stoupání lesy - přes Luch na Kieneck
Thal je typický rakouský "zapadákov". V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Pár výstavních domků okolo silnice, anebo i drobné statky. Okolo upravené zahrádky, sečená tráva, dále loučky přecházející v les a strmé svahy. Malebno a útulno, kam oko dohlédne – ne bordel a šábí jako u nás.
Na lavičce zastávky si rovnáme výstroj, větrovky jdou samozřejmě do batohů. Už nyní je příjemně slunečno a teplo – a zanedlouho se pořádně zahřejeme vytrvalým stoupáním do kopců. Hned za zastávkou je výstavní budova, spíše z 80. let: Gasthof – Pension Leitner. Zde by bylo výborné závěrečné pivko – pomyslí si asi každý. Ale ouha – podnik je již viditelně mimo provoz. U zamčeného vstupu majitelé umístili tabulku s poděkováním svým bývalým hostům a vysvětlením, že odchází do zaslouženého důchodu. Alespoň funkční poštovní schránka tu zůstala.
Kousek pokračujeme po silnici k významnému dvojení, kde je umístěna sv. poklona a několik turistických směrovek: Unterberg vlevo, Kieneck dokonce na oboje strany. "Kudy teď?" ptá se Bizi. Vysvětluji, že z Thalu vedou na vrchol vlastně čtyři možné cesty. Nejpoužívanější je zřejmě nejkratší červená č. 231 dolinou Viehgraben: "Jde se asi dlouho dole po vozové cestě, a až v závěru nastupuje strmý krpál na sedlo pod vrcholem – já ale navrhuji modrou variantu po Enziansteig: hned za vsí začíná ostřeji stoupat na postranní hřeben a pak konstantě stoupá lesy až do 1000 metrů na předvrchol Luch, a bude určitě zajímavější, protože se brzo začnou otevírat nějaké výhledy," alespoň tak jsem to vyčetl z mapy. Pro úplnost lze ještě dodat, že třetí variantou je zelená co nejvíce vlevo údolím Ramsental, anebo žlutá co nejvíce vpravo údolím Bründeltal. Tou žlutou pak budeme sestupovat, jak předem navrhl Biňa. K zelené bychom se asi 3/4 hodiny štrachali po asfaltce. Vše jasné, odbočujeme tedy vlevo.
Po pár krocích míjíme poslední budovy Thalu, což je komplex přízemní požární zbrojnice a dílen. Co je důležité pro pocestného, hned za zbrojnicí je k dispozici otevřené moderní WC – je dobré vědět :-) Za mostkem přes potok Myrabach nejenže začíná první odstavné parkoviště pro cca 20 aut, ale pro nás důležitá odbočka modré značky. "Koukejte, kolik těch aut už tady je!" – parkoviště je zkrátka plné, no jasně, krásné počasí vylákalo do hor spoustu turistů. Uvidíme, jaká bude jejich frekvence na stezkách a vrcholu.
Odbočujeme tedy vpravo na strmou pěšinu a pěkně zostra začínáme stoupat nepřehledným lesíkem. Míjíme starou lavičku s pěkným výhledem na Thal a překonáváme v ostrém stoupání několik serpentin lesácké cesty. Zanedlouho překračujeme 700 – 750 – 800 metrovou vrstevnici a pěšina míří stále vytrvale do kopce, už naštěstí trochu povlovnějšího. Nepřehledný les se dávno změnil v prosvětlený bor sestávající převážně ze zmíněných černých borovic, tady ještě v dobré kondici. Nešlo přehlédnout i znetvoření četných kmenů (už to známe kdysi z Hohe Wandu): zkrátka kdysi dávno nějaký filuta odsekal kůru a do obnaženého kmene ještě nasekal zářezy ve tvaru "V". Z toho potom zachytávali smůlu, která byla používána jako nátěr či impregnace, například pro lodě. Bizi nám vysvětlil, že s vývojem chemického průmyslu tato lesní těžba (smolaření) postupně v polovině 20. století zanikalo. A dodnes zde zůstalo bezpočet takto narušených borovic. Krom toho je v těchto zeměpisných šířkách nejsevernější hromadný výskyt černých borovic. U nás se vyskytují spíše jen jejich okrasné kultivary po parcích. "A jak poznáš černou borovici od normální, i když mají zdánlivě stejný kmen? – koukni se nahoru do koruny: větve naší normální borovice jdou vždycky do oranžova, kdežto černá borovice má pořád černou kůru," vysvětlil Bizi a hned to demonstroval na některých exemplářích v okolí.
Naše pěšinka (byť stoupající) je stále zajímavější: k trasování totiž využívá poměrně znatelný ostrý hřebínek – na oboje strany hned spadají prudké zalesněné svahy. Neopomenu připomenout podobný úsek z dávné výpravy na Kozákov v Českém ráji. Ale tady je to výrazně delší. Jednou dokonce obcházíme seskupení skalek, pak jdeme více po rovince a poté pěšina zase ostřeji stoupá – a tak je to několikrát.
Nejprve jsme si mysleli, že lidí bude na cestách pomálu, ale čím dál více nás začíná docházet a předcházet skupiny domácích turistů. Ke vší smůle jdeme nějaký čas v souběhu s trojicí holek. Zatímco my mlčky funíme a klapeme hůlkama, abychom šetřili síly, jedna z nich neustále nahlas mele nějaká deutsch-story ke svým kamarádkám – a pořád ve stejné tónině, jako kafemlejnek! Zkrátka – hubu nezavřela. "Počkáme a necháme je pořádně předejít, mě už z ní úplně bolí hlava, a to jsem ještě ke všemu měl zánět trojklannýho nervu…" prosí Bizi. A taky tak činíme, už jsme jí měli plné zuby. (kdysi před 40 lety jsme podobného blba měli za zády s tatem na pochodu Třebíč-Jalovec: klábosil nesmysly celých 20 kilometrů).
Občas kontroluji naši polohu na mobilu – vyhlížíme totiž první záchytný bod: styk s postranní lesní cestou na rovinatém úseku hřebene. Člověk by řekl, že tam z údolí budeme cobydup, ale… vleče se to neskutečně. Na toto kýžené rozcestí se svatým obrázkem docházíme v 11:10 hodin, máme za sebou asi 3 kiláky stále do kopce – podle mojí "maršrúty" máme asi 30 minut "sekeru". Krátce před zastávkou se nám už otevřel i první nesmělý výhled na Kieneck! "Páni, to je ještě pořádně daleko!" – je to sice trochu zkreslené, ale jen tak "hned" tam samozřejmě nebudeme. "Chce se to trochu posilnit, nejvyšší čas na dopolední svačinu!" vyhlašujeme. Milan s Biňou usedají na klády u cesty, my s Bizim využíváme jednoduchou lavičku opodál. Vždy s povděkem děkuji neznámým dobrodincům, kteří obětavě a nezištně postaví bytelnou a účelnou lavičku někde na pěkném místě na trase – v Rakousku je to dost obvyklé. Dali jsme si sváču a symbolicky přiťukli Biňovým pivkem "proud", což je nějaký nový lehčí ležák z plzeňské produkce. Mezitím nás minulo několik turistů, z nichž jsme téměř museli smeknout před starým pánem a paní v klasickém starém turistickém úboru, kterým bylo odhadem k osmdesátce! Šlapali si to pomalu, ale rozvážně, s hůlkama – nepochybujeme, že na Kieneck v pohodě dojdou. Za dvacet minut už se zvedáme k dalšímu pochodu.
Záhy se stezka pořádně zvedá a zanedlouho zdoláváme pořádný krpálek: "Je to takový menší Lopeníček," připomínám náš někdejší drsný výplaz na tento bělokarpatský vrchol. I porost se zde hodně proměnil – namísto borovic prosvětlená bučina s krásnými hladkými kmeny. S Bizim jsme se mírně opozdili, takže vrcholu Luch (1024 m n.m.) dosahujeme až chvíli po Milanovi (12:10 hod.). I tady je vrcholek pěkně špičatý, přecházející do ostrého hřebínku. Na staré borovici je umístěn křížek s názvem této podružné kóty vystupující v postranní rozsoše. A opět mezi korunami borovic pěkné průhledy: vlevo na mohutný Unterberg (1342 m n.m.), vpravo Kieneck a už je dobře patrná tamní chata. K Unterbergu se sluší podotknout, že jeho svahy jsou obnažené několika přírodními sjezdovkami – nachází se tam totiž méně známý lyžařský areál. A samozřejmě i horská chata, ale ta není položena na vrcholu, ale na úpatí (m.j. jsem se někde dočetl, že i zde chataři letos z důvodu odchodu do důchodu končí).
Na Luchu se opět shromáždilo více výletníků k odpočinku. My jsme cvakli pár fotek, srovnali jsme řady a pokračuje dále poměrně pohodovým a jen mírně zvlněným úsekem, posléze začínáme dokonce i malinko klesat – z ostrého hřebínku najednou scházíme na poměrně velkou rovnou plochu, vyústění několika vozových cest z údolí. I zde krátce zastavujeme a rozhlížíme se po okolních kopcích. Následně jsme ještě přešli bezejmennou kótu 1067 m.n.m. a ani se nenadějeme a po pár krocích klesáme na rozcestí – dosáhli jsme konečně hlavního hřebene, kudy prochází páteřní červená turistická trasa označená několika čísly (12:35 hod.). Odbočujeme vpravo a po vozové cestě znatelně klesáme do širokého horského sedla (981 m n.m.), odkud se otevírají nádherné výhledy severozápadním směrem – do hlubokých dolin Kieneckgraben s mnoha postranními údolími. Svahy strmých zalesněných kopců (i tady se ale dost kácelo) jsou promyšleně protkány lesními vozovými cestami zdolávající tato úbočí v mnoha serpentinách (zvaných zde "forststraße"). Je celkem zajímavé, jak to mají vymyšlené – zkrátka, aby co nejvíce polesí bylo přístupných pro techniku. I do tohoto sedla, kam jsme právě sestoupili, ústí z obou stran prašné vozové cesty (minimálně 5). Ta ze strany Viehgrabenu (tj. od Pernitz / Thalu) je bezpochyby využívána pro příjezd teréňákem chatařů až na vrchol k chatě. Pokud jsem dobře pochopil zákazové značky na závoře, i vjezd cyklistů (tzv. bikerů) na tyto forststraße je zapovězen, nicméně asi nějak trpně tolerován, protože zanedlouho pod vrcholem jsme dva kolaře potkali.
Turistický rozcestník zde uvádí "vpravo Enzianhütte – 30 min.; vlevo Unterberg – 1a3/4 hodiny". Nás ale spíš zaujalo zajímavé seskupení obrovských balvanů opodál: kamenná podstava tvořila i pěknou lavici, vršek upraven jako křesťanské zastavení s lampičkou. Pohodlně jsme se usadili a Milan nastavil foťák k pěkné společné fotce. Zbývá vyrazit na poslední úsek před vrcholem, který bude krajinářsky také velmi působivý. Minuli jsme svatou poklonu (dřevěný kříž s ježíškem) a lavičkou, a začínáme vytrvale stoupat po prašné cestě lemované loučkami a remízky. Otevírají se odtud čím dál pěknější pohledy, a navíc už je v zorném poli i jižní obzor s majestátným Schneebergem a Raxem v pozadí. Toto západní úbočí Kienecku je naštěstí hodně povlovné, takže umožňuje vedení cesty a zásobování chaty. Jinak jsme si potom všimli, že na ostatní světové strany vrchol spadá hodně ostře a jsou tam vedeny jen úzké pěšiny. Ve 13:05 míjíme další odpočinkové místo s lavičkou a křížem a navíc i rozcestníkem, který avizuje odbočku na strmou "Matrassteig" – to je ta nejkratší červeně značená pěšina z Thalu dolinou Viehgraben (sestup avizován na 2,5 hod.). Zde už jsme vlastně na vrcholovém platu a chatu máme na dohled. Míjíme pěknou kapličku a infotabuli zdejšího kulturně-turistického regionu "Mariazell im Wienerwald". Vrcholu hory Kieneck (1106 m n.m.) a tudíž i stylové horské chaty Enzianhütte dosahujeme ve 13:10 hodin po 6 km a více jak 3-hodinovém pochodu víceméně ve stoupání.

Pohled z hřebene Luchu na další zdejší významný vrchol - Unterberg.

Zastávka již na hlavním hřebeni u památného kamene v sedle pod Kieneckem.

Posezení a kulinářská odměna na chatě Enzianhütte
Vzhledem k dnešnímu luxusnímu počasí a exponované době (po poledni) je chata i bezprostřední okolí v obležení turistů. Což nás trochu znejistilo. Pod chatou na travnaté ploše je několik seskupení lavic a stolů, původně jsme zamýšleli, že se usadíme zde. Ale po bližším průzkumu samotné terasy chaty s prodejním okýnkem jsme objevili akorát jeden volný stůl pro čtyři na snad nejlepším místě terasy (vzadu v rohu s perfektním výhledem do krajiny). A že je na co koukat!
Milan tedy volá hochy, aby šli rychle obsadit stůl a já se vydávám do chumlu lidí před okýnkem, u nějž je také umístěna obrovská černá tabule s ručně psanou nabídkou jídel a nápojů. Z front mám trochu fóbii, ale ono to šlo poměrně rychle. Chatař z okýnka vyvolával hotové pokrmy a strávníci si je postupně vyzvedávali. Nabídka? Ta nejklasičtější horská rakouská! A ještě navrch si zdejší chata zakládá na krajových surovinách z okolí Furthu.
Už od Luchu jsem co chvíli kolegům "maloval", jak si "za odměnu" dáme nějakou tu jejich specialitku, vždyť si ji plně zasloužíme! Když jsem zmínil, že páteří zdejších pokrmů je kozí sýr z Furthu, to se nesetkalo s velkou chutí (někdo tuto lahůdku zkrátka "nemusí") – dobře, tak tedy polívka bude grunt! Zřejmě hitem je tu "Kaspressknödelsuppe" (a 5,80€) čili polívka se sýrovým knedlíkem (nechci být škarohlíd, ale ingredience použitá na knedlík je možná beztak z kozího sýra :-) Abychom si nevymýšleli každý něco jiného, objednávám jednotně 4x polívku a 5x pivo (Bizi naznal, že má extra žízeň a sykne rovnou dvě). K tomu i několik pohledů pro naše kamarády a chatař mohl posloužit i známkami. Zajímavostí bylo, že měl jenom 85-ti centové a ke každému pohledu mi tedy prodal dvě známky, což bohatě přeplatilo mezistátní tarif. V několika minutách máme v okýnku polívky, platím za vše cca 60€ a slavnostně to neseme na velkém tácu k našemu čestnému stolu. Polívka vynikající – zkrátka silný tmavý vývar s nudlemi, zeleninou a velkým knedlíkem, který jsme odkrajovali lžící. Pivo bohužel jen lahvové (a 4,20€) – ležák Weitra Bräu, ale vlastně ani jinde na horských chatách točené víceméně nemají.

Zasloužené občerstvení na terase pohostinné chaty.

Pokud možno si v Rakousku vždy dávám něco dobrého místního, takže pokukuju, co si ke stolům nosí domácí: vede bezesporu variace vzpomínaného kozího nebo i ovčího sýra, ať už formou zeleninového salátu na studeno, anebo i ve variantě opékané. Byl toho opravdu kopec, za nějakých 12-15€. Dále byly k vidění jejich klasické vepřo-knedlo-zelo (15,20), něco s čočkou, a za studena ještě různé variace "speckbrot" (chleba se slaninou apod. – kolem 9€) – to však není prachobyčejný krajíc, ale pořádné "prkýnko", jak jinde v Rakousku tomu říkají: "jause". A výjimkou nebyly ani pokrmy na sladko – nějaký kynutý knedlík s bohatou zásypkou strouhanky, cukru a másla.
My si tedy pochutnáváme na silné polívce, která nám přišla náramně vhod a už bylo na čase sníst něco horkého. Pivo také dobré. Navíc se při tom kocháme jedinečnými výhledy do krajiny, které dominuje blízký Schneeberg, Rax a Schneealpe. "Je to přesně ta silueta, kterou vídáme od nás z Klučovské hory – jen tady je to úplně na dosah ruky," komentuju jedinečný zážitek a výhled na ještě zasněžené velikány. "Támhle na tom levém brdku ten hranolek – to je kaplička císařovny Sissi a až skoro k ní jezdí ten horský vláček," vzpomínám na dávný výjezd "Salamandrem" na Schneeberg. Na terase nám přímo za krk pořádně praží ostré slunko, je zde dobře přes 25°C. Milan sedí proti, tak mi raději půjčuje jeho klobouk s širokou krempou, který si posunuji daleko do týla, aby mě to nespálilo. Jo, praží to pořádně!
Mezitím jdu prozkoumat ještě interiér chaty: dnes je krásné počasí, všichni sedí venku, takže vnitřní lokál je úplně prázdný! Usadili se sem do klidu jenom ti osmdesátiletí důchodci, kteří nás míjeli pod Luchem. Kdyby nebylo zbytí, mohli jsme si sednout klidně i dovnitř. Vše ve dřevě, staré, ale útulné, výhled okny ven, v rohu kamna, kytara… Tady musí být večer krásně! Milan naznal, že by někdy nebylo od věci si tady dvě noci objednat a pohodově přespat s večerním posezením za soumraku a s dobrou snídaní ráno – ale muselo by samozřejmě vyjít počasí! Na stěně visí i ceník ubytování: chata je zařazena do Alpenvereinu (alpský turistický spolek), kde mají členové výhodné slevy (až 50%). Noc v "lágru" pro nečlena 27€, na vybaveném samostatném pokoji 34€. Vlastní spacák je povinný (nebo za příplatek k zapůjčení), teplá sprcha za příplatek, snídaně v ceně. Závěrem je nutno podotknout, že svědomitými provozovateli chaty jsou Stefanie Rysavi a Simon Reiter – díky jim za vše!

Chata Enzianhütte na Kienecku.

Fotka před Enzianhütte na Kienecku.

Sestup po Marešově stezce do Thalu
"14:00 – bude odchod," – vyhlašuji pár minut před druhou. Je to nejvyšší čas, jelikož dle maršrúty jsme měli vycházet už 13:30, ale proč spěchat, že? Stejně se to dolů potáhne, takže autobus po čtvrté už rozhodně nestihneme. V pohodě máme dojedeno a dopito a ještě jsme si do té druhé hodiny pěkně poklábosili a nasávali neopakovatelnou atmosféru horské chaty Enzianhütte. Pak se zvedáme a jdeme vrátit nádobí na určené místo. Tak nějak jsme si všimli i personálu, který se má co otáčet: jeden borec u okýnka, další dva lidé byli v kuchyni a ještě minimálně dva nosili použité nádobí a lahve. I když byl na terase pěkný nával, brali to všichni tak nějak pozitivně a s úsměvem.
Posledním úkolem zde bude: společná fotka! Milan vytipoval místo dole pod chatou a na velký balvan jde umístit foťák. Už dříve jsme si zde všimli uřvaného haranta, který bez jakékoliv kontroly nějakých zákonných zástupců pobíhal po okolí, hulákal a kvičel jak malý hitlerjugend – ostatně jak je dnes neblahým trendem. Milan ho těsně před foťákem zarazil a pohrozil: "Ne abys nám to tady skopl!" Hitlerčík se zarazil asi před "cizou řečou" metr od foťáku a dal pokoj. Fotka vyšla bez úhony a jako poděkování malému otravovi jsem celou scénu po vzoru České sody uzavřel: "K velkému balení – malý esesáček zdarma!"
U velkého rozcestníku pod chatou si nahazujeme batohy a můžeme vyrazit. Variant sestupu (jak již bylo podotknuto) je několik – my zvolíme podle Biňova návrhu mírně alternativní: po stezce Mareschsteig. Tabule uvádí čas až k Myrafalle 3,5 hodiny, čili do Thalu to může být 2,5? A jéje! Máme co dělat.
Procházíme za chatou a rázem se ocitáme v opuštěné divočině, halas turistů a cinkot nádobí z terasy rázem ustaly a nás obklopuje stará prosluněná bučina. A hned taky začíná pořádný sešup dolů! Stezička se klikatí mezi stromy a rázem ztrácíme výšku. "Teda, tudy bych nechtěl jít nahoru," hodnotíme vzájemně. Ale ono zdání trochu klame – zkrátka kdybychom tudy šlapali nahoru, stejně to člověk musí vyjít.

Ze sestupu na Mareschsteig - pohled ze sedla k SV: vlevo Hocheck, vpravo skaliska Gaissteinu, v pozadí Hoher Lindkogel.

Po deseti minutách se krpál mírní a docházíme do sedla na ostrém hřebeni (953 m n.m.), kde tušíme kýžený rozcestník – odbočku na sestupovou stezku. Nejprve jsme ale opět uchváceni výhledy, které se nám ze sedla díky odlesnění severních svahů otevírají: především severovýchodním směrem do hluboké doliny Staffgraben, nad níž se nádherně vypíná Hocheck, který bezpečně poznáváme podle rozhledny a chaty na vrcholu. Více vpravo je zajímavý skalnatý a hodně špičatý vrcholek, což je Gaisstein. Značené trasy na něj sice nevedou, ale podle všeho se na jeho vrchol vystoupat dá. Na sever zase ze záplavy lesnatých kopců vystupuje nějaký hrad – co to může být? Nejprve jsme těžko odhadovali, že je to Araburg (vede na něj z Kienecku severní hřebenovka), ale byl to skutečně on. V dáli na obzoru se na nejvyšším plochém kopci leskne něco bílého… "To je observatoř vídeňské univerzity – poblíž nejvyššího vrcholu Vídeňského lesa," lovím v paměti poznatky z někdejšího výstupu na Hocheck, odkud byla hvězdárna též dobře vidět. Pro úplnost: observatoř nese jméno Leopolda Figla a nachází se kousek od vrcholu Schöpfl, kde je též turistická chata (L.F – rakouský vlastenec, antifašista a později poválečný kancléř, který se zasadil o přijetí Marshallova plánu a v r. 1955 o plné obnovení suverenity Rakouska). Krátké zastavení a obhlídka vzdálených obzorů opět stála za to, stejně i pohled na zdejší dvojitou starou borovici.
Odbočujeme vpravo na úpatní stezku Mareschsteig (čili: Marešova stezka :-) (Viktor Maresch byl dle dějin chaty jedním z jejich zakladatelů na konci 19. století a jak jsem pochopil, zřejmě tragicky zahynul – jeho kamarádi po něm pojmenovali tuto stezku, kterou snad navrhl a zprůchodnil). Na dřevěném prkénku je podotek: Einziger weg nach Atz – jediná cesta k samotě Atz v údolí(?) Vine se po vrstevnici strmého úbočí Almeskogelu a jen opravdu mírně klesá. Člověk by řekl "tak, a teď už to půjde rychle dolů" – ale kdepak, škobrtání po této pěšince není nic příjemného, zvláště s jednou nohou výš a druhou níž… Pod námi mezi stromy bezedná hloubka. Občas, když porost prořídne, vidíme protisvah a brzy poznáváme i předvrchol Luch, kde jsme stoupali před polednem. Připadá nám ale, že se furt motáme na jednom místě – to jak stezka po úpatí pořád obkružuje hřeben, který se už nachází někde vysoko nad námi.
Už toho máme celkem plné kecky, když v tom se objevuje další zádrhel: čerstvě vykácený polom, kmeny borovic vesměs ještě na místě a blízko mezi stromy natažená lana lesácké lanovky. Naštěstí nikde nikdo, nicméně natažené pásky přes cestu s tabulkou "lesnické práce – nebezpečí – vstup zakázán" – "Hmm, to ale měli napsat nahoře, přece se nebudeme vracet," – samozřejmě jdeme dál. Práce bezesporu probíhají jen v pracovních dnech. Jedná se jen o krátký úsek, který v pohodě procházíme. Kousek za sebou slyšíme hlasy – skupinka starších turistů nás vzápětí dochází, taky se s tím nepárali. "Sakra, už bychom měli snad konečně narazit na křížení s lesáckou úpatní cestou," čtu mapu – a taky že ano! Konečně se zbavujeme krkolomné úpatní pěšiny a po strmém prašném zářezu sbíháme na širokou svážnici: "Půl čtvrté – pár minut odpočinek, napít se!"
Vzápětí schází na cestu i několik lidí se psem, které jsme tušili za námi. Zdravíme se a oni pokračují dolní odbočkou Marešovy pěšiny – prudce z kopce lesem. Měla by vést po chvíli napřímo šusem boční roklinou k samotě Atz. "Já bych to udělal jinak: už té stezky máme po krk, co kdybychom šli po téhle pohodlné lesní cestě?" navrhuje Biňa. Kontrolujeme to v mapě: cesta musí být sjízdná teréňákem, bude to dost serpentin, ale sklon bude v pohodě: "Je to sice dál, zato lepší cesta! Schválně jsem zvědav, kdo dole bude dřív – jestli my, nebo ti Rakušáci, co nás teď míjeli." Nijak nediskutujeme, všichni jsou pro a vydáváme se po luxusní široké cestě dolů do údolí. Cesta je vybudována velkoryse, stačilo nám asi osm ostrých serpentin a za necelou půlhodinku jsme na dně boční doliny Bründeltal. Kdysi zde podél cesty tekl potok, nyní je "díky" panujícímu suchu bez vody. To jenom korunovalo dnešní postřeh z celé trasy: nikde žádná vlhkost, jaká by v předhůří Alp měla v toto roční období být, ale doslova se nám prášilo od bot. Divné.
Míjíme spodní loučky a dolina se spojuje s dalším údolím, kde už potok teče – Atzbach, dle blízké samoty, kterou jsme naší "zkratkou" vynechali. Z toho směru se z dálky po údolní silničce blíží lidé: "Hele, to jsou ti lidi se psem – přišli sem úplně zároveň." Nás ale hlavně zajímá zurčící potok vedle cesty, a s Bizim bereme zavděk chladivým osvěžením a omytím. I lavičku s rozcestníkem opodál místní lidé postavili. "Hmm, 16:10 – právě nám odjíždí autobus…" koukáme na časomíru. Nemělo smysl se při sestupu honit, vždyť za hodinu pojede další.
Dochod do Thalu už je asi jen 1,5 kilometru, čili na 20 minut pohodové chůze po asfaltce. V půli docházíme k významnému rozdvojení dolin: tady se odpoutává údolí Viehgraben s červenou značkou, které vede až přímo pod Kieneck, to je ta nejkratší trasa. Tady už je dotek konzumní civilizace – odstavné prašné parkoviště s auty, kam docházejí další lidé z Kienecku. Po chvíli se za zákrutou silničky objevují první domky a v 16:30 jsme už u hlavního rozcestí v Thalu. Pro symbolické zpestření: dvakrát kolem nás profrčel klasický rakouský armádní teréňáček "Steyr-Puch Haflinger" – to je takový ten hranatý udělátor se zkoseným předkem.
Za dalších pět minut jsme u Gasthofu Leitner, čili v cíli dnešní výpravy na zdejší konečné zastávce autobusu. Čas 16:35, ujito necelých 14 kilometrů v exponovaném terénu. Můžeme si vydechnout, složit batohy na lavičku, převlíknout trika, pořádně se napít, občerstvit, vypsat pohlednice (schránka je při ruce) a v klidu počkat na autobus. Trasa byla nádherná, dala nám aspoň trochu do těla, ale… za to jsme byli náležitě odměněni: krásnou přírodou a horami, pohostinnou chatou, jedinečnými zážitky a neméně krásným, slunečným, až i horkým počasím.

… ten blbec zaspal!
Do přístřešku zastávky sice praží slunce, ale co už… po chvíli odspodu profrčí prázdný autobus a bez zastávky jede dál. "Musí se zkrátka někde vzadu otočit," dovtipujeme se. V klidu čekáme, mezitím ještě přišli další zájemci o svezení – mladík s dívkou, taktéž turisté. 17:09 – už by měl jet, a autobus nikde. Čekáme a čekáme… to už je divné, musí přece jet! Sekera více jak 10 minut, mezitím projelo několik aut a teprve nějak 17:20 se v zatáčce milostivě objevil i bus. "To je jasný, ten řidič tam někde zachrápal!" komentujeme toto nepříjemné zpoždění. "Mám pocit, že nemáme šanci ten vlak stihnout, vždyť tam je na přestup jen necelých deset minut a ty právě uběhly," sýčkuje Biňa. Rozespalý řidič nemá ani založený papír ve strojku, jízdenku mi vyjel až cestou. Jak jsme pochopili, mládenec s dívkou mu jeho pozdní příjezd nějak vytýkali, ale řidič jen šermoval rukama: nebojte, nebojte, vlak stihnete…
No, kalil to pak po úzkých silničkách dolů kolem vodopádů k Muggendorfu (který samozřejmě musel poctivě projet – co kdyby tam někdo čekal…), ale nastoupil jen jeden pán u hostince nad vodopády. Posléze vjíždíme do Pernitzu, vlak už je asi někde za zatáčkou… "Tady musí jet padesát – to nestihneme…" nadáváme vzadu. Řidič se protáhl úzkými uličkami městečka – ještě si všímáme, jak to tady oproti nám žije: několik hospůdek se zahrádkami úplně plných, všichni si vychutnávají pivko, nebo jiné nápoje. Dojíždíme před nádraží snad minutu před odjezdem vlaku… a stejně čekáme asi deset dalších minut, než se lokálka milostivě objeví od Gutensteinu. Řidič si byl asi jistý, že nás k vlaku doveze včas. Tak, sláva – žádná mimořádnost se nekoná, "pátou" lokálku (rozuměj 17:38) jsme v pohodě stihli a ta nás teď doveze do Wr. Neustadtu k hlavní Jižní dráze. Skoro hodinová jízda ubíhá svižně, spoj postupně nabírá místní lidi, tak i turisty.

Nejlevnější pizza ve Vídni a cesta domů
Do Wr. Neustadtu dojíždíme na zadní nástupiště na čas v 18:27. Nyní máme do 19:00 čas na vytipovaný spoj do Vídně. Všímáme se však, že na vedlejším peróně svítí "Wien Floridsdorf" – za 3 minuty, a šňůra lidí. Domnívali jsme se, že se jedná o nějaký spoj, na nějž jízdenka ERT neplatí, ale byl to klasický CityJet a vyhledávač jej nenabídl asi proto, že na přestup by bylo málo času a doporučil optimálnější spojení až za půl hodiny. Nevadí, my si s Bizim odskočíme do haly, kde si hodlá dokoupit pití na cestu. Bizi zapadl mezi regály zdejší sámošky a pak se objevil nejenom s pitím, ale i s několika tubami vyhlášených rakouských hořčic. Měl jsem si je, blbec, koupit taky – mají je fakt dobré a v mnoha variantách. Jinak je na nádraží nebývalý cvrkot – na Semmeringu je totiž výluka, dálkové vlaky zde končí a do Mürzuschlagu či až do Grazu se jezdí autobusy. Lidi pobíhají s kufry od vlaku k busům a obráceně, zřízenec u eskalátorů vyvolává čísla nástupišť a radí cestujícím, do kterého spoje správně nastoupit. "A sakra, to mě čeká asi za měsíc, jedu totiž s kolem do Grazu," komentuje to Milan.
V 19:00 nám přijíždí náš spoj REX92. Užuž jsem chtěl nadávat – jedná se totiž o velmi starou motorovou soupravu z 80. let, dokonce vzadu tlačenou mašinou Taurus: "A jéje, jen abychom do té Vídně dojeli, když už musí přidávat postrk!" Naštěstí souprava byla uvnitř modernizovaná, kdy nepopulární kolmé sedačky byly vyměněny za pohodlná křesla. A aby toho nebylo málo, hned po odjezdu si všímáme, že souprava citelně a nezvykle nabírá rychlost. Profrčeli jsme bez zastavení všechny obvyklé stanice – a to i Bad Vöslau, Baden i Mödling! Udiveně koukám přes mobil do plánovače ÖBB – jedná se o nějaký super-zrychlený spoj, který zastaví až ve vídeňském Meidlingu, první vídeňské stanici. Tak vida, staré vagóny, ale jaké překvapení!
Začali jsme se hecovat: "Tak schválně, za kolik dnes tipujete 'nejlevnější pizzu ve Vídni' ve stánku na Renwegu??" Strašně dlouhá léta si držela cenu 1,20€ a to bylo naposledy před pěti lety. Vždycky jsme takto tipovali a kupodivu si léta držela stále stejnou cenovou hladinu. Její nákup byl především vítanou drobnou ale horkou večeří na dlouhé cestě k domovu. K přestupu tedy i dnes zvolíme podzemní stanici Renweg. Vyjíždíme po schodech nahoru do vestibulu a hned u eskalátorů je stánek – "Hoši, dvě dvacet – je za dvě dvacet!". Tak vida, za ty roky šla o euro nahoru. Chvíli čekáme, až borec obslouží zákazníka, který toho bral více a pak se s chutí zakusujeme do horké pochoutky. Nemůžeme ale moc meškat, večerní spoj REX3 na Retz nám jede v pár minutách 19:54.
Přijíždí slušně zaplněný "patrák", nicméně nahoře je místa dost, tak se pohodlně osazujeme a frčíme večerní Vídní na sever. Všude tma, ale světla velkoměsta vše krásně ozařují, například osvětlené atrakce v Prátru. Na okraji Vídně se vlak úplně vyprazdňuje a nás čeká ještě skoro hodina jízdy tmou do hraniční stanice. Je to vždycky celkem nuda: člověk je za celý den utahaný, už ani není moc vůle na povídání a z okna taky není nic vidět. Akorát v provinčním Hollabrunu si u nádraží všímáme osvětleného mamutího patrového parkoviště. Takhle nějak to má vypadat a má to smysl a ne nějaké opuštěné a vzdálené pseudoparkoviště na Hrotovické. Vlak dojíždí do Retzu ve 21:12. Kupodivu i zdejší vyhlášená "nádražka" je dnes viditelně zavřená – divné.
Nezbývá, než se usadit do mého Citroënu, vyjet na další hodinovou cestu a bezpečně dovézt všechny účastníky domů. Tmou přejíždíme směr hranice – a ani se nedivíme hlídce rakouských pohraničníků, kterak právě důkladně prohlížejí bílou dodávku s polskou značkou, ty jsou "nejvyhlášenější". Nás nechali projet bez povšimnutí. Cesta k Třebíči, až na semafory u Blížkovic probíhá v klidu a pohodě. Po desáté hodině vystupuje Bizi ve Vacenovicích, za chvíli už jsme v Třebíči. Milan si ještě vymínil shlédnutí funkce semaforů u nemocnice – a prý to domů už odtud dojde. Zavážím tedy Biňu na Hájek a o půl jedenácté jsem taky doma.

Výprava do Rakouska tak po pěti letech vyšla nad očekávání! Zkrátka, byla perfektní – vše nám vyšlo a vše klapalo. Doprava, spoje, plán trasy a hlavně… to počasí!! Od velikonoc totiž bylo takřka léto a na danou sobotu 13. dubna nám vyšlo ještě úplně na jedničku. Jasno, slunce, přiměřeně teplo kolem 20°C.
O to více si toho vážíme, protože zhruba o dva dny později přišel avizovaný návrat zimy. Myslím v úterý si Milan našel webkameru na Kienecku a hlásil: "Tam je normálně sníh!" Jak nám to tak parádně vyšlo, všichni byli tedy nadšeni – a už se těšíme "na příště".

Panoráma Alp z Kienecku: pohled na jih na Schneeberg a Rax.

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro čtyři osoby 44€ (aktuálně cca 1150 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah http://fahrplan.oebb.at/bin/query.exe/dn – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.
Vyhledávač umí i autobusové spoje, ale v tom případě si volbu "Verkehrsmittel" (dopravní prostředky) vraťte z Einfach-Raus-Ticket na Alle (vše).
Autobusové linky VOR společnosti Dr. Richard v NÖ: https://richard.at/bus-linien/fahrplaene/niederoesterreich/.

Chata Enzianhütte na Kienecku: https://www.kieneck.at/.
Mariazell ve Vídeňském lese: https://www.mariazell-wienerwald.at/.
Fotoalbum z přechodu Kieneck - Araburg ze zájezdu KM Travel:
https://www.rajce.idnes.cz/jura1972/album/23-9-2023-gutensteinske-alpy

Celkem ujito: 14 km.
Nejvyšší bod: Kieneck (1106 m n.m.).
Nejnižší bod: Thal (590 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Bergfex (tlačítko na mapu: Karte anzeigen)

(zápis Kotel, foto Kotel+Milan)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.